5 C 18/2024

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 5 rozhodl předsedkyní senátu Mgr. Ditou Staňkovou jako samosoudkyní ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Anonymizováno , narozený Anonymizováno bytem Anonymizováno zastoupený advokátem Anonymizováno sídlem Anonymizováno o zaplacení 150 488,11 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 91 961,38 Kč, a to v pravidelných měsíčních splátkách po 5 000 Kč splatných vždy do každého 20. dne v měsíci, počínaje měsícem následujícím po právní moci tohoto rozsudku až do zaplacení s tím, že nezaplacením jedné splátky se stává splatným celý dluh.

II. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení částky 58 526,73 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 19 962,44 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 5 047,54 Kč od 20. 3. 2024 do 10. 6. 2024, úroku ve výši 15 % ročně z částky 148 458,11 Kč od 11. 6. 2024 do zaplacení, a zákonného úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 150 488,11 Kč od 11. 6. 2024 do zaplacení, zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 7 266 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalovaném zaplacení žalované částky s příslušenstvím. Svůj nárok odůvodnila tím, že se žalovaným uzavřela dne 7. 2. 2022 smlouvu o revolvingovém úvěru č. , hodnota, , na základě které bylo žalovanému po řádném prověření úvěruschopnosti umožněno čerpat prostřednictvím kreditní karty revolvingový úvěr do výše úvěrového rámce 150 000 Kč, a žalovaný se zavázal čerpané prostředky spolu s příslušenstvím řádně a včas splácet v pravidelných měsíčních splátkách ke 20. dni v měsíci. Protože žalovaný úvěr nesplácel řádně a včas, žalobkyně úvěr ke dni 5. 3. 2024 zesplatnila a vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky. Žalovaný čerpal celkem 319 146,51 Kč a uhradil 227 185,13 Kč. Žalovaný však žalobkyni ničeho nezaplatil, ačkoli byl i předžalobně upomenut.

2. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě uvedl, že nárok žalobkyně v celém rozsahu neuznává, neboť došlo ze strany žalobkyně k porušení povinnosti posouzení úvěruschopnosti a ujednání ve smlouvě je v rozporu s dobrými mravy, pročež je smlouva neplatná. Dle tvrzení žalovaného se žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti spokojila pouze s prohlášeními a jinými informacemi o příjmech a výdajích zjištěnými od žalovaného, aniž by si tyto informace řádně ověřila. Žalovaný navrhl, aby veškeré jeho platby žalobkyni byly započteny na jistinu a aby mu byla uložena povinnost doplatit zbytek dluhu měsíčních splátkách ve výši 3 000 Kč.

3. K výzvě soudu, jak žalobkyně zkoumala před poskytnutím úvěru úvěruschopnost žalovaného a aby k tomuto doložila důkazy, žalobkyně odkázala na metodiku posouzení úvěruschopnosti klienta a kartu klienta. Dále žalobkyně uvedla, že si od žalovaného vyžádala potvrzení o příjmech, přičemž žalovaný uvedl, že je podnikatelem a žalobkyni doložil výpisy z účtu za měsíce září a listopad 2021 a dále daňové přiznání za rok 2020. Dle tvrzení žalobkyně se žalovaný podle zprávy NRKI nedostal za dobu trvání závazků do prodlení s jejich splácením. Platební morálka žalovaného byla proto na velmi vysoké úrovni. Žalovaný na předmětnou smlouvu o úvěru hradil po dobu téměř dvou let, a byl tak nepochybně schopen úvěr splácet. K vyjádření žalovaného žalobkyně s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu uvedla, že výše úrokové sazby 21,88 % sjednaná ve smlouvě byla v souladu s dobrými mravy. K návrhu žalovaného na splácení dluhu v měsíčních splátkách ve výši 3 000 Kč se žalobkyně vyjádřila, že takto nastavené splátky by byly neproporcionální, neboť by žalovaný splácel dluh celkem 114 měsíců, tedy více jak 9 let. Žalobkyně nicméně v rámci smírného řešení navrhla, aby žalovaný svůj dluh uhradil v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 5 000 Kč.

4. Jelikož se žádný z účastníků k výzvě soudu, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, nevyjádřil, soud postupem podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), a § 101 odst. 4 o. s. ř. ústní jednání ve věci nenařídil, neboť má za to, že věc bylo možno rozhodnout na základě předložených listinných důkazů. Soud pak při rozhodování vycházel z tvrzení účastníků a z důkazů, které označili k prokázání svých tvrzení.

