60 C 389/2021

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 4 rozhodl soudkyní Mgr. Hanou Kadlecovou, LL.M. ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o zaplacení 18 700,77 Kč s příslušenstvím <b><i>I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku částku ve výši 10 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 10 000 Kč ode dne 14. 5. 2021 do zaplacení.</b></i> <b><i>II. Co do zbytku se žaloba zamítá.</b></i> <b><i>III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.</b></i> 1. Žalobkyně se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu po žalované původně domáhala zaplacení částky 38 940,81 Kč s příslušenstvím, a to z titulu smlouvy o zápůjčce [číslo] uzavřené mezi žalovanou a žalobkyní dne 21. 5. 2019, na jejímž základě byla žalované v den podpisu smlouvy v hotovosti poskytnuta částka 22 000 Kč, kterou se žalovaná zavázala zaplatit spolu s poplatkem ve výši 19 017 Kč, sestávajícím z kalkulačních položek fixního úroku ve výši 3 935 Kč, částky za zpracování, doručení, administrativní činnost a flexibilní splácení ve výši 8 596 Kč a částky za vedení zákaznického účtu a komfortní splácení ve výši 6 486 Kč. Před uzavřením smlouvy žalobkyně prověřila schopnost žalované úvěr splácet. Poskytnutou zápůjčku včetně těchto částek se ve smlouvě o zápůjčce žalovaná zavázala hradit v hotovosti v 60 týdenních splátkách ve výši po 684 Kč, poslední splátce ve výši 661 Kč, do 28. 5. 2019 Poslední platbu žalovaná uhradila dne 25. 2. 2020 a následně nehradila. Do dne podání žaloby žalovaná zaplatila celkem 12 000 Kč. Dlužná částka činila 29 017 Kč. Současně žalobkyně požaduje smluvní pokutu ve výši 0,1% denně z neuhrazené celkové dlužné částky ode dne 15. 7. 2020 do 21. 6. 2021 v celkové výši 9 923,88 Kč. Žalobkyně vyzvala žalovanou k úhradě dlužné částky, avšak tato dosud ničeho na dluh neuhradila.

2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila, v řízení zůstala nečinná.

3. Podáním ze dne 3. 12. 2021 vzala žalobkyně žalobu částečně zpět co do částky 15 082 Kč s příslušenstvím a co do smluvní pokuty ve výši 5 158,04 Kč, o čemž bylo rozhodnuto usnesením ze dne 14. 2. 2022, č.j. 60 C 389/2021-23.

4. V této věci jde o řízení s cizím prvkem, když žalovaná je občankou Slovenska. Soud určil pravomoc k projednání dané věci dle čl. 4 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Brusel I bis). Podle čl. 4 odst. 1 tohoto nařízení nestanoví-li toto nařízení jinak, mohou být osoby, které mají bydliště v některém členském státě, bez ohledu na svou státní příslušnost žalovány u soudů tohoto členského státu. V tomto případě soud dospěl k závěru, že je dána pravomoc českých soudů věc projednat a rozhodnout, když žalovaná má bydliště v České republice. Rozhodným právem je pak právo české, a to podle čl. 6 odst. 1 písm. a) nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 593/2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I), neboť se jedná o spor ze spotřebitelské smlouvy, spotřebitel (žalovaná) má obvyklé bydliště v České republice a obchodník (žalobkyně) provozuje svou profesionální nebo podnikatelskou činnost v České republice, tj. v zemi, kde má spotřebitel své obvyklé bydliště.

5. Jednotlivá skutková zjištění má soud za prokázaná z následujících důkazů:

6. Mezi žalovanou a žalobkyní byla dne 21. 5. 2019 uzavřena Smlouva o zápůjčce [číslo] na jejímž základě žalobkyně jako podnikatel, jejímž hlavním předmětem činnosti je poskytování spotřebitelského úvěru, poskytla žalované jako spotřebiteli dne 21. 5. 2019 v hotovosti zápůjčku ve výši 22 000 Kč, kterou se žalovaná zavázala zaplatit spolu s poplatkem ve výši 19 017 Kč v 60 týdenních splátkách ve výši po 684 Kč Kč do dne 14. 7. 2020; poslední splátka byla sjednána ve výši 661 Kč. První splátkové období začalo běžet dnem uzavření smlouvy. Poplatek ve výši 19 017 Kč byl tvořen z kalkulačních položek fixního úroku ve výši 3 935 Kč, částky za zpracování, doručení, administrativní činnost a flexibilní splácení ve výši 8 596 Kč a částky za vedení zákaznického účtu a komfortní splácení ve výši 6 486 Kč Součástí smlouvy byly rovněž smluvní podmínky smlouvy o zápůjčce. Současně zákazník (žalovaná) prohlásil jednak, že před uzavřením smlouvy poskytl úplné, přesné a pravdivé údaje nezbytné pro posouzení schopnosti zákazníka splácet poskytnutou půjčku, a jednak že je schopen splatit celkovou dlužnou částku v souladu s touto smlouvou. Žalovaná uhradila žalobkyni celkem částku 12 000 Kč, a to dne 28. 3. 2018 (viz smlouva o zápůjčce včetně smluvních podmínek, tabulka umoření).

7. Předžalobní upomínka k úhradě částky 46 772,15 Kč byla žalované odeslána dne 6. 5. 2021. Žalovaná byla vyzvána k úhradě do 13. 5. 2021 (viz předžalobní výzva včetně dokladu o odeslání).

8. Před uzavřením smlouvy o zápůjčce zkoumala žalobkyně úvěruschopnost žalované na základě jejího prohlášení, v němž žalovaná uvedla, že je vdova, nemá žádnou vyživovací povinnost, bydlí na ubytovně, je zaměstnána jako prodavačka. Žalobkyně přitom vyšla z příjmu žalované ve výši 12 405 Kč měsíčně a výdajů ve výši 5 000 Kč. Do výdajů byly započteny splátky zápůjček od jiných subjektů ve výši 1 000 Kč. Žalovaná dále uvedla další příjem domácnosti ve výši 15 000 Kč (viz zákaznická karta).

9. Provedené listinné důkazy soud hodnotil jednotlivě i v jejich souhrnu jako plně věrohodné, když nebyla zjištěna žádná okolnost, která by je zpochybňovala. Po provedeném dokazování soud učinil následující závěr o skutkovém stavu: Dne 21. 5. 2019 byla mezi žalobkyní a žalovanou uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru, na základě které žalobkyně toho dne v hotovosti poskytla žalované částku 22 000 Kč. Žalovaná byla vyzvána k úhradě dlužné částky předžalobní výzvou odeslanou dne 6. 5. 2021, ve kterém byla žalovaná vyzvána k úhradě do 13. 5. 2021.

10. Soud nevzal za prokázané, že před poskytnutím spotřebitelského úvěru byla náležitě posuzována úvěruschopnost žalované.

11. Po právní stránce soud věc posoudil následovně:

12. Na vztah mezi účastníky soud aplikoval ustanovení smlouvy o zápůjčce podle § 2390 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) uzavřené adhezním způsobem (§ 1798 a násl. o. z.). Žalovaná na straně vydlužitele smlouvu uzavřela v postavení spotřebitele a žalobkyně na straně zapůjčitele v postavení podnikatele (§ 419, § 420 a § 1810 a násl. o. z.). Smlouva tak podléhá rovněž režimu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Proto se soud zabýval i otázkou platnosti této smlouvy s ohledem na zkoumání úvěruschopnosti žalované dle § 86 a § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru.

13. Při posuzování této otázky vzal soud v potaz veškeré skutečnosti, které v tomto případě vyšly najevo. Soudu upozorňuje zejména na to, že žalobkyně vycházela výlučně z údajů poskytnutých samotnou žalovanou. Údaje uvedené v zákaznické kartě klienta měly být podloženy příslušnými dokumenty, které však žalobkyně jako důkazní materiál soudu nepředložila. Takový postup je i s přihlédnutím k judikatuře Nejvyššího soudu zcela nedostatečný (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 a rozsudek ze dne 30. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018). Na tom nic nemění ani argumentace žalobkyně, že žalovaná byla podle ní schopna zápůjčku řádně splácet. O opaku svědčí zejména fakt, že žalovaná uhradila zaplatila toliko 7 splátek ze 60 a poté splácet přestala.

14. Shora uvedený závěr soud učinil při vědomí právních závěrů Ústavního soudu (viz nález ÚS ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18), podle kterého je třeba poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je splacení dluhu reálné výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. Obdobně Nejvyšší soud (viz výše uvedená rozhodnutí) dospěl k závěru, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen dlužníka, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve.

15. Jaké informace jsou k posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nutné, zákon výslovně nestanoví, tento požadavek je však vyjádřen judikatorně. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru při zkoumání úvěruschopnosti je taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří, případně si je nechá od žadatele doložit, např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek, či doložením výpisu z účtu žadatele apod. Na informace podané jen spotřebitelem se může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady (viz rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ve věci sp. zn. 1 As 30/2015 nebo také rozhodnutí SDEU ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13 CA Consumer Finance SA v . Ingrid Bakkaus). V nyní posuzovaném případě není zřejmé, zda byly dokumenty nezbytné k řádnému posouzení úvěruschopnosti žalované skutečně předloženy a jaké údaje obsahovaly. Takové pochybení je zcela jistě porušením povinnosti zakotvené v ustavení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru. Navíc žalobkyni nemohlo být soudem poskytnuto příslušné poučení ve smyslu § 118 a o. s.ř., když se z jednání omluvila.

16. Jelikož v řízení bylo prokázáno, že žalobkyně nesplnila svoji zákonnou povinnost zkoumat řádně schopnost žalované jako spotřebitele úvěr splácet, posoudil soud smlouvu o zápůjčce neplatnou dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Tato neplatnost je (i přes nepřesnou formulaci textu zákona) neplatností absolutní. Důvodem je skutečnost, že předmětnou úpravu je třeba vykládat ve světle směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru. Články 8 a 23 této směrnice je pak třeba podle Soudního dvora EU vykládat v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti (sic!) zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době (viz Rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020, č. j. C-679/18 OPR- Finance s.r.o. v. GK).

17. Podle § 2991 odst. 2 o. z., bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

18. Soud práva a povinnosti mezi účastníky posoudil jako bezdůvodné obohacení na straně žalované. Žalobkyni proto soud přiznal právo na zaplacení částky ve výši 10 000 Kč, která byla žalované skutečně poskytnuta, a to s úrokem z prodlení z částky 10 000 Kč ve výši 8,25% ročně od 14. 5. 2021 do zaplacení, neboť žalovaná na celkovou poskytnutou částku 22 000 Kč uhradila žalobkyni celkem částku 12 000 Kč. Splatnost částky 10 000 Kč smyslu § 1958 odst. 2 o. z. nastala dnem 13. 5. 2021, do tohoto data měla žalovaná dlužnou částku dle předžalobní výzvy zaplatit. Povinnost žalované zaplatit úroky z prodlení pak vyplývá z § 1970 o. z., výše úroku z prodlení je stanovena nařízením vlády č. 351/2013 Sb.

19. Pokud jde o nároky nad rámec uvedené částky 10 000 Kč, pak soud žalobu v tomto rozsahu jako nedůvodnou zamítl.

20. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádnému z účastníků tohoto řízení náhradu nákladů tohoto řízení nepřiznal, neboť přestože byla žalovaná v řízení úspěšná, žádné náklady řízení jí nevznikly.

21. Lhůtu k plnění soud určil jako třídenní s počátkem běhu od právní moci rozsudku v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř.