60 C 566/2021

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 4 rozhodl soudkyní Mgr. Hanou Kadlecovou, LL.M. ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o zaplacení 51 558,32 Kč s příslušenstvím <b><i>I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku částku 30 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 30 000 Kč ode dne 9. 2. 2021 do zaplacení.</b></i> <b><i>II. Co do zbytku se žaloba zamítá.</b></i> <b><i>III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku náhradu nákladů řízení ve výši 2 410 Kč k rukám právního zástupce žalobkyně.</b></i> 1. Žalobkyně se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu po žalované domáhala zaplacení částky 51 558,32 Kč s příslušenstvím, a to z titulu smlouvy o zápůjčce [číslo] uzavřené mezi žalovanou a právní předchůdkyní žalobkyně (společností [právnická osoba], [IČO]) dne 1. 2. 2019, na jejímž základě byla žalované v den podpisu smlouvy v hotovosti poskytnuta částka 30 000 Kč, kterou se žalovaná zavázala zaplatit spolu s poplatkem ve výši 24 139 Kč, který je součtem kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání předmětné smlouvy ve výši 7 352 Kč, s úrokovou sazbou ve výši 29 % ročně sjednanou ve smlouvě, odměny za administrativní zpracování zápůjčky ve výši 10 178 Kč a nákladů za hotovostní inkaso splátek ve výši 6 609 Kč. Nedílnou součástí předmětné smlouvy byly smluvní podmínky smlouvy o zápůjčce. Poskytnutou zápůjčku včetně těchto částek se ve smlouvě o zápůjčce žalovaná zavázala hradit v hotovosti v 18 měsíčních splátkách ve výši po 3 008 Kč do 1. 8. 2020. Žalovaná však žádnou splátku neuhradila. Žalobkyně ve věci uvedla, že právní předchůdkyně žalobkyně úvěruschopnost žalované s odbornou péčí posoudila zhodnocením informací od žalované, která byla před uzavřením předmětné smlouvy dotazována na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry a tyto byly ověřovány doklady od žalované. Žalobkyně dále uvedla, že právní předchůdkyni žalobkyně vzniklo dne 18. 6. 2019 právo na uhrazení celé neuhrazené dlužné částky, která činila na jistině 30 000 Kč a na poplatku 24 139 Kč. V důsledku neplacení vzniklo žalobkyni právo požadovat z dlužné jistiny úrok z prodlení v zákonné výši. Právní předchůdkyni žalobkyně vzniklo rovněž právo na zaplacení úroku ve výši 29% ročně z dlužné jistiny 30 000 Kč od 2. 8. 2020, tj. ode dne uplynutí lhůty sjednané pro úhradu poslední splátky úvěru do zaplacení. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 18. 12. 2020 došlo k postoupení pohledávky na žalobkyni, přičemž toto bylo žalované oznámeno dopisem. Žalobkyně se tak po žalované domáhala zaplacení částky 51 558,32 Kč, a to 30 000 Kč na jistině a 21 558,32 Kč na poplatku, dále kapitalizovaného smluvního úroku ve výši 3 359,17 Kč a kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 4 333,33 Kč. Žalobkyně požadovala také zaplacení úroku z prodlení z částky 30 000 Kč ve výši 10 % ročně za období od 19. 12. 2020 do zaplacení spolu s úrokem ve výši 29 % ročně z částky 30 000 Kč za období od 19. 12. 2020 do zaplacení.

2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila a v řízení zůstala nečinná.

3. V této věci jde o řízení s cizím prvkem, když žalovaná je občankou Bulharska. Soud určil pravomoc k projednání dané věci dle čl. 4 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Brusel I bis). Podle čl. 4 odst. 1 tohoto nařízení nestanoví-li toto nařízení jinak, mohou být osoby, které mají bydliště v některém členském státě, bez ohledu na svou státní příslušnost žalovány u soudů tohoto členského státu. V tomto případě soud dospěl k závěru, že je dána pravomoc českých soudů věc projednat a rozhodnout, když žalovaná má bydliště v České republice. Rozhodným právem je pak právo české, a to podle čl. 6 odst. 1 písm. a) nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 593/2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I), neboť se jedná o spor ze spotřebitelské smlouvy, spotřebitel (žalovaná) má obvyklé bydliště v České republice a obchodník (žalobkyně) provozuje svou profesionální nebo podnikatelskou činnost v České republice, tj. v zemi, kde má spotřebitel své obvyklé bydliště.

