10 C 147/2020

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 5 rozhodl předsedkyní senátu Mgr. Evou Harmachovou jako samosoudkyní ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně proti žalované: osobní údaje žalované zastoupená advokátem Mgr. jméno příjmení sídlem adresa o uveřejnění odpovědi podle § 14 tiskového zákona <b>I. Žaloba, kterou se žalobkyně po žalované domáhala uveřejnění odpovědi v periodickém tisku s názvem„ [anonymizována dvě slova]“ právě ve znění:</b> <b><i>„ V [anonymizována dvě slova] vyšel 17. 4. 2020 článek týkající se akreditace [anonymizována dvě slova], který byl následně přejat dalšími médii a který obsahuje vysoce zavádějící a nepravdivé informace. Tyto závěry byly vyvozeny redaktorkou na základě nepřesné interpretace více než padesátistránkového poměrně odborného textu. Rád bych proto tyto informace uvedl na pravou míru.</b></i> <b><i>Redaktorka v článku vytváří dojem, že závažné chyby při přijímacím řízení na [anonymizována dvě slova] v podobě přijímání uchazečů, kteří nesplnili přijímací zkoušku, se opakovaly také na jiných fakultách. Kontrola Národního akreditačního úřadu (NAÚ) však tuto skutečnost u jiných fakult neshledala. Na ostatních fakultách kontrola NAÚ rozporovala pouze způsob přijímání uchazečů na odvolání, kdy byli přijímáni studenti, kteří se odvolali, a fakulty je přijaly, protože se uvolnila kapacita příslušného studijního oboru a daní studenti zároveň splnili podmínky přijímací zkoušky. Tato praxe přijímání na odvolání je ostatně běžná i na dalších vysokých školách v České republice.</b></i> <b><i>V případě [anonymizována dvě slova] jsem závažné selhání v podobě přijímání studentů, kteří nesplnili přijímací zkoušku, řešil návrhem na odvolání děkana [anonymizována dvě slova], které schválil i [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova]. V přijímacím řízení v roce 2019 (tedy v jediném přijímacím řízení, které se konalo po obdržení institucionální akreditace) již byly výše uvedené nedostatky odstraněny a na [anonymizována dvě slova] již nebyl přijat žádný uchazeč, který by neprošel přijímací zkouškou. Na ostatních fakultách nebyli nikdy takoví uchazeči přijímání. Přijímání studentů na odvolání je pak mnohem komplikovanější problematika a [název žalobkyně] nyní připravuje právní stanovisko, které zašle jako reakci na kontrolní zprávu.</b></i> <b><i>Zcela nepravdivá je pak informace, že v případě odnětí institucionální akreditace nebude [název žalobkyně] moci přijímat vůbec žádné studenty. [název žalobkyně] by pak měla všechny své studijní programy nadále akreditované na dobu 3 let a budeme v podobném postavení jako ostatní vysoké školy, které institucionální akreditaci nemají.</b></i> <b><i>Je však vysoce nepravděpodobné, že by takový scénář mohl nastat. Jsem přesvědčen, že cílem NAÚ je zejména dosáhnout nápravy, což se v našem případě stalo a píše o tom i kontrolní zpráva NAÚ, a ne trestat za chyby, které se staly v minulosti a byly hned po odhalení napraveny. Mrzí mne, že v době, kdy uchazeči a studenti zažívají velkou nejistotu spojenou s přijímacími zkouškami i dalšími aspekty studia, má někdo z redaktorů zájem na vnášení dalších matoucích informací.</b></i> <b><i>prof. MUDr. [jméno] [příjmení], CSc., rektor [anonymizována dvě slova]“</b></i> <b>se zamítá.</b> <b>II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení k rukám právního zástupce žalované částku ve výši 10 164 Kč, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku.</b> 1. Žalobkyně se žalobou podanou k soudu dne 13. 5. 2020 domáhala po žalované zveřejnění odpovědi podle ustanovení § 14 zákona č. 46/2000 Sb., o právech a povinnostech při vydávání periodického tisku a o změně některých dalších zákonů (dále jen„ tiskový zákon“). K odůvodnění uvedla, že dne 17. 4. 2020 uveřejnila žalovaná v deníku [anonymizována tři slova] článek pojmenovaný„ [anonymizováno] [anonymizováno], [anonymizována tři slova]. [anonymizována tři slova] [anonymizováno]“. Článek podle žalobkyně obsahoval nepravdivá, nepřesná nebo neúplná skutková tvrzení. Jako nepravdivé tvrzení označuje žalobkyně informaci o nemožnosti přijímání studentů po odnětí institucionální akreditace. Spojení závěrů o Národního akreditačního úřadu pro vysoké školství (dále také„ NAÚ“) o vícečetném a závažném charakteru pochybení s konstatováním, že nejzávažnějším pochybením bylo přijetí uchazečů, kteří nesplnili přijímací zkoušky, je podle žalované neúplný a nepřesný údaj. Propojením některých jednotlivých údajů obsažených v článku, jako celku, došlo k hrubému zkreslení skutečného stavu věcí. Článek vyvolává zcela klamné zdání, že žalobkyně bezprostředně čelí existenciálnímu ohrožení likvidačního charakteru. Výsledný dojem článku, který obsahuje selektivní výběr nepřesných tvrzení ze závěrů NAÚ, mohl způsobit žalobkyni nemateriální újmu v podobě poškození jejího dobrého jména a pověsti, a také škodu v podobě nižšího počtu zapsaných uchazečů o studium vedoucího v důsledku ke snížení nároku na finanční příspěvek od státu. V návaznosti na uvedené zaslala žalobkyně dne 21. 4. 2020 žalobkyni svou žádost o uveřejnění odpovědi k uvedenému článku v následujícím znění: <i>„ V [anonymizována dvě slova] vyšel [datum] článek týkající se akreditace [anonymizována dvě slova], který byl následně přejat dalšími médii a který obsahuje vysoce zavádějící a nepravdivé informace. Tyto závěry byly vyvozeny redaktorkou na základě nepřesné interpretace více než padesátistránkového poměrně odborného textu. Rád bych proto tyto informace uvedl na pravou míru.</i> <i>Redaktorka v článku vytváří dojem, že závažné chyby při přijímacím řízení na [anonymizována dvě slova] v podobě přijímání uchazečů, kteří nesplnili přijímací zkoušku, se opakovaly také na jiných fakultách. Kontrola Národního akreditačního úřadu (NAÚ) však tuto skutečnost u jiných fakult neshledala. Na ostatních fakultách kontrola NAÚ rozporovala pouze způsob přijímání uchazečů na odvolání, kdy byli přijímáni studenti, kteří se odvolali, a fakulty je přijaly, protože se uvolnila kapacita příslušného studijního oboru a daní studenti zároveň splnili podmínky přijímací zkoušky. Tato praxe přijímání na odvolání je ostatně běžná i na dalších vysokých školách v České republice.</i> <i>V případě [anonymizováno] fakulty jsem závažné selhání v podobě přijímání studentů, kteří nesplnili přijímací zkoušku, řešil návrhem na odvolání děkana [anonymizováno] fakulty, které schválil i [anonymizováno] senát [anonymizována dvě slova]. V přijímacím řízení v roce 2019 (tedy v jediném přijímacím řízení, které se konalo po obdržení institucionální akreditace) již byly výše uvedené nedostatky odstraněny a na [anonymizována dvě slova] již nebyl přijat žádný uchazeč, který by neprošel přijímací zkouškou. Na ostatních fakultách nebyli nikdy takoví uchazeči přijímání. Přijímání studentů na odvolání je pak mnohem komplikovanější problematika a [název žalobkyně] nyní připravuje právní stanovisko, které zašle jako reakci na kontrolní zprávu.</i> <i>Zcela nepravdivá je pak informace, že v případě odnětí institucionální akreditace nebude [název žalobkyně] moci přijímat vůbec žádné studenty. [název žalobkyně] by pak měla všechny své studijní programy nadále akreditované na dobu 3 let a budeme v podobném postavení jako ostatní vysoké školy, které institucionální akreditaci nemají.</i> <i>Je však vysoce nepravděpodobné, že by takový scénář mohl nastat. Jsem přesvědčen, že cílem NAÚ je zejména dosáhnout nápravy, což se v našem případě stalo a píše o tom i kontrolní zpráva NAÚ, a ne trestat za chyby, které se staly v minulosti a byly hned po odhalení napraveny. Mrzí mne, že v době, kdy uchazeči a studenti zažívají velkou nejistotu spojenou s přijímacími zkouškami i dalšími aspekty studia, má někdo z redaktorů zájem na vnášení dalších matoucích informací.“</i> Dopis obsahující odpověď žalobkyně na předmětný článek byl žalované doručen dne 22. 4. 2020.

2. Žalobkyně se tak podanou žalobou domáhala po žalované uveřejnění odpovědi ve shora uvedeném znění.

3. Žalovaná na výzvu žalobkyně k uveřejnění odpovědi reagovala svým přípisem ze dne 21. 4. 2020, ve kterém uveřejnění odpovědi odmítla s odůvodněním, že předmětný článek a informace obsažené v něm považuje za zcela korektní. Stanovisko žalobkyně se však rozhodla částečně zveřejnit v rámci článku uveřejněného na stránkách [anonymizováno] v rámci aktualizace článku ze dne 17. 4. 2020 s titulkem„ [anonymizováno 9 slov]“.

4. Dne 18. 6. 2020 podala žalovaná k žalobě vyjádření, ve kterém uvedla, že žaloba je nedůvodná. Žalovaná má za to, že nebyly splněny podmínky podle ustanovení § 10 tiskového zákona na uveřejnění odpovědi, neboť je přesvědčena, že v článcích nebyla zveřejněna nepravdivá skutková tvrzení, která by byla způsobilá zasáhnout do pověsti žalobkyně. V předmětném zveřejněném článku se žalovaná zabývala věcí veřejného zájmu, když pouze zprostředkovala čtenářům závěry a zjištění Národního akreditačního úřadu pro vysoké školy, který shledal, že ze strany žalobkyně došlo k závažnému porušování předpisů při přijímacích řízení ke studiu na fakultách žalobkyně, které mělo vícečetný, dlouhodobý a systematický charakter. Konkrétně pak žalovaná uvádí, že pokud jde o tvrzení, podle kterého by po odnětí akreditace institucionální akreditace nebylo možné přijímat studenty, které žalobkyně označuje za případ tvrzení nepravdivého, článek takové tvrzení vůbec neobsahuje. V článku bylo uvedeno, že„ Pokud by škola přišla o institucionální akreditaci, mohl by jí úřad zakázat i přijímání nových studentů“. Tvrzení uvedené v žalobě tak neodpovídají příslušným sdělením obsaženým v textu článku. Co se týče spojení závěrů Národního akreditačního úřadu pro vysoké školy o vícečetném a závažném charakteru pochybení s konstatováním, že nejzávažnějším pochybením bylo přijetí uchazečů, kteří nesplnili přijímací zkoušky, které je podle žalobkyně ukázkou tvrzení nepřesného i neúplného faktického údaje, jedná se o tvrzení, které žalovaná čerpala přímo ze závěrů Národního akreditačního úřadu pro vysoké školy, obsažených v protokole o kontrole č. j. NAU-393/2019-10 ze dne 9. 4. 2020. Žalovaná má za to, že nebyly splněny podmínky podle ustanovení § 10 tiskového zákona na uveřejnění odpovědi, neboť je přesvědčena, že v článcích nebyla zveřejněna nepravdivá skutková tvrzení, která by byla způsobilá zasáhnout do pověsti žalobkyně.

5. Z uvedených důvodů navrhla žalovaná zamítnutí žaloby.

6. Soud provedl dokazování všemi listinami, které navrhli a předložili účastníci (ust. § 120 odst. 1 o.s.ř. ve spojení s ust. § 129 odst. 1 o.s.ř.). Potřeba provedení důkazů dalších v řízení najevo nevyšla (ust. § 120 odst. 3 věta prvá o.s.ř.), na základě provedených důkazů měl soud dostatek podkladů pro rozhodnutí.

7. V řízení byl prokázán následující skutkový děj:

8. Dne 17. 4. 2020 byl v deníku [anonymizována tři slova] uveřejněn článek s titulkem„ [anonymizována tři slova] [anonymizováno]“ (prokázáno kopií předmětného článku) a na webových stránkách [anonymizováno] článek s titulkem„ [anonymizováno] [anonymizováno], [anonymizována tři slova]. [anonymizována tři slova] [anonymizováno]“ (prokázáno výtiskem předmětného článku).

9. Dopisem ze dne 21. 4. 2020 doručeným žalované dne 22. 4. 2020 vyzvala žalobkyně žalovanou k uveřejnění odpovědi podle ustanovení § 10 tiskového zákona, ve znění:„ V [anonymizována dvě slova] vyšel 17. 4. 2020 článek týkající se akreditace [anonymizována dvě slova], který byl následně přejat dalšími médii a který obsahuje vysoce zavádějící a nepravdivé informace. Tyto závěry byly vyvozeny redaktorkou na základě nepřesné interpretace více než padesátistránkového poměrně odborného textu. Rád bych proto tyto informace uvedl na pravou míru. Redaktorka v článku vytváří dojem, že závažné chyby při přijímacím řízení na [anonymizováno] fakultě v podobě přijímání uchazečů, kteří nesplnili přijímací zkoušku, se opakovaly také na jiných fakultách. Kontrola Národního akreditačního úřadu (NAÚ) však tuto skutečnost u jiných fakult neshledala. Na ostatních fakultách kontrola NAÚ rozporovala pouze způsob přijímání uchazečů na odvolání, kdy byli přijímáni studenti, kteří se odvolali, a fakulty je přijaly, protože se uvolnila kapacita příslušného studijního oboru a daní studenti zároveň splnili podmínky přijímací zkoušky. Tato praxe přijímání na odvolání je ostatně běžná i na dalších vysokých školách v České republice. V případě [anonymizováno] fakulty jsem závažné selhání v podobě přijímání studentů, kteří nesplnili přijímací zkoušku, řešil návrhem na odvolání děkana [anonymizováno] fakulty, které schválil i [anonymizováno] senát [anonymizována dvě slova]. V přijímacím řízení v roce 2019 (tedy v jediném přijímacím řízení, které se konalo po obdržení institucionální akreditace) již byly výše uvedené nedostatky odstraněny a na [anonymizováno] fakultu již nebyl přijat žádný uchazeč, který by neprošel přijímací zkouškou. Na ostatních fakultách nebyli nikdy takoví uchazeči přijímání. Přijímání studentů na odvolání je pak mnohem komplikovanější problematika a [název žalobkyně] nyní připravuje právní stanovisko, které zašle jako reakci na kontrolní zprávu. Zcela nepravdivá je pak informace, že v případě odnětí institucionální akreditace nebude [název žalobkyně] moci přijímat vůbec žádné studenty. [název žalobkyně] by pak měla všechny své studijní programy nadále akreditované na dobu 3 let a budeme v podobném postavení jako ostatní vysoké školy, které institucionální akreditaci nemají. Je však vysoce nepravděpodobné, že by takový scénář mohl nastat. Jsem přesvědčen, že cílem NAÚ je zejména dosáhnout nápravy, což se v našem případě stalo a píše o tom i kontrolní zpráva NAÚ, a ne trestat za chyby, které se staly v minulosti a byly hned po odhalení napraveny. Mrzí mne, že v době, kdy uchazeči a studenti zažívají velkou nejistotu spojenou s přijímacími zkouškami i dalšími aspekty studia, má někdo z redaktorů zájem na vnášení dalších matoucích informací.“ (prokázáno dopisem ze dne 21. 4. 2020).

10. Žalovaná uveřejnění této odpovědi odmítla z důvodu, že článek a informace v něm uvedené považuje za korektní (prokázáno reakcí ze dne 21.4.2020).

11. Žalovaná zveřejnila částečně odpověď žalobkyně v rámci článku uveřejněného na [anonymizováno] (prokázáno předmětným článkem ze dne 17. 4. 2020 s aktualizací ze dne 22. 4. 2020).

12. V protokolu o kontrole Národního akreditačního úřadu pro vysoké školství ze dne 9. 4. 2020, č. j. NAU-393/2019-10 se mimo jiné uvádí:„ Pověřené osoby konstatují, že výše popsané závažné porušování předpisů při přijímacím řízení ke studiu ve studijních programech, uskutečňovaných na FSS OU, FF OU, LF OU, PedF OU a PřF OU mělo vícečetný, dlouhodobý a systematický charakter. Zjištěné nedostatky se týkají několika aspektů přijímacího řízení, objevují se ve většině případů po celé kontrolované období 2015 až 2019, s výjimkou přijímacího řízení pro akademický rok 2019 (kde nedostatky byly shledány též, ale ve zřetelně menší intenzitě), popřípadě po jeho podstatnou část a jejich existence není nahodilá, ale vyplývala z postupů uplatňovaných na uvedených součástech Vysoké školy v průběhu přijímacího řízení ke studiu. Za nejzávažnější ze zjištěných nedostatků pověřené osoby považují skutečnost, že ke studiu v některých případech byli přijati uchazeči, kteří z jedné ze součástí přijímací zkoušky nezískali alespoň předepsaný minimální počet bodů, stanovený pro tuto součást přijímací zkoušky, a nevyhověli tak požadavkům přijímacího řízení. Tito uchazeči nesplnili podmínky pro přijetí ke studiu v příslušných studijních programech a jejich studijních oborech, a přesto byli ke studiu přijati. Dalším závažným zjištěným nedostatkem přijímacího řízení je zejména porušení procesní zásady rovnosti a zásady legitimního očekávání uchazečů o studium a to zejména v případě odvolacího řízení. Vícečetný, dlouhodobý a systematický charakter zjištěných nedostatků, jakož i míra jejich závažnosti ukazují, že systém zajišťování kvality vzdělávací činnosti Vysoké školy v oblasti přijímacího řízení v letech 2015 až 2018 nebyl dostatečně funkční. Systém zajišťování kvality vzdělávací činnosti Vysoké školy nedokázal existující nedostatky včas odhalit, popsat a přijmout účinná opatření k jejich nápravě. Podstatná náprava byla zjednána až v přijímacím řízení pro akademický rok 2019, byť i zde byly zjištěny nedostatky.“ (prokázáno protokolem o kontrole).

13. Veškeré provedené důkazy je třeba odpovídajícím způsobem zhodnotit. Z ostatních provedených důkazů soud nezjistil žádné relevantní informace vzhledem k právnímu posouzení věci. Po zhodnocení všech provedených důkazů podle ustanovení § 132 o. s. ř., kdy soud hodnotil každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy potom v jejich vzájemné souvislosti, dospěl k závěru, že žaloba je nedůvodná.

14. Při posuzování merita věci soud postupoval podle zákona č. 46/2000 Sb., tiskový zákon.

15. Podle ustanovení § 4 tiskového zákona za obsah periodického tisku odpovídá vydavatel.

16. Podle ustanovení § 10 odst. 1 tiskového zákona jestliže bylo v periodickém tisku uveřejněno sdělení obsahující skutkové tvrzení, které se dotýká cti, důstojnosti nebo soukromí určité fyzické osoby, anebo jména nebo dobré pověsti určité právnické osoby, má tato osoba právo požadovat na vydavateli uveřejnění odpovědi. Vydavatel je povinen na žádost této osoby odpověď uveřejnit.

17. Podle ustanovení § 10 odst. 2 tiskového zákona se odpověď se musí omezit pouze na skutkové tvrzení, kterým se tvrzení podle odstavce 1 uvádí na pravou míru nebo neúplné či jinak pravdu zkreslující tvrzení se doplňuje nebo zpřesňuje. Odpověď musí být přiměřená rozsahu napadeného sdělení, a je-li napadána jen jeho část, pak této části; z odpovědi musí být patrno, kdo ji činí.

18. Podle ustanovení § 12 odst. 1 tiskového zákona žádost o uveřejnění odpovědi musí mít písemnou formu.

19. Podle ustanovení § 12 odst. 2 tiskového zákona ze žádosti o uveřejnění odpovědi musí být zřejmé, v čem se skutkové tvrzení, obsažené v uveřejněném sdělení, dotýká cti, důstojnosti nebo soukromí fyzické osoby, anebo jména nebo dobré pověsti právnické osoby. Součástí žádosti musí být též návrh znění odpovědi.

20. Podle ustanovení § 12 odst. 3 tiskového zákona žádost o uveřejnění odpovědi musí být vydavateli doručena nejpozději do 30 dnů ode dne uveřejnění napadeného sdělení v periodickém tisku, jinak právo na uveřejnění odpovědi zaniká.

21. Podle ustanovení § 13 tiskového zákona odpověď je vydavatel povinen uveřejnit a) ve stejném periodickém tisku, v němž bylo uveřejněno napadené sdělení, a to takovým způsobem, aby nové sdělení bylo umístěním a formou rovnocenné a rozsahem přiměřené napadenému sdělení, a je-li napadena pouze jeho část, této jeho části, b) s výslovným označením "odpověď", c) na vlastní náklady, d) v témže jazyce, ve kterém bylo uveřejněno napadené sdělení, e) s uvedením jména a příjmení nebo názvu osoby, která o uveřejnění odpovědi žádá. Vydavatel je povinen uveřejnit odpověď nebo dodatečné sdělení do 8 dnů ode dne doručení žádosti o uveřejnění odpovědi nebo dodatečného sdělení a není-li možné odpověď uveřejnit v uvedené lhůtě, pak vydavatel je povinen tak učinit v nejbližším následujícím vydání stejného periodického tisku. Vydavatel je povinen o tomto postupu do 8 dnů ode dne doručení žádosti o uveřejnění odpovědi písemně informovat osobu, která žádost podala, a v této informaci označit vydání periodického tisku, v němž dojde k uveřejnění odpovědi.

22. Podle ustanovení § 14 tiskového zákona neuveřejní-li vydavatel odpověď nebo nedodrží-li podmínky pro uveřejnění odpovědi stanovené v § 13 odst. 1 až 3, rozhodne o povinnosti uveřejnit odpověď na návrh osoby, která o jejich uveřejnění žádala, soud. Návrh musí být podán soudu do 15 dnů po uplynutí lhůty stanovené pro uveřejnění odpovědi, jinak právo domáhat se uveřejnění odpovědi u soudu zaniká.

23. Mezi účastníky bylo učiněno nesporným, že byl dne 17. 4. 2020 vydán v deníku [anonymizována dvě slova] článek pod názvem„ [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova]“ s obsahem popsaným pod bodem 1. rozsudku. Dopisem ze dne 21. 4. 2020 požádala žalobkyně žalovanou o uveřejnění odpovědi podle ustanovení § 10 odst. 1 tiskového zákona, neboť podle jejího názoru jsou v uvedeném článku obsažena skutková tvrzení odporující pravdě a tvrzení neúplná nebo pravdu zkreslující. Dopisem ze dne 22. 4. 2020 sdělila žalovaná žalobkyni, že nevidí důvod k uveřejnění odpovědi, neboť sdělení a informace obsažená v předmětném článku jsou zcela korektní.

24. Žalobkyně se po žalované domáhala uveřejnění odpovědi podle ustanovení § 14 tiskového zákona. Soud proto v prvé řadě zkoumal, zda žalobkyně svůj nárok uplatnila včas. Napadený článek byl v deníku [anonymizována dvě slova] vydán dne 17. 4. 2020. Žalobkyně o uveřejnění odpovědi požádala dopisem ze dne 21. 4. 2020 doručeným žalované dne 22. 4. 2020, a tedy v zákonné 30 denní lhůtě. Protože žalovaná uvedené žádosti v zákonné lhůtě 8 dní nevyhověla, měla žalobkyně možnost do 15 dnů po uplynutí této lhůty podat návrh k soudu. Lhůta 8 dní uplynula dne 30. 4. 2020, návrh tedy musel být podán nejpozději dne 15. 5. 2020. Žalobkyně podala návrh k soudu dne 13. 5. 2020, a tedy včas. Soud proto konstatuje, že žalobkyně dodržela všechny zákonem dané lhůty k úspěšnému uplatnění nároku.

25. Předmětem žalobního návrhu žalobkyně bylo tvrzení, že byla v článku publikovaném v deníku [anonymizována dvě slova] pod názvem„ [anonymizována dvě slova], [anonymizována dvě slova] [anonymizováno]. [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova]“, uvedena skutková tvrzení, která byla nepravdivá, nepřesná nebo neúplná a především ve své vzájemné kombinaci a návaznosti, se dotýkají dobrého jména a pověsti žalobkyně. Konkrétně pak žalobkyně označila informaci o nemožnosti přijímání studentů po odnětí institucionální akreditace, jako tvrzení nepravdivé a spojení závěrů o Národního akreditačního úřadu pro vysoké školství o vícečetném a závažném charakteru pochybení s konstatováním, že nejzávažnějším pochybením bylo přijetí uchazečů, kteří nesplnili přijímací zkoušky, jako neúplný a nepřesný údaj.

26. V prvé řadě se soud zabýval obecnou otázkou, zda je v situaci, kdy žalobkyně uvádí, že nepravdivost, nepřesnost a neúplnost jednotlivých tvrzení se projevovala v jejich vzájemné kombinaci a návaznosti institut odpovědi vůbec vhodným, resp. uplatnitelným právním prostředkem ochrany tvrzeného zásahu jména a pověsti právnické osoby.

27. Podstatou institutu práva na odpověď je uvést uveřejněná skutkové tvrzení, která jsou nepravdivá, neúplná nebo zkreslující, na pravou míru vlastním vylíčením (podáním) skutkových tvrzení dotčenou osobou. Právo na odpověď je na rozdíl od prostředků všeobecné ochrany osobnosti zakotvených v občanském zákoníku svázáno řadou přísných formalit. Přísné formální požadavky se váží jednak na čas, kdy lhůty pro uplatnění žádosti u vydavatele a pak u soudu jsou relativně velmi krátké a především pak prekluzivní (§ 12 odst. 3 a § 14 odst. 2 tiskového zákona), a jednak na obsah a formu žádosti a znění odpovědi (§ 10, § 12 odst. 1, 2 a § 13 tiskového zákona). Formální požadavky kladené na obsah žádosti o odpověď a na znění odpovědi nejsou samoúčelné. Souvisí s tím, že zákon ukládá vydavateli vyhovět důvodné žádosti zásadně do 8 dnů ode dne doručení žádosti (§ 13 odst. 2 tiskového zákona) a svazuje tak žádost a znění odpovědi formalitami umožňujícími vydavateli efektivní, rychlou kontrolu důvodnosti žádosti. Prvek formálnosti je tak imanentní podstatou předmětného prostředku. Chce-li se dotčená osoba formalitám vyhnout, nic jí nebrání domáhat se namísto odpovědi práv ze všeobecné ochrany osobnosti. Zvolí-li si však dotčená osoba tento institut, musí počítat s tím, že pro úspěch je potřebné dostát i formalitám.

28. Žalobkyně se však v rozporu s ustanoveními § 10 odst. 1 a § 12 odst. 2 tiskové zákona nedomáhá odpovědi ve vztahu ke konkrétním skutkovým tvrzením obsaženým v článku uveřejněném žalovanou, ale jejich závadnost spatřuje především v propojení jednotlivých tvrzení do výsledku článku, který pak vyvolává určité klamné zdání ohledně žalobkyně a uvádí laickou veřejnost v omyl, v důsledku čehož je podle žalobkyně poškozováno její dobré jméno a pověst. Žalovaná se tak snaží svou odpovědí uvést na pravou míru dojem vyvolávaným článkem, přičemž vychází zjevně ze svých subjektivních pocitů než z konkrétních tvrzení v článku uvedených. V souladu s citovanou judikaturou je žalobkyní požadovaná odpověď v rozporu s pojetím tohoto institutu dle ust. § 10 odst. 1 a 2 tiskového zákona.

29. Ani skutková tvrzení uváděná příkladem žalobkyní jako tvrzení nepravdivá nebo neúplná pak nelze považovat za sdělení obsahující skutkové tvrzení, které se dotýká jejího jména nebo dobré pověsti a na základě kterých by měla žalobkyně právo požadovat po žalované zveřejnění odpovědi. Co se týče tvrzení, podle kterého by po odnětí institucionální akreditace nebylo možné přijímat studenty, uvedené tvrzení článek neobsahuje. Tvrzení obsažené v článku:„ Pokud by škola přišla o institucionální akreditaci, mohl by jí úřad zakázat i přijímání nových studentů“, tak neodpovídá navrhované odpovědi. Ohledně spojení závěrů o Národního akreditačního úřadu pro vysoké školství o vícečetném a závažném charakteru pochybení s konstatováním, že nejzávažnějším pochybením bylo přijetí uchazečů, kteří nesplnili přijímací zkoušky, jako tvrzení podle žalobkyně nepřesné a neúplné pak bylo prokázáno, že vychází přímo z protokolu o kontrole Národního akreditačního úřadu pro vysoké školství. Jedná se tedy přímo o citaci sdělení třetí osoby určeného pro veřejnost a jako takové je i v článku prezentováno.

30. Kromě uvedeného má soud za to, že ani obsah odpovědi žalobkyně nevyhovuje požadavkům uvedeným v ustanovení § 10 odst. 2 tiskového zákon, ze kterého vyplývá, že odpověď se musí omezit pouze na skutkové tvrzení, kterým se tvrzení podle odstavce 1 uvádí na pravou míru nebo neúplné či jinak pravdu zkreslující tvrzení se doplňuje nebo zpřesňuje. Odpovědi žalobkyně jsou však převážně nepřesné a jsou širší, nevztahují se striktně na napadená tvrzení.

31. Dále pak odpověď uvedená v žádosti žalobkyně o uveřejnění odpovědi ze dne 21. 4. 2020 postrádá další podstatnou náležitost dle ustanovení § 10 odst. 2 tiskového zákona, neboť z ní není patrné, kdo ji činí. Tento nedostatek byl žalobkyní v žalobním návrhu opraven, to však bylo až po uplynutí prekluzivní lhůty k uplatnění tohoto nároku podle ustanovení § 14 tiskového zákona.

32. Nad rámec uvedeného soud konstatuje, že odpovědi podle tiskového zákona se lze domáhat pouze proti sdělení obsaženým v periodickém tisku, na internetové zpravodajství ustanovení tiskového zákona dle konstantní rozhodovací praxe nedopadají. Žalobkyně ve své žalobě, stejně tak jako ve výzvě o uveřejnění odpovědi, opakovaně uvádí, jako titulkem článku„ [anonymizováno 9 slov]“, přičemž tento titulek náleží ke článku zveřejněnému na serveru [anonymizováno], nikoli v periodickém tisku, na který se vztahuje právo na uveřejnění odpovědi dle tiskového zákona, v periodickém tisku byl tento článek publikován pod odlišným názvem ([anonymizována čtyři slova]).

33. Dalšími právními otázkami, tj. zejména otázkou rozsahu odpovědi, potažmo posouzením obsahu článku na dobrou pověst žalobkyně se již soud pro nadbytečnost nezabýval, když zjevně institutu odpovědi nevyhovuje ani forma ani obsah požadované odpovědi.

34. Na základě výše uvedeného dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji zamítl.

35. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“). Zcela úspěšné žalované přiznal nárok na náhradu nálad řízení, které jsou tvořeny náklady na právní zastoupení za 3 úkony právní služby dle § 11 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (dále jen „a. t.”) – § 11 odst. 1 písm. a) převzetí zastoupení, § 11 odst. 1 písm. d) vyjádření ze dne 18. 6. 2020 a § 11 odst. 1 písm. g) účast na jednání soudu dne 19. 1. 2021, po 2 500 Kč z tarifní hodnoty 35 000 Kč (§ 6 odst. 1, 7 bod 5 a § 9 odst. 3 písm. d) a. t.), včetně 3 paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t., vše zvýšeno o 21% DPH ve výši 1 764 Kč. Celkové náklady žalované ve výši 10 164 Kč byly přisouzeny v obecné pariční lhůtě (ustanovení § 160 odst. 1 věta prvá před středníkem o. s. ř.) na zákonné platební místo (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).