24 C 432/2021

Plný text

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Lubora Veselého a soudců JUDr. Michala Prince a JUDr. Elišky Galiazzo ve věci žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o 557 304 Kč s příslušenstvím k odvolání žalovaného proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 2. června 2022, č. j. 24 C 432/2021 - 84,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náklady odvolacího řízení ve výši 26 950 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta [anonymizováno] [jméno] [příjmení], [anonymizováno].

1. Výše uvedeným rozsudkem soud prvního stupně rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 557 304 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I.), a uložil žalovanému zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 82 066 Kč (výrok II.).

2. Soud prvního stupně (dále též„ soud“) takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobce domáhá po žalovaném zaplacení částky 557 304 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 6. 12. 2021 do zaplacení s odůvodněním, že je vlastníkem, resp. spoluvlastníkem, pozemků v k. ú. [obec] p. [číslo] o výměře [výměra], p. [číslo] o výměře [výměra], p. [číslo] o výměře [výměra], p. [číslo] o výměře [výměra], dále v k. ú. [obec] [parcelní číslo] o výměře [výměra], [parcelní číslo] o výměře [výměra], dále v k. ú. [obec] u [obec] p. [číslo] o výměře [výměra], dále v k. ú. [obec] [parcelní číslo] o výměře [výměra], dále v k. ú. [obec] [parcelní číslo] o výměře [výměra], dále v k. ú. [obec] [parcelní číslo] o výměře [výměra], p. [číslo] o výměře [výměra], dále v k. ú. [anonymizováno] [parcelní číslo] o výměře [výměra], dále v k. ú. [obec] p. [číslo] o výměře [výměra] a konečně v k. ú. [obec] [parcelní číslo] o výměře [výměra] (dále též„ pozemky“ nebo„ předmětné pozemky“), na nichž jsou bez právního důvodu umístěny pozemní komunikace (silnice 2. a 3. třídy) ve vlastnictví žalovaného.

3. Soud vyšel ze zjištění, že žalobce je vlastníkem, resp. podílovým spoluvlastníkem, výše uvedených pozemků, které jsou zastavěny komunikacemi ve vlastnictví žalovaného. Z listinných důkazů, které specifikoval, měl soud za prokázané, že žalobce před podáním žaloby s žalovaným dlouhodobě jednal o mimosoudním řešení užívání pozemků, opakovaně jej též vyzýval k vydání bezdůvodného obohacení za užívání, když naposledy tak učinil předžalobní výzvou ze dne 16. 11. 2021. Ve vztahu k výši bezdůvodného obohacení měl soud za prokázané, že žalovaný v obdobných případech za užívání cizích pozemků uzavíral nájemní smlouvy s výší nájemného stanovenou v maximálních částkách dle příslušných cenových věstníků (výměrů Ministerstva financí). Dále vyšel ze zjištění, že ve stejné výši sjednávalo nájemné v obdobných případech též Ředitelství silnic a dálnic, státní příspěvková organizace (dále též„ ŘSD“), či Jihomoravský kraj, přičemž odkázal na listiny, z nichž tyto skutečnosti zjistil, a dodal, že účastníci řízení učinili nesporným, že dle příslušných cenových výměrů Ministerstva financí za žalované roky (2019 - 2021) činily tam specifikované regulované ceny 22 Kč/m2/rok (resp. 33 Kč/m2/rok u pozemků v obvodu okresních měst).

4. Dále soud uvedl, že z dalších provedených důkazů nezjistil žádné informace relevantní pro toto řízení. Žalovaným navrhovaný důkaz znaleckým posudkem k určení výše bezdůvodného obohacení považoval s ohledem na prokázané skutečnosti a své právní závary za nadbytečný, jiné důkazy navrhovány nebyly.

