60 C 216/2023

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 4 rozhodl soudkyní Mgr. Hanou Kadlecovou, LL.M., ve věci žalobce: Jméno žalobce , narozený Datum narození žalobce bytem Adresa žalobce Anonymizováno , Anonymizováno - Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno , Anonymizováno , Anonymizováno zastoupený advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovaným:

1. Jméno žalované A , narozený Datum narození žalované A bytem Adresa žalované A 2. Jméno žalované B , narozená Datum narození žalované B bytem Adresa žalované A 3. Jméno žalované A , narozený Datum narození žalované C bytem Adresa žalované C určení dědiců a uplatnění dědického práva I. Žaloba, aby bylo určeno, že pozůstalý vnuk , Jméno žalované A, a pozůstalá vnučka , Jméno žalované B, nejsou zůstavitelčinými dědici a pozůstalý syn , Jméno žalobce, a pozůstalý syn , Jméno žalované A, jsou zůstavitelčinými dědici, se zamítá.II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému č. , hodnota, náhradu nákladů řízení ve výši , částka, ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalovaného č. , hodnota, .III. Ve vztahu mezi žalobcem a žalovanými č. , hodnota, a č. , hodnota, nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobce se žalobou podanou dne , datum, domáhal určení, že pozůstalý vnuk , Jméno žalované A, a pozůstalá vnučka , Jméno žalované B, nejsou zůstavitelčinými dědici a pozůstalý syn , Jméno žalobce, a pozůstalý syn , Jméno žalované A, jsou zůstavitelčinými dědici. Žalobu podal v souladu s usnesením zdejšího soudu vydaným dne , datum, , č. j. , spisová značka, , a odůvodnil ji tím, že je nejstarším synem zůstavitelky, která dne , datum, pořídila formou soukromé listiny závět, v níž povolala ze své dědice vnuka , jméno FO, a vnučku , jméno FO, . Současně v této listině vydědila syna , jméno FO, a syna , jméno FO, . Důvodem vydědění syna , jméno FO, byla skutečnost, že o ni neprojevuje opravdový zájem. , jméno FO, byl vyděděn z důvodu spáchání trestného činu. Žalobce poté, co byl uvědomen o tom, že byl zůstavitelkou vyděděn, popřel podáním ze dne , datum, důvody svého vydědění a také platnost závěti. Žalobce má za to, že zůstavitelka byla při sepisu závěti ovlivněna chováním bratra žalobce, tj. žalovaným č. , hodnota, , jelikož nabyla dojmu, že je její povinností postarat se o jeho nezaopatřené děti. Současně poukazoval na to, že od doby sepsání závěti do úmrtí zůstavitelky došlo k zásadní změně poměrů, neboť závětní dědici se vůči zůstavitelce chovali neslušně, v rozporu s dobrými mravy, zneužívali jejího majetku ve svůj prospěch. Žalobce se navíc domnívá, že zůstavitelka na sepsanou závěť zapomněla, proto ji vědomě nezrušila. Se zůstavitelkou byl v úzkém kontaktu a je mu známo, že vztah mezi ní a závětními dědici nebyl dobrý. Žalobce zpochybňoval důvody svého vydědění. Zdůrazňoval, že udržoval se zůstavitelkou pravidelný kontakt, projevoval zájem o ni, její život i její potřeby. Vyloučil, že by zůstavitelka trpěla zdravotními obtížemi, které by vyžadovaly specifický přístup, omezení nebo mimořádné náklady. V době sepisu závěti byla v relativně mladém, produktivním věku a nevyžadovala od žalobce žádnou aktivní přítomnost či konkrétní pomoc. Vzájemné vztahy byly založeny na lásce a respektu a spočívaly převážně ve vzájemné komunikaci. Žalobce uvedl, že i přesto, že žije v Kanadě, s matkou udržoval intenzivní, převážně telefonický kontakt. Vzhledem k uvedenému žalobce dovozoval, že zůstavitelka sepsala závěť pod tlakem konkrétní situace a okolností v době sepisu, bez úmyslu zkrátit jeho nebo jeho dceru na dědických právech. Žalobce jednoznačně uvedl, že žaloba směřuje do popření důvodů vydědění. Závěť jako takovou, její platnost, nejprve vůbec nezpochybňoval. Posléze však doplnil, že neplatnost závěti spatřuje v tom, že zůstavitelka sloučila vůli o majetku a vydědění do jedné listiny. Toto pokládal za rozpor s dobrými mravy, neboť zůstavitelka pořídila závěť, která obsahuje jak vydědění žalobce a žalovaného č. , hodnota, , tak rozhodnutí ohledně majetku zůstavitelky.

