17 C 60/2026

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 5 rozhodl soudkyní Mgr. Šárkou Dimitriadisovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalované: Jméno žalované , narozená Datum narození žalované bytem Adresa žalované o zaplacení 125 027 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 74 040 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 74 040 Kč od 11. 2. 2026 do zaplacení, a to do tří dnů právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení částky 50 987,90 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky 117 701 Kč od 23. 12. 2025 do 10. 2. 2026, zákonným úrokem z prodlení z částky 43 661 Kč od 11. 2. 2026 do zaplacení, úrokem ve výši 73,37 % ročně z částky 98 352,50 Kč od 23. 12. 2025 do 14. 1. 2026 ve výši 4 417,61 Kč, úrokem ve výši 11,5 % ročně z částky 98 352,50 Kč od 15. 1. 2026 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový tento úrok za dobu od 23. 12. 2025 dosáhne částky 373 824 Kč, zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobní náhradu nákladů řízení v částce 7 020 Kč, a to do tří dnů právní moci tohoto rozsudku k rukám právní zástupkyně žalobkyně , Jméno advokátky, , advokátky.

1. Žalobkyně se žalobou podanou k soudu dne 24. 2. 2026 domáhala po žalované zaplacení částky ve výši celkem 117 701 Kč s příslušenstvím specifikovaným ve výroku II. tohoto rozsudku s tím, že uzavřela se žalovanou dne 13. 5. 2025 smlouvu o úvěru č. , hodnota, . Žalobkyně poskytla žalované na základě této smlouvy částku ve výši 100 000 Kč a žalovaná se zavázala tyto finanční prostředky splatit v 48 měsíčních splátkách po 6 490 Kč, splatných vždy do 16. dne v měsíci, počínaje měsícem červen 2025. Žalovaná žalobkyni uhradila v období od 16. 6. 2025 do 24. 9. 2025 celkem , hodnota, splátek po 6 490 Kč, celkem uhradil 25 960 Kč. V dalším období se žalovaná dostala do prodlení se splácením měsíčních splátek, žalobkyně proto využila svého práva a od smlouvy odstoupila a dlužnou částku zesplatnila a vyúčtovala žalované smluvní pokuty ve výši 499 Kč za každou splátku, u které se žalovaná ocitne v prodlení déle než 30 dnů, celkem ve výši 998 Kč. Žalobkyně dále po žalované v souladu se smlouvou požaduje také náhradu nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením ve výši 400 Kč a sjednanou smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny za každý den prodlení s její úhradou od 23. 12. 2025 do dne vyhotovení žaloby a úrok za poskytnutí úvěru z částky 98 352,50 Kč ve výši 73,37 % ročně od 23. 12. 2025 do zaplacení. Žalovaná žalobkyni dle žalobkyně dluží na jistině 116 303,20 Kč, sestávající z částky původní jistiny a dlužného úroku za poskytnutí úvěru přirostlého ke dni zesplatnění, dále smluvní pokutu ve výši 998 Kč, náhradu nákladů ve výši 400 Kč a smluvní pokutu ve výši 7 326,90 Kč, a dále úrok za poskytnutí úvěru v nominální sazbě 73,37 % ročně, maximálně do doby, kdy úrok dosáhne částky 378 824 Kč. Žalobkyně vyzvala žalovanou k úhradě dlužné částky, avšak marně.

2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.

3. Účastníci byli na ústní jednání konané dne 27. 4. 2026 řádně předvoláni. Žalovaná se k jednání bez omluvy nedostavila, soud proto věc v souladu s § 101 odst. 3 zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „o. s. ř.“) projednal a rozhodl v nepřítomnosti žalované.

4. Jak opakovaně judikoval Městský soud v Praze (srov. např. rozhodnutí sp. zn. 14 Co 426/2002, ale i sp. zn. 39 Co 420/2007), není-li účastník, jemuž se má dostat procesního poučení (např. podle § 118a o.s.ř.), přítomen v jednací síni při jednání, při němž je věc rozhodnuta, může soud jednat podle § 101 odst. 3 o.s.ř., avšak není povinen poučovat takového účastníka podle § 119a odst. 1 o.s.ř., neboť toto poučení není určeno účastníkům, kteří se k jednání z jakéhokoliv důvodu, tedy omluveně nebo bez omluvy, nedostavili. Stejně tak poučení podle § 118a odst. 1, 2 a 3 o.s.ř. se poskytují jen tomu účastníkovi (jeho zástupci či zmocněnci), který je u jednání přítomen. Jedná-li soud v souladu s § 101 odst. 3 o.s.ř. v nepřítomnosti účastníka či jeho zástupce, zabránil tento účastník (zástupce) svou nepřítomností soudu, aby mu poskytl potřebná poučení. Nemůže proto ani absence poučení podle § 118a odst. 1, 2 a 3 o.s.ř. být vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Jen z důvodu, aby bylo možno poskytnout nepřítomnému účastníkovi či jeho zástupci uvedené poučení, není potřebné jednání odročovat. Přitom není rozhodné, zda se účastník či jeho zástupce nedostavili k jednání omluveně či bez omluvy.

5. Protože žalovaná nevyužila možnosti se k jednání dostavit a zabránila tak soudu, aby jí mohlo být poskytnuto příslušné poučení, nezbylo soudu než vycházet ze skutkových tvrzení a důkazů, které ve věci předložila žalobkyně.

6. Soud provedl dokazování všemi listinami, které navrhli a předložili účastníci (§ 120 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dále jen jako „o.s.ř.“ ve spojení s § 129 odst. 1 o.s.ř.). Potřeba provedení důkazů dalších v řízení najevo nevyšla (§ 120 odst. 3 věta prvá o.s.ř.), na základě provedených důkazů měl soud dostatek podkladů pro rozhodnutí.

7. Na základě provedených důkazů a nesporných tvrzení účastníků soud dospěl k následujícím skutkovým zjištěním:

8. Žalobkyně a žalovaná dne 13. 5. 2025 uzavřely smlouvu o úvěru č. , hodnota, , kterou se žalobkyně žalované zavázala poskytnout finanční prostředky ve výši 100 000 Kč a žalovaná se je zavázala splácet, v celkem 48 měsíčních splátkách po 6 490 Kč. Žalovaná měla tak na úvěr celkem uhradit 311 520 Kč, úroková sazba činila 73,37 % ročně, RPSN činilo 103,83 % (zjištěno z návrhu smlouvy o úvěru). Žalobkyně žalované poskytla finanční prostředky ve výši 100 000 Kč dne 14. 5. 2025 (zjištěno z dokladu o vyplacení úvěru). Žalobkyně žalovanou vyzvala k zaplacení dlužné částky (prokázáno předžalobní upomínkou ze dne 4. 2. 2026, podacím archem).

9. Z ostatních provedených důkazů soud nezjistil žádné relevantní skutečnosti pro toto řízení.

10. Soud dalšími důkazy řízení nedoplňoval, jelikož ani další důkazy nebyly navrhovány. Provedené důkazy soud hodnotí jako věrohodné a dostatečné k náležitému zjištění skutkového stavu potřebného pro rozhodnutí ve věci.

11. Veškeré shora uvedené provedené důkazy je třeba odpovídajícím způsobem zhodnotit. Při jejich hodnocení soud postupoval podle § 132 o. s. ř. a hodnotil je dle své volné úvahy jednotlivě i ve vzájemné souvislosti.

12. Po zhodnocení všech provedených důkazů dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná pouze částečně.

13. Při posuzování merita věci soud postupoval podle ustanovení § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v platném znění (dále jen „o. z.“), a dále zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů („zákon o spotřebitelském úvěru“)

14. Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

15. Podle § 419 o. z. je spotřebitelem každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná.

16. Dle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů („zákon o spotřebitelském úvěru“), je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

17. Podle § 588 o. z. přihlédne soud i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

18. Soud vycházel z prokázaného, že žalobkyně se žalovanou uzavřely smlouvu o úvěru, v níž byl sjednán úrok ve výši 73,37 % ročně, přičemž soudu je známo, že podle databáze ARAD ČNB činila průměrná úroková sazba úvěrů poskytnutých bankami ČR domácnostem v ČR k květnu 2025, kdy byla smlouva o úvěru uzavírána, 7,27 % ročně. Již v době před účinností současného občanského zákoníku dovodila soudní judikatura, že nepřiměřenou, a tedy odporující dobrým mravům je zpravidla taková výše úroků, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). Obecně je pak dovozováno Nejvyšším soudem, že přijatelnou „mezí“ smluvního úroku v obdobných případech je dvoj – až trojnásobek výše obvyklého úroku poskytovaného bankami (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005).

