55 C 316/2021

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 4 rozhodl soudcem Mgr. Pavlem Pražákem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 15 000 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 13 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky ve výši 7,05% ročně od 2. 7. 2015 do 31. 12. 2017, ve výši 7,5% ročně od 1. 1. 2018 do 30. 6. 2018, ve výši 8% ročně od 1. 7. 2018 do 31. 12. 2018, ve výši 8,75% ročně od 1. 1. 2019 do 30. 6. 2019, ve výši 9% ročně od 1. 7. 2019 do 31. 6. 2020, ve výši 7,25% ročně od 1. 7. 2020 do 30. 6. 2021 a ve výši 7,5% ročně od 1. 7. 2021 do 5. 8. 2021, a za dobu od 6. 8. 2021 do zaplacení ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou zvýšené o 7 procentních bodů, přičemž v každém kalendářním pololetí, v němž trvá prodlení dlužníka, je výše úroků z prodlení závislá na výši repo sazby stanovené Českou národní bankou a platné pro první den příslušného kalendářního pololetí, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Co do částky 2 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 2. 7. 2015 do zaplacení, a co do kapitalizovaného úroku ve výši 8 440 Kč, se žaloba zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 1 651,62 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.

1. Žalobkyně se žalobou podanou zdejšímu soudu domáhala zaplacení částky uvedené v záhlaví. Svůj nárok odůvodnila tím, že žalovaný uzavřel dne 16. 5. 2007 s její právní předchůdkyní (společností [právnická osoba], [IČO]) smlouvu o půjčce [číslo]. Na základě této smlouvy byla žalovanému poskytnuta půjčka ve výši 15 000 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit celkem částku ve výši 25 440 Kč, z čehož 10 440 Kč tvořil„ souhrnný poplatek“, a to v pravidelných týdenních splátkách po 480 Kč Smlouva zanikla uplynutím doby, na kterou byla sjednána, tedy po uplynutí 53 týdnů od data podpisu, t. j. 21. 5. 2008. K tomuto datu žalovaná uhradila pouze 2 000 Kč. Ty byly započteny pouze na shora uvedený souhrnný poplatek, neboť žalobkyně„ nezná žádné informace o datech a výši jednotlivých úhrad žalovaného“. Kromě zaplacení jistiny ve výši 15 000 Kč se žalobkyně domáhala zaplacení příslušenství ve formě úroku z půjčky ve výši 8 440 Kč a úroku z prodlení.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Žalobkyně se z jednání omluvila, žalovaný se nedostavil bez omluvy, bylo tedy jednáno v jejich nepřítomnosti dle ust. § 101 odst. 3 o. s. ř. Soud proto nemohl poučit žalobkyni při jednání podle § 118a o. s. ř. o povinnosti doplnit tvrzení a důkazní návrhy (viz dále). Jedná-li totiž soud v souladu s § 101 odst. 3 o. s. ř. v nepřítomnosti účastníka (jeho zástupce nebo zmocněnce), je to účastník, který svou nepřítomností u soudu způsobil, že se mu příslušného poučení nedostalo. V rozsudku ze dne 24. 3. 2010, sp. zn. 21 Cdo 4314/2008 (uveřejněném v časopise Soudní judikatura, sešit č. 5, ročník 2011, pod číslem 68), shodně Nejvyšší soud dovodil, že poučovací povinnost podle § 118a odst. 1, 2 a 3 o. s. ř. plní soud při jednání, popřípadě při přípravném jednání nařízeném podle § 114c o. s. ř., a výslovně zdůraznil, že při jiném úkonu soud poučení o povinnosti tvrzení a o povinnosti důkazní neposkytuje a je nepřípustné jednání odročit jen proto, aby mohlo být poskytnuto poučení účastníku, který se k jednání nedostavil a který z důležitého důvodu nepožádal o odročení jednání. Např. v usneseních ze dne 1. 11. 2011, sp. zn. 28 Cdo 578/2011, a ze dne 3. 1. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1793/2011, pak navázal bližším vysvětlením, že účastník, který se jednání neúčastnil, dobrodiní poučení podle § 118a o. s. ř. ztrácí.

