11 C 197/2018

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 5 rozhodl samosoudkyní Mgr. Markétou Fikoczkovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně bytem adresa zastoupená advokátem anonymizováno jméno příjmení sídlem adresa proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o výživné pro manželku

I. Žalovaný je povinen platit žalobkyni počínaje od 20. 10. 2022 výživné ve výši 13 000 Kč měsíčně, vždy nejpozději do 20. dne v měsíci předem.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni dlužné výživné ve výši 695 602 Kč za období od 16. 10. 2018 do 20. 9. 2022.

III. V části, ve které se žalobkyně domáhala po žalovaném placení výživného od 1. 5. 2019 do 31. 12. 2020 ve výši 25 000 Kč měsíčně a od 1. 1. 2021 ve výši 12 000 Kč měsíčně se žaloba zamítá.

IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou domáhala určení výživného pro manželku ve výši 35 000 Kč od 16. 10. 2018. Manželství bylo uzavřeno v roce 2012, jedná se o bezdětné manželství. V roce 2015 žalobkyně onkologicky onemocněla a od roku 2017 trpí depresivní poruchou, byl jí přiznán invalidní důchod pro invaliditu III. stupně, ke dni podání žaloby ve výši 10 121 Kč měsíčně, jiný zdroj příjmů nemá a ani si jej s ohledem na svůj zdravotní zdrav stav opatřit nemůže. Žalovaný v roce 2013 dosahoval čistý příjem roční 374 992 SEK bez poskytovaných diet, ke dni podání žaloby pobíral asi 100 až 120 tisíc čistého měsíčně. Společně již nehospodaří, od 1. 3. 2018 žalovaný nepřispívá žalobkyni ničeho. Odůvodněné potřeby žalobkyně činí především výdaje na léky, které z velké části hradí pojišťovna, dále k tomu běžné věci jako potraviny, ošacení, zhruba 3 000 Kč měsíčně, ale z velké části žalobkyni pomáhají děti. Co se týče jídla, tak děti dělají větší nákup a část z toho žalobkyni ponechají. Žalovaný žije v Polsku, kde pracoval pro svého zaměstnavatele [anonymizována dvě slova], poté se žalobkyně dozvěděla, že již pobírá starobní důchod.

2. Žalovaný se ve věci nijak nevyjádřil.

3. Soud provedl dokazování listinami, které navrhli a předložili účastníci řízení (§ 120 odst. 1 zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jen„ o. s. ř.“, ve spojení s ust. § 129 odst. 1 o. s. ř.) a dále provedl důkaz účastnickou výpovědí žalobkyně (§ 131 o. s. ř.).

4. Na základě provedených důkazů soud dospěl k následujícím skutkovým zjištěním:

5. Žalobkyně a žalovaný uzavřeli manželství dne 9. 11. 2012 před [stát. instituce] (prokázáno oddacím listem ze dne 9. 11. 2012, čl. 3). Žalobkyně je v invalidním důchodu III. stupně (prokázáno posudkem o invaliditě ze dne 9. 4. 2018, [číslo]) a je příjemkyní invalidního důchodu, ke dni 9. 6. 2018 činila jeho výše 10 121 Kč měsíčně (prokázáno rozhodnutím [anonymizováno] ze dne 9. 6. 2018, čl. 207). Žalobkyně bydlí v nájemním bytě na adrese [adresa žalobkyně a žalovaného], [část obce], nájemné činí 15 000 Kč měsíčně a úhrady za služby spojené s užíváním bytu 3 500 Kč (prokázáno nájemní smlouvou ze dne 1. 9. 2014). Žalobkyně se v roce 2015 léčila na [anonymizována dvě slova] [část obce], dále také v roce 2016 a 2017 (prokázáno lékařskou zprávou ze dne 8. 11. 2017 čl. 211). Dlouhodobě se žalobkyně léčí s těžkou depresivní poruchou (prokázáno lékařskou zprávou ze dne 23. 4. 2019, čl. 213). Žalovaný ke dni 29. 8. 2013 pobíral ročně 394 992 SEK u zaměstnavatele [anonymizována dvě slova] (prokázáno potvrzením zaměstnavatele ze dne 29. 8. 2013, čl. 212). Žalovaný pobírá důchod z příjmů od května 2019 ve výši 14 175 SEK a prémiový důchod 1 965 SEK, od ledna 2020 důchod z příjmů 14 946 SEK a prémiový důchod 2 080 SEK a od ledna 2021 důchod z příjmů 15 399 SEK a prémiový důchod 2 215 SEK (prokázáno sdělením důchodového úřadu [anonymizováno] ze dne 13. 8. 2021, čl. 156).

