60 C 590/2021

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 4 rozhodl samosoudcem Mgr. Martinem Langhansem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného zastoupený opatrovnicí příjmení jméno příjmení, Ph.D. sídlem adresa o zaplacení 99 611,67 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 98 591,48 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky jdoucím od 8. 6. 2022 do zaplacení ve výši 11,75% ročně, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Co do částky 10 668,81 Kč představující kapitalizovaný úrok za období od 13. 4. 2019 do 15. 5. 2019 a co do částky 286,58 Kč představující kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení za období od 13. 4. 2019 do 15. 5. 2019 se řízení zastavuje.

III. Co do částky 660,19 Kč, zákonného úroku z prodlení z částky 99 611,67 Kč od 16. 5. 2019 do zaplacení ve výši 9,70 % ročně a co do úroku ve výši 13,90 % ročně z částky 99 611,67 Kč se žaloba zamítá.

IV. Účastníci nemají vzájemně právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou domáhala po žalovaném zaplacení shora uvedené částky spolu s příslušenstvím, a to s odůvodněním, že žalovaný uzavřel se společností právnická osoba, IČO (dále jako„ právní předchůdkyně žalobkyně“) smlouvu, kterou účastníci označili jako„ smlouva o půjčce na kliknutí“ číslo (dále též jen„ smlouva“), na jejímž základě byla žalovanému poskytnuta finanční částka ve výši 100 000 Kč. Žalovaný se zavázal právní předchůdkyni žalobkyně splácet poskytnuté peněžní prostředky v pravidelných 120 měsíčních splátkách po 1 546,66 Kč spolu s úrokem ve výši 13,90 % p. a. Pohledávka za žalovaným byla následně postoupena na právnická osoba a. s., která ji následně postoupila na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek. Žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky předžalobní upomínkou. Přes upomínku žalovaný ničeho nezaplatil.

2. Usnesením ze dne 31. 5. 2022, č. j. 70 C 117/2019-45, ustanovil soud žalovanému opatrovnici příjmení jméno příjmení jméno, IČO, se sídlem adresa.

3. K výzvě soudu žalobkyně doplnila žalobu písemným podáním ze dne 19. 12. 2022, které se týkalo posouzení úvěruschopnosti žalovaného právní předchůdkyní žalobkyně s tím, že podle žalobkyně právní předchůdkyně žalobkyně splnila svoji zákonnou povinnost a s odbornou péčí posoudila schopnost žalovaného splácet půjčku, a to především na základě zhodnocení informací požadovaných a získaných od žalovaného před uzavřením smlouvy a dále právní předchůdkyně žalobkyně vycházela z interních a externích databází, které měla k dispozici.

4. Žalovaný se k žalobě vyjádřil prostřednictvím své ustanovené opatrovnice s tím, že žalobní nárok neuznává a navrhuje, aby byla žaloba zamítnuta.

5. Soud ve věci na den 17. 1. 2023 nařídil jednání, ke kterému se dostavila opatrovnice žalovaného a zástupce žalobkyně. Opatrovnice žalovaného navrhla žalobu zamítnout s tím, že nebylo dostatečně prokázáno, zda byla u žalovaného řádně zkoumána úvěruschopnost a na základě jakého výpočtu byla zjištěna výše kapitalizovaného úroku a kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení. Zároveň opatrovnice žalovaného uvedla, že žalobkyně nedoložila důkazy prokazující skutečnost, že výzvy k zesplatnění dluhu, oznámení o postoupení pohledávek a předžalobní výzva byly žalovanému doručeny. K doložení důkazu, že byla žalovanému doručena předžalobní výzva, soud poskytl žalobkyni lhůtu 7 dnů od cit. jednání. K posouzení úvěruschopnosti žalovaného ze strany právní předchůdkyně žalobkyně bylo ze strany žalobkyně doplněno, že průměrný příjem žalovaného byl vypočten podle protokolu o ověření úvěruschopnosti klienta/žalovaného.

6. Na jednání konaném dne 17. 1. 2023 vzala žalobkyně žalobu částečně zpět, a to co do částky 286,58 Kč představující kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení a co do částky 10 668,81 Kč představující kapitalizovaný úrok. Opatrovnice žalovaného projevila na tomto jednání souhlas se zpětvzetím žaloby.

7. Podáním ze dne 24. 1. 2023 doložila žalobkyně soudu dokument prokazující odeslání předžalobní výzvy a oznámení o postoupení pohledávky. Dále žalobkyně soudu doložila výpis ze spotřebitelského úvěru, z něhož vyplývá, že žalovaný celkem uhradil částku ve výši 1 048,52 Kč.

