42 C 57/2022

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 5 rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Mgr. Terezy Maškové a přísedících JUDr. Šárky Maškové a JUDr. Jitky Kománkové ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného zastoupená advokátem anonymizováno jméno příjmení sídlem adresa o zaplacení částky 223 843,48 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku částku 223 843,48 Kč se zákonným úrokem z prodlení v zákonné výši ročně z částky 4 243,48 Kč od 1. 5. 2021 do zaplacení, z částky 24 400 Kč od 1. 6. 2021 do zaplacení, z částky 24 400 Kč od 1. 7. 2021 do zaplacení, z částky 24 400 Kč od 1. 8. 2021 do zaplacení, z částky 24 400 Kč od 1. 9. 2021 do zaplacení, z částky 24 400 Kč od 1. 10. 2021 do zaplacení, z částky 24 400 Kč od 1. 11. 2021 do zaplacení, z částky 24 400 Kč od 1. 12. 2021 do zaplacení, z částky 24 400 Kč od 1. 1. 2022 do zaplacení, z částky 24 400 Kč od 1. 2. 2022 do zaplacení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku náhradu nákladů řízení v částce 80 308,20 Kč k rukám právního zástupce žalobkyně.

1. Žalobkyně podala ke zdejšímu soudu dne 10. 2. 2022 žalobu, kterou se po žalovaném domáhala náhrady mzdy od 26. 3. 2021 a dále od dubna 2021 do prosince 2021 v celkové výši 223 843,48 Kč s příslušenstvím. Žalobkyně pracovala u žalovaného na základě pracovní smlouvy ze dne 1. 1. 2018 na pozici [anonymizováno], pracovní poměr byl sjednán na dobu neurčitou. Okamžitým zrušením pracovního poměru zaměstnavatelem ze dne 5. 2. 2021 byl se žalobkyní okamžitě zrušen pracovní poměr (dále jen„ okamžité zrušení“). Okamžité zrušení bylo žalobkyni dáno z důvodu § 55 odst. 1 písm. b) zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce (dále jen„ ZP“). Žalobkyně podala u zdejšího soudu žalobu na určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením. Řízení je vedeno pod sp. zn. 42 C 138/2021. Dne 24. 3. 2021 žalobkyně uplatnila trvání na dalším zaměstnání ve smyslu § 69 ZP, které se dostalo do dispozice žalovaného dne 26. 3. 2021. Žalovaný nepřiděloval žalobkyni práci, čímž neplnil svoji základní pracovněprávní povinnost dle § 38 odst. 1 písm. a) ZP, což má dle § 69 odst. 1 ZP za následek vznik nároku žalobkyně na náhradu mzdy ve výši průměrného výdělku, a to ode dne 26. 3. 2021. Rozhodné období pro výpočet průměrného výdělku je kalendářní čtvrtletí 1. 10. – 31. 12. 2020. Žalobkyni, pokud odpracovala celý měsíc, byla vyplácena mzda 20 624 Kč čistého, což odpovídá částce 24 400 Kč hrubého. Žalovaný nezaplatil žalobkyni náhradu mzdy za část března 2021 (od 26. 3. 2021) a dále za období od dubna 2021 do prosince 2021 v celkové výši 223 843,48 Kč. Dále se žalobkyně domáhá v souladu s § 513 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) zákonného úroku z prodlení v zákonné výši ročně z částky 4 243,48 Kč od 1. 5. 2021, z částky 24 400 Kč od 1. 6. 2021, z částky 24 400 Kč od 1. 7. 2021, z částky 24 400 Kč od 1. 8. 2021, z částky 24 400 Kč od 1. 9. 2021, z částky 24 400 Kč od 1. 10. 2021, z částky 24 400 Kč od 1. 11. 2021, z částky 24 400 Kč od 1. 12. 2021, z částky 24 400 Kč od 1. 1. 2022, z částky 24 400 Kč od 1. 2. 2022. Žalobkyně žalovaného dopisem ze dne [datum] vyzvala k zaplacení dlužné mzdy splatné vždy k poslednímu dni kalendářního měsíce následujícího po měsíci, ve kterém vzniklo zaměstnanci právo na mzdu (dle § 141 odst. 1 ZP). Žalovaný však do dnešního dne na dlužné částce ničeho neuhradil. Žalobkyně odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2009, sp. zn. 21 Cdo 1085/2008, dle kterého je významné pro posouzení žádosti o možné snížení náhrady mzdy především to, zda se žalobkyně zapojila nebo mohla zapojit do práce u jiného zaměstnavatele za podmínek v zásadě rovnocenných nebo dokonce výhodnějších, než by měla při výkonu práce podle pracovní smlouvy u žalovaného, přičemž dle tohoto rozsudku dále platí, že procesní povinnost tvrdit a prokázat skutečnosti o tom, že jsou splněny tyto předpoklady má zaměstnavatel (žalovaný), který též nese procesní odpovědnost za to, že tyto povinnosti nesplní. Dále žalobkyně v souvislosti se shora uvedenou judikaturou odkázala na komentářovou literaturu, konkrétně na Zákoník práce, 3. vydání, 2019, s. 408 - 427: L. Drápal, Z. Novotný. Korektiv dobrých mravů není dle žalobkyně důvodem pro snížení náhrady mzdy žalobkyně. Žalovaný ve svém vyjádření ze dne [datum] v této souvislosti odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 129/16, jehož užití není relevantní, neboť jediného porušení„ dobrých mravů“ v pracovněprávním vztahu se dopustil právě žalovaný, jenž udělil žalobkyni neplatné okamžité zrušení. Argumentace žalovaného chováním žalobkyně v době před tím, než od žalovaného obdržel okamžité zrušení, je nevhodná, neboť dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2003, sp. zn. 21 Cdo 1746/2003 či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3286/2013) jsou pro možné rozhodování soudu o snížení náhrady mzdy relevantní pouze okolnosti, které nastaly po uplynutí šesti měsíců z celkové doby, za kterou má být náhrada mzdy poskytnuta. Stejně tak není relevantním důvodem pro snížení náhrady mzdy žalobkyně její zaměstnání ve školní jídelně v [obec], kam žalobkyně nastoupila od října 2021. Zde žalobkyně, jak ostatně uvádí sám žalovaný ve svém vyjádření ze dne 21. 3. 2022, pobírala nižší mzdu než u žalovaného, čímž dle výše citované judikatury Nejvyššího soudu, ani komentářové literatury nejsou splněny podmínky pro jakékoli snížení náhrady mzdy.

2. Žalovaný nárok uplatněný žalobou neuznává a navrhuje zamítnutí žaloby. Žalobkyně vůči žalovanému a jeho jednateli, nadřízeným pracovníkům a kolegům na pracovišti realizovala konstantně a opakovaně taková jednání, která plně odůvodňují aplikaci ustanovení § 580 občanského zákoníku (ve spojení s § 4 ZP), neboť žalobkyně se opakovaně dopouštěla velmi hrubého porušení pracovní kázně konkrétně specifikovaného v jeho vyjádření. Žalovaný v této souvislosti odkazuje na nález Ústavního soudu ČR ze dne 7. 3. 2017 sp. zn. II. ÚS 129/16. Ze žaloby je patrné, že se žalobkyně domáhá náhrady mzdy za 10 měsíců, přičemž od října 2021 pracovala ve školní jídelně v [obec]. Neměla tam ale dostatečný plat, a tak se na žalovaného společně se svým manželem obrátili, zdali by je žalovaný znovu zaměstnal, neboť mzda ve školní jídelně byla nedostatečná.

3. Rozsudkem zdejšího soudu ze dne 27. 1. 2022, č. j. 42 C 138/2021-88, bylo určeno, že okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 5. 2. 2021 je neplatné. Rozsudek nabyl právní moci dne 23. 2. 2022.

4. Po zhodnocení všech provedených důkazů podle § 132 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), kdy soud hodnotil každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy potom v jejich vzájemné souvislosti, dospěl soud k závěru, že žaloba byla podána důvodně. Po provedeném dokazování má soud za prokázaný následující skutkový stav:

5. Žalobkyně a žalovaný uzavřeli dne 1. 1. 2018 pracovní smlouvou na pozici pekařka na dobu neurčitou. Čistá mzda žalobkyně činí 12 200 Kč a je stanovena platebním výměrem. (prokázáno citovanou pracovní smlouvou)

6. Žalobkyně a žalovaný uzavřeli dne 1. 1. 2021 dohodu o provedení práce na pozici [anonymizováno]. Sjednaná odměna činí 10 000 Kč hrubého za měsíc. (prokázáno citovanou dohodou o provedení práce)

7. V předžalobní výzvě k plnění ze dne 2. 2. 2022 vyzvala žalobkyně žalovaného k zaplacení částky 223 843,48 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady mzdy. (prokázáno citovanou předžalobní výzvou)

8. Za každý měsíc obdržela žalobkyně od žalovaného dvě výplatní pásky. Za období od 10/2020 až 12/2020 byla žalobkyni vyplacena čistá mzda 20 624 Kč měsíčně na základě první výplatní pásky a 10 000 Kč měsíčně na základě druhé výplatní pásky. (prokázáno citovanými výplatními páskami za období od 10/2020 do 12/2020)

9. U nového zaměstnavatele byla za leden 2022 žalobkyni vyplacena hrubá mzda ve výši 24 390 Kč, resp. čistá mzda ve výši 20 616 Kč (prokázáno citovaným výplatním lístkem od zaměstnavatele ŠJ [obec])

10. Pokud soud provedl dokazování dalšími listinnými důkazy, pak z těchto neučinil žádná skutková zjištění významná pro rozhodnutí ve věci samé. Soud nedoplnil dokazování návrhy žalovaného ohledně prokazování porušení dobrých mravů žalobkyní, neboť pro posouzení sporu považoval tyto návrhy za nadbytečné.

11. Podle § 4 ZP pracovněprávní vztahy se řídí tímto zákonem; nelze-li použít tento zákon, řídí se občanským zákoníkem, a to vždy v souladu se základními zásadami pracovněprávních vztahů.

12. Podle § 34b odst. 2 věty první ZP zaměstnanec v dalším základním pracovněprávním vztahu u téhož zaměstnavatele nesmí vykonávat práce, které jsou stejně druhově vymezeny.

13. Podle § 38 odst. 1 ZP Od vzniku pracovního poměru je a) zaměstnavatel povinen přidělovat zaměstnanci práci podle pracovní smlouvy, platit mu za vykonanou práci mzdu nebo plat, vytvářet podmínky pro plnění jeho pracovních úkolů a dodržovat ostatní pracovní podmínky stanovené právními předpisy, smlouvou nebo stanovené vnitřním předpisem, b) zaměstnanec povinen podle pokynů zaměstnavatele konat osobně práce podle pracovní smlouvy v rozvržené týdenní pracovní době a dodržovat povinnosti, které mu vyplývají z pracovního poměru.

14. Podle § 69 odst. 1 ZP dal-li zaměstnavatel zaměstnanci neplatnou výpověď nebo zrušil-li s ním zaměstnavatel neplatně pracovní poměr okamžitě nebo ve zkušební době, a oznámil-li zaměstnanec zaměstnavateli bez zbytečného odkladu písemně, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával, jeho pracovní poměr trvá i nadále a zaměstnavatel je povinen poskytnout mu náhradu mzdy nebo platu. Náhrada podle věty první přísluší zaměstnanci ve výši průměrného výdělku ode dne, kdy oznámil zaměstnavateli, že trvá na dalším zaměstnávání, až do doby, kdy mu zaměstnavatel umožní pokračovat v práci nebo kdy dojde k platnému skončení pracovního poměru.

15. Podle § 69 odst. 2 ZP přesahuje-li celková doba, za kterou by měla zaměstnanci příslušet náhrada mzdy nebo platu, 6 měsíců, může soud na návrh zaměstnavatele jeho povinnost k náhradě mzdy nebo platu za další dobu přiměřeně snížit; soud při svém rozhodování přihlédne zejména k tomu, zda byl zaměstnanec mezitím jinde zaměstnán, jakou práci tam konal a jakého výdělku dosáhl nebo z jakého důvodu se do práce nezapojil.

16. Podle § 141 odst. 1 ZP mzda nebo plat jsou splatné po vykonání práce, a to nejpozději v kalendářním měsíci následujícím po měsíci, ve kterém vzniklo zaměstnanci právo na mzdu nebo plat nebo některou jejich složku.

17. Podle § 513 o. z. příslušenstvím pohledávky jsou úroky, úroky z prodlení a náklady spojené s jejím uplatněním.

18. Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

19. Podle § 1968 o. z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele.

20. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

21. Předpoklady pro vznik nároku žalobkyně na náhradu mzdy dle § 69 odst. 1 ZP byly splněny, neboť neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 5. 2. 2021 byla určena rozsudkem zdejšího soudu ze dne 27. 1. 2022, č. j. 42 C 138/2021-88. Tento rozsudek nabyl právní moci dne 23. 2. 2022. Žalobkyně uplatnila trvání na dalším zaměstnání u žalovaného dne 26. 3. 2021. Žalovaný žalobkyni nepřiděloval práci a porušil tak povinnost podle § 38 odst. 1 písm. a) ZP. Tyto skutečnosti nebyly mezi účastníky řízení sporné.

22. Ode dne, kdy bylo zaměstnavateli doručeno písemné oznámení zaměstnance, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával, náleží zaměstnanci náhrada mzdy (platu). Náhrada mzdy (platu) podle § 69 odst. 1 je vyvolána tím, že zaměstnavatel po rozvázání pracovního poměru výpovědí, okamžitým zrušením nebo zrušením ve zkušební době přestal zaměstnanci v rozporu s § 38 odst. 1 písm. a) přidělovat práci podle pracovní smlouvy. Náhrada mzdy (platu) má proto povahu ekvivalentu mzdy (platu), kterou si zaměstnanec nemohl vydělat v důsledku porušení povinnosti zaměstnavatele, uvedené v § 38 odst. 1 písm. a); tímto způsobem se sleduje, aby zaměstnanci byla reparována újma, kterou utrpěl následkem protiprávního postupu zaměstnavatele. Náhrada mzdy (platu) náleží zaměstnanci ve výši průměrného hrubého výdělku. Průměrný výdělek se zjišťuje z rozhodného období, kterým je zpravidla kalendářní čtvrtletí předcházející dni, v němž zaměstnanci vzniklo právo na náhradu mzdy (platu), a zjištěný průměrný výdělek se zásadně použije pro celou dobu, za níž zaměstnanci náleží náhrada mzdy. (srovnej DRÁPAL, L., NOVOTNÝ, Z. § 69 (Následky neplatného rozvázání pracovního poměru zaměstnavatelem). In: BĚLINA, M., DRÁPAL, L. a kol. Zákoník práce. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2019, s. 415, marg. č. 30 an.) Oznámení žalobkyně, že trvá na dalším zaměstnávání, bylo žalovanému doručeno dne 26. 3. 2021. Rozhodné období pro výpočet průměrného výdělku je kalendářní čtvrtletí od 1. 10. 2020 do 31. 12. 2020. Z výplatních pásek bylo prokázáno, že žalobkyně v rozhodném období za celý odpracovaný měsíc pobírala mzdu ve výši 24 400 Kč hrubého. Žalobkyně uplatnila nárok na náhradu mzdy za část března 2021, resp. od [datum], ve výši 4 243,48 Kč. Soud při výpočtu náhrady mzdy za část března 2021 dospěl k částce 4 722,58 Kč za 6 dní v měsíci březen 2021 (od 26. 3. 2021 do 31. 3. 2021). Vzhledem k tomu, že žalobkyně požadovala za měsíc březen 2021 pouze částku 4 243,48 Kč, soud žalobkyni přiznal částku pouze v této výši. Dále žalobkyně požadovala náhradu mzdy za měsíce duben až prosinec 2021, tj. celkem za 9 měsíců. Náhrada mzdy za 9 měsíců tak činí 219 600 Kč (9 x 24 400 Kč = 219 600 Kč). Soud tak přiznal žalobkyni částku představující náhradu mzdy ve výši 223 843,48 Kč (4 243,48 Kč + 219 600 Kč).

23. Žalovaný ohledně výše přiznané náhrady mzdy ve smyslu § 69 odst. 2 ZP navrhl snížení této náhrady. Na žádost (návrh) zaměstnavatele může soud, přesahuje-li celková doba, za kterou by měla zaměstnanci příslušet náhrada mzdy (platu), 6 měsíců, povinnost zaměstnavatele k náhradě mzdy za další dobu pouze přiměřeně snížit. Není však možné zaměstnanci náhradu mzdy vůbec nepřiznat. K přiměřenému snížení může soud přistoupit jen tehdy, je-li možné po zhodnocení všech okolností případu dovodit, že zaměstnanec se zapojil nebo mohl zapojit do práce u jiného zaměstnavatele za podmínek v zásadě rovnocenných nebo dokonce výhodnějších, než by měl při výkonu práce podle pracovní smlouvy, kdyby zaměstnavatel plnil svou povinnost přidělovat mu tuto práci. Kdyby se zaměstnanec zapojil nebo mohl zapojit do práce u jiného zaměstnavatele za podmínek neodpovídajících těm, za kterých by konal práci u zaměstnavatele v případě, že by mu přiděloval práci v souladu s pracovní smlouvou, nejsou splněny podmínky pro jakékoli snížení náhrady mzdy (platu), neboť nebylo možné po zaměstnanci spravedlivě požadovat, aby se po neplatném rozvázání pracovního poměru do takové práce vůbec zapojil, a jestliže tak přesto učinil, nemůže to vést ke snížení náhrady mzdy (platu). (DRÁPAL, L., NOVOTNÝ, Z. § 69 (Následky neplatného rozvázání pracovního poměru zaměstnavatelem). In: BĚLINA, M., DRÁPAL, L. a kol. Zákoník práce. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2019, s. 416, marg. č. 37 an.) Zaměstnavatel má procesní povinnost tvrdit a prokázat skutečnosti o tom, že jsou splněny předpoklady uvedené v § 61 odst. 2 ZP a nese procesní odpovědnost za to, že tyto povinnosti nesplní (tzv. břemeno tvrzení a důkazní). (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2009, sp. zn 21 Cdo 1085/2008) Žalovaný namítal, že žalobkyně od října 2021 pracovala ve školní jídelně v [obec]. Z výplatní pásky bylo prokázáno, že žalobkyně od zaměstnavatele ŠJ [obec] pobírala mzdu ve výši 24 390 Kč hrubého. Výplatními páskami žalobkyně od žalovaného bylo prokázáno, že žalobkyně od žalovaného každý měsíc obdržela dvě výplatní pásky, neboť žalobkyně měla s žalovaným uzavřenou jak pracovní smlouvu, tak dohodu o provedení práce. Na základě pracovní smlouvy i dohody o provedení práce pracovala žalobkyně u žalovaného jako pekařka. Z hlediska náplně práce tak žalobkyně vykonávala na základě pracovní smlouvy i dohody o provedení práce totéž. Ustanovení § 34b odst. 2 věta prvá ZP zakazuje u téhož zaměstnavatele výkon stejné práce souběžně na základě pracovní smlouvy a dohody o provedení práce. Fakticky se jednalo mezi žalobkyní a žalovaným o jeden pracovněprávní vztah, ve kterém žalobkyně pracovala jako pekařka a dohoda o provedení práce je tak zastřeným pracovněprávním vztahem. Pro posouzení návrhu žalovaného na snížení jeho povinnosti k náhradě mzdy bylo nezbytné porovnat mzdové podmínky u žalovaného a u nového zaměstnavatele ŠJ [obec]. Soud při porovnání vzal v úvahu celkový měsíční příjem žalobkyně od žalovaného, tedy 34 400 Kč a tuto částku porovnal se mzdou od nového zaměstnavatele ve výši 24 390 Kč hrubého a dospěl k závěru, že mzdové podmínky u nového zaměstnavatele tak nejsou výhodnější ani rovnocenné ve srovnání se mzdou žalobkyně u žalovaného, a proto soud povinnost žalovaného k náhradě mzdy nesnížil. Pro úplnost soud uvádí, že tvrzení žalovaného ohledně výše snížení náhrady mzdy na nulovou hodnotu je v rozporu s komentářem k § 69 odst. 2 ZP, neboť není možné náhradu mzdy nepřiznat vůbec.

24. Dále žalovaný namítal, že se žalobkyně vůči žalovanému, nadřízeným pracovníkům a kolegům na pracovišti dopouštěla takového jednání, které odůvodňuje aplikaci § 580 odst. 1 o. z. ve spojení s § 4 ZP, neboť se žalobkyně opakovaně dopouštěla velmi hrubého porušení pracovní kázně. V této souvislosti odkázal žalovaný na nález Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 129/16. Citovaný nález Ústavního soudu se však zabývá výkladem a použitím korektivu„ dobrých mravů“ dle ZP. Porušení dobrých mravů není ani dle ZP, ani dle judikatury důvodem pro nepřiznání náhrady mzdy dle § 69 odst. 1 ZP, resp. důvodem pro snížení povinnosti zaměstnavatele k náhradě mzdy dle § 69 odst. 2 ZP. Při posuzování žádosti zaměstnavatele o snížení (nepřiznání) náhrady mzdy z neplatného rozvázání pracovního poměru lze přihlížet jen k okolnostem panujícím po uplynutí šesti měsíců z celkové doby, za níž by měla být náhrada mzdy zaměstnanci poskytnuta a které se týkají poměrů zaměstnance. (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2002, sp. zn. 21 Cdo 1746/2001) Chování žalobkyně na pracovišti není okolností, která by nastala po uplynutí šesti měsíců z celkové doby, za kterou by měla být náhrada mzdy poskytnuta. Soud tak uzavírá, že chování žalobkyně v práci vůči žalovanému a ostatním kolegům není důvodem pro nepřiznání náhrady mzdy, resp. pro její snížení. Odkaz žalovaného na citovaný nález Ústavního soudu je pro rozhodnutí o náhradě mzdy podle § 69 ZP irelevantní.

25. Soud nepovažuje námitky žalovaného za důvodné a předpoklady pro přiměřené snížení povinnosti žalovaného k náhradě mzdy nebyly naplněny, proto soud žalobkyni přiznal náhradu mzdy v plné výši, tj. celkem 223 843,48 Kč (výrok I.).

26. Mzda je dle § 141 odst. 1 ZP splatná nejpozději v kalendářním měsíci následujícím po měsíci, ve kterém vzniklo zaměstnanci právo na mzdu. Vzhledem k tomu, že se žalovaný s úhradou dlužné částky ocitl v prodlení, přiznal soud žalobkyni také nárok na příslušenství ve smyslu § 1968 a § 1970 o. z. ve spojení s § 2 vyhlášky č. 351/2013 Sb., spočívající v zákonném úroku z prodlení.

27. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 80 308,20 Kč Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 11 193 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 223 843,48 Kč sestávající z částky 9 220 Kč za každý z šesti úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. (příprava a převzetí právního zastoupení, předžalobní výzva, žaloba, porada s klientem dne 5. 4. 2022 přesahující 1 hodinu, vyjádření ze dne 11. 4. 2022, účast na jednání u soudu dne 3. 8. 2022) včetně šesti paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 57 120 Kč ve výši 11 995,20 Kč. Celkové náklady žalobkyně ve výši 80 308,20 Kč byly přisouzeny v obecné pariční lhůtě (§ 160 odst. 1 věta prvá před středníkem o. s. ř.) na zákonné platební místo (§ 149 odst. 1 o. s. ř.) tak, jak je uvedeno ve výroku II. tohoto rozsudku.