5 C 192/2023

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 5 rozhodl samosoudkyní JUDr. Editou Malou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta A sídlem Adresa advokáta A účastnice: Anonymizováno sídlem Anonymizováno proti žalované: Jméno žalované , narozená Datum narození žalované bytem Adresa žalované zastoupená advokátem Jméno advokáta B sídlem Adresa advokáta B pro žaloba na přezkum nálezu finančního arbitra - na nahrazení rozhodnutí finančního arbitra soudním rozhodnutím

I. Žaloba, jíž se žalobce domáhal, aby soud rozhodl, že nález finančního arbitra č.j. , Anonymizováno, ze dne 25. ledna 2023 a navazující rozhodnutí finančního arbitra o námitkách č.j. , Anonymizováno, ze dne 21. dubna 2023, se ruší a nahrazuje tak, že návrh na určení, že je žalobce povinen zaplatit žalovanému na bezdůvodném obohacení částku ve výši 86 764 Kč, se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů tohoto řízení 72 444,13 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám právního zástupce žalované.

1. Žalobou podanou ke zdejšímu soudu dne 20. 6. 2023 se žalobce domáhal zrušení nálezu finančního arbitra ze dne 25. 1. 2023 a navazujícího rozhodnutí o námitkách. Tvrdil, že postup finančního arbitra byl nezákonný, zejména požadavek na tříměsíční dokládání stálosti příjmů, který podle něj nemá oporu v žádném právním předpisu. Zdůraznil, že § 86 zákona o spotřebitelském úvěru je formulován vágně a neobsahuje taxativní výčet informací ani způsob jejich ověřování, což potvrzuje i směrnice 2008/48/ES a judikatura Soudního dvora EU. Podle žalobce zákon poskytovateli ponechává prostor pro uvážení, zda má k dispozici dostatečné podklady pro posouzení úvěruschopnosti. Žalobce uvedl, že před uzavřením smluv provedl individuální posouzení schopnosti žalované splácet úvěry na základě výplatních pásek, výpisů z účtu, lustrace v nebankovním registru, insolvenčním a exekučním rejstříku, doplněné čestným prohlášením žalované. Ověřoval příjmy i základní výdaje, přičemž postupoval podle metodiky schválené Českou národní bankou a v souladu s principem přiměřenosti – rozsah prověřování odpovídal výši poskytovaných úvěrů (v řádu tisíců až desítek tisíc Kč). Zdůraznil, že žalovaná měla stabilní příjem, nebyla vedena v registrech dlužníků a všechny úvěry řádně splatila, což podle žalobce potvrzuje, že úvěruschopnost byla posouzena správně. Opřel se o judikaturu Nejvyššího soudu (např. sp. zn. 33 Cdo 1819/2023), která zdůrazňuje materiální přístup spočívající v tom, že neplatnost smlouvy nelze založit jen na formálním nedostatku v procesu posouzení, ale pouze tehdy, pokud by při řádném postupu vyšlo najevo, že spotřebitel není schopen úvěr splácet. Žalobce tvrdí, že taková situace nenastala, neboť žalovaná úvěry splatila bez prodlení. Dále poukázal na evropské pokyny EBA a rozhodnutí Soudního dvora EU, podle nichž není povinnost systematicky ověřovat všechny údaje, ale postupovat přiměřeně okolnostem. Zdůraznil, že jeho postup byl lege artis a v souladu s regulatorními požadavky.Na závěr žalobce uvedl, že sankce v podobě neplatnosti smlouvy je ultima ratio a nelze ji aplikovat v případě, kdy účel zákona – ochrana spotřebitele před nadměrným zadlužením – byl naplněn. Navrhl, aby soud zrušil rozhodnutí finančního arbitra a žalobě plně vyhověl.

