13 C 317/2025

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 5 rozhodl soudkyní Mgr. Alenou Jelínkovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Česká republika - Jméno žalované , IČO IČO žalované sídlem Adresa žalované o určení vlastnického práva

I. Žaloba o určení, že žalobkyně je vlastníkem pozemku parc. č. , Anonymizováno, o výměře 1 426 m², pozemku parc. č. , Anonymizováno, o výměře 874 m², pozemku parc. č , Anonymizováno, o výměře 1 658 m², pozemku parc. č. , Anonymizováno, o výměře 402 m², vše v k. ú. , adresa, , a dále vymezených částí pozemku parc. č. , Anonymizováno, v k. ú. , adresa, o výměrách 489 + 511 + 298 m² dle grafické přílohy, se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 1 350 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobkyně se podanou žalobou ze dne 17. 1. 2025 domáhala určení, že žalobkyně je vlastníkem nemovitých věcí, a to pozemků parc. č. , Anonymizováno, o výměře 1 426 m2, parc. č. , Anonymizováno, o výměře 874 m2, parc. č. , Anonymizováno, o výměře 1 658 m2 a parc. č. , Anonymizováno, o výměře 402 m2, vše v k. ú. , adresa, , a dále vlastníkem vymezených částí pozemku parc. č. , Anonymizováno, v k. ú. , adresa, o výměrách 489 + 511 + 298 m2 dle grafické přílohy (dále jen jako „nemovité věci“), a to z důvodu mimořádného vydržení. Svůj nárok odůvodnila tím, že žalobkyně je dlouholetý držitel (od roku 1991) uvedených nemovitých věcí, k nimž vydržela vlastnické právo. K naplnění podmínek mimořádného vydržení zákon vyžaduje pouze uplynutí vydržecí doby a aby nebyl držiteli prokázán nepoctivý úmysl. Žalobkyně je kromě jiného výlučným vlastníkem následujících nemovitých věcí: a) budovy , adresa, , č. p. , Anonymizováno, , jiná stavba - stavba je umístěná na pozemku parc. č. , Anonymizováno, , LV , Anonymizováno, , pozemek jiného vlastníka, b) budovy , adresa, , bez č.p./č.e., jiná stavba - stavba je umístěná na pozemku parc. č. , Anonymizováno, , LV , Anonymizováno, , pozemek jiného vlastníka, vše v k. ú. , adresa, , obec , adresa, , zapsáno na LV č. , hodnota, vedeném u KÚ pro , adresa, (dále jako „budovy“). Uvedené budovy žalobkyně užívá jednak pro své potřeby, zapsaného spolku věnujícího se výchově mládeže a sportovní činnosti, v posledních letech je dále i částečně pronajímá. Vlastníkem budov se žalobkyně stala na základě hospodářské smlouvy ze dne 21. 6. 1991. Současně s nimi začala žalobkyně užívat i předmětné nemovité věci pod těmito budovami, tj. pozemek parc. č. , Anonymizováno, o výměře 1 426 m2, pozemek parc. č. , Anonymizováno, o výměře 874 m2 vše v k. ú. , adresa, , dále i příjezdovou a obslužnou komunikaci na sousedních pozemcích: pozemek parc. č. , Anonymizováno, – poměrná část o výměře 489 + 511 + 298 m2, jakož i parkovací plochu na pozemku parc. č. , Anonymizováno, o výměře 1 658 m2 a pozemku parc. č. , Anonymizováno, o výměře 402 m2 vše v k. ú. , adresa, . Žalobkyně jako jeden z právních nástupců , Anonymizováno, působí v předmětném areálu mnohem déle, od 6. 9. 1990, tedy počátek držby předmětných nemovitých věcí je nezbytné datovat v souladu s nabývacím titulem k budovám zapsaným na den 21. 6. 1991. Vlastníkem předmětných nemovitých věcí je poté žalovaná. Žalobkyni není známo, že by žalovaná kdykoliv v předmětném období držbu nemovitých věcí žalobkyní jakkoliv zpochybňovala. Žalobkyně shledávala naléhavý právní zájem žalobkyně v tom, že jedině na základě soudního rozhodnutí se může žalobkyně domoci toho, aby bylo zavkladováno její vlastnické právo do katastru nemovitostí, tj. aby byl dán do souladu faktický a právní stav.

