21 C 112/2023

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 5 rozhodl soudkyní Mgr. Karolínou Šorbanovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o zaplacení částky částka s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku ve výši [částka] s 15 % úrokem z prodlení ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba na zaplacení částky [částka] s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši [částka] s kapitalizovaným úrokem ve výši [částka] co do úroku ve výši 28,02 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení a co do 8,5 % úroku z prodlení z částky [částka] od [datum] do zaplacení a zákonného úroku z prodlení z částky [částka] od [datum] do [datum], se zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce [částka], a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.

1. Žalobkyně se žalobou podanou k soudu dne [datum] domáhala po žalované zaplacení částky [částka] s příslušenstvím s odůvodněním, že právní předchůdkyně žalobkyně, [právnická osoba], uzavřela se žalovanou dne [datum] smlouvu o spotřebitelském úvěru [číslo] na základě, které poskytla žalované peněžní prostředky ve výši [částka]. Úvěruschopnost žalované byla dle žalobkyně ověřena. Žalovaná se tuto částku včetně poplatku za poskytnutí půjčky a úroku zavázala vrátit prostřednictvím pravidelných 52 týdenních splátek ve výši [částka], což však nečinila řádně a včas. Poslední splátka byla stanovena na [datum] Poslední příslušnou splátku uhradila žalovaná [datum]. Následně právní předchůdkyně žalobkyně provedla ke dni [datum] vyčíslení. Smlouvou o postoupení pohledávky ze dne [datum] byla pohledávka za žalovanou postoupena na žalobkyni. Dluh žalované činí částka [částka], kterou představuje dlužná jistina ve výši [částka], dlužná část poplatku ve výši [částka], a příslušenství, které se skládá z kapitalizovaných úroků ve výši [částka], kapitalizovaných zákonných úroků z prodlení ve výši [částka], úroků ve výši 28,02 % ročně z dlužné jistiny ve výši [částka] od [datum] do zaplacení a úroků z prodlení v zákonné výši 8,50 % ročně z dlužné jistiny ve výši [částka] od [datum] do zaplacení. Dluh žalobkyně nebyl uhrazen ani na základě upomínky žalobkyně.

2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila a na ústní jednání konané dne [datum] se bez omluvy nedostavila. Soud proto dle § 101 odst. 3 o. s. ř. jednal v nepřítomnosti žalované.

3. Soud podle § 122 odst. 1 o.s.ř. ve spojení s § 129 odst. 1 o.s.ř. provedl dokazování žalobkyní navrženými listinnými důkazy, přičemž potřeba provedení dalších důkazů v řízení najevo nevyšla.

4. Soud hodnotil všechny provedené důkazy v souladu s § 132 o. s. ř., a to každý důkaz jednotlivě a potom všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti.

5. Soud zjistil z provedeného dokazování následující skutečnosti:

6. Ze spotřebitelské smlouvy [číslo] jejíž součástí jsou smluvní podmínky, soud zjistil, že žalovaná uzavřela s právní předchůdkyní žalobkyně smlouvu o úvěru ze dne [datum] na základě, které byly žalované poskytnuty peněžní prostředky ve výši [částka]. Žalovaná se ve smlouvě zavázala zaplatit za spotřebitelský úvěr poplatek ve výši [částka], který se skládá z úroku ve výši [částka], částky za zpracování spotřebitelského úvěru ve výši [částka] a částky za rozšířenou doplňkovou službu komfortního a flexibilního splácení ve výši [částka]. Dále bylo sjednáno pojistné za doplňkové pojištění ve výši [částka]. Celkovou dlužnou částku ve výši [částka] se žalovaná zavázala vrátit formou 52 týdenních splátek ve výši [částka] Součástí smlouvy jsou i smluvní podmínky, ve kterých se žalovaná zavázala uhradit právní předchůdkyni žalobkyně v případě prodlení se zaplacením úvěru smluvní pokutu ve výši 0,1 % z jistiny, a to za každý den prodlení. Smlouvou bylo dále ujednáno, že zaplacením smluvní pokuty není dotčeno právo věřitele na náhradu škody v plné výši, sjednané úroky a úroky z prodlení. Smlouvou byla sjednána roční procentní sazba nákladů ve výši 153,05 %.

7. Ze zákaznické karty soud zjistil, že před sjednáním spotřebitelského úvěru žalovaná jako žadatelka uvedla, že pracuje na plný úvazek jako prodavačka v [jméno] s měsíčním příjmem [částka] a nemá zápůjčku u jiné společnosti.

