23 CO 394/2021

Plný text

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Denemarkové a soudkyň Mgr. Patricie Adamičkové a JUDr. PhDr. Aleny Novotné, Ph.D. v právní věci žalobce: ; jméno příjmení, narozený dne datum bytem adresa zastoupený advokátkou JUDr. jméno příjmení sídlem adresa proti žalované: právnická osoba, IČO sídlem adresa o náhradu škody z pracovního úrazu, k odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne datum rozhodnutí, č. j. 6 C 318/2019 – 110 ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne datum rozhodnutí, č. j. 6 C 318/2019 – 138,

I. Rozsudek soudu I. stupně se potvrzuje.

II. Usnesení soudu I. stupně o doplnění rozsudku výrokem III. o nákladech státu se potvrzuje.

III. Žalobce je povinen zaplatit žalované na nákladech odvolacího řízení částka, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Rozsudkem ze dne datum soud I. stupně zamítl žalobu o uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci částka s 10% ročním úrokem z prodlení z této částky ode dne následujícího po doručení žaloby žalované až do zaplacení (I.), žalobci uložil povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku částka, a to do tří dnů od právní moci rozsudku (II.).

2. Doplňujícím usnesením ze dne datum soud I. stupně doplnil předchozí rozsudek o výrok III. tak, že uložil povinnost žalobci zaplatit České republice - Obvodnímu soudu pro Prahu 5 na náhradě nákladů státu částku částka do tří dnů od právní moci rozhodnutí.

3. Žalobce se domáhal uložení peněžité povinnosti žalované, u které byl zaměstnán od datum do datum (do skončení pracovního poměru dohodou účastníků ze dne datum bez uvedení důvodu), s tím, že dne datum došlo k pracovnímu úrazu žalobce, tj. k poškození pravého hlezna, když žalobce ze skladu (obec a číslo, ulice a číslo) odnášel nafasovaný materiál, k úrazu došlo mezi 14:00 až 14:

30. Žalobce o bolesti nohy řekl svým kolegům, jinak úraz nenahlásil, věřil, že ho bolest přejde, poté nahlásil své nadřízené – paní příjmení úraz, tento zaznamenal elektronicky na firemní server, následující den – datum vyhledal lékařskou pomoc, byla mu diagnostikována distorze hlezna. Léčení se následně komplikovalo, v lednu 2018 došlo u žalobce k embolii plic (zdrojem byla trombóza zraněné nohy), dne datum žalobce podstoupil operaci, jeho pracovní neschopnost tak trvala od datum do datum. Žalobce požadoval po zaměstnavateli náhradu nemajetkové újmy – bolestné ve výši částka a dále náklady na vynaložený posudek v částce částka.

4. Žalovaná navrhovala zamítnutí žaloby, neuznala úraz žalobce jako pracovní, když nebyla zřejmá doba úrazu, tj. datum dopoledne si žalobce stěžoval na bolest kolene, následně oznámil pracovní neschopnost z důvodu úrazu kotníku, je možné, že si úraz zapříčinil sám (předchozím zraněním) nebo u něj šlo o onemocnění kolene; v záznamu o úrazu z datum uvedl žalobce jako okamžik úrazu hodinu 15:30, tehdy se nacházel ve služebním vozidle na cestě do jméno vody (podle záznamu elektronických knih jízd), poté změnil údaj o úrazu na 14:00 až 14:30 hodin. Žalovaná poukazovala na povinnost zaměstnance bezodkladně úraz nahlásit a spolupracovat při objasňování příčin úrazu, to žalobce neučinil, příslušný formulář podepsal jak za zaměstnance, tak i za zaměstnavatele sám žalobce a dodal jej zaměstnavateli až spolu s rozhodnutím o dočasné pracovní neschopnosti ze dne datum (nedošlo k nahrání na firemní server), tehdejší nadřízená žalobce – paní příjmení neprodleně zahájila šetření o úrazu na pracovišti (datum), z výpovědi přítomných zaměstnanců vyplynulo, že se pracovní úraz nestal, neexistuje žádný svědek tvrzeného úrazu; kromě jiného v době rozvázání pracovního poměru dohodou se účastníci dohodli, že nemají proti sobě žádné nároky.

