25 C 68/2024

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 5 rozhodl samosoudkyní Mgr. Ditou Staňkovou ve věci žalobkyně: Anonymizováno ., IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 proti žalované: Jméno zainteresované osoby 0/0 Datum narození zainteresované osoby 0/0 Adresa zainteresované osoby 0/0 o zaplacení 24 500 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 24 500 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, jíž se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení úroku ve výši 18,9 % ročně z částky 23 000 Kč od 11. 12. 2023 do 7. 1. 2024, úroku ve výši 15 % ročně z částky 23 000 Kč od 21. 12. 2023 do zaplacení, úroku ve výši 15 % ročně z částky 23 000 Kč od 8. 1. 2024 do zaplacení a kapitalizovaného úroku ve výši 702,88 Kč od 1. 10. 2023 do 10. 12. 2023, zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 980 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobkyně se domáhala po žalované zaplacení částky 24 500 s příslušenstvím s tím, že žalobkyně uzavřela se žalovanou dne 24. 7. 2019 rámcovou smlouvu č. 1872922 (dále jen „rámcová smlouva“), na základě které byl žalované aktivován běžný účet č. , č. účtu, (dále jen „běžný účet“). Dne 5. 10. 2022 uzavřela žalobkyně s žalovanou dodatek č. 3 k rámcové smlouvě, jehož podpisem žalovaná požádala o poskytnutí kontokorentu do výše 23 000 Kč. Dne 5. 10. 2022 byla žádost žalobkyně po řádném prověření úvěruschopnosti schválena a bylo jí umožněno čerpání kontokorentu do výše 23 000 Kč na běžném účtu. Protože však žalovaná porušila podmínky čerpání kontokorentu, přistoupila žalobkyně dne 11. 12. 2023 k zesplatnění kontokorentu, přičemž ke dni zesplatnění dlužila žalovaná žalobkyni na jistině 23 000 Kč a dále smluvní úrok ve výši 702,88 Kč (kapitalizovaný ke dni 10. 12. 2023). Žalovaná se dále zavázala, že bude na běžném účtu udržovat tolik peněz, aby pokryly předpokládané platby a dostane-li se do mínusu, zaplatí příslušnou částku do pěti pracovních dnů poté, co k tomu bude žalobkyní vyzvána. Žalovaná se dostala do nepovoleného debetu ve výši 1 500 Kč, přičemž tuto částku do dnešního dne neuhradila. Žalobkyně se dále domáhala zaplacení zákonného úroku z prodlení od 21. 12. 2023 a smluvního úroku ve výši 15 % ročně z jistiny od 8. 1. 2024 a smluvního úroku ve výši 18,9 % ročně z jistiny od 11. 12. 2023 do 7. 1. 2024. Žalobkyně opakovaně vyzvala žalovanou k úhradě dluhu, a to i prostřednictvím předžalobní upomínky, avšak ta do dne podání žaloby ničeho neuhradila.

2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.

3. Soud pak při rozhodování vycházel z tvrzení žalobkyně a z důkazů, které označila k prokázání svých tvrzení. Jelikož se žádný z účastníků k výzvě soudu, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, nevyjádřil, soud postupem podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), a § 101 odst. 4 o. s. ř. ústní jednání ve věci nenařídil, neboť má za to, že věc bylo možno rozhodnout na základě předložených listinných důkazů.

4. S ohledem na shora uvedené soud rozhodoval pouze na základě předložených listinných důkazů a učinil následující závěr o skutkovém stavu:

5. Žalobkyně uzavřela s žalovanou dne 24. 7. 2019 rámcovou smlouvu č. 1872922, na základě které byl žalované zřízen běžný účet č. , č. účtu, (rámcová smlouva č. 1872922 ze dne 24. 7. 2019, obchodní podmínky žalobkyně, ceník). Dne 5. 10. 2022 uzavřela žalobkyně s žalovanou dodatek č. 3 k rámcové smlouvě, na základě kterého byla žalobkyni poskytnuta možnost čerpat kontokorent do výše 23 000 Kč (dodatek č. 3 k rámcové smlouvě ze dne 5. 10. 2022, formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru, podmínky pro používání kontokorentu). Před poskytnutím úvěru (kontokorentu) provedla žalobkyně ověření úvěruschopnosti žalované na základě informací poskytnutých od žalované, lustrací v externích i interních databázích, použití statistických modelů a na základě pohybů na běžném účtu žalované (vyjádření žalobkyně ze dne 7. 6. 2024, přehled žádostí o úvěr, úvěrová zpráva ze dne 5. 10. 2022, výpis z účtu č. , č. účtu, za období od 1. 7. 2022 do 30. 9. 2022). Žalovaná porušila podmínky čerpání kontokorentu, když úvěr nesplácela řádně a včas, pročež žalobkyně přistoupila k jeho zesplatnění dopisem ze dne 12. 12. 2023 a vyzvala žalovanou k úhradě dlužné částky ve výši 25 202,88 Kč sestávající z nesplacené jistiny kontokorentu ve výši 23 000 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 702,88 Kč a částky ve výši 1 500 Kč představující debet na běžném účtu, a to nejpozději do 20. 12. 2023, nicméně žalovaná na svém dluhu neuhradila ničeho (přehled čerpání a splácení kontokorentu, výpis z běžného účtu č. , č. účtu, za období od 6. 10. 2022 do 11. 1. 2024, výzva k zaplacení dluhu – předžalobní upomínka ze dne 12. 12. 2023 včetně informace o odeslání).

6. Po provedeném dokazování dospěl soud k závěru o skutkovém stavu. Žalovaná uzavřela se žalobkyní rámcovou smlouvu, na základě které jí byl zřízen běžný účet, a dále dodatek k rámcové smlouvě, na základě kterého žalobkyně poskytla žalované úvěr ve formě kontokorentu s možností jeho čerpání do výše 23 000 Kč, a žalovaná se jej zavázala spolu s úroky splácet, což však žalovaná nečinila, pročež žalobkyně úvěr zesplatnila a vyzvala žalovanou k úhradě dlužné částky ve výši 25 202,88 Kč. V předmětné věci nebylo prokázáno, že by úvěruschopnost žalované před uzavřením smlouvy byla ze strany žalobkyně řádně prověřována. Na výzvu soudu ohledně toho, jak žalobkyně prověřovala úvěruschopnost žalované, žalobkyně uvedla, že posouzení úvěruschopnosti provedla na základě informací, které jí žalovaná poskytla v žádosti o úvěr. Žalovaná žalobkyni sdělila, že výše jejího průměrného čistého měsíčního příjmu činí 41 050 Kč, přičemž o svých výdajích na bydlení, jídlo, léky, dopravu nebo splátky dalších úvěrů neuvedla žádné informace. Žalobkyně proto využila statistických modelů a při posuzování výdajů žalované stanovila částku 4 620 Kč, kterou interně vyhodnotila dle expertní analýzy jako potřebnou pro výdaje žalované, a zohlednila taktéž výsledky analýzy výdajů, kterou zpracovává na základě informací o spotřebním koši od Českého statistického úřadu, a analýzy výdajů, které v žádostech uvedli ostatní klienti. Žalobkyně dále vycházela z interních a externích databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti žalované, konkrétně pak použila úvěrovou zprávu z bankovního registru klientských informací ze dne 5. 10. 2022, přičemž žalovaná byla nalezena s aktivními produkty, proto žalobkyně připočetla k výdajům žalované měsíční splátku dle úvěrové zprávy. Žalobkyně také údajně provedla lustraci žalované v insolvenčním rejstříku a interní posouzení její exekuční minulosti. Konečně pak při posuzování úvěruschopnosti žalobkyně vycházela z pohybů na běžném účtu žalované. Žalobkyně uvedla, že v rámci expertní analýzy pro stanovení schopnosti splácet vypočetla pro žalovanou tzv. maximální limit splátky, který vyjadřuje maximální měsíční splátku úvěru, kterou je klient schopen pravidelně splácet s ohledem na svůj příjem a ostatní pravidelné měsíční platby a náklady.

7. Zjištěný skutkový děj soud posoudil s ohledem na datum uzavření smlouvy o úvěru podle znění zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) účinném v době od 1. 7. 2021 do 4. 1. 2023, a dle znění zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“) účinném v době od 29. 5. 2022 do 31. 12. 2023.

8. Dle § 419 o. z. je spotřebitelem každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná.

9. Dle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

10. Podle § 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

11. Dle § 3 odst. 1 písm. c) zákona o spotřebitelském úvěru se posouzením úvěruschopnosti spotřebitele rozumí posouzení jeho schopnosti splácet spotřebitelský úvěr.

12. Dle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel a zprostředkovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.

13. Dle § 2 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, se odbornou péčí ve smyslu shora citované právní úpravy rozumí úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat, která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti.

14. Součástí odborné péče poskytovatelů úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří, případně si je nechá od žadatele doložit (srovnej rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39). Jak dovodil Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, dostatečnými informacemi nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele, neboť odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit. Pokud věřitel vyjde z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru nedostojí, neboť nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr.

15. Dle § 78 odst. 1 poskytovatel a zprostředkovatel při poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru pořizují dokumenty nebo jiné záznamy v rozsahu, který je nezbytný pro hodnověrné osvědčení řádného plnění jejich povinností stanovených tímto zákonem. Dle odst. 2 písm. b) poskytovatel při plnění povinností podle odstavce 1 uchovává zejména dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, včetně údajů o spotřebiteli, které poskytl do databáze podle § 88 odst.

1. Dle odst. 4 poskytovatel a zprostředkovatel uchovává dokumenty a záznamy podle odstavce 1 po dobu nejméně 5 let ode dne, kdy zanikl právní vztah, nebo došlo k jednání, na jehož základě tyto dokumenty nebo záznamy vznikly, nebo 1 rok ode dne, kdy byla žádost spotřebitele o poskytnutí spotřebitelského úvěru zamítnuta. Povinnost uchovávat tyto dokumenty a záznamy podle jiných právních předpisů tím není dotčena. Dle odst. 5 má povinnost uvedenou v odstavci 1 i právní nástupce poskytovatele nebo zprostředkovatele a ten, jehož oprávnění k činnosti zaniklo nebo bylo zrušeno.

16. Dle 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

17. Dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

18. Povinnost věřitele zkoumat schopnost spotřebitele splácet sjednávaný úvěr byla zakotvena do právního řádu na základě směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS, podle které věřitel před uzavřením smlouvy musí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr.

19. V rozsudku ze dne 25. 7. 2018 sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 Nejvyšší soud dospěl k závěru, že věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.

20. Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18 (mj. s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018 sp. zn. 33 Cdo 2178/2018) konstatoval, že poskytovatel úvěru má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn jen sám dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková.

21. Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C-679/18 v rámci řízení o předběžné otázce k výkladu směrnice EP a Rady 2008/48/ES z 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS, vyložil, že k efektivní ochraně spotřebitele by nemohlo dojít za situace, pokud by vnitrostátní soud nebyl povinen zkoumat z úřední povinnosti, jakmile k tomu má k dispozici nezbytné právní a skutkové okolnosti, zda byla splněna povinnost věřitele stanovená v čl․ 8 uvedené směrnice (obdobně viz rozsudek Radlinger a Radlingerová, body 66 a 70). Dospěl proto k závěru, že v případě porušení předsmluvní povinnosti věřitele uložené v § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost dlužníka, se sankce neplatnosti úvěrové smlouvy ve spojení s povinností spotřebitele vrátit věřiteli toliko jistinu v době přiměřené jeho možnostem uplatní za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době od uzavření smlouvy. V případě uplatnění sankce stanovené tímto zákonem, tj. neplatnosti úvěrové smlouvy, tedy věřitel ztrácí nárok na zaplacení sjednaných úroků a poplatků. Vede-li uplatnění takové sankce ke ztrátě věřitelova nároku na sjednané úroky a poplatky, jeví se Soudnímu dvoru EU být tato sankce přiměřená závažnosti porušení, jež postihuje, a zejména má skutečně odrazující účinek (s odkazem na rozsudky LCL Le Crédit Lyonnais, body 52 a 53, a Home Credit Slovakia, bod 69). Účinná ochrana spotřebitele vyžaduje, aby v situaci, kdy věřitel uplatní svůj nárok z úvěrové smlouvy vůči spotřebiteli, vnitrostátní soud z úřední povinnosti posoudil, zda věřitel dodržel povinnost stanovenou v čl. 8 směrnice 2008/48, a konstatuje-li porušení této povinnosti, vyvodil z toho důsledky upravené vnitrostátním právem, aniž by vyčkal příslušného návrhu spotřebitele, s tou výhradou, že musí být dodržena zásada kontradiktornosti (rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C-679/18).

22. Vzhledem ke shora citovaným judikaturním závěrům je proto třeba ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru interpretovat v souladu se smyslem a účelem právní úpravy, s přihlédnutím k ochraně spotřebitele jako slabší strany a zásadě rovnosti, tak, že v případě nesplnění povinnosti řádného posouzení úvěruschopnosti spotřebitele (tj. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou zákona o spotřebitelském úvěru), je smlouva neplatná absolutně; tedy jinými slovy soud je povinen k neplatnosti smlouvy přihlédnout z úřední povinnosti, nikoli pouze k námitce spotřebitele uplatněné v tříleté promlčecí době. V opačném případě by nebyla efektivní ochrana spotřebitele zajištěna.

23. Na základě provedeného dokazování soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze částečně, a to co do částky 24 500 Kč.

24. Žalobkyně nedostála odborné péče řádně posoudit úvěruschopnost žalované, neboť neprokázala, že by ověřovala příjmy a výdaje žalované tak, jak jí ukládá § 86 zákona o spotřebitelském úvěru. Žalobkyně uvedla, že posuzovala úvěruschopnost žalované na základě informací, které jí sdělila žalovaná, přičemž ta uvedla, že výše jejího průměrného čistého měsíčního příjmu činí 41 050 Kč. Žalobkyně však tvrzení žalované ohledně výše jejích příjmů nijak neověřovala a tedy nemohla dojít k přesvědčivému závěru o skutečných příjmech žalované, když zřejmě vycházela pouze z výpisu z běžného účtu žalované za období od 1. 7. 2022 do 30. 9. 2022, přičemž počáteční zůstatek na tomto účtu činil 0,16 Kč a konečný zůstatek 151,93 Kč. Za celé zmiňované období pak na tomto účtu žalované bylo připsáno pouze 2 000 Kč, a to navíc od fyzické osoby jako platba za jídlo. Žalovanou deklarovaný pravidelný měsíční příjem není ve zmiňovaném výpisu z účtu vůbec uveden, přičemž z tvrzení žalobkyně ani důkazů, které předložila, nevyplývá, že by ověřovala příjmy žalované např. na základě doložené pracovní smlouvy, výpisů z jiného bankovního účtu či výplatních pásek. K výdajům žalovaná neuvedla žádné informace, proto žalobkyně na základě expertní analýzy stanovila částku 4 620 Kč jako potřebnou pro výdaje žalované. Dle názoru soudu však uvedený postup nelze považovat za řádné posouzení úvěruschopnosti žalované jakožto spotřebitele, neboť přestože je žalobkyně primárně povinna dle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vycházet z informací získaných od žalované, tyto soud neshledal v daném případě jako nezbytné, spolehlivé, dostatečně a přiměřené, když jediná informace poskytnutá žalovanou byl její tvrzený, nikoliv prokázaný, příjem. Soud proto musí konstatovat, že žalobkyně nesplnila svou povinnost a řádně neposoudila úvěruschopnost žalované ve smyslu zákona o spotřebitelském úvěru. Z výše uvedeného důvodu je smlouva dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru absolutně neplatná.

25. Přestože je úvěrová smlouva absolutně neplatná, není zde žádný právní důvod, pro který by si žalovaná mohla ponechat poskytnutou finanční částku. Žalovaná je tedy povinna v souladu s § 87 odst. 1 věty poslední zákona o spotřebitelském úvěru vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru ve výši 24 500 Kč.

26. Ve zbytku pak soud žalobu výrokem II. zamítl.

27. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”) tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 980 Kč. Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 980 Kč.

28. O lhůtě k plnění soud rozhodl podle § 160 odst. 1 o. s. ř., když neshledal důvod pro její prodloužení.