60 C 209/2024

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 4 rozhodl soudkyní Mgr. Hanou Kadlecovou, LL.M., ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 55 762 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku částku ve výši 1 462 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 1 462 Kč ode dne , datum, do zaplacení.

II. Žaloba se zamítá co do částky 54 300 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 5 892,12 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 10 883,23 Kč, úroku ve výši 18,34 % ročně z částky 13 431,91 Kč ode dne , datum, do zaplacení, úroku ve výši 24,36 % ročně z částky 20 785,66 Kč ode dne , datum, do zaplacení, zákonného úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 13 431,91 Kč ode dne , datum, do zaplacení a zákonného úroku z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 20 785,66 Kč ode dne , datum, do zaplacení.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu domáhala po žalovaném zaplacení částky v celkové výši 55 762 Kč s příslušenstvím. Žaloba byla odůvodněna tím, že právní předchůdce žalobkyně, spol. , právnická osoba, , IČ , IČO, (dále jen „věřitel“) uzavřel se stranou žalovanou dne , datum, smlouvu o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, (dále jen „smlouva 1“), na jejímž základě věřitel poskytl straně žalované úvěr ve výši 35 000 Kč s úrokem 24,36 % ročně. Na svůj dluh ze smlouvy 1 strana žalovaná zaplatila věřiteli částku ve výši 42 487 Kč. Dále věřitel se stranou žalovanou uzavřeli dne , datum, smlouvu o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, (dále jen „smlouva 2“), na jejímž základě věřitel poskytl straně žalované úvěr ve výši 16 000 Kč s úrokem 18,34 % ročně. Na svůj dluh ze smlouvy 2 strana žalovaná zaplatila věřiteli částku ve výši 7 051 Kč. Aktivní legitimace žalobkyně k vymáhání nároků z obou smluv je dána na základě smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené mezi věřitelem a žalobkyní.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, v řízení zůstal nečinný.

3. V této věci jde o řízení s cizím prvkem, když žalovaný je občanem Slovenska. Soud určil pravomoc k projednání dané věci dle čl. 7 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Brusel I bis). V tomto případě soud dospěl k závěru, že je dána pravomoc českých soudů věc projednat a rozhodnout, když závazek měl být splněn na území ČR. Rozhodným právem je pak právo české, a to podle čl. 6 odst. 1 písm. a) nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 593/2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I), neboť se jedná o spor ze spotřebitelské smlouvy.

4. Jednotlivá skutková zjištění má soud za prokázaná z následujících důkazů:

5. Mezi žalovaným a věřitelem byla dne , datum, uzavřena smlouva 1, na jejímž základě věřitel poskytl žalovanému jako spotřebiteli peněžní prostředky ve výši 35 000 Kč, které se žalovaný zavázal zaplatit spolu s poplatkem ve výši 39 373 Kč v 78týdenních splátkách ve výši po 954 Kč do dne , datum, ; poslední splátka byla sjednána ve výši 915 Kč. Poplatek ve výši 39 373 Kč byl tvořen součtem kapitalizovaných úroků za poskytnuté finanční prostředky za sjednanou dobu řádného trvání předmětné smlouvy ve výši 28 206 Kč, s úrokovou sazbou ve výši 88 % ročně sjednanou ve smlouvě, odměny za administrativní zpracování úvěru ve výši 1 500 Kč a částky za rozšířenou doplňkovou službou komfortního a flexibilního splácení ve výši 9 667 Kč. Součástí smlouvy byly rovněž smluvní podmínky smlouvy 1. Ve smlouvě 1 žalovaný potvrdil, že věřitel před uzavřením smlouvy s odbornou péčí posoudil jeho schopnost splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě informací získaných od zákazníka. Při zkoumání úvěruschopnosti strany žalované věřitel posuzoval schopnost strany žalované splácet úvěr s odbornou péčí, a to z pracovní smlouvy a daňového přiznání za měsíc září 2020. Žalovaný měl dosahovat příjem 16 653 Kč měsíčně a další příjem uvedl ve výši 20 000 Kč. Měsíční výdaje činily celkem 5 000 Kč. Žalovaný na úvěr uhradil částku 42 487 Kč. (viz výpis z obchodního rejstříku žalobkyně, smlouva 1 včetně smluvních podmínek, přehled plateb, zákaznická karta).

