5 C 84/2025

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 5 rozhodl předsedkyní senátu Mgr. Ditou Staňkovou jako samosoudkyní ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Anonymizováno sídlem Anonymizováno proti žalované: Jméno žalované , narozená Datum narození žalované bytem Adresa žalované zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta o 13 000 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 10 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12 % od 28. 3. 2025 do zaplacení, a to v pravidelných měsíčních splátkách po 1 000 Kč měsíčně, vždy do každého 25. dne v měsíci až do úplného zaplacení pod ztrátou výhody splátek, počínaje měsícem následujícím po právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 3 000 Kč a úrok z prodlení ve výši 12 % z částky 10 000 Kč od 20. 1. 2025 do 27. 3. 2025, se zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 1 412 Kč, a to do tří dnů právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.

1. Žalobkyně se podanou žalobou po žalované domáhala zaplacení žalované částky s příslušenstvím. Svůj nárok odůvodnila tím, že se žalovanou uzavřela dne 20. 12. 2024 smlouvu o úvěru, na základě které poskytla žalované bezhotovostním převodem úvěr ve výši 10 000 Kč, který měl být splacen nejpozději do 19. 1. 2025 spolu s kapitalizovaným smluvním úrokem ve výši 3 000 Kč. Žalovaná však žalobkyni poskytnutý úvěr nevrátila, a to ani přes opakované výzvy.

2. Žalovaná ve svém vyjádření uvedla, že žalobkyně nesplnila svou zákonnou povinnost posoudit s odbornou péčí úvěruschopnost žalované a z tohoto důvodu je smlouva absolutně neplatná. Žalovaná je toho názoru, že žalobkyni mohl vzniknout pouze nárok na zaplacení částky 10 000 Kč, přičemž žalovaná požádala o možnost úhrady této částky v pravidelných měsíčních splátkách po 1 000 Kč. Žalovaná dále uvedla, že na dříve poskytnutých úvěrech vznikl žalované přeplatek ve výši 3 250 Kč.

3. Žalobkyně se k vyjádření žalované ani k opakované výzvě soudu ohledně toho, jak posuzovala úvěruschopnost žalované, nevyjádřila.

4. Žalovaná se k výzvě soudu, aby doplnila skutková tvrzení a označila důkazy k prokázání těchto svých tvrzení, nevyjádřila.

5. Soud pak při rozhodování vycházel z tvrzení žalobkyně a z důkazů, které označila k prokázání svých tvrzení. Jelikož se žádný z účastníků k výzvě soudu, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, nevyjádřil, soud postupem podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), a § 101 odst. 4 o. s. ř. ústní jednání ve věci nenařídil, neboť má za to, že věc bylo možno rozhodnout na základě předložených listinných důkazů.

6. S ohledem na shora uvedené soud rozhodoval pouze na základě předložených listinných důkazů a učinil následující závěr o skutkovém stavu:

7. Žalobkyně se žalovanou uzavřely dne 20. 12. 2024 smlouvu o úvěru č. , hodnota, , na základě které byl žalované poskytnut úvěr ve výši 10 000 Kč, a to bezhotovostním převodem na bankovní účet uvedený ve smlouvě č. , č. účtu, , kdy se žalovaná zavázala žalobkyni vrátit částku 13 000 Kč nejpozději do 19. 1. 2025, což však porušila (smlouva o úvěru č. , hodnota, ze dne 20. 12. 2024, formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru, potvrzení o provedené platbě ze dne 20. 12. 2024). Žalovaná byla vyzvána k úhradě dlužné částky předžalobní upomínkou, avšak žalobkyni neuhradila ničeho (předžalobní výzva ze dne 13. 3. 2025 včetně podacího lístku).

8. Zjištěný skutkový děj soud posoudil s ohledem na datum uzavření smlouvy o úvěru podle znění zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) účinném v době od 1. 4. 2024 do 31. 12. 2024, a dle znění zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“) účinném v době od 1. 9. 2024.

9. Dle § 419 o. z. je spotřebitelem každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná.

10. Dle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

11. Podle § 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

12. Dle § 3 odst. 1 písm. c) zákona o spotřebitelském úvěru se posouzením úvěruschopnosti spotřebitele rozumí posouzení jeho schopnosti splácet spotřebitelský úvěr.

13. Dle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel a zprostředkovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.

14. Dle § 2 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, se odbornou péčí ve smyslu shora citované právní úpravy rozumí úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat, která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti.

15. Součástí odborné péče poskytovatelů úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří, případně si je nechá od žadatele doložit (srovnej rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39). Jak dovodil Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, dostatečnými informacemi nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele, neboť odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit. Pokud věřitel vyjde z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru nedostojí, neboť nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr.

16. Dle § 78 odst. 1 poskytovatel a zprostředkovatel při poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru pořizují dokumenty nebo jiné záznamy v rozsahu, který je nezbytný pro hodnověrné osvědčení řádného plnění jejich povinností stanovených tímto zákonem. Dle odst. 2 písm. b) poskytovatel při plnění povinností podle odstavce 1 uchovává zejména dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, včetně údajů o spotřebiteli, které poskytl do databáze podle § 88 odst.

1. Dle odst. 4 poskytovatel a zprostředkovatel uchovává dokumenty a záznamy podle odstavce 1 po dobu nejméně 5 let ode dne, kdy zanikl právní vztah, nebo došlo k jednání, na jehož základě tyto dokumenty nebo záznamy vznikly, nebo 1 rok ode dne, kdy byla žádost spotřebitele o poskytnutí spotřebitelského úvěru zamítnuta. Povinnost uchovávat tyto dokumenty a záznamy podle jiných právních předpisů tím není dotčena. Dle odst. 5 má povinnost uvedenou v odstavci 1 i právní nástupce poskytovatele nebo zprostředkovatele a ten, jehož oprávnění k činnosti zaniklo nebo bylo zrušeno.

17. Dle 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

18. Dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

19. Povinnost věřitele zkoumat schopnost spotřebitele splácet sjednávaný úvěr byla zakotvena do právního řádu na základě směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS, podle které věřitel před uzavřením smlouvy musí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr.

20. V rozsudku ze dne 25. 7. 2018 sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 Nejvyšší soud dospěl k závěru, že věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.

21. Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18 (mj. s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018 sp. zn. 33 Cdo 2178/2018) konstatoval, že poskytovatel úvěru má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn jen sám dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková.

22. Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C-679/18 v rámci řízení o předběžné otázce k výkladu směrnice EP a Rady 2008/48/ES z 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS, vyložil, že k efektivní ochraně spotřebitele by nemohlo dojít za situace, pokud by vnitrostátní soud nebyl povinen zkoumat z úřední povinnosti, jakmile k tomu má k dispozici nezbytné právní a skutkové okolnosti, zda byla splněna povinnost věřitele stanovená v čl․ 8 uvedené směrnice (obdobně viz rozsudek Radlinger a Radlingerová, body 66 a 70). Dospěl proto k závěru, že v případě porušení předsmluvní povinnosti věřitele uložené v § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost dlužníka, se sankce neplatnosti úvěrové smlouvy ve spojení s povinností spotřebitele vrátit věřiteli toliko jistinu v době přiměřené jeho možnostem uplatní za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době od uzavření smlouvy. V případě uplatnění sankce stanovené tímto zákonem, tj. neplatnosti úvěrové smlouvy, tedy věřitel ztrácí nárok na zaplacení sjednaných úroků a poplatků. Vede-li uplatnění takové sankce ke ztrátě věřitelova nároku na sjednané úroky a poplatky, jeví se Soudnímu dvoru EU být tato sankce přiměřená závažnosti porušení, jež postihuje, a zejména má skutečně odrazující účinek (s odkazem na rozsudky LCL Le Crédit Lyonnais, body 52 a 53, a Home Credit Slovakia, bod 69). Účinná ochrana spotřebitele vyžaduje, aby v situaci, kdy věřitel uplatní svůj nárok z úvěrové smlouvy vůči spotřebiteli, vnitrostátní soud z úřední povinnosti posoudil, zda věřitel dodržel povinnost stanovenou v čl. 8 směrnice 2008/48, a konstatuje-li porušení této povinnosti, vyvodil z toho důsledky upravené vnitrostátním právem, aniž by vyčkal příslušného návrhu spotřebitele, s tou výhradou, že musí být dodržena zásada kontradiktornosti (rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C-679/18).