2. Žalovaný č. , hodnota, (vnuk zůstavitelky) nárok uplatněný žalobou neuznal, a to ani zčásti. Pokládal žalobu za zcela nedůvodnou. Zdůraznil, že podaná žaloba je svým charakterem žalobu určovací ve smyslu ustanovení § 80 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen o. s. ř.), a je tedy na žalobci, aby řádně prokázal, že má na požadovaném určení naléhavý právní zájem. Žalovaný č. , hodnota, mimo to namítal, že pokud byla tvrzena neplatnost závěti, není zcela zřejmé, z jakého důvodu by měla být závěť neplatná. Napadená závěť totiž zjevně disponuje základními náležitostmi právního jednání, nebyla zpochybněna svéprávnost zůstavitelky, nebyla tvrzena ani existence duševní poruchy, závěť byla vyhotovena v souladu se zákonem a má veškeré zákonem předpokládané náležitosti. Žalovaný č. , hodnota, v této souvislosti odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, a rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. ledna. 2021, sp. zn. , spisová značka, . Žalovaný č. , hodnota, dále argumentoval tím, že žalobce napadá toliko své vydědění. Pokud by soud dospěl k závěru, že žalobce nebyl vyděděn oprávněně, měl by nárok na povinný díl z titulu svého postavení jako neopomenutelného dědice. Vzhledem k uvedenému tak navrhoval zamítnutí žaloby.

3. Žalovaní č. , hodnota, a 3 (vnučka a syn zůstavitelky) se k argumentaci žalovaného č. , hodnota, připojili.

4. Po provedeném dokazování vzal soud za zjištěný a prokázaný následující skutkový stav věci:

5. Zůstavitelka , jméno FO, zemřela dne , datum, . (viz úmrtní list)

6. Zůstavitelka pořídila dne , datum, vlastnoručně sepsanou závěť, v níž povolala k dědění svoji vnučku , jméno FO, a vnuka , jméno FO, a současně vydědila syna , Jméno žalobce, a syna , Jméno žalované A, . Svým vnukům odkázala veškerý svůj majetek, jehož bude majitelkou v den své smrti. Vnuci se měli v den její smrti stát spoluvlastníky veškerého jejího majetku, a to každý jednou polovinou. Jako důvod vydědění syna , jméno FO, zůstavitelka v závěti uvedla následující: „Můj syn , adresa, . , Anonymizováno, . , Anonymizováno, emigroval do Kanady. Během doby, kterou strávil v emigraci, posléze získal občanství, o mne trvale neprojevuje opravdový zájem, který by jako potomek projevovat měl. Stanovuji, aby se důsledky vydědění vztahovaly i na všechny potomky syna , jméno FO, .“ K vydědění syna , jméno FO, zůstavitelka uvedla: „Můj syn , jméno FO, byl v roce , Anonymizováno, pravomocně odsouzen pro úmyslný trestný čin k trestu odnětí svobody v trvání tři roky.“ Zůstavitelka v závěti prohlásila, že listinu sepsala na základě své pravé, svobodné vůle, prosté omylu a že si byla plně vědoma následků, které na základě takto projevené vůle mají po její smrti nastoupit. Závěť byla sepsána v Praze a podepsána zůstavitelkou. (viz závěť ze dne , datum, )

7. Řízení o pozůstalosti je vedeno před zdejším soudem pověřeným soudním komisařem notářem , tituly před jménem, , jméno FO, pod sp. zn. , spisová značka, . Jako s účastníky tohoto řízení o pozůstalosti je jednáno jednak se žalobcem, který je jedním ze synů zůstavitelky, a jednak se žalovanými, kteří jsou vnuky zůstavitelky a synem zůstavitelky. Usnesením ze dne , datum, , č. j. , spisová značka, , uložil soud žalobci, aby do dvou měsíců od právní moci usnesení podal u Obvodního soudu pro , adresa, žalobu na určení, že vnuk , jméno FO, a vnučka , jméno FO, nejsou zůstavitelčinými dědici a pozůstalý syn , Jméno žalobce, a pozůstalý syn , Jméno žalované A, jsou zůstavitelčinými dědici, jelikož žalobce zpochybňuje důvody svého vydědění. (viz usnesení ze dne , datum, , č.j. , spisová značka, )

8. Soud zamítl provedení následujících důkazů: výpovědí žalobce, výpovědí partnera zůstavitelky a opisem rejstříku trestů žalovaného č. , hodnota, . Všechny tyto důkazy byly zamítnuty z důvodu nadbytečnosti.

