55 C 482/2021

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 4 rozhodl samosoudcem Mgr. Martinem Langhansem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného zastoupený advokátkou Mgr. jméno příjmení sídlem adresa o zaplacení 18 581 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba, kterou se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 18 581 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 1 880,99 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 7 113,04 Kč, zákonného úroku z prodlení z částky 12 184,56 Kč od 19. 12. 2020 do zaplacení ve výši 9,75 % ročně, úroku ve výši 29 % ročně z částky 12 184,56 Kč od 19. 12. 2020 do zaplacení, se zamítá.

II. Účastníci nemají vzájemně právo na náhradu nákladů řízení.

III. Ustanovené opatrovnici žalovaného [příjmení] [jméno] [příjmení] se přiznává odměna za zastupování žalovaného ve výši 6 941 Kč.

IV. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice náklady řízení ve výši 6 941 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

1. Žalobkyně se žalobou podanou u zdejšího soudu domáhala po žalovaném zaplacení shora uvedené částky s příslušenstvím s odůvodněním, že žalovaný uzavřel dne 15. 7. 2017 se společností [právnická osoba], [IČO] (dále jako„ právní předchůdkyně žalobkyně“) smlouvu o zápůjčce [číslo] na jejímž základě mu byla poskytnuta finanční částka ve výši 36 000 Kč. Žalovaný se zavázal právní předchůdkyni žalobkyně vrátit poskytnuté peněžní prostředky a dále zaplatit částku ve výši 28 866 Kč, jež představuje součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 8 822 Kč, s úrokovou sazbou ve výši 29 % ročně, odměny za zpracování a doručení ve výši 9 121 Kč a částku za administrativní činnost ve výši 10 832 Kč (dále jen„ poplatek“). Žalovaný se zavázal půjčenou jistinu spolu s příslušenstvím vrátit v 18 měsíčních splátkách po 3 604 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na den 15. 1. 2019. Žalovaný nesplácel řádně a včas, když poslední splátku uhradil dne 29. 4. 2019. Ke dni podání žaloby žalovaný uhradil částku ve výši 46 285 Kč.

2. Pohledávka za žalovaným byla následně postoupena na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek, o čemž byl žalovaný informován. Žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky předžalobní upomínkou. Přes upomínku žalovaný nic nezaplatil.

3. K výzvě soudu žalobkyně doplnila žalobu písemným podáním ze dne 7. 1. 2022 a 8. 1. 2022, které se týkalo posouzení úvěruschopnosti žalovaného právní předchůdkyní žalobkyně s tím, že podle žalobkyně právní předchůdkyně žalobkyně splnila svoji zákonnou povinnost a s odbornou péčí posoudila schopnost žalovaného splácet zápůjčku (spotřebitelský úvěr), a to především na základě zhodnocení informací požadovaných a získaných od žalovaného před uzavřením smlouvy. Poskytnuté informace byly zaznamenány do zákaznické karty žalovaného a byly ověřeny doklady. Zákaznická karta žalovaného je součástí soudního spisu.

4. S ohledem na skutečnost, že soudu nebyl znám pobyt žalovaného, ustanovil soud žalovanému usnesením ze dne 10. 12. 2021, č. j. [číslo jednací], opatrovnici [příjmení] [jméno] [příjmení].

5. V této věci jde o řízení s cizím prvkem, když žalovaný je státním příslušníkem Ruské federace. Soud proto zkoumal pravomoc českých soudů věc projednat a rozhodnout. Smlouva mezi Československou socialistickou republikou a Svazem sovětských socialistických republik o právní pomoci a právních vztazích ve věcech občanských, rodinných a trestních (vyhláška č. 95/1983 Sb.) otázku pravomoci projednat a rozhodnout danou věc neupravuje, a vzhledem k tomu, že neexistuje ani žádná jiná mezinárodní smlouva, kterou by mezi sebou Česká republika a Ruská federace sjednali zvláštní pravidla pro určení pravomoci soudů obou států k projednávání sporů ze smluv o úvěru a která by se ve smyslu čl. 307 odst. 1 Smlouvy o založení ES použila místo nařízení Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, posuzoval soud svou pravomoc nejprve podle citovaného nařízení, které se vzhledem k zásadě přednostní aplikace komunitárního práva má aplikovat přednostně před ustanovením zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním. Podle Článku 7 odst. 1 citovaného nařízení je dána pravomoc českých soudů věc projednat a rozhodnout.

