16 C 82/2023

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 5 rozhodl předsedkyní senátu Mgr. Klárou Hronovou jako samosoudkyní ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně , narozená Datum narození žalobkyně bytem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta A sídlem Adresa advokáta A proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného zastoupený advokátem Jméno advokáta B sídlem Adresa advokáta B o vypořádání společného jmění manželů

I. Žaloba, kterou se žalobkyně domáhala vypořádání společného jmění účastníků tak, aby z věcí, které měli žalobkyně a žalovaný ve společném jmění manželů, byly přikázány do vlastnictví žalobkyně prostředky na jejím účtu u , právnická osoba, ., č. , č. účtu, , a do vlastnictví žalovaného členský podíl na družstevním bytu č. , hodnota, v šestém nadzemním podlaží domu č.p. , Anonymizováno, , č.o. , Anonymizováno, , katastrální území , adresa, , pozemek parc. č. st. , Anonymizováno, , obec , adresa, , katastrální území , adresa, , LV č. , hodnota, , plošná výměra 235 m², jehož součástí je budova č.p. , Anonymizováno, , rodinný dům, pozemek parc. č. , Anonymizováno, , obec , adresa, , katastrální území , adresa, , LV č. , hodnota, , plošná výměra 781 m², a obchodní majetek evidovaný v jeho účetnictví jako podnikatele fyzické osoby, a dále, aby bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobkyni na vypořádání rozdílu převzatých hodnot peněžní částku, která bude zjištěna soudem jako polovice rozdílu převzatých hodnot, se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku ve výši 23 827,32 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalovaného , Jméno advokáta B, .

1. Žalobkyně se žalobou podanou ke zdejšímu soudu dne 29.3.2023 ve znění jejího doplnění ze dne 25.6.2023 domáhá vypořádání společného jmění účastníků s tím, že její manželství s žalovaným bylo uzavřeno dne 6.10.2005 před Úřadem Městské části , adresa, a následně rozvedeno rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 18. 2. 2020, č. j. , spisová značka, , který nabyl právní moci dne 30.3.2020. Společné jmění manželů bylo mezi účastníky vypořádáno dohodou, dle žalobkyně však neplatnou, neboť dohoda nevypořádala veškerý majetek, který byl ke dni vypořádání ve společném jmění manželů, žalobkyně byla navíc žalobkyně pod silným psychickým tlakem a jednání z její strany nebylo svobodné.

2. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby v celém jejím rozsahu s tím, že v prvé řadě poukázal na Dohodu o vypořádání společného jmění manželů ze dne 5.6.2021, na základě které došlo k řádnému vypořádání společného jmění účastníků. Pokud žalobkyně tvrdí, že tato dohoda byla z její strany uzavřena pod silným psychickým talkem a její jednání tedy nebylo svobodné, toto tvrzení je dle žalovaného nepravdivé a nijak neprokázané. Žalovaný v této souvislosti poukázal na následující skutečnosti: a) dohoda byla uzavřena až cca 14 měsíců po rozvodu manželství účastníků; b) dohodu podepsali účastníci každý zvlášť den po sobě, tzn. nejprve žalovaný dne 4.6.2021 a následně žalobkyně dne 5.6.2021; c) dohodu podepsali účastníci každý samostatně a jinde, tzn. žalovaný na poště v , adresa, , oproti tomu žalobkyně na poště v , adresa, ; d) po uzavření dohody žalobkyně dohodu po dobu 18 měsíců nikdy nesporovala, nikdy žádný nátlak či nesvobodu při jejím uzavření nenamítala a žalobu podala poslední den před uplynutím tříleté lhůty od právní moci rozvodu manželství účastníků; e) žalobkyně v době uzavření dohody ani po jejím uzavření ničeho po žalovaném nepožadovala, neboť si byla vědoma, že součástí SJM je též hypoteční úvěr, který žalovaný společně s nemovitostmi převzal k doplacení a následně doplatil. Žalovaný má dále za to, že uvedenou písemnou dohodou bylo společné jmění manželů zcela a kompletně vypořádáno, když v této souvislosti poukázal zejména na zbytkové ust. čl. II. bod 6. Dohody, dle kterého bylo dohodnuto, že právní mocí rozhodnutí o rozvodu manželství účastníků dohody se každý z účastníků stal výlučným vlastníkem těch věcí, práv či jiných majetkových hodnot, které se k tomuto dni nacházely v jeho držení (dispozici). Na základě tohoto zbytkového ujednání tedy došlo dnem právní moci rozvodu k vypořádání celého SJM účastníků, tzn. včetně případných aktiv a pasiv v dohodě neuvedených.

3. V řízení bylo provedeno dokazování listinnými důkazy, které navrhli a předložili účastníci řízení, případně ty, které byly k jejich návrhu vyžádány soudem (ustanovení § 120 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád – dále jen „o.s.ř.“, ve spojení s ustanovením § 129 odst. 1 o.s.ř.), dále výslechy účastníků a svědka – syna účastníků , jméno FO, (ustanovení § 126 a ustanovení § 131 o.s.ř.). Navrhovala-li žalobkyně doplnit dokazování vyhotovení znaleckého posudku z oboru psychologie k posouzení té skutečnosti, zda její jednání mohlo být svobodné a vážné, tomuto důkaznímu návrhu soud nevyhověl, neboť má za to, že závěr lze v dané věci ze strany soudu učinit již na základě doposavad provedeného dle soudu dostatečného dokazování. Doplnění dokazování znaleckým posudkem proto soud vnímá jako nadbytečné a nehospodárné. Pro úplnost soud doplňuje, že dokazování bylo primárně vedeno k otázce posouzení platnosti předložené dohody o vypořádání společného jmění manželů. Vzhledem k přijatému závěru stran platnosti dané dohody (k tomu viz dále) proto soud již nepřistoupil ani k dalšímu dokazování co do jednotlivých položek navrhnutých žalobkyní k vypořádání.

4. Z provedeného dokazování má soud za prokázaný následující skutkový stav:

5. Manželství účastníků bylo uzavřeno 6.10.2005, rozvedeno bylo poté rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 18.2.2020, č.j. , spisová značka, , který nabyl právní moci dne 30.3.2020. Jak vyplývá ze spisu zdejšího soudu sp.zn. , spisová značka, , návrh na rozvod manželství byl podán dne 14.11.2019 žalobkyní, která ve svém návrhu mimo jiné uvedla, že manželství je rozvráceno delší dobu, od února 2019 není vedena společná domácnost a manželé se intimně nestýkají; žalobkyně dále poukázala v této souvislosti na velmi rozdílné povahy obou účastníků, díky kterým docházelo k častým neshodám a dlouhodobé nefunkčnosti manželství, a konečně uvedla, že ve snaze ochránit společné děti a zajistit jim klidný domov, rozhodla se ze společného bytu odstěhovat. Z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 23.5.2019, č.j. , spisová značka, , který nabyl právní moci dne 24.6.2019, bylo poté zjištěno, že před rozvodem manželství účastníků byla soudem schválena dohoda, dle které nezletilé děti účastníků , jméno FO, , narozený , datum, , a , jméno FO, , narozený , datum, , byly svěřeny pro dobu do a po rozvodu manželství rodičů do společné péče rodičů, přičemž výživné nebylo rodičům určeno. Z odůvodnění rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 23.5.2019, č.j. , spisová značka, , poté vyplývá zjištění soudu, dle kterého matka (žalobkyně) žije sama, děti zůstaly v bytě s otcem (žalovaným); matka děti navštěvuje dvakrát až třikrát týdně plus se rodiče domlouvají na víkendech. Z výpovědí obou účastníků bylo dále zjištěno, že žalobkyně skutečně opustila v únoru 2019 společnou domácnost, když synové účastníků zůstali bydlet se žalovaným, kde setrvali až do jara 2024 (mezi účastníky nesporné, dále prokázáno rozsudkem Okresního soudu v Berouně12.6.2024, č.j. , spisová značka, , ve spojení se zprávou Městského úřadu , adresa, ze dne 3.6.2024 a protokolem o jednání Okresního soudu v Berouně ze dne 3.4.2024 ve věci sp.zn. , spisová značka, ). Z výpovědi žalobkyně vyplynulo, že se ponejprve odstěhovala do blízké vzdálenosti od bydliště synů, následně poté odešla do Německa za účelem lepšího výdělku, dále s tím, že rovněž souhlasila, a to i s ohledem na přání synů, aby se tito přestěhovali se svým otcem do rodinného domu v , Anonymizováno, ; za této situace zůstala pracovat v Německu, když syny poté vídala méně často, byla s nimi však v takřka denním telefonickém kontaktu. Ke vzájemnému soužití účastníků bylo z výpovědí obou účastníků zjištěno následující: Dle soudu lze jednoznačně vyvodit vzájemný naprostý nesoulad povah obou účastníků, kdy žalovaný se v manželství projevoval značně dominantně s velkým důrazem na řád a pravidla, žalobkyně naopak přistupovala k životu „bohémštějším“ způsobem, přičemž lpění na pravidlech akcentovaných žalovaným s ohledem na svou citlivou povahu těžko snášela. Je zřejmé, že to byl žalovaný, který rodinu finančně zabezpečoval a dával jí určitý řád, přičemž tak činil i nadále po odchodu žalobkyně. Z výpovědi obou účastníků lze dovodit i ne zcela standardní nakládání s finančními prostředky ze strany žalobkyně – byť žalobkyně tyto skutečnosti původně ve své výpovědi nezmiňovala, ve své doplňující výpovědi nijak nepopřela, že čerpala značné finanční prostředky z firemního účtu svého manžela, aby je poté poskytovala cizímu muži (nelze však zcela odhlédnout od té skutečnosti, že v této věci došlo ke zmanipulování žalobkyně tímto cizím mužem, která měla za to, že se její syn nachází ve vážném zdravotním stavu; daný cizí muž byl za tuto svou trestnou činnost následně trestně stíhán a odsouzen, když žalobkyně nebyla jedinou poškozenou), či že si nechávala posílat nějaké peníze na svůj účet, přestože se jednalo o zasílání zásilek žalovaného v rámci jeho firmy (obhajoba žalobkyně, že tak činila s cílem se finančně osamostatnit, je již dle soudu méně ospravedlnitelná). Soud má však za to, že z výpovědi obou účastníků, potažmo svědka , jméno FO, , nelze dovodit, že by docházelo k nějaké intenzivní psychické manipulaci, jak uvádí žalobkyně, kdy k rozpadu manželství dle soudu přispěla již zmíněna naprostá nekompatibilita povah obou účastníků a jejich osobnostního nastavení. Je pravdou, že je možné vysledovat někdy až příliš důrazné lpění na pravidlech ze strany žalovaného, i když je pochopitelné, že tak může činit ze svého pohledu v dobré víře vycházející z důslednosti při výchově synů, nicméně pouze z tohoto faktu nelze učinit žádný kategorický závěr ohledně psychického tlaku na žalobkyni (navíc v době, kdy žalobkyně již nesdílela několik let společnou domácnost se žalovaným a převážnou dobu se zdržovala v Německu – k otázce sporné dohody o vypořádání společného jmění manželů, k tomu viz dále). Tvrzenému soustavnému psychickému nátlaku na její osobu, potažmo oba syny, nesvědčí ani faktické jednání žalobkyně, která opustila společnou domácnost, oba syny zanechala s otcem a po určitou dobu je vídala pouze sporadicky; na žalovaném pak žalobkyně nechala po dlouhou dobu výlučnou výchovu synů včetně veškeré školní přípravy, péči o ně, jejich finanční zabezpečení, na kterém se podílela jen minimálně; ještě v roce 2023 poté žalobkyně souhlasila se svěřením synů do výlučné péče žalovaného (viz odkaz na rozsudek Okresního soudu v Berouně ze dne 10.11.2023, č.j. , spisová značka, , který nabyl právní moci dne 22.12.2023, v rámci již zmíněného rozsudku Okresního soudu v Berouně12.6.2024, č.j. , spisová značka, ). Podala-li žalobkyně dne 29.3.2023 žalobu na vypořádání společného jmění manželů ke zdejšímu soudu s následným vysvětlením, že je „již dostatečně psychicky silná“, aby takový krok učinila, je poté z pohledu soudu diskutabilní, proč za této situace již dříve neusilovala i o svěření synů do své výlučné péče, měla-li za to, že tito se podrobování nepřiměřenému psychickému nátlaku ze strany jejich otce, a naopak souhlasila s jejich svěřením do výlučné péče jejich otce.

6. V řízení bylo dále prokázáno, že účastníci přistoupili dne 5.6.2021 k uzavření Dohody o vypořádání společného jmění manželů po rozvodu manželství (dále rovněž jako „Dohoda“). Z této Dohody má soud za prokázané, že podpisy obou účastníků na této Dohodě byly úředně ověřeny na pobočkách České pošty, s.p., a to podpis žalovaného dne 4.6.2021 a podpis žalobkyně dne 5.6.2021. Účastníci se v této Dohodě dohodli, že žalovaný se stává výlučným vlastníkem nemovitých věcí v katastrálním území , adresa, , LV č. , hodnota, , zapsáno u , právnická osoba, , Katastrální pracoviště , adresa, , finančních prostředků na účtech znějících na jeho jméno a věcí a jiných majetkových hodnot, které náležely do společného jmění účastníků a které měl ke dni právní moci rozhodnutí o rozvodu manželství a nadále má u sebe v držení, žalobkyně pak výlučným vlastníkem finančních prostředků na účtech znějících na její jméno a věcí a jiných majetkových hodnot, které náležely do společného jmění účastníků a které měl ke dni právní moci rozhodnutí o rozvodu manželství a nadále má u sebe v držení. Účastníci dále v čl. II.

5. Dohody shodně prohlásili, že touto dohodou došlo k úplnému vypořádání jejich společného jmění manželů a veškerých majetkových vztahů z toho vyplývajících a vztahů týkajících se společného bydlení, na vzájemné vypořádání si nebudou nic platit, jsou zcela vyrovnáni a nemají vůči sobě žádné nároky z titulu zaniklého společného jmění a společného bydlení. V čl. II.

6. Dohody poté účastníci shodě prohlásili a učinili nesporným, že společné jmění manželů bude úplně a beze zbytku vypořádáno touto dohodou a podpisem této dohody, dále s tím, že pro případ, že by dodatečně vyšla najevo existence dalších movitých věcí, práv či jiných majetkových hodnot, které nejsou v této dohodě uvedeny a tvořily součást společného jmění manželů, platí, že dnem právní moci rozhodnutí o rozvodu manželství účastníků této dohody se každý z účastníků stal výlučným vlastníkem těch věcí, práv či jiných majetkových hodnot, které se k tomuto dni nacházely v jeho držení (dispozici). Konečně v čl. IV.

4. Dohody účastníci prohlásili, že tato dohoda odpovídá jejich svobodné vůli, nebyla uzavřena v tísni a za nenápadně nevýhodných podmínek, tedy s jejím obsahem souhlasí, na důkaz čehož připojují své vlastnoruční podpisy. Soud má za to, že žalobkyně podepsala danou Dohodu zcela svobodně a bez jakéhokoli psychického nátlaku, jak tvrdí, když k tomuto závěru dospěl na základě následujících zjištění: Žalobkyně původně specifikovala psychický nátlak ze strany žalovaného tak, že jí mělo být sděleno syny v době, kdy s nimi trávila víkend, že pokud danou dohodu nepodepíše, nemohou se vrátit tito domů k otci; konkrétně mělo být uvedeno starším synem: „Mámo, když to nepodepíšeš, táta nám zakázal se vrátit domů.“. Tato tvrzená verze psychického tlaku na její osobu však byla vyvrácena výpovědí staršího syna účastníků , jméno FO, , když z této výpovědi lze dovodit, že pokud něco žalovaný v tomto směru říkal, bylo to v nadsázce („…on je takový, má občas takový blbý srandičky…když se u toho, když něco říká, směje, tak myslí to právě ze srandy, a jestli se nepletu, tak u toho se také smál…“), potažmo při tlumočení vzkazu žalobkyni starší syn účastníků toto uvedl také z legrace, resp. jak sám uvedl, „s děsem v očích jsem jí to určitě neříkal“. Soud si je vědom značně nekomfortní situace svědka , jméno FO, , vypovídajícího v tomto řízení ve sporu svých rodičů, nicméně případný strach žalobkyně z postupu žalovaného co do nemožnosti návratu synů domů, zůstala-li by dohoda nepodepsána, se jeví soudu i jako zcela neodůvodněný a absurdní za situace, kdy to byla žalobkyně, která odešla ze společné domácnosti, a naopak to byl žalovaný, který po celou dobu o syny pečoval, tyto zabezpečoval, a jeví se tedy jako zcela nelogické, že by jim za tohoto stavu jakkoli bránil v návratu domů. Ostatně na dané verzi svého původního tvrzení netrvala v rámci své výpovědi ani samotná žalobkyně, která vypověděla v tom směru, že Dohodu podepsala, aby následně žalovaný nebyl nepříjemný na syny a těmto nenadával, že nepřinesli podepsanou Dohodu. Soud má však za to, že z celého kontextu dané situace nelze dovodit případné nesvobodné rozhodnutí žalobkyně při podpisu dané dohody z uvedených důvodů (tj. aby žalovaný nenadával dětem, pokud by tak neučinila), když výpověď žalobkyně co do případného prokázání těchto tvrzení se jeví jako ne zcela konzistentní. Byť žalobkyně jako hlavní důvod uvádí chování žalovaného vůči synům, byla to žalobkyně, která odešla od žalovaného i dětí, odstěhovala se do zahraničí a děti vídala zcela sporadicky, když péči o ně ponechala na jejich otci. Žalobkyně nikdy dříve otázku rozdělení majetku neměla zájem řešit, když v tomto směru výslovně vypověděla, že přes návrh své tehdejší právní zástupkyně nic řešit nechtěla, resp. chtěla mít už svůj klid. Přestože žalobkyně uváděla, že Dohodu podepsat nechtěla, přesto se ani nepokusila její obsah projednat např. s osobou právně znalou, natož se žalovaným, naopak o den později po jejím obdržení se dostavila na poštu a nechala si úředně ověřit podpis na Dohodě. Žalobkyně, jak sama uvedla, opakovaně v minulosti žalovanému sdělila, že nic nechce, byť ve své výpovědi toto bagatelizovala, že tak mluvila tzv. do větru. S ohledem na nestandardní nakládání žalobkyně s firemními finančními prostředky žalovaného (k tomu viz výše), dále s ohledem na tu skutečnost, že veškeré finanční zabezpečení zůstalo po odchodu žalobkyně v drtivé většině na žalovaném, lze však nicméně pochopit, že opakované prohlášení žalobkyně, že „nic nechce“, se mohlo za takové situace žalovanému jevit jako odůvodněné, tím spíše s přihlédnutím k té skutečnosti, že to byl žalovaný, který ze svých výlučných finančních prostředků rovněž splatil i hypoteční úvěr váznoucí na vypořádávaných nemovitostech (prokázáno oznámením Raiffeisenbank a.s. o předčasném splacení hypotečního úvěru ze dne 26.2.2021). Soud nepřehlédl ani tu skutečnost, že byť žalobkyně uváděla, že Dohodu podepsala, aby děti nebyly následně slovně atakovány otcem, pokud by Dohodu přinesly nepodepsanou, přesto vypověděla, že si nepamatuje, zda Dohodu předala žalovanému sama, či zda ji posílala po synech. Výpověď žalovaného, že Dohodu přinesla sama žalobkyně a v té souvislosti vznesla i nějaké finanční požadavky vůči jeho osobě, žalobkyně nepopřela s tím, že si matně uvědomuje, že nějaký finanční požadavek na žalovaného měla; dále v tomto směru vypověděla, že se žalovaným osobně komunikovala ohledně různých dohod – soudu tak není zcela jasné, proč pokud bylo žalobkyní komunikováno ohledně těchto různých dohod, proč žalobkyně přistoupila k podpisu sporné Dohody bez takové předchozí komunikace s následným tvrzením o nesvobodě takového úkonu. Z výpovědi účastníků poté vyplynulo, že žalobkyně již dále podepsanou Dohodu nijak nesporovala, a nenamítala ničeho ani v souvislosti s vkladovým řízením u příslušného katastrálního úřadu. Žalobkyně poprvé danou Dohodu zpochybnila až podanou žalobou projednávanou ve stávajícím řízení, kdy i fakt, že k jejímu podání přistoupila pouhý jeden den před uplynutím tříleté zákonné lhůtě pro podání takové žaloby na vypořádání společného jmění manželů (a zároveň až 1 a ¾ roku po jejím podpisu), svědčí o účelovosti takového postupu – tvrzení žalobkyně o náhodě nevyznívá úplně věrohodně. Jak již bylo uváděno výše, soud nijak nesporuje obtížné soužití účastníků, dominanci žalovaného v rámci rodiny, někdy snad až přílišnou přísnost a lpění na řádu a pravidlech, a v kontrastu s tím zjevnou citlivost žalobkyně, nicméně dle soudu se jedná zejména o zcela povahově odlišné nastavení obou účastníků, nikoli však o psychický nátlak, který by vedl k nesvobodnému rozhodování žalobkyně. Psychický nátlak takové intenzity, aby bylo možné tento závěr soudem přijmout, není možné dovodit ani z jiných v řízení provedených důkazů, když tento nevyplývá ani z aktuálních důkazů zajištěných v rámci opatrovnického řízení vedeného u Okresního soudu v Berouně pod sp.zn. , spisová značka, (Okresní soud v Berouně ve svém rozsudku ze dne 12.6.2024, č.j. , spisová značka, , po zhodnocení dokazování dospěl k závěru, že v péči ani jednoho z rodičů nebyly shledány nedostatky, přičemž byly-li nezletilé děti svěřeny do péče matky, soud tak učinil s ohledem na projevené přání nezletilých, jejich věk a i souhlas otce).

7. Po takto provedeném dokazování dospěl soud k závěru, že žaloba nebyla podána důvodně, neboť k vypořádání společného jmění účastníků došlo již na základě Dohody o vypořádání společného jmění manželů po rozvodu manželství ze dne 5.6.2021.

8. Podle ustanovení § 736 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o.z.“) je-li společné jmění zrušeno nebo zanikne-li, anebo je-li zúžen jeho stávající rozsah, provede se likvidace dosud společných povinností a práv jejich vypořádáním. Dokud zúžené, zrušené nebo zaniklé společné jmění není vypořádáno, použijí se pro ně ustanovení o společném jmění přiměřeně.

9. Podle ustanovení § 738 odst. 1 o.z. dohoda o vypořádání má vždy účinky ke dni, kdy společné jmění bylo zúženo, zrušeno nebo zaniklo, bez ohledu na to, zda dohoda byla uzavřena před anebo po zúžení, zrušení nebo zániku společného jmění. Je-li však předmětem vypořádání věc, která se zapisuje do veřejného seznamu, nabývá dohoda právních účinků v části týkající se této věci zápisem do veřejného seznamu. Podle odst. 2 uvedeného ustanovení platnosti dohody o vypořádání nebrání, týká-li se jen části společných majetkových povinností a práv.

10. Podle ustanovení § 739 odst. 1 o.z. dohoda o vypořádání vyžaduje písemnou formu, pokud byla uzavřena za trvání manželství nebo pokud je předmětem vypořádání věc, u které vyžaduje písemnou formu i smlouva o převodu vlastnického práva.

11. Podle ustanovení § 740 o.z. nedohodnou-li se manželé o vypořádání, může každý z nich navrhnout, aby rozhodl soud. O vypořádání rozhoduje soud podle stavu, kdy nastaly účinky zúžení, zrušení nebo zániku společného jmění.

12. Podle ustanovení § 741 o.z. nedojde-li do tří let od zúžení, zrušení nebo zániku společného jmění k vypořádání toho, co bylo dříve součástí společného jmění, ani dohodou, ani nebyl podán návrh na vypořádání rozhodnutím soudu, platí, že se manželé nebo bývalí manželé vypořádali tak, že a) hmotné věci movité jsou ve vlastnictví toho z nich, který je pro potřebu svou, své rodiny nebo rodinné domácnosti výlučně jako vlastník užívá, b) ostatní hmotné věci movité a věci nemovité jsou v podílovém spoluvlastnictví obou; jejich podíly jsou stejné, c) ostatní majetková práva, pohledávky a dluhy náleží společně oběma; jejich podíly jsou stejné.

13. Podle ustanovení § 574 o.z. na právní jednání je třeba spíše hledět jako na platné než jako na neplatné.

14. Podle ustanovení § 580 odst. 1 o.z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

15. Podle ustanovení § 586 odst. 1 o.z. je-li neplatnost právního jednání stanovena na ochranu zájmu určité osoby, může vznést námitku neplatnosti jen tato osoba. Podle odst. 2 uvedeného ustanovení nenamítne-li oprávněná osoba neplatnost právního jednání, považuje se právní jednání za platné.

16. Podle ustanovení § 587 odst. 1 o.z. kdo byl k právnímu jednání přinucen hrozbou tělesného nebo duševního násilí vyvolávající vzhledem k významu a pravděpodobnosti hrozícího nebezpečí i k osobním vlastnostem toho, jemuž bylo vyhrožováno, jeho důvodnou obavu, má právo namítnout neplatnost právního jednání.

17. Podle ustanovení § 588 věta prvá o.z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

18. V řízení bylo prokázáno, že manželství účastníků bylo pravomocně rozvedeno ke dni 30.3.2020, k tomuto dni se také váže zánik společného jmění účastníků. Z ustanovení § 741 o.z. je dále zřejmé, že soud přistoupí k vypořádání společného jmění manželů, pokud toto společné jmění není vypořádáno dohodou a je-li podána žaloba na vypořádání společného jmění manželů do tří let od zániku společného jmění manželů. Vzhledem k té skutečnosti, že žaloba byla podána žalobkyní dne 29.3.2023, tj. ve lhůtě stanovené v ustanovení § 741 o.z., zabýval se soud dále tím, zda již dříve došlo k vypořádání společného jmění manželů dohodou účastníků či nikoli. Žalovaný v této souvislosti poukazoval na Dohodu o vypořádání společného jmění manželů uzavřenou dne 5.6.2021, žalobkyně však sporovala platnost této Dohody. Po provedeném dokazování pak dospěl soud k závěru, že daná Dohoda je platným právním jednáním ve smyslu ustanovení § 574 o.z. ve spojení s ustanoveními § 738 a § 739 o.z., odpovídá svobodné vůli obou účastníků v okamžiku jejího uzavření a účastníci jsou jejím obsahem vázáni, tedy žaloba na vypořádání společného jmění manželů, potažmo vypořádání společného jmění manželů rozhodnutím soudu dle ustanovení § 740 a § 741 o.z., již nemá v tomto řízení své místo. K jednotlivým námitkám poté soud uvádí:

19. Namítala-li žalobkyně, že vypořádání musí být provedeno ve vztahu k celku, nikoliv k jeho částem, nejedná se o námitku důvodnou, a to již s přihlédnutím k ustanovení § 738 odst. 2 o.z., dle kterého platnosti dohody o vypořádání nebrání, týká-li se jen části společných majetkových povinností a práv. Soud se však navíc a především zcela ztotožňuje v tomto směru i s procesní obranou žalovaného, kdy z článků II. 5. a II.

6. Dohody vyplývá jednoznačná vůle účastníků vypořádat své společné jmění v celém jeho rozsahu. Soud zejména opakovaně v této souvislosti poukazuje na obsah sjednaného čl. II.

6. Dohody, tzv. „zbytkovou“ klauzuli, v rámci které účastníci výslovně uvedli, že „společné jmění manželů bude úplně a beze zbytku vypořádáno touto dohodou a podpisem této dohody, dále s tím, že pro případ, že by dodatečně vyšla najevo existence dalších movitých věcí, práv či jiných majetkových hodnot, které nejsou v této dohodě uvedeny a tvořily součást společného jmění manželů, platí, že dnem právní moci rozhodnutí o rozvodu manželství účastníků této dohody se každý z účastníků stal výlučným vlastníkem těch věcí, práv či jiných majetkových hodnot, které se k tomuto dni nacházely v jeho držení (dispozici).“. Lze tak uzavřít, že na základě Dohody ze dne 5.6.2021 došlo dnem právní moci rozsudku o rozvodu manželství k vypořádání celé masy společného jmění účastníků.

20. Soud se poté především zabýval a převážnou část dokazování vedl k druhé námitce žalobkyně, dle které jednání žalobkyně (uzavření Dohody ze dne 5.6.2021) nebylo dle jejího tvrzení svobodné. Po zohlednění veškerého provedeného dokazování poté dospěl soud k závěru, že zjištěný skutkový stav takovému tvrzení žalobkyně neodpovídá, kdy má soud naopak za to, že žalobkyně přistoupila k podpisu, tj. uzavření sporované Dohody, na základě své svobodně projevené vůle. Žalobkyně v rámci svých tvrzení uváděla, že k podpisu Dohody přistoupila na základě psychického nátlaku žalovaného, který spatřovala ve způsobu jednání a komunikace žalovaného ve vztahu k její osobě a zejména pak v době podpisu sporné Dohody ve vztahu ke společným dětem účastníků. Nelze však přehlédnout, že ponejprve žalobkyně poukazovala na konkrétní situaci, na základě které Dohodu podepsala, a to tvrzené výhružky žalovaného ve vztahu k synům účastníků („Mámo, když to nepodepíšeš, táta nám zakázal se vrátit domů.“), takové jednání žalovaného, které by bylo na místě jako výhružku či nátlak na její osobu vážně pociťovat, však v řízení prokázáno nebylo (k tomu viz odst. 6 rozsudku). Ostatně i sama žalobkyně poté ve své výpovědi svá tvrzení poupravila v tom směru, že především poukazovala na dlouhodobé dominantní jednání žalovaného v rámci rodinného života, jeho nepřiměřené lpění na pravidlech a řádu, potažmo nepříjemné chování, není-li mu ostatními členy rodiny vyhověno, a zejména pak na svou obavu, že nepodepíše-li Dohodu, bude žalovaný nadávat dětem, které fyzicky přijdou takto „s nepořízenou“. Na základě provedeného dokazování však dle soudu nelze dovodit, že by žalobkyně přistoupila k podpisu Dohody právě pod hrozbou nějakého takového nátlaku, resp. soud neuvěřil žalobkyni, že by tato Dohodu podepsala s vědomím a přesvědčením o existenci takové vážně míněné obavy. Tomuto tvrzení žalobkyně dle soudu neodpovídá její faktické jednání, nepřesvědčivá byla z pohledu soudu i její výpověď, rovněž žádné jiné v řízení provedené důkazy neprokazují existenci nátlaku žalovaného vedoucí žalobkyni v danou dobu k podpisu sporné Dohody. Jak vyplývá ze shora citovaného ustanovení § 587 odst. 1 o.z., kdo byl k právnímu jednání přinucen hrozbou tělesného nebo duševního násilí vyvolávající vzhledem k významu a pravděpodobnosti hrozícího nebezpečí i k osobním vlastnostem toho, jemuž bylo vyhrožováno, jeho důvodnou obavu, má právo namítnout neplatnost právního jednání. V řízení nebylo prokázáno (a ani tvrzeno), že by žalovaný s úmyslem žalobkyni přimět k podpisu dané Dohody přistoupil k jakékoli výslovné hrozbě tělesného nebo duševního násilí. Předmětná Dohoda byla podepsána každým z účastníků samostatně, na jiném místě a v jiný den. Žalovaný při podpisu dané Dohody ze strany žalobkyně přítomen nebyl. Žalobkyně danou Dohodu podepsala v době více než dvou let po opuštění společné domácnosti, v době, kdy se převážně zdržovala v Německu za účelem výkonu práce. Žalobkyně nikdy dříve nečinila žádné kroky a návrhy na vypořádání společného jmění manželů, naopak opakovaně prohlásila, že „nic nechce“ (vzhledem k jejímu výše blíže specifikovanému ne zcela standardnímu nakládání s finančními prostředky žalovaného z jeho podnikatelské činnosti, opuštění společné domácnosti a ponechání převážné péče a finančního zabezpečení synů na žalovaném lze takové vyjádření vnímat jakožto poměrně pochopitelné a nikoli tzv. „do větru“, jak v tuto chvíli žalobkyně uvádí). Byla-li jí navržena její právní zástupkyní v rámci rozvodového řízení možnost dalších kroků stran vypořádání společného jmění manželů, žalobkyně o takový postup zájem neměla, když „chtěla mít svůj klid“. Žalobkyně ničeho neřešila ani v době podpisu sporné Dohody, tuto podepsala, aniž by měla jakoukoli snahu její obsah konzultovat nejen se samotným žalovaným (byť jak sama uváděla, v minulosti v tomto směru se žalovaným komunikovala), ale i s právním zástupcem či jinou osobou odborně zdatnou. Žalobkyně danou Dohodu dokonce velmi pravděpodobně osobně předala žalovanému, a to s požadavkem (žalovaným neakceptovatelným) co do nějaké finanční úhrady. Žalobkyně následně po dobu cca 1 a ¾ roku platnost Dohody nijak nesporovala, přičemž teprve jeden den před uplynutím tříleté lhůty dle ustanovení § 741 o.z. podala žalobu na vypořádání společného jmění účastníků (existenci uzavřené Dohody v žalobě nijak nezmínila, na tuto poukázal až žalovaný v rámci své procesní obrany). Veškeré tyto skutečnosti ve svém souhrnu dle soudu svědčí o účelovosti postupu žalobkyně při nynějším napadnutí platnosti uzavřené Dohody s úmyslem dojít k odlišnému vypořádání společného jmění účastníků, než bylo z její strany původně akceptováno v rámci uzavřené Dohody, jinými slovy lze dle soudu dojít k závěru, že si žalobkyně tuto Dohodu tzv. „rozmyslela“. Dle soudu neobstojí v tomto směru ani tvrzení žalobkyně, že nechtěla, aby v případě, že děti účastníků nepřinesou podepsanou Dohodu, budou cílem nepříjemného chování žalovaného či jeho nadávek. Žalobkyni ničeho nebránilo odstěhovat se, děti ponechat s otcem a vidět je po určitou dobu jen velmi sporadicky, byť zároveň poukazuje na jeho nepřiměřenou přísnost vůči dětem. Tento stav žalobkyně akceptovala řadu let, kdy dokonce v listopadu 2023 souhlasila s výlučnou péčí otce (soud doplňuje, že ze strany opatrovnického soudu nebyly shledány žádné výhrady vůči takovému postupu). Pokud měla žalobkyně obavy z jednání žalovaného vůči dětem, ničeho jí ani nebránilo s dětmi přijít a nepodepsanou Dohodu s případným vysvětlením žalovanému předat a děti tedy takto „ochránit“. Ostatně žalobkyně danou Dohodu žalovanému, byť již podepsanou, i velmi pravděpodobně osobně předala (tvrzení žalovaného v tomto směru nepopřela s tím, že si vybavuje, že nějaký finanční požadavek byl na žalovaného vznesen); zároveň žalobkyně uvedla, že s žalovaným co do uzavření dohody komunikovala, dle soudu proto není zřejmé, proč tak nečinila i ohledně Dohody nyní z její strany sporované, je-li v tuto chvíli poukazováno na tu skutečnost, že jí byla nucena podepsat pod psychickým nátlakem. Jak již bylo zmíněno výše, výpověď žalobkyně nevyznívá z pohledu soudu zcela věrohodně – žalobkyně ve své prvotní výpovědi neuvedla řadu podstatných skutečností, na tyto reagovala až po výpovědi žalovaného, kdy některé jí původně tvrzené skutečnosti upravila či změnila. Práce s fakty ze strany žalobkyně je pak leckdy zavádějící a přinejmenším nepřesná, kdy toto lze ilustrovat např. na jejím tvrzení o zpracování znaleckých posudků a dokonce i výslechu znalce v rámci opatrovnického řízení vedeného u Okresního soudu v Berouně – jak bylo následně zjištěno ze zprávy Okresního soudu v Berouně, znalec ustanoven nebyl, žádné znalecké posudky zpracovány nebyly a k výslechu znalce tudíž nemohlo býti ani přistoupeno; dle soudu v tomto směru neobstojí ani poukaz na tu skutečnost, že je žalobkyně právním laikem. Soud dále již opakovaně výše poukázal na tu skutečnost, že povahy a osobnostní nastavení obou účastníků, bývalých manželů, jsou významně odlišné, když nekompatibilita jejich osobností co do zajištění dlouhodobého harmonického soužití je evidentně dána. Soud nechce ani nijak bagatelizovat možný psychický tlak pociťovaný žalobkyní v rámci takového soužití, potažmo soucit se syny, otcem vychovávaných přísněji, než by tak činila sama žalobkyně, nicméně soud má za to, že jen na základě těchto skutečností lze stěží dojít k závěru, že dne 5.6.2021 přistoupila žalobkyně k podpisu předestřené Dohody nesvobodně, jak nyní tvrdí (soud v této souvislosti opětovně poukazuje na veškeré výše uvedené a zohledněné okolnosti vedoucí soud k takovému závěru). Soud proto s přihlédnutím k výše uvedenému uzavírá, že na Dohodu o vypořádání společného jmění manželů po rozvodu manželství ze dne 5.6.2021 je třeba pohlížet ve smyslu ustanovení § 574 o.z. jako na platné právní jednání.

21. Na základě všech výše uvedených důvodů tedy soud dospěl k závěru, že účastníci si již dříve, tj. před podáním žaloby na vypořádání společného jmění manželů, vypořádali v souladu s ustanoveními § 738 a § 739 o.z. veškeré své společné jmění, a to na základě platně a svobodně uzavřené Dohody o vypořádání společného jmění manželů po rozvodu manželství ze dne 5.6.2021. Pokud následně žalobkyně přistoupila k podání žaloby na vypořádání společného jmění manželů s přihlédnutím k ustanovením § 740 a § 741 o.z., soudu nezbylo než tuto žalobu jako nedůvodně podanou zamítnout (výrok I. rozsudku).

22. O nákladech řízení (výrok II. rozsudku) bylo rozhodnuto podle ustanovení § 142 odst. 1 o.s.ř., kdy soud v řízení zcela procesně úspěšnému žalovanému přiznal náhradu nákladů řízení spočívajících v nákladech právního zastoupení, nákladech cestovného a nákladech za zmeškaný čas. Náklady právního zastoupení jsou tvořeny 8 úkony právní pomoci po 1 500 Kč dle ustanovení § 7 bod 4., ustanovení § 9 odst. 1 ve spojení s ustanovením § 11 odst. 1 písm. a), d) a g) vyhlášky č. 177/1996 Sb. (převzetí a příprava zastoupení, sepis doplnění vyjádření k žalobě ze dne 8.11.2023 a účast na jednání před soudem konaných ve dnech 20.2.2024, 21.5.2024, 18.7.2024 a 1.10.2024, kdy jednání konané dne 21.5.2024 a dne 18.7.2024 trvalo více než 2 hodiny, proto bylo počítáno jako 2 úkony právní pomoci) a 8 náhradami hotových výdajů po 300 Kč dle ustanovení § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb. Žalovanému dále náleží náhrada za promeškaný čas za každou jednotlivou cestu k soudnímu jednání dle ustanovení § 14 odst. 1 písm. a), odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., tj. 4 půlhodiny po 100 Kč – celkem 400 Kč, za čtyři cesty k výše uvedeným soudním jednáním tedy celkem 1 600 Kč. Žalovaný má rovněž nárok na jízdné za cestu , adresa, a zpět při cestě osobním vozem BMW 530D na výše zmíněná soudní jednání, a to s přihlédnutím k ustanovení § 1 a § 4 vyhlášky č. 398/2023 Sb. v celkové výši 3 692 Kč. Náklady na právní zastoupení (14 400 Kč), náhrada za promeškaný čas (1 600 Kč) a náhrada jízdného (3 692 Kč), byly následně zvýšeny o 21 % DPH, neboť právní zástupce žalovaného je jejím plátcem. Žalovanému tak celkem náleží náhrada nákladů řízení v konečné výši 23 827,32 Kč. Co se týče nárokovaného úkonu – sepis odvolání proti předběžnému opatření ze dne 13.10.2023, soud poukazuje na tu skutečnost, že tomuto návrhu nebylo odvolacím soudem vyhověno (usnesení zdejšího soudu ze dne 2.10.2023, č.j. 16 C 82/2023-102, kterým bylo předběžné opatření nařízeno, bylo potvrzeno Městským soudem v Praze ze dne 6.11.2023, č.j. 62 Co 327/2023-122), takový úkon žalovaného proto nelze hodnotit jako hospodárný a stanovit žalobkyni povinnost jeho úhrady. Ze stejného důvodu nebyla žalovanému přiznána ani náhrada za zaplacený soudní poplatek v souvislosti s takto podaným odvoláním ve výši 1 000 Kč. Soud konečně uvádí v souvislosti s přiznaným nárokem na náhradu nákladů řízení ve formě nákladů právního zastoupení následující: Soud si je vědom, že je-li předmětem řízení vypořádání společného jmění manželů, je v prvé řadě na místě postup dle ustanovení § 8 odst. 6 vyhlášky č. 177/1996 Sb., tj. vychází se z poloviny hodnoty všech jednotlivých věcí, pohledávek a dluhů, které strany učinily předmětem vypořádání. Takový postup je však možný pouze v případě, bylo-li vedeno dokazování i k hodnotě těchto jednotlivých položek ve společném jmění manželů, potažmo byla-li taková hodnota v řízení prokázána. V projednávané věci však soud takové dokazování neprováděl, neboť se primárně zabýval platností účastníky uzavřené dohody o vypořádání společného jmění manželů. Vzhledem k tomu, že dospěl k závěru, že dohoda ze dne 5.6.2021 je dohodou platně uzavřenou, vypořádáním jednotlivých položek (a prováděním dokazování v tomto směru, a to včetně zjišťování jednotlivých hodnot) se již dále nebylo na místě zabývat. Soud proto postupoval při stanovení výše odměny právního zástupce žalovaného za použití ustanovení § 9 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., a to s tím, že v daném případě nelze zjistit hodnotu věci, která je předmětem sporu, resp. ji lze zjistit jen s nepoměrnými obtížemi. Soud poukazuje i na judikaturu v tomto směru, kdy „Hodnotu věci lze zjistit jen s nepoměrnými obtížemi tehdy, jestliže např. z obsahu spisu není zřejmý žádný právně relevantní podklad týkající se hodnoty nemovitosti a zjišťování hodnoty věci by znamenalo prodloužení sporu ve vazbě na neúčelné náklady, jež by se musely vynaložit v souvislosti s odborným posouzením skutečností rozhodných pro zjištění hodnoty.“ (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.11.2015, sp. zn. , spisová značka, , publikované v časopise Soudní rozhledy 4/2016, str. 118, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. , spisová značka, ).

23. O lhůtě k plnění soud rozhodl podle ustanovení § 160 odst. 1 před středníkem o.s.ř., když neshledal žádné důvody pro její prodloužení.