17 C 59/2013

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 5 rozhodl předsedkyní senátu Mgr. Lenkou Fučíkovou jako samosoudkyní ve věci žalobce: osobní údaje žalobce proti žalované: osobní údaje žalované zastoupené anonymizováno jméno příjmení , advokátem sídlem adresa , o zrušení výživného pro rozvedenou manželku

I. Zamítá se žaloba, jíž se žalobce domáhal, aby bylo zrušeno výživné na žalovanou, naposledy stanovené rozsudkem Soudu ve městě [anonymizována tři slova] ze dne 4.9.2007 č.j. 90424/FA RK [číslo].

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované náklady řízení ve výši 70 276,80 Kč na účet jejího právního zástupce do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobce se žalobou podanou u soudu dne [datum] domáhal, aby bylo zrušeno výživné na žalovanou, naposledy stanovené rozsudkem Soudu ve městě [anonymizována tři slova] ze dne 4.9.2007 č.j. 90424/FA RK [číslo] s tvrzením, že v mezidobí se změnily poměry a žalovaná je schopna se samostatně živit, když nastoupila do zaměstnání, a naopak u žalobce došlo k poklesu jeho příjmů.

2. Žalovaná s žalobou nesouhlasila, navrhla její zamítnutí. Namítala, že podmínky pro zrušení výživného na její osobu nejsou splněny, když poměry účastníků se od poslední úpravy nezměnily, přičemž výživné nejen na ni, ale ani na děti žalobce neplatí, a toto musí být vymáháno exekučně.

3. Rozsudkem ze dne 30.11.2015 č.j. 17C 59/2013-259 soud žalobu v celém rozsahu zamítl. Dovodil, že rozhodným právem je právo české, a s odkazem na příslušné předpisy – zák.č.89/2012 Sb., občanský zákoník, resp. zák.č.99/1964 Sb., zákon o rodině uzavřel, že úprava výživného stanovená soudem zanikla ke dni 11.1.2009 a od 12.1.2009 nemá žalobce soudem stanovenou povinnost placení výživného žalované. Ve vztahu k rozsudku Soudu ve městě [anonymizována tři slova] ze dne 4.9.2007 č.j. 90424/FA RK [číslo] soud při jazykovém výkladu přihlédl k právní úpravě v nizozemském právu (známé mu z jeho činnosti podle ust. § 121 o.s.ř.), a učinil závěr, že formulací„ s platností ode dne za jeden rok po nabytí právní moci“ přispívat na výživné žalované, se má na mysli období jednoho roku od právní moci a nikoli doba neurčitá ode dne jednoho roku od právní moci, když z nizozemské právní úpravy jednoznačně vyplývá, že soud stanovuje konec povinnosti platit výživné, nikoli počátek.

4. K odvolání žalobce odvolací soud svým usnesením ze dne 12.10.2016 č.j. 18 Co 212/2016-398 citovaný rozsudek zrušil, a věc vrátil soudu I.stupně k dalšímu řízení. Uzavřel, že nesdílí závěry soudu I.stupně v tom směru, že z předloženého rozsudku Soudu v [anonymizováno] vyplývá omezení vyživovací povinnosti k rozvedené manželce na jeden rok a že od [datum] žalobce nemá povinnost platit žalované výživné rozvedené manželky. Poukázal na to, že překlad rozsudku založený ve spisu je natolik nejasný, že ani jazykovým výkladem nelze tento závěr dovodit. Soudu I.stupně vytkl, že odkazoval na svoji znalost nizozemského práva, ačkoli cizí právo resp. jeho znění, musí být prokázáno, a soud na podporu svých závěrů použít nizozemské právo, musí uvést konkrétní ustanovení a právní předpis upravující v Nizozemsku výživné rozvedené manželky, což soud I.stupně neučil. Z uvedených důvodů shledal rozsudek nepřezkoumatelným, a soudu I.stupně uložil, aby nechal provést nový překlad nizozemského rozsudku, zejména v části týkající se povinnosti placení výživného, a aby si na podporu svých závěrů za spolupráce s Ministerstvem spravedlnosti vyžádal příslušný zákon, resp. jeho část týkající se výživného rozvedené manželky tak, aby ve vztahu k nizozemskému rozsudku nebylo pochyb o znění výroku o výživném rozvedené manželky. Pokud poté dospěje k závěru, že výživné není časově omezeno, nechť se zabývá i majetkovými poměry a finanční situací obou účastníků 5. Účastníci v této fázi setrvali na svých stanoviscích.