8. Ze smlouvy o postoupení pohledávek a z oznámení o postoupení pohledávky soud zjistil, že pohledávka za žalovanou byla postoupena žalobkyni dne [datum], což bylo žalované oznámeno dopisem ze dne [datum].

9. Z tabulky umoření soud zjistil, že žalovaná na poskytnutou částku vrátila žalobkyni dne [datum] částku [částka].

10. Z předžalobní výzvy soud zjistil, že žalovaná byla k plnění vyzvána výzvou ze dne [datum].

11. Na základě shora uvedeného závěru o skutkovém stavu posoudil soud věc po právní stránce takto:

12. Soud předmětnou smlouvu posoudil jako smlouvu o úvěru dle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), dle něhož se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Zároveň se jedná o spotřebitelský úvěr.

13. Podle § 1879 o. z. platí, že věřitel může celou pohledávku nebo i její část i bez souhlasu dlužníka postoupit smlouvou jiné osobě. Dle § 1880 odst. 1 o. z. s postoupenou pohledávkou přechází i její příslušenství a všechna práva s ní spojená včetně zajištění. Žalobkyně je proto v daném případě aktivně legitimována.

14. Soud, vědom si své povinnosti zkoumat přiměřenost sjednaných úroků z úřední povinnosti, se nejprve zabýval platností účastníky sjednané Smlouvy, a to jak jejích jednotlivých ustanovení, tak Smlouvy jako celku.

15. Dle § 2 odst. 3 o. z. výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění.

16. Dle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

17. Dle § 86 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

18. Dle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném od 1. 12. 2016 do [datum], tedy i v době uzavření předmětné smlouvy dne [datum], poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

19. Dle § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

20. Dle § 2993 věta první o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.

21. Soud hodnotil, zda žalobkyně respektive její právní předchůdkyně před uzavřením úvěrové smlouvy postupovala v souladu s § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, a s odbornou péčí posoudila schopnost žalované splácet spotřebitelský úvěr. Soud při tom vycházel z judikatury vyšších soudů (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018), která je ustálena v názoru, že věřitel této své povinnosti nedostojí, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, neboť dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko pouze od spotřebitele. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků.

22. Ústavní soud v bodu 31 [příjmení] ze dne [datum], sp. zn. IV. ÚS 702/20, uvedl, že povinností poskytovatelů spotřebitelských úvěrů před uzavřením smlouvy je ověřit úvěruschopnost spotřebitele pod možnou sankcí neplatnosti úvěrové smlouvy (srov. § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru). Obecné soudy mají povinnost zkoumat z úřední povinnosti, zda došlo k porušení této povinnosti poskytovatelem úvěru. Tento závěr se opírá o rozsudek Soudního dvora Evropské unie (dále jen SDEU) ze dne [datum] ve věci C [číslo] OPR-Finance, v němž Soudní dvůr vyložil články 8 a 23 směrnice 2008/48/ES ve vztahu k národní úpravě. Pro souzenou věc je tak podstatný závěr Soudního dvora EU, že posouzení úvěruschopnosti spotřebitele může být sice provedeno pouze na základě informací uvedených spotřebitelem, ale pouze pokud budou tyto informace dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady.

23. Byť žalobkyně tvrdí, že v § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném v době uzavření předmětné smlouvy, je zakotvena relativní neplatnost, jedná se pouze o zdánlivou relativní neplatnost. Soud totiž vychází z rozhodnutí Soudního dvora a nálezu Ústavního soudu, kdy tyto soudy judikovaly, že povinností poskytovatelů spotřebitelských úvěrů před uzavřením smlouvy je ověřit úvěruschopnost spotřebitele pod možnou sankcí neplatnosti úvěrové smlouvy a obecné soudy mají povinnost zkoumat z úřední povinnosti, zda došlo k porušení této povinnosti poskytovatelem úvěru. Fakticky se proto jedná o neplatnost absolutní.

24. Dle soudu pak právní předchůdkyně žalobkyně neposoudila dostatečně úvěruschopnost žalované, neboť si vůbec neověřila, jaké jsou její skutečné náklady na bydlení, dopravu do zaměstnání, případně jaké další nezbytné náklady vynakládá. Spokojila se s nedoloženými informace od žalované a případnými výpisy z externích databází dlužníků, v registrech sdružení [příjmení], v Bankovním registru klientských informací a v Nebankovním registru klientských informací (NRKI), registru insolvencí a insolvenčním rejstříku.

