17 C 35/2026

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 5 rozhodl soudkyní Mgr. Šárkou Dimitriadisovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 68 350,24 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 20 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 20 000 Kč od 11. 11. 2025 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhá zaplacení částky 48 350,24 Kč, zákonného úroku z prodlení z částky 56 441,19 Kč od 17. 6. 2025 do 10. 11. 2025 a zákonného úroku z prodlení z částky 48 350,24 Kč od 11. 11. 2025 do zaplacení, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se podanou žalobou po žalovaném domáhala zaplacení žalované částky s příslušenstvím. Svůj nárok odůvodnila tím, že účastníci uzavřeli dne 1. 11. 2024 smlouvu o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, . Tato smlouva byla dne 16. 5. 2025 nahrazena dohodou o narovnání uzavřenou mezi žalobkyní a žalovaným. Žalovaný se v této dohodě zavázal uhradit dlužnou částku ve výši 56 441,19 Kč, a to na základě pravidelných měsíčních splátek ve výši 1 000 Kč k 15. dni v měsíci a poslední splátce ve výši 1 441 Kč. V dohodě v čl. III. odst. 3 bylo také ujednáno, že neuhradí-li žalovaný některou ze splátek, byť i částečně, nastává tímto okamžikem bez dalšího splatnost celého dluhu. Žalovaný v čl. II. Dohody výslovně svůj dluh ve výši 56 441,19 Kč uznal co do důvodu a výše. Splatnost první splátky nastala dne 15. 6. 2025. Žalovaný splátku v termínu splatnosti neuhradil a v souladu s čl. 3 odst. 3 Dohody došlo dne 16. 6. 2025 k zesplatnění celé dlužné částky ve výši 56 441,19 Kč. Pro případ prodlení s úhradou dluhu si účastníci sjednali smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné částky od prvního dne prodlení až do zaplacení. Žalobkyni s ohledem na výše uvedené vznikl i nárok na zaplacení zákonného úroku z prodlení, a to z částky 56 441,19 Kč, ode dne 16. 6. 2025 do zaplacení. Žalovaný byl právním zástupcem Žalobce bezúspěšně vyzván k zaplacení zesplatněného dluhu předžalobní výzvou ze dne 29. 10. 2025.

2. K výzvě soudu, jak žalobkyně zkoumala úvěruschopnost žalovaného, jak byl žalovanému úvěr poskytnut a jakou celkovou částku žalovaný na poskytnutý úvěr uhradil a aby k tomuto doložila důkazy, žalobkyně uvedla, že pro posouzení úvěruschopnosti využila informace poskytnuté žalovaným a informace z veřejně dostupných zdrojů a rejstříků. Žalovaný měl pravidelný příjem ve výši 38 600 Kč a rovněž měla žalobkyně k dispozici výpisy z účtů. Co se týče výdajů, žalovaný uvedl, že žádné nemá, žalobkyně z opatrnosti počítala částkou výdajů odpovídající výši životního minima pro jednotlivce ve výši 4 860 Kč. Smlouva o spotřebitelském úvěru byla uzavřena za pomocí prostředků komunikace na dálku. Žalovaný se zaregistroval zadáním osobních údajů, čímž zahájil kroky ke zřízení uživatelského účtu. Úvěr byl poskytnut žalovanému ve dvou tranších, nejprve dne 1. 11. 2024 ve výši 15 000 Kč převodem na účet č. , č. účtu, a následně dne 5. 11. 2024 ve výši 5 000 Kč taktéž převodem na účet , č. účtu, . Žalovaný neuhradil ničeho.

3. S ohledem na skutečnost, že soud na základě listinných důkazů neměl za prokázané, že žalobkyně (ověřovala měsíční příjmy a výdaje žalovaného, poučil soud v tomto ohledu žalobkyni při ústním jednání dne 11. května 2026, přičemž žalobkyně doložila formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru, údaje z živnostenského rejstříku, tedy k žalovanému s platností ke dni 11. 5. 2026 a výpis z registru dotací k žalovanému jako podnikající osobě.

4. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, k nařízenému jednání soudu se nedostavil, z jednání se neomluvil, soud proto postupoval podle § 101 odst. 3 o. s. ř., když jednal a rozhodl v jeho nepřítomnosti.

5. Soud v řízení zjistil následující skutkový stav.

6. Žalobkyně s žalovaným dne 1. 11. 2024 uzavřeli smlouvu o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , ve které se žalobkyně zavázala, že žalovanému poskytne peněžní prostředky do výše 15 000 Kč a žalovaný se zavázal poskytnuté peněžní prostředky vrátit s tím, že úroková sazba byla sjednána ve výši 40 % měsíčně, tedy RPSN činilo 5532,2 %, celková částka k úhradě není vyčíslena (smlouva o spotřebitelském úvěru číslo , hodnota, ze dne 1. 11. 2024). Z formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru ze dne 1. 11. 2024 se podává, že pokud výše úvěru činí 15 000 Kč, celková částka k úhradě činí 88 000 Kč. Žalobkyně žalovanému poskytla finanční prostředky ve výši 20 000 Kč, a to ve dvou platbách ve dnech 1. 11. 2024 a 5. 11. 2024 (potvrzení o provedené platbě). Dne 12. 5. 2025 žalovaným s žalobkyní sepsali uznání dluhu, ve kterém žalovaný uznal, že dluží žalobkyni ze smlouvy č. , hodnota, částku 56 441,19 Kč, kdy tato se skládá z jistiny 20 000 Kč, smluvních úroků 32 266,66 Kč, zákonných úroků ve výši 766,53 Kč, smluvní pokuty ve výši 2 320 Kč a účelně vynaložených nákladů ve výši 1 088 Kč (dohoda o uznání dluhu a splátkovém kalendáři ze dne 12. 5. 2025). Žalovaný byl žalobkyní vyzván k úhradě dluhu ve výši 56 441,19 Kč před podáním žaloby (předžalobní výzva ze dne 29. 10. 2025 včetně podacího lístku). V žádosti o spotřebitelský úvěr žalovaný uvedl, že je svobodný, vlastní dům bez hypotéky, živí se jako OSVČ, měsíční příjem činí 40 920 Kč, měsíční výdaje činí 4 860 Kč. Žalovaný za domovnické služby v areálu , právnická osoba, vyúčtoval za měsíce červen, červenec a srpen 2024 částku 39 600 Kč měsíčně (daňové doklady číslo , hodnota, , 2612 a 2611). Z výpisu z účtu žalovaného za období května až července roku 2024 soud zjistil, že za měsíc srpen činilo „celkem přišlo“ částku 325 528,51 Kč, „celkem odešlo“ částku 316 061,54 Kč, za měsíc květen „celkem přišlo“ částku 164 150,73 Kč, „celkem odešlo“ 168 297,68 Kč, za měsíc červen „celkem přišlo“ částku 225 668,78 Kč, „celkem odešlo“ 223 302,52 Kč a za měsíc červenec „celkem přišlo“ částku 207 209,62 Kč, „celkem odešlo“ 210 530,12 Kč. Zároveň žalovanému opakovaně byly připisovány částky od jiných nebankovních institucí (dne 1. 8. 2024 , právnická osoba, ve výši 38 001 Kč, dne 1. 8. 2024 , Anonymizováno, ve výši 30 000 Kč, dne 1. 8. 2024 , právnická osoba, . ve výši 12 000 Kč, dne 6. 8. 2024 , Anonymizováno, ve výši 10 000 Kč, dne 23. 8. 2024 , Anonymizováno, ve výši 28 000 Kč, dne 3. 5. 2024 , právnická osoba, ve výši 20 000 Kč, dne 9. 5. 2024 , právnická osoba, ve výši 10 000 Kč, dne 1. 6. 2024 , Anonymizováno, ve výši 7 500 Kč, atd.) Zároveň dne 8. 8. 2024 byly žalovanému zaslány prostředky žalobkyní, a to ve výši 17 000 Kč, dne 9. 8. 2024 ve výši 3 000 Kč a dne 9. 8. 2024 ve výši 4 000 Kč. Dne 10. 6. 2024 žalovaný uhradil nájem ve výši 15 343 Kč (výpisy z účtu na čísle listu 27–55). Žalovaný je osobou samostatně výdělečně činnou (údaje z živnostenského rejstříku s platností ke dni 11. 5. 2026) a v rámci podnikatelské činnosti je příjemcem dotací (výpis z registru dotací k žalovanému).

7. S ohledem na shora uvedené soud dospěl k závěru o skutkovém stavu. Žalobkyně poskytla žalovanému částku v celkové výši 20 000 Kč, kterou měla žalovaný vrátit spolu se sjednaným příslušenstvím. Soud vzal za zjištěné, že žalovaný žalobkyni neuhradil ničeho. Úvěruschopnost žalovaného před uzavřením smlouvy nebyla ze strany právního předchůdce žalobkyně řádně prověřována, kdy byla posuzována bez ověřování výdajů žalovaného.

8. Zjištěný skutkový děj soud posoudil s ohledem na datum uzavření smlouvy o úvěru podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), a zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, v rozhodném znění (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), neboť v daném případě se jedná o vztah mezi podnikatelem a spotřebitelem ve smyslu § 420 a § 1810 a násl. o. z.

9. Dle § 3 odst. 1 písm. c) zákona o spotřebitelském úvěru se posouzením úvěruschopnosti spotřebitele rozumí posouzení jeho schopnosti splácet spotřebitelský úvěr.

10. Dle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel a zprostředkovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.

11. Dle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

12. Dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

13. Povinnost věřitele zkoumat schopnost spotřebitele splácet sjednávaný úvěr byla zakotvena do právního řádu na základě směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS, podle které věřitel před uzavřením smlouvy musí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr.

14. Jak konstatoval Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, uložením a řádným splněním této povinnosti není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková, neboť důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů. Proto je na věřiteli, aby dlužníka – spotřebitele náležitě před poskytnutím úvěru prověřil (posoudil jeho schopnost úvěr splácet). Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva neplatná (shodně viz nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18).

15. Součástí odborné péče poskytovatelů úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří, případně si je nechá od žadatele doložit (srovnej rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39). Jak dovodil Nejvyšší soud v již výše citovaném rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, dostatečnými informacemi nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele, neboť odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit. Pokud věřitel vyjde z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru nedostojí, neboť nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr.

16. Na základě provedeného dokazování soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze částečně.

17. Žalobkyně nedostála odborné péče náležitě zjistit schopnost žalovaného splatit úvěr, neboť žalobkyně zejména nijak neprokázala, že by ověřovala výdaje žalovaného tak, jak jí ukládá § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, resp. že by na základě dostupných údajů posouzení o úvěruschopnosti žalovaného provedla. Žalobkyně vycházela z údajů uvedených žalovaných stran jeho příjmové stránky, kdy tuto sice ověřila z faktur vystavených žalovaným, nicméně žádným způsobem nepoměřovala, zda se jedná o dostatečnou výši příjmu na splacení poskytnutého úvěru. Výdajovou stránku žalovaného pak žalobkyně fakticky nezkoumala neposuzovala žádným způsobem. Žalobkyně měla k dispozici výpisy z účtu žalovaného za čtyři měsíce, kdy z těchto se podává že 1) ač žalovaný deklaroval příjem ve výši cca 40 000 Kč měsíčně, obraty na účtu byly v řádech nižších statisíců, kdy 2) žalovanému byly opakovaně připisovány finanční prostředky od různých nebankovních institucí a v některých případech i několikrát denně. Pokud pak žalovaný uvedl, že žádné výdaje nemá, je s podivem, že žalovaný dne 10. 6. 2024 hradil nájem ve výši cca 15 000 Kč a že tento rozpor žalobkyně neověřila. Zároveň je z výpisu z účtu zřejmé, že sama žalobkyně žalovanému poskytla finanční prostředky již v měsíci srpnu, a to ve výši 24 000 Kč. Postup žalobkyně tak rozhodně nelze považovat za zkoumání úvěruschopnosti žalovaného s odbornou péčí, které žalobkyni ukládá § 75 spolu s § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, neboť ze zákona plyne povinnost posouzení úvěruschopnosti na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů, nelze tak vycházet pouze z uvedených lustrací v databázích a sděleních žalovaného a ověřováním příjmů žalovaného bez současného ověřování jejích výdajů, aby bylo možno dovodit závěr, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti žalovaného spotřebitelský úvěr splácet. Skutečnost, že u žalovaného byla zjevná pochybnost o jeho možnosti úvěr splatit je pak dokreslena i tím, že žalovaný na poskytnutý úvěr neuhradil ničeho.

18. Soud proto musel uzavřít, že žalobkyně nesplnila svou povinnost řádně posoudit úvěruschopnost žalované na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací ve smyslu zákona o spotřebitelském úvěru, kdy úvěr má být poskytnut jen tehdy, pokud z výsledků posouzení vyplývá, že zde nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele splatit úvěr či sjednané splátky. Za této situace je smlouva neplatná dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, přičemž v dané věci se jedná o neplatnost absolutní, tedy k neplatnosti soud přihlíží i bez námitky žalovaného, jelikož při pominutí řádného zkoumání úvěruschopnosti jde o jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek podle § 588 o. z.

19. Na uvedeném závěru nic nemění ani písemné uznání dluhu, neboť to podle § 2053 o. z., zakládá pouze vyvratitelnou domněnku trvání dluhu a není samostatným právním důvodem vzniku závazku. Nelze jím tedy založit pohledávku, která z neplatné smlouvy nevznikla.

20. Nad rámec nutného odůvodnění pak soud konstatuje, že smlouva č. , hodnota, se pak zjevně příčí dobrým mravům, když sjednané podmínky jako celek představují významnou nerovnováhu práv a povinností smluvních stran v neprospěch žalovaného jako spotřebitele. Ze smlouvy je zřejmé, že za situace, kdy by žalovanému byla poskytnuta jistina v celkové výši 15 000 Kč (přičemž reálně byla žalovanému poskytnuta částka 20 000 Kč), byl by povinen tuto jistinu žalobkyni vrátit navýšenou o sjednaný úrok 40 % měsíčně; tomu odpovídá i výše RPSN 5 532,2 %. Byla-li žalovanému poskytnuta jistina ve výši 20 000 Kč a je-li v této souvislosti požadován úrok ve výši 40 % měsíčně, má soud za to, že takto sjednané úroky je třeba posoudit jako zjevně nepřiměřené, neboť jejich výše podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, když v tomto směru lze v souladu s konstantní judikaturou přihlížet k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovanými bankami při poskytování úvěrů, potažmo půjček či zápůjček (např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 či 33 Odo 236/2005).

21. Přestože je úvěrová smlouva absolutně neplatná, není zde žádný právní důvod, pro který by si žalovaný mohl ponechat poskytnutou finanční částku 20 000 Kč, kdy soud vzal za zjištěné, že žalovaný na poskytnutou jistinu 20 000 Kč neuhradil ničeho. Žalovaný je tedy povinen v souladu s § 87 odst. 1 věty poslední zákona o spotřebitelském úvěru vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru, tj. zbývající neuhrazenou část jistiny ve výši 20 000 Kč.

22. O příslušenství dlužné soudem přiznané částky soud rozhodl podle ustanovení § 1970 o. z. ve spojení s ustanovením § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Co do prvého dne prodlení soud vycházel z výzvy právního zástupce žalobkyně k úhradě dlužné částky ze dne 29. 10. 2025; v rámci této korespondence dané k přepravě dne 31. 10. 2025(viz podací lístek) byl žalovaný požádán o úhradu dluhu do 7 dnů. Pokud tak žalovaný neučinil, do prodlení s úhradou se dostal dne 11. 11. 2025. Od tohoto data byl žalobkyni přiznán nárok na úhradu příslušenství ve formě zákonného úroku z prodlení, když ve zbývající části byla žaloba co do požadavku zákonného úroku z prodlení jakožto nedůvodně podaná soudem zamítnuta.

23. Ve zbytku pak soud žalobu výrokem II. zamítl.

24. O náhradě nákladů řízení (výrok III. rozsudku) soud rozhodl podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., když žalovaný byl v řízení úspěšný v převažující části, žádné prokazatelné náklady řízení mu však nevznikly. Soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.