6. Žalobce se k jednání soudu nedostavil, ač byl řádně a včas obeslán. V podání ze dne 7.2.2022 předem avizoval neúčast svou i svého případného zástupce s tím, že jednání nedává smysl, když dosud nebylo rozhodnuto o jím položené předběžné otázce, zda„ pobyt cizince, jehož dočasné a různě podmíněné vyslání do České republiky, lze považovat za obvyklé bydliště v rámci Haagského protokolu s ohledem na právo, které se aplikuje na jeho vyživovací povinnosti ze dne 23. 11. 2007, čl. 5„. V návaznosti na to požadoval, aby znovu byla položena tato otázka Evropskému soudnímu dvoru (dále též jen„ ESD“), před podáním u ESD mu byla předložena ke schválení, a do doby, než bude obdržena odpověď od ESD, byl případ odložen. Podle obsahu (§ 41, odst.1 o.s.ř.) soud požadavek žalobce posoudil jako žádost o omluvu neúčasti spojenou s návrhem na odročení jednání, a zde zkoumal jeho důvodnost. Jak již s poukazem na nález Ústavního soudu ze dne 11. 9. 2018, sp. zn. II. ÚS 3432/17 uvedl odvolací soud ve svém rozhodnutí 18 Co 332/2019-615 ze dne 19.11.2019, k postupu podle čl. 267 Smlouvy o fungování EU spočívající v položení předběžné otázky Soudnímu dvoru EU soud přistupuje za předpokladu, že v řízení před soudem vyvstala otázka výkladu unijního práva a že výklad takové části práva je zcela zásadní pro vyřešení daného případu. Není povinností soudu umožnit účastníku formulovat předběžnou otázku. I pokud by účastník otázku sám formuloval a předložil soudu, je zcela na rozhodnutí příslušného soudu, zda otázku položí, tj. zda bude mít splněny podmínky pro položení předběžné otázky Soudnímu dvoru EU jak po formální stránce (tj. na Soudní dvůr EU se má obracet ten soud, proti jehož rozhodnutí již není přípustný opravný prostředek), tak zejména po stránce věcné (tj. soud považuje výklad unijního práva za nejednoznačný, budící pochybnosti o jeho interpretaci. Nadto jak již soud účastníky v mezidobí poučil, podle čl. 15 nařízení rady (ES) č.- 4/2009 ze dne 18.12.2008 se rozhodné právo pro otázky vyživovací povinnosti v členských státech, které jsou vázány Haagským protokolem ze dne 23.11.2007 (což je i Česká republika) určuje v souladu s uvedeným protokolem. Dle článku 3 odst. 1 ve spojení s článkem 5 Haagského protokolu se pak použije rozhodné právo dle bydliště oprávněného (v souzeném případě žalované) a ve věcech bývalých manželů dle jejich posledního společného bydliště, které bylo dle tvrzení obou účastníků od roku 2001 do roku 2006 v České republice (viz tvrzení samotného žalobce – č.l.31spisu), nikoli pobyt žalobce (cizince, jehož dočasné a různě podmíněné vyslání do České republiky, lze považovat za obvyklé bydliště v rámci Haagského protokolu s ohledem na právo, které se aplikuje na jeho vyživovací povinnosti ze dne 23. 11.). Ve světle uvedeného tedy soud uzavřel, že důvody pro odročení jednání (dle požadavku žalobce pro„ odložení případu“) dány nejsou, a proto podle § 101 odst..3 o.s.ř. (Nedostaví-li se řádně předvolaný účastník k jednání a včas nepožádal z důležitého důvodu o odročení, může soud věc projednat a rozhodnout v nepřítomnosti takového účastníka; vychází přitom z obsahu spisu a z provedených důkazů.), jednal v nepřítomnosti žalobce.