25. S ohledem na výše uvedené soud dospěl k závěru, že smlouva o spotřebitelském úvěru uzavřená mezi žalobkyní a žalovanou jsou dle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, je smlouvou neplatnou.

26. Zároveň soud shledal úvěrovou smlouvu absolutně neplatnou i dle § 588 o. z., neboť se zjevně příčí dobrým mravům tím, že sjednané podmínky jako celek představují významnou nerovnováhu práv a povinností stran v neprospěch spotřebitele. Z konstantní judikatury SDEU vyplývá, že ustanovení směrnice 93/13 EHS musí být vykládána v tom smyslu, že pro účely posouzení, zda je výše odškodnění ve smyslu bodu 1 písm. e) přílohy k této směrnici požadovaného po spotřebiteli, který neplní své závazky, nepřiměřená, je třeba hodnotit kumulativní účinek všech sankčních klauzulí v dotyčné smlouvě bez ohledu na to, zda věřitel skutečně trvá na jejich plné úhradě, a že vnitrostátní soudy případně musí, na základě čl. 6 odst. 1 uvedené směrnice, vyvodit veškeré důsledky ze zjištění, že jsou některé klauzule zneužívající, a to vyloučit všechny tyto zneužívající klauzule, aby se ujistily, že pro spotřebitele nebudou závazné (srov. rozhodnutí SD EU ze dne [datum] ve věci [příjmení] proti [právnická osoba]). V bodu 100 tohoto rozsudku Soudní dvůr uvedl, že vnitrostátní soud, který konstatuje, že několik klauzulí ve smlouvě uzavřené mezi prodávajícím nebo poskytovatelem a spotřebitelem má zneužívající povahu ve smyslu směrnice 93/13 EHS, musí vyloučit všechny zneužívající klauzule, a nikoli jen některé z nich. V citovaném rozsudku Soudní dvůr připomněl, že vnitrostátní soudy mají pouze povinnost vyloučit použití zneužívající klauzule, aby vůči spotřebiteli nevyvolávala závazné účinky, avšak nemají pravomoc měnit její obsah. Vyjma vyloučení zneužívajících klauzulí totiž musí tato smlouva v zásadě nadále existovat bez jakékoli jiné změny, je-li v souladu s vnitrostátním právem taková další existence smlouvy právně možná.

27. Soud se zabýval zejména posouzením míry a zjevnosti rozporu požadovaného plnění s dobrými mravy z pohledu hmotného práva (s ohledem na výši smluvní pokuty). V souzené věci účastníci uzavřeli smlouvu o úvěru, na jejímž základě žalobkyně, resp. její právní předchůdkyně poskytla žalované shora uvedené částky, RPSN u smlouvy byla sjednána ve výši 153,05 %. Ve smlouvě o úvěru byla současně sjednána i smluvní pokuta ve výši 0,1 % z jistiny za každý den prodlení, úhrady za upomínky ve výši [částka] za každou upomínku a návštěvu a poplatek za vymáhání pohledávky ve výši [částka]. Z těchto důvodů shledává soud tato ujednání ve svém souhrnu za nepřiměřená. Na rozpornost ujednání s dobrými mravy, jsou-li úrok a RPSN sjednány ve výši přesahující 110 %, která několikanásobně překračuje úrok a RPSN u spotřebitelských půjček poskytovaných bankami a směřuje k nepřiměřenému obohacení žalobkyně, lze usuzovat i z judikatury Nejvyššího soudu, byť ve věcech exekučních týkajících zastavení exekuce, v nichž je exekučním titulem rozhodčí nález (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 2841/2018, 20 Cdo 2884/2019, 20 Cdo 3844/2018, 20 Cdo 1857/2019).

28. S přihlédnutím ke shora uvedeným zákonným ustanovením a na základě provedeného dokazování soud dospěl k závěru, že Smlouva je sjednána nevyváženě, a to v neprospěch žalované coby spotřebitele, tedy v neprospěch slabší smluvní strany.

29. Soud tak dospěl k závěru, že předmětná Smlouva je absolutně neplatná jako celek dle ustanovení § 588 o. z. ve spojení s § 576 a 577 o. z., a contrario, a to pro rozpor jejích ujednání s dobrými mravy. Smlouva je přitom neplatná od počátku a soud je povinen k této neplatnosti přihlížet z úřední povinnosti, tedy i bez návrhu.

30. Soud se dále zabýval tím, že v řízení bylo prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla (byť na základě absolutně neplatné Smlouvy) žalované částku [částka], kterou jí však žalovaná nevrátila v celé výši, přestože k tomu byla vyzvána.

31. Dle § 2991 o. z. platí, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

32. Dle § 2993 o. z. pak má strana, která plnila, aniž tu byl platný závazek, právo na vrácení toho, co plnila.

33. Z uvedeného plyne, že na straně žalované vzniklo bezdůvodné obohacení ve výši [částka] ve smyslu § 2991 o. z., a žalobkyně má tudíž dle § 2993 o. z. nárok na vrácení toho, co plnila, aniž tu byl platný závazek. Z uvedeného důvodu soud žalobě vyhověl do částky [částka] a žalované uložil povinnost vrátit žalobkyni částku, jež představuje nesplacenou část jistiny, kterou jí žalobkyně bez právního důvodu poskytla (srov. výrok I.).

34. S ohledem na absolutní neplatnost Smlouvy nebylo možné vycházet z data splatnosti dluhu smluvně stanoveného (tj. od [datum], tedy od marného uplynutí lhůty pro úhradu poslední splátky dle splátkového kalendáře). Soud tedy pro účely stanovení data prodlení žalované s vydáním bezdůvodného obohacení vycházel z § 1958 odst. 2 o. z., dle něhož neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu. Dle § 1968 o. z. je dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, v prodlení. Dle § 1970 o. z. může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

35. Ve světle citovaných zákonných ustanovení soud zamýšlel vycházet z okamžiku, kdy žalované byla doručena první výzva, v níž jí žalobkyně vyzvala v intencích § 1958 odst. 2 o. z. k plnění ihned. Při předložení podacího archu, nebylo možné vycházet ani z domněnky doby dojití dle § 573 o. z. Dle zmíněného ustanovení totiž platí, že se má za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání, byla-li však odeslána na adresu v jiném státu, pak patnáctý pracovní den po odeslání. Podmínkou pro aplikaci této domněnky je totiž bezpečné prokázání dojití zásilky adresátu, přičemž nepostačuje prokázání doby odeslání (srov. [obec], Výtisk, [příjmení] a kol.: Občanský zákoník. Komentář, 2017, C.H.Beck, s. 614).

36. Není pak rozhodné, že žalovaná byla vyzvána k vrácení poskytnutého úvěru, namísto bezdůvodného obohacení. Dle soudu je podstatné pouze to, že žalovaná byla vyzvána k plnění, přičemž není rozhodná právní kvalifikace, kterou žalobkyně zvolila.

37. Z uvedeného důvodu tedy soud vycházel z data, kdy byla žaloba doručena žalované. Žaloba byla žalované doručena dne [datum] v souladu s § 49 odst. 4 o. s. ř., kdy marně uplynula desetidenní lhůta k vyzvednutí písemnosti na poště, která byla uložena k vyzvednutí ode dne [datum], a nastala tak fikce doručení. Následující den (tj. dne [datum]) měla žalovaná možnost plnit žalobkyni v souladu s § 1958 odst. 2 o. z. a od následujícího dne (tj. [datum]) přiznal žalobkyni zákonné úroky z prodlení z dosud nevydaného bezdůvodného obohacení ve výši [částka] v souladu s § 1970 o. z. (srov. výrok I.), neboť žalovaná je s vydáním bezdůvodného obohacení v prodlení.

38. Z důvodu absolutní neplatnosti Smlouvy jako celku tak nemá žalobkyně právo na zaplacení smluvní pokuty a částky [částka] spolu s příslušenstvím, které tvoří kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši [částka], kapitalizovaný úrok ve výši [částka] co do úroku ve výši 28,02 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení a co do 8,5 % úroku z prodlení z částky [částka] od [datum] do zaplacení a zákonný úrok z prodlení z částky [částka] od [datum] do [datum], protože je soud coby nedůvodné zamítl (srov. výrok II.).

39. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud výrokem III. podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”) tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce [částka], přičemž tato částka představuje 9,26 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 54,63 % a úspěchu žalované v rozsahu 45,37 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce [částka] a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši [částka] sestávající z částky [částka] za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci (převzetí a příprava právního zastoupení, předžalobní výzva a písemný návrh ve věci) a z částky [částka] za účast na jednání dne [datum] dle § 11 odst. 1 písm. g) a. t. realizovaný po podání návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po [částka] dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a paušální náhrady výdajů ve výši [částka] dle § 14b odst. 5 písm. b) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky [částka] ve výši [částka].

40. Lhůta k plnění byla ve výrocích rozsudku stanovena v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. část věty před středníkem, neboť ke stanovení lhůty delší nebo plnění ve splátkách soud neshledal důvod.