4. Po provedeném dokazování má soud za prokázaný tento skutkový stav.

5. Dne 16. 5. 2007 uzavřel žalovaný jako dlužník se společností [právnická osoba] jako s věřitelem smlouvu o půjčce ve výši 15 000 Kč. Zapůjčená suma byla předána žalovanému v hotovosti při podpisu smlouvy. Žalovaný se zavázal splatit jistinu půjčky ve výši 15 000 Kč a dále„ souhrnný poplatek“ ve výši 10 440 Kč. Celkovou částku 25 440 Kč se žalovaný zavázal zaplatit v hotovosti v pravidelných týdenních splátkách po 480 Kč (Zjištěno ze smlouvy o půjčce a obchodních podmínek).

6. Pohledávka za žalovaným byla postupně postoupena na žalobkyni, což bylo žalovanému vždy oznámeno. (Zjištěno ze smluv o postoupení pohledávky, výpisů z obchodního rejstříku a oznámení o postoupení pohledávky).

7. Před podáním žaloby byl žalovaný vyzván k úhradě dlužné částky. (Zjištěno z předžalobní výzvy).

8. Průměrná úroková sazba v případě nově uzavřených spotřebitelských půjček se splatností 1 – 5 let byla v květnu 2007 12,86 % ročně. (Zjištěno z databáze ČNB.)

9. Při hodnocení důkazů soud vyšel zejména z toho, že veškeré provedené důkazy vzájemně korespondovaly z hlediska časového i obsahového. Provedené důkazy soud zhodnotil z hlediska jejich pravosti a vypovídací hodnoty a posoudil je jednotlivě i ve vzájemné souvislosti dle § 132 o. s. ř. tak, aby mohl zjistit skutečný skutkový stav. Další důkazy soud neprováděl, neboť nebyly pro rozhodnutí ve věci podstatné.

10. Na základě zjištěných skutečností dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu ve věci samé. Žalovaný uzavřel s právní předchůdkyní žalobkyně smlouvu o půjčce, na základě které mu bylo poskytnuto 15 000 Kč. Půjčku se zavázal vrátit v 53 týdenních splátkách se souhrnným poplatkem ve výši 10 440 Kč. V době uzavření smlouvy byla průměrná výše úroku ze spotřebitelských půjček 12,86 % ročně.

11. Soud po důkladném prostudování provedených důkazů posoudil věc po právní stránce následovně.

12. V této věci jde o řízení s cizím prvkem, když žalobkyně je maltskou společností. Pravomoc českých soudů věc projednat a rozhodnout je dána podle čl. 7 odst. 1 písm. b) nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Brusel I bis), když úvěr poskytnutý žalovanému měl být poskytnut v České republice (shodně viz i rozsudek Soudního dvora EU ze dne 15. 6. 2017, sp. zn. C -249/16). Rozhodným právem je pak právo české, neboť smlouva, z níž žalobkyně dovozuje svůj nárok, byla uzavřena jen mezi českými subjekty a mezinárodní prvek tak postrádá.

13. Z hlediska časového soud aplikoval na zjištěný skutkový stav právní úpravu účinnou do 31. 12. 2013, konkrétně pak zejména ustanovení občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. ve znění účinném do tohoto data (dále jen„ obč. zák.“). K tomuto závěru dospěl na základě aplikace ustanovení § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), podle kterého není-li dále stanoveno jinak, řídí se jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy.

14. Smlouvu uzavřenou mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně soud kvalifikoval jako smlouvu o půjčce podle § 657 obč. zák. a dále se zabýval otázkou platnosti této smlouvy s ohledem na její mravnost ve smyslu § 39 obč. zák., a to s odkazem na závěry plynoucí z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005 či na něj odkazujícího rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 10. 2019. Vzal při tom v potaz, že souhrnný poplatek je třeba ve smyslu právní kvalifikace v tomto případě hodnotit jako úrok, neboť je cenou za poskytnuté peníze. Ve smlouvě samotné není totiž uvedeno, že by měl poplatek pokrývat jakékoliv jiné plnění či služby poskytnuté žalovanému (např. hotovostní inkaso splátek či podobně). V nyní posuzovaném případě byl tedy sjednán úrok ve výši 10 440 Kč za půjčku ve výši 15 000 Kč na 53 týdnů, tj. při přepočtu na procentní sazbu činil 68,2 % ročně. Tato sazba převyšovala průměrnou sazbu komerčních půjček poskytovaných bankami více než pětinásobně. S ohledem na výše uvedené soud smlouvu posoudil jako částečně neplatnou ve smyslu § 41 obč. zák., a to pokud jde o sjednaný úrok. Důvodem této částečné neplatnosti smluví je rozpor s dobrými mravy podle § 39 obč. zák.

15. K tomu lze ještě poznamenat, že žalobkyni je tento právní názor soudu znám. Například v řízení vedeném zdejším soudem pod sp. zn. 55 C 241/2019 soud s ohledem na předvídatelnost svého rozhodnutí žalobkyni usnesením ze dne 24. 1. 2020 vyzval, aby doplnila svá tvrzení o tom, že poskytnutý úrok nepřesahoval dvou až trojnásobek průměrného úroku. Reakcí žalobkyně byla pouze polemika s právním názorem ohledně neplatnosti smlouvy a následná omluva z jednání. Rozsudkem ze dne 10. 3. 2020, č. j. 55 C 241/2019-41 pak byla obdobná žaloba žalobkyně (ze stejného důvodu) částečně zamítnuta. Tento rozsudek je pravomocný.

16. Soud dále zdůrazňuje, že nemravné a neplatné ujednání o úroku nelze nahradit (moderovat). Takové nahrazování nemravného úroku zásahem soudu by bylo v rozporu s účelem a smyslem ustanovení § 39 obč. zák., kterým je mj. i preventivní (odrazující) účinek neplatnosti takových ujednání. V tomto ohledu soud odkazuje na judikaturu Soudního dvora EU, který zdůrazňuje, že je třeba zabránit dalšímu používání obdobných nemravných klauzulí ve smlouvách, které uzavírají poskytovatelé se spotřebiteli. Pokud by soud mohl měnit obsah smlouvy, mohlo by to vést k eliminaci odrazujícího účinku pro poskytovatele. Nelze připustit, aby poskytovatelé nabyli dojmu, že sice bude rozhodnuto o neplatnosti takových klauzulí, nicméně vnitrostátní soud může smlouvu v nezbytném rozsahu doplnit. To by totiž nevedlo k ničemu jinému, než že by poskytovatelé byli nadále podněcováni uvedené klauzule využívat, namísto toho, aby byli vedeni se takových praktik střežit (viz např. rozsudek SDEU ze 14. 6. 2012, Banco Español de Crédito SA proti Joaquínovi Calderónovi Caminovi, C -618/10).

17. Na základě výše uvedeného soud tedy žalobě vyhověl pouze co do částky uvedené ve výroku I, která odpovídá poskytnuté peněžní částce žalovanému (15 000 Kč) po odečtení toho, co žalovaný podle tvrzení samotné žalobkyně zaplatil. Vzhledem k tomu, že žalovaný svůj peněžitý dluh řádně a včas nesplnil, dostal se dnem následujícím po splatnosti dluhu do prodlení, žalobkyně má tedy vůči žalovanému dále nárok na úroky z prodlení (§ 517 odst. 2 obč. zák.) v zákonné výši. Lhůta k plnění byla stanovena obecná (§ 160 odst. 1 o. s. ř.).

18. Ve zbytku, tj. co do celého kapitalizovaného (neplatně sjednaného) úroku a co do zbytku požadované jistiny soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. Důvodem zamítnutí žaloby, co do zbytku jistiny, je skutečnost, že v tomto rozsahu dluh žalovaného zanikl splněním podle § 559 odst. 1 obč. zák.

19. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 245,92 Kč, přičemž tato částka představuje 10,92 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 55,46 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 44,54 %). Do poměru úspěchu a neúspěchu soud započetl i nedůvodně požadovaný úrok z úvěru. Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 800 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 15 000 Kč sestávající z částky 300 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 1 200 Kč ve výši 252 Kč.