5. Po právní stránce věc posoudil dle § 2991 a násl. zákona č. 89/2012 Sb. (dále jen „o. z.“), § 9 zákona č. 13/1997 Sb., § 1115 odst. 1, § 1117, § 1127 o. z. s tím, že žalovaný je ve věci pasivně věcně legitimován, neboť bezdůvodné obohacení musí vydat ten, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatil. Bez právního významu shledal skutečnost, že žalovaný výkonem správy daných silnic pověřil Krajskou správu a údržbu silnic Středočeského kraje, příspěvkovou organizaci, neboť toto pověření neznamená převod veškerých práv a povinností vyplývajících z vlastnického práva, a v daném případě se bez spravedlivého důvodu zjevně obohatil vlastník daných silnic (tj. žalovaný), nikoliv jejich správce. Dále soud uvedl, že žalovaný sice obecně uvedl, že silnice nejsou na pozemcích umístěny bez právního důvodu, ale žádný konkrétní právní vztah, který by mu užívání pozemků umožňoval, ani netvrdil. Dále soud podotkl, že již ze samotného titulu vlastnického práva ke stavbám (silnicím) postaveným na cizích pozemcích vyplývá obohacení jejich vlastníka (žalovaného) na úkor vlastníka pozemků, neboť takto vzniká prospěch tomu, kdo realizuje uživatelská oprávnění, aniž by za to platil úhradu, tj. aniž by se např. jeho majetek zmenšil o prostředky vynaložené za užívání cizích pozemků, přičemž poukázal na ustálenou judikaturu (rozhodnutí Nejvyššího soudu z 4. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1848/2016).

6. Soud neshledal důvodnou námitku žalovaného, že žalobce nemůže požadovat bezdůvodné obohacení za veškeré plochy všech Pozemků za tři roky zpětně, protože je pouze spoluvlastníkem některých z Pozemků, příp. některé z nich nabyl až v roce 2020. Poukázal na § 1117 a § 1127 o. z., judikaturu Nejvyššího soudu (např. rozhodnutí z 25. 11. 2008, sp. zn. 30 Cdo 4713/2007) a podotkl, že žalovaný ani netvrdil, že by ohledně pozemků (v k. ú. [obec] p. [číslo] p. [číslo] p. [číslo] p. [číslo] v k. ú. [obec] p. [číslo] p. [číslo] v k. ú. [anonymizováno] p. [číslo] v k. ú. [obec] p. [číslo] a v k. ú. [obec] [parcelní číslo]), jichž je žalobce pouze spoluvlastníkem, kterýkoli z ostatních spoluvlastníků uplatnil právo prevence ohledně nároků plynoucích z bezdůvodného obohacení za užívání těchto pozemků umístěním silnice ve vlastnictví žalovaného bez právního důvodu (za období let 2019 až 2021), či že by některému z těchto ostatních spoluvlastníků již bylo ze strany žalovaného za toto bezdůvodné obohacení (nebo např. z jakéhokoli jiného právního vztahu upravujícího užívání daných pozemků v žalovaném období) cokoliv plněno. Následně soud uzavřel, že žalobce je plně aktivně věcně legitimován k vymáhání bezdůvodného obohacení i za užívání výše uvedených pozemků, jejichž je pouze spoluvlastníkem, za celé žalované období, a to jako spoluvlastník daných nemovitostí, který právo na dané plnění po dlužníkovi (žalovaném) uplatnil v plné výši jako první.

7. Ohledně výše bezdůvodného obohacení soud uvedl, že nebylo sporu o tom, že maximální výše nájemného dle příslušných cenových věstníků, výměrů Ministerstva financí platných pro rozhodné období (2019 až 2021), činila částku 22 Kč/m2 (resp. 33 Kč/m2 pro pozemky v obvodu okresních měst). Vzhledem k tomu, že v řízení bylo prokázáno, že z této výše běžně vycházel jak žalovaný, tak osoby obdobného statutu (např. Jihomoravský kraje či ŘSD) při uzavírání nájemních smluv stejně zastavěných pozemků, či při vypořádání bezdůvodného obohacení v obdobných případech, uzavřel, že tuto cenu lze i v souzené věci považovat za cenu obvyklou a odpovídající minimální tržní (regulované) hodnotě nájmu pozemků, od níž je možno odvodit výši bezdůvodného obohacení pro dané roky. Výslednou částku za užívání veškerých pozemků v letech 2019 až 2021 stanovil tak, že ohledně pozemků o výměře v součtu 8 417 m2 vyšel z částky 22 Kč/m2/rok (x 3), ohledně pozemku o výměře 18 m2 (za pozemek v k. ú. [obec], p. [číslo]) vyšel z částky 33 Kč/m2/rok (x 3), což celkem činí 557 304 Kč.

8. Žalovaný ve včasném odvolání (do obou výroků napadeného rozhodnutí) namítal, že soud neúplně zjistil skutkový stav věci, neboť neprovedl navržené důkazy potřebné k prokázání rozhodných skutečností; zdůraznil, že již ve vyjádření k žalobě navrhoval provedení znaleckého posudku pro stanovení výše bezdůvodného obohacení tak, aby při určení peněžité náhrady za bezdůvodné obohacení byla výše bezdůvodného obohacení porovnána s výší nájemného obvyklého v daném místě a čase, jež by byl žalovaný povinen platit, pokud by pro účel, k němuž pozemek žalovaný užívá, sjednal platnou smlouvu o jeho nájmu; nesouhlasil s tím, že soud tento důkazní návrh zamítl a své závěry opřel pouze„ o několik smluv“ doložených žalobcem, které byly uzavřeny ze strany žalovaného či jiných subjektů; dle názoru žalovaného nelze uzavřít, že náhrady dle cenových výměrů Ministerstva financí, by měly být cenou obvyklou a odpovídající minimální tržní hodnotě nájmu; namítal, že soud dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním, k čemuž doložil další důkazy (smlouvy ze dne 26. 5. 2020 a ze dne 11. 1. 2022 a usnesení Rady SK [číslo jednací] ze dne 6. 4. 2020, resp. usnesení [číslo jednací] ze dne 9. 12. 2021), z nichž plyne, že uzavírány byly i smlouvy s nájemným pod hranicí cenové regulace. Z uvedených důvodů žalovaný navrhl, aby odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovanému bude uloženo zaplatit náhradu bezdůvodného obohacení ve výši stanovené znaleckým posudkem a budou mu přiznány náklady řízení ve výši odpovídající jeho úspěchu.

9. V průběhu odvolacího řízení předložil žalobce znalecké posudky k prokázání výše bezdůvodného obohacení, jejichž vyhotovení zadal po vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně. Poukázal na judikaturu Nejvyššího soudu (sp. zn. 28 Cdo 1579/2021 a sp. zn. 28 Cdo 2830/2015) týkající se stanovení výše bezdůvodného obohacení při použití cenových výměrů Ministerstva financí a uvedl, že jsou naplněny důvody dle § 205a písm. b), c) a e) o. s. ř., neboť povedení důkazu znaleckým posudkem navrhoval již v řízení před soudem prvního stupně; tím, že soud prvního stupně na provedení tohoto důkazu rezignoval, došlo k vadě řízení, která má za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, když soud provedl dokazování pouze několika soukromoprávními dohodami.

10. Žalobce ve vyjádření k odvolání poukázal na skutečnost, že soud prvního stupně neučinil závěr o výši bezdůvodného obohacení svévolně, nýbrž na základě podrobného dokazování (dohodami uzavřenými ve skutkově naprosto stejných situacích se žalovaným, jakož i s Jihomoravským krajem a s Ředitelstvím silnic a dálnic ČR); zdůraznil, že žalovaný pravidelně uzavírá v pozici nájemce nájemní smlouvy za účelem užívání cizích pozemků, přičemž v rámci nich přebírá povinnost úhrady nájemného ve výši, která odpovídá maximálním cenám plynoucím z příslušných cenových výměrů; podotkl, že návrh dohody o vypořádání, která měla být mezi žalobcem a žalovaným uzavřena, obsahoval u všech předmětných pozemků maximální ceny vycházející z příslušných cenových výměrů, přičemž návrh dohody připravil a formuloval žalovaný - pokud žalovaný nyní účelově zpochybňuje výši nároku žalobce, jedná (ve smyslu § 6 a § 8 o. z.) nepoctivě, neboť jeho nynější jednání je v rozporu s jeho jednáním předchozím. Navrhl, aby odvolací soud napadené rozhodnutí potvrdil a přiznal žalobci náklady odvolacího řízení.