7. Ohledně požadavku žalobce„ používat video během líčení“ již soud vyjádřil svůj názor v usneseních č.j. 17C 59/2019-617 a 17C 59/2019-737, na které pro stručnost odkazuje a doplňuje, že videokonference ve smyslu ust. § 122, odst.2 o.s.ř. není prostý videohovor mezi soudem a účastníkem, jak se mylně domnívá žalobce, nýbrž jde o přesně upravený postup dle § 102a odst.2 o.s.ř. (popsaný v citovaných usneseních), který soud s ohledem na svůj právní názor v meritu věci a zásadu hospodárnosti řízení neshledává účelným.

8. Soud vázán právním názorem a pokyny odvolacího soudu zadal nový překlad výše citovaného rozhodnutí nizozemského soudu a za použití ust. § 132 o.s.ř. učinil tento závěr o skutkovém stavu:

9. Účastníci byli manželé, jejich manželství bylo rozvedeno rozsudkem Soudu ve městě [anonymizována tři slova] ze dne 4.9.2007 č.j. 90424/FA RK [číslo]. Tímtéž rozsudkem byla stanovena povinnost žalobce přispívat -) na výživu žalované včetně daňové výhody částkou 175 EUR měsíčně, a to počínaje jedním rokem po dni zápisu rozhodnutí o rozvodu v matričních rejstřících obce, -) na výživu obou dětí z manželství narozených ode dne zápisu rozhodnutí o rozvodu v matričních rejstřících obce včetně daňové výhody částkou 260 EUR měsíčně, a začátkem jednoho roku po dni zápisu rozhodnutí o rozvodu v matričních rejstřících obce částkou 260 EUR měsíčně. Soud vycházel z možností žalobce k datu 28.8.2007. Uvedené je mezi účastníky nesporné + viz rozsudek Soudu ve městě [anonymizována tři slova] ze dne 4.9.2007 č.j. 90424/FA RK [číslo]). Rozsudek byl zapsán v matričních rejstřících obce dne [datum].

10. Pro účely vymezení okruhu relevantních skutečnosti se soud předně zabýval otázkou, právní předpisy kterého státu na souzenou věc použít, přičemž zde vyšel z nařízení rady (ES) č .-4/2009 ze dne 18.12.2009 (dále též jen„ Nařízení“).

11. Dle kapitoly II. článku 3 písm. a) a b) Nařízení je k rozhodování ve věcech vyživovacích povinností v členských státech EU příslušný soud místa, v němž má odpůrce místo obvyklého pobytu nebo soud místa, v němž má oprávněný místo obvyklého pobytu.

12. Dle čl. 15 Nařízení pak určení rozhodného práva pro otázky vyživovací povinnosti se v členských státech, které jsou vázány Haagským protokolem ze dne 23.11.2007 (což je i Česká republika) určuje v souladu s uvedeným protokolem. Dle tohoto Haagského protokolu (článek 3 odst. 1 ve spojení s článkem 5) se pak použije rozhodné právo dle bydliště oprávněného (v souzeném případě žalované) a ve věcech bývalých manželů dle jejich posledního společného bydliště, které bylo dle tvrzení obou účastníků od roku 2001 do roku 2006 v České republice.

13. Z citovaných ustanovení plyne závěr, že místně příslušným je zdejší soud, když žalovaná (a zároveň oprávněná) měla ke dni podání návrhu místo obvyklého pobytu v obvodu zdejšího soudu, a že rozhodným je právo České republiky, když poslední společné bydliště bylo dle shodného tvrzení obou účastníků od roku 2001 do roku 2006 v České republice (viz tvrzení žalobce na č.l., 31 spisu, podání z 22.6.2012, vyjádření žalované 27.5.2013), konkrétně pak Zákon o rodině č. 94/1963 Sb. ve znění ke dni podání návrhu 23.6.2012 (dálen je„ ZR“).

14. Dle ust.§ 93 ZR odst.1 soud může rozvedenému manželovi, který se porušením manželských povinností na rozvratu manželství převážně nepodílel a kterému byla rozvodem způsobena závažná újma, přiznat proti jeho bývalému manželovi výživné ve stejném rozsahu, jako je vyživovací povinnost mezi manžely podle § 91 odst. 2.