9. Při hodnocení důkazů postupoval soud tak, že hodnotil každý důkaz zvlášť a zároveň všechny důkazy ve vzájemné souvislosti dle § 132 o. s. ř. tak, aby mohl zjistit skutečný skutkový stav. Provedené důkazy soud zhodnotil z hlediska jejich pravosti a vypovídací hodnoty.

10. Co se týče hodnocení provedených listinných důkazů, ty soud hodnotí jako pravé a věrohodné, neboť v řízení nevyplynula žádná skutečnost, která by zavdávala příčinu o jejich pravosti pochybovat, a ani sami účastníci proti pravosti těchto důkazů ničeho nenamítali.

11. Po právní stránce soud zjištěný skutkový stav posoudil následovně:

12. Podle § 3069 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „OZ“) se při dědění použije právo platné v den smrti zůstavitele.

13. Podle § 3070 OZ zemřel-li zůstavitel po dni nabytí účinnosti tohoto zákona a odporuje-li jeho pořízení pro případ smrti právním předpisům účinným v době, kdy bylo učiněno, považuje se za platné, vyhovuje-li tomuto zákonu. Totéž platí o dovětku i o vedlejších doložkách v pořízení pro případ smrti, pokud jim právní předpisy účinné v době, kdy byly dovětek nebo pořízení pro případ smrti učiněny, odnímají právní následky, anebo je prohlašují za neplatné.

14. Podle § 476 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.) zůstavitel může závěť buď napsat vlastní rukou, nebo ji zřídit v jiné písemné formě za účasti svědků nebo ve formě notářského zápisu. V každé závěti musí být uveden den, měsíc a rok, kdy byla podepsána, jinak je neplatná. Společná závěť více zůstavitelů je neplatná.

15. Podle § 1642 OZ nepominutelnému dědici náleží z pozůstalosti povinný díl.

16. Podle § 1643 odst. 1) OZ nepominutelnými dědici jsou děti zůstavitele a nedědí-li, pak jsou jimi jejich potomci. Podle odst. 2) věty druhé tohoto ustanovení Je-li nepominutelný dědic zletilý, musí se mu dostat alespoň tolik, kolik činí čtvrtina jeho zákonného dědického podílu.

17. Podle § 1646 odst. 1), písm. b) OZ ze zákonných důvodů lze nepominutelného dědice vyděděním z jeho práva na povinný díl vyloučit, anebo jej v jeho právu zkrátit. Zůstavitel může vydědit nepominutelného dědice, který o zůstavitele neprojevuje opravdový zájem, jaký by projevovat měl.

18. Podle § 1650 OZ nepominutelný dědic vyděděný neplatně má právo na povinný díl; byl-li zkrácen na čisté hodnotě povinného dílu, má právo na jeho doplnění.

19. Podle § 1654 odst. 1) věty první OZ nepominutelný dědic nemá právo na podíl z pozůstalosti, nýbrž jen na peněžní částku rovnající se hodnotě jeho povinného dílu.

20. Podle § 1673 odst. 2) OZ uvede-li zůstavitel důvod vydědění, odkáže se k podání žaloby potomek, který tvrdí, že byl vyděděn neprávem, není-li důvod vydědění uveden, odkáže se k podání žaloby ten, kdo má dědit na jeho místě.

21. Podle § 168 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízení soudních (dále jen z. ř. s.) soud vyšetří dědická práva všech, které vyrozuměl o jejich dědickém právu nebo kteří řádně uplatnili své dědické právo, jestliže dědictví neodmítli nebo zaniklo-li jim právo odmítnout dědictví nebo je-li odmítnutí dědictví neplatné anebo jestliže se k odmítnutí dědictví nepřihlíží. Nemohou-li všechna dědická práva vedle sebe obstát, je tu spor o dědické právo.

