10 C 192/2026

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 5 rozhodl soudkyní Mgr. Evou Harmachovou v právní věci žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného, narozený dne Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 19 875,45 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 19 816 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně z této částky od 8.3.2026 do zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. V části, ve které se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 3 892,92 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 2 878,47 Kč od 8.3.2026 do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení k rukám právního zástupce žalobkyně částku 8 479 Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Žalobkyně se žalobou podanou k soudu dne 11.3.2026 domáhala po žalovaném zaplacení shora uvedené částky s odůvodněním, že poskytla žalovanému částku 20 000 Kč na základě smlouvy o revolvingovém úvěru ze dne 4.6.2025. Žalovaný se uvedenou částku zavázal vrátit prostřednictvím splátek, což nečinil řádně a včas, uhrazeno nebylo ničeho. Proto žalobkyně úvěr zesplatnila a vyzvala žalovaného k úhradě celé dlužné částky, avšak bezúspěšně. Dluh žalovaného činí 19 875,45 Kč, z toho jistina 19 816 Kč, smluvní pokuta a příslušenství, a nebyl uhrazen ani na základě upomínky. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání při splnění podmínek podle § 115a o.s.ř. Soud provedl dokazování všemi žalobkyní navrženými důkazy (ust. § 120 odst. 1 o.s.ř. ve spojení s ust. § 129 odst. 1 o.s.ř.). Potřeba dalších důkazů v řízení najevo nevyšla. Dne 4.6.2025 byla mezi žalobkyní a žalovaným uzavřena smlouva o úvěru, na základě které se žalobkyně žalovanému zavázala poskytnout peněžité prostředky ve výši 20 000 Kč, žalovaný se zavázal poskytnutou částku splácet formou měsíčních splátek, a to spolu se smluvním úrokem ve výši 57,99 % ročně, RPSN 76,18 % (prokázáno smlouvou o úvěru ze dne 4.6.2025, dokladem o vyplacení úvěru). Žalobkyně žalovaného k zaplacení nárokované částky vyzvala (prokázáno upomínkami, předžalobní výzvou, podacím lístkem). Z dalších provedených důkazů soud nezjistil žádné skutečnosti podstatné pro toto řízení vzhledem k právnímu posouzení věci. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 419 o. z. je spotřebitelem každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná. Dle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů („zákon o spotřebitelském úvěru“), je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. Podle § 588 o. z. přihlédne soud i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. Žalobkyně s žalovaným uzavřeli smlouvu o úvěru, ve které byl sjednán úrok ve výši 57,99 % ročně, přičemž soudu je známo, že podle databáze ARAD ČNB činila průměrná úroková sazba úvěrů poskytnutých bankami ČR domácnostem v ČR k červnu 2025 nejvýše 8,04 % ročně. Již v době před účinností současného občanského zákoníku dovodila soudní judikatura, že nepřiměřenou, a tedy odporující dobrým mravům je zpravidla taková výše úroků, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). Obecně je pak dovozováno Nejvyšším soudem, že přijatelnou „mezí“ smluvního úroku v obdobných případech je dvoj- až trojnásobek výše obvyklého úroku poskytovaného bankami (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005). V předmětné věci byl úvěrovou smlouvou ujednán smluvní úrok za poskytnutí spotřebitelského úvěru ve výši 57,99 % p. a. Výše úroku sjednaného v projednávané věci přesahuje maximální výši obvyklého úroku poskytovaného bankami v době uzavření smlouvy více než 7x. Zjištěný nepoměr oproti běžným úrokovým sazbám je možné označit za natolik dramatický, že zakládá absolutní neplatnost úvěrové smlouvy, neboť se zjevně příčí dobrým mravům. Úvěr poskytnutý žalovanému vykazuje znaky lichvy tak, jak je tato definována v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, když výše úroků podstatě přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěru a půjček. Zjevné porušení dobrých mravů nabývá v tomto případě ještě vyšší intenzity, protože se jedná o smlouvu se spotřebitelem, který je slabší smluvní stranou a náleží mu tak zvýšená ochrana. Není tudíž pochyb, že jen na základě tohoto konstatování předmětná smlouva o úvěru naplňuje ve směrodatných rysech kritéria vymezená v nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012 sp. zn.

