55 C 46/2021

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 4 rozhodl soudcem Mgr. Pavlem Pražákem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o zaplacení 13 617,48 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 2 042 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky výši 8,5% ročně od 21. 1. 2020 do zaplacení a částku 1 292 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z této částky od 28. 2. 2020 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Co do částky 4 499 Kč se zákonným úrokem z prodlení výši 8,5% ročně z částky 1 397,68 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 485,66 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 1 191,47 Kč a úroku ve výši 29% ročně z částky 3 439,68 Kč, a dále co do částky 5 784,48 Kč se zákonným úrokem z prodlení výši 8,5% ročně z částky 3 935,68 Kč od 21. 1. 2020 do 27. 2. 2020 a z částky 2 643,68 Kč od 28. 2. 2020 do zaplacení, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 555,70 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 1 318,89 Kč a úroku ve výši 29% ročně z částky 3 935,68 Kč, se žaloba zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení.

1. Žalobkyně se žalobou podanou zdejšímu soudu domáhala zaplacení částky uvedené v záhlaví. Svůj nárok odůvodnila tím, že žalovaná uzavřela nejprve 22. 9. 2017 s její právní předchůdkyní (společností [právnická osoba]) smlouvu o zápůjčce [číslo]. Na základě této smlouvy byla žalované poskytnuta zápůjčka ve výši 10 000 Kč. Žalovaná se zavázala v souvislosti s poskytnutou zápůjčkou zaplatit poplatek ve výši 8 917 Kč, jenž představuje úrok ve výši 1 789 Kč, odměnu za zpracování a doručení ve výši 2 920 Kč a částku za komfortní splácení v hotovosti ve výši 4 208 Kč. Tuto částku se zavázala žalovaná spolu s jistinou uhradit v pravidelných 60 týdenních splátkách po 316 Kč Poslední splátka byla splatná 16. 11. 2018. K datu 22. 10. 2018 stále žalovaná dlužila 3 439,68 Kč na jistině a 3 101,32 Kč na poplatku. Pohledávka byla následně smluvně postoupena na žalobkyni, což bylo žalované oznámeno. Do postoupení pohledávky žalovaná uhradila celkem 12 166 Kč.

2. Dále žalovaná uzavřela s právní předchůdkyní žalobkyně další smlouvu o zápůjčce, a to dne 19. 1. 2018 pod [číslo]. Na základě této smlouvy byla žalované poskytnuta zápůjčka ve výši 8 000 Kč. Žalovaná se zavázala v souvislosti s poskytnutou zápůjčkou zaplatit poplatek ve výši 6 019Kč, jenž představuje úrok ve výši 1 065 Kč, odměnu za zpracování a doručení ve výši 2 436Kč a částku za komfortní splácení v hotovosti ve výši 2 436 Kč. Tuto částku se zavázala žalovaná spolu s jistinou uhradit v pravidelných 45 týdenních splátkách po 312 Kč Poslední splátka byla splatná 30. 11. 2018. K datu 22. 10. 2018 stále žalovaná dlužila 3 935,68 Kč na jistině a 3 140,80 Kč na poplatku. Pohledávka byla následně smluvně postoupena na žalobkyni, což bylo žalované oznámeno. Do postoupení pohledávky žalovaná uhradila celkem 6 708 Kč.

3. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.

4. Po provedeném dokazování má soud za prokázaný tento skutkový stav.

5. Dne 22. 9. 2017 uzavřela žalovaná se společností [právnická osoba] smlouvu o zápůjčce ve výši 10 000 Kč. Zapůjčená suma byla předána žalované v hotovosti při podpisu smlouvy. Žalovaná se zavázala splatit jistinu ve výši 10 000 Kč a dále poplatek ve výši 8 917 Kč. Tento poplatek byl vypočten jako součet úroku ve výši 1 789 Kč, částky za zpracování, doručení a flexibilní splácení ve výši 2 920 Kč a za komfortní splácení v hotovosti ve výši 4 208 Kč. Celkovou částku 18 917 Kč se žalovaná zavázala zaplatit v hotovosti v pravidelných týdenních splátkách po 316 Kč (Zjištěno ze smlouvy o půjčce a obchodních podmínek – příloha B).

6. Průměrná úroková sazba v případě nově uzavřených spotřebitelských zápůjček se splatností do 1 – 5 let včetně byla v prosinci září 2017 8,85 % ročně. (Zjištěno z databáze ČNB – příloha G).