6. Mezi žalovaným a věřitelem byla dne , datum, uzavřena smlouva 2, na jejímž základě věřitel poskytl žalovanému jako spotřebiteli peněžní prostředky ve výši 16 000 Kč, které se žalovaný zavázal zaplatit spolu s poplatkem ve výši 13 367 Kč v 52týdenních splátkách ve výši po 595 Kč do dne , datum, ; poslední splátka byla sjednána ve výši 582 Kč. Poplatek ve výši 13 367 Kč byl tvořen součtem kapitalizovaných úroků za poskytnuté finanční prostředky za sjednanou dobu řádného trvání předmětné smlouvy ve výši 8 161 Kč, s úrokovou sazbou ve výši 88 % ročně sjednanou ve smlouvě, odměny za administrativní zpracování úvěru ve výši 1 500 Kč a částky za rozšířenou doplňkovou službou komfortního a flexibilního splácení ve výši 3 706 Kč. Součástí smlouvy byly rovněž smluvní podmínky smlouvy 2. Ve smlouvě 2 žalovaný potvrdil, že věřitel před uzavřením smlouvy s odbornou péčí posoudil jeho schopnost splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě informací získaných od zákazníka. Při zkoumání úvěruschopnosti strany žalované věřitel posuzoval schopnost strany žalované splácet úvěr s odbornou péčí, a to z pracovní smlouvy a daňového přiznání za rok 2020. Žalovaný měl dosahovat příjem 15 613 Kč měsíčně a další příjem uvedl ve výši 18 000 Kč. Měsíční výdaje činily celkem 5 000 Kč. Žalovaný na úvěr uhradil částku 7 051 Kč. (viz výpis z obchodního rejstříku žalobkyně, smlouva 2 včetně smluvních podmínek, přehled plateb, zákaznická karta).

7. Pohledávka společnosti , právnická osoba, , IČO: , IČO, , za žalovaným vyplývající z uvedených smluv 1 a 2 byla na žalobkyni postoupena dne , datum, (viz smlouva o postoupení pohledávek, včetně přílohy č. , hodnota, ). Žalovanému bylo postoupení oznámeno dopisem odeslaným žalovanému dne , datum, , ve kterém byl žalovaný současně vyzván k úhradě dlužné částky do 10 dnů od doručení oznámení (viz oznámení o postoupení pohledávky včetně dokladu o odeslání).

8. Žalovaný byl vyzván k úhradě dlužných částek předžalobní upomínkou (viz předžalobní výzva včetně dokladu o odeslání).

9. Provedené listinné důkazy soud hodnotil jednotlivě i v jejich souhrnu jako plně věrohodné, jelikož nebyla zjištěna žádná okolnost, která by je zpochybňovala. Po provedeném dokazování soud učinil následující závěr o skutkovém stavu: Dne , datum, a , datum, byly mezi právní předchůdkyní žalobkyně (společností , právnická osoba, , IČO: , IČO, ) a žalovaným uzavřeny smlouvy o spotřebitelském úvěru, na jejichž základě byly žalovanému poskytnuty částky 35 000 Kč a 16 000 Kč. Na poskytnuté úvěrové částky zaplatil žalovaný částku 42 487 Kč a částku 7 051 Kč. Žalovaný byl vyzván k úhradě dlužné částky oznámením o postoupení pohledávky odeslaným žalovanému dne , datum, , ve kterém byl žalovaný vyzván k úhradě do 10 dnů od doručení tohoto oznámení. Na žalobkyni byla pohledávka z uvedené smlouvy postoupena.

10. Soud nemá za prokázané, že před poskytnutím spotřebitelského úvěru byla náležitě posuzována úvěruschopnost žalovaného.

11. Po právní stránce soud věc posoudil následovně:

12. Na vztah mezi účastníky soud aplikoval ustanovení smlouvy o zápůjčce podle § 2390 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) uzavřené adhezním způsobem (§ 1798 a násl. o. z.). Žalovaný na straně vydlužitele smlouvu uzavřel v postavení spotřebitele a právní předchůdkyně žalobkyně na straně zapůjčitele v postavení podnikatele (§ 419, § 420 a § 1810 a násl. o. z.). Smlouva tak podléhá rovněž režimu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Proto se soud zabýval i otázkou platnosti této smlouvy s ohledem na zkoumání úvěruschopnosti žalovaného dle § 86 a § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru.

13. Při posuzování této otázky vzal soud v potaz veškeré skutečnosti, které v tomto případě vyšly najevo. Soudu upozorňuje zejména na to, že věřitel při zkoumání úvěruschopnosti žalovaného vycházel výlučně z údajů poskytnutých samotným žalovaným. Žalobkyně neuvedla, s jakým výsledkem úvěruschopnost žalovaného její právní předchůdce posoudil, neuvedla, zda její právní předchůdce vycházel z nějakých konkrétních informací o majetkových poměrech žalovaného. Tyto skutečnosti přitom soud musí zohlednit z moci úřední (viz rozhodnutí soudního dvora EU ze dne 21. 4. 2016 ve věci C-377/14 Ernst Georg Radlinger a Helena Radlingerová v FINWAY a. s.). Důkazní břemeno v otázce splnění předsmluvní informační a kontrolní povinnosti musí zásadně jít k tíži poskytovatele úvěru, jinak by byl narušen soulad se zásadou efektivity (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13 CA Consumer Finance SA v Ingrid Bakkaus and Others). Po poskytnutém poučení strana žalující nedoložila soudu důkazy potvrzující její tvrzení. Jelikož v řízení nebylo prokázáno, že žalobkyně splnila povinnost dle zákona č. 257/2016 Sb., posoudil soud uvedené smlouvy 1 a 2 ze dne , datum, a , datum, jako neplatné pro rozpor se zákonem a zjevné narušení veřejného pořádku (§ 588 o. z.).