I. ÚS 199/11. Ochrana takto nabytých práv pak stojí zcela mimo účel civilního procesu, resp. mimo základní hodnotový rámec práva jako normativního systému (dále srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 10. 2013, sp. zn.

III. ÚS 562/12). Na věci nic nemění skutečnost, že se jedná o úvěr nebankovní, neboť ačkoliv úrokové sazby nebankovních poskytovatelů úvěrů bývají oproti bankovnímu sektoru obvykle vyšší, nehraje tato skutečnost roli při posouzení přiměřenosti sjednaného úroku. Pokud by totiž soudy měly použít jiné srovnávací měřítko pro nebankovní poskytovatele, než pro banky, vedlo by to k absurdním závěrům zakládajícím nerovnost mezi oběma skupinami poskytovatelů úvěrů (srovnej např. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. 4. 2021, č. j. 29 Co 52/2021-71). Na základě výše uvedeného tak soud dospěl k závěru, že smlouva o úvěru je absolutně neplatná, a to v celém svém rozsahu. Smlouva o úvěru je smlouvou konsenzuální, jednou z jejích podstatných náležitostí je povinnost úvěrovaného hradit úroky, tuto část tak nelze oddělit od dalšího obsahu smlouvy (srovnej např. rozsudek Soudního dvora ze dne 21. 4. 2016, ve věci C-377/14, Radlingerovi ca FINWAY a. s. či rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7.9.2022, č.j. 62 Co 181/2022-157). Žalobkyně se po žalovaném s ohledem na uvedené může domáhat toliko vrácení finanční částky, která byla žalovanému skutečně poskytnuta, tedy částky 20 000 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení (ust. § 2991 a násl. o.z.). Proto soud žalobkyni přiznal neuhrazenou část jistiny ve výši 19 816 Kč, včetně zákonného úroku z prodlení běžícího od uplynutí lhůty k plnění stanovené v předžalobní výzvě. Co do zbylých částek soud žalobu zamítl, neboť jeichí vznik žalobkyně odvozovala od absolutně neplatné smlouvy o úvěru. O příslušenství bylo rozhodnuto podle ust. § 1970 o.z. ve spojení s ust. § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. O lhůtě k plnění soud rozhodl podle ust. § 160 odst. 1 o.s.ř., když neshledal podmínky pro její prodloužení. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle ust. § 142 odst. 3 o.s.ř., když žalobkyně byla neúspěšná pouze v nepatrné části. Soud proto žalobkyni přiznal náhradu nákladů řízení spočívající ve vyměřeném soudním poplatku 949 Kč a dále v nákladech spojených se zastoupením advokátem, které jsou tvořeny 3 úkony právní pomoci po 2 060 Kč (ust. § 11 odst. 1 písm. a) - převzetí a příprava zastoupení, d) - písemné podání vyjádření, výzva k plnění, když jejich výše je dána ust. § 7 ve spojení s ust. § 8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., jejíž aplikace vyplývá z ust. § 151 odst. 2 věta prvá o.s.ř.) a 3 náhradami hotových výdajů po 450 Kč (ust. § 13 odst. 4 uvedené vyhlášky), a DPH v zákonné výši. Celkové náklady žalobkyně ve výši 8 479 Kč byly přisouzeny v obecné pariční lhůtě (§ 160 odst. 1 věta prvá před středníkem o.s.ř.) a na zákonné platební místo (§ 149 odst. 1 o.s.ř.). Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení k Městskému soudu v Praze prostřednictvím soudu zdejšího. Nesplní-li povinný dobrovolně povinnost uloženou mu vykonatelným rozhodnutím, může se oprávněný domáhat soudního výkonu rozhodnutí.