4. Jednotlivá skutková zjištění má soud za prokázaná z následujících důkazů:

5. Mezi žalovanou a právní předchůdkyní žalobkyně (společností [právnická osoba], [IČO]) byla dne 1. 2. 2019 uzavřena Smlouva o zápůjčce [číslo] na jejímž základě žalobkyně jako podnikatel, jejímž hlavním předmětem činnosti je poskytování spotřebitelského úvěru, poskytla žalované jako spotřebiteli dne 1. 2. 2019 v hotovosti zápůjčku ve výši 30 000 Kč, kterou se žalovaná zavázala zaplatit spolu s poplatkem ve výši 24 139 Kč v 18 měsíčních splátkách ve výši po 3 008 Kč do dne 1. 8. 2020; poslední splátka byla sjednána ve výši 3 003 Kč. První splátkové období začalo běžet dnem uzavření smlouvy a splátky byly dále splatné vždy ke konci splátkového období. Poplatek ve výši 24 139 Kč byl tvořen součtem kapitalizovaných úroků za poskytnutou zápůjčku za sjednanou dobu řádného trvání předmětné smlouvy ve výši 7 352 Kč, s úrokovou sazbou ve výši 29 % ročně sjednanou na první straně smlouvy, odměny za administrativní zpracování ve výši 10 178 Kč a nákladů za hotovostní inkaso splátek ve výši 6 609 Kč Součástí smlouvy byly rovněž smluvní podmínky smlouvy o zápůjčce. Ve smlouvě zákazník (žalovaná) potvrdil, že [anonymizováno] ([právnická osoba], [IČO]) před uzavřením smlouvy s odbornou péčí posoudil jeho schopnost splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od zákazníka. Současně zákazník (žalovaná) prohlásil, že [anonymizováno] ([právnická osoba], [IČO]) před uzavřením smlouvy poskytl úplné, přesné a pravdivé údaje nezbytné pro posouzení schopnosti zákazníka splácet poskytnutou půjčku. Dále zákazník (žalovaná) prohlásil, že je schopen [anonymizováno] splatit celkovou dlužnou částku v souladu s touto smlouvou. Žalovaná ničeho nezaplatila. (viz výpis z obchodního rejstříku žalobkyně, smlouva o zápůjčce včetně smluvních podmínek smlouvy o zápůjčce, přehled plateb).

6. Pohledávka společnosti [právnická osoba], [IČO], za žalovanou vyplývající z uvedené smlouvy o zápůjčce byla na žalobkyni postoupena dne 18. 12. 2020 (viz smlouva o postoupení pohledávek, včetně přílohy [číslo]). Žalované bylo postoupení oznámeno společností [právnická osoba], [IČO] dopisem ze dne 6. 1. 2021 odeslaným žalované dne 25. 1. 2021, ve kterém byla žalovaná současně vyzvána k úhradě dlužné částky 69 058,32 Kč bez příslušenství do 10 dnů od doručení oznámení (viz oznámení o postoupení pohledávky včetně dokladu o odeslání).

7. Předžalobní upomínka k úhradě částky 65 490,82 Kč byla žalované odeslána dne 28. 6. 2021. Žalovaná byla vyzvána k úhradě do 13. 7. 2021 (viz předžalobní výzva včetně dokladu o odeslání).

8. Před uzavřením smlouvy o zápůjčce zkoumala právní předchůdkyně žalobkyně úvěruschopnost žalované na základě jejího prohlášení, v němž žalovaná uvedla, že je rozvedená, nemá žádnou vyživovací povinnost, bydlí v nájmu, je zaměstnána jako skladník. Žalobkyně přitom vyšla z příjmu žalované ve výši 13 481 Kč měsíčně, dalšího čistého příjmu domácnosti ve výši 5 000 Kč a výdajů ve výši 9 000 Kč. Do výdajů nebyly započteny žádné splátky zápůjček od jiných subjektů. Nájemné žalovaná platila ve výši 5 000 Kč měsíčně, pracovní smlouvu měla uzavřenu na dobu určitou od 22. 1. 2018 do 21. 1. 2020. Mzda žalované v listopadu 2018 byla 10 426 Kč a v prosinci 2018 byla 16 537 Kč (viz zákaznická karta ve spojení s nájemní smlouvou, dohodou o prodloužení trvání pracovní smlouvy a výplatními páskami za listopad a prosinec 2018).