6. Z účastnické výpovědi žalobkyně soud zjistil, že manželství dosud trvá, z manželství se nenarodily žádné děti, žalobkyně má dva dospělé syny z předchozího manželství. Do února 2017 manželé vedli společnou domácnost v [obec a číslo], pak se manžel odstěhoval do Polska, adresu jí odmítl sdělit. Žalobkyně pobírá invalidní důchod III. stupně ve výši 11 000 Kč, jiné příjmy nemá, ani majetek vyšší hodnoty. Bydlí v nájemním bytě, včetně služeb platí 17 500 Kč. Na léky vynaloží zhruba 1 000 Kč měsíčně, za jídlo, drogerii a oblečení asi 5 000 Kč měsíčně. Kromě toho jezdí jednou ročně do lázní za cca 15 000 Kč. Rozdíl mezi invalidním důchodem a výdaji platí žalobkyni synové, kteří ji finančně podporují. Manžel pobíral zhruba 150 000 Kč měsíčně, nyní by měl již být ve starobním důchodu. Výši důchodu nezná. Pokud je jí známo, byl vždy zdravý, jeho výdaje jí nejsou známy.

7. Na základě provedeného dokazování soud učinil tento skutkový závěr:

8. Žalobkyně a žalovaný uzavřeli manželství v roce 2012. Žalobkyně a žalovaný nebydlí ve společné domácnosti, a to již od roku 2017, žalobkyně v rozhodném období žila v České republice a žalovaný v Polsku. Žalobkyně pobírala invalidní důchod III. stupně ve výši 10 121 Kč měsíčně, její výdaje sestávají z nákladů na bydlení ve výši 18 500 Kč měsíčně, na léky 1 000 Kč měsíčně, potraviny, ošacení a drogerie zhruba 3 000 Kč měsíčně, náklady na lázně činí 15 000 Kč ročně. Rozdíl mezi invalidním důchodem a výdaji žalobkyně platí její synové. Žalovaný pobíral částku 394 992 SEK ročně u zaměstnavatele [anonymizována dvě slova], od května 2019 je v důchodu, kdy pobíral důchod ve výši 16 140 SEK, od ledna 2020 ve výši 17 026 SEK a od ledna 2021 ve výši 17 614 SEK. <b>9. Po právní stránce soud posoudil věc následovně:</b> 10. Jelikož se zde jedná o věc s cizím prvkem, soud se nejprve zabýval tím, zda je příslušný k rozhodnutí o věci. Mezinárodní pravomoc v řízení ve věcech vyživovacích povinností mezi manžely nebo bývalými manžely se dle § 47 odst. 3 zák. o mezinárodním právu soukromém určuje výhradně podle nařízení o výživném č. 4/2009. Podle čl. 3 písm. b) nařízení o výživném č. 4/2009 je k rozhodování ve věcech vyživovacích povinností v členských státech příslušný soud místa, v němž má oprávněný místo obvyklého pobytu – tedy soudy ČR. Vzhledem k tomu, že manžely nebylo určeno rozhodné právo, řídí se vyživovací povinnost manželů dle čl. 3 odst. 1 Haagského protokolu o výživném hraničním určovatelem – práva země místa obvyklého bydliště oprávněné osoby. Soud proto posuzoval věc podle českého práva, neboť obvyklé bydliště žalobkyně (oprávněné) se nachází v ČR.

11. Podle § 697 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, mají manželé vzájemnou vyživovací povinnost v rozsahu, který oběma zajišťuje zásadně stejnou hmotnou a kulturní úroveň. Vyživovací povinnost mezi manžely předchází vyživovací povinnosti dítěte i rodičů (odst. 1). Pro vyživovací povinnost mezi manžely jinak platí obecná ustanovení o výživném (odst. 2). Podle § 922 odst. 1 o. z. lze výživné přiznat jen ode dne zahájení soudního řízení; u výživného pro děti i za dobu nejdéle tří let zpět od tohoto dne. Podle § 913 odst. 1 o. z. jsou pro určení rozsahu výživného rozhodné odůvodněné potřeby oprávněného a jeho majetkové poměry, jakož i schopnosti, možnosti a majetkové poměry povinného.

12. Po právní stránce soud věc zhodnotil tak, že se žalobkyně domáhá určení výživného pro manželku od 16. 10. 2018 (podání žaloby) ve výši 35 000 Kč měsíčně podle shora citovaného § 697 o. z. Žalobkyně a žalovaný spolu v rozhodném období nesdíleli domácnost (již od roku 2017), žalobkyně žije v nájemním bytě v Praze a žalovaný žije v Polsku. Manželství účastníků bylo uzavřeno 9. 11. 2012, dosud trvá.

13. Manželství jako společenství je založeno na vzájemné pomoci a solidaritě manželů. Smyslem ustanovení o vyživovací povinnosti mezi manžely je zajištění stejné hmotné a kulturní úrovně oběma manželům, kdy vyživovací povinnost mezi manželi trvá po celou dobu trvání manželství. Předpokladem pro uplatnění vyživovací povinnosti mezi manžely je typicky situace, kdy manželé jsou schopni zajišťovat své potřeby, avšak děje se tak v rozdílné míře (sdílení benefitů). V této souvislosti není možné pomíjet obsah právního poměru mezi manžely, tedy plnění povinností a práv, které manželům zákon ukládá. Neplnění některé z povinností však není dostatečným důvodem pro odpírání plnění jiné zákonné povinnosti, např. vyživovací povinnosti.

14. Zákonným kritériem rozsahu vyživovací povinnosti mezi manžely je požadavek, aby hmotná a kulturní úroveň obou manželů byla zásadně stejná (§ 697 o. z.). Ve vztahu k požadavku zásadně stejné hmotné a kulturní úrovni Ústavní soud (viz usnesení I. ÚS 2822/16) dovozuje, že„ na požadavek stejného životního standardu obou manželů je nutno pohlížet s určitými korekcemi, když životní úroveň nelze posuzovat toliko ve vztahu k dosahovaným měsíčním příjmům, ale je třeba vzít v úvahu všechny majetkové a osobní poměry. Institut výživného mezi manžely pak plní určitou„ dorovnávací“ funkci v případě, že by životní standard jednoho z manželů byl zřetelně odlišný.“ Pokud však je mezi příjmy manželů i po započtení odůvodněných výdajů obou z nich markantní rozdíl, je zřejmé, že v takovém případě nemůže být hmotná a kulturní úroveň účastníků zásadně stejná (viz Králíčková, Z., Hrušáková, M., Westphalová, L. a kol. Občanský zákoník II. Rodinné právo (§ 655−975). Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2020, § 697).

15. Vymezení stejné hmotné a kulturní úrovně je však obtížné zejména tam, kde spolu manželé nesdílejí rodinnou domácnost. Naplnit abstraktní kritérium zásadně stejné životní úrovně bude proto možné jen s přihlédnutím ke zcela konkrétním poměrům manželů. Žalobkyně v tomto směru své odůvodněné potřeby tvrdila a prokázala, žalovaný nikoli. Žalovaný se k jednání konanému dne 22. 9. 2022 nedostavil, ačkoli k němu byl řádně předvolán, čímž se vzdal nejen své účasti na jednání, ale také možnosti poučení dle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. v tom směru, jaké jsou jeho životní poměry, příjmová a majetková situace, popř. jeho možnosti. Dle ustálené judikatury soud plní poučovací povinnost dle § 118a o. s. ř. při jednání. Pokud soud jedná dle § 101 odst. 3 o. s. ř. v nepřítomnosti účastníka (či jeho zástupce), je to účastník, který svou nepřítomností u soudu způsobil, že se mu příslušného poučení nedostalo. Jestliže soud nemohl poskytnout účastníku poučení dle citovaného ustanovení proto, že se nedostavil k jednání, není oprávněn a povinen mu sdělovat potřebná poučení jinak a není ani povinen jen z tohoto důvodu odročovat jednání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2014, č. j. 28 Cdo 3945/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2006, sp. zn. 29 Odo 832/2006 nebo také rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2010, sp. zn. 21 Cdo 4314/2008). Soud věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti žalovaného v souladu s ust. § 101 odst. 3 o. s. ř. s tím, že přitom vycházel z obsahu spisu a provedených důkazů.

16. Odůvodněné potřeby žalobkyně sestávají zejména z nákladů na bydlení ve výši 18 500 Kč, výdaje na léky 1 000 Kč měsíčně, výdaje na ošacení a potraviny ve výši 3 000 Kč, výdaje na lázně ve výši 15 000 Kč ročně. Žalobkyně měsíčně pobírá invalidní důchod III. stupně ve výši 10 121 Kč měsíčně, nad rámec této částky žalobkyni vypomáhají synové z předchozího manželství. Ve vztahu k majetkové situaci žalovaného nebylo z jeho strany dotvrzeno ničeho, proto soud vycházel z žalobkyní předloženého potvrzení zaměstnavatele [anonymizována dvě slova], dle něhož žalovaný pobíral částku 394 992 SEK ročně (bez výloh), a dále soudem vyžádaného potvrzení švédského důchodového orgánu, dle něhož je žalovaný od května 2019 ve starobním důchodu, kdy výše důchodu činí počínaje květnem 2019 částku 16 140 SEK měsíčně, od ledna 2020 částku 17 026 SEK, počínaje lednem 2021 částku 17 614 SEK. Žalovaný v řízení žádné výdaje netvrdil, proto soud vycházel ze zhruba obdobné částky, jakou vynaloží měsíčně na živobytí žalobkyně, neboť se jednalo o zajištění jejích základních životních potřeb (bydlení, potraviny, léky). S ohledem na rozdílnou výši příjmů účastníků je zcela zjevné, že nárok na určení výživného manželce je ve věci nepochybně dán.

17. Žalobkyně požadovala přiznání výživného ve výši 35 000 Kč měsíčně za období od 16. 10. 2018 do budoucna, neboť manželství nadále trvá. Žalovaného příjmy v období od podání žaloby do května 2019 činily celkem částku 394 992 SEK ročně bez výloh, tedy zhruba 80 000 Kč měsíčně, zatímco příjmy žalobkyně činily pouhých 11 000 Kč měsíčně (394 992 SEK, tj. 32 916 SEK měsíčně, tj. více než 80 000 Kč měsíčně při kurzu 1 SEK = 2, 502 Kč ke dni podání žaloby), soud má tedy za to, že je na místě přiznat žalobkyni v tomto období celou žalovanou částku 35 000 Kč měsíčně, a to konkrétně za období od 16. 10. 2018 (od podání žaloby) do konce dubna 2019 Celkem se jedná o částku ve výši 226 935,50 Kč (při částce výživného 1 166,67 Kč denně konkrétně součet částky 16 935,50 Kč za říjen 2018 a 210 000 Kč za období od listopadu 2018 do dubna 2019).

18. Počínaje květnem 2019 se stal žalovaný poživatelem starobního důchodu, přičemž jeho výše činila od května 2019 necelých 39 000 Kč měsíčně (důchod 16 140 SEK, při kurzu 1 SEK = 2, 412 Kč ke dni 1. 5. 2019) a od ledna 2020 zhruba 41 000 Kč (důchod 17 026 SEK, při kurzu 1 SEK = 2, 432 Kč ke dni 1. 1. 2020), soud tak nemá částku výživného 35 000 Kč za přiměřenou. Soud zohlednil, že pokud příjmy žalobkyně měsíčně činí zhruba 21 000 Kč (výdaje na bydlení, stravu, ošacení, léky), přičemž se jedná pouze o základní potřeby, pak částku v této výši musí minimálně vynaložit rovněž na své potřeby žalovaný (vyšší částku žalovaný v řízení netvrdil), soud má tak za následující období přiměřenou částku 10 000 Kč měsíčně (rozdíl mezi příjmy žalovaného v tomto období v průměrné výši 40 000 Kč a minimálními výdaji kolem částky 20 000 Kč činí 20 000 Kč, z tohoto rozdílu by žalobkyni měla náležet polovina). Při částce 10 000 Kč měsíčně za období od května 2019 do prosince 2020 se tedy jedná o 200 000 Kč (20 měsíců po 10 000 Kč).

19. Počínaje od ledna 2021 se důchod žalovaného zvýšil na částku 17 399 SEK, jeho měsíční příjmy tak činí přibližně částku 46 000 Kč (při kurzu 1 SEK = 2, 614 Kč ke dni 1. 1. 2021), po započtení přibližné výše výdajů 20 000 Kč zbývá žalovanému 26 000 Kč, proto z této částky by měla žalobkyni náležet polovina, tzn. 13 000 Kč měsíčně. Za období od ledna 2021 do 20. 9. 2022 se tedy jedná o částku celkem 268 666,50 Kč (součet částek 260 000 Kč za 21 měsíců a 8 666,50 Kč za poměrnou část měsíce září 2022).

20. Celková částka dlužného výživného (za období od 16. 10. 2018 do 20. 9. 2022), které žalobkyni náleží, tak činí 695 602 Kč (součet 226 935,50 Kč, 200 000 Kč a 268 666,50 Kč), přičemž výživné, které je žalovaný povinen žalobkyni platit, činilo od podání žaloby do konce dubna 2019 částku 35 000 Kč, od května 2019 do prosince 2020 částku 10 000 Kč a počínaje od ledna 2021 částku 13 000 Kč, a to s ohledem na zjištěné odůvodněné potřeby žalobkyně, její příjmy, a rovněž na výši příjmů žalovaného a odhadovanou výši výdajů. Soud proto s ohledem na vše shora uvedené rozhodl, jak je shora uvedeno (výrok I. a dlužné výživné výrok II.), přičemž ve zbývající části žalobu zamítl (výrok III.).

21. O nákladech řízení (výrok III.) soud rozhodl dle § 142 odst. 2 o. s. ř., kdy žalobkyně žádala výživné ve výši 35 000 Kč měsíčně, avšak bylo rozhodnuto tak, že žalobkyni náleží výživné za období od října 2018 do dubna 2019 ve výši 35 000 Kč měsíčně, od května 2019 do prosince 2020 ve výši 10 000 Kč měsíčně a od ledna 2021 ve výši 13 000 Kč měsíčně, tedy úspěch a neúspěch účastníků jsou přibližně ve stejné výši.