60 C 207/2022

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 4 rozhodl samosoudcem Mgr. Martinem Langhansem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného zastoupený opatrovníkem příjmení jméno příjmení , Ph.D. sídlem adresa o zaplacení 233 043,53 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 211 521,28 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 27. 6. 2022 do zaplacení ve výši 11,75 % ročně, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 14 433,93 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.

1. Žalobkyně se žalobou domáhala zaplacení v záhlaví uvedené částky spolu s příslušenstvím s odůvodněním, že spol. [právnická osoba], [IČO] (dále též jen„ právní předchůdkyně žalobkyně“) uzavřela s žalovaným dne 20. 9. 2019 smlouvu o„ [příjmení] půjčce“ [číslo] (dále jen„ smlouva“), na jejímž základě právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému úvěr ve výši 243 000 Kč. Žalovaný se úvěr zavázal splatit v pravidelných měsíčních splátkách spolu se smluvním úrokem ve výši 13,99 % p. a. a s poplatky podle smlouvy a ceníku, který je součástí smlouvy. Žalovaný však úvěr řádně a včas nesplácel, a proto právní předchůdkyně žalobkyně dne 21. 12. 2020 přistoupila k zesplatnění úvěru. Právní předchůdkyně žalobkyně postoupila smlouvou o postoupení pohledávek pohledávku na spol. [právnická osoba], která ji následně postoupila na žalobkyni. Žalobkyně zaslala žalovanému předžalobní upomínku. Před upomínku žalovaný ničeho nezaplatil.

2. S ohledem na skutečnost, že soudu nebyl znám pobyt žalovaného, ustanovil soud žalovanému usnesením ze dne 15. 2. 2022, č. j. 21 C 433/2021-40, opatrovníka [příjmení] [jméno] [příjmení], advokáta, se sídlem [adresa].

3. Žalovaný se k žalobě vyjádřil prostřednictvím svého ustanoveného opatrovníka s tím, že nebylo dostatečně prokázáno, zda byl žalovaný jako spotřebitel řádně seznámen s obchodními podmínkami právní předchůdkyně žalobkyně a s ohledem na to, že neovládá český jazyk, tak nemohl plně rozumět jejich obsahu. Dále uvedl, že není dostatečně prokázáno, že by žalovanému bylo řádně doručeno vyrozumění o postoupení pohledávky a předžalobní upomínka. Opatrovník žalovaného navrhl, aby soud žalobu v celém rozsahu zamítl.

4. Na vyjádření opatrovníka žalovaného reagovala žalobkyně podáním ze dne 16. 6. 2022 (doručeným soudu dne 20. 6. 2022) s tím, že skutečnost, že je žalovaný finským státním občanem, nemusí nutně znamenat, že neovládá český jazyk a odkazuje na § 1860 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též jen „o. z.“). Žalobkyně dále doložila poštovní podací arch, který má prokázat, že žalovanému bylo odesláno vyrozumění o postoupení pohledávky a seznam odeslaných předžalobních výzev a k tomu odkázala na § 570 odst. 1 o. z.

5. K výzvě soudu žalobkyně doplnila žalobu písemným podáním ze dne 5. 10. 2022 (doručeným soudu téhož dne), které se týkalo posouzení úvěruschopnosti žalovaného právní předchůdkyní žalobkyně s tím, že podle žalobkyně právní předchůdkyně žalobkyně splnila svoji zákonnou povinnost a s odbornou péčí posoudila schopnost žalovaného splácet půjčku (spotřebitelský úvěr), a to především na základě zhodnocení informací požadovaných a získaných od žalovaného před uzavřením smlouvy a dále právní předchůdkyně žalobkyně vycházela z interních a externích databází.

6. Soud ve věci na den 18. 10. 2022 nařídil jednání, ke kterému se dostavil opatrovník žalovaného. Právní zástupkyně žalobkyně se z jednání omluvila, a to podáním ze dne 5. 10. 2022 (doručeným soudu téhož dne).

7. V této věci jde o řízení s cizím prvkem, neboť žalovaný je státním příslušníkem Finské republiky. Soud proto zkoumal pravomoc českých soudů věc projednat a rozhodnout. Mezi státy neexistuje žádná mezinárodní smlouva, kterou by mezi sebou Česká republika a [ulice] republika sjednali zvláštní pravidla pro určení pravomoci soudů obou států k projednávání sporů ze smluv o úvěru a která by se ve smyslu čl. 307 odst. 1 Smlouvy o založení [příjmení] použila místo nařízení Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, posuzoval soud svou pravomoc nejprve podle citovaného nařízení, které se vzhledem k zásadě přednostní aplikace komunitárního práva má aplikovat přednostně před ustanovením zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním. Podle čl. 17 a násl. citovaného nařízení je dána pravomoc českých soudů věc projednat a rozhodnout.

8. Po provedeném dokazování má soud za prokázaný tento skutkový stav.

9. Mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným byla uzavřena dne 20. 9. 2019 smlouva o„ [příjmení] půjčce“, na základě které poskytla právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému částku 243 000 Kč, a to převodem na účet žalovaného. Ve smlouvě si smluvní strany ujednaly, že žalovaný bude úvěr splácet 96 anuitními splátkami, kdy první splátka činí částku 1 888,65 Kč a další splátky činily částku ve výši 4 220 Kč. Žalovaný se zavázal, že právní předchůdkyni žalobkyně bude dále hradit úrok ve výši 13,99 % ročně spolu s poplatky dle smlouvy. (Zjištěno z návrhu na uzavření smlouvy o rychlé půjčce [číslo] z akceptace návrhu smlouvy o rychlé půjčce a ze souhrnného výpisu pohybů na účtě).

10. Před uzavřením smlouvy zkoumala právní předchůdkyně žalobkyně úvěruschopnost žalovaného na základě jeho prohlášení a vyšla přitom z příjmu žalovaného 30 230 Kč měsíčně a výdajů žalovaného 9 500 Kč měsíčně a limitu kreditních karet a kontokorentů 50 000 Kč (Zjištěno z návrhu na uzavření smlouvy o rychlé půjčce [číslo] z protokolu o ověření úvěruschopnosti klienta).

11. Žalovaný nehradil splátky řádně a včas. Celkem žalovaný uhradil částku ve výši 31 478,72 Kč (Zjištěno ze souhrnného výpisu pohybů na účtu).

12. Pohledávka za žalovaným byla postoupena na spol. [právnická osoba], která ji následně postoupila na žalobkyni, což bylo žalovanému oznámeno. (Zjištěno ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 29. 8. 2018, z vyrozumění o postoupení pohledávky ze dne 25. 2. 2021, z oznámení o postoupení pohledávky ze dne 30. 3. 2021 a seznamu odeslaných oznámení).

13. Před podáním žaloby byl žalovaný vyzván k úhradě dlužné částky. (Zjištěno z předžalobní výzvy a podacího lístku).

14. Provedené důkazy soud zhodnotil z hlediska jejich pravosti a vypovídající hodnoty a posoudil je jednotlivě i ve vzájemné souvislosti podle § 132 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) tak, aby mohl zjistit skutečný skutkový stav. Další důkazy soud neprováděl, neboť nebyly pro rozhodnutí ve věci podstatné.

15. Na základě zjištěných skutečností dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu ve věci samé. Mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným byla uzavřena smlouva o úvěru, na základě které poskytla právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému finanční prostředky, a to převodem na bankovní účet žalovaného. Žalovaný se zavázal tuto částku vrátit v pravidelných měsíčních splátkách, a to spolu s úrokem a poplatky. Žalovaný svůj dluh řádně a včas nesplácel. Celkem žalovaný uhradil částku ve výši 31 478,72 Kč. Pohledávka byla smlouvou postoupena na spol. [právnická osoba], která ji následně postoupila na žalobkyni, což bylo žalovanému oznámeno. Žalobkyně vyzvala žalovaného k zaplacení dlužné částky předžalobní výzvou.

16. Na základě shora uvedeného závěru o skutkovém stavu posoudil soud věc po právní stránce takto.

17. Jelikož předmětem řízení je nárok vyplývající ze závazkového vztahu, aplikoval soud pro určení rozhodného práva nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17. 6. 2008, o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I), přičemž rozhodným právem je právo české.

18. Podle § 2395 an. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

19. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

20. Podle § 1879 o. z. věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).

21. Podle § 1880 odst. 1 o. z. postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění.

22. Podle § 75 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, v rozhodném znění (dále též jen„ ZoSÚ“), je poskytovatel a zprostředkovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.

23. Podle § 84 odst. 2 ZoSÚ spotřebitel poskytne poskytovateli nebo zprostředkovateli na základě požadavků poskytovatele nebo zprostředkovatele podle odstavce 1 úplné a pravdivé informace. Pokud je to k posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nezbytné, poskytnuté informace je spotřebitel povinen poskytovateli nebo zprostředkovateli na jeho žádost vysvětlit, popřípadě doplnit. Tyto informace je za účelem posouzení úvěruschopnosti spotřebitele poskytovatel a zprostředkovatel povinen ověřit způsobem přiměřeným dané situaci, je-li to nutné, též použitím nezávisle ověřitelných údajů.

24. Podle § 86 ZoSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (odst. 1). Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů (odst. 2, věta první).

25. Podle § 87 odst. 1 ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

26. Mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným byla dne 20. 9. 2019 uzavřena smlouva, kterou soud kvalifikuje jako smlouvu o úvěru podle § 2395 an. o. z., přičemž žalovaný ji uzavřel mimo souvislost se svým podnikáním či samostatným výkonem zaměstnání, a tedy s ohledem na spotřebitelský charakter této smlouvy aplikuje se rovněž zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Nad to soud uvádí, že pokud by se žalobkyně účastnila jednání konaného dne 18. 10. 2022 u zdejšího soudu, tak by mohla doplnit dokazování týkající se posouzení úvěruschopnosti žalovaného ze strany právní předchůdkyně žalobkyně, což se však nestalo kvůli její neúčasti na citovaném jednání a z tohoto důvodu nemohla být v souladu s § 118a odst. 3 o. s. ř. poučena o tom, že nenavrhla důkazy potřebné k prokázání všech svých sporných tvrzení ohledně posouzení úvěruschopnosti žalovaného a připravila se tak sama o dobrodiní ze strany soudu, který by ji v souladu s výše uvedeným ustanovením poučil o možnosti doplnit důkazy týkající se posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Žalobkyně ani ve svém podání ze dne 5. 10. 2022 soudu dostatečně neprokázala, na základě čeho právní předchůdkyně žalobkyně posuzovala majetkovou situaci žalovaného.

27. Soud přitom vycházel nejen ze znění výše citovaných právních předpisů, ale i z relevantní judikatury Nejvyššího a Ústavního soudu. V rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, Nejvyšší soud konstatoval, že„ povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto zákon, konkrétně zákon o spotřebitelském úvěru (jeho § 9 odst. 1) stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. (…) věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. [příjmení], L a [příjmení], J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. [číslo], ISBN [číslo]). Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. (…) Závěr odvolacího soudu dovozující, že spokojila-li se žalobkyně s nedoloženým prohlášením žalovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech a nahlédnutím do registru dlužníků, nedostála povinnosti věřitele ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, je správný.“ 28. Na tyto závěry Nejvyššího soudu navázal i Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, v něm rovněž Ústavní soud shrnul podobné závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, či Soudního dvora Evropské unie (např. v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C [číslo], [právnická osoba] v . [jméno] [příjmení] a další). Podle nich součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení. Poskytovatel úvěru má tudíž„ povinnost posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady).“ 29. Byť se uvedená judikatura vztahovala k zákonu č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, účinnému do 30. 11. 2016, je s ohledem na téměř totožné znění dotčených ustanovení plně použitelná i při aplikaci zákona o spotřebitelském úvěru z roku 2016. Co se týče dílčího rozdílu, a to věty druhé a třetí § 87 odst. 1 ZoSÚ, dle nichž spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy; spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem, k tomu se vyjádřil Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne 5. 3. 2020, ve věci C [číslo], OPR- [právnická osoba] Soudní dvůr se v uvedené věci zabýval výkladem článků 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS a jejich dopadu na aplikaci § 86 a 87 ZoSÚ. Vyložil, že vnitrostátní soudy musí z úřední povinnosti zkoumat, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a musí z toho vyvodit důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu. Dále nelze připustit takovou vnitrostátní právní úpravu, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.

30. V právě souzeném případě není jasné na základě jakých podkladů, právní předchůdkyně žalobkyně posuzovala majetkovou situaci žalovaného. Z provedeného dokazování nevyplývá, že by právní předchůdkyně žalobkyně činila sama aktivně jakékoliv kroky za účelem přezkoumání úvěruschopnosti žalovaného. Z ničeho navíc nevyplývá, že by žalovaný byl skutečně prověřen prostřednictvím insolvenčního rejstříku bankovního i nebankovního registru klientských informací a s jakým výsledkem a z jakých konkrétních informacích o majetkových poměrech právní předchůdkyně žalobkyně při poskytování úvěru u žalovaného vycházela. Žalobkyně soudu doložila pouze protokol o ověření úvěruschopnosti klienta (dále též jen„ protokol“), ze kterého však dostatečně nevyplývají informace o majetkové situaci žalovaného. Z protokolu pouze vyplývá, že příjmy žalovaného jsou 30 230 Kč měsíčně a z návrhu na uzavření smlouvy o„ [příjmení] půjčce“ vyplývají ještě výdaje žalovaného ve výši 9 500 Kč měsíčně a limit kreditních karet a kontokorentů 50 000 Kč. Pokud žalobkyně listiny, jimiž měla údaje uváděné žalovaným ověřit, soudu nepředložila z toho důvodu, že je nemá, odkazuje soud na zákon o spotřebitelském úvěru, který ukládá poskytovateli uchovávat dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele po dobu nejméně 5 let ode dne, kdy zanikl právní vztah, nebo došlo k jednání, na jehož základě tyto dokumenty nebo záznamy vznikly (§ 78 odst. 1, odst. 2 písm. b), odst. 4 ZoSÚ). Podle soudu tedy není zřejmé, zda a jaké dokumenty nezbytné k řádnému posouzení úvěruschopnosti žalovaného byly právní předchůdkyni žalobkyně skutečně předloženy a jaké údaje obsahovaly. Jinými slovy řečeno, při nepředložení dokladů, kterými měly být prověřeny majetkové poměry žalovaného (jako spotřebitele) před poskytnutím úvěru, má soud nadále za neprokázané, zda k prověření úvěruschopnosti žalovaného došlo. Na základě těchto úvah soud dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně nedostála své povinnosti podle citovaných ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, tedy neposoudila schopnost žalovaného jako spotřebitele splácet úvěr (spotřebitelský úvěr), a přesto mu poskytla spotřebitelský úvěr. S ohledem na to je tato smlouva o úvěru neplatná (§ 87 odst. 1 a 86 odst. 1 ZoSÚ).

31. Žalobkyně má tedy vůči žalovanému právo toliko na to, aby jí zaplatil zůstatek (nesplacenou část jistiny) poskytnutých finančních prostředků z titulu vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2991 odst. 1 a odst. 2 o. z.

32. Z údajů poskytnutých žalobkyní vyplývá, že žalovaný čerpal úvěr ve výši 243 000 Kč a zaplatil žalobkyni částku ve výši 31 478,72 Kč, proto nesplacená část jistiny představuje částku ve výši 211 521,28 Kč. Ve vztahu k této částce má žalobkyně právo na to, aby jí žalovaný zaplatil i úroky z prodlení podle § 1970 o. z. ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.

33. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, č. j. 33 Cdo 3675/2021, má poskytovatel úvěru nárok toliko na nesplacenou část jistiny úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka. Žalovaný navrhoval, aby nová doba splatnosti byla stanovena ode dne jednání soudu. S ohledem na to, že žalobkyně se k jednání nedostavila, nemohlo ohledně nové doby splatnosti dojít k dohodě mezi účastníky. Soud proto rozhodl tak, že žalovaný se do prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení dostal uplynutím 90 dnů po té, kdy mu byla prokazatelně doručena žaloba. Takovou dobu splatnosti považoval soud za přiměřenou s ohledem na vše shora uvedené, zejména na to, že žalovanému byly finanční prostředky skutečně poskytnuty a žalovaný si musel být vědom, že si je nebude moct ponechat, na nemožnost zkoumat v řízení skutečné finanční možnosti žalovaného v minulosti i v budoucnosti, i s ohledem na ochranu oprávněných zájmů žalobkyně, která žalovaného před podáním žaloby o vrácení finančních prostředků opakovaně.

34. Na základě výše uvedeného soud žalobě co do částky 211 521,28 Kč a z ní plynoucích úroků z prodlení ode dne 27. 6. 2022 podle § 1970 o. z. ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., vyhověl.

35. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř., kdy procesně úspěšnější byla žalobkyně, a právě procesní úspěch ve věci je klíčový pro rozhodování o nákladech řízení. Žalobkyně tak byla úspěšná v 63,75 % věci a žalovaný byl úspěšný v 36,25 % věci, a tedy jí náleží náhrada nákladů řízení ve výši 27,50 % (63,75 % - 36,25 %). Náklady pak sestávají z účelně zaplaceného soudního poplatku za žalobu ve výši 9 322 Kč a z nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená podle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 233 043,53 Kč sestávající z částky 9 260 Kč za každý ze čtyř úkonů právní služby uvedených v § 11 odst. 1 a. t. včetně čtyř paušálních náhrad výdajů po 300 Kč podle dle § 13 odst. 4 a. t. Celkem tak náklady ve stoprocentní výši představují částku 47 262 Kč. Poměrná část ve výši 25,24 % z uvedené částky pak činí částku 11 928,93 Kč. Žalobkyně je plátcem DPH, proto jí soud přiznal ještě DPH ve výši 21 %. Celková částka tak činí 14 433,93 Kč vč. DPH.