2. Žalovaná se vyjádřila k žalobě tak, že nárok žalobkyně neuznala. Žalovaná uvedla, že všechny nemovité věci vznikly z PK parcely č. , Anonymizováno, písm. c) kat. území , adresa, . Dřívější vlastnické právo žalobkyně k budovám vyplývá z hospodářské smlouvy ze dne 21. 5. 1991, když v současné době je vlastníkem těchto staveb společnost , Anonymizováno, na základě kupní smlouvy se žalobkyní jako prodávajícím ze dne 15. 1. 2025, která však sjednáním této smlouvy bez provedení nabídky vůči žalované v postavení vlastníka zastavěných nemovitých věcí porušila zákonné předkupní právo. Žalovaná proto namítla aktivní věcnou legitimaci žalobkyně. Žalovaná dále uvedla, že se žalobkyně touto žalobou domáhá určení vlastnického práva k nemovitým věcem, což je v rozporu s jejím dosavadním postojem, kdy stále tvrdila, že vlastníkem nemovitých věcí je , právnická osoba, . Tento postoj však žalobkyně v důsledku neúspěšného sporu o určení vlastnického práva vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 31 C 230/2017 nyní zcela změnila a zastává odlišný názor o tom, že se stala vlastníkem z titulu mimořádného vydržení. Žalobkyně se v minulosti domáhala toho, že její postavení k nemovitým věcem je odvozeno od nájemní smlouvy sjednané mezi , Anonymizováno, v postavení pronajímatele a žalobkyní v postavení nájemce ze dne 30. 6. 1998 ve znění dodatku č.1 ze dne 9. 9. 1998, když toto domnělé právo , právnická osoba, mylně odvozovalo od toho, že na ně přešlo právo trvalého užívání k nemovitým věcem od dnes již zaniklého a odlišného právního subjektu, tj. , Anonymizováno, – kterému dle hospodářské smlouvy ze dne 29. 7. 1966 svědčilo k nemovitým věcem právo trvaléhoužívání. Toto právo však zaniklo se zánikem , Anonymizováno, . Právo trvalého užívání k nemovitým věcem svědčící , Anonymizováno, dle hospodářské smlouvy ze dne 29. 7. 1966 zaniklo s právním zánikem , Anonymizováno, , když právo trvalého užívání jako obligační právo nemohlo na právní nástupce , Anonymizováno, přejít, tj. jak na , právnická osoba, , tak i na žalobkyni. , právnická osoba, rovněž nenaplnilo zákonné podmínky pro přechod práva trvalého užívání na vlastnické právo. Za tohoto stavu , právnická osoba, nemělo právo se žalobkyní sjednávat nájemní smlouvu o užívání nemovitých věcí ze dne 30. 6. 1998, a tak nemohlo mít postavení pronajímatele. Nájemní smlouva tak od počátku musela být neplatná či neúčinná. Žalobkyně tak neměla právní důvod užívání nemovitých věcí. Žalovaná uvedla, že nelze ztotožnit stav užívání (bezesmluvního) ze strany žalobkyně k nemovitým věcem se stavem držby vlastnického práva. Nepoctivý úmysl žalobkyně žalovaná rovněž spatřovala i v tom, že žalobkyně měla a mohla vědět a musela mít pochybnosti o tom, že její právní důvod užívání nemovitých věcí z titulu neplatné nájemní smlouvy neexistuje.

3. V řízení bylo provedeno dokazování listinnými důkazy. Po zhodnocení všech provedených důkazů podle § 132 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), kdy soud hodnotil každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy potom v jejich vzájemné souvislosti, dospěl soud k následujícím skutkovým zjištěním:

4. Vlastníkem předmětných budov, tj. budovy č. p. , Anonymizováno, , jiná stavba umístěná na pozemku parc. č. , Anonymizováno, , LV , Anonymizováno, , a budovy , adresa, bez č.p./č.e., jiná stavba umístěná na pozemku parc. č. , Anonymizováno, , LV, Anonymizováno, , Anonymizováno, , vše v k. ú. , adresa, , obec , adresa, , zapsaných na LV č. , hodnota, vedeném u , právnická osoba, pro , Anonymizováno, , Katastrální pracoviště , adresa, , je společnost , Anonymizováno, , IČO , IČO, , sídlem , adresa, , na základě kupní smlouvy ze dne 10. 1. 2025 s právními účinky zápisu ke dni 15. 1. 2025 (výpis z katastru nemovitosti LV č. , hodnota, na č. l. 49, seznam nemovitostí na LV č. , hodnota, ke dni 30. 1. 2026 na č. l. 114).

5. Žalobkyně a společnost , Anonymizováno, jsou dvě na sobě nezávislé právnické osoby, ač obě zastupuje , jméno FO, jako statutární orgán (úplný výpis obchodního rejstříku společnosti , Anonymizováno, , úplný výpis ze spolkového rejstříku žalobkyně).

6. Soud pro nadbytečnost zamítl návrhy na doplnění dokazování dalšími navrženými a neprovedenými důkazy, jelikož má za to, že tyto důkazy nejsou relevantní pro prokázání skutečností významných pro rozhodnutí ve věci.

7. Po takto provedeném řízení soud další dokazování neprováděl, neboť dospěl k závěru, že žalobkyně ve věci není aktivně legitimovaná a nemá naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva k nemovitým věcem. S ohledem na dané tedy soud další důkazy neprováděl.

8. Dle § 1105 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o. z.), převede-li se vlastnické právo k nemovité věci zapsané ve veřejném seznamu, nabývá se věc do vlastnictví zápisem do takového seznamu.

9. Dle § 80 o. s. ř., určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není, se lze žalobou domáhat jen tehdy, je-li na tom naléhavý právní zájem.

10. Podle ustálené judikatury soudů naléhavý právní zájem na určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým. Žaloba domáhající se určení podle § 80 o. s. ř. nemůže být zpravidla opodstatněna tam, kde lze žalovat na splnění povinnosti [srovnej například rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 24. 2. 1971, sp. zn. 2 Cz 8/71 (uveřejněný pod č. 17/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)]. Jestliže se určením, že tu právní vztah nebo právo je či není, vytvoří pevný právní základ pro právní vztahy účastníků sporu, a předejde se tak žalobě o plnění, je určovací žaloba přípustná i přesto, že je možná také žaloba na splnění povinnosti (srovnej například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2007, sp. zn. 21 Cdo 1207/2006). Uvedené ale neznamená, že pevný právní základ pro právní vztahy účastníků sporu vytvoří jakákoli žaloba na určení. Tento cíl může splnit jen taková žaloba, jež se bude domáhat určení existence či neexistence právě toho právního vztahu, od něhož (jako od pevného právního základu) lze další vztahy účastníků sporu odvozovat. Zda tomu tak v konkrétním případě je, je závislé především na posouzení, jaké další právní vztahy mají být od onoho pevného právního základu odvíjeny. Naléhavý právní zájem na určení požadovaném ve smyslu § 80 o. s. ř. zkoumá soud podle stavu ke dni vyhlášení rozsudku (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 3820/2009, usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 612/2014, rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 4768/2017).

11. Soud vzhledem k výše uvedenému dospěl k závěru, že žalobkyně není ve věci aktivně legitimovaná a nemá naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva k nemovitým věcem. V řízení bylo prokázáno, že mezi žalobkyní a společností , Anonymizováno, , IČO , IČO, , byla dne 10. 1. 2025 uzavřena kupní smlouva, jejímž předmětem byl převod vlastnického práva žalobkyně na tuto společnost k budovám, tj. budově č. p. , Anonymizováno, , jiná stavba umístěná na pozemku parc. č. , Anonymizováno, , LV , Anonymizováno, , a budově , adresa, bez č.p./ č.e., jiná stavba umístěná na pozemku parc. č. , Anonymizováno, , LV , Anonymizováno, , vše v k. ú. , adresa, . Vklad vlastnického práva společnosti , Anonymizováno, k budovám byl do katastru nemovitostí proveden s právními účinky zápisu ke dni 15. 1. 2025. Žaloba žalobkyně byla u soudu podána dne 17. 1. 2025. Žalobkyně tedy jako tehdejší vlastník budov převedla své vlastnické právo k budovám na společnost , Anonymizováno, , a následně podala žalobu k soudu na určení vlastnického práva k nemovitým věcem, kdy vlastnické právo k nemovitým věcem dovozovala z titulu mimořádného vydržení, a to právě na základě svého tvrzeného vlastnického práva k budovám, ač již vlastníkem budov nebyla. I v době vydání rozhodnutí pak byla společnost , Anonymizováno, stále vlastníkem těchto budov. V daném případě tedy soud dospěl k závěru, že žalobkyně nemá naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva k nemovitým věcem, kdy již sama není vlastníkem budov umístěných na předmětných nemovitých věcech, resp. konkrétně pozemku parc. č. , Anonymizováno, a , Anonymizováno, . Vlastníkem předmětných budov je s účinností od 15. 1. 2025 právě společnost , Anonymizováno, Žalobkyni nesvědčí vlastnické právo k budovám, a nemůže tedy již v důsledku tohoto mít naléhavý právní zájem na určení, že je vlastníkem předmětných nemovitých věcí. Soud má za to, že žalobkyně v dané věci nemá naléhavý právní zájem, neboť zde není žádné právo žalobkyně ohroženo a také se její právní postavení nestane nejistým, a to právě z důvodu, že žalobkyně ani v době podání žaloby, ani v době rozhodnutí soudu nebyla vlastníkem předmětných budov. Vzhledem k uvedenému soud žalobu bez dalšího výrokem I. zamítl.

12. O nákladech řízení rozhodl soud podle § 151 odst. l o. s. ř. za použití § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že ve věci zcela úspěšné žalované přiznal nárok na náhradu nákladů řízení v celkové výši 1 350 Kč. Náklady sestávají z nákladů řízení uplatněných v souladu s § 151 odst. 3 o. s. ř. za použití vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 254/2015 Sb., dle které účastníkovi řízení, jenž nebyl zastoupen zástupcem podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a nedoložil výši hotových výdajů, náleží částka 1 350 Kč představující 450 Kč za každý ze tří úkonů (vyjádření žalované ze dne 25. 2. 2025, vyjádření žalované ze dne 5. 9. 2025 a účast při jednání dne 2. 2. 2026) dle § 2 odst. 3 ve spojení s § 1 odst. 3 písm. a) a c) uvedené vyhlášky. Soud podotýká, že paušální náhradu hotových výdajů nezastoupeného účastníka zákonodárce zavedl, aby bylo odstraněno nerovné zacházení s účastníky zastoupenými zástupcem dle § 137 odst. 2 o. s. ř. a účastníky takovým zástupcem nezastoupenými. Paušální náhrada hotových výdajů nezastoupeného účastníka byla přitom stanovena ve výši 300 Kč proto, že právě takovou náhradu za hotové výdaje dříve přiznával § 151 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 13 odst. 3 advokátního tarifu (ve znění účinném do 30. 6. 2018), respektive § 13 odst. 4 advokátního tarifu (ve znění účinném od 1. 7. 2018 do 31. 12. 2024), účastníku zastoupenému advokátem. Jestliže § 13 odst. 4 advokátního tarifu ve znění účinném od 1. 1. 2025 stanoví, že náhrada za vnitrostátní poštovné, místní hovorné a přepravné přísluší je ve výši 450 Kč, představovalo by přiznávání náhrady týchž výdajů nezastoupenému účastníku toliko ve výši 300 Kč návrat k bezdůvodnému rozlišování mezi stranami civilního sporu podle toho, zda jsou či nejsou zastoupeny zástupcem ve smyslu § 137 odst. 2 o. s. ř. Takto vzniklou mezeru v právu je pak zapotřebí vyplnit analogickou aplikací předpisu svou povahou a účelem nejbližšího, tj. § 13 odst. 4 advokátního tarifu, a nezastoupenému účastníku přiznat v situacích, na něž by jinak dopadal § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., srovnatelnou náhradu, jaká by za shodných okolností náležela straně zastoupené advokátem (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2638/2025). Vzhledem k uvedenému soud žalované přiznal na základě § 151 odst. 3 o. s. ř. paušální náhradu hotových výdajů za 1 úkon ve výši 450 Kč. Lhůta k plnění byla stanovena v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř.