15 C 29/2026

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 5 rozhodl samosoudkyní JUDr. Barborou Hněvkovskou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o 60 639,96 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 51 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 51 000 Kč od 5. 1. 2026 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhala úhrady částky 8 685 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 17 219,30 Kč od 5. 1. 2026 do zaplacení, kapitalizovaného úroku ve výši 8 534,30 Kč od 16. 9. 2025 do 14. 12. 2025, částky 1 000 Kč a částky 954,90 Kč zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 11 794,67 Kč k rukám právního zástupce žalobkyně, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala žalované částky s odůvodněním, že dne 27. 5. 2025 byla mezi žalobkyní a žalovaným uzavřena Smlouva o poskytnutí revolvingového úvěru č. 164481 (dále jen „smlouva o úvěru“), kterou se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému na jeho žádost a v jeho prospěch finanční prostředky, i postupně a/nebo opakovaně, a to vždy až do výše úvěrového rámce, který byl stanoven na částku 60 000 Kč. Žalovaný v jednotlivých tranších dle smlouvy o úvěru fakticky načerpal celkem částku ve výši 60 000 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr splácet alespoň v minimálních měsíčních splátkách splatných vždy nejpozději do 15. dne každého kalendářního měsíce, až do úplného splacení úvěru. Minimální splátka činila ke dni posledního čerpání 3 000 Kč. Žalovaný uhradil celkem 3 splátky ve výši 3 000 Kč, celkem 9 000 Kč. Žalovaný porušil smlouvu o úvěru, když neuhradil minimální měsíční splátku splatnou dne 15. 9. 2025. Žalobkyně zaslala žalovanému první upomínku ze dne 20. 9. 2025, ve které vyzvala žalovaného k úhradě dlužné splátky, druhou upomínku dne 5. 10. 2025. Protože žalovaný minimální měsíční splátku splatnou 15. 9. 2025 nezaplatil ani přes opakované upomínky, žalobkyně poskytnutý úvěr zesplatnila. Žalobkyně požaduje částku ve výši 59 685 Kč představující zesplatněnou jistinu poskytnutého úvěru, kapitalizovaný smluvní úrok v celkové výši 8 534 Kč vypočtený jako 57,99 % z částky 59 685 Kč od 16. 9. 2025, tj. den následující po dni splatnosti neuhrazené splátky, do 13. 12. 2025, náklady na upomínkování v celkové výši 1 000 Kč za upomínku č. 1 a upomínku č. 2 v souladu čl. 5.

4. Smlouvy o úvěru, zákonný úrok z prodlení a smluvní pokutu ve výši 0,1 % dle čl. 5.8 smlouvy o úvěru. Dlužnou částku žalovaný neuhradil ani na základě předžalobní výzvy.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů („o. s. ř.“), k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí a nejedná se o věc uvedenou v § 120 odst. 2 o. s. ř.

4. S ohledem na to, že byly splněny podmínky pro postup dle § 115a o. s. ř. soud postupoval dle citovaného ustanovení a ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Žalovaný se k výzvě soudu nevyjádřil, soud tedy předpokládal, že souhlasí s tím, aby bylo soudem rozhodnuto bez nařízení jednání. Žalobkyně souhlasila, aby bylo rozhodnuto bez nařízení jednání již v žalobě.

5. Soud provedl dokazování všemi žalobkyní navrženými důkazy (§ 120 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 129 odst. 1 o. s. ř.). Potřeba provedení důkazů dalších v řízení najevo nevyšla.

6. Na základě listinných důkazů založených ve spise dospěl soud k následujícím skutkovým zjištěním:

7. Dne 27. 5. 2025 byla mezi žalobkyní a žalovaným prostřednictvím klientské zóny uzavřena Smlouva o poskytnutí revolvingového úvěru č. 164481, kterou se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému na jeho žádost a v jeho prospěch finanční prostředky, i postupně a/nebo opakovaně, a to vždy až do výše úvěrového rámce, který byl stanoven na částku 60 000 Kč. Zápůjční úroková sazba byla sjednána jako pevná úroková sazba roční a její výše činila 57,99 % p. a. z čerpané a dosud nesplacené části jistiny. Smluvní strany výslovně uvedly, že shodně považují zápůjční úrokovou sazbu za přiměřenou. Smluvní strany se dále dohodly, že žalovaný je povinen celkovou dlužnou částku hradit v pravidelných měsíčních splátkách ve výši alespoň 5 % z částky čerpané a dosud nesplacené výše jistiny k okamžiku čerpání poslední tranše úvěru, zaokrouhleno na celé koruny nahoru, až do úplného splacení úvěru. Minimální splátka je splatná vždy nejpozději do 15. dne každého kalendářního měsíce, za který se splátka hradí. Ke dni uzavření této smlouvy činila minimální splátka částku ve výši 3 000 Kč. K prokázání úvěruschopnosti měla žalobkyně k dispozici kompletní výpisy z bankovního účtu žalovaného za poslední 3 kalendářní měsíce (prokázáno Smlouvou o poskytnutí revolvingového úvěru č. 164481, předsmluvními informacemi, verifikační platbou)

8. Na základě uzavřené smlouvy poskytla žalobkyně žalovanému dne 27. 5. 2025 částku ve výši 60 000 Kč, a to bezhotovostním převodem na účet žalovaného č. , č. účtu, . (prokázáno výpisem z internetového bankovnictví Fio Banka).

9. Protože žalovaný nehradil sjednané splátky řádně a včas, dostal se do prodlení se splátkou splatnou dne 15. 9. 2025 a dlužnou částku neuhradil, přestože byl žalobkyní o úhradu opakovaně upomínám, žalobkyně úvěr zesplatnila a žalovaného vyzvala k úhradě celé dlužné částky do 4. 1. 2026 (prokázáno I. a II. upomínkou ze dne 20. 9. 2025 a 5. 10. 2025, dopisem o zesplatnění úvěru včetně předžalobní výzvy ze dne 21. 12. 2025).

10. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

11. Podle § 1879 o. z. věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).

12. Podle § 419 o. z. je spotřebitelem každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná.

13. Dle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů („zákon o spotřebitelském úvěru“), je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

14. Podle § 588 o. z. přihlédne soud i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

15. Podle § 2991 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

16. V obecné rovině lze konstatovat, že žalobkyně si se žalovaným v souladu s § 1 odst. 2 o. z. mohou ujednat práva a povinnosti odchylně od zákona. Zakázána jsou však ujednání porušující dobré mravy, veřejný pořádek nebo právo týkající se postavení osob, včetně práva na ochranu osobnosti. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004: „Při sjednávání úroku při peněžité půjčce jedná v souladu s dobrými mravy jen ten věřitel, který požaduje přiměřený úrok bez ohledu na to, že dlužník uzavírá smlouvu o půjčce v situaci pro něho obtížné. Nepřiměřeným úrokem je zpravidla úrok sjednaný ve výši, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček.“ V předmětné věci je hledisko zachování dobrých mravů o to významnější, neboť žalovaný vystupuje ve smluvním vztahu jakožto spotřebitel a slabší smluvní strana, a náleží mu tak zvýšená soudní ochrana.

17. Ústavní soud v této souvislosti uvádí, že považuje za neakceptovatelné, aby se případné soudní ochrany dostávalo subjektům, které evidentně poškozují práva svých klientů. Ustanovení smluv nebo smluvních podmínek, která jsou formulářově předtištěna a neumožňují jednoznačně slabší straně jejich modifikaci, v sobě skýtají možnost vyvolání nepříznivých následků na straně klienta, kdy nebude dotčena pouze jeho sféra právní, ale zejména sféra osobní. Postupy, kdy klientům jsou vnucována smluvní ujednání v podobě zajištění biankosměnkou, smluvní pokutou ve výši 30 % nebo 45 % dlužné částky za prodlení s platbou splátek v řádu jednotek týdnů či smluvní pokutou ve výši pětinásobku dlužné částky za hrubé porušení smlouvy nebo podmínek, je nutno považovat za nepřijatelné a uvedená ujednání označit za neplatná pro jednoznačný rozpor s dobrými mravy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 199/11). Z této zásady pak také vychází veškerá následná související judikatura Ústavního soudu, jež mj. dovozuje kupř. neplatnost takové úvěrové smlouvy, jež deklarovala úrok ve výši 79,00 % p. a. a RPSN ve výši 115,32 % (srov. nález Ústavního soudu ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. III. ÚS 4084/12).

18. Nelze pak pominout ani soudní praxi obecných soudů, vycházející z uvedených závěrů Ústavního soudu. Obvodní soud pro Prahu 5 usnesením ze dne 23. 7. 2020, č. j. 66 EXE 2398/2017-264, dovodil, že neplatná je taková smlouva, v níž se úvěrovaný (spotřebitel) zavázal žalobkyni zaplatit celkovou částku 119 952 Kč, přičemž výše poskytnutého úvěru činila toliko 50 001 Kč. Výše smluvní úrokové sazby činila po celou dobu splácení úvěru 66,71 % p. a. Závěr o neplatnosti zmiňované úvěrové smlouvy pak byl potvrzen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 14. 12. 2020, č. j. 39 Co 281/2020-466. Městský soud v Praze mj. konstatoval, že smluvní úroková sazba po celou dobu splácení úvěru ve výši 66,71 % p. a. v příslušném období překračovala úrokovou sazbu úvěrů poskytovaných bankami ČR domácnostem v době poskytnutí úvěru více než šestinásobně.

19. Nejvyšší soud pak ve své praxi dovozuje, že přijatelnou „mezí“ smluvního úroku v obdobných případech je dvoj- až trojnásobek výše obvyklého úroku poskytovaného bankami. Konkrétně pak Nejvyšší soud za nepřiměřený považuje např. úrok ve výši 66 % p. a. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005).

20. Soudu je rovněž známo, že podle databáze ARAD ČNB činila úroková sazba úvěrů poskytovaných bankami ČR domácnostem v době poskytnutí úvěru v ČR průměrně 8,47 %.

21. V předmětné věci byl úvěrovou smlouvou ujednán smluvní úrok za poskytnutí spotřebitelského úvěru ve výši 57,99 % ročně. Smluvená výše úroku tak mnohonásobně přesahuje úrokovou sazbu úvěrů poskytovaných bankami ČR domácnostem v době poskytnutí úvěru v ČR. Není tudíž pochyb, že jen na základě tohoto konstatování předmětná smlouva o úvěru naplňuje ve směrodatných rysech kritéria vymezená v nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012 sp. zn. I. ÚS 199/11. Ochrana takto nabytých práv pak stojí zcela mimo účel civilního procesu, resp. mimo základní hodnotový rámec práva jako normativního systému (dále srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 10. 2013, sp. zn. III. ÚS 562/12), na čemž nic nemění ani ustanovení ve smlouvě, kterým byl žalovaný s takto vysokým úrokem srozuměn.

22. Současně platí, že standard přezkumu úvěrových smluv je v exekučním řízení nastaven výrazně výše, nežli je tomu v řízení civilním, resp. případný rozpor dané smlouvy s dobrými mravy musí být markantnější, než jak by tomu stačilo v běžném nalézacím řízení (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2019, sp. zn. II. ÚS 3194/18). Je tak nasnadě, že shledal-li rozpor s dobrými mravy u smlouvy s obdobnými ujednáními, s jakými se lze shledat v řízení tomto, soud exekuční, tím spíše by absolutní neplatnost takovéto smlouvy měla být dovozena soudem civilním.

23. Na základě výše uvedeného tak soud dospěl k závěru, že smlouva o úvěru je absolutně neplatná, a to v celém svém rozsahu. Smlouva o úvěru je smlouvou konsenzuální, jednou z jejích podstatných náležitostí je povinnost úvěrovaného hradit úroky, tuto část tak nelze oddělit od dalšího obsahu smlouvy (srovnej např. rozsudek Soudního dvora ze dne 21. 4. 2016, ve věci C-377/14, Radlingerovi ca FINWAY a. s. či rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7.9.2022, č.j. 62 Co 181/2022-157). Současně soud konstatuje, že v dané věci není prostor pro moderaci výše sjednaného úroku ve smyslu § 577 občanského zákoníku, neboť žalobkyně jako profesionál na trhu poskytování nebankovních úvěrů založila podstatu svého podnikání právě na zjevně neobvykle vysoké sazbě úroku z úvěru. Vyvažuje tím podnikatelské riziko nevrácení části úvěrů, když jejími klienty jsou z povahy věci subjekty s horší platební morálkou, kterým by banky úvěr začasté ani neposkytly. Z toho lze dovodit, že žalobkyně by úvěry se standardní sazbou, byť v horní části rozmezí, neposkytovala, tedy by úvěrové smlouvy s takovou sazbou neuzavírala. Žalobkyně tedy programově staví model svého podnikání ve sféře poskytování rizikových úvěrů na tom, že ti klienti, kteří plní její podmínky (platí vysoký úrok z úvěru) a generují žalobkyni zisk, vyvažují tak její ztráty z nesplácených rizikových úvěrů. Tyto závěry byly Městským soudem v Praze jako soudem odvolacím opakovaně judikovány ve skutkově a právně obdobných sporech vedených např. pod těmito spisovými značkami: sp. zn. 30Co 61/2019, sp. zn. 22Co 197/2019, sp. zn. 11Co 334/2020, sp. zn. 13Co 346/2021, sp. zn. 19Co 102/2022, sp. zn. 22Co 61/2022, a sp. zn. 53Co 47/2022, sp. zn. 11Co 171/2022, sp. zn. 20Co 12/2023, sp. zn. 62Co 67/2023, sp. zn. 20Co 149/2023, sp. zn. 28Co 217/2023. V těchto rozhodnutích odvolací soud také vysvětlil, že při neplatnosti úvěrové smlouvy jako celku není prostor pro moderaci ve smyslu § 577 o. z., která se uplatní jen v případě, že se vada, spočívající v nezákonném určení množstevního, časového, územního nebo jiného rozsahu právního jednání vztahuje jen na část právního jednání.

24. Protože je smlouva o úvěru neplatná, žalobkyně se může po žalovaném domáhat pouze úhrady finanční částky, která mu byla prokazatelně na základě neplatné smlouvy poskytnuta, a to z titulu bezdůvodného obohacení žalovaného na úkor žalobkyně, ve smyslu shora citovaného zákonného ustanovení.

25. Soud má za prokázané, že žalobkyně poskytla žalovanému částku 60 000 Kč, žalovaný neuhradil 9 000 Kč, bezdůvodné obohacení proto odpovídá částce 51 000 Kč.

26. Protože nebylo prokázáno, že došlo k platnému uzavření předmětné smlouvy, soud ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl.

27. O příslušenství soud rozhodl podle § 1970 o. z., ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. a § 573 o. z., neboť žalobkyně vyzvala žalovaného k vydání bezdůvodného obohacení do 4. 1. 2026, žalovaný se tak ocitl v prodlení od 5. 1. 2026.

28. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 11 794,67 Kč, přičemž tato částka představuje 68,21 % z jejich celkové výše (17 291,70 Kč). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 2 808 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 60 639,96 Kč sestávající z částky 3 540 Kč za převzetí a přípravu zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) a. t., z částky 3 540 Kč za výzvu k plnění dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. a z částky 3 540 Kč za návrh ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. včetně tří paušálních náhrad výdajů po 450 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. a daň z přidané hodnoty.

29. O lhůtě k plnění soud rozhodl podle § 160 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů („o. s. ř.“) a neshledal důvod pro její prodloužení.