22. Podle § 170 odst. 1) z. ř. s. v případě, že pro vyřešení sporu o dědické právo je třeba prokázat skutečnosti, které jsou mezi dědici sporné, soud usnesením odkáže toho z účastníků, jehož dědické právo se jeví se zřetelem k okolnostem případu jako nejslabší, aby své právo uplatnil žalobou; k podání žaloby určí lhůtu, která nesmí být kratší než dva měsíce.

23. V projednávané věci se žalobce postupem upraveným v § 168 a § 170 z. ř. s. pro spor o dědické právo domáhá určení, že je spolu se svým bratrem dědicem zůstavitelky, jelikož byli zůstavitelkou neplatně vyděděni, neboť nebyly naplněny zákonné důvody vydědění. Soud vyšel z toho, že žalobce zásadně nerozporoval pravost listiny o vydědění, resp. závěť, do níž bylo vydědění vtěleno, ani netvrdil jiný důvod její neplatnosti. Jednoznačně uváděl, že žaloba směřuje do popření důvodů vydědění, závěť jako takovou, její platnost, v zásadě nezpochybnil. Nesouhlasil toliko s motivací zůstavitelky při pořizování závěti, která dle něj jednala ve snaze zaopatřit děti žalovaného č. , hodnota, ).

24. K tomuto se uvádí, že závěť je jedním ze způsobů pořízení pro případ smrti. Jedná se o odvolatelný jednostranný projev vůle, kterým zůstavitel pro případ své smrti zůstavuje jedné či více osobám alespoň podíl na pozůstalosti. Je pouze v moci zůstavitele, koho stanoví ze svého dědice. Jedná se o autonomii vůle zůstavitele, tj. je zcela na zůstaviteli, které osoby povolá za dědice, nebo zda nechá svůj majetek dědění podle zákonné dědické posloupnosti. Bylo tedy zcela na vůli zůstavitelky, jakým způsobem naloží se svým majetkem, jakým způsobem jej rozdělí pro případ své smrti. Žádná pozdější závěť, která by nastupovala na místo závěti sepsané v září 2012, nebyla nalezena. Je proto třeba respektovat vůli zůstavitelky projevenou v této listině, byť s ní žalobce není v souladu a má k ní výhrady.

25. Žalobce se vymezil pouze vůči tomu, že zůstavitelka sloučila vůli o majetku a vydědění do jedné listiny, což pokládal za rozporné s dobrými mravy a tudíž neplatné. K tomuto soud uvádí, že tento tvrzený důvod neplatnost závěti založit v žádném případě nemohl, neboť zahrnutí prohlášení o vydědění může být součástí závěti, a obvykle jí také bývá. Dále se soud proto zabýval výlučně otázkou popření důvodů vydědění.

26. V této souvislosti soud konstatuje, že z níže rozvedených důvodů shledal, že zde není dán spor o dědické právo, neboť i pokud by zákonný důvod vydědění nebyl naplněn, neměl by žalobce právo na pozůstalost ani podíl z ní, nýbrž by mu náležela toliko ochrana nepominutelného dědice upravená v ustanovení § 1650 a § 1654 OZ. Žalobce by v takovém případě měl za dědici (tj. žalovaným č. , hodnota, ) a žalovanou) pohledávku na zaplacení peněžité částky odpovídající hodnotě jeho povinného dílu.

27. Otázkou, jaké prostředky právní ochrany poskytuje právní úprava účinná od , datum, (která je v tomto ohledu oproti předchozí úpravě obsažené v zákoně č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, odlišná), nepominutelnému dědici, který napadá pouze důvody vydědění zůstavitelem, netvrdí však jiný důvod neplatnosti listiny o vydědění ani jiný důvod její neplatnosti, se již podrobně zabýval Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, . V něm vysvětlil, že „ustanovení § 1673 odst. 2 o. z., ve spojení s procesněprávním ustanovením § 170 z. ř. s., se vztahuje pouze na situace, kdy v pozůstalostním řízení vznikl spor o dědické právo. Vzhledem k tomu, že nepominutelný dědic (oproti dřívější právní úpravě v zákoně č. 40/1964 Sb., občanském zákoníku, účinném do , datum, ) již nemá právo na dědický podíl z pozůstalosti, nýbrž jen na peněžní částku rovnající se hodnotě jeho povinného dílu (srov. ustanovení § 1654 odst. 1 věta první o. z.), stává se, není-li mu dědický podíl zanechán zůstavitelem, pouhým věřitelem dědiců, tudíž mu nesvědčí dědické právo po zůstaviteli. Domáhají-li se žalobci jako nepominutelní dědici zůstavitele toliko svého povinného dílu tím, že zpochybňují důvodnost jejich vydědění listinou ze dne , datum, , avšak současně uznávají platnost zůstavitelem téhož dne sepsané závěti, ve které ustanovil jediným dědicem žalovaného 1), je nutné dovodit, že zde nevzniká spor o dědické právo, nýbrž pouze spor o nárok nepominutelných dědiců (žalobců) na povinný díl. Z uvedeného důvodu se dovolací soud ztotožňuje s názorem soudu odvolacího, že je-li na podání žaloby ve smyslu ustanovení § 170 z. ř. s. odkázán nepominutelný dědic, který napadá pouze důvody vydědění zůstavitelem, nemůže takové usnesení ‚založit žádné právní účinky‘, neboť výsledkem takového sporného řízení není vyřešení otázky dědického práva. I kdyby byla určena nedůvodnost vydědění žalobců listinou ze dne , datum, , ničeho by to na okruhu dědiců zůstavitele, který byl určen závětí, nezměnilo. V projednávané věci proto na žalobu na určení, že žalobci jsou jako dědici ze zákona účastníky pozůstalostního řízení po zůstaviteli, nemůže být pohlíženo jako na žalobu podanou ve smyslu ustanovení § 170 z. ř. s., ale jako na žalobu, jíž se žalobci domáhají určení jejich postavení jako nepominutelných dědiců, a je tudíž nezbytné, aby na požadovaném určení prokázali ve smyslu ustanovení § 80 o. s. ř. svůj naléhavý právní zájem. (…) Žalobci se jako nepominutelní dědicové zůstavitele mohou [nejsou-li jejich práva na povinný díl (jako v projednávané věci) uspokojena v rámci pozůstalostního řízení např. rozhodnutím nebo dohodou o vypořádání povinného dílu] ve smyslu ustanovení § 1654 odst. 1 o. z. domáhat žalobou vůči dědicům zůstavitele (žalovaným) plnění spočívajícího ve vyplacení povinného dílu v penězích (případně jiným dohodnutým způsobem). Soud se ve sporném řízení zahájeném takovou žalobou pak bude jako předběžnou otázkou zabývat tím, zda byli potomci zůstavitele (žalobci) vyděděni po právu či nikoli. K výpočtu povinného dílu, jehož výše je určována na základě ceny pozůstalosti zjištěné v pozůstalostním řízení podle ustanovení § 180 odst. 1 z. ř. s., je přitom nutno zdůraznit, že nepominutelní dědicové ve smyslu výše zmíněného ustanovení § 113 z. ř. s. musí být účastníky pozůstalostního řízení a usnesení o obvyklé ceně majetku zůstavitele jim musí být doručeno, již z toho důvodu, aby pro ně byla určená cena pozůstalosti závazná.“ Uvedený právní názor pak Nejvyšší soud potvrdil rovněž v usnesení z , datum, , sp. zn. , spisová značka, .

28. Převedeno na konkrétní případ soud konstatuje, že neshledal žádné důvody pro odchýlení od citovaného právního názoru Nejvyššího soudu. Skutečnost, že ochrana neprávem vyděděného nepominutelného dědice nespočívá v jeho právu na pozůstalost či podíl z ní, nýbrž pouze v existenci pohledávky na peněžní částku rovnající se hodnotě jeho povinného dílu, vyplývá z výslovné úpravy obsažené v § 1650 a § 1654 o. z. Případný spor o existenci takové pohledávky pak není možné řešit jako spor o dědické právo ve smyslu § 168 a § 170 z. ř. s. – úhrady takové pohledávky se může neprávem vyděděný nepominutelný dědic domáhat samostatnou žalobou na plnění.

29. Vzhledem k uvedenému tak soud uzavírá, že žalobce v pozici nepominutelného dědice nerozporoval, že závěť ze dne , datum, zahrnující prohlášení o jeho vydědění skutečně vyjadřuje vůli zůstavitelky, a jako jediný důvod neplatnosti této listiny tvrdil nenaplnění zákonných důvodů vydědění. Při aplikaci výše rozvedených právních závěrů na projednávanou věc je pak zřejmé, že i v této situaci žalobci může – v případě, by jeho skutková tvrzení byla pravdivá, a důvody vydědění by tak skutečně nebyly dány – náležet pouze zákonná ochrana nepominutelného dědice v podobě práva na výplatu hodnoty povinného dílu, nikoliv však právo na celou pozůstalost.

30. Soud proto uzavírá, že nehledě na platnost, či neplatnost prohlášení o vydědění obsaženém v závěti ze dne , datum, žalobce není jediným dědicem zůstavitelky, a podaná žaloba proto není důvodná. I pokud by totiž nebyly dány důvody vydědění, žalobce by byl pouze věřitelem dědiců (tj. žalovaného č. , hodnota, a žalované č. , hodnota, ) a svých práv by se mohl domáhat žalobou na plnění vůči nim. Z tohoto důvodu pak též v nyní projednávané věci není dán spor o dědické právo ve smyslu § 168 a § 170 z. ř. s., a ani usnesení soudního komisaře, kterým mu bylo uloženo podání žaloby, nemohlo vyvolat právní účinky. S ohledem na možnost domáhat se svých práv samostatnou žalobou na plnění mimo rámec řízení o pozůstalosti pak žalobci nemůže svědčit ani naléhavý právní zájem na požadovaném určení ve smyslu § 80 o. s. ř.

31. Ze všech uvedených důvodů soud podanou žalobou v plném rozsahu zamítl.

32. O náhradě nákladů řízení mezi žalobcem a žalovaným č. , hodnota, ) rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalovanému č. , hodnota, ), který byl v řízení zcela úspěšný, nárok na náhradu nákladů řízení v částce , částka, . Tyto náklady sestávají z nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 9 odst. 3 písm. a), § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši , částka, sestávající z částky , částka, za každý ze 4 úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. (příprava a převzetí, písemné vyjádření ze dne , datum, , účast na jednání dne , datum, a , datum, ) včetně 4 paušálních náhrad výdajů po , částka, dle § 13 odst. 4 a. t. Dále soud přiznal žalovanému č. , hodnota, ) DPH ve výši 21 %, které představuje , částka, , tj. celkem tyto náklady představují , částka, .Soud v rámci nákladů řízení přiznal žalovanému č. , hodnota, ) náhradu cestovních výdajů podle § 13 odst. 4 a. t. ve spojení s § 157 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, v částce , částka, za cestu uskutečněnou dne , datum, a dne 13. 11. 2024ze sídla právního zástupce žalované (, adresa, ) do sídla zdejšího soudu (, adresa, ) a zpět (celkem 2x 90 km) osobním automobilem (spotřeba 12 l/100 km; benzín –, částka, ; amortizace – , částka, /km). Celkem představují cestovní náklady částku , částka, , přičemž soud dále k této částce připočetl DPH ve výši 21 %, proto celkové cestovní výdaje představují částku , částka, .Dále v rámci nákladů řízení soud přiznal žalovanému č. , hodnota, ) náhradu za promeškaný čas podle § 14 odst. 1 a 3 a. t. za 12 půl hodin po , částka, (cesta osobním automobilem z , adresa, a zpět), tj. v částce , částka, , přičemž soud dále přiznal žalobkyni DPH ve výši 21 %, proto náhrada za promeškaný čas představuje celkem , částka, .Za úkon žalovaného č. , hodnota, ) ze dne , datum, (porada s klientem přesahující jednu hodinu) soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, neboť ji považuje s ohledem na stav řízení k tomuto datu za nadbytečnou.

33. O povinnosti žalobce zaplatit tuto náhradu k rukám právního zástupce žalovaného č. , hodnota, ) bylo rozhodnuto dle § 149 odst. 1 o.s.ř. O třídenní lhůtě ke splnění povinnosti bylo rozhodnuto dle § 160 odst. 1 o.s.ř.

34. O náhradě nákladů řízení mezi žalobcem a žalovaným č. , hodnota, ) a 3) rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. za použití argumentu a contrario tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, ač byli žalovaní úspěšní, avšak náklady řízení nepožadovali.