2. Žalovaná se podané žalobě bránila, když tvrdila, že úvěrové smlouvy uzavřené se žalobkyní jsou absolutně neplatné. Podle žalované žalobkyně porušila povinnost stanovenou zákonem o spotřebitelském úvěru, když před uzavřením smluv řádně neposoudila její úvěruschopnost na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Zdůraznila, že žalobkyně postupovala mechanicky, spokojila se s formálním předložením výplatní pásky, ignorovala další závazky, záznamy v bankovních registrech, centrální evidenci exekucí i skutečnost, že žalovaná není vlastníkem nemovitosti, kde má bydliště. Podle žalované žalobkyně rezignovala na zjištění výdajů, nezkoumala náklady na bydlení ani jiné pravidelné výdaje, a tím vystavila žalovanou riziku dluhové spirály. Žalovaná odmítla argument žalobkyně, že řádné posouzení úvěruschopnosti lze dovodit z toho, že úvěry byly splaceny. Uvedla, že splácení úvěru nemůže zhojit porušení povinnosti poskytovatele, protože smyslem zákonné úpravy je prevence před nadměrným zadlužováním a ochranou spotřebitele před úpadkem. Sankcí za porušení této povinnosti je absolutní neplatnost smlouvy bez ohledu na následné plnění. Žalovaná rovněž odmítla tvrzení o zneužití práva, když poukázala na to, že využila zákonných prostředků k ochraně svých práv, zatímco žalobkyně jako profesionál vědomě porušila zákon. Ve své obraně žalovaná odkázala na nález finančního arbitra, který konstatoval, že žalobkyně nepostupovala s odbornou péčí, a na rozhodnutí České národní banky, jež žalobkyni sankcionovalo za poskytování úvěrů bez řádného posouzení úvěruschopnosti. Argumenty žalobkyně opírající se o evropskou směrnici CCD či Pokyny EBA podle žalované na závěru o neplatnosti smluv nic nemění, naopak z těchto pokynů vyplývá povinnost věřitele zkoumat nejen příjmy, ale i výdaje a další finanční závazky spotřebitele.

3. Finanční arbitr ve svém stanovisku zdůraznil, že žalobce jako poskytovatel spotřebitelských úvěrů porušil zákonnou povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí před uzavřením smluv. Arbitr uvedl, že žalobce měl povinnost zjistit příjmy a výdaje žalované na základě věrohodných podkladů a tato tvrzení ověřit, nikoli se spoléhat na její prohlášení. Z provedeného dokazování vyplynulo, že žalobce vycházel převážně z výplatních pásek, které obsahovaly i nenárokové složky (prémie, odměny), aniž by ověřil jejich stálost. Nezohlednil ani další závazky žalované, ačkoli měl k dispozici výpisy z účtu, z nichž bylo patrné, že žalovaná měla nízké či záporné zůstatky a další úvěrové povinnosti vůči jiným společnostem. Žalobce navíc ignoroval záznamy z registrů, které obsahovaly desítky negativních údajů včetně exekucí, a neověřil skutečné náklady na bydlení, přestože žalovaná bydlela v obecním bytě, nikoli ve vlastním, jak žalobce tvrdil. Arbitr odmítl argument žalobce, že splácení úvěrů prokazuje řádné posouzení úvěruschopnosti. Podle něj skutečnost, že spotřebitel závazek uhradí, nemůže zhojit vadný postup poskytovatele, protože zákon vyžaduje posouzení schopnosti splácet před uzavřením smlouvy. Sankcí za porušení této povinnosti je absolutní neplatnost smlouvy, jak vyplývá z § 86 zákona o spotřebitelském úvěru a z ustálené judikatury. Arbitr zdůraznil, že poskytovatel musí disponovat podklady umožňujícími důvodně vyloučit pochybnosti o schopnosti spotřebitele splácet, což žalobce neučinil. Ve svém vyjádření arbitr odkázal i na rozhodnutí České národní banky z ledna 2023, potvrzené Městským soudem v Praze, podle něhož žalobce opakovaně poskytoval úvěry bez řádného posouzení úvěruschopnosti. Tyto závěry korespondují se zjištěními arbitra v projednávané věci. Arbitr také odmítl tvrzení žalobce o zneužití práva ze strany žalované – uplatnění nároků vyplývajících z neplatnosti smluv je podle něj zákonem předvídané a nelze je považovat za protiprávní. Závěrem arbitr konstatoval, že neplatnost smluv způsobilo jednání žalobce, nikoli žalované, a že jeho rozhodnutí vycházelo z pečlivého posouzení všech podkladů, právní úpravy i relevantní judikatury.

