55 C 518/2021

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 4 rozhodl samosoudcem Mgr. Martinem Langhansem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 6 765 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 4 125 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 7,25 % ročně z částky 4 125 Kč od 19. 12. 2020 do 31. 12. 2020, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 7,25 % ročně z částky 4 125 Kč od 1. 1. 2021 do 30. 6. 2021 a se zákonným úrokem z prodlení z částky 4 125 Kč od 1. 7. 2021 do zaplacení ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou zvýšené o sedm procentních bodů platné k prvnímu dni kalendářního pololetí, v němž trvá prodlení dlužníka, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Co do zbytku se žaloba zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou podanou u zdejšího domáhala po žalovaném zaplacení částky uvedené v záhlaví spolu s příslušenstvím s odůvodněním, že žalovaný uzavřel dne 14. 12. 2007 s právní předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba], [IČO], smlouvu o půjčce [číslo] (dále jen„ smlouva“). Na základě této smlouvy poskytla právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému částku 5 000 Kč, a to v hotovosti v den uzavření smlouvy. Žalovaný se zavázal vrátit právní předchůdkyni žalobkyně částku ve výši 5 000 Kč spolu se souhrnným poplatkem ve výši 3 200 Kč. Půjčka měla být splácena v hotovosti v 40 pravidelných týdenních splátkách po 205 Kč Poslední splátka byla stanovena na den 19. 9. 2008. Žalovaný uhradil celkem částku ve výši 1 435 Kč. Právní předchůdkyně žalobkyně postoupila pohledávku na žalobkyni. Žalobkyně zaslala žalovanému předžalobní upomínku.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil a zůstal v řízení nečinný.

3. V této věci jde o řízení s cizím prvkem, když žalovaný je státním příslušníkem Slovenské republiky. Soud nejprve zkoumal, zda je dána pravomoc českých soudů k projednání této věci. Podle čl. 4 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, platí, že není-li stanoveno jinak, mohou být osoby, které mají bydliště v některém členském státě, bez ohledu na svou státní příslušnost žalovány u soudů tohoto členského státu.

4. Ve věci je možné rozhodnout na základě předložených listinných důkazů, soud proto podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”), vyzval účastníky usnesením ke sdělení, zda souhlasí s tím, aby ve věci bylo rozhodnuto bez nařízení jednání, a poučil je, že pokud se v této lhůtě nevyjádří, bude mít soud za to, že souhlasí. Žalobkyně s rozhodnutím věci bez nařízení jednání projevila souhlas přímo v žalobě, žalovaný projevil souhlas tím, že se ve stanovené lhůtě k výzvě soudu nevyjádřil (§ 101 odst. 4 o. s. ř.).

5. Jelikož předmětem řízení je peněžité plnění nepřevyšující částku 10 000 Kč, soud uvedl v odůvodnění rozsudku podle § 157 odst. 4 o. s. ř. pouze závěr o skutkovém stavu a stručné právní posouzení věci.

6. Po provedeném dokazování má soud za prokázaný tento skutkový stav:

7. Právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaný spolu dne 14. 12. 2007 uzavřeli smlouvu o půjčce [číslo] na jejímž základě poskytla právní předchůdkyně žalovanému částku ve výši 5 000 Kč, a to v hotovosti při podpisu smlouvy. Žalovaný se zavázal půjčku splácet spolu s poplatky ve výši 3 200 Kč v pravidelných 40 týdenních splátkách po 205 Kč, kdy poslední splátka byla stanovena na den 19. 9. 2008. Ke dni podání žaloby žalovaný uhradil částku ve výši 1 435 Kč. Právní předchůdkyně žalobkyně postoupila pohledávku na žalobkyni. Žalovaný nehradil splátky řádně a včas.

8. Žalobkyně zaslala žalovanému předžalobní upomínku.

9. Průměrná úroková sazba v případě nově uzavřených spotřebitelských zápůjček se splatností do 1 roku byla v prosinci 2007 13,19 % ročně. (Zjištěno z databáze ČNB).

10. Provedené důkazy soud zhodnotil z hlediska jejich pravosti a vypovídací hodnoty a posoudil je jednotlivě i ve vzájemné souvislosti podle § 132 o. s. ř. tak, aby mohl zjistit skutečný skutkový stav. Další důkazy soud neprováděl, neboť nebyly pro rozhodnutí ve věci podstatné.

11. Po právní stránce soud posoudil věc následovně:

12. Jelikož předmětem řízení je nárok vyplývající ze závazkového vztahu, aplikoval soud pro určení rozhodného práva nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17. 6. 2008, o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I), přičemž dle čl. 6 je rozhodným právem právo české.

13. V souladu s přechodným ustanovením § 3028 odst. 3 zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, podle kterého se jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, řídí dosavadními právními předpisy, aplikoval soud hmotněprávní předpisy účinné do 31. 12. 2013.

14. Za tohoto stavu se proto právní vztahy mezi žalobkyní a žalovaným ze smlouvy o půjčce ze dne 14. 12. 2007 nadále řídí zákonem č. 40/1964 Sb. občanským zákoníkem ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen„ obč. zák.“).

15. Smlouvu uzavřenou mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně soud kvalifikoval jako smlouvu půjčce podle § 657 obč. zák. Dále se zabýval otázkou platnosti této smlouvy s ohledem na její mravnost ve smyslu § 39 obč. zák., a to s odkazem na závěry plynoucí z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005 či na něj odkazujícího rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 10. 2019. Souhrnný poplatek přitom soud hodnotil jako úrok, jelikož je cenou za poskytnuté peníze. Ve smlouvě samotné není uvedeno, že by měl poplatek pokrývat jakékoliv jiné plnění či služby poskytnuté žalovanému (např. hotovostní inkaso splátek či podobně). Právní předpisy výslovně nestanoví, do jaké výše lze při peněžité půjčce sjednat úroky. Z této skutečnosti však nelze úspěšně dovozovat, že by výše úroků závisela jen na dohodě účastníků smlouvy o půjčce a že by tedy nepodléhala žádnému omezení. I u dohody o úrocích při peněžité půjčce totiž platí ustanovení § 3 odst.1 obč. zák., podle něhož výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí být v rozporu s dobrými mravy. V nyní posuzovaném případě byl sjednán úrok ve výši 3 200 Kč za půjčku ve výši 5 000 Kč na 40 týdnů, tj. při přepočtu na procentní sazbu činil 64 % ročně. Tato sazba převyšovala průměrnou sazbu komerčních půjček poskytovaných bankami skoro více než pětinásobně. S ohledem na výše uvedené soud smlouvu posoudil jako částečně neplatnou ve smyslu § 41 obč. zák., a to pokud jde o sjednaný úrok.

16. Na základě výše uvedeného soud proto žalobě vyhověl pouze co do částky uvedené ve výroku I., která odpovídá poskytnuté jistině po odečtení toho, co žalovaný podle tvrzení žalobkyně skutečně uhradil. Ve zbytku soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.

17. Vzhledem k tomu, že žalovaný svůj peněžitý dluh řádně a včas nesplnil, dostal se dnem následujícím po splatnosti dluhu do prodlení, žalobkyně má tedy vůči němu rovněž nárok na úroky z prodlení (§ 517 odst. 2 obč. zák.) ve výši podle nařízení vlády č. 142/1994 Sb. Prodlení žalovaného pak nastalo nejpozději dnem následujícím po splatnosti poslední splátky půjčky. Žalobkyně však požadovala úrok z prodlení až ode dne 19. 12. 2020 a soud byl jejím návrhem ve smyslu § 153 odst. 2 o. s. ř. v tomto směru vázán. Lhůtu k plnění soud stanovil podle § 160 odst. 1 o. s. ř..

18. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o. s. ř., když žalobkyně I žalovaný měli ve věci úspěch jen částečný a jejich úspěch resp. neúspěch byl stejný; soud proto vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.