6. Žalovaný se k žalobě vyjádřil prostřednictvím své ustanovené opatrovnice s tím, že vylučuje možnost smírného řešení sporu a domnívá se, že sjednaná výše úroků hraničí s dobrými mravy, kdy se domnívá, že se žalovaný ve smlouvě k úhradě poplatků a smluvního úroku nezavázal a navrhuje, aby soud žalobu v celém rozsahu zamítl.

7. Soud ve věci na den 3. 2. 2022 nařídil jednání, ke kterému se dostavil právní zástupce žalobkyně a opatrovnice žalovaného. Žalobkyně k posouzení úvěruschopnosti žalovaného uvedla, že ji posoudila řádně, přičemž schopnost žalovaného úvěr splácet podle ní vyplývá již ze skutečnosti, že žalovaný zaplatil více než 30 splátek a svoji povinnost splácet plnil, jeho platební morálka byla relativně dobrá. Žalobkyně dále, odkazujíc toliko obecně na„ judikaturu Nejvyššího soudu“ týkající se fikce uznání dluhu v případě částečného plnění dlužníkem, tvrdila, že žalovaný svůj dluh ze smlouvy o zápůjčce uznal tím, že platil jednotlivé splátky, a to i po uplynutí splatnosti poslední předepsané splátky.

8. Po provedeném dokazování má soud za prokázaný tento skutkový stav.

9. Mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným byla uzavřena dne 15. 7. 2017 smlouva o zápůjčce, na základě které poskytla právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému částku 36 000 Kč, a to v hotovosti při podpisu smlouvy. Ve smlouvě si smluvní strany ujednaly, že žalovaný zaplatí právní předchůdkyni žalobkyně za poskytnutí výše uvedené částky částku ve výši 28 866 Kč, jež představuje součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 8 822 Kč, s úrokovou sazbou ve výši 29 % ročně, odměny za zpracování a doručení ve výši 9 121 Kč a částku za administrativní činnost ve výši 10 832 Kč. Hotovostní režim splátek si žalovaný sám dobrovolně zvolil, ačkoli mohl zvolit splácení na účet právní předchůdkyně žalobkyně, za což by žádný poplatek účtován nebyl. Celkovou částku se žalovaný zavázal splácet právní předchůdkyni žalobkyně v pravidelných měsíčních splátkách po 3 604 Kč (Zjištěno ze smlouvy o zápůjčce ze dne [datum]).

10. Před uzavřením smlouvy o úvěru zkoumala právní předchůdkyně žalobkyně úvěruschopnost žalovaného na základě jeho prohlášení a vyšla přitom z příjmu žalovaného 50 874 Kč měsíčně a výdajů žalovaného 12 000 Kč měsíčně. (Zjištěno ze zákaznické karty).

11. Žalovaný nehradil splátky řádně a včas. Celkem žalovaný uhradil částku ve výši 46 285 Kč (Zjištěno z tabulky umoření).

12. Pohledávka za žalovaným byla postoupena na žalobkyni, což bylo žalovanému oznámeno. (Zjištěno z oznámení o postoupení pohledávek ze dne 18. 12. 2020 a podacího lístku)

13. Před podáním žaloby byl žalovaný vyzván k úhradě dlužné částky. (Zjištěno z předžalobní výzvy a podacího lístku).

14. Provedené důkazy soud zhodnotil z hlediska jejich pravosti a vypovídající hodnoty a posoudil je jednotlivě i ve vzájemné souvislosti podle § 132 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) tak, aby mohl zjistit skutečný skutkový stav. Další důkazy soud neprováděl, neboť nebyly pro rozhodnutí ve věci podstatné.

15. Na základě zjištěných skutečností dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu ve věci samé. Mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným byla uzavřena smlouva o zápůjčce, na základě které poskytla právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému finanční prostředky, jejichž převzetí žalovaný potvrdil podpisem smlouvy. Žalovaný se zavázal tuto částku vrátit v pravidelných měsíčních splátkách, a to spolu s poplatky, přičemž hotovostní režim splátek si žalovaný sám dobrovolně zvolil. Žalovaný svůj dluh řádně a včas nesplácel. Celkem žalovaný uhradil částku ve výši 46 285 Kč. Pohledávka byla smlouvou postoupena na žalobkyni, což bylo žalovanému oznámeno. Žalobkyně vyzvala žalovaného k zaplacení dlužné částky předžalobní výzvou.

16. Na základě shora uvedeného závěru o skutkovém stavu posoudil soud věc po právní stránce takto.

17. Protože předmětem řízení je, jak už soud uvedl výše, nárok vyplývající ze závazkového vztahu, aplikoval soud pro určení rozhodného práva nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17. 6. 2008, o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I).

18. Podle § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.

19. Podle § 2392 odst. 1 věty první o. z. při peněžité zápůjčce lze ujednat úroky.

20. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

21. Podle § 1879 o. z. věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).

22. Podle § 1880 odst. 1 o. z. postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění.

23. Podle § 75 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, v rozhodném znění – do 31. 12. 2017 (dále též jen„ ZoSÚ“), je poskytovatel a zprostředkovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.

24. Podle § 84 odst. 2 ZoSÚ spotřebitel poskytne poskytovateli nebo zprostředkovateli na základě požadavků poskytovatele nebo zprostředkovatele podle odstavce 1 úplné a pravdivé informace. Pokud je to k posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nezbytné, poskytnuté informace je spotřebitel povinen poskytovateli nebo zprostředkovateli na jeho žádost vysvětlit, popřípadě doplnit. Tyto informace je za účelem posouzení úvěruschopnosti spotřebitele poskytovatel a zprostředkovatel povinen ověřit způsobem přiměřeným dané situaci, je-li to nutné, též použitím nezávisle ověřitelných údajů.

25. Podle § 86 ZoSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (odst. 1). Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů (odst. 2, věta první).

26. Podle § 87 odst. 1 ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

27. Mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným byla uzavřena smlouva, kterou soud kvalifikuje jako smlouvu o zápůjčce podle § 2390 a násl. o. z., a taktéž jako smlouvu spotřebitelskou (§ 1810 o. z.). Co se týče předání samotného předmětu zápůjčky, žalovaný převzetí peněz v hotovosti výslovně potvrdil svým podpisem na smlouvě. Soud proto učinil právní závěr, že smlouva o zápůjčce jakožto reálný kontrakt skutečně uzavřena byla a žalovanému tak vznikla povinnost vrátit poskytnuté peněžní prostředky spolu s příslušenstvím (§ 2392 odst. 1 o. z.).

28. Soud dospěl k závěru, že smlouva o zápůjčce je ve smyslu citovaného § 87 odst. 1 ZoSÚ neplatná, neboť právní předchůdkyně žalobkyně neposoudila schopnost žalovaného jako spotřebitele splácet zápůjčku (spotřebitelský úvěr), resp. poskytla žalovanému zápůjčku za okolností, z nichž nebylo možno dovodit, že žalovaný bude schopen tuto zápůjčku splácet.

29. Soud přitom vycházel nejen ze znění výše citovaných právních předpisů, ale i z relevantní judikatury Nejvyššího a Ústavního soudu. V rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, Nejvyšší soud konstatoval, že„ povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto zákon, konkrétně zákon o spotřebitelském úvěru (jeho § 9 odst. 1) stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. (…) věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. Wachtlová, L a Slanina, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 98-109, ISBN 9788074001185). Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. (…) Závěr odvolacího soudu dovozující, že spokojila-li se žalobkyně s nedoloženým prohlášením žalovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech a nahlédnutím do registru dlužníků, nedostála povinnosti věřitele ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, je správný.“ 30. Na tyto závěry Nejvyššího soudu navázal i Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, v něm rovněž Ústavní soud shrnul podobné závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, či Soudního dvora Evropské unie (např. v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13, Consumer Finance SA v . Ingrid Bakkaus a další). Podle nich součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení. Poskytovatel úvěru má tudíž„ povinnost posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady).“ 31. Byť se uvedená judikatura vztahovala k zákonu č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, účinnému do 30. 11. 2016, je s ohledem na téměř totožné znění dotčených ustanovení plně použitelná i při aplikaci zákona o spotřebitelském úvěru z roku 2016. Co se týče dílčího rozdílu, a to věty druhé a třetí § 87 odst. 1 ZoSÚ, dle nichž spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy; spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem, k tomu se vyjádřil Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne 5. 3. 2020, ve věci C -679/18, OPR- Finance s.r.o. v. GK. Soudní dvůr se v uvedené věci zabýval výkladem článků 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS a jejich dopadu na aplikaci § 86 a 87 ZoSÚ. Vyložil, že vnitrostátní soudy musí z úřední povinnosti zkoumat, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a musí z toho vyvodit důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu. Dále nelze připustit takovou vnitrostátní právní úpravu, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.

32. V právě souzeném případě právní předchůdkyně žalobkyně zaznamenala informace, které získala o majetkové situaci žalovaného do karty zákazníka, přičemž z karty je zřejmé, že při posouzení úvěruschopnosti žalovaného vycházela především z jeho poskytnutých údajů. Údaje podle zmíněné karty zákazníka měly být podloženy listinami; uvedené listiny však soudu nebyly předloženy v rámci dokazování žalobkyní. Pokud na výzvu soudu žalobkyně reagovala tím, že postačilo, že požadované listiny měla právní předchůdkyně žalobkyně k dispozici v den sepsání smlouvy o zápůjčce a nyní je žalobkyně k dispozici nemá, je to v rozporu se zákonem o spotřebitelském úvěru, který ukládá poskytovateli uchovávat dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele po dobu nejméně 5 let ode dne, kdy zanikl právní vztah, nebo došlo k jednání, na jehož základě tyto dokumenty nebo záznamy vznikly (§ 78 odst. 1, odst. 2 písm. b), odst. 4 ZoSÚ). Namítá-li žalobkyně, že tato doba již uplynula, mýlí se, neboť předmětná smlouva byla uzavřena dne 15. 7. 2017.

33. Podle soudu není zřejmé, zda byly dokumenty nezbytné k řádnému posouzení úvěruschopnosti žalovaného skutečně předloženy a jaké údaje obsahovaly. Soud přitom žalobkyni vyzval, aby soudu předložila veškeré návrhy na provedení dokazování k tvrzení, že úvěruschopnost žalovaného byla řádně posouzena. Pokud žalobkyně zároveň se zákaznickou kartou nepředložila soudu také doklady v podobě např. daňového přiznání (které měl podle jejího tvrzení žalovaný předložit při sjednávání smlouvy), výpisů z účtu, nebo nájemní smlouvy žalovaného, z nichž by bylo zřejmé, že údaje o příjmech a výdajích uvedené do zákaznické karty byly poskytovatelem úvěru skutečně aktivně ověřovány, nelze dospět k závěru, že by poskytovatel úvěru před poskytnutím spotřebitelského úvěru řádně ověřil úvěruschopnost žalovaného. Jinými slovy, při nepředložení dokladů, o kterých žalobkyně tvrdí, že jimi bylo potvrzeno prohlášení žalovaného jako spotřebitele o jeho majetkových poměrech, má soud toto tvrzení (tedy, že takové doklady byly právní předchůdkyni skutečně předloženy a že z nich bylo vycházeno při posouzení úvěruschopnosti žalovaného) za neprokázané.

34. Na základě shora popsaných úvah soud dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně nedostála své povinnosti podle citovaných ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru –neposoudila schopnost žalovaného jako spotřebitele splácet zápůjčku (spotřebitelský úvěr), a přesto mu spotřebitelský úvěr poskytla. S ohledem na to je tato smlouva o zápůjčce neplatná podle § 87 odst. 1 ve spojení s § 86 odst. 1 ZoSÚ.

35. Tvrdí-li žalobkyně, že řádné prověření úvěruschopnosti žalovaného plyne i z toho, že žalovaný zaplatil více než třicet splátek, je tato její argumentace logicky chybná. Ze skutečnosti, že žalovaný některé splátky zaplatil, totiž neplyne, že byl schopen úvěr řádně splácet (mezi skutečnou platební morálkou žalovaného ve vztahu ke konkrétnímu úvěru a jeho schopností tento úvěr řádně splácet ve smyslu § 86 ZoSÚ totiž není kauzální vztah), stejně jako ze skutečnosti, že žalovaný úvěr řádně nesplácel, neplyne, že toho schopen nebyl. Žalovaný navíc platil splátky v řádově nižších částkách, než bylo sjednáno ve smlouvě.

36. Mylná je rovněž argumentace žalobkyně, že placením jednotlivých splátek došlo k uznání dluhu z předmětné smlouvy.

37. Podle § 2053 o. z. uzná-li někdo svůj dluh co do důvodu i výše prohlášením učiněným v písemné formě, má se za to, že dluh v rozsahu uznání v době uznání trvá.

38. Podle § 2054 o. z. placení úroků se považuje za uznání dluhu ohledně částky, z níž se úroky platí (odst. 1). Plní-li dlužník dluh zčásti, má částečné plnění účinky uznání zbytku dluhu, lze-li z okolností usoudit, že tímto plněním dlužník uznal i zbytek dluhu (odst. 2). Ustanovení odstavců 1 a 2 neplatí, je-li pohledávka věřitele již promlčena (odst. 3).

39. Žalobkyně přehlíží, že účinky uznání dluhu jsou spojeny pouze s částečným plněním, o něž však jde tehdy, jestliže dlužník poskytne věřiteli na plnění svého dluhu pouze část předmětu plnění (např. v případě peněžitého plnění nezaplatí celou fakturovanou částku, nýbrž pouze její část), aniž by z dohody stran, z právního předpisu nebo z rozhodnutí soudu rozdělení na takové části vyplývalo. Takovou povahu však nemá dílčí plnění, kdy dluh je podle dohody stran, ze zákona nebo rozhodnutí soudu rozdělen na několik relativně samostatných, zřetelně oddělených plnění, která samostatně (většinou postupně) dospívají (typicky plnění dluhu sjednané ve splátkách) – srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1008/2009 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. 32 Cdo 786/2009. Plní-li dlužník dluh v dohodnutých splátkách, nejde o částečné plnění závazku s účinky uznání zbytku dluhu, neboť jednotlivé dohodnuté splátky jsou dílčím plněním, nikoliv částečným plněním závazku. O dílčí plnění jde v případě, kdy závazek je podle dohody stran ze zákona nebo z rozhodnutí soudu (státního orgánu) rozdělen na několik relativně samostatných, zřetelně oddělených plnění, která samostatně (většinou postupně) dospívají (např. plnění dluhu sjednané ve splátkách). Pokud žalovaný platí žalobci dohodnuté splátky, jedná se o postupné plnění závazku, splátky jsou samostatným závazkem, a skutečnost, že žalovaný splátky platí, neznamená, že tím uznal dluh, který žalobce postupně navyšuje. Nejedná se o částečné plnění, z něhož by bylo možno usuzovat, že plněním dlužník uznává i zbytek závazku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2020, sp. zn. 23 Cdo 987/2019).

40. Aplikace § 2054 odst. 2 o. z. tedy v nyní projednávané věci není na místě, o konkludentní uznání dluhu nejde. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani skutečnost, že soud vyhodnotil smlouvu o zápůjčce jako absolutně neplatné právní jednání, a to pro nesplnění povinnosti poskytovatele úvěru posoudit schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr s odbornou péčí podle § 86 a § 87 odst. 1 ZoSÚ. Je-li smlouva z tohoto důvodu neplatná, je spotřebitel následně povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem (§ 87 odst. 1 věta druhá ZoSÚ). Spotřebitel ve většině případů vrací poskytovateli úvěru jistinu rozloženou v čase v pravidelných splátkách, neboť objektivní majetkové a výdělkové možnosti spotřebitele mu jiný postup neumožňují. I v případě, že žalovaný vracel předchůdkyni žalobkyně poskytnutou jistinu úvěru ve splátkách podle svých možností, tak takováto splátka ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ rovněž nepředstavuje částečné plnění s účinky uznání zbytku dluhu. Takováto splátka je dílčím plněním, k němuž je žalovaný oprávněn právním předpisem, a to § 87 odst. 1 ZoSÚ. Lze proto uzavřít, že všechny platby žalovaného předchůdkyni žalobkyně představovaly plnění dílčí, kterými nemohlo dojít ke konkludentnímu uznání zbytku dluhu ve smyslu § 2054 odst. 2 o. z.

41. Žalobkyně by vůči žalovanému měla právo toliko na to, aby jí zaplatil zůstatek (nesplacenou část jistiny) poskytnutých finančních prostředků z titulu vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2991 odst. 1 a odst. 2 o. z.

42. Z údajů poskytnutých žalobkyní však vyplývá (tabulka umoření, z níž se podává datum a výše jednotlivých plateb žalovaného), že žalovaný zaplatil právní předchůdkyni žalobkyně v období od 15. 7. 2017 do 29. 4. 2019 částku ve výši 46 285 Kč. Žalovaný tedy již uhradil celou část jistiny (36 000 Kč), a tudíž žalobkyně nemá právo na to, aby jí žalovaný doplatil žalovanou část jistiny a zaplatil požadované úroky z prodlení za období od 19. 12. 2020 podle § 1970 o. z. ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.

43. Soud proto žalobu jako nedůvodnou zamítl.

44. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že nepřiznal vzájemnou náhradu nákladů řízení žádnému z účastníků, když procesně úspěšnému žalovanému v řízení žádné náklady v důsledku jeho procesní neaktivity nevznikly.

45. Podle § 140 odst. 2 o. s. ř., byl-li ustanoven účastníku zástupcem nebo opatrovníkem advokát, platí jeho hotové výdaje a odměnu za zastupování, popřípadě též náhradu za daň z přidané hodnoty, stát; při určení náhrady hotových výdajů a odměny za zastupování se postupuje podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně, kterým je vyhláška č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění pozdějších předpisů (dále„ a. t.“).

46. Soud přiznal ustanovené opatrovnici žalovaného za poskytnuté právní služby odměnu ve výši 6 941 Kč, která se skládá z následujících úkonů podle § 11 odst. 1 a. t. (převzetí a příprava zastoupení, vyjádření k žalobě, účast na jednání soudu dne 3. 2. 2022), náleží jí podle § 7 a. t. odměna za zastupování žalovaného stanovená z tarifní hodnoty stanovené podle § 7 a. t. ve výši 18 581 Kč ve výši 1 860 Kč za každý ze dvou úkonů - ve smyslu § 12a odst. 1 a. t. je třeba odměnu ponížit o 20 %, tj. celkem odměna za dva úkony činí 2 976 Kč (1 488 Kč/úkon). Dále opatrovnici náleží odměna podle § 7 a. t. za jeden úkon provedený po 1. 1. 2022 (účast na soudním jednání dne 3. 2. 2022), a to ve výši 1 860 Kč. Opatrovnici dále náleží částka 900 Kč jako náhrada hotových výdajů podle § 13 odst. 3 a. t. (3 x režijní paušál à 300 Kč). S ohledem na skutečnost, že opatrovnice žalovaného je plátcem DPH, přiznal jí soud DPH, a to ve výši 21 % Celkem opatrovnici náleží částka ve výši 6 941 Kč vč. DPH.

47. Podle § 148 odst. 1 o. s. ř. stát má podle výsledků řízení proti účastníkům právo na náhradu nákladů řízení, které platil, pokud nejsou předpoklady pro osvobození od soudních poplatků.

48. Žalobkyně byla ve věci procesně neúspěšná, proto je povinna zaplatit České republice náklady na odměnu ustanovené opatrovnice žalovaného.