60 C 198/2024

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 4 rozhodl soudkyní Mgr. Hanou Kadlecovou, LL.M., ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Jméno žalované , narozená Datum narození žalované bytem Adresa žalované o zaplacení 87 581 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku částku ve výši 44 757 Kč, spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 44 757 Kč ode dne , datum, do zaplacení.

II. Žaloba se zamítá co do částky 42 824 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 12 509,88 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 4 664,87 Kč, úroku ve výši 26,43 % ročně z částky 48 503,58 Kč ode dne , datum, do zaplacení, zákonného úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 48 503,58 Kč ode dne , datum, do zaplacení.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku náhradu nákladů řízení ve výši 550 Kč k rukám právního zástupce žalobkyně.

1. Žalobkyně se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu domáhala po žalované zaplacení částky ve výši 87 581 Kč s příslušenstvím. Žaloba byla odůvodněna tím, že právní předchůdce žalobkyně, spol. , právnická osoba, , IČ , IČO, (dále jen „věřitel“) uzavřel se stranou žalovanou dne , datum, smlouvu o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, (dále jen „smlouva“), na jejímž základě věřitel poskytl straně žalované úvěr ve výši 50 000 Kč s úrokem 26,43 % ročně. Na svůj dluh ze smlouvy strana žalovaná zaplatila věřiteli pouze 5 243 Kč. Aktivní legitimace žalobkyně k vymáhání nároků z obou smluv je dána na základě smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené mezi věřitelem a žalobkyní.

2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila, v řízení zůstala nečinná.

3. V této věci jde o řízení s cizím prvkem, jelikož žalovaná je občankou Rumunska. Soud určil pravomoc k projednání dané věci dle čl. 4 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Brusel I bis). Podle čl. 4 odst. 1 tohoto nařízení nestanoví-li toto nařízení jinak, mohou být osoby, které mají bydliště v některém členském státě, bez ohledu na svou státní příslušnost žalovány u soudů tohoto členského státu. V tomto případě soud dospěl k závěru, že je dána pravomoc českých soudů věc projednat a rozhodnout, neboť žalovaná má bydliště v České republice. Rozhodným právem je pak právo české, a to podle čl. 6 odst. 1 písm. a) nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 593/2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I), neboť se jedná o spor ze spotřebitelské smlouvy, spotřebitel (žalovaná) má obvyklé bydliště v České republice a obchodník (žalobkyně, resp. její právní předchůdkyně) provozuje svou profesionální nebo podnikatelskou činnost v České republice, tj. v zemi, kde má spotřebitel své obvyklé bydliště.

4. Jednotlivá skutková zjištění má soud za prokázaná z následujících důkazů:

5. Mezi žalovanou a věřitelem byla dne , datum, uzavřena smlouva, na jejímž základě věřitel poskytl žalované jako spotřebitelce peněžní prostředky ve výši 50 000 Kč, které se žalovaná zavázala zaplatit spolu s poplatkem ve výši 42 050 Kč v 18měsíčních splátkách ve výši po 5 243 Kč do dne , datum, ; poslední splátka byla sjednána ve výši 5 241 Kč. Poplatek ve výši 42 050 Kč byl tvořen součtem kapitalizovaných úroků za poskytnuté finanční prostředky za sjednanou dobu řádného trvání předmětné smlouvy ve výši 40 550 Kč, s úrokovou sazbou ve výši 86 % ročně sjednanou ve smlouvě, odměny za administrativní zpracování úvěru ve výši 1 500 Kč. Součástí smlouvy byly rovněž smluvní podmínky smlouvy. Ve smlouvě žalovaná potvrdila, že věřitel před uzavřením smlouvy s odbornou péčí posoudil její schopnost splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě informací získaných od zákazníka. Při zkoumání úvěruschopnosti strany žalované věřitel posuzoval schopnost strany žalované splácet úvěr s odbornou péčí, a to z výpisu z bankovního účtu žalované za měsíce březen, duben a květen 2022 a faktur za stejné období. Žalovaná měla dosahovat příjem 47 653 Kč měsíčně. Měsíční výdaje činily celkem 31 500 Kč. Žalovaná dále uvedla, že má spotřebitelský úvěr u další společnosti. Žalovaná na úvěr uhradila pouze částku 5 243 Kč. (viz výpis z obchodního rejstříku žalobkyně, smlouva včetně smluvních podmínek, přehled plateb, zákaznická karta).

6. Pohledávka společnosti , právnická osoba, , IČO: , IČO, , za žalovanou vyplývající z uvedené smlouvy byla na žalobkyni postoupena dne , datum, (viz smlouva o postoupení pohledávek, včetně přílohy č. , hodnota, ). Žalované bylo postoupení oznámeno dopisem odeslaným žalované dne , datum, , ve kterém byla žalovaná současně vyzvána k úhradě dlužné částky do 10 dnů od doručení oznámení (viz oznámení o postoupení pohledávky včetně dokladu o odeslání).

7. Žalovaná byla vyzvána k úhradě dlužných částek předžalobní upomínkou (viz předžalobní výzva včetně dokladu o odeslání).

8. Provedené listinné důkazy soud hodnotil jednotlivě i v jejich souhrnu jako plně věrohodné, jelikož nebyla zjištěna žádná okolnost, která by je zpochybňovala. Po provedeném dokazování soud učinil následující závěr o skutkovém stavu: Dne , datum, byly mezi právní předchůdkyní žalobkyně (společností , právnická osoba, , IČO: , IČO, ) a žalovanou uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru, na jejímž základě byla žalované poskytnuta částka 50 000 Kč. Na poskytnutou úvěrovou částku zaplatila žalovaná pouze částku 5 243 Kč. Žalovaná byla vyzvána k úhradě dlužné částky oznámením o postoupení pohledávky odeslaným žalované dne , datum, , ve kterém byla žalovaná vyzvána k úhradě do 10 dnů od doručení tohoto oznámení. Na žalobkyni byla pohledávka z uvedené smlouvy postoupena.

9. Soud nemá za prokázané, že před poskytnutím spotřebitelského úvěru byla náležitě posuzována úvěruschopnost žalované.

10. Po právní stránce soud věc posoudil následovně:

11. Na vztah mezi účastníky soud aplikoval ustanovení smlouvy o zápůjčce podle § 2390 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) uzavřené adhezním způsobem (§ 1798 a násl. o. z.). Žalovaná na straně vydlužitele smlouvu uzavřela v postavení spotřebitele a právní předchůdkyně žalobkyně na straně zapůjčitele v postavení podnikatele (§ 419, § 420 a § 1810 a násl. o. z.). Smlouva tak podléhá rovněž režimu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Proto se soud zabýval i otázkou platnosti této smlouvy s ohledem na zkoumání úvěruschopnosti žalované dle § 86 a § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru.

12. Při posuzování této otázky vzal soud v potaz veškeré skutečnosti, které v tomto případě vyšly najevo. Soudu upozorňuje zejména na to, že věřitel při zkoumání úvěruschopnosti žalované vycházel výlučně z údajů poskytnutých samotnou žalovanou. Žalobkyně neuvedla, s jakým výsledkem úvěruschopnost žalované její právní předchůdce posoudil, neuvedla, zda její právní předchůdce vycházel z nějakých konkrétních informací o majetkových poměrech žalované. Tyto skutečnosti přitom soud musí zohlednit z moci úřední (viz rozhodnutí soudního dvora EU ze dne 21. 4. 2016 ve věci C-377/14 Ernst Georg Radlinger a Helena Radlingerová v FINWAY a. s.). Důkazní břemeno v otázce splnění předsmluvní informační a kontrolní povinnosti musí zásadně jít k tíži poskytovatele úvěru, jinak by byl narušen soulad se zásadou efektivity (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13 CA Consumer Finance SA v Ingrid Bakkaus and Others). Po poskytnutém poučení strana žalující nedoložila soudu důkazy potvrzující její tvrzení. Jelikož v řízení nebylo prokázáno, že žalobkyně splnila povinnost dle zákona č. 257/2016 Sb., posoudil soud uvedené smlouvy 1 a 2 ze dne , datum, a , datum, jako neplatné pro rozpor se zákonem a zjevné narušení veřejného pořádku (§ 588 o. z.).

13. Shora uvedený závěr soud učinil při vědomí právních závěrů Ústavního soudu (viz nález ÚS ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18), podle kterého je třeba poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je splacení dluhu reálné výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. Obdobně Nejvyšší soud (viz výše uvedená rozhodnutí) dospěl k závěru, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen dlužníka, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve.

14. Jaké informace jsou k posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nutné, zákon výslovně nestanoví, tento požadavek je však vyjádřen judikatorně. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru při zkoumání úvěruschopnosti je taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří, případně si je nechá od žadatele doložit, např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek, či doložením výpisu z účtu žadatele apod. Na informace podané jen spotřebitelem se může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady (viz rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ve věci sp. zn. 1 As 30/2015 nebo také rozhodnutí SDEU ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 CA Consumer Finance SA v. Ingrid Bakkaus). V nyní posuzovaném případě není zřejmé, zda byly dokumenty nezbytné k řádnému posouzení úvěruschopnosti žalovaného skutečně předloženy a jaké údaje obsahovaly. Takové pochybení je zcela jistě porušením povinnosti zakotvené v ustavení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru.

15. Jelikož v řízení bylo prokázáno, že žalobkyně, respektive její právní předchůdce, nesplnila svoji zákonnou povinnost zkoumat řádně schopnost žalované jako spotřebitele úvěr splácet, posoudil soud předmětné smlouvy jako neplatné dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Tato neplatnost je (i přes nepřesnou formulaci textu zákona) neplatností absolutní. Důvodem je skutečnost, že předmětnou úpravu je třeba vykládat ve světle směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru. Články 8 a 23 této směrnice je pak třeba podle Soudního dvora EU vykládat v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti (sic!) zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době (viz Rozsudek Soudního dvora EU ze dne , datum, , č. j. C679/18 OPR-, právnická osoba, . v. GK).

16. Podle § 2991 odst. 2 o. z., bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

17. Soud práva a povinnosti mezi účastníky posoudil jako bezdůvodné obohacení na straně žalované. Na postupníka může totiž přejít postoupená pohledávka z titulu bezdůvodného obohacení, i když ji účastníci v postupní smlouvě kvalifikovali jako pohledávku vyplývající ze smlouvy (viz např. rozhodnutí NS ve věci sp. zn. 31 Cdo 678/2009). Žalobkyni proto soud přiznal právo na zaplacení částky v celkové výši 44 757 Kč (50 000 Kč po odečtení částky, kterou žalovaná na dluh zaplatila, 5 243 Kč), která byla žalované skutečně poskytnuta, a to s úrokem z prodlení z částky 44 757 Kč ve výši 14,75 % ročně od , datum, do zaplacení. Splatnost částky 44 757 Kč ve smyslu § 1958 odst. 2 o. z. nastala 10. dnem ode dne doručení výzvy, ve které byla žalovaná vyzvána k plnění. Výzva k plnění, obsažená v oznámení o postoupení pohledávky, byla daná k poštovní přepravě dne , datum, a dostala se ve smyslu ust. § 573 o. z. do dispozice žalované nejdříve dnem , datum, a žalovaná byl vyzvána k úhradě do 10 dnů od doručení této výzvy, tj. do dne , datum, , a je tak v prodlení od , datum, . Povinnost žalovaného zaplatit úroky z prodlení pak vyplývá z § 1970 o. z., výše úroku z prodlení je stanovena nařízením vlády č. 351/2013 Sb.

18. Pokud jde o nároky nad rámec částky přiznané ve výroku I., soud žalobu v tomto rozsahu jako nedůvodnou zamítl (viz výrok II).

19. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež měla v řízení úspěch pouze částečný, nárok na náhradu nákladů řízení ve výši 550 Kč, přičemž tato částka představuje 2 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu žalobkyně v řízení v rozsahu 51 % a úspěchu žalované v rozsahu 49 %). Náklady žalobkyně sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 3 504 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1, § 11 vyhlášky č. 177/1996, advokátního tarifu (dále jen a.t.) z tarifní hodnoty ve výši 87 581 Kč sestávající z částky 4 620 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci a z částky 4 620 Kč za jeden úkon uvedený v § 11 odst. 1 a. t. realizovaný po podání návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. (účinného do 31. 12. 2024) a paušální náhrady výdajů ve výši 450 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. (účinného od 1. 1. 2025) a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 19 830 Kč ve výši 4 164,30 Kč, tj. celkem 27 498,30 Kč.

20. Lhůtu k plnění soud určil jako třídenní s počátkem běhu od právní moci rozsudku v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř.

21. O povinnosti žalované zaplatit tuto náhradu k rukám právního zástupce žalobkyně bylo rozhodnuto dle ust. § 149 odst. 1 o. s. ř.