8. Na jednání konaném dne 31. 1. 2023 se dostavila opatrovnice žalovaného a zástupce žalobkyně. Opatrovnice žalovaného uvedla, že ze seznamu odeslaných předžalobních upomínek není zřejmé, jestli byla písemnost skutečně odeslána, protože chybí potvrzení od provozovatele poštovních služeb. K tomu žalobkyně uvedla, že z ničeho nevyplývá povinnost, aby byla předžalobní upomínka doručována doporučeně.

9. V této věci jde o řízení s cizím prvkem, protože žalovaný je státním příslušníkem Slovenské republiky. Soud nejprve zkoumal, zda je dána pravomoc českých soudů k projednání této věci. Podle čl. 4 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, platí, že není-li stanoveno jinak, mohou být osoby, které mají bydliště v některém členském státě, bez ohledu na svou státní příslušnost žalovány u soudů tohoto členského státu.

10. Po provedeném dokazování má soud za prokázaný tento skutkový stav.

11. Mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným byla uzavřena dne 2. 4. 2018 smlouva o půjčce„ na kliknutí“, na základě které poskytla právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému částku 100 000 Kč, a to převodem na bankovní účet žalovaného. Ve smlouvě si smluvní strany ujednaly, že žalovaný bude úvěr splácet v pravidelných 120 anuitních splátkách po 1 546,66 Kč spolu s úrokem ve výši 13,90 % p. a. (Zjištěno ze smlouvy o půjčce na klinutí ze dne 2. 4. 2018)

12. Před uzavřením smlouvy o půjčce zkoumala právní předchůdkyně žalobkyně úvěruschopnost žalovaného na základě standardních schvalovacích postupů právní předchůdkyně žalobkyně a na základně bankovních a nebankovních registrů, kdy právní předchůdkyně žalobkyně uvedla, že průměrné měsíční příjmy žalovaného na jeho běžném účtu se pohybují ve výši 63 578 Kč a k tomu byl doložen výpis z bankovního účtu žalovaného. (Zjištěno z protokolu o ověření úvěruschopnosti klienta)

13. Žalovaný nehradil splátky řádně a včas – celkem žalovaný uhradil částku ve výši 1 048,52 Kč (Zjištěno z výpisu spotřebitelského úvěru)

14. Pohledávka za žalovaným byla postoupena na spol. právnická osoba, která ji následně postoupila na žalobkyni, což bylo žalované oznámeno. (Zjištěno, z oznámení o postoupení pohledávek ze dne 18. 6. 2019 a ze dne 31. 7. 2019 a ze seznamu odeslaných oznámení)

15. Na základě zjištěných skutečností dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu ve věci samé. Mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným byla uzavřena smlouva o půjčce, na základě které poskytla právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému finanční prostředky, a to na bankovní účet žalovaného. Žalovaný se zavázal tuto částku vrátit v pravidelných 120 měsíčních anuitních splátkách, a to spolu s příslušenstvím. Žalovaný svůj dluh řádně a včas nesplácel. Pohledávka byla smlouvou postoupena na spol. právnická osoba, která ji následně postoupila na žalobkyni, což bylo žalovanému oznámeno. Žalobkyně vyzvala žalovaného k zaplacení dlužné částky předžalobní výzvou.

16. Na základě shora uvedeného závěru o skutkovém stavu posoudil soud věc po právní stránce takto.

17. Soud aplikoval české hmotněprávní předpisy v souladu s nařízením Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17. 6. 2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I).

18. Podle § 96 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) žalobce může vzít za řízení zpět návrh na jeho zahájení, a to z části nebo zcela.

19. Podle § 96 odst. 2 o. s. ř. věta prvá je-li návrh vzat zpět, soud řízení zcela, popřípadě v rozsahu zpětvzetí návrhu, zastaví.

20. Podle § 96 odst. 3 o. s. ř., jestliže ostatní účastníci se zpětvzetím návrhu z vážných důvodů nesouhlasí, soud rozhodne, že zpětvzetí návrhu není účinné. Nebylo-li dosud o věci rozhodnuto, pokračuje soud po právní moci usnesení v řízení.

21. Podle § 96 odst. 4 o. s. ř., ustanovení odstavce 3 neplatí, dojde-li ke zpětvzetí návrhu dříve, než začalo jednání.

22. S ohledem na shora uvedené soud řízení částečně zcela zastavil, neboť žalobkyně vzala svou žalobu částečně zpět a žalovaný s tímto zpětvzetím souhlasil.