7. Před uzavřením smlouvy o zápůjčce zkoumala právní předchůdkyně žalobkyně úvěruschopnost žalované na základě jejího prohlášení a dále pracovní smlouvy a výplatních pásek. Vyšla přitom z příjmu žalované 16 606 Kč měsíčně a výdajů žalované 5 000 Kč. Do výdajů nebyly započteny žádné splátky zápůjček od jiných subjektů ani samotné právní předchůdkyně žalobkyně. (Zjištěno ze zákaznické karty – příloha A).

8. Žalovaná nehradila splátky řádně a včas. Naposled učinila žalovaná řádnou splátku dle smlouvy v květnu 2018 (Zjištěno z tabulky umoření – přehledu plateb – příloha C).

9. Dne 19. 1. 2018 uzavřela žalovaná se společností [právnická osoba] další smlouvu o zápůjčce ve výši 8 000 Kč. Zapůjčená suma byla předána žalované v hotovosti při podpisu smlouvy. Žalovaná se zavázala splatit jistinu ve výši 8 000 Kč a dále poplatek ve výši 6 019 Kč. Tento poplatek byl vypočten jako součet úroku ve výši 1 065 Kč, částky za zpracování, doručení a flexibilní splácení ve výši 2 436 Kč a za komfortní splácení v hotovosti ve výši 2 518 Kč. Celkovou částku 14 019 Kč se žalovaná zavázala zaplatit v hotovosti v pravidelných týdenních splátkách po 312 Kč (Zjištěno ze smlouvy o půjčce a obchodních podmínek – příloha F).

10. Před uzavřením druhé smlouvy o zápůjčce zkoumala právní předchůdkyně žalobkyně úvěruschopnost žalované na základě jejího prohlášení a dále výpisů z bankovních účtů. Vyšla přitom z příjmu žalované 13 191 Kč měsíčně a výdajů žalované 4 000 Kč. Do výdajů nebyly započteny žádné splátky zápůjček od jiných subjektů ani samotné právní předchůdkyně žalobkyně, přestože první zápůjčka nebyla dosud splacena. (Zjištěno ze zákaznické karty – příloha E).

11. Žalovaná nehradila splátky řádně a včas. Naposled učinila žalovaná řádnou splátku dle smlouvy v květnu 2018 (Zjištěno z tabulky umoření – přehledu plateb – příloha F).

12. Pohledávky za žalovanou byly postoupeny na žalobkyni, což bylo žalované oznámeno. (Zjištěno z oznámení o postoupení pohledávky a podacího archu – příloha H).

13. Před podáním žaloby byla žalovaná vyzvána k úhradě dlužné částky. (Zjištěno z předžalobní výzvy a podacího archu – příloha CH).

14. Při hodnocení důkazů soud vyšel zejména z toho, že veškeré provedené důkazy, pokud jde o uzavření smlouvy, postoupení pohledávky a hrazení dluhu, vzájemně korespondovaly z hlediska časového i obsahového. Vyhodnotil je tedy jako pravé a věrohodné. Pouze pokud jde o výpis z databáze ČNB, který předložila žalobkyně k důkazu svého tvrzení o výši průměrných útkových sazeb, soud si ověřil jeho pravost pořízením vlastního z webu ČNB. Zjistil, že žalobkyně soudu nezaslala výpis úrokových sazeb nových obchodů (tabulka B1 [číslo] databáze [příjmení]), nýbrž výpis stavu všech existujících obchodů (tabulka B2 [číslo] databáze [příjmení]). Proto údaj o výši 11,16 % v řádku, na který odkazovala žalobkyně ve svém podání na č. l. 40 není pravdivým odrazem průměrných úrokových sazeb nových obchodů. Jde o zcela jiné statistické číslo. K tomu soud považuje nezbytné poznamenat, že žalobkyně tak učinila zcela vědomě s úmyslem zkreslit zjištěný skutkový stav. [příjmení] jednání se totiž žalobkyně dopustila v jiném řízení, vedeném zdejším soudem pod sp. zn. 55 C 51/2021, na což jí soud upozornil i v konečném rozsudku. I přes toto upozornění tak učinila žalobkyně opětovně.

15. Provedené důkazy soud zhodnotil z hlediska jejich pravosti a vypovídací hodnoty a posoudil je jednotlivě i ve vzájemné souvislosti dle § 132 o. s. ř. tak, aby mohl zjistit skutečný skutkový stav. Další důkazy soud neprováděl, neboť nebyly pro rozhodnutí ve věci podstatné.

