26 C 95/2022

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 5 rozhodl soudcem Mgr. Jindřichem Kyselou, Ph.D. ve věci žalobkyně: Anonymizováno , narozená Datum narození žalobkyně bytem Adresa žalobkyně zastoupená obecným zmocněncem Jméno zmocněnce sídlem Adresa zmocněnce proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky o zaplacení 977 000 Kč s příslušenstvím,

I. Zamítá se žaloba, kterou se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 977 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 7,05 % z částky 656 000 Kč ode dne 31. 5. 2013 do zaplacení a dále zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % z částky 321 000 Kč ode dne 1. 1. 2014 do zaplacení.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 48 614,77 Kč k rukám právní zástupkyně žalovaného, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Ustanovenému zástupci žalobkyně , Jméno zmocněnce, , advokátovi, sídlem , Adresa zmocněnce, , se přiznává odměna ve výši 166 641,20 Kč, která mu bude vyplacena Obvodním soudem pro Prahu 5, a to po právní moci tohoto rozsudku.

IV. Česká republika nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou podanou k soudu dne 1. 4. 2022 domáhala na žalované zaplacení částky 977 000 Kč s příslušenstvím. K tomu v žalobě uvedla, že v průběhu manželství si žalovaný půjčoval peníze bez jejího vědomí, které používal k úhradě leasingu na firemním vozidle a k úhradě nájmu kanceláře využívané jeho společností - , právnická osoba, ., s tehdejším sídlem , adresa, . Žalovaný rovněž bez vědomí žalobkyně prodal její vozidlo značky , Anonymizováno, a získané finanční prostředky si ponechal. Rovněž uvedla, že účastníci řízení byli v období od 16. 8. 1995 do 22. 3. 2002 manželé. V roce 2001 si však žalovaný vybral bez vědomí žalobkyně z jejího účtu číslo , hodnota, , vedeného u , právnická osoba, banky peníze prostřednictvím výběrů z bankomatu. K této bankovní kartě získal PIN z osobních věcí žalobkyně. Finanční prostředky v celkové výši včetně 656 000 Kč, které žalovaný takto získal a využil, nebyly součástí společného jmění manželů, neboť je žalobkyně získala částečně v dědickém řízení, částečně dary od rodičů a částečně vlastním příjmem po zrušení společného jmění manželů. Ostatně neschopnost žalovaného zajistit finančně rodinu a jeho zcela nezvladatelné finanční problémy i toto jeho jednání bylo jednou z hlavních příčin rozvodu manželství. Manželství bylo rozvedeno rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 8. 7. 2002, č.j. 19 C 83/2002-14, rozsudek nabyl právní moci dne 22. 3. 2002. Vedle toho byl žalovaný povinen hradit výživné na nezletilou dceru , jméno FO, , narozenou dne , datum, , a to ve výši 4 000 Kč měsíčně k rukám žalobkyně na základě rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 10. 6. 2002, č.j. 10P54/2002-21. Dne 7. 6. 2011 pak došlo ke zvýšení výživného na částku 6 000 Kč měsíčně. Vzhledem k neplacení výživného vznikl žalovanému dále dluh ve výši 321 000 Kč. Po marných opakovaných výzvách plnit vyživovací povinnost a k vrácení peněz nakonec žalovaný uznal dluh co do důvodu a výše dne 15. 8. 2012, přičemž se zavázal dluh z neoprávněně zapůjčených prostředků zaplatit nejpozději do 30. 5. 2013 a dluh na výživném nejpozději do 31. 12. 2013. Svou povinnost nesplnil, a to ani z části. Žalobkyně vyzývala žalovaného k zaplacení, ale žalovaný na výzvy nereagoval, a proto podal k soudu tuto žalobu.

2. Dále žalobkyně uvedla, že s dcerou užívala společnou domácnost do roku 2012 a následně se finančně podílela na jejich potřebách, a to ve formě pravidelných plateb nájmu bytu včetně služeb, přenechání k užívání osobního vozidla , Anonymizováno, v hodnotě 200 000 Kč, platbách zákonného pojištění motorového vozidla, následného převodu do vlastnictví dcery v roce 2019, měsíčních platbách za úhradu používání mobilního telefonu, měsíčních platbách životního pojištění se spořením, platby při pravidelné návštěvy kosmetického studia 1x měsíčně, pravidelnému stavebnímu spoření a následné vyplacení stavebního spoření ve výši 120 000 Kč, platby ošacení, sportovního oblečení, i společenského oblečení a potřeb včetně obuvi, platba rekreačních zahraničních pobytů, časté platby pohonných hmot do vlastního vozu a následně zapůjčení vozu pro rekreační potřeby dceři. A následně přenechání družstevního podílu na bytu mé matky o dispozici 3+1 v , adresa, , která chtěla své majetkové poměry vyřídit tak, aby její majetek nepodléhal případnému dědickému řízení, v němž by byt připadl žalobkyni, ta se však s matkou dohodla o tom, že vlastnický podíl přenechává dceři. Tím docházelo ze strany žalobkyně k úhradám potřeb nezaopatřené dcery ve vyšší částce, než by jí vzhledem ke zdravotnímu stavu a příjmu pouze z invalidního důchodu stanovoval zákon. Celkové měsíční platby za dobu od 2012 do 2019 dosáhly celkové výše 550 000 Kč. Pokud žalovaný uvádí, že koncem roku 2011 vznikla dohoda mezi žalobkyní a žalovaným a údajně o tom, že veškeré náklady s uspokojováním potřeb nezaopatřené dcery ponese žalovaný a tím bude umořovat dluh vůči žalobkyni, tak žalobkyně existenci takové dohody popírá. Rovněž uvedl, že v minulosti nepřistoupila k vymáhání dluhu vůči žalobci, jelikož měl množství exekucí, a proto by bylo vymáhání dluhů neefektivní. Žalobkyně je od roku 2004 v plném invalidním důchodu 3. stupně s průkazem ZTP/P. Dále uvedla, že v listopadu roku 2015 vyzvala žalovaného, aby opustil její bezbariérový byt, aby ho mohla žalobkyně s ohledem na svůj zdravotní stavu užívat. Žalovaný byt opustil a našel si nájemní byt za měsíční nájemné 20 000 Kč, přičemž nájemní smlouva byla na dceru, která v té době studovala, a to s kaucí 3x měsíční nájemné. Dále žalobkyně uvedla, že vstoupila do manželství s majetkem v jejím výlučném vlastnictví jak hmotného tak i finančního charakteru v celkové výši 800 000 Kč. Skládajícího se z vlastního finančního a materiálního zajištění žalobkyně, které pocházelo z dědictví, vlastních finančních prostředků nabytých ze zaměstnání, brigád a úspor, materiálního vlastnictví získaného ještě před uzavřením manželství. Před i během manželství dostávala žalobkyně finanční i materiální výpomoc od své rodiny, rodičů, bratra i svých přátel a to v podobě pravidelné finanční i materiální podpory. Celkový majetek v těchto darech složených výlučně k uspokojování potřeb žalobkyně i nezletilé dcery nabyl před i v průběhu manželství výše 1 000 000 Kč, přičemž tyto dary nelze zahrnovat do společného jmění manželů. Finanční prostředky na bankovním účtu pocházely z výlučného vlastnictví žalobkyně, kdy finanční prostředky sestávaly z dědictví, z vypořádání mezi bratrem a žalobkyní a to při prodeji bytu, finančních darů složených k rukám žalobkyně. K dlužné žalované částce na výživném na nezletilou , jméno FO, žalobkyně následně začala tvrdit, že žalovanému zapůjčila předmětnou částku, kterou žalovaný následně přenechal k rukám žalobkyně na výživné nezletilé , jméno FO, a zavázal se ji tuto zápůjčku vrátit, což písemně co do důvodu i výše uznal. Žalobkyně poskytla žalovanému účelově vázanou zápůjčku na výživné na nezletilou , jméno FO, a tuto částku je žalovaný povinen vrátit. Ke dni splatnosti výživného žalovaný tedy nebyl v prodlení s hrazením výživného do výše zapůjčené částky, když zapůjčené prostředky využil na uhrazení výživného k rukám matky (žalobkyně). Pro účely podnikání požádal žalovaný žalobkyni o pomoc v podobě zakoupení vozidla , Anonymizováno, , které následně prodal a získané finanční prostředky si ponechal.

3. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě uvedl, že nárok uplatněný v žalobě neuznává. K tomu uvedl, že v průběhu roku 2011 se žalobkyně odstěhovala ze společné domácnosti, kterou sdílela s nezaopatřenou dcerou a nadále se až do ukončení studia dcery v roce 2019 nijak nepodílela na jejím zajištění. Proto koncem roku 2011 vznikla dohoda mezi žalobkyní a žalovaným, že veškeré náklady spojené s uspokojením potřeb jejich nezaopatřené dcery ponese žalovaný. Ke dni 15. 7. 2015 považovala žalobkyně první část dluhu za zaplacenou a dále žádala, aby druhá část dluhu byla zaplacena dceři, což bylo v průběhu následujících let postupně žalovaným učiněno až do úplného zaplacení. Z výše uvedených důvodů považuje žalovaný uplatněný nárok za zaplacený a žalobu za bezpředmětnou. Dále žalovaný uvedl, že k poskytnutí prostředků žalovanému došlo za trvání manželství, konkrétně v roce 2001. Současně je patrné, že nedošlo k půjčce z výlučných prostředků žalobkyně do výlučných prostředků žalovaného, jelikož informace poskytnuté žalobkyní hovoří pouze o tom, že žalovaný použil prostředky ze společného jmění manželů za účelem obstarání obživy pro rodinu žalovaného. Je tedy namítáno, že žalovaný užil prostředky ze společného jmění manželů způsobem, se kterým žalobkyně nesouhlasila, avšak nikoli, že by došlo k poskytnutí půjčky. Navíc již v roce 2002 došlo k vypořádání společného jmění manželů, čímž by byly vypořádány všechny do té doby vzniklé pohledávky manželů. Pokud žalobkyně uvádí, že mělo dojít k půjčce ve výši 656 000 Kč, ke které mělo dojít prostřednictvím výběrů z bankomatů, nicméně z doložených výpisů vyplývá, že sporné výběry byly pouze ve výši 304 063 Kč. Současně měl dluh vzniknout z nedobrovolných půjček z jedné poloviny, což by znamenalo, že v druhé polovině došlo k použití prostředků se souhlasem žalobkyně. Vozidlo , Anonymizováno, bylo pořízeno ze společného jmění manželů a stalo se součástí společného jmění, nejednalo se tak o výlučné prostředky žalobkyně a ani případná částka z jeho prodeje tak nemohla být součástí výlučného jmění žalobkyně. Žalovaný namítl, že pokud by jakýkoli takový dluh vznikl, byl by již promlčen, a proto uplatnil námitku promlčení. Žalovaný je toho názoru, že nedošlo k jakékoli půjčce z výlučného jmění žalobkyně do výlučného jmění žalovaného, ale nanejvýše k užití prostředků ve společném jmění manželů, kdy všechny potenciální pohledávky byly vyřešeny v rámci vypořádání společného jmění manželů, popř. byly již dávno promlčeny. Nárok z údajného dluhu ve výši 656 000 Kč uznaného dne 15. 8. 2012, přičemž žalovanému není známo, že by si dne 1. 9. 2002 od žalobkyně půjčil jakoukoli částku. Navíc pokud by tímto mělo dojít k uznání dluhu z 1. 9. 2002, jednalo by se v roce 2012 o uznání již promlčeného dluhu, o čemž se však dokument uznání nezmiňuje, čehož si tak žalovaný pro své postavení laika nebyl vědom. V takovém případě by tak uznání nemohlo mít účinky uznání. Žalovaný tak má za to, že v dokumentu ze dne 15. 8. 2012 uznal z důvodu své tíživé osobní situace neexistující dluh údajně ze dne 1. 9. 2002, který tak není povinen žalobkyni uhradit. Pokud jde o uznání dluhu ve výši 656 000 Kč ze dne 12. 3. 2002, ve kterém je uvedeno, že žalovaný uznává, že si půjčil 21. 2. 2002 od žalobkyně částku ve výši 656 000 Kč, pak ani zde žalovanému není známo, že by si dne 21. 2. 2002 od žalobkyně půjčil částku ve výši 656 000 Kč. Současně tento údajný dluh měl vzniknout za trvání manželství, přičemž by se jednalo o užití částky ve společném jmění manželů. Navíc jakýkoli dluh uznaný dne 12. 3. 2002 by byl promlčel 10 let od okamžiku uznání, tedy 12. 3. 2012. Dále žalovaný uvedl, že pokud jde o údajný dluh na výživném, tak z doložených opatrovnických rozsudků plyne, že dluh mohl být maximálně ve výši 223 000 Kč. Poté, co dcera , jméno FO, byl svěřena do péče žalovaného hradil náklady na dceru až do chvíle, kdy vyživovací povinnost zanikla. Výše uvedení částka pak představuje vyživovací povinnost k dceři a nikoliv k její matce – žalobkyni. V dokumentu ze dne 15. 8. 2012 je uvedeno, že žalovaný uznává dluh na alimentech na dceru , jméno FO, za období od 1. 1. 2002 do 31. 12. 2011 ve výši 321 tis. Kč, přičemž z následné komunikace účastníků je zřejmé, že žalobkyně emailem ze dne 17. 7. 2015 tento dluh žalovanému promíjí a následné diskuze a podání žalobkyně na tom nemohou ničeho změnit. Žalobkyně tak podanou žalobou požaduje po žalovaném uhrazení údajných dluhů, které nikdy nevznikly, byť se jí osobním nátlakem podařilo žalovaného, který se nacházel v tísnivé osobní situaci, přinutit k podpisu dokumentů označených jako uznání dluhu. S ohledem na uvedené skutečnosti žalovaný navrhl, aby soud žalobu v plném rozsahu zamítl.

4. Z provedených důkazů soud učinil následující skutková zjištění: dne 14. 1. 2002 učinila žalobkyně k Obvodnímu soudu pro Prahu 3 návrh na zahájení řízení o zúžení společného jmění manželů, a to z důvodu, že žalovaný získal oprávnění k podnikatelské činnosti na základě rozhodnutí živnostenského odboru Obvodního úřadu městské části Praha 6, přičemž mu byl dne 15. 7. 1992 vydán živnostenský list, a to pro předmět podnikání montáž konstrukcí (prokázáno návrhem o zúžení SJM ze dne 14. 1. 2002). Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 19. 2 2002, č.j. 19 C 5/2002-17 bylo zúženo SJM účastníků až na věci tvořící obvyklé vybavení domácnosti. Rozsudek nabyl právní moci dne 27. 3. 2002 (prokázáno rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 19. 2. 2002). Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 25. 6. 2002 bylo manželství účastníků rozvedeno. Rozsudek nabyl právní moci dne 8. 7. 2002. Soud vyšel ze zjištění, že manželství účastníků bylo uzavřeno dne 16. 7. 1994 před Obvodním úřadem v Praze 6. Soud vyšel ze zjištění, že v manželství přetrvávaly finanční problémy a z toho plynoucí další problémy narušující manželské soužití související s neúspěšnou podnikatelskou činností žalovaného, které vedly k tomu, že účastníci v době rozhodování soudu již dva roky nevedli společnou domácnost, společně nehospodařili, intimně se nestýkali. Žalobkyně se v prosinci 2001 s dcerou odstěhovala ze společného bydliště (prokázáno rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 25. 6. 2002). Z manželství se narodila dne , datum, dcera , jméno FO, . Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 19. 4. 2002, č.j. 10 P 54/2002-21, který nabyl právní moci dne 10. 6. 2002 byla schválena dohoda účastníků o úpravě poměrů jejich tehdy nezletilé dcery , jméno FO, tak, že pro dobu po rozvodu byla dcera , jméno FO, svěřena do výchovy matky a otec se zavázal přispívat na její výživu v pravidelných měsíčních splátkách 4 000 měsíčně (prokázáno rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 č.j. 10 P 54/2002-21). Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 7. 6. 2011, č.j. 0 P 82/2011-73 soud schválil dohodu rodičů tak, že se vyživovací povinnost otce k nezl. , jméno FO, , naposledy stanovená rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 č.j. 41 P 38/2003-43 ze dne 27. 5. 2003 částkou 4 000 Kč měsíčně, byla počínaje dnem 1. 1. 2009 zvýšena na částku 6 000 Kč měsíčně. Nedoplatek na zvýšeném výživném za období ode dne 1. 1. 2009 do dne 7. 6. 2011 v celkové výši 58 000 Kč se otec zavázal zaplatit nejpozději do dne 31. 12. 2011. Z odůvodnění rozsudky bylo zjištěno, že od roku 2004 pobírá žalobkyně plný invalidní důchod, nejprve ve výši 6 000 Kč měsíčně, v době rozhodování soudu 9 500 Kč měsíčně. Žalobkyně od roku 2006 bydlela s nezletilou dcerou v magistrátním bytě. Soud ve svém rozhodnutí konstatoval, že dluh na výživném v celkové výši 165 000 Kč přislíbil otec zaplatit nejpozději do konce roku 2011. Nedoplatek na zvýšeném výživném za období od 1. 1. 2009 do 7. 6. 2011 byl rodiči vyčíslen na částku 58 000 Kč. Soud dále konstatoval, že vztahy nezletilé s otcem jsou dobré, nyní spolu tráví dost času, vídají 1 x týdně většinou odpoledne. Otec dává nezletilé dárky (prokázáno rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 č.j. 0 P 82/2011-73). Z výpisů k účtu žalobkyně u ČSOB, a.s. číslo účtu č. , č. účtu, byla zjištěna obratová historie na tomto účtu od 29. 12. 2002 do 16. 11. 2001, odchozí a příchozí platby a jednotlivé výběry, ze kterých plyne, že ke dni 29. 12. 2000 činil zůstatek na účtu + 157 121,47 Kč, přičemž debetní obrat činil 796 111,26 Kč a kreditní obrat 638 989,79 Kč a ke ni 16. 11. 2001 byl zůstatek 0 Kč (výpisy k účtu u ČSOB, a.s.). Žalovaný dne 6. 3. 2002 učinil uznání dluhu, ve kterém potvrdil, že si vypůjčil od své manželky za doby trvání manželství částku 650 000 Kč. V uznání uvedl, že tuto částku použil výhradně pro své účely a na úhradu nákladů spojených s podnikáním a hrazení dluhů spojených s ním. Dále uvedl, že se zavazuje dlužnou částku své manželce vrátit do 10. 3. 2002 v plné výši. Dále uvedl, že více jak ½ z dlužné částky nabyl bez jejího vědomí. Odcizil z jejího běžného účtu u ČSOB, přičemž peníze vybíral kreditní kartou VISA ELECTRON a Pin kód odcizil žalobkyni z jejích osobních věcí. Závěrem uvedl, že vše potvrzuje svým podpisem a se vším souhlasí (prokázáno listinou uznání dluhu ze dne 6. 3. 2002). Dále žalovaný podepsal uznání dluhu ze dne 12. 3. 2002, ve kterém je uvedeno, že si žalovaný vypůjčil od žalobkyně dne 21. 2. 2002 částku 656 000 Kč (prokázáno listinou uznání dluhu ze dne 12. 2002). Dne 15. 8. 2002 žalovaný podepsal uznání dluhu, ve kterém bylo uvedeno, že uznává svůj dluh na alimentech na dceru , jméno FO, od 1. 1. 2002 do 31. 12. 2011, které má platit zákonnému zástupci , jméno FO, v částce 321 000 Kč s tím, že tuto částku zaplatí nejpozději do 31. 12. 2013. Dále bylo uvedeno, že uznává svůj dluh co důvodu i výše a zavázal se je zaplatit , jméno FO, do 31. 12. 2013. Dále bylo v listině uvedeno, že si je vědom povinnosti dlužníka hradit úroky z prodlení a poplatek z prodlení podle občanského práva v rodinně-právních vztazích § 104 zákona o rodině (prokázáno uznáním dluhu ze dne 15. 8. 2012). Dne 15. 8. 2012 žalovaný podepsal uznání dluhu, ve kterém bylo uvedeno, že si dne 1. 9. 2002 od žalobkyně půjčil částku 656 000 Kč s tím, že tuto částku vrátí nejpozději do 31. 12. 2002. Do dnešního dne však půjčenou částku nevrátil. Dále bylo uvedeno, že uznává tímto svůj dluh co důvodu i výše a zavazuje se je zaplatit žalobkyni do 30. 5. 2013. Dále bylo v listině uvedeno, že si je vědom povinnosti dlužníka hradit úroky z prodlení a poplatek z prodlení podle občanského práva v rodinně – právních vztazích § 104 zákona o rodině (prokázáno listinou uznání dluhu ze dne 15. 8. 2012). Z emailu žalobkyně žalovanému ze dne 17. 7. 2015 bylo zjištěno, že žalovanému posílá uznání dluhu, a protože má žalovaný , Anonymizováno, na starosti už několik let, tak snížila žalobkyně dluh vyrovnání (půjčky a nedobrovolné půjčky) o 6 tis a dluh na alimentech (321 000,- ) nepožaduje, protože se o , Anonymizováno, už pár let stará žalovaný, i když jen na úrocích by to byl ranec, virtuální ranec:)), ale to by nebylo fér, ale nechat mě živit dítě z invalidního důchodu byl likvidační masakr!!!!!! Přílohou bylo uznání dluhu na částku 650 000 Kč (prokázáno emailem ze dne 17. 7. 2015 s přílohou).

5. Z výpovědi svědkyně , jméno FO, soud zjistil, že do roku 201 bydlela v bytě s matkou, kdy v tomto roce se žalobkyně odstěhovala za svým přítelem a do bytu k ní se nastěhoval žalovaný, když jí bylo 18 let. Byt byl psaný na žalobkyni. S matkou se moc nevídala. A v roce 2015 se museli se žalovaným z bytu odstěhovat, protože se do něj chtěla vrátit žalobkyně. S žalobcem bydlela společně až do roku 2019. Pokud jde o její výživné tak se dohodli se žalovaným, že budou bydlet spolu, že ji žalovaný bude vyživovat a že í bude podporovat. Pokud jde o žalobkyni, tak v průběhu studia zvažovala, že jí dá k soudu kvůli výživnému. Vůči žalovanému nemá žádné pohledávky z nezaplaceného výživného pro její osobu (prokázáno výslechem svědkyně , jméno FO, ).

6. Z výpovědi svědka , jméno FO, soud zjistil, že žalobkyně je jeho sestra. Svědek si od sestry půjčoval peníze, když začínal podnikat, později jí je vracel a dále jí ještě dal peníze za prodej bytu. O ten byt se zasloužili jejich rodiče a tak mu přišlo logické, že půlka půjde mně a půlka sestře z toho prodeje bytu. A pokud jde o dům v , Anonymizováno, postavili ho rodiče a prarodiče. Děda na mě přepsal půlku domu při smrti babičky. A když na mě tedy přepsal půlku, tak dával peníze sestře. Za byt jí dal 170 000 Kč, a to v roce 1996. Za dům jsem jí dával dvě částky, jedna částka byla 900 000 Kč, a to bylo v roce 2012 a ještě předtím jsem jim dával 250 000 Kč. Svědek podepsal čestné prohlášení pro žalobkyni v listopadu roku 2023 (prokázáno výslechem svědka , jméno FO, ).

7. Z výpovědi svědkyně , jméno FO, bylo zjištěno, že žalobkyně jej její dcera. Dceři finančně pomáhala. První částku jí dala v roce 1994 před narozením vnučky na auto. Tehdy to bylo 50 000 Kč. Dále jsem jí pomáhala v době, kdy žalovaný nefungoval, tak jsem jí platila určité částky. Poté jí dával různé částky maximálně do výše 20 000 Kč. Svědkyně nepodepisovala žádné čestné prohlášení pro žalobkyni (prokázáno výpovědí svědkyně , jméno FO, ).

8. Ani jedna z procesních stran po poučení dle ust. § 119a o. s. ř. již žádné další důkazní návrhy neměla, soud tedy další důkazy neprováděl, neboť dospěl k závěru, že pro své rozhodnutí získal dostatek skutkových zjištění, na jejichž základě bylo možné spolehlivě rozhodnout, proto při zjišťování skutkového stavu vyšel z důkazů, které byly před ním provedeny (ust. § 120 odst. 3 věta druhá o.s.ř.). Z ostatních v řízení provedených důkazů nezjistil soud žádné další pro své rozhodnutí podstatné skutečnosti. Soud rovněž nevyšel z účastnického výslechu žalobkyně, která při svém výslechu místy pouze zopakovala svá skutková tvrzení a dále uváděla skutečnosti, které nekorespondovaly s žádným v řízení provedeným důkazem. Soud další důkazy neprováděl, neboť dospěl k závěru, že pro své rozhodnutí získal dostatek skutkových zjištění, na jejichž základě bylo možné spolehlivě rozhodnout, přičemž ani účastníci na dalších důkazech netrvali- Po zhodnocení všech těchto důkazů podle ust. § 132 o. s. ř., kdy soud hodnotil každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy potom v jejich vzájemné souvislosti, dospěl soud k závěru, že žalobu je třeba zamítnout jako nedůvodnou, protože nárok uplatněný v žalobě žalobkyni vůči žalovanému nevznikl.

9. Soud učinil tento závěr o skutkovém stavu: rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 19. 2 2002, č.j. 19 C 5/2002-17 bylo zúženo SJM účastníků až na věci tvořící obvyklé vybavení domácnosti. Rozsudek nabyl právní moci dne 27. 3. 2002. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 25. 6. 2002 bylo manželství účastníků rozvedeno. Rozsudek nabyl právní moci dne 8. 7. 2002. Soud vyšel ze zjištění, že manželství účastníků bylo uzavřeno dne 16. 7. 1994 před Obvodním úřadem v Praze 6. Soud vyšel ze zjištění, že v manželství přetrvávaly finanční problémy a z toho plynoucí další problémy narušující manželské soužití. Žalobkyně se v prosinci 2001 s dcerou odstěhovala ze společného bydliště. Z manželství se narodila dne 12. května 1994 dcera , jméno FO, . Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 19. 4. 2002, č.j. 10 P 54/2002-21, který nabyl právní moci dne 10. 6. 2002 byla schválena dohoda účastníků o úpravě poměrů jejich tehdy nezletilé dcery , jméno FO, tak, že pro dobu po rozvodu byla dcera , jméno FO, svěřena do výchovy matky a otec se zavázal přispívat na její výživu v pravidelných měsíčních splátkách 4 000 měsíčně. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 7. 6. 2011, č.j. 0 P 82/2011-73 soud schválil dohodu rodičů tak, že se vyživovací povinnost otce k nezl. , jméno FO, , naposledy stanovená rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 č.j. 41 P 38/2003-43 ze dne 27. 5. 2003 částkou 4 000 Kč měsíčně, byla počínaje dnem 1. 1. 2009 zvýšena na částku 6 000 Kč měsíčně. Nedoplatek na zvýšeném výživném za období ode dne 1. 1. 2009 do dne 7. 6. 2011 v celkové výši 58 000 Kč se otec zavázal zaplatit nejpozději do dne 31. 12. 2011. Soud ve svém rozhodnutí konstatoval, že dluh na výživném v celkové výši 165 000 Kč přislíbil otec zaplatit nejpozději do konce roku 2011. Nedoplatek na zvýšeném výživném za období od 1. 1. 2009 do 7. 6. 2011 byl rodiči vyčíslen na částku 58 000 Kč. Žalovaný dne 6. 3. 2002 učinil uznání dluhu, ve kterém potvrdil, že si vypůjčil od své manželky za doby trvání manželství částku 650 000 Kč. V uznání uvedl, že tuto částku použil výhradně pro své účely a na úhradu nákladů spojených s podnikáním a hrazení dluhů spojených s ním. Dále uvedl, že se zavazuje dlužnou částku své manželce vrátit do 10. 3. 2002 v plné výši. Dále uvedl, že více jak ½ z dlužné částky nabyl bez jejího vědomí. Odcizil z jejího běžného účtu u ČSOB, přičemž peníze vybíral kreditní kartou VISA ELECTRON a Pin kód odcizil žalobkyni z jejích osobních věcí. Závěrem uvedl, že vše potvrzuje svým podpisem a se vším souhlasí. Dále žalovaný podepsal uznání dluhu ze dne 12. 3. 2002, ve kterém je uvedeno, že si žalovaný vypůjčil od žalobkyně dne 21. 2. 2002 částku 656 000 Kč. Dne 15. 8. 2002 žalovaný podepsal uznání dluhu, ve kterém bylo uvedeno, že uznává svůj dluh na alimentech na dceru , jméno FO, od 1. 1. 2002 do 31. 12. 2011, které má platit zákonnému zástupci , jméno FO, v částce 321 000 Kč s tím, že tuto částku zaplatí nejpozději do 31. 12. 2013. Dále bylo uvedeno, že uznává svůj dluh co důvodu i výše a zavázal se je zaplatit , jméno FO, do 31. 12. 2013. Dále bylo v listině uvedeno, že si je vědom povinnosti dlužníka hradit úroky z prodlení a poplatek z prodlení podle občanského práva v rodinně-právních vztazích § 104 zákona o rodině. Dne 15. 8. 2012 žalovaný podepsal uznání dluhu, ve kterém bylo uvedeno, že si dne 1. 9. 2002 od žalobkyně půjčil částku 656 000 Kč s tím, že tuto částku vrátí nejpozději do 31. 12. 2002. Do dnešního dne však půjčenou částku nevrátil. Dále bylo uvedeno, že uznává tímto svůj dluh co důvodu i výše a zavazuje se je zaplatit žalobkyni do 30. 5. 2013. Dále bylo v listině uvedeno, že si je vědom povinnosti dlužníka hradit úroky z prodlení a poplatek z prodlení podle občanského práva v rodinně – právních vztazích § 104 zákona o rodině.

10. Dle ust. § 3028 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „o. z.“) není-li dále stanoveno jinak, řídí se jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy. To nebrání ujednání stran, že se tato jejich práva a povinnosti budou řídit tímto zákonem ode dne nabytí jeho účinnosti. V souladu s tímto ustanovením soud věc posuzoval dle ustanovení občanského zákoníku účinného do 31. 12. 2013.

11. Podle § 558 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále je obč. zák..) uzná-li někdo písemně, že zaplatí svůj dluh určený co do důvodu i výše, má se za to, že dluh v době uznání trval. U promlčeného dluhu má takové uznání tento právní následek jen vědě-li ten, kdo dluh uznal, o jeho promlčení.

12. Důsledek uznání je tedy pouze to, že důkazní břemeno přechází na dlužníka, a ten musí prokazovat neexistenci jím uznávaného závazku. Vyvratitelná právní domněnka o tom, že v době uznání závazek trval, nemůže být vyvrácena pouhým negativním tvrzením žalovaného o neexistenci závazku. Zaplacením částky, které lze považovat za uznání dluhu, ovšem má pouze ten důsledek, že důkazní břemeno přechází na žalovaného, který musí prokázat, že jím uznávaný závazek platně nevznikl. Jde o vyvratitelnou právní domněnku a znamená to tedy, že žalovaný může vyvrátit existenci toho, co uznal a soud mu dá prostor.

13. Právní úkony (v současné terminologii právní jednání) mají podstatné náležitosti, které musejí být dohodnuty, neboť určují jejich obsah, resp. jejich typ, pravidelné náležitosti, které právní úkony téhož typu zpravidla obsahují, ač nutně nemusejí, a nahodilé náležitosti, které se u právního úkonu určitého typu vyskytují spíše nepravidelně. Klíčové jsou pro každý právní úkon (nejčastěji smlouva) podstatné náležitosti, které představují takové obsahové složky právního úkonu, které jsou z hlediska zákonné úpravy pro takový úkon nezbytně vyžadovány a které současně odlišují právní úkon určitého typu od právních úkonů jiných. Podstatné náležitosti právních úkonů (smluv) každého typu jsou uvedeny v zákoně. Zásadní rozdíl mezi podstatnými náležitostmi na straně jedné a náležitostmi pravidelnými a nahodilými na straně druhé tkví v tom, že pokud strany nesjednají veškeré podstatné náležitosti právního úkonu daného typu, právní úkon nevznikne, resp. je podle právní úpravy neplatný pro neurčitost.

14. Uznání dluhu je samostatným zajišťovacím institutem; zajišťovací funkci plní tím, že zakládá právní domněnku existence dluhu v době uznání. Uznání dluhu je jednostranný právní úkon dlužníka adresovaný věřiteli. Kromě obecných náležitostí předepsaných pro právní úkony (§ 34 a násl. obč. zák.) je k jeho platnosti třeba písemná forma, vyjádření příslibu zaplatit dluh a uvedení důvodu dluhu a jeho výše, nebo-li, má-li mít písemné uznání práva dlužníkem právní důsledky uvedené v § 558 obč. zák. (tj. důsledky v podobě přetržení promlčení), je nutné, aby došlo k uznání práva jak co do důvodu, tak co do výše, přičemž pokud jde o uznání práva co do důvodu, nemusí sice být tento důvod vždy v listině obsahující uznání práva uveden výslovně, ale musí být jednoznačně dovoditelný z jiné listiny, na níž je v listině o uznání dluhu výslovný odkaz. Stejně tak uznání práva co do jeho výše musí být vyjádřeno tak, aby výše byla objektivně určitelná. Protože uznání dluhu je právním úkonem, pro který je pod sankcí neplatnosti stanovena písemná forma (§ 40 odst. 1 obč. zák.), musí být určitost projevu vůle uznat dluh co do důvodu a výše dána obsahem listiny, na níž je zaznamenán; nestačí, že dlužníku, který jednostranný právní úkon učinil, příp. věřiteli, kterému byl tento úkon adresován, byl jasný jak důvod uznávaného dluhu, tak jeho výše, není-li to poznatelné z textu listiny. Určitost písemného projevu vůle je objektivní kategorií a takový projev vůle by neměl vzbuzovat důvodně pochybnosti o jeho obsahu ani u třetích osob. Účinky uznání dluhu z hlediska běhu a délky promlčecí doby upravuje § 110 odst. 1 obč. zák. tak, že uznání dluhu zakládá běh nové promlčecí doby v důsledku jejího přetržení (přerušení). Namísto doposud uběhlé promlčecí doby počíná běžet nová, a to desetiletá promlčecí doba od dne, kdy k uznání došlo, příp. od uplynutí lhůty k plnění, je-li v uznávacím projevu uvedena. K tomu, aby nastalo přetržení promlčení, je třeba, aby se uznání dluhu týkalo důvodu dluhu, tak jeho výše (R 1/1959). Pokud je platně uznán promlčený dluh, nemůže se již dlužník bránit námitkou promlčení, může ovšem prokazovat, že dluh nevznikl nebo že v době uznání neexistoval. Pro vznik domněnky trvání dluhu však ustanovení § 558 obč. zák. vyžaduje, aby ten, kdo uznal promlčený dluh, o promlčení věděl. Jen tehdy platí domněnka existence dluhu v době uznání. Pokud dlužník o promlčení nevěděl, jeho uznání dluhu tento právní následek nemá. Nezáleží na tom, zda dlužník o promlčení nevěděl z důvodu neznalosti právní úpravy promlčení nebo z důvodů jiných (i skutkových).

15. Na základě shora uvedených skutečností ve spojení s citovaným ustanovením občanského zákoníku dospěl soud k závěru, že pokud jde o nárok z uznání dluhu ve výši 656 000 Kč uznaného dne 15. 8. 2012 nebylo prokázáno, že by si žalovaný dne 1. 9. 2002 od žalobkyně půjčil jakoukoli částku, navíc je zřejmé, že mělo jít o uznání dluhu ze dne 1. 9. 2002, přičemž by se jednalo v roce 2012 o uznání již promlčeného dluhu, přičemž listina se o této vědomosti žalovaného o promlčení dluhu nezmiňuje. V takovém případě by tak uznání nemohlo mít účinky uznání. V uznání ze dne 15. 8. 2012 tak žalovaný nemohl uznat ani neexistující dluh ze dne 1. 9. 2002, protože jiné provedené důkazy takovouto půjčku ani nijak neprokazují. Pokud jde o uznání dluhu ve výši 656 000 Kč ze dne 12. 3. 2002, ve kterém je uvedeno, že žalovaný uznává, že si půjčil 21. 2. 2002 od žalobkyně částku ve výši 656 000 Kč, pak ani zde nebylo prokázáno, že by na takováto půjčka, kdy existovala. Prvotní uznání dluhu ze dne 6. 3. 2002 uvádí, že žalovaný uznává částku 650 000 Kč, kterou měl vrátit do 10. 3. 2002, přičemž uznání dluhu na částku 656 000 Kč je až ze dne 12. 3. 2002 a další uznání dluhu na částku 656 000 Kč je až ze dne 15. 8. 2012, je tedy zřejmé, že ve všech těchto případech by se jednalo o uznání již promlčeného dluhu, o čemž žádná z těchto listin ničeho neuvádí. Rovněž je třeba říci, že jde o jednání neurčitá, neboť žádné z tam uvedených půjček nebyla prokázána a sama žalobkyně uváděla, že by se mělo jednat o finanční prostředky poskytnuté žalobkyní žalovanému z různých jiných důvodů v průběhu času a nikoli z důvodů v těchto listinách uvedených. Proto ani po obsahové stránce nemohly tyto listiny vyvolat právní následky podle ust. § 558 obč. zák. Pokud jde o uznání dluhu ze dne 15. 8. 2012 týkající se alimentů, tak podle názoru soudu je zřejmé, že opětovně nikdy závazek v této výši žalovanému nevznikl. Z opatrovnických rozsudků vyplývá, že nedoplatky na výživném vznikly, ale v úplně jiné výši cca 223 tis. Kč, přičemž toto uznání opět nemůže z důvodu neurčitosti vyvolat zamýšlené právní následky v podobě uznání dluhu žalovaným vůči žalobkyni. Současně je třeba dát danou skutečnost do souvislosti, že dcera , jméno FO, žádné pohledávky vůči žalovanému z titulu dlužného výživného nemá a neměla, pro kterou bylo výživné určeno.. A tvrzení žalobkyně, že se jednalo pouze o půjčku na výživné žalobkyně vůči žalovanému je spolehlivě vyvrácena samotnou listinou o uznání dluhu ze dne 15. 8. 2012 na částku 321 000 Kč, kde je výslovně uvedeno, že se jedná o alimenty, nikoliv půjčku. Soud tedy došel k závěru, že žalobu je třeba zamítnou, jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku.

16. O nákladech řízení mezi žalobcem a žalovanou bylo rozhodnuto podle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř., za použití ust. § 150 o.s.ř., kdy náklady žalovaného spojené se zastoupením advokátem byly tvořeny celkem 11 úkony právní služby po 12 220 Kč (převzetí a příprava zastoupení podle § 11 odst. 1 písm. a) vyhlášky 177/1996 Sb. advokátního tarifu (dále jen AT); vyjádření podle § 11 odst. 1 písm. d) AT (ze dne doplňující vyjádření k žalobě a argumentům žalobkyně ze dne 28. 7. 2023, replika k vyjádření žalobkyně ze dne 27. 10. 2023, vyjádření ze dne 22. 11. 2023, vyjádření žalovaného ze dne 8. 2. 2024, účasti při jednání soudu podle § 11 odst. 1 písm. g) AT (jednání soudu dne 29. 6. 2023, jednání soudu dne 2. 11. 2023, jednání soudu dne 20. 3. 2024, jednání soudu dne 15. 5. 2024, jednání soudu dne 20. 6. 2024, jednání soudu dne 5. 9. 2024, výše úkonů právní pomoci je dána pro tarifní hodnotu 977 000 Kč dle ust. § 7 bod 6 vyhlášky a dále 11 x režijní paušál po 300 Kč. Celkové náklady žalovaného zahrnují rovněž náhrady za promeškaný čas v souvislosti s poskytnutím právní služby při úkonech prováděných v místě, které není sídlem nebo bydliště advokáta a za čas strávený cestami do tohoto místa a zpět, přičemž cesta ze sídla advokáta v Brně na Obvodní soud pro Prahu 5 byla vykonána pětkrát (na pět soudních jednání dne 2. 11. 2023, 20. 3. 2024, 15. 5. 2024, 20. 6. 2024 a 5. 9. 2024), pokaždé ve výši pěti hodin, dohromady tedy 25 hodin dle § 14 odst. 1 písm. a) vyhlášky, celkem tedy 5 000 Kč. Náhrady ve formě cestovného (pohonné hmoty + amortizace vozidla) dle vyhlášky č. 467/2022 Sb., za cestu vykonanou z místa sídla advokáta na místo soudního jednání, která činí dohromady 421 kilometrů (tam a zpět) při spotřebě paliva Natural 95 v hodnotě 7,8 l/100 km dne 2. 11. 2023 a náhrada ve formě základní náhrady za použití osobního silničního motorového vozidla dle § 1 odst. b) vyhlášky č. 467/2022 Sb. celkem tedy 3 542 Kč. N áhrady ve formě cestovného (pohonné hmoty + amortizace vozidla) dle vyhlášky č. 398/2023 Sb., za 4 cesty vykonané z místa sídla advokáta na místo soudního jednání, kdy jedna cesta činí dohromady 421 kilometrů (tam a zpět) při spotřebě paliva Natural 95 v hodnotě 7,8 l/100 km ve dnech 20. 3. 2024, 15. 5. 2024, 20. 6. 2024 a 5. 9. 2024 a náhrada ve formě základní náhrady za použití osobního silničního motorového vozidla dle § 1 odst. b) vyhlášky č. 398/2023 Sb., celkem tedy 14 448 Kč. Soud nepřiznal odměnu za doplnění vyjádření ze dne 13. 5. 2024, neboť tento úkon považoval za neúčelný z hlediska bránění práva žalovaného. Celkové vyčíslené náklady pak činí 194 459,10 Kč zahrnující ve smyslu ust. § 137 odst. 3 o. s. ř. rovněž 21% daň z přidané hodnoty z odměny advokáta a náhrady jeho hotových výdajů ve výši 33 749,10 Kč). Soud se dále zabýval návrhem žalobců ve vztahu ke korekci výše náhrady nákladů řízení, které uplatnily podle ust. § 150 o.s.ř. Ustanovení § 150 o.s.ř. umožňuje, aby soud ve výjimečných případech z důvodů hodných zvláštního zřetele účastníkům, kteří by jinak měli právo na náhradu nákladů, tuto náhradu zcela nebo zčásti nepřiznal. Soud při zkoumání, zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele ve smyslu shora uvedeného ust. § 150 o.s.ř., přihlíží k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům všech účastníků řízení, tedy zvažuje nejen poměry toho, kdo by měl hradit náklady řízení, ale i to jak by se případné nepřiznání náhrady nákladů řízení dotklo majetkových poměrů oprávněného účastníka. Při posouzení aplikace ust. § 150 o.s.ř. jsou významné i okolnosti, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, postoj účastníků v průběhu řízení, povaha a okolnosti sporu aj. V této souvislosti je třeba uvést, že žalovaná je osobou invalidní s invaliditou 3. stupně, což ji ve všech směrech života značně omezuje včetně možností získávat finanční prostředky pro své potřeby prací. Je závislá na invalidním důchodu. A současně je nucena vynakládat množství finančních prostředků na svou léčbu, přičemž žalobce je osobou bez takovýchto omezení. Proto soud přikročil, že je spravedlivé žalovanému přiznat ¼ náhrady nákladů řízení, neboť jsou zde důvody hodné zvláštního zřetele pro použití ust. § 150 o.s.ř. Z tohoto pohledu náleží žalovanému v souladu s ust. § 142 o.s.ř. ve spojení s ust. § 150 o.s.ř. náhrada nákladů ve výši 48 614,77 Kč, náklady byly přisouzeny ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku (ust. § 160 odst. 1 věta druhá za středníkem o. s. ř.), neboť to je lhůta dostatečná, aby žalobkyně mohla náhradu nákladů žalobci zaplatit na zákonné platební místo (ust. § 149 odst. 1 o. s. ř.).

17. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 3. 7. 2023, č. j. 26 C 95/2022-119, byl žalobkyni ustanoven k ochraně jejích zájmů v této věci zástupce , Jméno zmocněnce, , advokát, se sídlem , adresa, . Ustanovený zástupce podáním ze dne 15. 7. 2021 vyčíslil svoji odměnu na částku 448 258 Kč včetně DPH, kdy k tomuto podání soudu doložil rozpis všech uplatňovaných úkonů právní služby, technické průkazy všech vozidel využitých při cestách za prováděním úkonů právních služeb a potvrzení o všech proběhlých poradách.

18. O odměně ustanoveného zástupce žalobkyně soud rozhodl podle ust. § 140 odst. 2 o. s. ř. v souladu s ust. § 1 odst. 3, ust. § 7 bod 6 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška“) dle nichž činí sazba mimosmluvní odměny za jeden úkon částku 12 220 Kč. V této věci učinil ustanovený zástupce 11 úkonů právní služby po 12 200 Kč (převzetí a příprava právního zastoupení písemné podání datované dne 25.7.2023, 1.11.2023, 12.1.2023, 13.6.2023, 22.8.2023 podle ust. § 11 odst. 1 písm. d) vyhlášky a účast při jedná dne (2.11.2023, dne 20.3.2024, dne 15.5.2024, dne 20.6.2024 a dne 5.9.2024 podle ust.§ 11 odst. 1 písm. g) vyhlášky, když k uvedené odměně je třeba připočítat náhradu hotových výdajů 11x 300 Kč (ust. § 13 odst. 4 vyhlášky). Soud nepřiznal další poradu s klientem ze dne 11.7.2023, neboť tento úkon považoval za nadbytečný a neúčelný neboť tento úkon je kryt úkon za přípravu a převzetí věci. Celková výše odměny ustanoveného zástupce tak činí včetně daně z přidané hodnoty částku 166 641,20 Kč.

19. Podle ust. § 140 odst. 2 před středníkem o. s. ř. byl-li účastníku ustanoven zástupcem advokát, platí jeho hotové výdaje a odměnu za zastupování stát; při určení náhrady hotových výdajů a odměny za zastupování se postupuje podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně, tedy podle vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, v platném znění (dále jen „vyhláška“).

20. O náhradě nákladů řízení České republiky soud rozhodl podle ust. § 148 odst. 1 o.s.ř., kdy stát má podle výsledků řízení proti účastníkům právo na náhradu nákladů řízení, které skutečně platil, pokud u nich nejsou předpoklady pro osvobození od soudních poplatků. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 17. 6. 2022, č.j. 26 C 95/2022-48 bylo žalobkyni přiznáno osvobození od soudních poplatků v plném rozsahu. V daném případě žalobkyně byla ve sporu zcela neúspěšná, a proto náklady na ustanoveného zástupce z řad advokátů nese stát. Soud proto rozhodl, že Česká republika nemá právo na náhradu nákladů řízení, jak je uvedeno ve výroku IV. tohoto rozsudku.