4. Soud dospěl k závěru, že žaloba v projednávané věci byla podána včas (§ 247 odst. 1 o.s.ř.) osobou oprávněnou (§ 246 odst. 1 o.s.ř.) po vyčerpání všech opravných prostředků (§ 247 odst. 2 o.s.ř.), žalobu projednal v mezích, v nichž se žalobce domáhal projednání věci před soudem (§ 250f odst. 1 o.s.ř.), dospěl k závěru, že finanční arbitr rozhodl o sporu správně, žaloba je proto nedůvodná, a rozhodl, jak ve výroku tohoto rozsudku uvedeno (§ 250i o.s.ř.), tedy žalobu žalobce zamítl. Soud při dokazování vyšel primárně z dokazování provedeného v řízení před finančním arbitrem, když ve smyslu ust. § 250e odst. 2 o.s.ř. vzal za svá skutková zjištění správního orgánu.

5. Ze spisu Finančního arbitra sp. zn. , Anonymizováno, tak má soud za prokázáno, že řízení před finančním arbitrem bylo zahájeno dne 1. 4. 2021 na návrh , Jméno žalované, proti instituci , Jméno žalobkyně, . Navrhovatelka se původně domáhala určení neplatnosti sedmnácti smluv o úvěru a vydání bezdůvodného obohacení ve výši 78.764 Kč. Dne 9. 4. 2022 vzala návrh zpět v části týkající se smlouvy č. , hodnota, ze dne 7. 12. 2020 a upravila požadavek na vydání bezdůvodného obohacení na částku 86.764 Kč. Finanční arbitr usnesením ze dne 19. 4. 2022 řízení v této části zastavil a potvrdil nový předmět sporu. Z důkazů předložených stranami finanční arbitr dovodil, že instituce před uzavřením smluv o úvěru nepostupovala s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti navrhovatelky, čímž porušila § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Smlouvy o úvěru jsou proto absolutně neplatné. Arbitr rozhodl nálezem ze dne 25. 1. 2023 tak, že Instituce je povinna zaplatit navrhovatelce částku 86.764 Kč (bezdůvodné obohacení), návrh na určení neplatnosti smluv zamítl pro nedostatek naléhavého právního zájmu a instituci uložil sankci 15.000 Kč podle § 17a zákona o finančním arbitrovi. Námitky instituce proti nálezu byly rozhodnutím ze dne 21. 4. 2023 zamítnuty a nález byl potvrzen; rozhodnutí nabylo právní moci. (viz spis , Anonymizováno, , zejm. pak Návrh na zahájení řízení ze dne 1. 4. 2021, č. j. , Anonymizováno, , Doplnění návrhu ze dne 21. 4. 2021, Vyjádření instituce ze dne 27. 4. 2021, včetně příloh, Výzva k odstranění nedostatku návrhu ze dne 2. 6. 2021, Sdělení navrhovatelky ze dne 16. 6. 2021, Předběžné právní posouzení ze dne 26. 10. 2021, Vyjádření k předběžnému právnímu posouzení ze dne 11. 11. 2021, včetně příloh, Výzva ke smírnému řešení sporu ze dne 15. 3. 2022, Vyjádření instituce ze dne 30. 3. 2022, Výzva k částečnému zpětvzetí návrhu ze dne 4. 4. 2022, Částečné zpětvzetí návrhu ze dne 9. 4. 2022, včetně příloh, Usnesení o částečném zastavení řízení ze dne 19. 4. 2022, Výzva k seznámení s podklady pro vydání nálezu ze dne 22. 11. 2022, Nález finančního arbitra ze dne 25. 1. 2023, č. j. , Anonymizováno, , Námitky proti nálezu podané institucí dne 9. 2. 2023, Vyjádření navrhovatelky k námitkám ze dne 15. 2. 2023, Doplnění námitek ze dne 13. 3. 2023, Vyjádření navrhovatelky k doplnění námitek ze dne 29. 3. 2023, Rozhodnutí o námitkách ze dne 21. 4. 2023, č. j. , Anonymizováno, .