16. Na základě zjištěných skutečností dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu ve věci samé. Žalovaná uzavřela s právní předchůdkyní žalobkyně v září 2017 smlouvu o zápůjčce, na základě které jí bylo poskytnuto 10 000 Kč. Půjčku se zavázala vrátit v 60 týdenních splátkách se souhrnným poplatkem ve výši 8 917 Kč. Tento poplatek byl vypočten jako součet úroku ve výši 1 789 Kč, částky za zpracování, doručení a flexibilní splácení ve výši 2 920 Kč a za komfortní splácení v hotovosti ve výši 4 208 Kč. V době uzavření smlouvy byla průměrná výše úroku ze spotřebitelských půjček 8,85 % ročně. Žalovaná na tento svůj dluh uhradila celkem 12 166 Kč. Následně uzavřela žalovaná s právní předchůdkyní žalobkyně v lednu 2018 další smlouvu o zápůjčce, na základě které jí bylo poskytnuto 8 000 Kč. Půjčku se zavázala vrátit v 45 týdenních splátkách se souhrnným poplatkem ve výši 6 019 Kč. Při zkoumání úvěruschopnosti žalované právní předchůdkyně žalované opomněla do výdajů žalované započíst splátky na první zápůjčku, kterou jí poskytla, a vyšla dále z toho, že příjem žalované poklesl z původních 16 606 Kč na 13 191 Kč. Přesto jí druhou zápůjčku poskytla.

17. Soud po důkladném prostudování provedených důkazů posoudil věc po právní stránce následovně.

18. V této věci jde o řízení s cizím prvkem, když žalovaná je státním občankou Slovenska. Pravomoc českých soudů věc projednat a rozhodnout je dána podle čl. 7 odst. 1 písm. b) nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Brusel I bis), když zápůjčka byla poskytnuta v České republice (shodně viz i rozsudek Soudního dvora EU ze dne 15. 6. 2017, sp. zn. C -249/16). Rozhodným právem je pak právo české, neboť tak bylo v souladu s čl. 3 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 593/ 2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I) dohodnuto.

19. První smlouvu uzavřenou mezi žalovanou a právní předchůdkyní žalobkyně soud kvalifikoval jako smlouvu o zápůjčce podle § 2390 o. z. a dále se zabýval otázkou platnosti této smlouvy s ohledem na její mravnost ve smyslu § 588 o. z., a to s odkazem na závěry plynoucí z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005 či na něj odkazujícího rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 10. 2019. Vzal při tom v potaz, že nejen částku výslovně ve smlouvě označenou jako úrok 1 789 Kč), ale i tzv. poplatek za„ zpracování a doručení“ (2 920 Kč) je třeba ve smyslu právní kvalifikace v tomto případě hodnotit jako úrok dle § 2392 o. z., neboť je z pohledu žalované opět jen cenou za poskytnuté peníze. Ve smlouvě samotné není uvedeno (a žalobkyně ani netvrdila), že by měl tento poplatek pokrývat jakékoliv jiné konkrétní plnění či službu poskytnutou a skutečně čerpanou žalovanou.

20. Pokud jde o poplatek za hotovostní splácení dluhu, ten již představuje podle soudu službu dostatečně určitou, a konkrétní od samotné zápůjčky odlišnou. Žalované nic nebránilo, aby si namísto tohoto (relativně nákladného) způsobu splácení zvolila zasílání splátek na účet zapůjčitele bankovním převodem či poštovní poukázkou. Je třeba si totiž uvědomit, že žalované se za platbu hotovostního inkasa dostalo protiplnění spočívajícího v tom, že ji bude každý měsíc navštěvovat zástupce zapůjčitele a v hotovosti od ní bude přebírat splátku dluhu. Jen prostou úvahou o počtu hodin, které se zapůjčitel zavázal touto činností strávit, lze dospět k závěru, že se jedná o protiplnění, jež je k ceně této zcela nadstandardní služby naprosto adekvátní. Částku sjednanou za tuto službu tedy nelze bez dalšího jen připočítat k ceně poskytnutí zápůjčky, nýbrž je nutné ji naopak považovat za plnění za konkrétní službu spojenou s vysokou mírou komfortu pro žalovanou, která namísto toho, aby se sama starala o řádné splácení, mohla spoléhat na to, že zapůjčitel pro každou splátku bude sám chodit.

