17 C 278/2025

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 5 rozhodl soudkyní Mgr. Šárkou Dimitriadisovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Jméno žalované, narozená Datum narození žalované bytem Adresa žalované o zaplacení 46 659,28 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 22 730,60 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 22 730,60 Kč od 30. 5. 2025 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba, kterou se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky 23 928,68 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 23 108,49 Kč od 1. 2. 2025 do 29. 5. 2025 a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 377,89 Kč od 30. 5. 2025 do zaplacení, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou podanou ke zdejšímu soudu dne 5. 6. 2025 domáhala po žalované zaplacení shora uvedené částky s odůvodněním, že dne datum uzavřela se žalovanou smlouvu o úvěru, na základě které poskytla žalovanému spotřebitelský úvěr až do výše 52 800 Kč. Úvěruschopnost žalované byla ověřena. Žalobkyně žalované dne datum vyplatila dvě částky a to 1 000 Kč a 22 000. Žalovaná se dostala do prodlení s úhradou pravidelných denních splátek, proto žalobkyně dne datum vypověděla; do prodlení s úhradou celého úvěru se žalovaný dostala dne datum. Na jistinu žalobkyně zaplatila celkem 269,33 Kč a to dne datum. Dluh žalované činí 46 659,28 Kč, z toho jistina činí 22 730,60 Kč a dále poplatky a příslušenství činí 23 928,68 Kč, a nebyl uhrazen ani na základě upomínky.

2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.

3. Podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednání vzdali, popřípadě s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. S ohledem na to, že byly splněny podmínky pro postup dle § 115a o. s. ř., kdy žalobkyně vyslovila souhlas s rozhodnutím bez nařízení jednání již v návrhu, a žalovaný nereagoval na výzvu soudu, měl soud za to (§ 101 odst. 4 o. s. ř.), že souhlasí a k projednání věci nenařizoval jednání.

4. V řízení bylo listinnými důkazy prokázáno, že žalobkyně na základě smlouvy o revolvingovém spotřebitelském úvěru poskytla žalované úvěr až do ve výše 52 800 Kč, který mohla žalobkyně čerpat postupně i opakovaně, se smluvním úrokem 0,883 % denně, RPSN 1245,85 % (prokázáno smlouvou o úvěru). Dne datum žalobkyně žalované vyplatila dvě částky, a to 22 000 Kč a 1 000 Kč (prokázáno přehledem bankovních transakcí vyplacených žalované). Skutečnost, že účet, na který byly vyplaceny finanční prostředky je žalované, a že došlo k připsání finančních prostředků, byla potvrzena právnická osoba. (prokázáno sdělením právnická osoba. ze dne datum). Žalobkyně žalovaného k zaplacení dlužné částky vyzvala dne datum (prokázáno upomínkou, dokladem o odeslání).

5. Z dalších provedených důkazů soud nezjistil žádné skutečnosti podstatné pro toto řízení vzhledem k právnímu posouzení věci.

6. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

7. Podle § 419 o. z. je spotřebitelem každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná.

8. Dle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů („zákon o spotřebitelském úvěru“), je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

9. Podle § 588 o. z. přihlédne soud i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

10. Žalobkyně se žalovaným uzavřeli smlouvu o úvěru, kterou byl sjednán úrok ve výši 0,883 % denně, tj. 304 % ročně, přičemž soudu je známo, že podle databáze ARAD ČNB činila průměrná úroková sazba úvěrů poskytnutých bankami ČR domácnostem v ČR k červnu 2024 nejvýše 7,35 % ročně. Již v době před účinností současného občanského zákoníku dovodila soudní judikatura, že nepřiměřenou, a tedy odporující dobrým mravům je zpravidla taková výše úroků, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). Obecně je pak dovozováno Nejvyšším soudem, že přijatelnou „mezí“ smluvního úroku v obdobných případech je dvoj – až trojnásobek výše obvyklého úroku poskytovaného bankami (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005).

11. V předmětné věci byl úvěrovou smlouvou sjednán smluvní úrok za poskytnutí spotřebitelského úvěru ve výši 304 % p. a. Výše úroku sjednaného v projednávané věci tedy vysoce přesahuje maximální výši obvyklého úroku poskytovaného bankami v době uzavření smlouvy, v daném období více než 40x. Zjištěný nepoměr oproti běžným úrokovým sazbám je možné označit za natolik dramatický, že zakládá absolutní neplatnost úvěrové smlouvy, neboť se zjevně příčí dobrým mravům. Úvěr poskytnutý žalovanému vykazuje znaky lichvy tak, jak je tato definována v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, když výše úroků podstatě přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěru a půjček. Zjevné porušení dobrých mravů nabývá v tomto případě ještě vyšší intenzity, protože se jedná o smlouvu se spotřebitelem, který je slabší smluvní stranou a náleží mu tak zvýšená ochrana. Není tudíž pochyb, že jen na základě tohoto konstatování předmětná smlouva o úvěru naplňuje ve směrodatných rysech kritéria vymezená v nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012 sp. zn. I. ÚS 199/11. Ochrana takto nabytých práv pak stojí zcela mimo účel civilního procesu, resp. mimo základní hodnotový rámec práva jako normativního systému (dále srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 10. 2013, sp. zn. III. ÚS 562/12).

12. Na věci nic nemění skutečnost, že se jedná o úvěr nebankovní, neboť ačkoliv úrokové sazby nebankovních poskytovatelů úvěrů bývají oproti bankovnímu sektoru obvykle vyšší, nehraje tato skutečnost roli při posouzení přiměřenosti sjednaného úroku. Pokud by totiž soudy měly použít jiné srovnávací měřítko pro nebankovní poskytovatele než pro banky, vedlo by to k absurdním závěrům zakládajícím nerovnost mezi oběma skupinami poskytovatelů úvěrů (srovnej např. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. 4. 2021, č. j. 29 Co 52/2021-71).

13. Na základě výše uvedeného tedy soud uzavřel, že posuzovaná smlouva o úvěru je absolutně neplatná, a to v celém svém rozsahu. Smlouva o úvěru je smlouvou konsenzuální, jednou z jejích podstatných náležitostí je povinnost úvěrovaného hradit úroky, tuto část tak nelze oddělit od dalšího obsahu smlouvy (srovnej např. rozsudek Soudního dvora ze dne 21. 4. 2016, ve věci C-377/14, Radlingerovi ca FINWAY a. s. či rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7.9.2022, č.j. 62 Co 181/2022-157). Současně soud konstatuje, že v dané věci není prostor pro moderaci výše sjednaného úroku ve smyslu § 577 občanského zákoníku, neboť žalobkyně jako profesionál na trhu poskytování nebankovních úvěrů založila podstatu svého podnikání právě na zjevně neobvykle vysoké sazbě úroku z úvěru. Vyvažuje tím podnikatelské riziko nevrácení části úvěrů, když jejími klienty jsou z povahy věci subjekty s horší platební morálkou, kterým by banky úvěr začasté ani neposkytly. Z toho lze dovodit, že žalobkyně by úvěry se standardní sazbou, byť v horní části rozmezí, neposkytovala, tedy by úvěrové smlouvy s takovou sazbou neuzavírala. Žalobkyně tedy programově staví model svého podnikání ve sféře poskytování rizikových úvěrů na tom, že ti klienti, kteří plní její podmínky (platí vysoký úrok z úvěru) a generují žalobkyni zisk, vyvažují tak její ztráty z nesplácených rizikových úvěrů. To je tedy důvodem toho, že žalobkyně by úvěry se standardní sazbou, byť v horní části rozmezí, neposkytovala a smlouvy s takovou sazbou by neuzavírala. Tyto závěry byly Městským soudem v Praze jako soudem odvolacím opakovaně judikovány ve skutkově a právně obdobných sporech vedených např. pod těmito spisovými značkami: sp. zn. 30Co 61/2019, sp. zn. 22Co 197/2019, sp. zn. 11Co 334/2020, sp. zn. 13Co 346/2021, sp. zn. 19Co 102/2022, sp. zn. 22Co 61/2022, a sp. zn. 53Co 47/2022, sp. zn. 11Co 171/2022, sp. zn. 20Co 12/2023, sp. zn. 62Co 67/2023, sp. zn. 20Co 149/2023, sp. zn. 28Co 217/2023. V těchto rozhodnutích odvolací soud také vysvětlil, že při neplatnosti úvěrové smlouvy jako celku není prostor pro moderaci ve smyslu § 577 o. z., která se uplatní jen v případě, že se vada, spočívající v nezákonném určení množstevního, časového, územního nebo jiného rozsahu právního jednání vztahuje jen na část právního jednání.

14. Žalobkyně se po žalovaném s ohledem na uvedené může domáhat toliko vrácení finanční částky, která byla žalovanému skutečně poskytnuta, tedy částky celkem 23 000, Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení (§ 2991 a násl. o. z.). Žalobkyně vyčíslila v žalobních tvrzeních dlužnou jistinu ve výši 22 730,60 Kč, a jelikož tuto jistinu žalovaná žalobkyni neuhradila, ani po upomínkách, soud jí tuto povinnost uložil. (výrok I.)

15. O příslušenství dlužné částky soud rozhodl podle ustanovení § 1970 o. z. ve spojení s ustanovením § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Co do prvého dne prodlení soud vycházel z výzvy právního zástupce žalobkyně k úhradě dlužné částky ze dne datum; v rámci této korespondence dané k přepravě téhož dne (viz podací lístek) byla žalovaná požádána o úhradu dluhu do 3 dnů od doručení výzvy, kdy za doručenou se výzva považuje v souladu s § 573 o. z. třetí pracovní den po odeslání. Žalovana se tak dostala do prodlení s úhradou dne datum. Od tohoto data byl žalobkyni přiznán nárok na úhradu příslušenství ve formě zákonného úroku z prodlení, když ve zbývající části byla žaloba co do požadavku zákonného úroku z prodlení jakožto nedůvodně podaná soudem zamítnuta.

16. Ohledně zbývající částky – smluvní pokuty, poplatky za služby, a jejich příslušenství soud žalobu jako nedůvodnou zamítl, neboť s ohledem na závěr o absolutně neplatné smlouvě o úvěru nárok na jejich úhradu žalobkyni nevznikl. (výrok II.)

17. O náhradě nákladů řízení (výrok III. rozsudku) soud rozhodl podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., když žalovaná byla v řízení úspěšná v převažující části, žádné prokazatelné náklady řízení jí však nevznikly. Soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to k Městskému soudu v Praze, prostřednictvím Obvodního soudu pro Prahu 5. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení. Nesplní-li žalovaná povinnosti uložené jí tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.