9. Provedené listinné důkazy soud hodnotil jednotlivě i v jejich souhrnu jako plně věrohodné, když nebyla zjištěna žádná okolnost, která by je zpochybňovala. Po provedeném dokazování soud učinil následující závěr o skutkovém stavu: Dne 1. 2. 2019 byla mezi právní předchůdkyní žalobkyně (společností [právnická osoba], [IČO]) a žalovanou uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru, na základě které žalobkyně toho dne v hotovosti poskytla žalované částku 30 000 Kč. Žalovaná byla vyzvána k úhradě dlužné částky oznámením o postoupení pohledávky odeslaným žalované dne 25. 1. 2021, ve kterém byla žalovaná vyzvána k úhradě do 10 dnů od doručení tohoto oznámení. Na žalobkyni byla pohledávka z uvedené smlouvy postoupena.

10. Soud nevzal za prokázané, že před poskytnutím spotřebitelského úvěru byla náležitě posuzována úvěruschopnost žalované.

11. Po právní stránce soud věc posoudil následovně:

12. Na vztah mezi účastníky soud aplikoval ustanovení smlouvy o zápůjčce podle § 2390 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) uzavřené adhezním způsobem (§ 1798 a násl. o. z.). Žalovaná na straně vydlužitele smlouvu uzavřela v postavení spotřebitele a právní předchůdkyně žalobkyně na straně zapůjčitele v postavení podnikatele (§ 419, § 420 a § 1810 a násl. o. z.). Smlouva tak podléhá rovněž režimu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Proto se soud zabýval i otázkou platnosti této smlouvy s ohledem na zkoumání úvěruschopnosti žalované dle § 86 a § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru.

13. Při posuzování této otázky vzal soud v potaz veškeré skutečnosti, které v tomto případě vyšly najevo. Soudu upozorňuje zejména na to, že žalobkyně vycházela výlučně z údajů poskytnutých samotnou žalovanou. Údaje uvedené v zákaznické kartě klienta sice byly částečně podloženy příslušnými dokumenty (zde nájemní smlouvou, dohodou o prodloužení trvání pracovní smlouvy a výplatními páskami za listopad a prosinec 2018), avšak dle názoru soudu žalobkyně řádně nezkoumala, co představuje částka 5 000 Kč, označená jako další čisté příjmy domácnosti. Žalovaná tak sice doložila, že má průměrný měsíční příjem z pracovní činnosti ve výši 13 481 Kč, přičemž své odhadované výdaje žalovaná uvedla ve výši 9 000 Kč, avšak žádný další příjem, který by mohl vést k závěru, že je žalovaná schopná hradit měsíční splátku ve výši 3 008 Kč, doložen a žalobkyní řádně zkoumán nebyl. Takový postup je i s přihlédnutím k judikatuře Nejvyššího soudu zcela nedostatečný (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 a rozsudek ze dne 30. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018). Na tom nic nemění ani argumentace žalobkyně, že žalovaná prohlásila, že je schopna zápůjčku řádně splácet. O opaku svědčí naproti mu fakt, že žalovaná ničeho neuhradila.

14. Shora uvedený závěr soud učinil při vědomí právních závěrů Ústavního soudu (viz nález ÚS ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18), podle kterého je třeba poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je splacení dluhu reálné výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. Obdobně Nejvyšší soud (viz výše uvedená rozhodnutí) dospěl k závěru, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen dlužníka, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve.

15. Jaké informace jsou k posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nutné, zákon výslovně nestanoví, tento požadavek je však vyjádřen judikatorně. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru při zkoumání úvěruschopnosti je taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří, případně si je nechá od žadatele doložit, např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek, či doložením výpisu z účtu žadatele apod. Na informace podané jen spotřebitelem se může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady (viz rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ve věci sp. zn. 1 As 30/2015 nebo také rozhodnutí SDEU ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13 CA Consumer Finance SA v . Ingrid Bakkaus). V nyní posuzovaném případě není zřejmé, zda byly dokumenty, konkrétně ty, které by se vztahovaly k dalšímu čistému příjmu domácnosti, nezbytné k řádnému posouzení úvěruschopnosti žalované skutečně předloženy. Takové pochybení je zcela jistě porušením povinnosti zakotvené v ustavení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru. Navíc žalobkyni nemohlo být soudem poskytnuto příslušné poučení ve smyslu § 118a o. s.ř., když se z jednání omluvila.