23. Podle § 2395 an. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

24. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

25. Podle § 1879 o. z. věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).

26. Podle § 1880 odst. 1 o. z. postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění.

27. Podle § 75 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, (dále též jen„ ZoSÚ“), je poskytovatel a zprostředkovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.

28. Podle § 84 odst. 2 ZoSÚ spotřebitel poskytne poskytovateli nebo zprostředkovateli úplné a pravdivé informace. Pokud je to k posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nezbytné, poskytnuté informace je spotřebitel povinen poskytovateli nebo zprostředkovateli na jeho žádost vysvětlit, popřípadě doplnit. Tyto informace je za účelem posouzení úvěruschopnosti spotřebitele poskytovatel a zprostředkovatel povinen ověřit způsobem přiměřeným dané situaci, je-li to nutné, též použitím nezávisle ověřitelných údajů.

29. Podle § 86 ZoSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.

30. Podle § 87 odst. 1 ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

31. Mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným byla dne 20. 9. 2019 uzavřena smlouva, kterou soud kvalifikuje jako smlouvu o úvěru podle § 2395 an. o. z., přičemž žalovaný ji uzavřel mimo souvislost se svým podnikáním či samostatným výkonem zaměstnání, a tedy s ohledem na spotřebitelský charakter této smlouvy aplikuje se rovněž zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.

32. Soud přitom vycházel nejen ze znění výše citovaných právních předpisů, ale i z relevantní judikatury Nejvyššího a Ústavního soudu. V rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, Nejvyšší soud konstatoval, že„ povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto zákon, konkrétně zákon o spotřebitelském úvěru (jeho § 9 odst. 1) stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. (…) věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. příjmení, L a příjmení, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. číslo, ISBN číslo). Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. (…) Závěr odvolacího soudu dovozující, že spokojila-li se žalobkyně s nedoloženým prohlášením žalovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech a nahlédnutím do registru dlužníků, nedostála povinnosti věřitele ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, je správný.“ 33. Na tyto závěry Nejvyššího soudu navázal i Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, v něm rovněž Ústavní soud shrnul podobné závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, či Soudního dvora Evropské unie (např. v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C číslo, právnická osoba v . jméno příjmení a další). Podle nich součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení. Poskytovatel úvěru má tudíž„ povinnost posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady).“ 34. Byť se uvedená judikatura vztahovala k zákonu č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, účinnému do 30. 11. 2016, je s ohledem na téměř totožné znění dotčených ustanovení plně použitelná i při aplikaci zákona o spotřebitelském úvěru z roku 2016. Co se týče dílčího rozdílu, a to věty druhé a třetí § 87 odst. 1 ZoSÚ, dle nichž spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy; spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem, k tomu se vyjádřil Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne 5. 3. 2020, ve věci C číslo, OPR- právnická osoba Soudní dvůr se v uvedené věci zabýval výkladem článků 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS a jejich dopadu na aplikaci § 86 a 87 ZoSÚ. Vyložil, že vnitrostátní soudy musí z úřední povinnosti zkoumat, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a musí z toho vyvodit důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu. Dále nelze připustit takovou vnitrostátní právní úpravu, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.

35. V právě souzeném případě není jasné na základě jakých podkladů, právní předchůdkyně žalobkyně posuzovala majetkovou situaci žalovaného. Z provedeného dokazování nevyplývá, že by právní předchůdkyně žalobkyně činila sama aktivně jakékoliv kroky za účelem přezkoumání úvěruschopnosti žalovaného. Z ničeho navíc nevyplývá, že by žalovaný byl prověřen prostřednictvím insolvenčního rejstříku bankovního i nebankovního registru klientských informací a s jakým výsledkem a z jakých konkrétních informacích o majetkových poměrech právní předchůdkyně žalobkyně při poskytování úvěru u žalovaného vycházela. Žalobkyně soudu doložila pouze protokol o ověření úvěruschopnosti klienta (dále též jen„ protokol“), ze kterého však dostatečně nevyplývají informace o majetkové situaci žalovaného. Dále žalobkyně doložila soudu výpis z běžného účtu žalovaného. Pokud žalobkyně listiny, jimiž měla údaje uváděné žalovaným ověřit, soudu nepředložila z toho důvodu, že je nemá, odkazuje soud na zákon o spotřebitelském úvěru, který ukládá poskytovateli uchovávat dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele po dobu nejméně 5 let ode dne, kdy zanikl právní vztah, nebo došlo k jednání, na jehož základě tyto dokumenty nebo záznamy vznikly (§ 78 odst. 1, odst. 2 písm. b/, odst. 4 ZoSÚ). Podle soudu tedy není zřejmé, zda a jaké dokumenty nezbytné k řádnému posouzení úvěruschopnosti žalovaného byly právní předchůdkyni žalobkyně skutečně předloženy a jaké údaje obsahovaly. Jinými slovy řečeno, při nepředložení dokladů, kterými měly být prověřeny majetkové poměry žalovaného (jako spotřebitele) před poskytnutím úvěru, má soud nadále za neprokázané, zda k prověření úvěruschopnosti žalovaného došlo. K tomu soud uvádí, že pouhé doložení výpisu z bankovního účtu žalovaného, dostatečně neprokazuje, že by právní předchůdkyně žalobkyně řádně prověřovala úvěruschopnost žalovaného. Na základě těchto úvah soud dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně nedostála své povinnosti podle citovaných ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, tedy neposoudila schopnost žalovaného jako spotřebitele splácet úvěr (spotřebitelský úvěr), a přesto mu poskytla spotřebitelský úvěr. Smlouva o úvěru je tedy neplatná (§ 87 odst. 1 a 86 odst. 1 ZoSÚ).

