4 C 117/2020

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 5 rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu JUDr. Michaly Dvořákové a přísedících Marie Beránkové a Marie Jungwirthové ve věci žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o zaplacení částky 33 739 Kč s příslušenstvím,

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 33 739 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky 35 000 Kč od 11. 7. 2019 do 22. 1. 2020 ve výši 10 % ročně a zákonný úrok z prodlení z částky 33 739 Kč od 23. 1. 2020 do zaplacení ve výši 10 % ročně, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení v částce 18 937,41 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobce.

1. Žalobce se po žalované domáhá zaplacení částky 33 739 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že žalobce pro žalovanou pracoval na základě pracovní smlouvy ze dne [datum] na pozici svářeč. V pracovní smlouvě byla sjednána měsíční mzda ve výši 35 000 Kč, která byla splatná vždy do 10. dne následujícího měsíce. Žalobce v měsíci červnu 2019 odpracoval všechny pracovní dny a vznikl mu tak nárok na mzdu ve výši 35 000 Kč poníženou o zákonné odvody. Žalovaná žalobci mzdu za měsíc červen 2019 nezaplatila v plné výši, po opakovaných výzvách zaplatila žalobci na dlužnou mzdu dne 22. 1. 2020 pouze částku 1 261 Kč.

2. Žalovaná navrhla žalobu zamítnout s tím, že žalobce při plnění pracovních úkolů (vyhotovení brány) svévolně nepostupoval v souladu s pokyny žalované a dokumentací, kterou měl k dispozici, čímž žalované způsobil škodu spočívající v nutnosti vyhotovení brány nové, a to ve výši 23 916 Kč. Žalobce byl s touto skutečností seznámen a neměl ke vzniku škody žádné výhrady. Žalobce avizoval uhrazení škody z jeho pojistky, k tomu ale nedošlo. Rozdíl mezi dlužnou mzdou a výší škody byl žalobci uhrazen v lednu 2020. Žalovaná tak žalobci nic nedluží.

3. Z pracovní smlouvy ze dne [datum] soud zjistil, že žalobce a žalovaná (t. č. s názvem [právnická osoba]) uzavřeli pracovní smlouvu na dobu určitou do 31. 10. 2019 se zkušební dobou do 30. 7. 2019. Pozice žalobce byla svářeč. Mzda byla sjednána ve výši 35 000 Kč měsíčně se splatností 10. dne následujícího měsíce.

4. Z úplného výpisu z obchodního rejstříku žalované ze dne 18. 10. 2019 soud zjistil, že žalovaná byla od 8. 7. 2013 do 4. 4. 2019 v obchodním rejstříku zapsaná pod [právnická osoba]

5. Ze zrušení pracovního poměru ve zkušební době ze dne 28. 6. 2019 soud zjistil, že žalovaná ukončila pracovní poměr s žalobcem zrušením ve zkušební době ke dni 28. 6. 2019.

6. Z potvrzení o zaměstnání ze dne 28. 6. 2019 soud zjistil, že žalobce pracoval u žalované na pozici svářeč od 24. 4. 2019 do 28. 6. 2019.

7. Skutečnost, že žalobce vyzval žalovanou k zaplacení dlužné mzdy, soud zjistil z výzvy ze dne 5. 8. 2019, 4. 9. 2019 a 25. 10. 2019 spolu s doručenkami.

8. Ze záznamu o vstupním seznámení zaměstnanců o bezpečnosti soud nezjistil žádné relevantní skutečnosti pro rozhodnutí ve věci.

9. Po takto provedeném dokazování učinil soud následující závěr o skutkovém stavu: Pracovní poměr mezi účastníky byl sjednán na dobu určitou od 24. 4. 2019 do 31. 10. 2019 se zkušební dobou do 30. 7. 2019. Žalobce pro žalovanou pracoval na pozici svářeč. Sjednaná mzda žalobce činila 35 000 Kč měsíčně se splatností 10. dne následujícího měsíce. Pracovní poměr byl žalovanou ukončen ve zkušební době ke dni 28. 6. 2019. Žalobce v červnu 2019 odpracoval všechny pracovní dny (toto nebylo sportováno) a žalovaná mu za tento měsíc vyplatila po opakovaných výzvách pouze částku 1 261 Kč.

10. Dle § 33 odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb., v platném znění (dále jen“ ZP”) se pracovní poměr zakládá pracovní smlouvou mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem, není-li v tomto zákoně dále stanoveno jinak.

11. Dle § 36 ZP pracovní poměr vzniká dnem, který byl sjednán v pracovní smlouvě jako den nástupu do práce nebo dnem, který byl uveden jako den jmenování na pracovní místo vedoucího zaměstnance.

12. Dle § 38 odst. 1 písm. a) ZP je od vzniku pracovního poměru zaměstnavatel povinen přidělovat zaměstnanci práci podle pracovní smlouvy, platit mu za vykonanou práci mzdu nebo plat, vytvářet podmínky pro plnění jeho pracovních úkolů a dodržovat ostatní pracovní podmínky stanovené právními předpisy, smlouvou nebo stanovené vnitřním předpisem.

13. Dle § 145 odst. 1 ZP jsou srážkami z příjmu zaměstnance pro účely tohoto zákona srážky ze mzdy nebo platu a z jiných příjmů zaměstnance ze základního pracovněprávního vztahu podle § 3 ZP.

14. Dle § 146 ZP smějí být srážky ze mzdy provedeny jen a) v případech stanovených tímto zákonem nebo zvláštním zákonem, b) na základě dohody o srážkách ze mzdy nebo k uspokojení závazků zaměstnance, c) k úhradě členských příspěvků zaměstnance, který je členem odborové organizace, bylo-li to sjednáno v kolektivní smlouvě nebo na základě písemné dohody mezi zaměstnavatelem a odborovou organizací a souhlasí-li s tím zaměstnanec, který je členem odborové organizace.

15. Dle § 147 odst. 3 věty druhé ZP jsou srážky ze mzdy k náhradě škody možné jen na základě dohody o srážkách ze mzdy (§ 146 písm. b)).

16. Dle § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v platném znění (dále jen “o. z.”) po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

17. Pracovní smlouvou ze dne [datum] byl mezi účastníky založen pracovní poměr a ode dne vzniku pracovního poměru vznikla zaměstnavateli mimo jiné povinnost vyplatit zaměstnanci mzdu. S částkou určenou k výplatě však nemůže zaměstnavatel libovolně disponovat a dispozice je možná pouze ze zákonem stanovených důvodů a v zákonem omezené míře (srov. § 146 ZP). Srážky ze mzdy k náhradě škody jsou přípustné jen v případě existence dohody o srážkách ze mzdy. V posuzovaném případě však mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem, tedy mezi účastníky řízení, dohoda o srážkách ze mzdy uzavřena nebyla, a i kdyby byly splněny předpoklady odpovědnosti zaměstnance za škodu a zaměstnanec by škodu uznal a zavázal se jí uhradit, žalovaná nebyla oprávněna jednostranně srazit ze mzdy žalobce částku představující náhradu škody (srov. rozsudek Nejvyšší soudu ze dne 21. 5. 2019, sp. zn. 21 Cdo 238/2019). Toto by bylo navíc možné toliko na základě započtení, ke kterému v daném případě také nedošlo (srov. § 144a odst. 4 ZP, dále judikatura Nejvyššího soudu 21 Cdo 3330/2011).

18. Pokud tedy žalovaná provedla srážku ze mzdy bez zákonného důvodu, náleží tak žalobci vyplacení dlužné mzdy. Pokud byla sjednána mzda ve výši 35 000 Kč měsíčně a žalovaná vyplatila za červen 2019 částku 1 261 Kč, zbývá k doplacení částka 33 739 Kč. Dlužnou mzdu tak soud přiznal v “ hrubé” výši (srov. již konstantní judikatura NS, např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 436/2005 ze dne 8. listopadu 2005).

19. O příslušenství soud rozhodl podle ust. § 1970 o.z. a žalobci přiznal úrok z prodlení ve výši dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb., pokud žalovaná uhradila část dlužné mzdy dne 22.1.2020, přiznal soud žalobci úrok z prodlení z celé dlužné mzdy do tohoto dne, následně od 23.1.2020 pak z částky po odečtení uhrazené částky, a to do zaplacení.

20. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalobci, jenž byl v řízení zcela úspěšný, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 18 937,41 Kč Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 1 350 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 33 739 Kč sestávající z částky 2 460 Kč za každý ze čtyř úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. (spočívajících v převzetí a přípravě zastoupení, výzvě k plnění, návrhu ve věci samé a účasti na jednání) a z částky 1 230 Kč za jeden úkon právní služby uvedený v § 11 odst. 2 a. t. (spočívající ve vyjádření na výzvu soudu) včetně pěti paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t., v souvislosti s cestou realizovanou dne 9. 2. 2021 náhrada 1 964,41 Kč za 238 ujetých km v částce 1 364,41 Kč (27,20 Kč za litr paliva dle vyhlášky č. 589/2020 Sb. při kombinované spotřebě 4,9 l [číslo] km a 4,40 Kč/km za amortizaci vozidla dle vyhlášky č. 589/2020 Sb.) podle § 13 a. t. a náhrada za ztrátu času v trvání 6 × 30 minut v částce 600 Kč podle § 14 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 14 534,41 Kč ve výši 3 053 Kč.