15. Dle § 93 odst.2 ZR výživné podle odstavce 1 lze přiznat nejdéle na dobu tří let od rozvodu.

16. Z uvedeného pak plyne závěr soudu, že vyživovací povinnost žalobce k žalované zanikla dnem 11.1.2011, tedy uplynutím tří let od zápisu rozsudku jímž bylo manželství účastníků rozvedeno, do matričních rejstříků obce (viz výše citovaný rozsudek Soudu ve městě [anonymizována tři slova] ze dne 4.9.2007 č.j. 90424/FA RK [číslo], který byl zapsán do matričních rejstříků obce dne 11.1.2008).

17. Z popsaného pak plyne další závěr soudu, že pro posouzení nároku na zrušení vyživovací povinnosti žalobce k žalované nemohou být relevantní skutečnosti nastalé po 11.1.2011. Vzhledem k tomu pak, že žaloba byla podána dne 23.6.2012, a nejdříve k tomuto datu by soud mohl vyživovací povinnost zrušit (viz § 99 odst.2 ZR - Nejde-li o výživné pro nezletilé děti, může dojít ke změně nebo k zrušení pouze na návrh.), nemůže být důvodná, neboť k uvedenému dni již vyživovací povinnost žalobce k žalované neexistovala, přičemž jak již bylo uvedeno, k datu přecházejícímu podání žaloby nelze změnu přiznat.

18. V návaznosti na odst.16 rozsudku činí soud další závěr, že i kdyby byla všechna žalobní tvrzení ohledně změny poměrů účastníků prokázána, nebylo by možno vyhovět uplatněnému žalobnímu návrhu, a proto soud v tomto směru neprováděl žádné dokazování (viz rozhodnutí 16 Co 95/98). Zde soud dodává, že pokud se poměry žalobce změnily již před datem [datum], nic mu nebránilo domáhat se snížení či zrušení výživného dříve, a skutečnost, že tak učinil až v roce 2012, musí jít k jeho tíži.

19. Pro úplnost soud dále uvádí, že jeho závěry by byly stejné, i kdyby nárok posuzoval dle platné právní úpravy, tj. zák.č.89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též jen„ o.z.“), dle jehož ust. § 762 odst. 1, věta druhá lze právo rozvedeného manžela na výživné v tomto případě považovat za důvodné jen po dobu okolnostem přiměřenou, nejdéle však po dobu tří let od rozvodu, a poznamenává, že podle §99 odst.1 ZR a contrario (Změní-li se poměry, může soud i bez návrhu změnit dohody a soudní rozhodnutí o výživném pro nezletilé děti. Dojde-li k zrušení nebo snížení tohoto výživného za minulou dobu, spotřebované výživné se nevrací.) a § 923 odst.2 o.z. a contrario (Dojde-li ke zrušení nebo snížení výživného za minulou dobu pro nezletilé dítě, které nenabylo plné svéprávnosti, spotřebované výživné se nevrací.), je výživné na zletilou osobu poskytnuté po zániku vyživovací povinnosti bezdůvodným obohacením.

20. Dále soud považuje za potřebné uvést, že zjišťoval i úpravu nizozemským právem.

21. Dle článku 157 Nizozemského občanského zákoníku ve znění účinném ke dni vydání posuzovaného rozsudku i ke dni jeho Zápisu do matričních rejstříků (kterýmžto dnem nastaly účinky rozvodu dle čl.163 odst.1 Nizozemského občanského zákoníku - Rozvod vzniká zápisem rozhodnutí do matričních rejstříků.)

1. Soudce může přiznat výživné manželovi, který nedisponuje dostatečným příjmem, v rámci rozváděcího rozsudku nebo pozdějšího rozsudku druhého z manželů, a to na jeho žádost a na náklady druhého z manželů.

2. Při stanovení dávky může soud vzít v úvahu potřebu zajištění výživného v případě úmrtí osoby, které byla tato dávka vyplacena.