5. S ohledem na shora uvedené soud rozhodoval pouze na základě předložených listinných důkazů a učinil následující závěr o skutkovém stavu:

6. Žalobkyně se žalovaným uzavřeli dne 7. 2. 2022 smlouvu o revolvingovém úvěru č. , hodnota, , na základě které bylo žalovanému umožněno čerpat prostředky do výše úvěrového rámce 150 000 Kč s tím, že žalovaný se zavázal čerpané prostředky spolu s úrokem ve výši 21,88 % p. a. splácet měsíčně, kdy minimálně výše měsíční splátky činila 2,33 % z úvěrového rámce (tj. 3 488 Kč) (smlouva o revolvingovém úvěru č. , hodnota, ze dne 7. 2. 2022, úvěrové podmínky žalobkyně). Před uzavření smlouvy o úvěru žalobkyně posuzovala úvěruschopnost žalovaného, a to na základě informací poskytnutých žalovaným. Žalovaný uvedl, že podniká, žije ve vlastním bytě/domě, má dvě děti, výše jeho příjmu je 60 000 Kč, příjem ostatních členů domácnosti 30 000 Kč a měsíční výdaje domácnosti činí 15 000 Kč (potvrzení o provedení ověření bonity klienta ze dne 10. 6. 2024). Žalobkyně dále při posuzování úvěruschopnosti žalovaného vycházela z metodiky posouzení úvěruschopnosti klienta a úvěrové zprávy, dle které měl žalovaný v té době 3 existující úvěrové smlouvy, přičemž souhrn všech měsíčních splátek činil 19 940 Kč a částka, kterou zbývalo doplatit, činila 2 012 367 Kč (metodika posouzení úvěruschopnosti klienta, úvěrová zpráva). Žalovaný doložil daňové přiznání za rok 2020, dle kterého jeho příjmy za tento rok činily 726 651 Kč a výdaje související s příjmy 435 991 Kč (daňové přiznání za rok 2020). Žalovaný dále doložil výpis z běžného podnikatelského účtu za září 2021, kdy suma příjmů i výdajů za tento měsíc činila 64 528 Kč a nový zůstatek pak 100 Kč, a dále výpis za období od 1. 11. 2021 do 31. 12. 2021, kdy příjmy i výdaje za toto období činily 150 000 Kč a nový zůstatek 100 Kč (výpis u běžného účtu ze období od 1. 9. 2021 do 30. 9. 2021 a za období od 1. 11. 2021 do 31. 12. 2021). Protože však žalovaný úvěr nesplácel řádně a včas, přistoupila žalobkyně k zesplatnění úvěru a dopisem ze dne 5. 3. 2024 vyzvala žalovaného, aby dlužnou částku uhradil nejpozději do 14 dnů od sepsání této výzvy (výzva ke splacení celého úvěru ze dne 5. 3. 2024 včetně podacího archu). Žalovaný čerpal prostředky v celkové výši 319 146,51 Kč, společně s příslušenstvím byl žalobkyni povinen zaplatit k datu vyúčtování částku 402 683,22 Kč, přičemž již uhradil 227 185,13 Kč (výpis čerpání, splátek a úhrad). Žalovaný byl vyzván k úhradě dlužné částky také předžalobní upomínkou (předžalobní výzva ze dne 26. 3. 2024 včetně podacího archu).

7. Zjištěný skutkový děj soud posoudil podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) a dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“).

8. Dle § 419 o. z. je spotřebitelem každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná.

9. Dle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

10. Podle § 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

11. Dle § 3 odst. 1 písm. c) zákona o spotřebitelském úvěru se posouzením úvěruschopnosti spotřebitele rozumí posouzení jeho schopnosti splácet spotřebitelský úvěr.

12. Dle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel a zprostředkovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.

13. Dle § 2 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, se odbornou péčí ve smyslu shora citované právní úpravy rozumí úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat, která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti.

14. Součástí odborné péče poskytovatelů úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří, případně si je nechá od žadatele doložit (srovnej rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39). Jak dovodil Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, dostatečnými informacemi nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele, neboť odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit. Pokud věřitel vyjde z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru nedostojí, neboť nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr.

15. Dle § 78 odst. 1 poskytovatel a zprostředkovatel při poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru pořizují dokumenty nebo jiné záznamy v rozsahu, který je nezbytný pro hodnověrné osvědčení řádného plnění jejich povinností stanovených tímto zákonem. Dle odst. 2 písm. b) poskytovatel při plnění povinností podle odstavce 1 uchovává zejména dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, včetně údajů o spotřebiteli, které poskytl do databáze podle § 88 odst.

1. Dle odst. 4 poskytovatel a zprostředkovatel uchovává dokumenty a záznamy podle odstavce 1 po dobu nejméně 5 let ode dne, kdy zanikl právní vztah, nebo došlo k jednání, na jehož základě tyto dokumenty nebo záznamy vznikly, nebo 1 rok ode dne, kdy byla žádost spotřebitele o poskytnutí spotřebitelského úvěru zamítnuta. Povinnost uchovávat tyto dokumenty a záznamy podle jiných právních předpisů tím není dotčena. Dle odst. 5 má povinnost uvedenou v odstavci 1 i právní nástupce poskytovatele nebo zprostředkovatele a ten, jehož oprávnění k činnosti zaniklo nebo bylo zrušeno.

16. Dle 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

17. Dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

18. Povinnost věřitele zkoumat schopnost spotřebitele splácet sjednávaný úvěr byla zakotvena do právního řádu na základě směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS, podle které věřitel před uzavřením smlouvy musí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr.

19. V rozsudku ze dne 25. 7. 2018 sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 Nejvyšší soud dospěl k závěru, že věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.

20. Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18 (mj. s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018 sp. zn. 33 Cdo 2178/2018) konstatoval, že poskytovatel úvěru má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn jen sám dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková.

21. Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C-679/18 v rámci řízení o předběžné otázce k výkladu směrnice EP a Rady 2008/48/ES z 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS, vyložil, že k efektivní ochraně spotřebitele by nemohlo dojít za situace, pokud by vnitrostátní soud nebyl povinen zkoumat z úřední povinnosti, jakmile k tomu má k dispozici nezbytné právní a skutkové okolnosti, zda byla splněna povinnost věřitele stanovená v čl․ 8 uvedené směrnice (obdobně viz rozsudek Radlinger a Radlingerová, body 66 a 70). Dospěl proto k závěru, že v případě porušení předsmluvní povinnosti věřitele uložené v § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost dlužníka, se sankce neplatnosti úvěrové smlouvy ve spojení s povinností spotřebitele vrátit věřiteli toliko jistinu v době přiměřené jeho možnostem uplatní za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době od uzavření smlouvy. V případě uplatnění sankce stanovené tímto zákonem, tj. neplatnosti úvěrové smlouvy, tedy věřitel ztrácí nárok na zaplacení sjednaných úroků a poplatků. Vede-li uplatnění takové sankce ke ztrátě věřitelova nároku na sjednané úroky a poplatky, jeví se Soudnímu dvoru EU být tato sankce přiměřená závažnosti porušení, jež postihuje, a zejména má skutečně odrazující účinek (s odkazem na rozsudky LCL Le Crédit Lyonnais, body 52 a 53, a Home Credit Slovakia, bod 69). Účinná ochrana spotřebitele vyžaduje, aby v situaci, kdy věřitel uplatní svůj nárok z úvěrové smlouvy vůči spotřebiteli, vnitrostátní soud z úřední povinnosti posoudil, zda věřitel dodržel povinnost stanovenou v čl. 8 směrnice 2008/48, a konstatuje-li porušení této povinnosti, vyvodil z toho důsledky upravené vnitrostátním právem, aniž by vyčkal příslušného návrhu spotřebitele, s tou výhradou, že musí být dodržena zásada kontradiktornosti (rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C-679/18).

22. Vzhledem ke shora citovaným judikaturním závěrům je proto třeba ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru interpretovat v souladu se smyslem a účelem právní úpravy, s přihlédnutím k ochraně spotřebitele jako slabší strany a zásadě rovnosti, tak, že v případě nesplnění povinnosti řádného posouzení úvěruschopnosti spotřebitele (tj. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou zákona o spotřebitelském úvěru), je smlouva neplatná absolutně; tedy jinými slovy soud je povinen k neplatnosti smlouvy přihlédnout z úřední povinnosti. V opačném případě by nebyla efektivní ochrana spotřebitele zajištěna.

23. Na základě provedeného dokazování soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze částečně, a to co do částky 91 961,38 Kč.

24. Žalobkyně nedostála odborné péče náležitě zjistit schopnost žalovaného splácet úvěr, neboť neprokázala, že by ověřovala příjmy a výdaje žalovaného tak, jak jí ukládá § 86 zákona o spotřebitelském úvěru. Přestože žalobkyně úvěruschopnost žalovaného zkoumala, nemohla dle názoru soudu na základě informací, resp. podkladů, které jí žalovaný poskytl, dojít k přesvědčivému závěru o schopnosti žalovaného úvěr splácet. Žalovaný uvedl, že jeho čistý příjem činí měsíčně 60 000 až 80 000 Kč a výdaje domácnosti činí měsíčně zhruba 15 000 Kč. Za předpokladu, že žalovanému zbyde měsíční disponibilní příjem v řádech desítek tisíc korun, by bylo pravděpodobné, že žalovaný bude s ohledem na výši splátek schopen úvěr splácet, nicméně žalobkyně reálné příjmy a výdaje žalovaného nijak blíže neověřovala. Deklarované výdaje žalovaného by tak ve skutečnosti mohly překračovat jeho příjmy a nelze tak v daném případě učinit spolehlivý závěr o jeho úvěruschopnosti na základě pouhých domněnek, resp. neověřených tvrzení. Žalovaný sice doložil daňové přiznání za rok 2020 (kdy je soudu zřejmé, že s ohledem na datum uzavření úvěrové smlouvy nebylo ještě možné předložit daňové přiznání za rok 2021, tedy aktuálnější) a výpisy z (podnikatelského) účtu, avšak z těchto bylo zjištěno pouze to, že z účtu byla za daná období odepsána stejná částka, jako byla na účet připsána, tedy zůstatek na účtu činil 0, resp. 100 Kč, jak je ve výpisech uvedeno. Z daňového přiznání za rok 2020 vyplývá, že žalovaný měl v tomto roce příjmy ze závislé činnosti, žalobkyně si tak mohla např. vyžádat potvrzení o příjmech od zaměstnavatele nebo aktuální výpisy z běžného účtu, na základě kterých by příjmy a výdaje žalovaného ověřila. Dané tak nelze považovat za zkoumání úvěruschopnosti žalovaného s odbornou péčí, které žalobkyni ukládá § 75 spolu s § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, neboť ze zákona plyne povinnost posouzení úvěruschopnosti na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Soud proto musel uzavřít, že žalobkyně nesplnila svou povinnost řádně posoudit úvěruschopnost žalovaného na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací ve smyslu zákona o spotřebitelském úvěru, kdy úvěr má být poskytnut jen tehdy, pokud z výsledků posouzení vyplývá, že zde nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele splatit úvěr či sjednané splátky. Za této situace je smlouva neplatná dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, přičemž k neplatnosti soud přihlédne i bez návrhu.

25. Přestože je úvěrová smlouva absolutně neplatná, není zde žádný právní důvod, pro který by si žalovaný mohl ponechat poskytnutou finanční částku. Žalovaný je tedy povinen v souladu s § 87 odst. 1 věty poslední zákona o spotřebitelském úvěru vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru ve výši 91 961,38 Kč, když od žalobkyně čerpal celkem 319 146,51 Kč a uhradil jí 227 185,13 Kč, přičemž tuho úhradu je třeba započíst na dlužnou jistinu.

26. Vzhledem k tomu, že soud dospěl k závěru o neplatnosti úvěrové smlouvy, žalobu výrokem II. ve zbytku zamítl, neboť nebyla-li uzavřena platná smlouva, nemohly být platně sjednány úroky či splatnost samotného úvěru.

27. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 151 odst. l o. s. ř. za použití § 142 odst. 2 o. s. ř., dle kterého měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V daném případě byla žaloba podána pro částku 150 488,11 Kč s příslušenstvím, žalobkyně byla ve věci úspěšná pouze částečně, a to co do částky 91 961,38 Kč, když ve zbytku soud žalobu zamítl. Úspěch žalobkyně s ohledem na výši žalované částky činí zaokrouhleně 61 %, neúspěch 39 %, odečtením neúspěchu žalobkyně od jejího úspěchu činí rozdíl 22 %. Náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 6 020 Kč, nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 150 488,11 Kč sestávající z částky 7 140 Kč za každý ze tří úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. včetně tří paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 22 320 Kč ve výši 4 687,20 Kč. Náklady právního zastoupení po připočtení částky zaplaceného soudního poplatku pak činí 33 027,20 Kč, z toho 22 % uvedených nákladů činí 7 266 Kč. Podle § 149 odst. 1 o. s. ř. je žalovaný povinen zaplatit náhradu nákladů řízení k rukám právního zástupce žalobkyně.

28. Lhůta k plnění byla v souladu s § 160 odst. 1 část za středníkem o. s. ř. stanovena dle návrhu obou účastníků ve splátkách, jejichž výše a podmínky splatnosti jsou stanoveny ve výroku I. tohoto rozsudku, a to pod ztrátou výhody splátek. Lhůta k plnění ohledně nákladů řízení byla dle § 160 odst. 1 o. s. ř. zachována třídenní od právní moci rozsudku, když soud neshledal důvody pro její prodloužení.