56 C 54/2024

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 4 rozhodl samosoudkyní Mgr. Danielou Veisovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 112 003,95 Kč s příslušenstvím

I. Řízení se do částky 3 000 Kč, úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 3 000 Kč od 10. 8. 2024 do zaplacení a úroku ve výši 8,9 % ročně z částky 3 000 Kč od 10. 8. 2024 do zaplacení zastavuje.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 41 800 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

III. Žaloba se v rozsahu částky 67 203,95 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 15 891 Kč, úroku ve výši 9 494,70 Kč, úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 112 003,95 Kč od 10. 7. 2024 do 9. 8. 2024, úroku ve výši 8,9 % ročně z částky 112 003,95 Kč od 10. 7. 2024 do 9. 8. 2024, úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 109 003,95 Kč od 9. 8. 2024 do zaplacení, úroku ve výši 8,9 % ročně z částky 109 003,95 Kč od 9. 8. 2024 do zaplacení, zamítá.

IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalovaném zaplacení žalované částky s příslušenstvím z titulu smlouvy o úvěru č. , hodnota, uzavřené mezi žalobkyní a žalovaným, na základě které byly žalovanému poskytnuty peněžní prostředky ve výši 200 000 Kč dne 5. 8. 2019 a žalovaný se zavázal splácet úvěr v pravidelných měsíčních splátkách po 3 000 Kč měsíčně. Žalovaný se dostal do prodlení s úhradou splátek, žalobkyně byla v takovém případě dle podmínek smlouvy oprávněna úvěr zesplatnit, což učinila ke dni 2. 9. 2023. Žalovaný zaplatil na základě smlouvy o úvěru žalobkyni 155 200 Kč, po podání žaloby uhradil 3 000 Kč. Co do částky 3 000 Kč vzala žalobkyně žalobu před jednáním částečně zpět.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Na výzvu soudu k doplnění tvrzení a označení důkazů co do zkoumání úvěruschopnosti žalovaného žalobkyně uvedla, že dle potvrzení zaměstnavatele byl žalovaný zaměstnán od března 2019 do data podání žádosti s tím, že čistý měsíční příjem uvedl žalovaný ve výši 14 321 Kč. Žalovaný nepodal návrh na oddlužení, nebylo s ním vedeno řízení, jehož důsledkem by bylo ztížení jeho schopnosti splácet závazky, omezení nakládání s vlastním majetkem nebo ztráta podstatné části majetku. Žalobkyně provedla kontrolu přes bankovní i nebankovní úvěrové registry, kde zjistila, že žalovaný se nenachází v prodlení se splácením žádných závazků vůči bankovním institucím, v době sjednání úvěru byl zatížen jediným dalším úvěrovým produktem se splátkou 417 Kč. Přihlédla k existenčním výdajům žalovaného, které vzhledem k jeho situaci byly stanoveny ve výši 9 059 Kč dle ekonomického modelu Českého statistického úřadu. Žalovanému nebyly stanoveny srážky ze mzdy, neměl mimořádné výdaje.

4. Soud v řízení zjistil následující skutkový stav:

5. Žalovaný se s žalobkyní dohodl dne 5. 8. 2019 na poskytnutí úvěru ve výši 200 000 Kč s úrokem 8,9% ročně s měsíční splátkou 3 000 Kč, kterou měl žalovaný splácet. V čl. 8 smlouvy byly uvedeny následky porušení smluvních povinností včetně možnosti zesplatnit úvěr (smlouva o úvěru ze dne 5. 8. 2019). Ze všeobecných obchodních podmínek soud zjistil podrobnější úpravu práv a povinností v vztahu ke smlouvě o úvěru (Všeobecné obchodní podmínky žalobkyně), stejně tak z ceníku (Ceník žalobkyně). Žalovaný čerpal úvěr dne 5. 8. 2019 (výpis úvěrového účtu za rok 2019). Celkem zaplatil žalobkyni 155 200 Kč (výpis úvěrového účtu za celkové období). Žalovaný přestal splácet splátky úvěru, žalobkyně úvěr zesplatnila ke dni 2. 9. 2023 (rozhodnutí o okamžité splatnosti celkového dluhu) a žalovaného vyzvala k úhradě celkové dlužné částky (výzva ze dne 1. 8. 2023, výzva k úhradě dluhu ze dne 20. 6. 2024, podací arch ze dne 24. 6. 2024).

6. Žalovaný před dohodou mezi účastníky podepsal dne 18. 7. 2019 žádost o poskytnutí úvěru, kde uvedl, že je rozvedený, žije v nájmu bytu ve vlastnictví jiné osoby, počet členů domácnosti včetně žadatele činí 1, je zaměstnán u zaměstnavatele , právnická osoba, . od roku 2017 v pracovním poměru nikoli na dobu určitou, příjem činí 25 000 Kč, nájem činí 4 000 Kč, ostatní splátky 1 000 Kč, jeho nejvyšší dosažené vzdělání je střední s maturitou (žádost o poskytnutí úvěrového produktu ze dne18. 7. 2019 na č.l. 56).

7. Z potvrzení zaměstnavatele o výši pracovního příjmu zaměstnance ze dne 5. 8. 2019 soud zjistil, že je zde uveden zaměstnavatel, společnost , právnická osoba, ., u kterého byl žalovaný v pracovním poměru od 1. 3. 2019 zaměstnán jako strážný a jeho průměrný čistý měsíční příjem činil 14 321 Kč (potvrzení zaměstnavatele o výši pracovního příjmu zaměstnance č.l. 57).

8. Žalobkyně dále předložila posouzení úvěruschopnosti klienta, kde je uvedeno, že žalovaný uvedl příjem 14 321 Kč, což bylo zkontrolováno na základě doloženého potvrzení zaměstnavatelem, žalobkyně dále nahlédla do insolvenčního rejstříku, nahlédnutím do bankovního i nebankovního registru ověřila morálku žalovaného, z historie v interní evidenci nezjistila negativní informace o žalovaném. Žalovaný v žádosti uvedl výdaje 1 000 Kč a nájemné 4 000 Kč, žalobkyně stanovila životní výdaje na základě dat sdělených klientem a přihlédla ke statistickým údajům v částce 9 059 Kč. Zjistila u žalovaného pouze kontokorent s limitem 5 000 Kč a splátkou 417 Kč (posouzení úvěruschopnosti žalovaného na č.l. 55).

9. Po provedeném dokazování dospěl soud k závěru o skutkovém stavu. Žalobkyně se dohodla se žalovaným na poskytnutí částky ve výši 200 000 Kč dne 5. 8. 2019, kterou měl žalovaný splácet po 3 000 Kč měsíčně. Částka 200 000 Kč byla stejný den převedena na účet žalovaného. Žalovaný zaplatila celkem 155 200 Kč, poté přestal splátky hradit. Úvěruschopnost žalovaného byla zkoumána výše uvedeným způsobem.

10. Žalobkyně vzala před jednáním řízení zpět žalobu v části, ve které se domáhala nároku na zaplacení částky 3 000 Kč, neboť tuto částku žalovaný po podání žaloby uhradil. Soud proto postupem podle § 96 odst. 1 a 2 o. s. ř. v tomto rozsahu řízení částečně zastavil, čemuž odpovídá I. výrok tohoto rozsudku. Stanovisko žalovaného ke zpětvzetí zjišťováno nebylo s ohledem na § 96 odst. 4 o. s. ř., neboť k částečnému zpětvzetí došlo před zahájením jednání.

11. Zjištěný skutkový děj soud posoudil s ohledem na datum uzavření smlouvy o úvěru podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), a zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 23. 4. 2020 (dále jen jako „zákon o spotřebitelském úvěru“), neboť v daném případě se jedná o vztah mezi podnikatelem a spotřebitelem ve smyslu § 420 a § 1810 a násl. o. z.

12. Podle § 2395 o. z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

13. Podle § 3 odst. 1 písm. c) zákona o spotřebitelském úvěru posouzením úvěruschopnosti spotřebitele se rozumí posouzení jeho schopnosti splácet spotřebitelský úvěr.

14. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.

15. Podle § 86 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

16. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

17. Podle § 580 odst. 1 o. z. platí, že neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

18. Podle § 588 o. z. platí, že soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

19. Povinnost věřitele zkoumat schopnost spotřebitele splácet sjednávaný úvěr byla zakotvena do právního řádu na základě směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS, podle které věřitel před uzavřením smlouvy musí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr.

20. Jak konstatoval Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, uložením a řádným splněním této povinnosti není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková, neboť důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů. Proto je na věřiteli, aby dlužníka – spotřebitele náležitě před poskytnutím úvěru prověřil (posoudil jeho schopnost úvěr splácet). Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva neplatná (shodně viz nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18).

21. Součástí odborné péče poskytovatelů úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří, případně si je nechá od žadatele doložit (srovnej rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39). Jak dovodil Nejvyšší soud v již výše citovaném rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, dostatečnými informacemi nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele, neboť odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit. Pokud věřitel vyjde z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru nedostojí, neboť nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr.

22. Na základě provedeného dokazování soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze částečně. Mezi žalovaným a žalobkyní byla uzavřena smlouva o úvěru, ve které se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému peněžní prostředky a žalovaný se zavázal tyto vrátit dle podmínek smlouvy. Soud po provedeném dokazování k řádnému posuzování schopnosti splácet úvěr dospěl k závěru, že žalobkyně řádně nezkoumala úvěruschopnost žalovaného před uzavřením smlouvy o úvěru. Žalobkyně uvedla, že co do příjmové stránky vycházela zejména z údajů žalovaného, dále potvrzením žalovaného o jeho příjmech. U výdajů vycházela z údajů uvedených žalovaným s přihlédnutím ke statistickým údajům. Co do příjmové stránky, údaje uvedené žalovaným a jeho doklad o příjmech nekorespondují, když žalovaný uvedl v žádosti, že má zaměstnání od roku 2017 na dobu neurčitou s měsíčním příjmem 25 000 Kč, z potvrzení zaměstnavatele však plyne jiný zaměstnavatel s nástupem do zaměstnání v březnu 2019 a s příjmem necelých 15 000 Kč měsíčně čistého. Co do výdajové stránky, vycházela žalobkyně z údajů sdělených žalovaným – ten však uvedl, že jeho náklady na bydlení činí 4 000 Kč s bydlením v nájmu, kde se nachází sám, a další výdaje uvedl ve výši 1 000 Kč – uvedené údaje sdělené žalovaným vzbuzují s ohledem na jejich výši značné pochybnosti o pravdivosti těchto údajů sdělených žalovaným a zasluhovala bližší zkoumání k ověření si těchto výdajů, tak, jak žalobkyni ukládá zákon. Žalovaná tak však neučinila a vyjma nahlížení do výše popsaných evidencí si situaci žalovaného neověřila. Ze všech těchto okolností bylo uvedené zkoumání úvěruschopnosti nedostatečné, tedy žalobkyně si měla za těchto okolností zajistit další doklady k prověření situace u žalovaného. Jelikož tak neučinila, nemohla příjmy a výdaje žalovaného porovnat, a tedy s řádnou péčí postupovat při zkoumání úvěruschopnosti žalovaného.

23. Soud proto musel uzavřít, že žalobkyně nesplnila povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací ve smyslu zákona o spotřebitelském úvěru, kdy úvěr má být poskytnut jen tehdy, pokud z výsledků posouzení vyplývá, že zde nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele splácet sjednané splátky. Za této situace je smlouva neplatná, přičemž v dané věci se jedná o neplatnost absolutní, tedy k neplatnosti soud přihlíží i bez námitky žalovaného, jelikož při pominutí řádného zkoumání úvěruschopnosti jde o jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek podle § 588 o. z.. Tento výklad je ostatně jediný možný, aby byly zachovány nezbytné standardy ochrany spotřebitele. V tomto směru lze odkázat mimo jiné na rozsudek Soudního dvora Evropské unie C679/18, OPR-Finance, dle kterého soudy musí i bez návrhu zkoumat, zda si věřitel před poskytnutím úvěru dostatečně prověřil úvěruschopnost dlužníka s tím, že pokud tak věřitel před poskytnutím úvěru neučinil, úvěrová smlouva je neplatná. Soudní dvůr Evropské unie dovodil, že se v daném případě nemůže jednat o relativní neplatnost (tj. zkoumat neplatnost pouze k námitce dlužníka), jelikož toto shledává v rozporu se Směrnicí č. 2008/48/EC o spotřebitelském úvěru. Zdejší soud se s uvedenými závěry ztotožňuje.

24. Protože úvěrová smlouva je absolutně neplatná, soud postupem podle § 87 zákona o spotřebitelského úvěru žalovaný je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Na základě smlouvy o úvěru z roku žalovaný uhradil 155 200 Kč, jak vyplynulo z přehledu splácení úvěru provedeného v řízení, rozdíl mezi poskytnutou částkou 200 000 Kč a touto částkou soud proto žalobkyni přiznal. Ve zbytku žalobu výrokem II. zamítl, a to rovněž v části úroků z prodlení, neboť podle § 87 odst. 1 věty poslední zákona o spotřebitelském úvěru je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem, tedy doba plnění je stanovena až nynějším rozsudkem. Citovanou část ustanovení lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení (shodně viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021). Částku s ohledem na její výši soud uložil žalovanému zaplatit do tří dnů od právní moci rozhodnutí vzhledem ke skutečnosti, že se tato doba pro úhradu dlužné částky soudu jeví jako doba přiměřená možnostem žalovaného, neboť se nejedná o vysokou částku, a žalovaný tvrzení ani důkazy k jiné době plnění ani přes výzvu soudu nepředložil.

25. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 151 odst. 1 a 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že se žádnému z účastníků náhrada nákladů řízení nepřiznává, neboť úspěch ve věci měl z větší části žalovaný, ten však byla v řízení nečinný a náklady řízení mu nevznikly.