21. V nyní posuzovaném případě byl tedy sjednán úrok ve výši 4 709 Kč (Kč 1 789 Kč + 2 920 Kč) za zápůjčku ve výši 10 000 Kč na 60 týdnů, tj. při přepočtu na procentní sazbu činil 40,81 % ročně. Tato sazba převyšovala průměrnou sazbu komerčních půjček poskytovaných bankami (8,85 %) více než čtyřnásobně. S ohledem na výše uvedené soud posoudil smlouvu, pokud jde o ujednání o úroku (resp. úroku a poplatku za„ zpracování a doručení“), jako částečně neplatnou ve smyslu § 576 a § 588 o. z. pro zjevnou nemravnost narušující veřejný pořádek (viz shora citovanou judikaturu a dále konstantní rozhodovací praxi odvolacího soudu – rozsudky Městského soudu v Praze ze dne 16. 4. 2019, č. j. 30 Co 61/2019-90, ze dne 24. 10. 2019, č. j. 22 Co 197/2019-99 či ze dne 12. 11. 2020, č. j. 17 Co 271/2020-112). K tomu pak soud ve smyslu § 13 o. z. ještě dodává, že neaplikuje právní názor odvolacího soudu vyjádřený v jiných věcech o tom, že neplatnost se netýká pouze ujednání o výši úroku, ale celé smlouvy, neboť nelze ve smyslu § 576 a § 577 o. z. předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas. K tomuto závěru nebyla v nyní posuzované věci zjištěna skutková zjištění. Kromě toho soud přihlédl i k ustanovení § 574 o. z., podle kterého je třeba na právní jednání hledět spíše jako na platné než jako neplatné.

22. Soud dále zdůrazňuje, že nemravné a neplatné ujednání o úroku nelze nahradit (moderovat). Takové nahrazování nemravného úroku zásahem soudu by bylo v rozporu s účelem a smyslem ustanovení § 588 o. z., kterým je mj. i preventivní (odrazující) účinek neplatnosti takových ujednání. V tomto ohledu soud odkazuje na judikaturu Soudního dvora EU, který zdůrazňuje, že je třeba zabránit dalšímu používání obdobných nemravných klauzulí ve smlouvách, které uzavírají poskytovatelé se spotřebiteli. Pokud by soud mohl měnit obsah smlouvy, mohlo by to vést k eliminaci odrazujícího účinku pro poskytovatele. Nelze připustit, aby poskytovatelé nabyli dojmu, že sice bude rozhodnuto o neplatnosti takových klauzulí, nicméně vnitrostátní soud může smlouvu v nezbytném rozsahu doplnit a přiznat například výši úroku obvyklou. To by totiž nevedlo k ničemu jinému, než že by poskytovatelé byli nadále podněcováni uvedené klauzule využívat, namísto toho, aby byli vedeni se takových praktik střežit (viz např. rozsudek SDEU ze 14. 6. 2012, Banco Español de Crédito SA proti Joaquínovi Calderónovi Caminovi, C -618/10).

23. Na základě výše uvedeného soud tedy dospěl k závěru, že žalobkyni vznikl z titulu první smlouvy o zápůjčce toliko nárok na vracení jistiny 10 000 Kč a poplatku za hotovostní inkaso 4 208 Kč. Tento nároky pak částečně zanikl splněním dle § 1908 odst. 1 o. z. Žalovaná totiž uhradila dle tvrzení samotné žalobkyně 12 166 Kč. Proto žalovaná dluží již jen částku 2 042 Kč.

24. Vzhledem k tomu, že žalovaná svůj peněžitý dluh řádně a včas nesplnila, dostala se dnem následujícím po splatnosti dluhu do prodlení, žalobce má tedy vůči žalované dále nárok na úroky z prodlení (§ 1968 a § 1970 o. z.) ve výši dle nařízení č. 351/2013 Sb.

25. Druhou smlouvu uzavřenou mezi žalovanou a právní předchůdkyní žalobkyně soud rovněž kvalifikoval jako smlouvu o zápůjčce podle § 2390 o. z., a to smlouvu spotřebitelskou ve smyslu § 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Proto se soud zabýval otázkou platnosti této smlouvy s ohledem na zkoumání úvěruschopnosti žalované dle § 86 a § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru.

26. Při posuzování této otázky vzal soud v potaz veškeré skutečnosti, které vyšly najevo v tomto případě. Soudu neuniklo, že žalobkyně nevycházela jen z údajů poskytnutých samotnou žalovanou a z dostupných rejstříků dlužníků. Tím spíše je do očí bijící, že zcela pominula, že v době tohoto zkoumání opomněla započítat do výdajové stránky svou vlastní pohledávku za žalovanou z titulu první smlouvy o zápůjčce. Takový postup je i s přihlédnutím k judikatuře Nejvyššího soudu zcela nedostatečný (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 a rozsudek ze dne 30. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018). Na tom nic nemění ani argumentace žalobkyně, že i přes toto opomenutí žalovaná podle ní byla schopna i druhou zápůjčku splácet. O opaku svědčí fakt, že čtyři měsíce po tom, co jí byla poskytnuta, splácet přestala. Neměně významný je i pokles příjmů žalované oproti situaci, kdy jí byla poskytnuta první zápůjčka, který měl rovněž být pro právní předchůdkyní jasným signálem.

27. Shora uvedený závěr soud učinil při vědomí právních závěrů Ústavního soudu (viz výše uvedené rozhodnutí), podle kterého je třeba poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je splacení dluhu reálné výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. Obdobně Nejvyšší soud (viz výše uvedená rozhodnutí) dospěl k závěru, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen dlužníka, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve.

28. Jaké informace jsou k posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nutné, zákon výslovně nestanoví, tento požadavek je však vyjádřen judikatorně. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru při zkoumání úvěruschopnosti je taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří, případně si je nechá od žadatele doložit, např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek, či doložením výpisu z účtu žadatele apod. Na informace podané jen spotřebitelem se může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady (viz rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ve věci sp. zn. 1 As 30/2015 nebo také rozhodnutí SDEU ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13 CA Consumer Finance SA v . Ingrid Bakkaus). V nyní posuzovaném případě měla právní předchůdkyně žalobkyně jednak informace o své vlastní pohledávce za žalovanou, které (ať již z nedbalosti či úmyslu) opomněla, a jednak informaci o poklesu příjmu žalované. Přesto žalované peníze poskytla. Takové pochybení je nadevší pochybnost porušením povinnosti zakotvené v ustavení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru.

29. Jelikož v řízení bylo prokázáno, že žalobkyně nesplnila zákonnou povinnost zkoumat řádně schopnost žalované jako spotřebitele úvěr splácet, posoudil soud druhou smlouvu neplatnou dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Tato neplatnost je (i přes nepřesnou formulaci textu zákona) neplatností absolutní. Důvodem je skutečnost, že předmětnou úpravu je třeba vykládat ve světle směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru. Články 8 a 23 této směrnice je pak třeba podle Soudního dvora EU vykládat v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti (sic!) zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době (viz Rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020, č. j. C 679/18 OPR- Finance s.r.o. v. GK).

30. Soud proto práva a povinnosti mezi účastníky, pokud jde o druhou smlouvy o zápůjčce, posoudil jako bezdůvodné obohacení na straně žalované, které se dostalo plnění, na základě neplatné smlouvy, a tedy bez právního důvodu. Poskytnuté peněžní prostředky je žalovaná žalobkyni povinna vrátit, a to včetně případného úroku z prodlení. V řízení bylo zjištěno, že na jistině bylo žalované poskytnuto 8 000 Kč. Soud tedy odečetl od této částky úhradu žalované ve výši 6 708 Kč, ohledně níž zanikl dluh splněním podle § 1908 o. z. Ve zbytku, tj. do částky 1 292 Kč pak soud uzavřel, že žaloba je důvodná, a to včetně příslušenství ve formě úroku z prodlení s ohledem na výzvu žalované (§ 1968 a § 1970 o. z.) ve výši dle nařízení č. 351/2013 Sb.

31. Na základě výše uvedeného soud žalobě vyhověl jen částečně, jak je uvedeno ve výroku I. Lhůta k plnění byla stanovena obecná (§ 160 odst. 1 o. s. ř.).

32. Ve zbytku pak soud žalobu jak nedůvodnou výrokem II zamítl. K zamítavému výroku se sluší ještě poznamenat, že žaloba byla zamítnuta i co do kapitalizovaného úroku z prodlení, který žalobkyně vypočetla z tvrzeného dluhu (včetně úroků ze zápůjček), na jehož úhradu jí však právo nevzniklo, jak je vysvětleno výše. Proto soud přiznal pouze úrok z prodlení v požadované procentuální výši od data uvedené v žalobě ze skutečně dlužné částky.

33. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud výrokem III podle § 142 odst. 2 o. s. ř. Poměrně úspěšnější v řízení byla žalovaná, které však žádné náklady nevznikly.