15 C 248/2025

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 5 rozhodl samosoudkyní JUDr. Barborou Hněvkovskou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Jméno žalované , narozená Datum narození žalované bytem Adresa žalované o 12 000 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku ve výši 12 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 12 000 Kč od 17. 10. 2024 do zaplacení, se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou podanou u zdejšího soudu dne 20. 8. 2025 domáhala zaplacení žalované částky s odůvodněním, že dne 24. 3. 2024 byla mezi původním věřitelem, společností , právnická osoba, ., IČO: , IČO, a žalovanou uzavřena smlouva o poskytnutí spotřebitelského úvěru č. , hodnota, , kterou se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalované úvěr ve výši 20 000 Kč. Úvěr byl žalované vyplacen. Úroky úvěru měla žalovaná hradit v měsíčních splátkách ve výši 4 000 Kč vždy k 15. dni v měsíci. Žalovaná se dostala do prodlení se splátkou, jež byla splatná dne 15. 4. 2024, ke dni sepisu návrhu je žalovaná v prodlení s uhrazením celkem , hodnota, neuhrazených splátek úvěru po 4 000 Kč. Pohledávku v celkové výši 12 000 Kč z titulu neuhrazených pravidelných měsíčních splátek úvěru postoupila právní předchůdkyně na žalobkyni dne 1. 10. 2024, a to na základě Rámcové smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 1. 10. 2023. Žalovaná byla o postoupení pohledávky řádně informována. Žalobkyně požaduje v rámci tohoto řízení po žalované částku ve výši 12 000 Kč představující smluvní úrok ve výši 20 % měsíčně za období 90 dnů, počítaných ode dne 16. 4. 2024, tj. dne následujícího po dni splatnosti splátky, se kterou je žalovaná v prodlení, a úhradu zákonného úroku z prodlení v odpovídající výši z této částky. K prokázání oprávněnosti svého nároku žalobkyně odkazuje na rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 5, č. j. EPR 255938/2024-5, ze kterého vyplývá, že Smlouva o úvěru byla platně a řádně uzavřena, tudíž i postoupený nárok na žalobkyni z původního věřitele blíže specifikovaný výše je po právu a měl by jí být přiznán. Žalobkyně vyzvala žalovanou k úhradě dlužné částky, žalovaná však ničeho neuhradila.

2. Podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů („o. s. ř.“), k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí a nejedná se o věc uvedenou v § 120 odst. 2 o. s. ř.

3. S ohledem na to, že byly splněny podmínky pro postup dle § 115a o. s. ř. soud postupoval dle citovaného ustanovení a ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Žalovaná se k výzvě soudu nevyjádřila, soud tedy předpokládal, že souhlasí s tím, aby bylo soudem rozhodnuto bez nařízení jednání. Žalobkyně souhlasila, aby bylo rozhodnuto bez nařízení jednání.

4. Soud provedl dokazování všemi žalobkyní navrženými důkazy (§ 120 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 129 odst. 1 o. s. ř.). Potřeba provedení důkazů dalších v řízení najevo nevyšla.

5. Na základě listinných důkazů založených ve spise dospěl soud k následujícím skutkovým zjištěním:

6. Právní předchůdkyně žalobkyně poskytla na základě smlouvy o poskytnutí spotřebitelského úvěru č. , hodnota, uzavřeno prostřednictvím prostředků komunikace na dálku dne 24. 3. 2024 žalované částku ve výši 20 000 Kč, a to bezhotovostním převodem na účet žalované uvedený v záhlaví smlouvy č. , č. účtu, . Smluvní strany si sjednaly, že po dobu trvání smlouvy o úvěru bude úrok z poskytnuté jistiny hrazen formou pravidelných měsíčních splátek bez umoření jistiny po 4 000 Kč, úroková sazba byla sjednána ve výši 20 % měsíčně, úvěr byl sjednán na dobu určitou v délce 12 měsíců, celková částka byla tedy splatná ke dni 15. 3. 2025 (prokázáno výpisem z internetového bankovnictví, smlouvou o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, ).

7. Žalovaná sjednané splátky nehradila řádně a včas, když se dostala do prodlení se splátkou splatnou dne 15. 4. 2024, byla proto právní předchůdkyní žalobkyně o úhradu upomenuta (prokázáno I. a II. upomínkou ze dne 24. 4. 2024 a 5. 5. 2024).

8. Právní předchůdkyně žalobkyně nárok uplatnila u soudu, v řízení vedeném u zdejšího soudu pod sp. zn. EPR 255938/2024 požadovala úhradu jistiny poskytnutého úvěru a částky ve výši 1 000 Kč jako nákladů na upomínání (prokázáno elektronickým platebním rozkazem ze dne 15. 10. 2024, č. j. EPR 255938/2024-5).

9. Právní předchůdkyně žalobkyně postoupila pohledávku za žalovanou ve výši 12 000 Kč na žalobkyni, žalovaná o tomto úkonu byla písemně informována (prokázáno rámcovou smlouvou o postoupení pohledávek, předávacím protokolem, oznámením o postoupení pohledávek ze dne 6. 10. 2024).

10. Žalobkyně žalovanou před podáním žaloby vyzvala k úhradě dlužné částky z titulu nehrazení pravidelných měsíčních splátek (prokázáno předžalobní výzvou ze dne 6. 10. 2024).

11. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

12. Podle § 1879 o. z. věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).

13. Podle § 419 o. z. je spotřebitelem každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná.

14. Dle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů („zákon o spotřebitelském úvěru“), je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

15. Podle § 588 o. z. přihlédne soud i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

16. Podle § 2991 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

17. V obecné rovině lze konstatovat, že žalobkyně si se žalovanou v souladu s § 1 odst. 2 o. z. mohou ujednat práva a povinnosti odchylně od zákona. Zakázána jsou však ujednání porušující dobré mravy, veřejný pořádek nebo právo týkající se postavení osob, včetně práva na ochranu osobnosti. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004: „Při sjednávání úroku při peněžité půjčce jedná v souladu s dobrými mravy jen ten věřitel, který požaduje přiměřený úrok bez ohledu na to, že dlužník uzavírá smlouvu o půjčce v situaci pro něho obtížné. Nepřiměřeným úrokem je zpravidla úrok sjednaný ve výši, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček.“ V předmětné věci je hledisko zachování dobrých mravů o to významnější, neboť žalovaná vystupuje ve smluvním vztahu jakožto spotřebitel a slabší smluvní strana, a náleží jí tak zvýšená soudní ochrana.

18. Ústavní soud v této souvislosti uvádí, že považuje za neakceptovatelné, aby se případné soudní ochrany dostávalo subjektům, které evidentně poškozují práva svých klientů. Ustanovení smluv nebo smluvních podmínek, která jsou formulářově předtištěna a neumožňují jednoznačně slabší straně jejich modifikaci, v sobě skýtají možnost vyvolání nepříznivých následků na straně klienta, kdy nebude dotčena pouze jeho sféra právní, ale zejména sféra osobní. Postupy, kdy klientům jsou vnucována smluvní ujednání v podobě zajištění biankosměnkou, smluvní pokutou ve výši 30 % nebo 45 % dlužné částky za prodlení s platbou splátek v řádu jednotek týdnů či smluvní pokutou ve výši pětinásobku dlužné částky za hrubé porušení smlouvy nebo podmínek, je nutno považovat za nepřijatelné a uvedená ujednání označit za neplatná pro jednoznačný rozpor s dobrými mravy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 199/11). Z této zásady pak také vychází veškerá následná související judikatura Ústavního soudu, jež mj. dovozuje kupř. neplatnost takové úvěrové smlouvy, jež deklarovala úrok ve výši 79,00 % p. a. a RPSN ve výši 115,32 % (srov. nález Ústavního soudu ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. III. ÚS 4084/12).

19. Nelze pak pominout ani soudní praxi obecných soudů, vycházející z uvedených závěrů Ústavního soudu. Obvodní soud pro Prahu 5 usnesením ze dne 23. 7. 2020, č. j. 66 EXE 2398/2017-264, dovodil, že neplatná je taková smlouva, v níž se úvěrovaný (spotřebitel) zavázal žalobkyni zaplatit celkovou částku 119 952 Kč, přičemž výše poskytnutého úvěru činila toliko 50 001 Kč. Výše smluvní úrokové sazby činila po celou dobu splácení úvěru 66,71 % p. a. Závěr o neplatnosti zmiňované úvěrové smlouvy pak byl potvrzen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 14. 12. 2020, č. j. 39 Co 281/2020-466. Městský soud v Praze mj. konstatoval, že smluvní úroková sazba po celou dobu splácení úvěru ve výši 66,71 % p. a. v příslušném období překračovala úrokovou sazbu úvěrů poskytovaných bankami ČR domácnostem v době poskytnutí úvěru více než šestinásobně.

20. Nejvyšší soud pak ve své praxi dovozuje, že přijatelnou „mezí“ smluvního úroku v obdobných případech je dvoj- až trojnásobek výše obvyklého úroku poskytovaného bankami. Konkrétně pak Nejvyšší soud za nepřiměřený považuje např. úrok ve výši 66 % p. a. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005).

21. Soudu je rovněž známo, že podle databáze ARAD ČNB činila úroková sazba úvěrů poskytovaných bankami ČR domácnostem v době poskytnutí úvěru v ČR průměrně 9,3 %.

22. V předmětné věci byl úvěrovou smlouvou ujednán smluvní úrok za poskytnutí spotřebitelského úvěru ve výši 20 % měsíčně. Smluvená výše úroku tak mnohonásobně přesahuje úrokovou sazbu úvěrů poskytovaných bankami ČR domácnostem v době poskytnutí úvěru v ČR. Není tudíž pochyb, že jen na základě tohoto konstatování předmětná smlouva o úvěru naplňuje ve směrodatných rysech kritéria vymezená v nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012 sp. zn. I. ÚS 199/11. Ochrana takto nabytých práv pak stojí zcela mimo účel civilního procesu, resp. mimo základní hodnotový rámec práva jako normativního systému (dále srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 10. 2013, sp. zn. III. ÚS 562/12).

23. Současně platí, že standard přezkumu úvěrových smluv je v exekučním řízení nastaven výrazně výše, nežli je tomu v řízení civilním, resp. případný rozpor dané smlouvy s dobrými mravy musí být markantnější, než jak by tomu stačilo v běžném nalézacím řízení (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2019, sp. zn. II. ÚS 3194/18). Je tak nasnadě, že shledal-li rozpor s dobrými mravy u smlouvy s obdobnými ujednáními, s jakými se lze shledat v řízení tomto, soud exekuční, tím spíše by absolutní neplatnost takovéto smlouvy měla být dovozena soudem civilním.

24. Na základě výše uvedeného tak soud dospěl k závěru, že smlouva o úvěru je absolutně neplatná, a to v celém svém rozsahu. Smlouva o úvěru je smlouvou konsenzuální, jednou z jejích podstatných náležitostí je povinnost úvěrovaného hradit úroky, tuto část tak nelze oddělit od dalšího obsahu smlouvy (srovnej např. rozsudek Soudního dvora ze dne 21. 4. 2016, ve věci C-377/14, Radlingerovi ca FINWAY a. s. či rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7.9.2022, č.j. 62 Co 181/2022-157). Současně soud konstatuje, že v dané věci není prostor pro moderaci výše sjednaného úroku ve smyslu § 577 občanského zákoníku, neboť právní předchůdkyně žalobkyně jako profesionál na trhu poskytování nebankovních úvěrů založila podstatu svého podnikání právě na zjevně neobvykle vysoké sazbě úroku z úvěru. Vyvažuje tím podnikatelské riziko nevrácení části úvěrů, když jejími klienty jsou z povahy věci subjekty s horší platební morálkou, kterým by banky úvěr začasté ani neposkytly. Z toho lze dovodit, že právní předchůdkyně žalobkyně by úvěry se standardní sazbou, byť v horní části rozmezí, neposkytovala, tedy by úvěrové smlouvy s takovou sazbou neuzavírala. Právní předchůdkyně žalobkyně tedy programově staví model svého podnikání ve sféře poskytování rizikových úvěrů na tom, že ti klienti, kteří plní její podmínky (platí vysoký úrok z úvěru) a generují právní předchůdkyni žalobkyně zisk, vyvažují tak její ztráty z nesplácených rizikových úvěrů. To je tedy důvodem toho, že právní předchůdkyně žalobkyně by úvěry se standardní sazbou, byť v horní části rozmezí, neposkytovala a smlouvy s takovou sazbou by neuzavírala. Tyto závěry byly Městským soudem v Praze jako soudem odvolacím opakovaně judikovány ve skutkově a právně obdobných sporech vedených např. pod těmito spisovými značkami: sp. zn. 30Co 61/2019, sp. zn. 22Co 197/2019, sp. zn. 11Co 334/2020, sp. zn. 13Co 346/2021, sp. zn. 19Co 102/2022, sp. zn. 22Co 61/2022, a sp. zn. 53Co 47/2022, sp. zn. 11Co 171/2022, sp. zn. 20Co 12/2023, sp. zn. 62Co 67/2023, sp. zn. 20Co 149/2023, sp. zn. 28Co 217/2023. V těchto rozhodnutích odvolací soud také vysvětlil, že při neplatnosti úvěrové smlouvy jako celku není prostor pro moderaci ve smyslu § 577 o. z., která se uplatní jen v případě, že se vada, spočívající v nezákonném určení množstevního, časového, územního nebo jiného rozsahu právního jednání vztahuje jen na část právního jednání.

25. Právní předchůdkyně žalobkyně postoupila na žalobkyni pohledávku za žalovanou ve výši 12 000 Kč, jež představuje úroky dohodnuté smlouvou o poskytnutí spotřebitelského úvěru č. , hodnota, . Protože z výše uvedených důvodů soud posoudil uzavřenou smlouvu o úvěru jako absolutně neplatnou, je možné po žalované požadovat pouze částku představující bezdůvodného obohacení, a to ve výši rozdílu poskytnutého úvěru a částky uhrazené žalovanou (§ 2991 a násl. o. z.). Tato částka však již byla zdejším soudem právní předchůdkyni žalobkyně přiznána výše uvedeným elektronickým platebním rozkazem, přičemž v tomto řízení nebyla výše sjednaných úroků posuzována, neboť úroky nebyly předmětem uplatněného nároku, navíc bylo rozhodnuto v rámci zkráceného řízení, ve kterém se již z podstaty věci platnost uzavření smlouvy nezkoumá.

26. V tomto řízení se však soud zabýval otázkou výše smluvně sjednaných úroků a z důvodů výše uvedených uzavřel, že uzavřená smlouva o spotřebitelském úvěru je absolutně neplatná. Jelikož v tomto řízení uplatněná částka představuje pouze dlužné úroky nárokované z absolutně neplatné smlouvy o úvěru, nezbylo soudu než tuto žalobu jako nedůvodnou v celém rozsahu zamítnout.

27. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalované, která byla v tomto řízení zcela úspěšná, dosud žádné náklady řízení nevznikly.