5. Soud I. stupně vyšel z nesporných tvrzení účastníků, že žalobce pracoval pro žalovanou na pozici koordinátora na základě pracovní smlouvy z datum, k rozvázání pracovního poměru došlo dohodou účastníků dne datum s tím, že po obdržení mzdy či náhrady mzdy za září budou uspokojena veškerá práva a nároky zaměstnance vůči zaměstnavateli; pokud žalobce požádal žalovanou o uznání pracovního úrazu a náhradu bolestného ve výši částka a nákladů vynaložených na posudek ve výši částka, tyto nároky žalovaná neuspokojila.

6. Soud I. stupně provedl ve věci dokazování blíže specifikovanými listinami, výslechem svědků – jméno příjmení (spolupracovnice žalobce), jméno příjmení (vedoucí pobočky žalované pro Prahu a nadřízené žalobce), Mgr. jméno příjmení (manažera žalované), výpovědí svědka jméno příjmení (spolupracovník žalobce), výpovědí jméno příjmení (spolupracovník žalobce), jméno příjmení (dcery žalobce), výpovědí jméno příjmení (který si na žádný úraz žalobce nevzpomněl a záznam o úraze podepsal spolupracovníku – žalobci tak, jak mu byl předložen) a poté uzavřel, že dne datum se žalobce dostavil k lékaři pro přetrvávající otok a bolest pravého hlezna s tím, že předchozího dne mělo dojít na schodech v zaměstnání k jeho distorzi, od datum bylo vystaveno potvrzení o dočasné pracovní neschopnosti žalobce, v 15:30 hodin dne datum se žalobce dostavil na pracoviště ve obec, kde měl svědku jméno příjmení sdělit, že ho bolí pravá noha (tuto si měl podvrtnul na schodech v budově na obec a číslo při odchodu ze skladu), mezi 14:00 až 14:30 hodin si na pracovišti v obec na obec a číslo podle jméno příjmení stěžoval žalobce na bolest pravého kotníku, kdy měl špatně šlápnout na schodech a kotník si podvrtnout; dne datum byl zaměstnavatelem sepsán zápis o údajném pracovním úrazu z datum (ke kterému byly připojeny výpovědi zaměstnanců žalované – příjmení, příjmení, příjmení, příjmení), dne 19. prosince vyrozuměl formou SMS žalobce nadřízenou jméno příjmení, že upadl na schodech a má něco s kotníkem a jde k lékaři, následně telefonicky sdělil, že má přetržené vazy v kotníku a má neschopenku a že dostal dlahu, 21. prosince dovezl neschopenku do zaměstnání, teprve tehdy se nadřízená žalobce dozvěděla, že tento úraz byl nahlášen jako pracovní, tehdy žalobce odevzdal záznam o úrazu, který si bez vědomí nadřízené sám vyplnil, vlastnoručně podepsal za zaměstnance i zaměstnavatele; paní příjmení nemluvila s nikým, kdo by byl přímým svědkem úrazu; podle knihy jízd se měl žalobce zdržovat na pobočce v obec a číslo od 10:01 hodin do 15:06 hodin; dle záznamu o úrazu uvedl žalobce, že úraz se mu stal v 15:30 při fasování materiálu při chůzi do schodů, kdy si měl vyvrknout kotník; v 15:30 hodin se měl žalobce nacházet ve vozidle na cestě do jméno příjmení; bolestné žalobce bylo vyčísleno podle ohodnocení 70 body; od datum do datum žalobce pobíral dávky nemocenského pojištění. Dle výpovědi svědkyně příjmení (nadřízené žalobce) tato nebyla od 11 hodin dne datum přítomna na pracovišti, po sdělení žalobce o tvrzeném pracovním úrazu provedla šetření u zaměstnanců; žalobce měl i dříve problémy s dolními končetinami, hrával nohejbal, občas si stěžoval na bolest nohou; dle výpovědi svědkyně jméno příjmení si dopoledne žalobce stěžoval na bolest kotníku (který si měl podvrtnout), byl však vysmátý, svědkyně se nepamatovala, zda se mělo jednat o poranění kotníku nebo kolene. Z výpovědi manažera žalované – Mgr. příjmení soud zjistil, že tento svědek měl za úkol řešit efektivitu zaměstnanců na pražské pobočce, s ohledem na předchozí ukončení pracovního poměru s panem příjmení, žalobce musel vědět, že je další na řadě ohledně ukončení pracovního poměru, žalobce byl upozorněn, že jeho výkon v práci není dostatečný a že nevykonává činnosti, které měl za úkol, vzápětí následovalo oznámení o pracovním úrazu, úraz ani řádně hned žalobce nenahlásil; dle výpovědi tohoto svědka neseděly časové údaje ohledně tvrzeného úrazu (v původně tvrzené době nebyl žalobce na pracovišti); svědek příjmení si nepamatoval, zda mělo jít o poranění kolene nebo kotníku (když se v odpoledních hodinách 18. 12. dostavil žalobce do skladu ve obec a sdělil mu, že špatně šlápl na schodišti (prohlášení pro žalobce svědek podepsal a blíže jej nezkoumal). Dle výpovědi dcery žalobce – svědkyně příjmení žalobce sportoval, hrál nohejbal, úraz se mu měl stát při chůzi na schodech, když šlápl do prázdna, o úraze se dozvěděla dcera od otce (žalobce) zprostředkovaně, kdy tento jí volal kolem třetí nebo čtvrté hodiny odpoledne a žádal ji o zajištění berlí; svědek příjmení si na žádný úraz žalobce nevzpomínal, pouze podepsal záznam o úrazu tak, jak mu byl předložen.

7. Soud I. stupně po citaci ustanovení § 271k odst. 1 a 2 ve spojení s ustanovením § 105 odst. 1 zákoníku práce neshledal naplnění odpovědnostních předpokladů zaměstnavatele za škodu vzniklou v důsledku tvrzeného pracovního úrazu. Žalobce sice předložil lékařské záznamy, ze kterých vyplývá povaha úrazu, nicméně z těchto lékařských zpráv nelze dovodit, kdy přesně a za jakých okolností k úrazu došlo, nikoliv bezodkladným nahlášením uvedeného úrazu žalobce zabránil bezprostředně provedení šetření zaměstnavatele ohledně okolností úrazu; ani po výslechu svědků po zhodnocení soudem I. stupně nebylo postaveno najisto, že se jedná o pracovní úraz, který by si žalobce způsobil při plnění pracovních úkolů nebo v souvislosti s tím, když sice informoval o údajném úrazu své kolegy, podle výpovědi svědkyně příjmení a příjmení jim žalobce sdělil datum, že upadl na schodech, když vstoupil do prázdna, dle svědkyně příjmení sdělil žalobce, že jej mělo bolet koleno, následně poškození kotníku sdělil této svědkyni, svědku příjmení žalobce sdělil, že má naraženou nohu, protože uklouzl, tvrzenému úrazu nebyl přítomen žádný ze svědků, s ohledem na velký časový odstup si svědci nic bližšího nepamatovali; v rámci šetření zaměstnavatele dne datum svědci uvedli, že žalobce jim měl sdělit informaci o údajném pracovním úrazu již dopoledne mezi desátou a jedenáctou hodinou dne datum. Přestože byl žalobce poučen ve smyslu § 118a odst. 3 o. s. ř. k doplnění tvrzení o skutkovém ději (průběhu úrazu), toto nedoplnil a neprokázal, nenavrhl žádné další důkazy tak, aby bylo postaveno najisto, že k úrazu došlo podle tvrzení žalobce při plnění pracovních povinností; naopak z provedeného dokazování vyplynuly nesrovnalosti týkající se líčení průběhu úrazového děje (datum nahlásil žalobce původně hodinu 15:30, když dle sdělení žalované však nebyl vůbec na pracovišti, respektive byl podle knihy jízd na cestě do jméno příjmení), poté čas úrazu změnil (mezi desátou a jedenáctou hodinou), vyslechnutým svědkům – zaměstnancům přitom žalobce sdělil, že došlo k poranění kolene, žalobce následně uváděl, že si podvrtnul kotník cestou ze schodů, avšak v záznamu o úrazu, který sám vyplnil, je uvedeno, že se mu úraz stal cestou do schodů (oproti tvrzení při sestupu ze schodů); zatímco jiným svědkům žalobce sdělil, že na schodech upadl. S ohledem na neprokázání tvrzení ve smyslu shora uvedeném soud žalobu zamítl a o nákladech řízení rozhodl podle § 142 odst. 1 ve spojení s § 151 odst. 3 o. s. ř. a vyhláškou č. 254/2015Sb. a s přihlédnutím k 6 úkonům přiznal žalované náhradu nákladů řízení v částce částka. Doplňujícím usnesením ze dne datum soud I. stupně doplnil rozsudek o výrok III., kterým uložil povinnost žalobci zaplatit České republice v souladu s ustanovením § 148 odst. 1 o. s. ř. dosavadní náklady svědečného ve výši částka a částka, celkem částka, a to v obecné pariční lhůtě.

8. Proti tomuto rozsudku i proti doplňujícímu usnesení podal žalobce včasné a přípustné odvolání z důvodu neúplných skutkových zjištění a nesprávného právního posouzení věci. Vytýkal soudu I. stupně, že neprovedl výslech žalobce (k odstranění tvrzených nesrovnalostí ohledně průběhu úrazového děje), nesprávně zhodnotil výpovědi svědků (když v den úrazu na pracovišti v obec a číslo hovořil žalobce se svědkyní příjmení, příjmení a svědkem příjmení – u ubytovny v jméno příjmení), ostatní svědci měli informace o pracovním úrazu zprostředkovaně. Dle žalobce z výpovědi těchto svědků vyplynulo zranění kotníku (z důvodu zranění kotníku žalobce ani nevystoupil na pracovišti v jméno příjmení z auta a svědek příjmení si vyndal materiál z vozidla sám); dle žalobce nevyplynuly z výpovědi svědků žádné pochybnosti, že by přišel žalobce do zaměstnání se zraněnou nohou (kotníkem) nebo že by si úraz způsobil mimo pracoviště činností nesouvisející s výkonem práce. Žalobce oznámil pracovní neschopnost své nadřízené, této nahlásil úraz, když u zaměstnavatele nebyl přesně stanoven postup pro hlášení pracovních úrazů kmenových zaměstnanců; případně chybně uvedený čas (15:30 hodin) nemůže dle odvolatele být argumentem pro to, že se mu úraz nestal v souvislosti s výkonem práce (s tvrzením, že v té době byl na cestě do jméno příjmení). Ani případné pochybení při vyplnění formuláře žalobcem za zaměstnavatele nemůže mít vliv na posouzení věci jako pracovního úrazu. Žalobce zdůraznil, že mu nikdy nebyla udělena výtka za špatné pracovní výkony nebo porušování pracovních povinností (ani ústně), v době úrazu nebyl žalobce ve výpovědní době, tvrzení svědka příjmení o nespokojenosti s prací žalobce a chystaném ukončení pracovního poměru považuje odvolatel za účelové (když svědkyně příjmení a příjmení jsou dosud zaměstnanci žalované); ze zdravotní dokumentace předložené žalobcem nevyplývá, že by se nacházel ve špatném zdravotním stavu (pokud se týká končetin), není zde zaznamenán ani žádný úraz kotníku či kolene. Navrhl doplnit dokazování výslechem žalobce a poté napadené rozhodnutí změnit a žalobě vyhovět.

9. Žalovaná navrhla ve svém vyjádření k odvolání žalobce potvrdit rozsudek jako věcně správný, když soud I. stupně provedl dostatečně dokazování (provedl i nadbytečně výslech svědkyně – dcery žalobce, která byla informována nepřímo o tvrzeném úrazu), pokud se jedná o namítanou nevěrohodnost svědka příjmení, tento není více než 1 rok zaměstnancem žalované; stejně tak není pravda, že by zaměstnavatel neměl upraven řádný postup hlášení pracovního úrazu; naopak po bezprostředním nahlášení úrazu provedla svědkyně příjmení neprodleně šetření na pracovišti. Dle výpovědi zaměstnanců (dle šetření zaměstnavatele) si žalobce stěžoval v dopoledních hodinách přítomným kolegům na pracovišti na bolest kolene, následně oznámil pracovní neschopnost z důvodu úrazu kotníku; podle vyjádření svědka příjmení měl mít žalobce po úraze sádru nad koleno, což odpovídalo spíše úrazu kolene; kromě jiného záznam o úrazu sepsal a podepsal žalobce sám jak za poškozeného zaměstnance, tak za zaměstnavatele, ačkoliv byl opakovaně proškolen ohledně postupu při vzniku pracovního úrazu; žalobce porušil ustanovení § 106 zákoníku práce, když bezodkladně neoznámil nadřízenému vedoucímu zaměstnanci svůj pracovní úraz, nespolupracoval při objasňování příčin úrazu; žalobce přitom byl ve zdravotním stavu, který mu umožňoval tuto informační povinnost splnit, formulář o hlášení pracovního úrazu byl vyplněn žalobcem ručně, dodán až spolu s rozhodnutím o dočasné pracovní neschopnosti datum (záznam nebyl učiněn elektronicky ani nebyl nahrán na firemní server), pokud uvedl žalobce jako hodinu úrazu 15:30 hodin, v té době byl prokazatelně mimo pracoviště, poté žalobce upravil hodinu úrazu mezi 14:00 až 14:30 hodin, zatímco podle výpovědi svědků se mělo jednat o úraz dopolední mezi devátou až jedenáctou hodinou; v dohodě o rozvázání pracovního poměru žalobce výslovně prohlásil, že nemá a že neuplatňuje žádné nároky ve vztahu k zaměstnavateli; dle žalované se jedná o dohodu o narovnání a žalobce nemůže dovozovat vznik nových nároků namísto neexistujících původních nároků, navrhla proto napadené rozhodnutí potvrdit a přiznat žalované náklady odvolacího řízení.

10. Při odvolacím jednání žalobce nad rámec své argumentace uvedené v písemném vyhotovení odvolání uvedl, že před uvedeným úrazem nebyl informován o případné výpovědi ze strany zaměstnavatele, nebyla mu dána žádná výtka ani upozornění na neplnění pracovních úkolů, k úrazu došlo na pracovišti a jsou naplněny odpovědnostní předpoklady zaměstnavatele za jeho újmu na zdraví, na svém výslechu při odvolacím jednání již netrval.

11. Žalovaná při odvolacím jednání doplnila, že v situaci, kdy žádný ze zaměstnanců či jiných osob nebyl přítomen úrazovému ději, i po poučení soudem žalobce mechanismus úrazu a konkrétní hodinu neprokázal; žalovaná proto navrhla napadené rozhodnutí potvrdit.

12. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek včetně předcházejícího řízení podle § 212 a § 212a o. s. ř. a poté dospěl k závěru, že odvolání žalobce není opodstatněné.

13. Soud I. stupně provedl dokazování v dostatečném rozsahu, řádně splnil i svoji poučovací povinnost se zřetelem k ustanovení § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř., v tomto směru tak nezatížil řízení žádnou vadou, která by měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Soudem I. stupně (č. listu 61 p.v.) byl žalobce poučen o nesplnění dosavadní povinnosti tvrzení ohledně skutkového děje předmětného úrazu, pokud žalobce navrhl doplnit dokazování, v tomto směru soud provedl dokazování dostatečně, pokud nevyhověl návrhu na výslech žalobce, byl skutkový stav soudem I. stupně zjištěn listinnými důkazy ve spojení s výslechem svědků; provedené důkazy soud I. stupně logicky, přesvědčivě a přehledně odůvodnil a důkazy zhodnotil v souladu s ustanovením § 132 a § 157 o. s. ř. V uvedeném případě neobstojí odvolací námitka žalobce, že dosavadní zaměstnanci žalované – svědci příjmení a příjmení vypovídali nepravdivě s ohledem na jejich vztah k zaměstnavateli; pokud vypovídá zaměstnanec o skutkových okolnostech na pracovišti, nelze a priori předpokládat jeho nevěrohodnost či sníženou věrohodnost, když svědek je poučován vždy o trestních následcích křivé výpovědi, vypovídá pod sankcí shora uvedenou, ani výpovědi těchto svědků nebyly v rozporu s dalšími provedenými důkazy soudem I. stupně.

14. Soud I. stupně zjistil dostatečně skutkový stav, tento nedoznal změny ani v rámci odvolacího řízení, pro stručnost i výstižnost odůvodnění soudu I. stupně lze odkázat na skutková zjištění uvedená v bodech 4. až 16. odůvodnění prvostupňového rozsudku; soud I. stupně provedl dostatečné dokazování, shodně se soudem I. stupně se i odvolacímu soudu jevilo další doplnění dokazování jako nadbytečné. Rovněž byl nadbytečným výslech žalobce k okolnostem předání pracovního materiálu svědku příjmení na pracovišti v jméno příjmení; v řízení bylo nesporně zjištěno, že žalobce v jméno příjmení řádově kolem 15:30 hodin nevystupoval z auta pro bolest nohy, když pracovní pomůcky si vzal z auta sám svědek; k okolnostem předání těchto věcí se jevil výslech žalobce nadbytečný, když svědek příjmení by nemohl být slyšen k okolnostem úrazu na jiném pracovišti a v tvrzené jiné době. Z dosavadního dokazování je zřejmé, že žalobce sám vypracoval čestné prohlášení, které předložil svým kolegům na pracovišti (příjmení, obec), kteří zjevně připojili svůj podpis k textu vypracovanému žalobcem, když teprve podrobně k okolnostem tvrzeného úrazu byli slyšeni soudem po předchozím poučení o trestních následcích křivé výpovědi.

15. Soud I. stupně z provedeného dokazování správně uzavřel, že ani po poučení o nutnosti doplnit tvrzení a navrhnout důkazy k úrazovému ději žalobce tuto povinnost nesplnil a neunesl tak důkazní břemeno, nese proto nepříznivé následky svého procesního postupu. V daném případě nepostačuje pouhá teoretická pravděpodobnost, že mohlo dojít k poranění kotníku žalobce na pracovišti, s ohledem na spornost tvrzení účastníků je třeba na základě provedeného dokazování postavit najisto okolnosti úrazového děje či případně zjistit pravděpodobnost hraničící s jistotou, že došlo k úrazu způsobem tvrzeným žalobcem; kromě jiného na straně žalobce v průběhu šetření pracovního úrazu a v průběhu tohoto řízení byly výrazné nesrovnalosti ohledně času i způsobu vzniku tvrzeného úrazu; v tomto lze odkázat rovněž na odůvodnění soudu I. stupně. Odvolací soud se rovněž připojuje k závěru soudu I. stupně, že případné nedodržení postupu předepsaného zaměstnavatelem pro hlášení pracovního úrazu žalobcem samo o sobě nemohlo mít vliv na posouzení tvrzeného úrazového děje jako úrazu pracovního; v daném případě soud I. stupně správně shledal nenaplnění odpovědnostních předpokladů zaměstnavatele za tvrzený pracovní úraz, když žalobci se nepodařilo prokázat zmíněný úrazový děj, a to v souvislosti s plněním pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním (§ 271k zákoníku práce, ve znění účinném k datu tvrzeného vzniku úrazu). Rovněž za situace, kdy došlo k rozvázání pracovního poměru dohodou, se jeví velmi nepravděpodobné, že by žalobce neuplatnil nárok na náhradu tvrzené škody na zdraví a souhlasil s tím, že při ukončení pracovního poměru neuplatňuje žádné nároky vůči svému zaměstnavateli /nároky z doby minulé, a nikoliv vzdání se nároků vzniklých teprve v budoucnu/.

16. S ohledem na věcnou správnost napadeného rozhodnutí a správné právní posouzení věci jej odvolací soud podle § 219 o. s. ř. potvrdil, a to jak v zamítavém výroku o věci samé, tak i ve výroku o nákladech řízení, kdy tyto náklady soud I. stupně správně vypočetl za použití ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. (vycházejíce z procesního úspěchu žalované). Soud I. stupně rovněž správně doplnil předchozí rozsudek ze datum usnesením ze dne datum, kterým uložil povinnost procesně neúspěšnému žalobci zaplatit v souladu s ustanovením § 148 odst. 1 o. s. ř. dosavadní náklady hrazené státem, a to svědečné ve výši částka a částka, v součtu částka. S ohledem na věcnou správnost i tohoto usnesení odvolací soud výrokem II. potvrdil.

17. Vzhledem k tomu, že žalobce nebyl procesně úspěšný v odvolacím řízení, je povinen zaplatit náklady odvolacího řízení žalované, které činí s přihlédnutím ke 2 úkonům v odvolacím řízení (podání vyjádření, účast při odvolacím jednání) v souladu s § 151 odst. 3 o. s. ř. a vyhláškou č. 254/2015 Sb. 2x po částka, tj. celkem částka; tuto částku je povinen zaplatit procesně neúspěšný žalobce žalované v obecné pariční třídenní lhůtě. Za podmínek uvedených v ustanovení § 237 a následujících o. s. ř. lze podat proti tomuto rozsudku dovolání, a to do dvou měsíců od doručení rozsudku odvolacího soudu prostřednictvím soudu I. stupně k Nejvyššímu soudu ČR.