60 C 69/2025

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 4 rozhodl soudkyní Mgr. Hanou Kadlecovou, LL.M ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalovanému: Anonymizováno zastoupený opatrovníkem Jméno opatrovníka sídlem Adresa opatrovníka o 162 620,81 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni ve lhůtě do , datum, částku ve výši 60 301,19 Kč.

II. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně domáhá zaplacení částky ve výši 102 319,62 Kč společně s úrokem ve výši 7,99 % z částky 170 620,81 Kč od 3. 7. 2025 do 1. 8. 2025, úrokem ve výši 7,99 % z částky 166 620,81 Kč od 2. 8. 2025 do 5. 11. 2025, úrokem ve výši 7,99 % z částky 162 620,81 Kč od 6. 11. 2025 do zaplacení, úrokem v zákonné výši 15,00 % z částky 170 620,81 Kč od 3. 7. 2025 do 1. 8. 2025, úrokem v zákonné výši 15,00 % z částky 166 620,81 Kč od 2. 8. 2025 do 5. 11. 2025, úrokem v zákonné výši 15,00 % z částky 162 620,81 Kč od 6. 11. 2025 do zaplacení, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

IV. Soud přiznává opatrovníkovi žalovaného, , Jméno opatrovníka, , advokátovi, za jeho zastupování v řízení odměnu ve výši 24 850 Kč.

V. Žalobkyně je povinna zaplatit ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku České republice – Obvodnímu soudu pro Prahu 4 na náhradě nákladů řízení částku ve výši 16 152,50 Kč.

1. Žalobkyně se původně domáhala vydání rozhodnutí, kterým by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 170 620,81 Kč s příslušenstvím. Žaloba byla odůvodněna tím, že právní předchůdkyně žalobkyně, společnost , právnická osoba, ., IČO: , IČO, (dále jen „banka“) uzavřela se žalovaným dne , datum, smlouvu o úvěru č. , Anonymizováno, (dále jen „smlouva“), na jejímž základě žalovanému poskytla úvěr ve výši 250 000 Kč a žalovaný se zavázal jej splatit se sjednaným úrokem 7,99 % ročně v 72 pravidelných měsíčních splátkách po 4 382,09 Kč. Jelikož žalovaný porušil své smluvní povinnosti a úvěr nesplácel řádně, využila banka svého práva a úvěr dne , datum, zesplatnila. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené dne , datum, postoupila banka pohledávku společnosti , IČO, . Společnost , Anonymizováno, na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne , datum, postoupila pohledávku žalobkyni. Žalovaná částka sestává z nesplacené jistiny úvěru a příslušenství. Žalobkyně zaslala žalovanému předžalobní výzvu.

2. Podáním ze dne , datum, vzala žalobkyně žalobu co do částky 8 000 Kč zpět, jelikož žalovaný tuto částku po podání žaloby uhradil, konkrétně dne , datum, a dne , datum, . Řízení tak bylo usnesením ze dne 20. 1. 2026, č. j. 60 C 69/2025-55, částečně zastaveno co do jistiny ve výši 8 000 Kč.

3. S ohledem na skutečnost, že soudu nebyl znám pobyt žalovaného, ustanovil mu soud usnesením ze dne , datum, , č. j. , spisová značka, , opatrovníka , tituly před jménem, , jméno FO, , advokáta se sídlem , adresa, .

4. Opatrovník navrhoval zamítnutí žaloby v celém rozsahu. Namítl neplanost smlouvy pro nezkoumání úvěruschopnosti žalovaného ze strany banky.

5. Ve věci je dán cizí prvek, když žalovaný je občanem Španělského království. Soud proto určil svoji pravomoc k projednání této věci dle čl. 7 odst. 1 písm. a/ nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12.12.2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, dle kterých platí, že (cit.) „Osoba, která má bydliště v některém členském státě, může být v jiném členském státě žalována, pokud předmět sporu tvoří smlouva nebo nárok ze smlouvy, u soudu místa, kde závazek, o nějž se jedná, byl nebo měl být splněn“ tak, že je příslušný k rozhodnutí tohoto sporu, neboť strana žalovaná měla svůj závazek splnit v místě sídla banky, tedy v Praze 4.

6. Rozhodným právem je právo české, a to dle čl. 3 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17.6.2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I), dle něhož platí, že „Smlouva se řídí právem, které si strany zvolí“, neboť banka si se stranou žalovanou jako rozhodné zvolily české právo v čl. 17. produktových podmínek pro osobní úvěry Raiffeisenbank a.s.

7. Na základě provedeného dokazování soud zjistil následující skutečnosti:

8. Banka uzavřela se žalovaným dne , datum, smlouvu o úvěru č. , Anonymizováno, na jejímž základě žalovanému poskytla úvěr ve výši 250 000 Kč, žalovaný se zavázal jej splatit se sjednaným úrokem 7,99 % ročně v 72 pravidelných měsíčních splátkách po 4 382,09 Kč (důkazy: smlouvu o úvěru č. , Anonymizováno, , potvrzení úplaty, všeobecné obchodní podmínky banky, smlouva o poskytnutí bankovních a dalších služeb, návrh smlouvy o půjčce na kliknutí, produktové podmínky banky, ceníky). Žalovaný úvěr nesplácel řádně, a tak banka úvěr dne , datum, zesplatnila (důkazy: prohlášení o okamžité splatnosti, výpis ze spotřebitelského úvěru). Na základě smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené dne , datum, postoupila banka pohledávku společnosti , IČO, a společnost , Anonymizováno, ji na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne , datum, postoupila žalobkyni (důkazy: oznámení o postoupení pohledávek , Anonymizováno, vč. podacího archu, oznámení o postoupení pohledávek , Anonymizováno, vč. podacího archu, smlouva o postoupení pohledávky ze dne , datum, , smlouva o postoupení pohledávky ze dne , datum, ). Žalobkyně zaslala žalovanému předžalobní výzvu (důkazy: předžalobní výzva vč. poštovního archu). Žalovaný na úvěr uhradil celkem částku 189 698,81 Kč (nesporné tvrzení žalobkyně).

9. Dále soud zjistil, že RPSN u úvěru činilo 8,28 % (důkazy: smlouvu o úvěru č. , Anonymizováno, ). Banka měla při sjednávání úvěru prověřovat úvěruschopnost žalovaného tak, že vycházela z příjmu žalovaného ve výši 49 486 Kč měsíčně (důkazy: pracovní smlouva ze dne , datum, ) s porovnáním výdajů, které žalobkyně zhodnotila z několika plateb z výpisu účtu žalovaného, např. „útrata za jídlo (dne , datum, uhradil žalovaný 346,19 Kč v obchodě Billa, dne , datum, žalovaný zaplatil 109,00 Kč v restauraci Nordsee, dne , datum, žalovaný zaplatil 178,00 Kč v restaurace SantaFe v pražském OC Palladium), drogerii (např. dne , datum, žalovaný zaplatil 74,90 Kč v prodejně Dm drogerie markt s.r.o.) dopravu (např. dne , datum, žalovaný zakoupil jízdné DPP ve výši 48,00 Kč), bydlení a služby (např. dne , datum, žalovaný uhradil nájemné ve výši 12 500,00 Kč a také platby za plyn, energie a internet) – na těchto výdajích se měla pravidelně podílet také , jméno FO, (7 669,49 Kč), oblečení/obuv/doplňky (např. dne , datum, žalovaný zaplatil 277,00 Kč v obchodě Reserved), zábavu (např. dne , datum, žalovaný zaplatil 478,00 Kč v kině Cinema City) , datum, žalovaný zaplatil 950,00 Kč v restauraci Holešovická Kozlovna) ostatní (např. dne , datum, žalovaný zaplatil 300,00 Kč v Planetáriu, , datum, žalovaný zaplatil 100,00 Kč v lékárně IPC, dne , datum, žalovaný nakupoval v prodejně květin Nairi)“, a z toho měla žalobkyně zjistit, že má dostatek prostředků pro splácení úvěru. Přes bankovní a nebankovní registry (tj. SOLUS, databáze MVČR a insolvenční rejstřík) potom měla zjistit, že žalovaný není u jiných subjektů veden jako dlužník (důkazy: vyjádření banky, CBL žalovaného, vyjádření banky bonita, vyjádření k úvěruschopnosti, mimořádný výpis).

10. Z pohledu práva platí u smluv o úvěru následující: podle § 2395 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zákoník“), platí, že „Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“ V § 2397 obč. zákoníku je stanoveno, že „Úvěrovaný může uplatnit právo na poskytnutí peněz ve lhůtě určené ve smlouvě. Není-li lhůta ujednána, může právo uplatnit, dokud závazek ze smlouvy trvá“ a dle § 2399 odst. 1 obč. zákoníku platí, že „Úvěrující poskytne úvěrovanému peněžní prostředky na jeho žádost v době určené v žádosti; neurčí-li úvěrovaný dobu plnění v žádosti, poskytne je úvěrující bez zbytečného odkladu.“ Dle § 1970 obč. zákoníku platí, že „Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.“ Ustanovení § 588 obč. zákoníku určuje, že „Soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.“11. Ustanovení § 86 odst. 1 a 2 zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru ve znění do 28.5.2022 (dále jen „zákon“), stanoví, že „Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“ Dle § 87 odst. 1 zákona platí, že „Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“ Ustanovení § 2 odst. 1 zákona potom definuje spotřebitelský úvěr takto „Spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.“12. Na základě skutečností uvedených v bodě 8 rozsudku vzal soud za jednoznačně prokázané, že strana žalovaná získala od banky úvěr ve výši 250 000 Kč, z něhož splatila celkem částku ve výši 189 698,81 Kč. Rovněž má soud za to, že na základě smluv o postoupení pohledávky se žalobkyně namísto banky stala oprávněnou osobou k vymáhání nároků plynoucích z úvěru vůči žalovanému.

13. Soud dále zkoumal, zda žalobkyně řádně posoudila úvěruschopnost žalovaného na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Z pohledu soudu banka úvěruschopnost žalovaného zkoumala nedostatečně. Při tom věřitel může dostát své povinnosti pouze tehdy, pokud objektivně zjistí příjmy a výdaje dlužníka, např. prostřednictvím výplatních pásek, výpisů ze všech bankovních účtů apod., a následně takto zjištěné informace vyhodnotí, přičemž na jedné straně posoudí příjmy, na straně druhé výdaje, z rozdílu těchto hodnot poté zjistí, zda dlužník má dostatek finančních prostředků na splácení úvěru. Jen tímto způsobem věřitel dostojí své zákonné povinnosti posoudit schopnost spotřebitele splácet úvěr.

14. K prokázání zkoumání úvěruschopnosti žalovaného žalobkyně doplnila (po poskytnutém poučení soudu), jakým způsobem banka ověřovala úvěruschopnost, viz bod 9 rozsudku. Ohledně příjmů ve výši 49 486 Kč banka vycházela z výpisu z běžného účtu a dále odkazovala na pracovní smlouvu žalovaného. Pracovní smlouva žalovaného, kterou žalobkyně předložila, je smlouva uzavřená na dobu určitou, konkrétně do 31. 12. 2018, avšak banka poskytla žalovanému úvěr až dne 5. 9. 2019. Příjmy žalovaného tedy banka řádně nezkoumala. U výdajů žalobkyně uvedla, že vycházela pouze z výpisu z běžného účtu, avšak zaměřila se toliko na jednotlivé platby a nikoli na celkové výdaje žalovaného a jakými finančními prostředky disponuje po úhradě takových výdajů. K výdajům tak žalobkyně netvrdila, vyjma jednorázových plateb v různém časovém rozmezí, ničeho. Žalobkyně tudíž od žalovaného ani nezjišťovala a neověřovala výdaje alespoň pravidelně vznikající, zejména na bydlení, které běžně tvoří významnou část životních nákladů fyzické osoby, případně dalších pravidelně vznikajících nákladů žalovaného, a spokojila se v převážné většině pouze s jejich nekonkrétním odhadem sděleným ať už žalovaným, nebo odhadnutým z výpisu z účtu žalovaného. Za situace, kdy banka disponovala pouze výpisem z účtu žalovaného, avšak nezjišťovala blíže výdaje ani příjmy žalovaného, nebylo bankou zohledněno, zda (zbytné) výdaje žalovaného jsou nižší či vyšší než jeho příjmy a zda tedy disponuje částkou potřebnou pro pravidelné splácení čerpaného úvěru, neboť informace z výpisu účtu samy o sobě neposkytují spolehlivý obraz o jeho finanční situaci, neboť z jednotlivých plateb není patrné, zda představují skutečné a pravidelné výdaje, jednorázové transakce či pouhé přesuny prostředků mezi účty, a na stránce příjmové, zda se jedná o jednorázový příjem, mzdu či jiný typ plnění.

15. Za situace, kdy banka neověřovala a nikterak se nezabývala skutečnými výdaji ani příjmy žalovaného, tak jen stěží mohla dospět k závěru, že má dostatek finančních prostředků pro splácení úvěru, neboť pro takový závěr neměla žádné relevantní informace. Soud je proto přesvědčen o tom, že úvěruschopnost žalovaného nehodnotila banka s odbornou péčí, a z toho důvodu soud považuje smlouvu, uzavřenou mezi žalovaným a bankou, za absolutně neplatnou pro rozpor se zákonem.

16. Je-li smlouva neplatná dle § 87 odst. 1 zákona, je žalovaný povinen žalobkyni vrátit dle téhož ustanovení jistotu s přihlédnutím k jeho možnostem, které tvoří částka, kterou žalobkyně poskytla žalovanému jako úvěr po odečtení jím zaplacené částky, přičemž se nepřihlíží k příslušenství, které si účastníci smlouvy sjednali zaplatit v neplatných smluvních ujednáních. Z tvrzení žalobkyně a z jí předložených důkazů plyne, že žalovanému poskytla úvěr ve výši 250 000 Kč, z něhož žalovaný splatil celkem 189 698,81 Kč, k doplacení tak zbývá částka 60 301,19 Kč.

17. Soud při svých úvahách zohlednil také rozhodnutí Nejvyššího soudu vydané pod sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 ze dne 20.4.2022, v němž se uvádí, že (cit.) „Již z textu (tj. gramatického výkladu) samotného ustanovení § 87 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývá, že toto ustanovení upravuje dobu (okamžik) vrácení poskytnuté a dosud nesplacené jistiny spotřebitelského úvěru ze smlouvy neplatné právě podle § 87 odst. 1 věty první zákona č. 257/2016 Sb. Toto ustanovení tak představuje speciální úpravou vypořádání plnění z neplatné smlouvy (systematický výklad) ve vztahu k ustanovení § 2993 věta první ve spojení s § 2991 odst. 2 o. z. Samotný zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, byl do českého právního řádu přijat jako implementace aktuálních směrnic Evropského společenství požadujících zvýšenou ochranu spotřebitele v prostředí spotřebitelských úvěrů a konkrétním účelem § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je (krom ochrany spotřebitele) postih poskytovatele spotřebitelského úvěru, který nedostatečně posoudil úvěruschopnost žadatele (při upřednostnění svého ekonomického zájmu poskytnout úvěr) a zapříčinil tak neplatnost úvěrové smlouvy, soukromoprávní sankcí, jejímž faktickým důsledkem je ztráta zisku v podobě smluvních úroků a dalších poplatků za poskytnutí spotřebitelského úvěru. Projevem ochrany spotřebitele je pak i zvláštní úprava vypořádání poskytnutých plnění z neplatné smlouvy. Důvodová zpráva k ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru uvádí, že s ohledem na fakt, že z neplatnosti smlouvy vyplývá povinnost stran vzájemně si bez zbytečného odkladu vrátit poskytnutá plnění na základě ustanovení o bezdůvodném obohacení, z čehož pro spotřebitele mohou vyplývat problémy související s nutností urychleně si opatřit již utracené peníze ze spotřebitelského úvěru, stanoví se na jeho ochranu, že poskytnutou jistinu není povinen vrátit ihned, avšak v době odpovídající jeho možnostem. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany (teleologický výklad). V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. (logický výklad)… Pokud je spor o vracení jistiny, rozhodne o jejím splácení soud …(srov. Slanina, J., Jemelka, L., Vetešník, P., Wachtlová, L., Flídr, J. Zákon o spotřebitelském úvěru. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2017, s. 436-440).“18. Tedy ustanovení § 87 zákona lze označit za speciální k obecné úpravě bezdůvodného obohacení a věřitel má v těchto případech nárok pouze na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků a v nové době splatnosti, která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka. Nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 obč. zákoníku vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona. Pokud jde o stanovení data termínu splatnosti (15. 10. 2026), vyšel soud ze znění úvěrové smlouvy, podle níž měl žalovaný úvěr splatit v 72měsíčních splátkách po 4 382,09 Kč, počínaje dnem 15. 10. 2019 a konče 15. 10. 2025. S ohledem na výši nesplacené jistiny úvěru, 60 301,19 Kč, je tak dle názoru soudu v silách a možnostech žalovaného, aby ji žalobkyni zaplatil nejpozději k datu 15. 11. 2026, tj. za 85 měsíců od okamžiku, kdy mu byly finanční prostředky poskytnuty (jedná se o splátku cca 4 638,60 Kč měsíčně).

19. S ohledem na shora uvedené tak soud dospěl k závěru, že žalobkyně má nárok pouze na uhrazení dlužné jistiny úvěru, tj. částky 60 301,19 Kč. Soud proto žalobě v této části vyhověl (výrok I.), ve zbytku potom žalobu jako nedůvodnou zamítl (výrok II.).

20. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn § 142 odst. 2 o. s. ř. Žalobkyně byla v řízení procesně neúspěšná, jelikož z celkové žalované částky vč. smluvního a zákonného úroku představuje její neúspěch 65 % a úspěch 35 %, jak vyplývá z této tabulky:ZamítnutoŽalovánojistina102319,62 Kč170 620,81 Kčsmluvní úrok (7,99 %) 3.7.2025-1.8.2025 z částky 170 620,80 Kč1083,14 Kč1083,14 Kčsmluvní úrok (7,99 %) 2.8.2025-5.11.2025 z částky 166 620,80 Kč3465,03 Kč3465,03 Kčsmluvní úrok (7,99 %) 6.11.2025-3.3.2026 z částky 162 620,80 Kč4165,01 Kč4165,01 Kčúrok zákonný (15 %) 3.7.2025-1.8.2025 z částky 170 620,80 Kč2033,43 Kč2033,43 Kčúrok zákonný (15 %) 2.8.2025-5.11.2025 z částky 166 620,81 Kč6505,06 Kč6505,06 Kčúrok zákonný (15 %) 6.11.2025-3.3.2026 z částky 162 620,81 Kč7819,16 Kč7819,16 Kč127 390,44 Kč195 691,63 Kčneúspěch65 %úspěch35 %rozdíl30 %Vzhledem k tomu, že žalovanému žádné náklady v řízení nevznikly, rozhodl soud tak, jak je uvedeno ve výroku III.

21. Opatrovníkovi žalovaného za jeho zastupování v řízení náleží odměna ve výši 24 850 Kč jako odměna za celkem 3 úkony právní služby, tj. za převzetí a přípravy zastoupení, vyjádření k žalobě po 7 940 Kč (při tarifní hodnotě sporu 170 620,81 Kč dle § 6 odst. 1 ve spojení s § 7 a § 11 vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů…) a účast na jednání soudu po 7 620 Kč (při tarifní hodnotě sporu 162 620,81 Kč dle § 6 odst. 1 ve spojení s § 7 a § 11 cit. vyhlášky), dále paušální náhradu 1 350 Kč za 3 úkony právní služby po 450 Kč (dle § 13 cit. vyhlášky). Opatrovník není plátcem DPH. Soud proto opatrovníkovi odměnu v uvedené výši přiznal.

22. V souladu s § 146 odst. 2 o.s.ř. ve spojení s § 148 odst. 1 o.s.ř. a ve spojení s § 149 odst. 2 o.s.ř. má stát vůči žalobkyni právo na náhradu nákladů, které musel vynaložit na odměně pro opatrovníka, a to v rozsahu 65 % (tj. v rozsahu neúspěchu žalobkyně) z částky 24 850 Kč, tj. v částce 16 152,50 Kč. Tuto povinnost má žalobkyně přesto, že k úhradě odměny opatrovníka dosud nedošlo, neboť je-li stát v rozhodnutí soudu zavázán k zaplacení odměny opatrovníkovi, má se za to, že odměnu již uhradil, jak plyne např. z rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 622/10 ze dne 19.10.2010 (cit.) „Ústavní soud si je vědom toho, že občanský soudní řád v ustanovení § 148 odst. 1 používá minulého času - "platil", což by mohlo navodit úvahu o vyloučení jeho aplikace na dané případy. Výkladem nicméně nelze než dovodit, že tato formulace použití ustanovení nebrání. U státu lze s pravděpodobností blížící se jistotě očekávat solventnost, a je-li tedy k úhradě nákladů opatrovníkovi soudem zavázán, pro účely rozhodování o náhradě této úhrady lze mít za to, že již platil.“