19. V předmětné věci byl úvěrovou smlouvou sjednán smluvní úrok za poskytnutí spotřebitelského úvěru ve výši 73,37 % ročně. Výše úroku sjednaného v projednávané věci tedy vysoce přesahuje maximální výši obvyklého úroku poskytovaného bankami v době uzavření smlouvy, v daném období více než 10x. Zjištěný nepoměr oproti běžným úrokovým sazbám je možné označit za natolik dramatický, že zakládá absolutní neplatnost úvěrové smlouvy, neboť se zjevně příčí dobrým mravům. Úvěr poskytnutý žalované vykazuje znaky lichvy tak, jak je tato definována v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, když výše úroků podstatě přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěru a půjček. Zjevné porušení dobrých mravů nabývá v tomto případě ještě vyšší intenzity, protože se jedná o smlouvu se spotřebitelem, který je slabší smluvní stranou a náleží mu tak zvýšená ochrana. Není tudíž pochyb, že jen na základě tohoto konstatování předmětná smlouva o úvěru naplňuje ve směrodatných rysech kritéria vymezená v nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012 sp. zn. I. ÚS 199/11. Ochrana takto nabytých práv pak stojí zcela mimo účel civilního procesu, resp. mimo základní hodnotový rámec práva jako normativního systému (dále srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 10. 2013, sp. zn. III. ÚS 562/12).

20. Na věci nic nemění skutečnost, že se jedná o úvěr nebankovní, neboť ačkoliv úrokové sazby nebankovních poskytovatelů úvěrů bývají oproti bankovnímu sektoru obvykle vyšší, nehraje tato skutečnost roli při posouzení přiměřenosti sjednaného úroku. Pokud by totiž soudy měly použít jiné srovnávací měřítko pro nebankovní poskytovatele než pro banky, vedlo by to k absurdním závěrům zakládajícím nerovnost mezi oběma skupinami poskytovatelů úvěrů (srovnej např. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. 4. 2021, č. j. 29 Co 52/2021-71).

21. Na základě výše uvedeného tedy soud uzavřel, že posuzovaná smlouva o úvěru je absolutně neplatná, a to v celém svém rozsahu. Smlouva o úvěru je smlouvou konsenzuální, jednou z jejích podstatných náležitostí je povinnost úvěrovaného hradit úroky, tuto část tak nelze oddělit od dalšího obsahu smlouvy (srovnej např. rozsudek Soudního dvora ze dne 21. 4. 2016, ve věci C-377/14, Radlingerovi ca FINWAY a. s. či rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7.9.2022, č.j. 62 Co 181/2022-157). Současně soud konstatuje, že v dané věci není prostor pro moderaci výše sjednaného úroku ve smyslu § 577 občanského zákoníku, neboť žalobkyně jako profesionál na trhu poskytování nebankovních úvěrů založila podstatu svého podnikání právě na zjevně neobvykle vysoké sazbě úroku z úvěru. Vyvažuje tím podnikatelské riziko nevrácení části úvěrů, když jejími klienty jsou z povahy věci subjekty s horší platební morálkou, kterým by banky úvěr začasté ani neposkytly. Z toho lze dovodit, že žalobkyně by úvěry se standardní sazbou, byť v horní části rozmezí, neposkytovala, tedy by úvěrové smlouvy s takovou sazbou neuzavírala. Žalobkyně tedy programově staví model svého podnikání ve sféře poskytování rizikových úvěrů na tom, že ti klienti, kteří plní její podmínky (platí vysoký úrok z úvěru) a generují žalobkyni zisk, vyvažují tak její ztráty z nesplácených rizikových úvěrů. To je tedy důvodem toho, že žalobkyně by úvěry se standardní sazbou, byť v horní části rozmezí, neposkytovala a smlouvy s takovou sazbou by neuzavírala. Tyto závěry byly Městským soudem v Praze jako soudem odvolacím opakovaně judikovány ve skutkově a právně obdobných sporech vedených např. pod těmito spisovými značkami: sp. zn. 30Co 61/2019, sp. zn. 22Co 197/2019, sp. zn. 11Co 334/2020, sp. zn. 13Co 346/2021, sp. zn. 19Co 102/2022, sp. zn. 22Co 61/2022, a sp. zn. 53Co 47/2022, sp. zn. 11Co 171/2022, sp. zn. 20Co 12/2023, sp. zn. 62Co 67/2023, sp. zn. 20Co 149/2023, sp. zn. 28Co 217/2023. V těchto rozhodnutích odvolací soud také vysvětlil, že při neplatnosti úvěrové smlouvy jako celku není prostor pro moderaci ve smyslu § 577 o. z., která se uplatní jen v případě, že se vada, spočívající v nezákonném určení množstevního, časového, územního nebo jiného rozsahu právního jednání vztahuje jen na část právního jednání.