36. Žalobkyně má tedy vůči žalovanému právo toliko na to, aby jí zaplatil zůstatek (nesplacenou část jistiny) poskytnutých finančních prostředků z titulu vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2991 odst. 1 a odst. 2 o. z.

37. Z údajů poskytnutých žalobkyní vyplývá, že žalovaný čerpal úvěr ve výši 100 000 Kč, kdy na tento úvěr uhradil částku ve výši 1 048,52 Kč, proto nesplacená část jistiny představuje 98 951,48 Kč. Ve vztahu k této částce má žalobkyně právo na to, aby jí žalovaný zaplatil i úroky z prodlení podle § 1970 o. z. ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.

38. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, č. j. 33 Cdo 3675/2021, má poskytovatel úvěru nárok toliko na nesplacenou část jistiny úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka. S ohledem na existenci dohody mezi účastníky o době splatnosti, rozhodl soud tak, že se žalovaný do prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení dostal dne 8. 6. 2022.

39. Na základě výše uvedeného soud žalobě co do částky 98 951,48 Kč a z ní plynoucích úroků z prodlení ode dne 8. 6. 2022 podle § 1970 o. z. ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., vyhověl.

40. Co do částky 10 668,81 Kč představující kapitalizovaný úrok za období od 13. 4. 2019 do 15. 5. 2019 a co do částky 286,58 Kč představující kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení za období od 13. 4. 2019 do 15. 5. 2019 soud řízení zastavil, neboť žalobkyně vzala svou žalobu částečně zpět a žalovaný s tímto zpětvzetím souhlasil.

41. Ve zbylém rozsahu soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.

42. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o. s. ř., protože žalobkyně a žalovaný měli ve věci úspěch jen částečný a jejich úspěch resp. neúspěch byl stejný; soud proto vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Nad rámec shora uvedeného soud k námitce opatrovnice žalovaného, že není zřejmé, jestli žalobkyně zaslala žalovanému předžalobní upomínku, uvádí, že zákonné ustanovení nevyžaduje, aby byla předžalobní upomínka žalované straně doručena doporučeným způsobem. Žalobkyně v daném případě soudu doložila předžalobní upomínky spolu se seznamem jejich odeslání, přičemž předžalobní upomínka byla odeslána na všechny jí známé adresy žalovaného. K tomu soud okrajově odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu ČR reprezentovanou např. rozhodnutím ze dne 19. 2. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4388/2013, dle něhož:„ nebude absence výzvy podle ustanovení § 142a o. s. ř. zásadně důvodem pro nepřiznání náhrady nákladů řízení v případech, kdy žalovaný (dlužník) ani po doručení žaloby dluh nezaplatí, popřípadě jinak nepřivodí jeho zánik (viz např. započtením). Není-li totiž dlužník ochoten (nebo schopen) existující dluh ve lhůtě odpovídající ustanovení § 142a o. s. ř. zaplatit (respektive jinak„ zajistit“, aby věřitel dosáhl účelu, pro který podal žalobu o zaplacení, jinak - srov. např. ustanovení § 71a zákona č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti /notářský řád), není dán sebemenší důvod sankcionovat„ pochybení“ věřitele, jde-li o absenci předžalobní výzvy k plnění.“ V daném případě je tedy nezbytné přihlédnout i k dalším okolnostem konkrétní věci, zejména pak k povaze (a výši) uplatněné pohledávky, k postoji dlužníka k uplatněné pohledávce, jakož i k reakci dlužníka na zahájení soudního řízení a doručení žaloby. Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to k Městskému soudu v Praze, prostřednictvím Obvodního soudu pro Prahu 4. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení. Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí.