70 C 85/2022

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 4 rozhodl samosoudkyní Mgr. Monikou Kupcovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného zastoupený advokátem anonymizováno jméno příjmení sídlem adresa o vyklizení bytové jednotky <b>I. Žalovaný je povinen vyklidit a předat žalobkyni bytovou jednotku [číslo] nacházející se v domě [adresa] postavené na pozemku parc. [číslo] zapsané na [list vlastnictví] u [stát. instituce], [stát. instituce], [katastrální uzemí], [územní celek], a to do 15 dnů od právní moci rozsudku.</b> <b>II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 13 712 Kč k rukám právního zástupce žalobkyně [příjmení] [jméno] [příjmení], advokáta, do 3 dnů od právní moci rozsudku.</b> 1. Žalobkyně se žalobou podanou ke zdejšímu soudu po žalovaném domáhala vyklizení bytové jednotky [číslo] nacházející se v domě [adresa] postaveném na pozemku parc. [číslo] zapsané na [list vlastnictví] u [stát. instituce], [stát. instituce], [katastrální uzemí], [územní celek] (dále také je jako„ byt“). Svůj návrh odůvodnila tím, že žalobkyně je výlučným vlastníkem této bytové jednotky a žalovaný je jejím synem, přičemž mu vzhledem k jeho složité bytové situaci umožnila v bytě bydlet. Z důvodu zhoršujících se osobních vztahů si již žalobkyně nadále nepřeje, aby se žalovaný v bytě zdržoval. Žalovaný je zdráv, je zaměstnán, žalobkyni přispívá pouze na služby spojené s užíváním bytu, přičemž žalobkyně již odmítá žalovanému zajišťovat jeho bytové potřeby. Ačkoli však žalobkyně opakovaně žalovaného vyzývala k opuštění bytu, žalovaný na tyto výzvy nijak nereagoval a z bytu se neodstěhoval.

2. Žalovaný se k žalobou uplatněnému nároku vyjádřil tak, že tento neuznává, kdy jednání žalobkyně shledává v rozporu s dobrými mravy, neboť žalobkyně se stala výlučným vlastníkem předmětného bytu na základě dohody dědiců po zemřelém otci žalovaného schválené usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne [datum rozhodnutí], č.j. [číslo jednací], kdy žalovaný přenechal žalobkyni svůj dědický podíl. Při podpisu předmětné dohody měl žalovaný vůči žalobkyni absolutní důvěru a neměl sebemenší pochybnost o možném dalším soužití v bytové jednotce. Rovněž žalovaného nikdy nenapadlo, že by svého rozhodnutí mohl v budoucnu litovat. Je třeba rovněž zdůraznit, že jednání žalovaného v rámci dědického řízení bylo ovlivněno jeho mladickou naivitou a nezkušeností. Žalovaný po obdržení první výzvy od právního zástupce žalobkyně nabízel žalobkyni, že přistoupí na jakékoli podmínky společného bydlení, které žalobkyně dříve navrhovala, včetně těch finančních s tím, že na tyto je ochoten přistoupit i nyní. Žalovaný argumentoval, že žalobkyně byt užívá pravidelně pouze od úterý odpoledne do čtvrtka do rána, v letních měsících pak vůbec, kdy i ve spojení se skutečností, že žalovaný tráví veškerý čas ve svém pokoji, nemůže žalobkyni nijak svou přítomností obtěžovat. Žalovaný také uvedl, že se podílí na platbách spojených s užíváním bytu, kdy také nese své náklady spočívající v provádění drobných úprav, údržbě bytu či pořízení některého vybavení bytu. Žalovaný nepovažoval vzájemné vztahy účastníků za tak konfliktní, aby to odůvodňovalo požadavek žalobkyně na jeho vystěhování.

3. Ve věci samé soud provedl dokazování listinnými důkazy, které mu předložily obě strany, a dále výpovědí žalovaného, kdy dospěl k následujícím skutkovým zjištěním:

4. Žalobkyně je vlastníkem bytu [číslo] nacházejícího se v budově [adresa] zapsané na [list vlastnictví] u [stát. instituce], [stát. instituce], [katastrální uzemí], [územní celek] (informace o jednotce [číslo] nacházející se v budově [adresa] v [katastrální uzemí], zapsané na [list vlastnictví]).

5. Žalobkyně a žalovaný jsou v rodinném vztahu matka a syn. Žalovaný a pan [jméno] [celé jméno žalovaného] jakožto pozůstalí synové se žalobkyní jakožto pozůstalou manželkou uzavřeli v rámci dědického řízení po zesnulém otci, panu [příjmení] [jméno] [celé jméno žalovaného], posledně bytem [adresa], zemř. [datum], vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. [spisová značka] dohodu o vypořádání dědictví, na základě které, žalobkyně nabyla veškerý majetek spadající do dědictví po zesnulém (usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], které nabylo právní moci dne [datum]).

6. Z účastnické výpovědi žalovaného soud zjistil, že žalovaný bydlí v bytě žalobkyně od června 2012, kam se se souhlasem žalobkyně přistěhoval z důvodu svého rozchodu s bývalou přítelkyní. Žalovaný od roku 2014 žalobkyni přispívá částkou 3 600 Kč na služby spojené s užíváním bytu, kdy v této částce není zahrnuto nájemné. Soužití s žalobkyní dle jeho subjektivního hodnocení bylo až do zahájení tohoto soudního řízení v pořádku, nyní je spíše negativní. Žalovaný má vysokoškolské vzdělání v oboru ekonomie a management a je od roku 2015 zaměstnán jako účetní s pracovním poměrem na dobu neurčitou a s čistým měsíčním příjmem okolo 30 000 Kč, přičemž jeho měsíční výdaje činí odhadem částku 10 000 Kč - 15 000 Kč. Žalovaný má také možnost vykonávat svou práci prostřednictvím home officu, přičemž výkon jeho činnosti není nijak vázán na předmětný byt. Žalovaný vlastní [značka automobilu] rok výroby [rok] a má naspořenu částku ve výši cca 2 000 000 Kč. Žalovaný je fyzicky i duševně zdráv, pouze trpí vysokým krevním tlakem, na který však neužívá žádné léky. Žalovaný uvedl, že vždy měl, a i nadále má v plánu se výhledově odstěhovat od žalobkyně, avšak současná situace mu to neumožňuje, neboť ceny bytů jsou vysoké (např. pronájem garsoniéry činí 15 000 Kč – 18 000 Kč měsíčně). Žalovaný uvedl, že po inzerátech kouká neustále, avšak na osobní prohlídce žádného bytu za dobu společného soužití nebyl. Žalobkyně vyzývala žalovaného opakovaně k vystěhování se z bytu, a to od roku 2019 pouze ústně, přičemž první písemná výzva z její strany mu byla doručena v listopadu 2021. Žalovaný si nepřeje se z bytu odstěhovat, neboť si není schopen hradit vlastní bydlení a má strach z finančních problémů, s čímž i souvisí obavy z případné ztráty zaměstnání. Navíc celá situace je pro žalovaného náročná i psychicky, kdy jde především o princip rodiny.

7. Žalobkyně žalovaného opakovaně písemně vyzývala k vyklizení předmětného bytu, a to z důvodu zhoršujících se osobních vztahů se žalovaným. Žalobkyně již dále nesouhlasila s tím, aby žalovaný v bytě setrvával, kdy však byla ochotna přistoupit na uzavření dohody se žalovaným, na základě které, by žalovaný ukončil užívání bytu do doby ne delší 2 měsíců. Žalobkyně dále žalovaného vyzvala k úhradě bezdůvodného obohacení za bezprávní užívání bytu proti vůli žalobkyně v částce 110 500 Kč představující obvyklé nájemné v dané lokalitě za období 13 měsíců (předžalobní výzva ze dne 22. 9. 2022 včetně kopie podacího lístku a opakovaná předžalobní výzva ze dne 27. 10. 2022 včetně kopie podacího lístku).

8. Návrh žalovaného na doplnění dokazování o výslech svědka [příjmení] [jméno] [jméno], [datum narození], který se měl vyjádřit k bezkonfliktní povaze žalovaného, jakož i o listiny – potvrzení o příjmech žalovaného a potvrzení o platbách žalobkyni, kdy tvrzení o příjmech žalovaného a o platbách žalovaného žalobkyni učinily strany za nesporné, soud pro nadbytečnost zamítl.

9. Po takto provedeném řízení soud další dokazování neprováděl. Soud hodnotil provedené důkazy ve smyslu § 132 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen o. s. ř.), samostatně i v jejich vzájemné souvislosti a dospěl k závěru, že žaloba na vyklizení bytu byla podána po právu.

10. Dle § 1040 odst. 1 o. z. (zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník), kdo věc neprávem zadržuje, může být vlastníkem žalován, aby ji vydal.

11. Dle § 1041 odst. 1 o. z. musí ten, kdo se vydání věci domáhá, popsat věc takovými znaky, kterými se rozeznává od jiných věcí téhož druhu.

12. Dle § 910 odst. 1 o. z. předci a potomci mají vzájemnou vyživovací povinnost.

13. Dle § 911 o. z. výživné lze přiznat, jestliže oprávněný není schopen sám se živit.

14. Dle rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 2. 1963 sp.zn. 5 Cz 3/63„ Pod pojmem živit se nelze spatřovat jenom možnost vlastními silami nabývat prostředky nutné k obživě, ale je tam nutno zahrnout i potřebu bydlení. Pokud i tato složka péče rodičů nemůže být kryta jinak, jsou rodiče povinni poskytovat bydlení i zletilým dětem. Odepřít zletilým dětem právo na bydlení u rodičů je možné jen v případě, že tyto mají možnost samostatně bydlet anebo v případě, že svého práva zneužívají ve vztahu k těm, kteří jim toto bydlení poskytují.“ 15. Soud tedy nejprve zkoumal, zda je žalovaný schopen sám se živit a zda žalobkyně jakožto jeho matka nemá vůči žalovanému vyživovací povinnost, což zahrnuje i zajištění jeho potřeby bydlení. Soud tedy posuzoval, zda žalobkyně může odepřít žalovanému jakožto svému zletilému dítěti právo na bydlení v jejím bytě a zda žalovaný již jen nezneužívá svého práva ve vztahu k žalobkyni v případě, kdyby měl schopnost sám se živit a zajistit si své bydlení. Pod pojmem živit se je myšlena nejen možnost vlastními silami nabývat prostředky nutné k obživě, ale je v něm zahrnuta i možnost samostatného bydlení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2009 sp. zn. 26 Cdo 257/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2004 sp. zn. 26 Cdo 962/2003 či nález Ústavního soudu ze dne 21. 4. 2011 sp. zn. II. ÚS 3113/10).

16. V řízení bylo prokázáno, že žalobkyně je vlastníkem předmětného bytu, kdy zde nechala žalovaného, svého syna, od června roku 2012 bydlet z důvodu jeho rozchodu s jeho bývalou partnerkou, přičemž užívání bytu žalovaným bylo vázáno na trvání souhlasu žalobkyně. Žalovaný žalobkyni od roku 2014 přispíval pouze na služby spojené s užíváním bytu v částce 3 600 Kč. Žalobkyně od roku 2019 vyzývala žalovaného k odstěhování se z bytu, přičemž písemnou výzvu k vystěhování mu zaslala v září 2022, kdy žalovaného vyzvala k vyklizení bytu ve lhůtě 15 dnů od doručení této výzvu, čímž svůj souhlas s užíváním bytu žalovaným definitivně a explicitně odvolala. Žalovanému byla tato výzva doručena dne 23. 9. 2022, lhůta žalovanému k vyklizení bytu tak uplynula nejpozději dnem 8. 10. 2022 (§ 1040 odst. 1 o. z.). Žalovaný ani po opakovaných výzvách byt nevyklidil a nevrátil ho zpět žalobkyni, přestože si byl vědom toho, že nejpozději od 9. 10. 2022 byt užívá bez souhlasu žalobkyně, a tedy bez právního důvodu. Žalovaný tak i přes odvolání souhlasu žalobkyně nadále předmětný byt užívá, kdy ho odmítá vyklidit a předat zpět žalobkyni.

17. Dále bylo v řízení prokázáno, že žalovaný je vysokoškolsky vzdělaný, přičemž je od roku 2015 zaměstnaný na pracovní poměr na dobu neurčitou jako účetní s čistým měsíčním příjmem okolo 30 000 Kč Náklady žalovaného, které měsíčně vynakládá na zajištění svých potřeb, jsou do částky 15 000 Kč, přičemž žalovaný má uspořenu částku okolo 2 000 000 Kč Zdravotní i duševní stav žalovaného je dobrý, s ničím neléčí.

18. Soud na základě provedených důkazů a zhodnocení celé věci dospěl k závěru, že žalobkyně již nemá povinnost starat se o žalovaného a zajišťovat mu jeho bytové potřeby z důvodu, že žalovaný je plně schopen se živit sám (§ 911 o. z.). Žalovaný se do bytu přistěhoval v roce 2012, a to na základě souhlasu žalobkyně, kdy od této doby byt soustavně až doposud užívá. Žalobkyně opakovaně vyzývala žalovaného k vystěhování se z bytu (od roku 2019), přičemž svůj souhlas s užíváním bytu žalovaným definitivně a explicitně odvolala nejpozději ke dni 23. 9. 2022, kdy žalovaného vyzvala, aby se z bytu odstěhoval, a to do dne 8. 10. 2022. Žalovaný však na dané nereflektoval, a i přes vědomost, že byt užívá bez právního důvodu, se z bytu neodstěhoval a žalobkyni ho zpět nepředal. Podáním předmětné žaloby na vyklizení bytu již žalobkyně pouze deklarovala své odvolání souhlasu s užíváním bytu žalovaným. Žalovaný je nejméně od roku 2015 výdělečně činný s průměrným čistým měsíčním příjmem 30 000 Kč, přičemž jeho úspory tvoří zhruba částku 2 000 000 Kč. Žalovaný nemá žádné zdravotní či psychické omezení, které by mu zamezovalo možnost opatřit si vlastní bydlení a starat se o sebe sám. Žalovaný ačkoli může trpět vysokým tlakem, nejedná se o stav ohrožující žalovaného na životě, kdy žalovaný na dané ani neužívá žádná farmaka, a tudíž není nijak zásadněji ohrožen ve schopnosti nabývání prostředků nutných ke své obživě.

19. Argument žalovaného o obavě ze ztráty zaměstnání a s tím souvisejících finančních problémů, kdy by žalovaný byl nucen hradit své potřeby z naspořených financí, které by se tímto snižovaly, nemůže dle soudu rozhodně v daném případě obstát. Žalovaný má vysokoškolské vzdělání v oboru ekonomie a management, pracuje jako účetní, a i v případě, že by přišel o stávající zaměstnání, jeho vědomosti, zkušenosti a praxe mu umožňují obratem opatřit si práci novou, a to možná i za lepších finančních podmínek, než má nyní. Povolání účetního není nijak ojedinělé a specifické, aby měl žalovaný zásadnější problém nové zaměstnání získat, případně si i založit vlastní podnikání v této oblasti. Pokud by však přesto nastala situace, kdy by žalovaný dočasně přišel o zdroj svého příjmu, a nedosahoval by tak měsíčně finančních prostředků, které by byly schopny pokrýt veškeré jeho měsíční výdaje, žalovaný má možnost požádat si o státní příspěvky, například dávky v hmotné nouzi, které by do doby, než si žalovaný bude schopen zajistit nové zaměstnání, pokryly jeho náklady na bydlení. Nelze však ani opomenout skutečnost, že žalovaný má dosud naspořenou částku okolo 2 000 000 Kč, která jistě sama o sobě může žalovanému poskytnout finanční jistotu po dobu minimálně několika po sobě jdoucích měsíců, aniž by měl žalovaný zajištěn jiný zdroj příjmu. Soud je tak přesvědčen, že žalovaný s ohledem na své vzdělání a úspory, kterými disponuje, není nijak ohrožen na svých možnostech sám se o sebe starat a živit se. Žalovaný má tedy dostatečné finanční prostředky, aby si byl schopen opatřit své vlastní bydlení, a to ať pořízením si vlastní nemovitosti či formou nájmu. Tvrzení žalovaného, že stávající ceny nemovitostí, včetně výší nájemného, jsou natolik vysoké, že si je žalovaný nemůže dovolit, také nemůže být relevantní, neboť ačkoli je jistě v současné době pořízení si bydlení finančně náročné, nehledě na to, zda si člověk koupí nemovitost či podepíše nájemní smlouvu, nic žalovanému nebrání, aby si nemohl najít tzv. sdílené bydlení i s dalším člověkem, se kterým by se podílel na nákladech souvisejících s užíváním nemovitosti, čímž by také ušetřil své vlastní prostředky a zhodnocoval by své úspory. Soud je však přesvědčen o tom, že žalovaný je i bez případného spolubydlícího schopen vzhledem ke svým poměrům zajistit si bydlení zcela sám. Soud také nemůže přehlédnout skutečnost, že žalovaný má možnost pracovat na home officu, není tedy vázán ani na žádnou specifickou lokalitu s ohledem na případnou náročnost dojíždění do zaměstnání, což však ani v takovémto případě žalovaného zásadněji neeliminuje v možnostech zajištění si levnějšího bydlení ve větší vzdálenosti od místa jeho zaměstnání. V závěru je třeba rovněž zdůraznit, že ačkoli žalovaný během jednání soudu deklaroval, že měl vždy v úmyslu, a i nadále má se z bytu žalobkyně výhledově odstěhovat, za celou dobu, co předmětný byt užívá (tj. od roku 2012), nebyl ani jednou na žádné prohlídce nového bytu. Toto tvrzení tak soud považuje za zcela účelové.

20. K procesní obraně žalovaného, že nárok žalobkyně na vystěhování z bytu je v rozporu s dobrými mravy, kdy se žalovaný vzdal svého dědického podílu v rámci dědického řízení po jeho otci ve prospěch žalobkyně, což učinil ve své mladické nerozvážnosti, nemůže dle soudu rovněž obstát, a to z následujících důvodů. Dědické řízení po otci žalovaného a manželovi žalobkyně proběhlo již v roce [rok], tudíž to, co se stalo po dalších 20 letech, jistě s touto událostí nelze dávat do spojitosti s ohledem na délku plynutí času. Žalovanému bylo navíc v dané době 22 let, a nelze tak hovořit o jeho mladické nerozvážnosti, když žalovaný byl v tuto dobu již 4 roky plně svéprávný a studoval vysokou školu. Lze si tak těžko představit, že by si žalovaný neuvědomoval následky svého jednání. Žalovaný si byl vědom toho, co činí, pouze nepředpokládal, že by mu žalobkyně po uplynutí dalších dvou desetiletí přestala takřka zadarmo zajišťovat bydlení, a žalovaný by si tak byl nucen nést své bytové potřeby sám, i když mu to jeho finanční situace umožňuje. V tomto směru však žalovaný opomíjí skutečnost, že žalobkyně mu umožnila v bytě bydlet v roce 2012 ([anonymizováno] let po skončení daného dědického řízení) a dala mu dostatek prostoru na to, v daném případě minimálně 10 let, aby se žalovaný vzpamatoval z rozchodu a opatřil si své vlastní bydlení. Žalobkyně tak více než nezbytnou dobu zajišťovala žalovanému jeho bytové potřeby, a to aniž by žalovaný žalobkyni hradil jakýkoli nájem, pouze žalobkyni přispíval na služby spojené s užíváním bytu, a to navíc až od roku 2014. Žalobkyně tak nejen, že poskytla žalovanému po dobu téměř 11 let bydlení s minimální finanční zátěží, ale zároveň tímto žalovanému umožnila, aby si navyšoval své naspořené prostředky. Žalovaný navíc nejméně po dobu posledních 3 let ví o tom, že si žalobkyně přeje, aby se z bytu odstěhoval, zahájení předmětného řízení tak pro žalovaného nemohlo být nic nenadálého. Žalovaný ačkoli v řízení avizoval, že se měl a stále má v plánu z bytu odstěhovat, ničeho pro realizaci tohoto tvrzení neučinil. Přístup a jednání žalobkyně tak soud považuje za zcela adekvátní a v souladu s dobrými mravy.

21. K tvrzení žalovaného, že je pro něj daná situace velice psychicky náročná, neboť ho rodina vylučuje, soud nikterak nezpochybňuje, avšak je třeba zdůraznit, že je to právě žalobkyně, která je výlučným vlastníkem předmětné bytové jednotky a která je tak oprávněna rozhodovat, kdo se v jejím bytě může zdržovat a kdo nikoli. Navíc je třeba zdůraznit, že vztahy v rodině se narušily právě jednáním žalovaného, který ačkoli byl opakovaně již od roku 2019 vyzýván k opuštění bytové jednotky, toto neučinil. Soud má za to, že pokud by žalovaný vyhověl přání své matky (žalobkyně) a našel si své vlastní bydlení, k podání žaloby by vůbec nedošlo a bezkonfliktní vztahy v rodině by byly zachovány. V závěru je třeba nutno rovněž zdůraznit, že se žalobkyně snažila celou situaci vyřešit smírně, kdy s žalovaným navštívila mediátora, rovněž při jednání soudu žalovanému nabídla, že mu prodlouží lhůtu k vystěhování o další 2 měsíce, avšak žalovaný toto odmítl.

22. Tvrzení žalovaného, že žalobkyně předmětný byt užívá pouze od úterý do čtvrtka a přes letní měsíce vůbec, je zcela irelevantní, neboť jak je již uvedeno shora, žalobkyně je vlastníkem bytu a je tak pouze na ní v jakém rozsahu bytovou jednotku užívá.

23. Soud dospěl k závěru, že žalobkyně vůči žalovanému dostatečně splnila svou vyživovací povinnost, kdy mu zajišťovala jeho bytové potřeby a umožňovala mu zhodnocování jeho úspor. Žalovaný dle soudu již dlouhodobě pouze zneužívá bydlení u žalobkyně, kdy je pro něj tato situace pochopitelně velmi pohodlná, zvláště pak, když se finančně podílí pouze na nákladech za služby spojené s užíváním bytu. Pohodlnost a zřejmě i lhostejnost žalovaného najít si vlastní bydlení již převážily slušnost či možný vděk žalobkyni za to, že jej k sobě před lety, když byl v tíživé životní situaci, vzala a téměř bezplatně mu umožnila bydlet ve svém bytě, a to na úkor potřeb a zájmů žalobkyně v posledních letech, kdy žalovaného vyzývala k vystěhování. I přes skutečnost, že žalobkyně po žalovaném chtěla, aby si již v roce 2019 obstaral jiné bydlení a z bytu se odstěhoval, umožnila mu další léta, aby zde pobýval, ačkoli to již bylo v rozporu s jejím přáním a souhlasem. Žalovaný tak měl minimálně 3 roky na to, aby si dobrovolně a bez nutnosti soudního řízení zajistil své bydlení a odstěhoval se bez dalšího zbytečného narušování vztahů v rodině.

24. V závěru je pak třeba zdůraznit, že z důvodu vyhrocených vztahů mezi účastníky, byla žalobkyně nucena předmětný byt opustit, čímž byla žalovaným vypuzena z vlastního bytu. Jednání žalovaného tak soud považuje za zcela nemorální, zvláště pak, kdy žalobkyně i při jednání soudu žalovanému nabídla, že by mu umožnila bydlet v bytě ještě 2 měsíce, aby si našel vlastní bydlení a žalovaný toto odmítl.

25. Vzhledem ke skutečnosti, že v řízení bylo jednoznačně prokázáno, že žalovaný užívá byt bez právního důvodu, přičemž soud v dané věci neshledal žádný relevantní důvod pro to, aby žalovaný v bytě nadále bez souhlasu žalobkyně setrvával, rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku. Lhůta k vyklizení bytu byla stanovena v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř.

26. O nákladech řízení rozhodl soud podle § 151 odst. l o. s. ř. za použití § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že ve věci plně úspěšné žalobkyni v souladu s § 137 o. s. ř. přiznal právo na náhradu nákladů řízení v celkové výši 13 712 Kč. Náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku 5 000 Kč, z odměny za zastoupení advokátem podle § 9 odst. 1 ve spojení s § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen„ advokátní tarif“), ve výši 1 500 Kč za každý ze čtyř úkonů právní služby (převzetí a příprava zastoupení, předžalobní výzva, sepis žaloby a účast při jednání dne 5. 4. 2023) dle § 11 odst. 1 písm. a), d) a g) advokátního tarifu, dále z paušální náhrady hotových výdajů ve výši 1 200 Kč za čtyři úkony právní služby po 300 Kč dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu a také z daně z přidané hodnoty ve výši 21% podle § 137 odst. 3 o. s. ř. ze součtu shora uvedených částek vyjma soudního poplatku. Celkem tedy byla přiznána na náhradě nákladů řízení částka 13 712 Kč. Podle § 149 odst. 1 o. s. ř. je žalovaný povinen zaplatit náhradu nákladů řízení k rukám zástupce žalobkyně, přičemž lhůta k plnění byla stanovena v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř.