10 C 176/2026

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 5 rozhodl soudkyní Mgr. Evou Harmachovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalované: Jméno žalované, narozená Datum narození žalované bytem Adresa žalované o zaplacení 67 386 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba, kterou se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky ve výši 37 794,09 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 18 856 Kč od 20.11.2025 do 12.12.2025 a z částky 15 181 Kč od 13.12.2025 do zaplacení a s úrokem ve výši 11,5 % ročně z částky 13 583,06 Kč od 15.3.2026 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový tento úrok za dobu od 20.11.2025 dosáhne částky 211 680 Kč, se zamítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 41 124 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně z této částky od 20.11.2025 do zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni k rukám její právní zástupkyně na náhradě nákladů řízení částku 24 036,80 Kč, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobkyně se žalobou podanou k soudu dne 9.6.2026 po žalované domáhala zaplacení shora uvedené částky. Tvrdila, že se žalovanou uzavřela dne 20.9.2024 smlouvu o úvěru, na základě které byl žalované poskytnut úvěr ve výši 60 000 Kč. Žalovaná se zavázala poskytnutý úvěr a úrok za poskytnutí úvěru sjednaný ve smlouvě ve výši efektivní úrokové sazby 68,36 % p.a. splácet prostřednictvím měsíčních splátek počínaje měsícem říjen 2024, což však nečinila řádně a včas. Proto došlo k zesplatnění úvěru a žalobkyně vyzvala žalovanou k úhradě celé dlužné částky. Dluh žalované činí 67 386 Kč a příslušenství a nebyl uhrazen ani na základě upomínky.

2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.

3. K jednání soudu konanému dne 21.7.2026 se žalovaná, ač řádně předvolána, bez omluvy nedostavila. Soudu proto dle § 101 odst. 3 o.s.ř. jednal v nepřítomnosti žalované.

4. Soud provedl důkazy, které ve věci žalobkyně navrhla, další důkazy nebylo třeba provádět. Za použití ust. § 132 o.s.ř. soud učinil tento závěr o skutkovém stavu:

5. Dne 20.9.2024 byla mezi žalobkyní a žalovanou uzavřena smlouva o úvěru, na základě které se žalobkyně žalované zavázala poskytnout peněžité prostředky ve výši 60 000 Kč, žalovaná se zavázal poskytnutou částku splácet formou 48 měsíčních splátek, a to spolu se smluvním úrokem ve výši 68,35 % p. a., RPSN 94,40 %, celkem měla být vrácena částka 176 400 Kč (prokázáno smlouvou o úvěru ze dne 20.9.2024, dokladem o vyplacení úvěru). Žalobkyně žalovaného k zaplacení nárokované částky vyzvala (prokázáno upomínkou, podacím archem).

6. Z dalších provedených důkazů soud nezjistil žádné skutečnosti podstatné pro toto řízení vzhledem k právnímu posouzení věci.

7. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

8. Podle § 419 o. z. je spotřebitelem každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná.

9. Dle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů („zákon o spotřebitelském úvěru“), je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

10. Podle § 588 o. z. přihlédne soud i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

11. Žalobkyně s žalovaným uzavřeli smlouvu o úvěru, ve které byl sjednán úrok ve výši 68,35 % ročně, přičemž soudu je známo, že podle databáze ARAD ČNB činila průměrná úroková sazba úvěrů poskytnutých bankami ČR domácnostem v ČR k září 2024 nejvýše 8,7 % ročně. Již v době před účinností současného občanského zákoníku dovodila soudní judikatura, že nepřiměřenou, a tedy odporující dobrým mravům je zpravidla taková výše úroků, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). Obecně je pak dovozováno Nejvyšším soudem, že přijatelnou „mezí“ smluvního úroku v obdobných případech je dvoj- až trojnásobek výše obvyklého úroku poskytovaného bankami (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005).

12. V předmětné věci byl úvěrovou smlouvou ujednán smluvní úrok za poskytnutí spotřebitelského úvěru ve výši 68,35 % p. a. Výše úroku sjednaného v projednávané věci přesahuje maximální výši obvyklého úroku poskytovaného bankami v době uzavření smlouvy téměř 8x. Dle smlouvy měla žalovaná vrátit částku 176 400 Kč, tedy téměř trojnásobek oproti poskytnuté částce 60 000 Kč. Zjištěný nepoměr oproti běžným úrokovým sazbám je možné označit za natolik dramatický, že zakládá absolutní neplatnost úvěrové smlouvy, neboť se zjevně příčí dobrým mravům. Úvěr poskytnutý žalované vykazuje znaky lichvy tak, jak je tato definována v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, když výše úroků podstatě přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěru a půjček. Zjevné porušení dobrých mravů nabývá v tomto případě ještě vyšší intenzity, protože se jedná o smlouvu se spotřebitelem, který je slabší smluvní stranou a náleží mu tak zvýšená ochrana. Není tudíž pochyb, že jen na základě tohoto konstatování předmětná smlouva o úvěru naplňuje ve směrodatných rysech kritéria vymezená v nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012 sp. zn. I. ÚS 199/11. Ochrana takto nabytých práv pak stojí zcela mimo účel civilního procesu, resp. mimo základní hodnotový rámec práva jako normativního systému (dále srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 10. 2013, sp. zn. III. ÚS 562/12).

13. Na věci nic nemění skutečnost, že se jedná o úvěr nebankovní, neboť ačkoliv úrokové sazby nebankovních poskytovatelů úvěrů bývají oproti bankovnímu sektoru obvykle vyšší, nehraje tato skutečnost roli při posouzení přiměřenosti sjednaného úroku. Pokud by totiž soudy měly použít jiné srovnávací měřítko pro nebankovní poskytovatele, než pro banky, vedlo by to k absurdním závěrům zakládajícím nerovnost mezi oběma skupinami poskytovatelů úvěrů (srovnej např. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. 4. 2021, č. j. 29 Co 52/2021-71).

14. Na základě výše uvedeného tak soud dospěl k závěru, že smlouva o úvěru je absolutně neplatná, a to v celém svém rozsahu. Smlouva o úvěru je smlouvou konsenzuální, jednou z jejích podstatných náležitostí je povinnost úvěrovaného hradit úroky, tuto část tak nelze oddělit od dalšího obsahu smlouvy (srovnej např. rozsudek Soudního dvora ze dne 21. 4. 2016, ve věci C-377/14, Radlingerovi ca FINWAY a. s. či rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7.9.2022, č.j. 62 Co 181/2022-157). K příkladu lze uvést čl. 6.1 smlouvy, dle kterého v případě prodlení klienta s úhradou kterékoli splátky či její části vzniká klientovi povinnost uhradit poskytovateli smluvní pokutu či dochází k automatickému zesplatnění dluhu, přitom součástí splátky je kromě jistiny právě i sjednaný úrok. Současně soud konstatuje, že v dané věci není prostor pro moderaci výše sjednaného úroku ve smyslu § 577 občanského zákoníku, neboť žalobkyně jako profesionál na trhu poskytování nebankovních úvěrů založila podstatu svého podnikání právě na zjevně neobvykle vysoké sazbě úroku z úvěru. Vyvažuje tím podnikatelské riziko nevrácení části úvěrů, když jejími klienty jsou z povahy věci subjekty s horší platební morálkou, kterým by banky úvěr začasté ani neposkytly. Z toho lze dovodit, že žalobkyně by úvěry se standardní sazbou, byť v horní části rozmezí, neposkytovala, tedy by úvěrové smlouvy s takovou sazbou neuzavírala. Zmíněnou podstatu svého podnikání žalobkyně ostatně ani nijak nezastírá. Žalobkyně tedy programově staví model svého podnikání ve sféře poskytování rizikových úvěrů na tom, že ti klienti, kteří plní její podmínky (platí vysoký úrok z úvěru) a generují žalobkyni zisk, vyvažují tak její ztráty z nesplácených rizikových úvěrů. To je tedy důvodem toho, že žalobkyně by úvěry se standardní sazbou, byť v horní části rozmezí, neposkytovala a smlouvy s takovou sazbou by neuzavírala. Tyto závěry byly Městským soudem v Praze jako soudem odvolacím opakovaně judikovány ve skutkově a právně obdobných sporech (i stejné žalobkyně) vedených např. pod těmito spisovými značkami: sp. zn. 30Co 61/2019, sp. zn. 22Co 197/2019, sp. zn. 11Co 334/2020, sp. zn. 13Co 346/2021, sp. zn. 19Co 102/2022, sp. zn. 22Co 61/2022, a sp. zn. 53Co 47/2022, sp. zn. 11Co 171/2022, sp. zn. 20Co 12/2023, sp. zn. 62Co 67/2023, sp. zn. 20Co 149/2023, sp. zn. 28Co 217/2023. V těchto rozhodnutích odvolací soud také vysvětlil, že při neplatnosti úvěrové smlouvy jako celku není prostor pro moderaci ve smyslu § 577 o. z., která se uplatní jen v případě, že se vada, spočívající v nezákonném určení množstevního, časového, územního nebo jiného rozsahu právního jednání vztahuje jen na část právního jednání.

15. Žalobkyně se po žalované s ohledem na uvedené může domáhat toliko vrácení finanční částky, která byla žalovanému skutečně poskytnuta, tedy částky 60 000 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení (ust. § 2991 a násl. o.z.). Na tuto částku žalovaná uhradila 18 876 Kč, proto soud žalobkyni přiznal zbylou částku ve výši 41 124 Kč, včetně zákonného úroku z prodlení běžícího od uplynutí lhůty k plnění stanovené ve výzvě.

16. Co do zbývajících nárokovaných částek včetně příslušenství soud žalobu zamítl, neboť jejich vznik žalobkyně odvozovala od absolutně neplatné smlouvy o úvěru.

17. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud dle ust. § 142 odst. 2 o. s. ř., když žalobkyně byla ve věci převážně úspěšná, současně přihlédl k přístupu žalované, která na poskytnutou částku uhradila částku výrazně nízkou. Soud proto žalobkyni přiznal náhradu nákladů řízení, spočívající v soudním poplatku ve výši 3 370 Kč a dále v nákladech spojených se zastoupením advokátem, které jsou tvořeny 4 úkony právní pomoci po 3 820 Kč (ust. § 11 odst. 1 písm. a) - převzetí a příprava zastoupení, d) - písemné podání žaloby, výzva k plnění, g) – účast na jednání soudu dne 19.5.2026, když jejich výše je dána ust. § 7 ve spojení s ust. § 8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., jejíž aplikace vyplývá z ust. § 151 odst. 2 věta prvá o.s.ř.) a 4 náhradami hotových výdajů po 450 Kč (ust. § 13 odst. 4 uvedené vyhlášky) a dále DPH ve výši 21 % z odměny advokáta a náhrady jeho hotových výdajů.

18. Celkové náklady žalobkyně ve výši 24 036,80 Kč byly přisouzeny v obecné pariční lhůtě (§ 160 odst. 1 věta prvá před středníkem o.s.ř.) a na zákonné platební místo (§ 149 odst. 1 o.s.ř.).

19. Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení k Městskému soudu v Praze prostřednictvím soudu zdejšího. Nesplní-li povinný dobrovolně povinnost uloženou mu vykonatelným rozhodnutím, může se oprávněný domáhat soudního výkonu rozhodnutí.