3. Soud může přiznat dávku na žádost jednoho z manželů za uvedení podmínek a lhůty. Toto stanovení nemůže mít za následek, že vyplácení dávky skončí později než dvanáct let po datu zápisu rozhodnutí do matričních rejstříků, 4. Pokud soud nestanoví lhůtu, skončí vyživovací povinnost podle zákona po uplynutí lhůty dvanácti let, počínaje datem zápisu rozhodnutí do matričních rejstříků.

5. Pokud ukončení dávky v důsledku uplynutí lhůty uvedené ve čtvrtém odstavci má tak zásadní povahu, že nezměněné dodržování této lhůty podle kritérií přiměřenosti a spravedlností osoby, která má nárok na dávku, nemůže být žádáno, může soudce na její žádost dodatečně stanovit novou lhůtu. K tomu je zapotřebí podat žádost před uplynutím tří měsíců od ukončení lhůty. Soudce vysloví v rozhodnutí, zda prodloužení lhůty po jejím uplynutí bude možné.

6. Pokud délka manželství nepřesáhne pět let a pokud se z tohoto manželství nenarodily žádné děti, končí vyživovací povinnost ze zákona po uplynutí lhůty rovnající se délce trvání manželství a začínající dnem zápisu rozhodnutí do matričních rejstříků. Pokud soud stanoví lhůtu, nemůže toto stanovení mít za následek ukončení dávky k pozdějšímu datu, než by tomu bylo v případě předchozí věty. Pátý odstavec se použije obdobně s tím, že se čte v první větě namísto "lhůta uvedená ve čtvrtém odstavci": lhůta, ve smyslu první věty. Zde soud konstatuje, že z textu rozsudku o stanovení vyživovací povinnosti je jednoznačné, že soud použil nizozemské právo.

22. Dalším závěrem soudu v návaznosti na odst ..21 rozsudku tedy je, a že i kdyby nárok žalobce posuzoval podle nizozemského práva, nemohl by než uzavřít, že vyživovací povinnost žalobce k žalované zanikla i podle tohoto práva. Na tomto místě soud považuje za vhodné uvést, že formulace posuzovaného rozsudku ani po opakovaném překladu jiným tlumočníkem není zcela jednoznačná. Při porovnání stanovení vyživovací povinnosti vůči dětem (kdy tato byla stanovena počínaje dnem zápisu rozsudku do matričních rejstříků) a vyživovací povinnosti vůči žalované, se soudu ve světle výše popsaných ustanovení § 157 čl.3 a 4 Nizozemského občanského zákoníku jeví nelogickým a nepravděpodobným, že by vyživovací povinnost žalobce vůči žalované v době jednoho roku od zápisu rozsudku do matričních registrů vůbec nebyla stanovena, a opakovaným výkladem čl.157, odst..3 (Soud může přiznat dávku na žádost jednoho z manželů za uvedení podmínek a lhůty.) a odst..4 (Pokud soud nestanoví lhůtu, skončí vyživovací povinnost podle zákona po uplynutí lhůty dvanácti let, počínaje datem zápisu rozhodnutí do matričních rejstříků.) činí znovu závěr, že nizozemský soud v rámci rozhodnutí o rozvodu účastníků stanovil konec lhůty předvídaný citovaným čl.

3. Vyživovací povinnost žalobce k žalobkyni tedy vznikla dnem zápisu do matričního rejstříku, tj. 11.1.2008 a zanikla uplynutím jednoho roku od zápisu rozsudku do matričního rejstříku, tj.dnem 1.11.2009. I kdyby soud formulaci rozsudku vyložil tak, že vyživovací povinnost žalobce vůči žalované vznikla až dnem 1.11.2009, tedy rok po zápisu do matričních rejstříků, a že nebyla stanovena lhůta jejího trvání,.nemohl by než uzavřít, že ve smyslu citovaného čl. 157, odst.4 Nizozemského občanského zákoníku zanikla nejpozději uplynutím 12 let od zápisu rozsudku do matričních rejstříků (11.1.2008), tj. dnem 11.1.2020.

23. Z popsaných důvodů proto soud žalobu v celém rozsahu zamítl (výrok I.).

24. Na závěr se soud vyjadřuje k námitce podjatosti vůči soudkyni Mgr. Lence Fučíkové vznesené v podání žalobce ze dne 7.2.2022. Zde soud konstatuje, že se jedná o druhou námitku podjatosti uvedené soudkyně, když o té prvé bylo rozhodnuto usnesením Městského soudu v Praze ze dne 7.4.2021 č.j. 1 Nc 2105/2021- 701 tak, že soudkyně Mgr. Lenka Fučíková není z projednávání věci vyloučena. Městský soud v Praze dovodil, že v projednávané věci nejsou na straně jmenované soudkyně dány takové okolnosti, které by odůvodňovaly nebo mohly vyvolat pochybnosti o její nepodjatosti. Žádné konkrétní skutečnosti z obsahu spisu nenasvědčují tomu, že by jmenovaná soudkyně byla jakkoli zainteresována na výsledku sporu nebo měla takový vztah k účastníkům nebo jejich zástupcům, jenž by odůvodňoval její vyloučení. Takovým důvodem nemůže být žalobcem namítaný nesprávný způsob položení předběžné otázky Evropskému soudnímu dvoru, když z hlediska podmínek ust. § 14 odst. 1 o.s.ř. je tato argumentace nezpůsobilá pro vyloučení soudkyně z projednání a rozhodnutí věci. Svou druhou námitku podjatosti žalobce odůvodnil manipulativní povahou Mgr. Lenky Fučíkové a její prokázanou neznalostí evropského práva. Podle ust. § 15b odst. 1 o.s.ř. k rozhodnutí o námitce podjatosti soud věc předloží s vyjádřením dotčených soudců (přísedících) svému nadřízenému soudu. V řízení lze zatím učinit jen takové úkony, které nesnesou odkladu. Podle ust. § 15b odst. 2 o.s.ř. ustanovení odstavce 1 neplatí, byla-li námitka uplatněna před nebo v průběhu jednání, při němž byla věc rozhodnuta, a má-li soud za to, že námitka není důvodná. Vzhledem k tomu, že námitka byla uplatněna před ústním jednáním, při němž byla věc rozhodnuta, je splněna jedna z podmínek ust. § 15b odst. 2 o.s.ř.. Soud navíc má za splněnou i druhou podmínku, tedy že je nedůvodná, když„ tvrzení o manipulativní povaze“ soudkyně nebylo ničím konkrétním odůvodněno a má tedy vady, které bude zapotřebí odstranit postupem podle ust. § 43 o.s.ř., a o důvodech podjatosti spočívajících v nesprávném způsobu položení předběžné otázky Evropskému soudnímu dvoru a potažmo tedy neznalosti evropského práva, již bylo rozhodnuto. Proto soud i přes vznesenou námitku podjatosti postupem podle ust. § 15b odst. 1 o.s.ř. ve věci dne 21.2.2022 meritorně rozhodl.

25. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 142 odst. 1 o.s.ř., když žalovaná byla z procesního hlediska ve věci zcela úspěšná, a má tedy vůči žalobci nárok na náhradu nákladů řízení v plné výši. Náklady jsou představovány náklady na právní zastoupení: - odměna za šest úkonů právní pomoci každý po 9.380 Kč podle ust. § 7 vyhl. č.177/1996 Sb. (převzetí zastoupení, sepis vyjádření, účast na ústním jednání dne 30.11.2015, návrh na opravu odůvodnění rozsudku, doplnění návrhu na opravu odůvodnění rozsudku, účast na ústním jednání dne 21.2.2021),, + 6x náhrada hotových výdajů po 300 Kč podle ust. § 13, odst.4 vyhl. č.177/196 Sb., + 21% DPH (§ 47 odst.1 písm.a) zák.č. 235/2004 Sb. o dani z přidané hodnoty) z částky 58 080 Kč ve smyslu § 137 odst.3 o.s.ř. v platném znění ve výši 12 196,80 Kč Náklady v celkové výši 70 276,80 Kč byly přisouzeny v obecné pariční lhůtě (§ 160 odst.1 o.s.ř.), když pro stanovení lhůty jiné než obecné soud neshledal důvody, a na zákonné platební místo (§ 149 odst.1 o.s.ř.).