14. Shora uvedený závěr soud učinil při vědomí právních závěrů Ústavního soudu (viz nález ÚS ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18), podle kterého je třeba poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je splacení dluhu reálné výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. Obdobně Nejvyšší soud (viz výše uvedená rozhodnutí) dospěl k závěru, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen dlužníka, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve.

15. Jaké informace jsou k posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nutné, zákon výslovně nestanoví, tento požadavek je však vyjádřen judikatorně. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru při zkoumání úvěruschopnosti je taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří, případně si je nechá od žadatele doložit, např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek, či doložením výpisu z účtu žadatele apod. Na informace podané jen spotřebitelem se může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady (viz rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ve věci sp. zn. 1 As 30/2015 nebo také rozhodnutí SDEU ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 CA Consumer Finance SA v. Ingrid Bakkaus). V nyní posuzovaném případě není zřejmé, zda byly dokumenty nezbytné k řádnému posouzení úvěruschopnosti žalovaného skutečně předloženy a jaké údaje obsahovaly. Na základě poučení soudu strana žalující soudu předložila Smlouvu o nájmu, kterou žalovaný jako nájemce uzavřel s , jméno FO, na dobu neurčitou a měsíční výší nájemného 14 000 Kč. Dále předložila daňové přiznání žalovaného za rok 2019, z něhož je patrný základ daně žalovaného ve výši 235 082 Kč. Žádné další skutečnosti relevantní pro posouzení úvěruschopnosti žalobkyně nedoložila. Z předložených listin nebylo možno dle názoru soudu dospět k řádnému posouzení příjmové a výdajové stránky žalovaného. Jinými slovy žalobkyně, resp. její právní předchůdkyně, nebyla schopna na základě těchto listin s odbornou péčí posoudit, zda je žalovaný schopen poskytnuté peněžní prostředky vrátit. Takové pochybení je zcela jistě porušením povinnosti zakotvené v ustavení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru.

16. Jelikož v řízení bylo prokázáno, že žalobkyně, respektive její právní předchůdce, nesplnila svoji zákonnou povinnost zkoumat řádně schopnost žalovaného jako spotřebitele úvěr splácet, posoudil soud předmětné smlouvy jako neplatné dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Tato neplatnost je (i přes nepřesnou formulaci textu zákona) neplatností absolutní. Důvodem je skutečnost, že předmětnou úpravu je třeba vykládat ve světle směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru. Články 8 a 23 této směrnice je pak třeba podle Soudního dvora EU vykládat v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době (viz Rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020, č. j. C679/18 OPR-Finance s.r.o. v. GK).

17. Podle § 2991 odst. 2 o. z., bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

18. Soud práva a povinnosti mezi účastníky posoudil jako bezdůvodné obohacení na straně žalovaného. Na postupníka může totiž přejít postoupená pohledávka z titulu bezdůvodného obohacení, i když ji účastníci v postupní smlouvě kvalifikovali jako pohledávku vyplývající ze smlouvy (viz např. rozhodnutí NS ve věci sp. zn. 31 Cdo 678/2009). Žalobkyni proto soud přiznal právo na zaplacení částky v celkové výši 1 462 Kč (35 000 Kč a 16 000 Kč po odečtení částek, které žalovaný na dluh zaplatil, 42 487 Kč a 7 051 Kč), která byla žalovanému skutečně poskytnuta, a to s úrokem z prodlení z částky 1 462 Kč ve výši 15 % ročně od , datum, do zaplacení. Splatnost částky 1 462 Kč ve smyslu § 1958 odst. 2 o. z. nastala 10. dnem ode dne doručení výzvy, ve které byl žalovaný vyzván k plnění. Výzva k plnění, obsažená v oznámení o postoupení pohledávky, byla daná k poštovní přepravě dne , datum, a dostala se ve smyslu ust. § 573 o. z. do dispozice žalovaného nejdříve dnem , datum, a žalovaný byl vyzván k úhradě do 10 dnů od doručení této výzvy, tj. do dne , datum, , a je tak v prodlení od , datum, . Povinnost žalovaného zaplatit úroky z prodlení pak vyplývá z § 1970 o. z., výše úroku z prodlení je stanovena nařízením vlády č. 351/2013 Sb.

19. Pokud jde o nároky nad rámec částky přiznané ve výroku I., soud žalobu v tomto rozsahu jako nedůvodnou zamítl.

20. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. Procesně úspěšnější byl žalovaný, avšak tomuto v souvislosti s řízením žádné náklady nevznikly.

21. Lhůtu k plnění soud určil jako třídenní s počátkem běhu od právní moci rozsudku v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř.