28 C 371/2025

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 5 rozhodl předsedkyní senátu Mgr. Šárkou Malíkovou Petříčkovou jako samosoudkyní ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO: IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalované: Jméno žalované , narozená Datum narození žalované bytem Adresa žalované o zaplacení 161 009,81 Kč s příslušenstvím,

I. Žaloba se v části, kde se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky 84 128,31 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 855,52 Kč od 30. 7. 2025 do zaplacení, se zamítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 76 881,50 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně z této částky od 30. 7. 2025 do zaplacení, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou podanou ke zd. soudu dne 17. 12. 2025 domáhala po žalované zaplacení žalované částky s příslušenstvím, s odůvodněním, že dne 27. 8. 2024 uzavřela se žalovanou smlouvu o spotřebitelském úvěru, na základě které se zavázala žalované poskytnout úvěr až do výše 80 000 Kč s možností postupného čerpání a žalovaná se zavázala poskytnuté finanční prostředky vrátit žalobkyni spolu s příslušenstvím; první splátka byla splatná dne 26. 9. 2024 a konec kreditového rámce měl nastat dne 18. 2. 2026. Úvěruschopnost žalované byla dle žalobkyně před poskytnutím úvěru ověřena. Poskytnutá částka včetně sjednaných poplatků měla být žalovanou vrácena ve sjednaných splátkách, což však žalovaná neučinila. Žalovaná postupně načerpala částky 15 000 Kč, 4 000 Kč, 16 018 Kč, 7 500 Kč, 35 000 Kč, 35 000 Kč, 35 000 Kč a 41 100 Kč a žalobkyni zaplatila částku v celkové výši 112 736,50 Kč. Dluh žalované tak činí 159 142,01 Kč, z toho jistina činí 75 881,50 Kč a dále poplatky a příslušenství, a nebyl uhrazen ani na základě upomínky. Žalobkyně dále požaduje smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné částky, když tuto smluvní pokutu uplatňuje pouze za prvních 90 dní prodlení žalované, tedy za období od 30. 4. 2025 do 29. 7. 2025 ve výši 1 867,80 Kč.

2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.

3. Žalobkyně i žalovaná byly na ústní jednání konané dne 10. 3. 2026 řádně předvolány. Žalobkyně a její právní zástupkyně se z nařízeného jednání omluvily. Žalovaná se k nařízenému ústnímu jednání soudu nedostavila bez omluvy, když předtím sama žádala o nařízení ústního jednání. Soud proto věc v souladu s § 101 odst. 3 zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „o. s. ř.“) projednal a rozhodl v nepřítomnosti žalobkyně, její právní zástupkyně i žalované.

4. Jak opakovaně judikoval Městský soud v Praze (srov. např. rozhodnutí sp. zn. 14 Co 426/2002, ale i sp. zn. 39 Co 420/2007), není-li účastník, jemuž se má dostat procesního poučení (např. podle § 118a o. s. ř.), přítomen v jednací síni při jednání, při němž je věc rozhodnuta, může soud jednat podle § 101 odst. 3 o.s.ř., avšak není povinen poučovat takového účastníka podle § 119a odst. 1 o.s.ř., neboť toto poučení není určeno účastníkům, kteří se k jednání z jakéhokoliv důvodu, tedy omluveně nebo bez omluvy, nedostavili. Stejně tak poučení podle § 118a odst. 1, 2 a 3 o.s.ř. se poskytují jen tomu účastníkovi (jeho zástupci či zmocněnci), který je u jednání přítomen. Jedná-li soud v souladu s § 101 odst. 3 o.s.ř. v nepřítomnosti účastníka či jeho zástupce, zabránil tento účastník (zástupce) svou nepřítomností soudu, aby mu poskytl potřebná poučení. Nemůže proto ani absence poučení podle § 118a odst. 1, 2 a 3 o.s.ř. být vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Jen z důvodu, aby bylo možno poskytnout nepřítomnému účastníkovi či jeho zástupci uvedené poučení, není potřebné jednání odročovat. Přitom není rozhodné, zda se účastník či jeho zástupce nedostavili k jednání omluveně či bez omluvy.

5. Protože žalobkyně ani žalovaná nevyužily možnosti se k jednání dostavit a zabránily tak soudu, aby jim mohlo být poskytnuto příslušné poučení, nezbylo soudu než vycházet ze skutkových tvrzení a listinných důkazů, které ve věci předložila žalobkyně.

6. Soud provedl dokazování všemi listinami, které navrhli a předložili účastníci (§ 120 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dále jen jako „o.s.ř.“ ve spojení s ustanovením § 129 odst. 1 o.s.ř.). Potřeba provedení důkazů dalších v řízení najevo nevyšla (§ 120 odst. 3 věta prvá o.s.ř.), na základě provedených důkazů měl soud dostatek podkladů pro rozhodnutí.

7. Na základě provedených důkazů soud dospěl k následujícím skutkovým zjištěním:

8. V řízení bylo prokázáno, že žalobkyně na základě smlouvy o spotřebitelském úvěru poskytla žalované finanční prostředky v celkové výši 188 618 Kč, smluvní úrok byl sjednán ve výši 0,933 % denně, RPSN činila 1 422,86 % (prokázáno smlouvou o úvěru, přehledem bankovních transakcí vyplacených spotřebiteli). Žalovaná žalobkyni celkem uhradila 112 736,50 Kč (prokázáno nesporným tvrzením účastníků). Žalobkyně žalovanou k zaplacení dlužné částky vyzvala (prokázáno upomínkou, dokladem o odeslání).

9. Z dalších provedených důkazů soud nezjistil žádné skutečnosti podstatné pro toto řízení vzhledem k právnímu posouzení věci.

10. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

11. Podle § 419 o. z. je spotřebitelem každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná.

12. Dle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů („zákon o spotřebitelském úvěru“), je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

13. Podle § 588 o. z. přihlédne soud i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

14. Žalobkyně se žalovanou uzavřely smlouvu o úvěru, v níž byl sjednán úrok ve výši 0,933 % denně, tj. 340,55 % ročně, přičemž soudu je známo, že podle databáze ARAD ČNB činila průměrná úroková sazba úvěrů poskytnutých bankami ČR domácnostem v ČR k září 2024 nejvýše 8,81 % ročně. Již v době před účinností současného občanského zákoníku dovodila soudní judikatura, že nepřiměřenou, a tedy odporující dobrým mravům je zpravidla taková výše úroků, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). Obecně je pak dovozováno Nejvyšším soudem, že přijatelnou „mezí“ smluvního úroku v obdobných případech je dvoj – až trojnásobek výše obvyklého úroku poskytovaného bankami (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005).

15. V projednávané věci byl úvěrovou smlouvou ujednán smluvní úrok za poskytnutí spotřebitelského úvěru ve výši 340,55 % p. a. Výše úroku sjednaného v této věci tak přesahuje maximální výši obvyklého úroku poskytovaného bankami v době uzavření smlouvy více než 38x. Zjištěný nepoměr oproti běžným úrokovým sazbám je možné označit za natolik dramatický, že zakládá absolutní neplatnost úvěrové smlouvy, neboť se zjevně příčí dobrým mravům. Úvěr poskytnutý žalované vykazuje znaky lichvy tak, jak je tato definována v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, když výše úroků podstatě přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěru a půjček. Zjevné porušení dobrých mravů nabývá v tomto případě ještě vyšší intenzity, protože se jedná o smlouvu se spotřebitelem, který je slabší smluvní stranou a náleží mu tak zvýšená ochrana. Není tudíž pochyb, že jen na základě tohoto konstatování předmětná smlouva o úvěru naplňuje ve směrodatných rysech kritéria vymezená v nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012 sp. zn. I. ÚS 199/11. Ochrana takto nabytých práv pak stojí zcela mimo účel civilního procesu, resp. mimo základní hodnotový rámec práva jako normativního systému (dále srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 10. 2013, sp. zn. III. ÚS 562/12).

16. Na věci nic nemění skutečnost, že se jedná o úvěr nebankovní, neboť ačkoliv úrokové sazby nebankovních poskytovatelů úvěrů bývají oproti bankovnímu sektoru obvykle vyšší, nehraje tato skutečnost roli při posouzení přiměřenosti sjednaného úroku. Pokud by totiž soudy měly použít jiné srovnávací měřítko pro nebankovní poskytovatele než pro banky, vedlo by to k absurdním závěrům zakládajícím nerovnost mezi oběma skupinami poskytovatelů úvěrů (srovnej např. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. 4. 2021, č. j. 29 Co 52/2021-71).

17. Na základě shora uvedeného tak soud dospěl k závěru, že smlouva o úvěru je absolutně neplatná, a to v celém svém rozsahu. Smlouva o úvěru je smlouvou konsenzuální, jednou z jejích podstatných náležitostí je povinnost úvěrovaného hradit úroky, tuto část tak nelze oddělit od dalšího obsahu smlouvy (srovnej např. rozsudek Soudního dvora ze dne 21. 4. 2016, ve věci C-377/14, Radlingerovi ca FINWAY a. s. či rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7.9.2022, č.j. 62 Co 181/2022-157). Současně soud konstatuje, že v dané věci není prostor pro moderaci výše sjednaného úroku ve smyslu § 577 občanského zákoníku, neboť žalobkyně jako profesionál na trhu poskytování nebankovních úvěrů založila podstatu svého podnikání právě na zjevně neobvykle vysoké sazbě úroku z úvěru. Vyvažuje tím podnikatelské riziko nevrácení části úvěrů, když jejími klienty jsou z povahy věci subjekty s horší platební morálkou, kterým by banky úvěr začasté ani neposkytly. Z toho lze dovodit, že žalobkyně by úvěry se standardní sazbou, byť v horní části rozmezí, neposkytovala, tedy by úvěrové smlouvy s takovou sazbou neuzavírala. Žalobkyně tedy programově staví model svého podnikání ve sféře poskytování rizikových úvěrů na tom, že ti klienti, kteří plní její podmínky (platí vysoký úrok z úvěru) a generují žalobkyni zisk, vyvažují tak její ztráty z nesplácených rizikových úvěrů. To je tedy důvodem toho, že žalobkyně by úvěry se standardní sazbou, byť v horní části rozmezí, neposkytovala a smlouvy s takovou sazbou by neuzavírala. Tyto závěry byly Městským soudem v Praze jako soudem odvolacím opakovaně judikovány ve skutkově a právně obdobných sporech vedených např. pod těmito spisovými značkami: sp. zn. 30Co 61/2019, sp. zn. 22Co 197/2019, sp. zn. 11Co 334/2020, sp. zn. 13Co 346/2021, sp. zn. 19Co 102/2022, sp. zn. 22Co 61/2022, a sp. zn. 53Co 47/2022, sp. zn. 11Co 171/2022, sp. zn. 20Co 12/2023, sp. zn. 62Co 67/2023, sp. zn. 20Co 149/2023, sp. zn. 28Co 217/2023. V těchto rozhodnutích odvolací soud také vysvětlil, že při neplatnosti úvěrové smlouvy jako celku není prostor pro moderaci ve smyslu § 577 o. z., která se uplatní jen v případě, že se vada, spočívající v nezákonném určení množstevního, časového, územního nebo jiného rozsahu právního jednání vztahuje jen na část právního jednání.

18. Žalobkyně se po žalované s ohledem na uvedené může domáhat toliko vrácení finanční částky, která byla žalované skutečně poskytnuta. Soud vycházel z prokázaného, že žalobkyně poskytla žalované částku celkem 188 618 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení (§ 2991 a násl. o. z.). Na tuto částku žalovaná uhradila částku ve výši 112 736,50 Kč, proto soud žalobkyni přiznal částku ve výši 76 881,50 Kč, která představuje rozdíl mezi poskytnutým plněním a celkovou výší úhrady, a to včetně zákonného úroku z prodlení běžícího od uplynutí lhůty k plnění stanovené ve výzvě. (výrok I.)

19. Ohledně zbývajících nárokovaných částek včetně příslušenství soud žalobu zamítl, neboť jejich vznik žalobkyně odvozovala od absolutně neplatné smlouvy o úvěru. (výrok II.)

20. O lhůtě k plnění soud rozhodl podle § 160 odst. 1 věta první před středníkem o. s. ř., když pro stanovení lhůty delší nebyly shledány žádné důvody.

21. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud dle § 142 odst. 2 o. s. ř., když procesní úspěch žalobkyně a žalované byl přibližně stejný. (výrok III.)