60 C 308/2021

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 4 rozhodl soudkyní Mgr. Hanou Kadlecovou, LL.M. ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného zastoupený opatrovníkem příjmení jméno příjmení sídlem adresa o zaplacení 650 759,28 Kč s příslušenstvím <b><i>I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku částku 650 759,28 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky ve výši 10 % ročně ode dne 17. 4. 2020 do zaplacení.</b></i> <b><i>II. Co do zbytku, se žaloba zamítá.</b></i> <b><i>III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku náhradu nákladů řízení ve výši 94 033 Kč k rukám právního zástupce žalobkyně.</b></i> 1. Žalobkyně se žalobou domáhala zaplacení v záhlaví uvedené částky spolu s příslušenstvím s odůvodněním, že dne 3. 8. 2018 uzavřela s žalovaným smlouvu o úvěru [číslo] (dále jen„ Smlouva“), na jejímž základě poskytla žalovanému neúčelový nezajištěný spotřebitelský úvěr ve výši 694 924 Kč (konsolidační úvěr). Před uzavřením smlouvy žalobkyně zkoumala schopnost žalovaného splácet úvěr, a to na základě informací poskytnutých žalovaným v žádosti o poskytnutí úvěru a z transakčních pohybů na osobním účtu žalovaného. Žalovaný se zavázal úvěr splácet spolu s úrokem ve výši 5,9% ročně v pravidelných měsíčních splátkách po 7 737 Kč. Účastníci si sjednali, že úroky z úvěru budou kapitalizovány do jistiny. V případě prodlení s hrazením splátek byla žalobkyně oprávněna úvěr zesplatnit. Žalovaný se dále zavázal zaplatit 5 000 Kč za vyřízení úvěru a další poplatky v souladu se smlouvou a ceníkem. Žalovaný úvěr řádně a včas nesplácel. Žalobkyně v souladu se smlouvou prohlásila ke dni 12. 4. 2020 celý úvěr za okamžitě splatný a vyzvala žalovaného k okamžité úhradě dlužné částky. Ke dni předání pohledávky k soudnímu vymáhání činila dlužná částka na jistině 650 759,28 Kč, na kapitalizovaném zákonném úroku z prodlení částku 34 196,31 Kč a na kapitalizovaném smluvním úroku částku 24 422,80 Kč. Žalobkyně dále požaduje smluvní úrok a zákonný úrok z prodlení.

2. Jelikož se soudu nepodařilo zjistit pobyt žalovaného, byl mu ustanoven pro řízení opatrovník. Opatrovník namítal, že smlouva nebyla platně uzavřena, když žalobkyně nijak nedoložila, že osoba, která za ni smlouvu uzavřela, byla oprávněna za žalobkyni jednat. Dále opatrovník namítal, že žalobkyně před uzavřením smlouvy řádně neposoudila úvěruschopnost žalovaného.

3. V reakci na vyjádření opatrovníka žalovaného žalobkyně uvedla, že úvěruschopnost žalovaného posuzovala ze zdrojů poskytnutých přímo žalovaným, dále pak z výpisu CBCB, výpisů z účtu žalovaného., případně jiným způsobem, který není neschopna doložit.

4. V této věci jde o řízení s cizím prvkem, když žalovaný je občanem Tuniska. Vzhledem ke skutečnosti, že smlouva mezi Československou socialistickou republikou a Tuniskou republikou o právní pomoci ve věcech občanských a trestních vyhlášená jako vyhláška Ministerstva zahraničních věcí č. 40/1981 Sb. neurčuje zvláštní jurisdikční pravidla, soud určil pravomoc k projednání dané věci dle čl. 4 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Brusel I bis). Podle čl. 4 odst. 1 tohoto nařízení nestanoví-li toto nařízení jinak, mohou být osoby, které mají bydliště v některém členském státě, bez ohledu na svou státní příslušnost žalovány u soudů tohoto členského státu. V tomto případě soud dospěl k závěru, že je dána pravomoc českých soudů věc projednat a rozhodnout, když žalovaný měl poslední známé bydliště v České republice. Rozhodným právem je pak právo české, a to podle čl. 3 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 593/2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I), když na tomto se strany dohodly.

5. Po provedeném dokazování učinil soud následující závěr o skutkovém stavu:

6. Žalobkyně je právnickou osobou s předmětem podnikání mj. i poskytování úvěrů. (viz výpis z obchodního rejstříku žalobkyně)

7. Žalobkyně uzavřela s žalovaným dne 3. 8. 2018 Smlouvu o úvěru, na jejímž základě se zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 694 924 Kč. Jménem žalobkyně smlouvu uzavřel [jméno] [příjmení], osobní bankéř junior. Žalovaný se zavázal úvěr splácet v pravidelných měsíčních splátkách po 7 737 Kč včetně úroku ve výši 5,9 % ročně. Úvěr měl být splacen nejpozději do 18. 8. 2028. První splátka připadla na 18. 9. 2018. Účelem úvěru byla konsolidace úvěrů nebo půjček. Konkrétně částka 494 561 Kč byla poskytnuta k zaplacení splátkového úvěru u žalobkyně, částka 30 363 Kč byla poskytnuta k úhradě revolvingového úvěru u žalobkyně. [příjmení] úvěru byl k dispozici žalovanému. Dle čl. 3 měly být úroky z úvěru připisovány k jistině úvěru a měly se stát součástí jistiny. Splatnost jednotlivých splátek byla stanovena vždy k 18. dni každého kalendářního měsíce. V případě prodlení s hrazením splátek úvěru, byla žalobkyně dle čl. 8 oprávněna úvěr prohlásit za splatný. Součástí smlouvy byly VOP a ceník. (viz smlouva o úvěru ze dne 3. 8. 2018 včetně VOP a ceníku).

8. K žádosti žalovaného byly odloženy splátky úvěru pro období od 18. 3. 2019 do 17. 4. 2019. Žalovaný se zavázal splácet od května 2019 znovu pravidelné splátky, a to vždy k 25. dni příslušného kalendářního měsíce. (viz dodatek ke smlouvě o úvěru ze dne 20. 2. 2019 a ze dne 24. 4. 2019)

9. Sjednaný úvěr byl žalovanému poskytnut dne 3. 8. 2018 (viz výpis z úvěrového účtu za období od 3. 8. 2018 do 31. 12. 2018)

10. Žalovaný úvěr řádně a včas nesplácel, když k 7. 3. 2020 dlužil částku ve výši 20 645 Kč (viz tabulka s historií úvěru ve spojení s úplným výpisem z účtu žalovaného a s poslední výzvou k úhradě dlužné částky), a proto žalobkyně úvěr ke dni 12. 4. 2020 zesplatnila (viz rozhodnutí o okamžité splatnosti).

11. Žalobkyně zaslala žalovanému předžalobní upomínku (viz výzva k úhradě dluhu ze dne 25. 11. 2020 včetně výpisu z knihy pošty).

12. Před uzavřením smlouvy o úvěru zkoumala žalobkyně úvěruschopnost žalovaného na základě jeho prohlášení a dále výpisů z bankovních účtů. Vyšla přitom z příjmu žalovaného ve výši 32 504 Kč měsíčně a výdajů žalovaného ve výši 8 000 Kč na nájemné a splátky ve výši 3 500 Kč. Zohlednila také další poskytnuté úvěry zjištěné dotazem do CCB a vlastních systémů, konkrétně spotřebitelský úvěr se splátkou 5 567 Kč, revolvingový úvěr se splátkou 1 500 Kč, úvěr na stavební spoření se splátkou 3 500 Kč. Celkové měsíční splátky před poskytnutím úvěru činily 10 567 Kč (viz email ze dne 9. 9. 2021 ve spojení s výpisem ze CBCB)

13. Dne 10. 8. 2017 obdržel žalovaný na svůj účet mzdu od [právnická osoba] ve výši 41 462 Kč. Dne 11. 9. 2017 obdržel žalovaný na svůj účet mzdu od [právnická osoba] ve výši 35 475 Kč. Dne 10. 10. 2017 obdržel žalovaný na svůj účet mzdu od [právnická osoba] ve výši 35 369 Kč. Dne 9. 11. 2017 obdržel žalovaný na svůj účet mzdu od [právnická osoba] ve výši 32 330 Kč. Dne 8. 12. 2017 obdržel žalovaný na svůj účet mzdu od [právnická osoba] ve výši 37 985 Kč. Dne 5. 1. 2018 obdržel žalovaný na svůj účet mzdu od [právnická osoba] ve výši 29 086 Kč. Dne 7. 2. 2018 obdržel žalovaný na svůj účet mzdu od [právnická osoba] ve výši 29 238 Kč. Dne 8. 3. 2018 obdržel žalovaný na svůj účet mzdu od [právnická osoba] ve výši 28 159 Kč. Dne 9. 4. 2018 obdržel žalovaný na svůj účet mzdu od [právnická osoba] ve výši 28 220 Kč. Dne 9. 5. 2018 obdržel žalovaný na svůj účet mzdu od [právnická osoba] ve výši 28 614 Kč. Dne 8. 6. 2018 obdržel žalovaný na svůj účet mzdu od [právnická osoba] ve výši 21 197 Kč. Dne 10. 7. 2018 obdržel žalovaný na svůj účet mzdu ve výši 42 535 Kč (viz úplný výpis z účtu žalovaného, nesporné tvrzení žalobkyně)

14. Při hodnocení důkazů soud vyšel zejména z toho, že veškeré provedené důkazy vzájemně korespondovaly z hlediska časového i obsahového. Vyhodnotil je tedy jako pravé a věrohodné. Provedené důkazy soud zhodnotil z hlediska jejich pravosti a vypovídací hodnoty a posoudil je jednotlivě i ve vzájemné souvislosti dle § 132 o. s. ř. tak, aby mohl zjistit skutečný skutkový stav. Další důkazy soud neprováděl, neboť nebyly pro rozhodnutí ve věci podstatné.

15. Na základě zjištěných skutečností dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu ve věci samé. Žalovaný uzavřel s žalobkyní, za kterou jednal její zaměstnanec, v srpnu 2018 úvěrovou smlouvu, na jejímž základě mu bylo poskytnuto 694 924 Kč. Úvěr se zavázal vrátit ve 120 měsíčních splátkách ve výši 7 737 Kč spolu s úrokem ve výši 5,9% ročně. Při zkoumání úvěruschopnosti žalovaného žalobkyně vyšla z výše mzdy, kterou žalovaný dostával na svůj účet, zjištěné výše úvěrových splátek a výdajů žalovaného za nájemné.

16. Po právní stránce soud posoudil věc následovně:

17. Mezi žalobkyní, jakožto věřitelem, a žalovaným jako dlužníkem byla uzavřena smlouva o úvěru dle § 2395 an. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o. z.), přičemž za žalobkyni smlouvu uzavíral její zaměstnanec ve smyslu § 166 o. z. Žalovaný vystupoval v pozici spotřebitele, neboť sjednával úvěr mimo rámec svého samostatného výkonu povolání či podnikání, což vyplývá z obsahu smlouvy, a tedy se jedná o smlouvu spotřebitelskou. S ohledem na spotřebitelský charakter dané smlouvy se aplikuje rovněž zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Proto se soud zabýval otázkou platnosti této smlouvy s ohledem na zkoumání úvěruschopnosti žalovaného dle § 86 a § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru.

18. Při posuzování této otázky vzal soud v potaz veškeré skutečnosti, které vyšly najevo v průběhu řízení. Soudu konstatuje, že žalobkyně vycházela jednak z údajů poskytnutých samotným žalovaným, jednak z vlastních zdrojů, konkrétně z výpisů z účtu, který pro žalovaného vedla, a výpisu z CBCB, z něhož zjistila celkové měsíční splátky žalovaného ve výši 10 567 Kč. Žalovaný uvedl, že měsíčně hradí nájemné ve výši 8 000 Kč a splátky ve výši 3 500 Kč. Žalobkyně si však nenechala předložit nájemní smlouvu, neověřila pravdivost tohoto údaje, nezjišťovala ani např., zda má žalovaný nějakou vyživovací povinnost, osobní poměry žalovaného. Výši mzdy ověřila výpisem z účtu žalovaného, ač tento v průběhu sledovaného období změnil zaměstnavatele, bylo zřejmě žádoucí, zda má pracovní smlouvu uzavřenu na dobu určitou či neurčitou. Takový postup shledává soud i s přihlédnutím k judikatuře Nejvyššího soudu, Nejvyššího správního soudu či Ústavního soudu za zcela nedostatečný (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 a rozsudek ze dne 30. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018, rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18). Na tom nic nemění ani argumentace žalobkyně, že dle vlastních interních parametrů byl žalovaný schopen úvěr splácet. O opaku svědčí i fakt, že rok po tom, co mu byl úvěr poskytnut, splácet přestal. Bylo třeba zohlednit i klesající výši příjmů žalovaného.

19. Shora uvedený závěr soud učinil při vědomí právních závěrů Ústavního soudu (viz výše uvedené rozhodnutí), podle kterého je třeba poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je splacení dluhu reálné, je výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. Obdobně Nejvyšší soud (viz výše uvedená rozhodnutí) dospěl k závěru, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen dlužníka, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve.

20. Jaké informace jsou k posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nutné, zákon výslovně nestanoví, tento požadavek je však vyjádřen judikatorně. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru při zkoumání úvěruschopnosti je taková obezřetnost, kdy poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje aktivně prověří, případně si je nechá od žadatele doložit, např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek, či doložením výpisu z účtu žadatele apod. Na informace podané jen spotřebitelem se může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady (viz rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ve věci sp. zn. 1 As 30/2015 nebo také rozhodnutí SDEU ze dne 18. 12. 2014 ve věci C [číslo] [právnická osoba] v . [jméno] [příjmení]). V nyní posuzovaném případě sice žalobkyně zohlednila informace o své vlastní pohledávce za žalovaným a další závazky žalovaného, ty však nijak neprověřila, současně měla informaci o poklesu příjmu žalovaného. Přesto žalovanému peníze poskytla. Takové pochybení je porušením povinnosti zakotvené v ustavení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru.

21. Jelikož v řízení bylo prokázáno, že žalobkyně nesplnila zákonnou povinnost zkoumat řádně schopnost žalovaného jako spotřebitele úvěr splácet, posoudil soud úvěrovou smlouvu jako neplatnou dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Tato neplatnost je pak neplatností absolutní.

22. Soud proto práva a povinnosti mezi účastníky posoudil jako bezdůvodné obohacení na straně žalovaného, kterému se dostalo plnění, na základě neplatné smlouvy, a tedy bez právního důvodu. Poskytnuté peněžní prostředky je žalovaný žalobkyni povinen vrátit, a to včetně případného úroku z prodlení. V řízení bylo zjištěno, že na jistině žalovaný dluží částku ve výši 650 759,28 Kč. V tomto rozsahu shledal soud žalobu jako důvodnou, a to včetně příslušenství ve formě úroku z prodlení (§ 1968 a § 1970 o. z.) ve výši dle nařízení č. 351/2013 Sb., počítaného ode dne následujícího od okamžiku, kdy bylo žalovanému doručeno rozhodnutí o okamžité splatnosti dluhu, k čemuž došlo v souladu se VOP nejpozději 3. pracovní den po odeslání rozhodnutí, k němuž došlo 13. 4. 2020 (pondělí), tedy 16. 4. 2020.

23. Na základě výše uvedeného soud žalobě vyhověl jen částečně, jak je uvedeno ve výroku I. Lhůta k plnění byla stanovena obecná (§ 160 odst. 1 o. s. ř.).

24. Ve zbytku pak soud žalobu jak nedůvodnou výrokem II zamítl.

25. Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 3 o.s.ř., podle kterého účastníku, který měl ve věci úspěch pouze částečný, může soud přiznat plnou náhradu nákladů řízení, měl-li neúspěch v poměrně nepatrné části. V daném případě má právo na náhradu nákladů řízení žalobkyně a soud rozhodl tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit jí náklady ve výši 94 033 Kč Náklady tvoří soudní poplatek z návrhu ve výši 26 031 Kč, odměna advokáta, která je tvořena: -) 5 úkony právní služby (§ 11odst. 1 písm. a), d), g) adv. tarifu za úkony právní služby: předžalobní výzva, převzetí a příprava zastoupení, sepsání žaloby, 2x účast u jednání; přičemž podle § 7 adv. tarifu činí sazba mimosmluvní odměny za 1 úkon právní služby z tarifní hodnoty 650 759,28 Kč částku 10 940 Kč, tj. 54 700 Kč, -) paušální náhradou hotových výdajů advokáta za provedených 5 úkonů právní služby po 300 Kč, stanovenou dle ust. § 13 odst. 3 adv. tarifu, celkem 1 500 Kč, -) vše zvýšeno o DPH 21%, tj. o částku 11 802 Kč.

26. O třídenní lhůtě ke splnění povinnosti bylo rozhodnuto dle § 160 odst. 1 o.s.ř.

27. O povinnosti žalobkyně zaplatit tuto náhradu k rukám právního zástupce žalované bylo rozhodnuto dle ust. § 149 odst. 1 o. s. ř.