15 C 276/2025

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 5 rozhodl samosoudkyní JUDr. Barborou Hněvkovskou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o 10 883,79 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 10 781,07 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 5 127,66 Kč od 6. 5. 2025 do zaplacení a částku 102,72 Kč, se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení shora uvedené částky s příslušenstvím s odůvodněním, že s žalovaným uzavřela distančním způsobem smlouvu o úvěru č. , hodnota, , na základě které se mu zavázala poskytnout spotřebitelský úvěr jiný než na bydlení až do výše 34 100 Kč s možností postupného čerpání a žalovaný se zavázal poskytnuté prostředky vrátit v pravidelných denních splátkách. Posouzení úvěruschopnosti žalovaného provedla žalobkyně podle interní metodiky schválené ČNB a v souladu se zákonnými požadavky. Žalobkyně nejprve nahlédla do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti dlužníka – spotřebitele, konkrétně do databází vedených společností CNCB – Czech Non-Banking , právnická osoba, , která provozuje a spravuje registr bankovních a nebankovních klientských informací (NRKI a BRKI registry), dále do insolvenčního rejstříku, centrální evidence exekucí, a to se závěrem, že dlužník byl a je schopen své závazky splácet, nebyl veden ani v insolvenčním rejstříku a ani v evidenci exekucí. Následně žalobkyně vycházela z informací získaných od dlužníka získaných prostřednictvím licence AISP – Account Information Service Provider, z žalovaným předložených výpisů z účtu a z výplatních pásek prokazujících jeho pravidelný příjem. Žalobkyní ověřená výše čistého měsíčního příjmu žalovaného činila 25 188 Kč. Žalobkyně dále provedla lustraci dokladu předloženého dlužníkem v databázi neplatných dokladů Ministerstva vnitra ČR. Úvěr byl vyplacen na účet č. , č. účtu, bankovním převodem, a to dne 20. 10. 2024 v částce 11 500 Kč. Žalovaný si dále objednal volitelnou službu „Klidné spaní“ za poplatek ve výši 237,90 Kč. Protože se žalovaný dostal do prodlení s úhradou pravidelných denních splátek, žalobkyně smlouvu vypověděla, o čemž žalovaného informovala e-mailem dne 5. 5. 2025, p dne 5. 5. 2025, přičemž k výpovědi došlo téhož dne. Žalobkyně požaduje uhradit dlužnou částku celkové výši 10 781,07 Kč, přičemž žalovaná částka se skládá z jistiny 4 838,39 Kč, poplatku za vyplacení tranší úvěru 197,77 Kč, smluvního úroku 5 653,41 Kč, poplatku za službu „Klidné spaní“ 91,50 Kč. Žalovaný na poskytnutý úvěr uhradil celkem částku 13 113,40 Kč. Žalovaný ke dni podání návrhu dlužnou částku neuhradil ani přes výzvu žalobkyně.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů („o. s. ř.“), k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí a nejedná se o věc uvedenou v § 120 odst. 2 o. s. ř.

4. S ohledem na to, že byly splněny podmínky pro postup dle § 115a o. s. ř. soud postupoval dle citovaného ustanovení a ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Žalobkyně svůj souhlas s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání vyjádřila v žalobě, žalovaný se k výzvě soudu nevyjádřil, soud tedy předpokládal, že souhlasí s tím, aby bylo soudem rozhodnuto bez nařízení jednání.

5. V řízení bylo listinnými důkazy prokázáno následující:

6. Žalobkyní uzavřela se žalovaným dne 20. 10. 2024 prostřednictvím komunikace na dálku smlouvu o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , kterou se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému spotřebitelský úvěr až do výše 34 100 Kč, a to postupně i opakovaně, na základě žádosti žalovaného o čerpání prostřednictvím klientské sekce, na bankovní účet žalovaného, a žalovaný se zavázal poskytnuté peněžní prostředky splácet v pravidelných denních splátkách. Denní úroková sazba byla sjednána ve výši 0,983 %, RPSN 1 756,85 %. Poplatek za vyplacení tranše úvěru 1,99 % z čerpané částky (zjištěno ze smlouvy o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , autorizace ověření totožnosti, předpisu denních splátek, informace pro spotřebitele).

7. Žalovaný při zkoumání úvěruschopnosti uvedl, že celkový počet členů ve společně hospodařící domácnosti je 1, výše pravidelných měsíčních výdajů na půjčky – nevyplněno, výše pravidelných měsíčních výdajů na půjčky 10 000 Kč, ostatní zbytné výdaje 4 000 Kč, ostatní zbytné výdaje 2 000 Kč, výše ověřeného čistého měsíčního příjmu 25 188 Kč (zjištěno z výpisu o posouzení úvěruschopnosti žalovaného z databáze žalobkyně, dokumentu identifikované příjmy).

8. Žalobkyně zaslala na účet žalovaného uvedený ve smlouvě č. , č. účtu, , pod variabilním symbolem , var. symbol, (číslo smlouvy), dne 21. 10. 2024 částku 11 500 Kč (zjištěno z přehledu bankovních transakcí vyplacených spotřebiteli).

9. Žalovaný nehradil pravidelné denní splátky úvěru řádně a včas, žalobkyně proto smlouvu ke dni 5. 5. 2025 vypověděla, o čemž žalovaného informovala e-mailem. Zároveň jej vyzvala k úhradě celkové dlužné částky 11 688,79 Kč včetně všech úroků z prodlení a smluvních pokut (zjištěno z e-mailu z 5. 5. 2025).

10. Žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky předžalobní výzvou odeslanou dne 19. 6. 2025 (zjištěno z předžalobní výzvy ze dne 29. 8. 2025 včetně podacího lístku).

11. Po provedeném dokazování a zhodnocení důkazů jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti učinil soud tento skutkový závěr. Žalovaný uzavřel s žalobkyní smlouvu, na základě které byla žalovanému poskytnuta částka v celkové výši 11 500 Kč bezhotovostním převodem na účet žalovaného uvedený ve smlouvě, kterou se žalovaný zavázal splácet v pravidelných denních splátkách. Protože tak nečinil, žalobkyně smlouvu ke dni 5. 5. 2025 vypověděla a žalovaného vyzvala k úhradě celkové dlužné částky 11 688,79 Kč včetně všech úroků z prodlení a smluvních pokut. Žalovaný dlužnou částku neuhradil ani přes výzvu žalobkyně.

12. Smlouvou o úvěru dle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

13. Podle § 419 o. z. je spotřebitelem každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná.

14. Podle § 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

15. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, posoudí poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 věta prvá téhož ustanovení, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.

16. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel a zprostředkovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.

17. Dle § 2 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů, se odbornou péčí ve smyslu shora citované právní úpravy rozumí úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti.

18. Podle § 78 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel a zprostředkovatel při poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru povinen uchovávat dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, po dobu nejméně 5 let ode dne, kdy zanikl právní vztah, nebo došlo k jednání, na jehož základě tyto dokumenty nebo záznamy vznikly.

19. Podle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem (odst. 1). Je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům (odst. 2). Změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit (odst. 3).

20. Podle § 588 o. z. přihlédne soud i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

21. Dle § 2991 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

22. V obecné rovině lze konstatovat, že žalobkyně si se žalovaným mohou v souladu s § 1 odst. 2 o. z. ujednat práva a povinnosti odchylně od zákona. Zakázána jsou však ujednání porušující dobré mravy, veřejný pořádek nebo právo týkající se postavení osob, včetně práva na ochranu osobnosti. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004: „Při sjednávání úroku při peněžité půjčce jedná v souladu s dobrými mravy jen ten věřitel, který požaduje přiměřený úrok bez ohledu na to, že dlužník uzavírá smlouvu o půjčce v situaci pro něho obtížné. Nepřiměřeným úrokem je zpravidla úrok sjednaný ve výši, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček.“ V předmětné věci je hledisko zachování dobrých mravů o to významnější, neboť žalovaný vystupuje ve smluvním vztahu jakožto spotřebitel a slabší smluvní strana, a náleží mu tak zvýšená soudní ochrana.

23. Ústavní soud v této souvislosti uvádí, že považuje za neakceptovatelné, aby se případné soudní ochrany dostávalo subjektům, které evidentně poškozují práva svých klientů. Ustanovení smluv nebo smluvních podmínek, která jsou formulářově předtištěna a neumožňují jednoznačně slabší straně jejich modifikaci, v sobě skýtají možnost vyvolání nepříznivých následků na straně klienta, kdy nebude dotčena pouze jeho sféra právní, ale zejména sféra osobní. Postupy, kdy klientům jsou vnucována smluvní ujednání v podobě zajištění biankosměnkou, smluvní pokutou ve výši 30 % nebo 45 % dlužné částky za prodlení s platbou splátek v řádu jednotek týdnů či smluvní pokutou ve výši pětinásobku dlužné částky za hrubé porušení smlouvy nebo podmínek, je nutno považovat za nepřijatelné a uvedená ujednání označit za neplatná pro jednoznačný rozpor s dobrými mravy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 199/11). Z této zásady pak také vychází veškerá následná související judikatura Ústavního soudu, jež mj. dovozuje kupř. neplatnost takové úvěrové smlouvy, jež deklarovala úrok ve výši 79,00 % p. a. a RPSN ve výši 115,32 % (srov. nález Ústavního soudu ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. III. ÚS 4084/12).

24. Nelze pak pominout ani soudní praxi obecných soudů, vycházející z uvedených závěrů Ústavního soud. Obvodní soud pro Prahu 5 usnesením ze dne 23. 7. 2020, č. j. 66 EXE 2398/2017-264, dovodil, že neplatná je taková smlouva, v níž se úvěrovaný (spotřebitel) zavázal žalobkyni zaplatit celkovou částku 119 952 Kč, přičemž výše poskytnutého úvěru činila toliko 50 001 Kč. Výše smluvní úrokové sazby činila po celou dobu splácení úvěru 66,71 % p. a. Závěr o neplatnosti zmiňované úvěrové smlouvy pak byl potvrzen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 14. 12. 2020, č. j. 39 Co 281/2020-466. Městský soud v Praze mj. konstatoval, že smluvní úroková sazba po celou dobu splácení úvěru ve výši 66,71 % p. a. v příslušném období překračovala úrokovou sazbu úvěrů poskytovaných bankami ČR domácnostem v době poskytnutí úvěru více než šestinásobně.

25. Nejvyšší soud pak ve své praxi dovozuje, že přijatelnou „mezí“ smluvního úroku v obdobných případech je dvoj- až trojnásobek výše obvyklého úroku poskytovaného bankami. Konkrétně pak Nejvyšší soud za nepřiměřený považuje např. úrok ve výši 66 % p. a. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005).

26. Soudu je rovněž známo, že podle databáze ARAD ČNB činila úroková sazba úvěrů poskytovaných bankami ČR domácnostem v době poskytnutí úvěru v ČR průměrně 8,85 % p.a.

27. V předmětné věci byl úvěrovou smlouvou ujednán smluvní úrok ve výši 0,983 % denně při RPSN 1 756,85 %. Není tudíž pochyb, že jen na základě tohoto konstatování předmětná smlouva o úvěru naplňuje ve směrodatných rysech kritéria vymezená v nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012 sp. zn. I. ÚS 199/11. Ochrana takto nabytých práv pak stojí zcela mimo účel civilního procesu, resp. mimo základní hodnotový rámec práva jako normativního systému (dále srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 10. 2013, sp. zn. III. ÚS 562/12).

28. Současně platí, že standard přezkumu úvěrových smluv je v exekučním řízení nastaven výrazně výše, nežli je tomu v řízení civilním, resp. případný rozpor dané smlouvy s dobrými mravy musí být markantnější, než jak by tomu stačilo v běžném nalézacím řízení (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2019, sp. zn. II. ÚS 3194/18). Je tak nasnadě, že shledal-li rozpor s dobrými mravy u smlouvy s obdobnými ujednáními, s jakými se lze shledat v řízení tomto, soud exekuční, tím spíše by absolutní neplatnost takovéto smlouvy měla být dovozena soudem civilním.

29. S ohledem na výše uvedené dospěl soud k závěru, že smlouva uzavřená mezi účastníky je ve smyslu § 588 o. z. neplatná.

30. Nad rámec uvedeného soudu dodává, že žalobkyně nesplnila ani povinnost kladenou zákonem o spotřebitelském úvěru spočívající v povinnosti zkoumat úvěruschopnost spotřebitele (žalovaného) splácet spotřebitelský úvěr s řádnou péčí, když ověřila pouze příjem žalovaného, avšak zcela rezignovala na ověření výdajů žalovaného, když se v tomto směru zcela spolehla na jeho tvrzení a tvrzené, avšak nedoložené lustrace v registrech. Soud proto uzavírá, že smlouva uzavřená mezi účastníky je neplatná i ve smyslu § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru.

31. Protože je smlouva o úvěru neplatná, žalobkyně se může po žalovaném domáhat pouze úhrady finanční částky, která mu byla prokazatelně na základě neplatné smlouvy poskytnuta, a to z titulu bezdůvodného obohacení žalovaného na úkor žalobkyně, ve smyslu shora citovaného zákonného ustanovení.

32. Soud má za prokázané, že žalobkyně poskytla žalovanému částku 11 500 Kč, žalovaný ke dni podání žaloby na svůj dluh uhradil celkem 13 113,40 Kč. Bezdůvodné obohacení na straně žalovaného tak nevzniklo, a soud proto žalobu v celém rozsahu zamítnul.

33. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů, neboť žalovanému, který byl v řízení zcela úspěšný, žádné náklady nevznikly.