6. Soud dále ze spisu , Anonymizováno, zjistil, že finanční arbitr shromáždil a vyhodnotil v řízení řadu důkazů. Z rámcové smlouvy o úvěru a jednotlivých smluv o úvěru arbitr zjistil, že úvěry byly poskytovány v období od dubna 2018 do října 2020, přičemž jejich sjednání probíhalo bez dostatečného ověření schopnosti spotřebitelky splácet. Tyto smlouvy sloužily také k výpočtu částek jistin a celkových plateb pro určení bezdůvodného obohacení. Dalším důkazem byla čestná prohlášení navrhovatelky, která poskytovatel využil při posouzení úvěruschopnosti. Arbitr však konstatoval, že pouhá prohlášení bez ověření nejsou dostatečná a neodpovídají požadavku odborné péče. Klíčovou roli sehrály výplatní pásky navrhovatelky za období od února 2018 do září 2020, z nichž arbitr zjistil, že příjmy byly proměnlivé a obsahovaly nenárokové složky, jako prémie a odměny. Instituce neověřila stálost příjmů, nevyžádala pracovní smlouvu ani nepotvrdila informace u zaměstnavatele. Navíc měla zpravidla k dispozici jen jednu či dvě pásky, nikoli požadovaný tří měsíční rozsah, a některé doklady byly předloženy až po uzavření smluv. Významné byly také výpisy z běžného účtu navrhovatelky za únor 2019 a září 2020. Arbitr z nich zjistil nízké či záporné zůstatky a indicie dalších závazků, například platby společnosti , právnická osoba, a příjem od , právnická osoba, . Instituce tyto skutečnosti ignorovala, nezohlednila skutečné výdaje ani disponibilní prostředky, ačkoli měla výpisy k dispozici před uzavřením některých smluv. Dalším důkazem, z nichž arbitr vycházel byly otisky z nebankovního registru, které poskytovatel pořídil pouze před čtyřmi smlouvami. Arbitr zjistil, že u ostatních smluv kontrola neproběhla vůbec. Navíc otisky obsahovaly záznamy o exekucích, které instituce nezohlednila, a poskytovaly jen obecné údaje bez konkrétních informací o závazcích. Z interních záznamů poskytovatele arbitr zjistil nesoulad mezi příjmy uvedenými v systému a skutečnými příjmy doloženými výplatními páskami a výpisy z účtu. Poskytovatel při výpočtu vycházel z paušálních částek životního minima a normativních nákladů na bydlení, nikoli ze skutečných výdajů domácnosti. E-mailová komunikace mezi institucí a navrhovatelkou potvrdila, že některé výplatní pásky byly doloženy se zpožděním, někdy i několik měsíců po uzavření smlouvy. Z komunikace vyplynulo, že poskytovatel měl před uzavřením některých smluv více podkladů, ale ani to nezajistilo odbornou péči, protože chyběl požadovaný rozsah dokladů a skutečné výdaje nebyly zohledněny. Dalšími důkazy bylo uznání dluhu a návrh splátkového kalendáře z ledna 2020. Arbitr zjistil, že uznání dluhu nebylo dostatečně určité, protože neobsahovalo jasné označení smlouvy, a dohoda o uznání závazku nebyla podepsána navrhovatelkou. Proto k těmto dokumentům nepřihlédl jako k důkazu existence platného závazku. Z otisku z katastru nemovitostí arbitr zjistil, že byt, ve kterém navrhovatelka bydlí, není v jejím vlastnictví, ale ve vlastnictví , Anonymizováno, . Instituce přesto při výpočtu výdajů vycházela z předpokladu vlastního bydlení. Na základě všech těchto důkazů arbitr uzavřel, že poskytovatel nepostupoval s odbornou péčí, neposoudil úvěruschopnost navrhovatelky v souladu se zákonem, a proto jsou smlouvy absolutně neplatné. V důsledku toho vznikl nárok na vydání bezdůvodného obohacení ve výši 86.764 Kč, odpovídající částkám uhrazeným nad rámec jistin. Arbitr současně uložil poskytovateli sankci 15.000 Kč. Námitky instituce proti nálezu byly zamítnuty, protože dodatečně předložené podklady neměnily závěr o nedostatečném posouzení úvěruschopnosti.

7. Po podání námitky poskytovatel doložil další podklady, zejména e-mailovou komunikaci a výplatní pásky, a tvrdil, že úvěruschopnost posoudil řádně. Arbitr však zjistil, že ani dodatečně předložené důkazy nemění závěr o nedostatečném posouzení. Z e-mailové komunikace vyplynulo, že některé výplatní pásky byly skutečně k dispozici před uzavřením smluv, ale rozsah podkladů byl stále nedostatečný – chyběl požadovaný minimálně tří měsíční soubor dokladů, který by umožnil ověřit stálost příjmů. Arbitr zdůraznil, že jediná výplatní páska nebo jediný výpis z účtu nemůže prokázat stabilitu příjmů ani průměrné výdaje, protože může být ovlivněn mimořádnými okolnostmi (např. prémie, nemoc, nepravidelné výdaje). Arbitr nově rozdělil smlouvy podle míry doložených podkladů:

8. Relativně lepší postup (ale stále nedostatečný): smlouvy č. 7, 9, 13, 15 a 16, kde poskytovatel měl více výplatních pásek.

9. Nedostatečný postup: smlouvy č. 1–6, 8, 10–12 a 14, kde byly k dispozici jen jednotlivé pásky nebo jeden výpis z účtu.

10. Arbitr opětovně zdůraznil právní požadavek vyplývající z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Arbitr se opřel o judikaturu Nejvyššího soudu (např. sp. zn. 33 Cdo 2178/2018) a Soudního dvora EU (věc C679/18), která potvrzuje, že poskytovatel nesmí spoléhat pouze na prohlášení spotřebitele nebo jediný doklad. Dodatečně předložené důkazy tedy pouze potvrdily, že poskytovatel neprovedl komplexní analýzu příjmů a výdajů, ignoroval skutečné náklady domácnosti a neověřil stálost příjmů. Arbitr proto námitky zamítl a nález potvrdil.

11. Po právní stránce soud vycházel z následujících ustanovení:

12. Dle § 86 odst (1) z.č. 257/2016 Sb. zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

13. Podle odstavce druhého téhož ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje schopnost spotřebitele plnit povinnosti sjednané ve smlouvě, zejména splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele, jako jsou údaje o jeho majetku a závazcích a o způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

14. Dle § 87 odst. 1 z.č. 257/2016 Sb. zákona o spotřebitelském úvěru platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

15. Právní hodnocení:

16. Soud přezkoumal rozhodnutí finančního arbitra a zabýval se zejména tím, zda finanční arbitr přistoupil správně k hodnocení posuzování úvěruschopnosti žalované žalobcem, které bylo mezi účastníky svárem sporu. Poskytovatel úvěru je povinen jednat s odbornou péčí a před uzavřením smlouvy posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných a spolehlivých informací. Primárním chráněným zájmem této povinnosti je ochrana spotřebitele před neodpovědným poskytnutím úvěru, které by vedlo k jeho insolvenci se všemi negativními následky, a zároveň ochrana poskytovatele a celospolečenský zájem na minimalizaci negativních jevů spojených s předlužením (Slanina, Jemelka, Vetešník, Wachtlová, Flídr, Komentář k § 86, C. H. Beck, 2017). Úvěruschopnost se skládá ze dvou složek – schopnosti (ability) a vůle (propensity) úvěr splatit; obě je nutné zohlednit. Poskytovatel musí vycházet z nezbytných, spolehlivých a dostatečných informací, nelze spoléhat na jediný doklad nebo dva, protože to neumožňuje ověřit stálost příjmů ani průměrnou finanční situaci spotřebitele; je nutné pracovat s podklady v dostatečném časovém rozsahu a zohlednit variabilitu příjmů a výdajů. Judikatura Nejvyššího soudu potvrzuje, že „věřitel nesmí spoléhat pouze na prohlášení spotřebitele, ale musí aktivně ověřovat jeho schopnost splácet“ (NS, 33 Cdo 2178/2018). Posouzení úvěruschopnosti musí zahrnovat nejen příjmy, ale i výdaje a dosavadní závazky; poskytovatel má povinnost prověřit insolvenční rejstřík, negativní registry a využít dostupné výpisy z účtu k identifikaci dalších závazků. Ignorování těchto údajů vede k chybnému závěru o schopnosti spotřebitele splácet. V projednávané věci měla žalovaná uzavřeno šestnáct smluv o úvěru u poskytovatele a současně další závazky vůči jiným věřitelům, což indikovalo riziko předlužení a vyžadovalo zvýšenou obezřetnost při posuzování úvěruschopnosti. Poskytovatel však tyto skutečnosti nezohlednil. Neposouzení úvěruschopnosti s odbornou péčí způsobuje absolutní neplatnost smlouvy, přičemž spotřebitel vrací pouze jistinu v době přiměřené jeho možnostem a poskytovatel nemá nárok na úroky ani poplatky. V daném případě vznikl nárok na vydání bezdůvodného obohacení ve výši 86 764 Kč. Sankční charakter této úpravy potvrzuje i judikatura Soudního dvora EU, která zdůrazňuje, že splnění smlouvy neodstraňuje porušení povinnosti. Rozhodnutí SDEU ze dne 11. ledna 2024 (C755/22) výslovně uvádí, že směrnice nebrání tomu, aby byl věřitel sankcionován neplatností smlouvy a zánikem nároku na úroky, i když byla smlouva zcela splněna a spotřebitel neutrpěl škodlivé následky. Stejný závěr přijal Nejvyšší správní soud v rozhodnutí sp. zn. 9 As 127/2024, podle něhož splnění smlouvy nemůže zhojit porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost, protože negativní důsledky uzavření smlouvy mohou nastat i po jejím splacení. Opačný výklad by mohl vést k tomu, že věřitelé nebudou povinnost plnit, což by zbavilo ustanovení směrnice užitečného účinku. Proto je lichá námitka poskytovatele, že skutečnost, že žalovaná úvěry splácela, má vliv na posouzení věci. Rozhodující je, že poskytovatel před uzavřením smluv neměl dostatek informací k tomu, aby mohl dovodit schopnost žalované úvěry splácet. Tento závěr koresponduje i s aktuální judikaturou Nejvyššího soudu, který v rozhodnutí sp. zn. 33 ICdo 101/2025 zdůraznil, že při posuzování úvěruschopnosti nelze spoléhat pouze na informace od spotřebitele, ale je nutné ověřit je z externích zdrojů a zkoumat vyrovnanost příjmů a výdajů: „Věřitel musí zjišťovat jak příjmy, tak i reálné výdaje dlužníka, nespolehnout se jen na informace uváděné dlužníkem, ale prověřit jeho schopnost splácet i z externích databází“ (NS, 33 ICdo 101/2025). Poskytovatel v projednávané věci nepostupoval v souladu s požadavky odborné péče, nezajistil dostatečný rozsah podkladů, nezohlednil skutečné výdaje ani závazky žalované a uzavřel smlouvy v rozporu se zákonem. Tyto smlouvy jsou absolutně neplatné a žalovaná má právo na vydání bezdůvodného obohacení.

17. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”) tak, že přiznal žalované, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 72 444,13 Kč. Tyto náklady sestávají z nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 9 odst. 4 písm. a), § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 50 000 Kč sestávající z částky 3 100 Kč za převzetí a přípravu zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) a. t. ze dne 8. 2. 2024, z částky 3 100 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. ze dne 8. 2. 2024, z částky 3 100 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. ze dne 12. 4. 2024, z částky 3 100 Kč za účast na jednání soudu dle § 11 odst. 1 písm. g) a. t. ze dne 19. 9. 2024 a z částky 3 100 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. ze dne 30. 9. 2024 včetně pěti paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 14b odst. 5 písm. b) a. t. a odměna stanovená dle § 9 odst. 5, § 6 odst. 1 a § 7 a. t. z tarifní hodnoty ve výši 88 000 Kč sestávající z částky 4 620 Kč za účast na jednání soudu dle § 11 odst. 1 písm. g) a. t. ze dne 15. 7. 2025, z částky 4 620 Kč za účast na jednání soudu dle § 11 odst. 1 písm. g) a. t. ze dne 18. 9. 2025 a z částky 4 620 Kč za účast na jednání soudu dle § 11 odst. 1 písm. g) a. t. ze dne 13. 11. 2025 včetně tří paušálních náhrad výdajů po 450 Kč dle § 14b odst. 5 písm. b) a. t. a, cestovní náhrada v celkové výši 27 661,18 Kč, a to v souvislosti s cestou realizovanou dne 19. 9. 2024 náhrada 6 279,88 Kč za 620 ujetých km v částce 4 679,88 Kč (38,20 Kč za litr paliva dle vyhlášky č. 398/2023 Sb., ve znění pozdějších předpisů, při průměrné spotřebě 5,1 l/100 km a 5,60 Kč/km za amortizaci vozidla dle vyhlášky č. 398/2023 Sb., ve znění pozdějších předpisů) podle § 13 a. t. a náhrada za ztrátu času v trvání 16 × 30 minut v částce 1 600 Kč podle § 14 a. t., v souvislosti s cestou realizovanou dne 15. 7. 2025 náhrada 7 127,10 Kč za 620 ujetých km v částce 4 727,10 Kč (35,80 Kč za litr paliva dle vyhlášky č. 475/2024 Sb., ve znění pozdějších předpisů, při průměrné spotřebě 5,1 l/100 km a 5,80 Kč/km za amortizaci vozidla dle vyhlášky č. 475/2024 Sb., ve znění pozdějších předpisů) podle § 13 a. t. a náhrada za ztrátu času v trvání 16 × 30 minut v částce, Anonymizováno, 2 400 Kč podle § 14 a. t., v souvislosti s cestou realizovanou dne 18. 9. 2025 náhrada 7 127,10 Kč za 620 ujetých km v částce 4 727,10 Kč (35,80 Kč za litr paliva dle vyhlášky č. 475/2024 Sb., ve znění pozdějších předpisů, při průměrné spotřebě 5,1 l/100 km a 5,80 Kč/km za amortizaci vozidla dle vyhlášky č. 475/2024 Sb., ve znění pozdějších předpisů) podle § 13 a. t. a náhrada za ztrátu času v trvání 16 × 30 minut v částce 2 400 Kč podle § 14 a. t. a v souvislosti s cestou realizovanou dne 13. 11. 2025 náhrada 7 127,10 Kč za 620 ujetých km v částce 4 727,10 Kč (35,80 Kč za litr paliva dle vyhlášky č. 475/2024 Sb., ve znění pozdějších předpisů, při průměrné spotřebě 5,1 l/100 km a 5,80 Kč/km za amortizaci vozidla dle vyhlášky č. 475/2024 Sb., ve znění pozdějších předpisů) podle § 13 a. t. a náhrada za ztrátu času v trvání 16 × 30 minut v částce 2 400 Kč podle § 14 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 59 871,18 Kč ve výši 12 572,95 Kč.