22. Soud vycházel z toho, že žalobkyni by v případě, že by žalovaná neplnila ničeho, náleželo právo na zaplacení částky ve výši poskytnutých finančních prostředků, neboť by v takovém případě došlo k bezdůvodnému obohacení ve smyslu § 2991 o. z.; tyto finanční prostředky za dobu od vzniku úvěru činí 100 000 Kč. V projednávané věci však žalovaná žalobkyni zaplatila v dohodnutých splátkách celkem 25 960 Kč. Žalobkyni proto náleží právo na zaplacení částky 74 040 Kč, ve své zbývající části pak byla žaloba jako nedůvodná soudem zamítnuta (výrok II. rozsudku).

23. O příslušenství dlužné soudem přiznané částky soud rozhodl podle ustanovení § 1970 o. z. ve spojení s ustanovením § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Co do prvého dne prodlení soud vycházel z výzvy právního zástupce žalobkyně k úhradě dlužné částky ze dne 4. 2. 2026; v rámci této korespondence dané k přepravě téhož dne (viz podací lístek) byla žalovaná požádán o úhradu dluhu okamžitě. S přihlédnutím k třídenní zákonné fikci byla tato výzva žalované doručena dne 9. 2. 2026, žalovaná byla tak povinna částku bezdůvodného obohacení žalobkyni vydat do 10. 2. 2026; pokud tak neučinil, do prodlení s úhradou se dostal dne 11. 2. 2026. Od tohoto data byl žalobkyni přiznán nárok na úhradu příslušenství ve formě zákonného úroku z prodlení, když ve zbývající části byla žaloba co do požadavku zákonného úroku z prodlení jakožto nedůvodně podaná soudem zamítnuta.

24. O nákladech řízení rozhodl soud podle § 151 odst. 1 o. s. ř. za použití § 142 odst. 2 o. s. ř., dle kterého měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Soud tak přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná částečně, právo na náhradu nákladů řízení v částce 7 020 Kč.

25. Náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 6 252 Kč a odměny za zastoupení advokátem ve výši 6 140 Kč za každý ze čtyř úkonů právní služby (převzetí a příprava zastoupení, předžalobní výzva, podání žaloby a účast na jednání dne 27. 4. 2026) dle § 11 odst. 1 zákona č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (dále jen „advokátní tarif) a dále z paušální náhrady hotových výdajů ve výši 450 Kč za každý ze čtyř úkonů dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu. Celkově tak odměna za zastoupení advokátem a náhrady hotových výdajů činí 26 360 Kč, zvýšené o dan z přidané hodnoty ve výši 21 % DPH, tj. 5 536 Kč. Celková částka včetně zaplaceného soudního polatku tak činí 38 148 Kč.

26. Úspěch žalobkyně s ohledem na výši žalované částky činí 59,2 %, neúspěch 40,8 %, odečtením neúspěchu žalobkyně od jejího úspěchu činí rozdíl 18,4 %, tedy z částky 38 148 Kč se jedná o částku 7 020 Kč.

27. Lhůta k zaplacení nákladů řízení byla určena třídenní podle § 160 odst. l věta prvá o. s. ř., ve smyslu § 149 odst. 1 o. s. ř. je žalovaná povinna zaplatit náhradu nákladů řízení k rukám zástupkyně žalobkyně.

28. Soud žalobkyni nepřiznal náhradu cestovních výdajů ani náhradu za promeškaný čas uplatněné v souvislosti s účastí substitučního zástupce při jednání. Ačkoli § 13 a § 14 advokátního tarifu tyto nároky obecně připouštějí, v poměrech projednávané věci nejde o náklady potřebné k účelnému uplatňování práva ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř. Zástupce žalobkyně má sídlo v Praze a jednání se konalo u soudu v Praze; náklady vznikly pouze tím, že si zvolil substituci advokátem se sídlem v Ústí nad Labem. Žalobkyně přitom netvrdila ani nedoložila žádné konkrétní okolnosti, pro které by právě taková substituce byla v dané věci potřebná nebo hospodárná. Cestovní výdaje substituta z Ústí nad Labem do Prahy a zpět, stejně jako s tím související náhrada za promeškaný čas, proto nelze přenášet na procesně neúspěšnou stranu, neboť jde o důsledek vnitřní organizace zastoupení na straně žalobkyně. Nadto žalobkyně k uplatněnému cestovnému při použití silničního motorového vozidla nedoložila technický průkaz ani osvědčení o registraci vozidla, takže nebyla prokázána ani výše náhrady za spotřebované pohonné hmoty (§ 13 odst. 5 advokátního tarifu ve spojení s § 157 a § 158 zákoníku práce).