17 C 112/2026

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 5 rozhodl soudkyní Mgr. Šárkou Dimitriadisovou ve věci žalobkyně: Anonymizováno sídlem Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno proti žalované: Jméno žalované, IČO IČO žalované sídlem Adresa žalované, 155 31 Praha – Lipence o zaplacení 12 500 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 12 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 12 000 Kč od 28. 4. 2026 do zaplacení, a to ve splátkách ve výši 1 000 Kč měsíčně, splatných vždy do 25. dne v měsíci, počínaje měsícem následujícího po měsíci, ve kterém tento rozsudek nabude právní moci, a to pod ztrátou výhody splátek, v případě prodlení s uhrazením, byť i jediné splátky.

II. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení částky 500 Kč, úroku 36 % ročně z částky 12 500 Kč od 16. 12. 2025 do zaplacení, zákonného úroku z prodlení z částky 12 500 Kč od 16. 1. 2026 do 27. 4. 2026, zákonného úroku z prodlení z částky 500 Kč od 28. 4. 2026 do zaplacení, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 5 250,14 Kč a nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 1 500 Kč zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 1 104 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhá v záhlaví uvedené částky s odůvodněním, že s žalovanou dne 16.12.2025 uzavřela prostřednictvím prostředků komunikace na dálku smlouvu o úvěru č. hodnota. Před uzavřením smlouvy žalobkyně posoudila schopnost žalované dostát svým peněžitým závazkům s odbornou péčí ve smyslu § 5 a § 6 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). Na základě smlouvy žalobkyně poskytla žalované dne 16. 12. 2025 prostřednictvím bankovního převodu peněžní prostředky v celkové výši 12 500 Kč. Smluvní strany sjednaly splatnost úvěru ke dni 15. 1. 2026. Žalovaná svůj peněžitý závazek řádně a včas nesplnila a ke dni splatnosti neuhradila dlužnou částku. Žalovaná se tak od 16. 1. 2026 nachází v prodlení se splněním svého peněžitého závazku. Žalobkyně zaslala žalované celkem 4 upomínky dle smlouvy a sazebníku, každou ve výši 500 Kč. Žalovaná dne 9. 2. 2026 uhradila částku 500 Kč, která byla v souladu se smlouvou započtena na úhradu jedné z upomínek.

2. Žalovaná se k žalobě vyjádřila tak, že úvěrová smlouva je dle jejího přesvědčení neplatná. Žalobkyni uhradila částku 500 Kč. Na smlouvu je nutné pohlížet jako na spotřebitelskou, neboť skutečnost, že je u jejího jména uvedeno IČO ji nezbavuje spotřebitelské ochrany. Domnívala se, že uzavřela smlouvu o spotřebitelském úvěru, záměrně nežádala o podnikatelský úvěr a nikdo jí na tuto skutečnost neupozornil. Živnostenský list má zřízený již dlouho. Reálně nepodniká, je zaměstnaná, nezamýšlela podnikání obnovit. Finanční prostředky k podnikání nepoužila a ani to tak nebylo zamýšleno. Žalobkyně se nedotazovala na její podnikatelský plán, nepožadovala dodat daňová přiznání a žádným způsobem nekonala ve smyslu ověření, zda je schopna z podnikatelské činnosti úvěr splácet. Domnívá se, že se žalobkyně poskytováním „podnikatelských“ úvěrů pouze snaží vyhnout ochraně, kterou zákon poskytuje spotřebitelům, čímž je žalobkyni umožněno dluh mnohonásobně navyšovat o různé sankce a poplatky jinak ve spotřebitelských úvěrech zakázané, a zároveň je zjednodušeno případné vymáhání. Žalobkyně před uzavíráním úvěru nijak neposoudila úvěruschopnost žalované, a to ani jakožto podnikatele ani jakožto spotřebitele. S ohledem na výše uvedené, kdy na žalovanou má být pohlíženo jako na spotřebitele, je třeba uvést, že k uzavření smlouvy stačilo pouze doložit doklad totožnosti. Žalobkyně nijak neprověřovala výdaje žalované, ať už se jedná o náklady na živobytí nebo další závazky. Žalobkyně výdaje žalované neověřovala ani za účelem ověření, zda skutečně podniká a má výdaje podnikatelského charakteru.

3. Ačkoliv soud na základě listinných důkazů založených žalobkyní neměl za prokázané, že žalovaná zvolila typ podnikatelského úvěru vědomě, jak tvrdila žalobkyně, žalobkyně se z ústního jednání konaného dne 15. 7. 2026 omluvila, soud proto neposkytl poučení dle § 118a o. s. ř.

4. Žalovaná se k nařízenému jednání soudu se nedostavila, z jednání se neomluvila, soud proto postupoval podle § 101 odst. 3 o. s. ř., když jednal a rozhodl v její nepřítomnosti.

5. Soud v řízení zjistil následující skutkový stav.

6. Dne 15. 1. 2026 žalovaná požádala o úvěr ve výši 30 000 Kč. V žádosti je uvedeno, že se jedná o úvěr spotřebitelský, bezúčelový. Žádost je označena číslem hodnota. V žádosti je uvedeno, že žalovaná je zaměstnancem, uveden je rovněž zaměstnavatel, informace o podnikání žalované žádost neobsahuje (Žádost o spotřebitelském úvěru číslo hodnota). Žalobkyně doložila poučení spotřebitele, přičemž toto je nedatováno a nepodepsáno (Poučení spotřebitele). Žalovaná uvedla, že je zaměstnancem, její příjem činí 27 877 Kč, výdaje 6 800 Kč, jako identifikační údaj žalovaná uváděla své rodné číslo (Aktuální informace o klientovi k půjčce 1058689 a úvěruschopnost klienta k půjčce 1058689). Mezi žalobkyní a žalovanou byla uzavřela smlouva označená jako „Smlouva o podnikatelském úvěru č. hodnota“, kdy v této se žalobkyně zavázala žalované poskytnout částku 12 500 Kč, přičemž žalovaná se částku zavázala vrátit společně se sjednaným příslušenstvím. V této smlouvě je žalovaná označena číslem IČO i rodným číslem. V předmětu smlouvy jsou uvedeny podnikatelské účely „úhrada služeb a poplatků“ (Smlouva o podnikatelském úvěru). Dne 16. 12. 2025 žalobkyně poskytla žalované částku 12 500 Kč (Potvrzení o provedení transakce). Dne 9. 2. 2026 žalovaná uhradila žalobkyni částku 500 Kč (Potvrzení o provedení platby). Žalobkyně žalovanou opakovaně vyzývala k úhradě dlužné částky (Výzva k úhradě dlužné částky ze 20. 1. 2026, 25. 1. 2026, 4. 2. 2026, 14. 2. 2026).

7. Po provedeném dokazování dospěl soud k následujícímu skutkovému stavu. Ze smlouvy o podnikatelském úvěru ze dne 16. 12. 2025 č. hodnota kterou uzavřela žalobkyně jako věřitel se žalovanou (dále jen „Smlouva“), soud zjistil, že se žalobkyně zavázala poskytnout žalované úvěr ve výši 12 500 Kč, když v předmětu smlouvy jsou uvedeny podnikatelské účely „úhrada služeb a poplatků“. Totožnost žalované byla ověřena oproti občanskému průkazu, žalovaná uzavřela Smlouvu formou komunikace na dálku, a to prostřednictvím mobilního telefonu. Žalovaná se zavázala úvěr zaplatit spolu s úrokem ve výši 36 % ročně do 30 dnů od vyplacení. Částka 12 500 Kč byla převedena na účet žalované.

8. Mezi účastníky nebylo sporné, že částka 12 500 Kč byla žalované poskytnuta a žalovaná uhradila částku 500 Kč. Mezi účastníky bylo naopak sporné, zda žalovaná uzavřela smlouvu v postavení podnikatele pro účely své podnikatelské činnosti.

9. Po právní stránce dospěl soud k závěru, že účastníci uzavřeli smlouvu o úvěru ve smyslu § 2395 o. z. Bylo třeba posoudit, zda žalovaná vystupovala při uzavření úvěrové Smlouvy v pozici jako podnikatel v rámci své podnikatelské činnosti, či v postavení spotřebitele a zda Smlouva byla uzavřena platně.

10. Spotřebitel je definován v § 419 o. z. tak, že je jím každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná.

11. Podle § 420 odst. 1 o. z. kdo samostatně vykonává na vlastní účet a odpovědnost výdělečnou činnost živnostenským nebo obdobným způsobem se záměrem činit tak soustavně za účelem dosažení zisku, je považován se zřetelem k této činnosti za podnikatele.

12. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 29. 11. 2011 sp. zn. 23 Cdo 1861/2010, dovodil, že má-li se jednat o závazkový obchodní vztah, musí jít o vztah mezi podnikateli, a dále musí být při vzniku tohoto závazkového vztahu zřejmé, že se s přihlédnutím ke všem okolnostem týká jejich podnikatelské činnosti. V rozsudku ze dne 19. 7. 2017 sp. zn. 23 Cdo 705/2017 Nejvyšší soud uzavřel, že pro závěr, zda fyzická osoba uzavírající smlouvu je v postavení spotřebitele, je rozhodující zejména účel jednání takové osoby v tomto smluvním vztahu. V rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 1685/2015 ze dne 29. 11. 2016 dospěl Nejvyšší soud k závěru, že „pro odpověď na otázku, zda fyzická osoba uzavírající smlouvu s dodavatelem je v postavení spotřebitele, je rozhodující především jednání takové osoby v konkrétním smluvním vztahu. Okolnost, že spotřebitel má podnikatelské oprávnění, je pro posouzení jeho právního postavení ve smluvním vztahu s dodavatelem irelevantní.“ Ústavní soud v usnesení ze dne 8. 6. 2021 sp. zn. II ÚS 1176/21 uvedl, že pro určení postavení účastníka v konkrétní smlouvě není relevantní výslovně ujednaná smluvní identifikace stran, nýbrž je třeba zkoumat faktický stav věci. Podstatné je odlišit, zda podnikající fyzická osoba jedná jako podnikatel v rámci své podnikatelské činnosti, nebo mimo tento rámec. Ústavní soud dovodil že rovněž osoba s živnostenským oprávněním může vystupovat v daném vztahu jako spotřebitel, pokud jedná mimo rámec své podnikatelské činnosti. Souvislost půjčovaných prostředků s podnikáním nelze podle Ústavního soudu prokazovat pouze tím, že je ve smlouvě uveden údaj o sídle a identifikačním číslem podnikatele, ani tím že smlouva „skrytě“ obsahuje ve formulářových ustanoveních blíže neurčené označení „podnikatelské účely“.

13. Soud musel posoudit, zda v případě Smlouvy se jedná o úvěr, který uzavírala žalovaná jako podnikatel v rámci své podnikatelské činnosti, anebo jako spotřebitel. Žalobkyně je subjektem poskytující spotřebitelské úvěry. Smlouva, kterou účastníci uzavřeli, je nazvána smlouvou o podnikatelském úvěru, žalovaná je v ní označena datem narození, rodným číslem, adresou místa podnikání a identifikačním číslem. V článku I. 2 Smlouvy se uvádí, že úvěrovaný prohlašuje, že při uzavírání Smlouvy vystupuje jako podnikatel a má zájem o poskytnutí podnikatelského úvěru. Účel úvěru je uveden jako výlučně na financování podnikatelských potřeb, a to úhrada služeb a poplatků. Blíže však nebyl podnikatelský účel, na který byl žalovanému úvěr ze strany žalobkyně poskytován, specifikován. S ohledem na shora citovanou judikaturu, kdy pouhé označení smluvní strany jako podnikatele ani údaj, že úvěr je poskytován pro podnikatelské účely, nepostačuje k prokázání tvrzení, že konkrétní úvěrová smlouva byla uzavírána mezi podnikateli v rámci podnikatelské činnosti dlužníka. Účel, pro který byl úvěr poskytnut, byl ve smlouvě konkretizován velmi obecně, smlouva byla vyhotovená ve standardizované podobě. Žalobkyně jako poskytovatel úvěru se nijak nezajímala o to, v jaké oblasti žalovaný podniká a pro jaké účely žádá úvěr poskytnout. Ve smlouvě je žalovaná označena i rodným číslem a datem narození. Žalovaná tvrdila, že o úvěr žádala jako o spotřebitelský a nebyla si vědoma skutečnosti, že se jedná o úvěr podnikatelský. Dlouhodobě nepodniká a podnikání si neplánuje obnovit. V tomto ohledu soud považuje za podstatné, že vyjma Smlouvy veškeré další listiny založené žalobkyní obsahují skutečnost, že se jedná o spotřebitelský úvěr (žádost označená totožným číslem jako Smlouva, informace o klientovi, žalobkyně ostatně doložila i poučení spotřebitele). Žalobkyně neprokázala, že žalovaná při uzavírání Smlouvy jednala v rámci své podnikatelské činnosti. Nadto z listin předložených žalobkyní vyplývá časový rozpor mezi datem podání žádosti o úvěr a datem poskytnutí finančních prostředků, který tvrzení žalobkyně o podnikatelském charakteru úvěru dále oslabuje. Za situace, kdy tvrzení žalobkyně, že se jedná o podnikatelský úvěr, je opíráno pouze o formulaci smlouvy a o označení žalované ve smlouvě identifikačním číslem, dospěl soud k závěru, že nebylo prokázáno, že se jedná o podnikatelský úvěr, tedy že by žalovaná při jeho uzavírání vystupovala jako podnikatel v rámci své podnikatelské činnosti. Soud dospěl k závěru, že se jedná o spotřebitelský úvěr, na který se vztahuje zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.

14. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěru schopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 citovaného ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku při tom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Jako důsledek porušení uvedené povinnosti stanoví § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru neplatnost smlouvy uzavřené v rozporu s povinností poskytovatele úvěru s tím, že spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčení lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

15. Otázkou nutnosti zkoumat úvěruschopnost žadatelů o úvěr se opakovaně zabývaly vyšší soudy. Soud zde odkazuje například na rozsudky Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 33 Cdo 2178/2018, 33 Cdo 201/2018 a dále pak na nález Ústavního soudu sp. zn. III ÚS 41 29/18 ze dne 26. 2. 2019. Tato citovaná rozhodnutí se sice týkala posouzení úvěruschopnosti v režimu podle zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11.2016, ovšem s ohledem na níže uvedené, má soud za to, že závěry těchto rozhodnutí lze vztáhnout i na posouzení úvěruschopnosti v režimu zákona č. 257/2016 Sb., a to z následující důvodů: z rozsudku Soudního dvora Evropské unie 2. senátu ze dne 5. 3. 2020 sp. zn. C – 679/18, vyplývá, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2 008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice rady číslo 87/102/EHS, musí být vykládány v tom smyslu, že ukládají vnitrostátním soudům, aby zkoumaly z úřední povinnosti, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele dle článku 8 citované směrnice, to znamená povinnost řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, a to za podmínky, že tyto sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 citované směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele (tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem) uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel neplatnost namítne, a to v tříleté promlčení době. Soudní dvůr EU rozhodoval o předběžné otázce, kterou položil Okresní soud v Ostravě a dospěl k závěru, že uvedená směrnice byla do českého právního řádu transponována nedostatečně, když § 87 zákona o spotřebitelském úvěru sice stanoví sankci neplatnosti úvěrové smlouvy, ovšem jen za předpokladu, že se spotřebitel neplatnosti dovolá. Soudní dvůr Evropské unie ještě nad rámec odpovědi na předběžné otázky doplnil, že sankci v podobně ztráty nároku věřitele na ostatní peněžitá plnění považuje za přiměřenou ve smyslu článku 23 směrnice. Je tedy zřejmé, že ustanovení § 86 a 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, je třeba vykládat tak, že porušení povinnosti věřitele řádně zkoumat úvěruschopnost žadatele o úvěr před uzavřením úvěrové smlouvy je sankcionováno absolutní neplatností takovéto úvěrové smlouvy, k níž musí soud přihlížet z úřední povinnosti. K totožnému závěru o absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy pro nesplnění povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost žadatele o úvěr dospěl rovněž Krajský soud v Českých Budějovicích ve věci sp. zn. 19 Co 637/2020.

16. Soud se tedy zabýval tím, žalobkyně splnila povinnost stanovenou zákonem o spotřebitelském úvěru v § 86. Žalobkyně tvrdila, že posuzovala úvěruschopnost žalované před uzavřením smlouvy avšak k případnému posouzení úvěruschopnosti neoznačila žádné důkazy. Neunesla tedy břemeno tvrzení a břemeno důkazní ohledně řádného vyhodnocení schopnosti žalované daný úvěr splácet. Soud opětovně uvádí, že soud nemohl žalobkyni poučit ve smyslu § 118a odst. 1, odst. 3 o.s.ř. o povinnosti tvrdit všechny rozhodné skutečnosti (ohledně postavení žalované jako podnikatele a posouzení úvěruschopnosti) a označit k tvrzeným skutečnostem důkazy, neboť poučovací povinnost soudu se k váže jednání, ke kterému se žalobkyně nedostavila. Soud proto dospěl k závěru, že uvedená smlouva je pro porušení povinnosti uvedené v § 86 o spotřebitelském úvěru neplatná.

17. Přestože je úvěrová Smlouva pro porušení povinnosti žalobkyně řádně posoudit úvěruschopnost žalované před uzavřením Smlouvy absolutně neplatná, není zde žádný právní důvod, pro který by si žalovaná mohla ponechat poskytnutou finanční částku 12 000 Kč, kdy soud vzal za zjištěné, že žalovaná na poskytnutou jistinu uhradila 500 Kč. Žalovaná je tedy povinna v souladu s § 87 odst. 1 věty poslední zákona o spotřebitelském úvěru vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru, tj. 12 000 Kč.

18. Soud při rozhodování o způsobu plnění přihlédl k ustanovení § 87 odst. 1 věty poslední zákona o spotřebitelském úvěru, podle něhož je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Toto ustanovení reflektuje princip ochrany spotřebitele, který se ocitl v závazkovém vztahu na základě neplatné smlouvy, a zároveň zajišťuje, aby věřitel nebyl zcela zbaven možnosti získat zpět poskytnuté prostředky.

19. Žalovaná požádala o možnost hrazení částky ve splátkách ve výši 500 Kč, v tomto ohledu uvedla, že se nachází v nepříznivé finanční situaci, tuto skutečnost však žádným způsobem nedoložila, jednání soudu se neúčastnila a soud jí v tomto ohledu nemohl poskytnou příslušné poučení. V tomto ohledu soud přihlédl k souhlasnému stanovisku žalobkyně s umožněním hrazení dluhu ve splátkách. Výše měsíční splátky byla proto stanovena na částku 1 000 Kč, kdy tato výše splátek byla soudem vyhodnocena jako přiměřená, neboť žalované ponechává dostatečný prostor pro úhradu dalších životních nákladů, a zároveň umožňuje postupné uspokojení nároku žalobkyně v rozumném časovém horizontu.

20. O příslušenství dlužné soudem přiznané částky soud rozhodl podle ustanovení § 1970 o. z. ve spojení s ustanovením § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Žaloba představovala první prokazatelnou výzvu k vrácení plnění z neplatné smlouvy. Co do prvého dne prodlení proto soud vycházel z doručení žaloby žalované, ke kterému došlo dne 26. 4. 2026. Žalovaná se tak dostala do prodlení s úhradou dne 28. 4. 2026. Od tohoto data byl žalobkyni přiznán nárok na úhradu příslušenství ve formě zákonného úroku z prodlení, když ve zbývající části byla žaloba co do požadavku zákonného úroku z prodlení jakožto nedůvodně podaná soudem zamítnuta.

21. Ve zbytku pak soud žalobu výrokem II. zamítl.

22. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 1 104 Kč, přičemž tato částka představuje 92 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 96 % a úspěchu žalované v rozsahu 4 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 1 000 Kč a nákladů řízení uplatněných v souladu s § 151 odst. 3 o. s. ř. za použití vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 254/2015 Sb., dle které účastníkovi řízení, jenž nebyl zastoupen zástupcem podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a nedoložil výši hotových výdajů, náleží částka 200 Kč představující 100 Kč za každý ze dvou úkonů dle § 2 odst. 1 uvedené vyhlášky neboť bylo rozhodnuto o návrhu podaném na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně týmž účastníkem ve skutkově i právně obdobných věcech, v nichž je předmětem řízení peněžité plnění a hodnota sporu nepřevyšuje 50 000 Kč. Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to k Městskému soudu v Praze, prostřednictvím Obvodního soudu pro Prahu 5. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení. Nesplní-li žalovaná povinnosti uložené jí tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.