16. Jelikož v řízení bylo prokázáno, že žalobkyně nesplnila svoji zákonnou povinnost zkoumat řádně schopnost žalované jako spotřebitele úvěr splácet, posoudil soud smlouvu o zápůjčce neplatnou dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Tato neplatnost je (i přes nepřesnou formulaci textu zákona) neplatností absolutní. Důvodem je skutečnost, že předmětnou úpravu je třeba vykládat ve světle směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru. Články 8 a 23 této směrnice je pak třeba podle Soudního dvora EU vykládat v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti (sic!) zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době (viz Rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020, č. j. C-679/18 OPR- Finance s.r.o. v. GK).

17. Podle § 2991 odst. 2 o. z., bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

18. Soud práva a povinnosti mezi účastníky posoudil jako bezdůvodné obohacení na straně žalované. Na postupníka může totiž přejít postoupená pohledávka z titulu bezdůvodného obohacení, i když ji účastníci v postupní smlouvě kvalifikovali jako pohledávku vyplývající ze smlouvy (viz např. rozhodnutí NS ve věci sp. zn. 31 Cdo 678/2009). Žalobkyni proto soud přiznal právo na zaplacení částky ve výši 30 000 Kč, která byla žalované skutečně poskytnuta, a to s úrokem z prodlení z částky 30 000 Kč ve výši 10% ročně od 3. 3. 2020 do zaplacení. Splatnost částky 30 000 Kč ve smyslu § 1958 odst. 2 o. z. nastala 10. dnem ode dne doručení výzvy, ve které byla žalovaná vyzvána k plnění. Výzva k plnění, obsažená v oznámení o postoupení pohledávky ze dne 6. 1. 2021, byla daná k poštovní přepravě dne 25. 1. 2021 a dostala se ve smyslu ust. § 573 o. z. do dispozice žalované nejdříve dnem 28. 1. 2021 a žalovaná byla vyzvána k úhradě do 10 dnů od doručení této výzvy, tj. do dne 8. 2. 2021, a je tak v prodlení od 9. 2. 2021. Povinnost žalované zaplatit úroky z prodlení pak vyplývá z § 1970 o. z., výše úroku z prodlení je stanovena nařízením vlády č. 351/2013 Sb.

19. Pokud jde o nároky nad rámec uvedené částky 30 000 Kč, tedy nároky na poplatek za poskytnutí úvěru, smluvní úrok a úrok z prodlení nad rámec úroku z prodlení přiznaného, pak soud žalobu v tomto rozsahu jako nedůvodnou zamítl.

20. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež měla v řízení úspěch pouze částečný, nárok na náhradu nákladů řízení ve výši 2 410 Kč, přičemž tato částka představuje 16,4% z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu žalobkyně v řízení v rozsahu 58,2% a úspěchu žalované v rozsahu 41,8%). Náklady žalobkyně sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 2 063 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1, § 7 bod 5. a § 11 vyhlášky č. 177/1996, advokátního tarifu (dále jen a.t.) z tarifní hodnoty 51 558,32 Kč tvořená částkou 3 180 Kč za každý ze tří úkonů právní služby (převzetí a příprava zastoupení, písemné podání žaloby, výzva k plnění) včetně 3 paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 a. t. a 21% DPH z částky 10 440 Kč ve výši 2 192,40 Kč Náklady řízení tedy činily celkem 14 695,40 Kč. Pro úplnost soud konstatuje, že nepřiznal žalobkyni náhradu nákladů řízení za písemné podání ze dne 21. 12. 2021, kterou byla doplněna žaloba, když tato měla být perfektní již k okamžiku, kdy byla podána k soudu.

21. Lhůtu k plnění soud určil jako třídenní s počátkem běhu od právní moci rozsudku v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř.

22. O povinnosti žalované zaplatit tuto náhradu k rukám právního zástupce žalobkyně bylo rozhodnuto dle ust. § 149 odst. 1 o. s. ř.