11. Odvolací soud při ústním jednání (dne 1. 2. 2023) provedl důkaz znaleckými posudky předloženými žalovaným ([číslo] [číslo] [číslo] a [číslo] jež byly vyhotoveny ve dnech 8. 10. 2022, resp. 11. 10. 2022). Z posudků odvolací soud zjistil, že neobsahují doložku dle § 127a o. s. ř.; posudky byla stanovena obvyklá cena všech předmětných pozemků; ve všech posudcích je znalecký úkol formulován stejně (vypracování znaleckého posudku o ceně nemovitosti), stejně je vymezen i jejich účel (stanovení ceny zjištěné a ceny obvyklé jako podklad pro další majetkové nakládání); závěry posudků obsahují stanovení obvyklé ceny pozemků s komentářem, že v současné době se na trhu srovnatelné pozemky nevyskytují; dále je v komentáři uvedeno, že byly použity metody administrativní a srovnávací. Dále bylo z posudků zjištěno, že ke stanovení nájemného bylo přistoupeno podle„ Zásad oceňování majetku státu“ naplňující v posudcích odkazovaná ustanovení zákona č. 219/2000 Sb., přičemž obvyklé nájemné bylo (s odkazem na oddíl IV. odst. 6 Zásad) stanoveno jako roční nájemné ve výši 5% ze stanovené obvyklé ceny pozemků.

12. Právní zástupce žalobce při jednání odvolacího soudu namítl, že důkazy předložené žalovaným v odvolacím řízení, zejména smlouvy ze dne 26. 5. 2020 a ze dne 11. 1. 2022, jakož i výše uvedené znalecké posudky, jsou nepřípustnými novotami, neboť žalovanému nic nebránilo, aby smlouvy předložil a znalecké posudky nechal vyhotovit v průběhu řízení před soudem prvního stupně. Po provedení důkazu znaleckými posudky zástupce žalobce namítal, že nejsou opatřeny doložkou dle § 127a o. s. ř.; že jsou nelogické svou vnitřní strukturou a co do obsahu jsou nepřezkoumatelné; dále namítal, že nejsou pravdivé, pokud se v nich uvádí, že srovnatelné pozemky neexistují, neboť listinnými důkazy (příslušnými smlouvami) byl v řízení před soudem prvního stupně prokázán opak; dále namítal, že posudky nebyly vyhotoveny ke stanovení obvyklého nájemného, nýbrž ke stanovení obvyklé ceny pozemků; že výše obvyklého nájemného byla stanovena odkazem na zákon č. 219/2000 Sb., jenž na majetek krajů nedopadá, a že nepřípadné jsou též odkazy na konkrétní ustanovení uvedeného zákona.

13. Žalovaný se ke znaleckým posudkům nevyjádřil. V závěrečných návrzích žalobce a žalovaný setrvali na svých písemných podáních.

14. Odvolací soud přezkoumal z podnětu podaného odvolání rozsudek soudu prvního stupně včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a zákona č. 99/1963 Sb., dále jen „o. s. ř.“), a odvolání neshledal důvodným.

15. Soud prvního stupně zjistil skutkový stav v rozsahu dostačujícím pro rozhodnutí ve věci a ze skutkových zjištění vyvodil též správné právní závěry. Za situace, kdy mezi účastníky řízení bylo nesporné, že předmětné pozemky jsou zcela zastavěny komunikacemi ve vlastnictví žalovaného, soud prvního stupně v souladu s ustálenou judikaturou (na kterou přiléhavě odkázal) správně uzavřel, že bezplatným užíváním předmětných pozemků vzniklo žalovanému bezdůvodné obohacení, které je povinen vydat (§ 2991 o. z.).

16. Odvolací soud se ztotožnil též se závěrem, že žalobce je aktivně věcně legitimován k vymáhání bezdůvodného obohacení za užívání všech předmětných pozemků za celé žalované období, a to i těch, jichž je toliko spoluvlastníkem, neboť nárok ve vztahu k žalovanému uplatnil jako první. Na pečlivé odůvodnění napadeného rozhodnutí (odvolacím soudem shora reprodukované) je proto možné v zájmu stručnosti odkázat; lze jen dodat, že žalobci svědčí tzv. právo prevence (aktivního předstihu) ve smyslu § 1877 o. z.; vzhledem k tomu, že se uvedené ustanovení v podstatě neliší od § 513 předchozího občanského zákoníku, uplatní se v tomto směru judikatura vycházející z předchozí právní úpravy, na kterou přiléhavě odkázal soud prvního stupně (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2008, sp. zn. 30 Cdo 4713/2007, dostupný na www.nsoud.cz).

17. Nic nelze vytknout ani postupu, jímž soud prvního stupně dospěl k závěru o výši bezdůvodného obohacení, které žalovanému na úkor žalobce vzniklo. Za situace, kdy bylo provedeno dokazování nájemními smlouvami, jež byly ohledně obdobných pozemků (tj. pozemků zastavěných silničními komunikacemi) v obdobném místě a čase uzavřeny jejich vlastníky (dílem přímo se žalovaným, dílem s jinými veřejnoprávními subjekty), z nichž bylo zjištěno, že nájemné bylo sjednáno na horní hranici cenové regulace, soud prvního stupně postupoval správně, když při stanovení výše bezdůvodného obohacení za bezplatné užívání předmětných pozemků z těchto důkazních zjištění vyšel a v poměrech této věci shledal obvyklým nájemným (za 1 m2) částku na horní hranici cenové regulace (tj. 22 Kč, resp. 33 Kč m2).

18. Soud prvního stupně nepochybil ani při stanovení celkové částky za užívání předmětných pozemků v letech 2019 až 2021, když ohledně pozemků o celkové výměře [výměra] vyšel z částky 22 Kč/m2/rok ( ([anonymizována dvě slova] x [anonymizováno]) x [anonymizováno]) a ohledně pozemku o výměře [výměra] (pozemek v k. ú. [obec], p. [číslo]) z částky 33 Kč/m2/rok ( ([anonymizováno] x [anonymizováno]) x [anonymizováno]), což v součtu odpovídá žalované částce, tj. částce 557 304 Kč.

19. Námitce žalovaného, že soud prvního stupně neúplně zjistil skutkový stav, když stanovil výši obvyklého nájemného, aniž by své závěry opřel o výsledky znaleckého zkoumání, odvolací soud nepřisvědčil. Žalovaný se mýlí, vychází-li z předpokladu, že bez znaleckého posudku není možné řádně zjistit výši obvyklého nájemného. Lze-li skutková zjištění potřebná pro závěr o obvyklé výši nájemného učinit jinak, tj. zejména z nájemních smluv týkajících se v místě a čase srovnatelných (obdobných) pozemků, přičemž jejich srovnatelnost plyne primárně z toho, že jsou užívány stejným způsobem (tím, že na nich jsou umístěny silniční komunikace), není znaleckého posudku třeba; soud prvního stupně tudíž nepochybil, když doplnění dokazování takovým důkazem shledal (v souladu se zásadou hospodárnosti řízení) nadbytečným.

20. Pokud žalovaný namítal, že uzavřel i jiné srovnatelné smlouvy, v nichž bylo sjednané nájemné nižší (tj. pod hranicí cenové regulace), což dokládal listinnými důkazy předloženými až v odvolacím řízení (zejména smlouvami ze dne 26. 5. 2020 a ze dne 11. 1. 2022 a usnesením Rady SK [číslo jednací] ze dne 6. 4. 2020, resp. usnesením [číslo jednací] ze dne 9. 12. 2021), nelze než konstatovat, že tyto důkazy nesplňují podmínky stanovené v § 205a o. s. ř. a v odvolacím řízení k nim nebylo možno přihlédnout. Jedná se totiž o listiny, které nepochybně existovaly v době řízení před soudem prvního stupně, a žalovanému nic nebránilo tyto listiny předložit (resp. navrhnout k důkazu) již v průběhu nalézacího řízení.

21. Domáhal-li se žalovaný doplnění dokazování znaleckými posudky ke stanovení výše bezdůvodného obohacení, které nechal vyhotovit po vyhlášení napadeného rozhodnutí, jednalo by se o důkazy v odvolacím řízení přípustné, byly-li by opatřeny doložkou dle § 127a o. s. ř., neboť provedení důkazu znaleckým posudkem ke stanovení výše bezdůvodného obohacení navrhl žalovaný již v řízení před soudem prvního stupně; v tomto směru se tedy o nepřípustné novoty nejedná. Byť doložka dle § 127a o. s. ř. v uvedených posudcích absentuje (v důsledku čehož na posudky nelze nahlížet jako na znalecké posudky vyžádané soudem, nýbrž jen jako na listinné důkazy), zjistil odvolací soud (postupem dle § 213 odst. 4 o. s. ř.), že uvedené posudky by nebyly způsobilé vyvrátit závěr o výši bezdůvodného obohacení, k němuž dospěl soud prvního stupně (a s nímž se odvolací soud ztotožnil), ani tehdy, pokud by posudky doložku dle § 127a o. s. ř. obsahovaly.

22. Předně je třeba podotknout (v souladu s přiléhavou námitkou žalobce), že posudky nebyly vyhotoveny ke stanovení výše obvyklého nájemného, nýbrž ke stanovení obvyklé ceny předmětných pozemků. Dále je z posudků zřejmé, že výše obvyklého nájemného byla stanovena (s odkazem na Zásady pro oceňování majetku státu) jako určité procento (5 %) z obvyklé ceny pozemků. Takto určené obvyklé nájemné však v poměrech nyní posuzované věci nemůže obstát již proto, že nic nevypovídá o tom, za jaké nájemné jsou obdobné pozemky (tj. pozemky zastavěné dopravními komunikacemi) skutečně (fakticky) pronajímány, ale (navíc) je se skutečně dosahovanou výší nájemného obdobných pozemků (zjištěnou dokazováním provedeným soudem prvního stupně) v rozporu.

23. Namítal-li žalovaný jednostrannost přístupu soudu, kterou spatřoval v tom, že soud údajně rezignoval na povinnost učinit skutková zjištění, zda cena na horní hranici cenové regulace odpovídá obvyklé hladině nájemného, jde o námitku zjevně nepřípadnou, neboť soud prvního stupně provedl dokazování řadou smluv, které vlastníci obdobných pozemků uzavřeli s veřejnými subjekty (v několika případech dokonce přímo se žalovaným) v obdobných místech a v obdobném čase, a zjistil z nich, že nájemné bylo vždy sjednáno na horní hranici cenové regulace.

24. Z téhož důvodu shledal odvolací soud nepřiléhavými odkazy žalovaného na rozsudky Nejvyššího soudu (sp. zn. 28 Cdo 1579/2021 a sp. zn. 28 Cdo 2830/2015). V odkazovaných rozhodnutích vytýkal Nejvyšší soud soudům nižších stupňů, že bez dalšího, tj. bez konkrétních skutkových zjištění, stanovily výši bezdůvodného obohacení dle cenových výměrů Ministerstva financí - takového pochybení se však soud prvního stupně, jak bylo opakovaně konstatováno výše, nedopustil.

25. Ze shora uvedených důvodů odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil v obou napadených výrocích (§ 219 o. s. ř.), když soud prvního stupně správně rozhodl též o nákladech řízení.

26. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř.; zcela úspěšnému žalobci vznikly náklady zastoupení advokátem, za něž náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (dále jen„ AT”) ve výši po 10 540 Kč za 2 úkony právní služby dle § 11 odst. 1 písm. d), g) AT (vyjádření k odvolání a účast na jednání odvolacího soudu dne 1. 2. 2023), náhrada za promeškaný čas ve výši ½ mimosmluvní odměny (tj. 5 270 Kč) dle § 14 odst. 2 část věty před středníkem AT (za účast na jednání odvolacího soudu dne 16. 11. 2022, které bylo odročeno bez projednání věci), 2 paušální náhrady výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 AT (když za účast na jednání, které bylo odročeno bez projednání věci, paušální náhrada výdajů nenáleží - srov. rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp. zn. 4 To 54/2014, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 48/2016), v součtu tedy 26 950 Kč.