23. Vzhledem ke shora citovaným judikaturním závěrům je proto třeba ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru interpretovat v souladu se smyslem a účelem právní úpravy, s přihlédnutím k ochraně spotřebitele jako slabší strany a zásadě rovnosti, tak, že v případě nesplnění povinnosti řádného posouzení úvěruschopnosti spotřebitele (tj. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou zákona o spotřebitelském úvěru), je smlouva neplatná absolutně; tedy jinými slovy soud je povinen k neplatnosti smlouvy přihlédnout z úřední povinnosti, nikoli pouze k námitce spotřebitele uplatněné v tříleté promlčecí době. V opačném případě by nebyla efektivní ochrana spotřebitele zajištěna.

24. Na základě provedeného dokazování soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze částečně, a to co do částky 10 000 Kč s příslušenstvím.

25. Žalobkyně nedostála odborné péče náležitě zjistit schopnost žalované splatit úvěr, neboť žalobkyně zejména nijak neprokázala, že by jakkoliv ověřovala příjmy a výdaje žalované tak, jak jí ukládá § 86 zákona o spotřebitelském úvěru. Dané tak rozhodně nelze považovat za zkoumání úvěruschopnosti žalované s odbornou péčí, které žalobkyni ukládá § 75 spolu s § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, neboť ze zákona plyne povinnost posouzení úvěruschopnosti na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Soud proto musel uzavřít, že žalobkyně nesplnila svou povinnost řádně posoudit úvěruschopnost žalované na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací ve smyslu zákona o spotřebitelském úvěru, kdy úvěr má být poskytnut jen tehdy, pokud z výsledků posouzení vyplývá, že zde nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele splatit úvěr či sjednané splátky. Za této situace je smlouva neplatná dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, přičemž k neplatnosti soud přihlédne i bez návrhu.

26. Přestože je úvěrová smlouva absolutně neplatná, není zde žádný právní důvod, pro který by si žalovaná mohla ponechat poskytnutou finanční částku. Žalovaná je tedy povinna v souladu s § 87 odst. 1 věty poslední zákona o spotřebitelském úvěru vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru ve výši 10 000 Kč.

27. S ohledem na výše uvedené pak soud ve zbytku žalobu výrokem II. zamítl.

28. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 151 odst. l o. s. ř. za použití § 142 odst. 2 o. s. ř., dle kterého měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V daném případě byla žaloba podána pro částku 13 000 Kč s příslušenstvím, žalobkyně byla ve věci úspěšná pouze částečně, a to co do částky 10 000 Kč, když ve zbytku soud žalobu zamítl. Úspěch žalobkyně s ohledem na výši žalované částky činí zaokrouhleně 77 %, neúspěch 23 %, odečtením neúspěchu žalobkyně od jejího úspěchu činí rozdíl 54 %. Náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 800 Kč, nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 13 000 Kč sestávající z částky 400 Kč za každý ze tří úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. (převzetí a příprava zastoupení, předžalobní výzva, návrh ve věci samé) včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 6 písm. a) a. t. a také z daně z přidané hodnoty ve výši 21 % podle § 137 odst. 3 o. s. ř. ze součtu shora uvedených částek vyjma soudního poplatku. Náklady právního zastoupení pak činí 2 615 Kč, z toho 54 % uvedených nákladů činí 1 412 Kč. Soud postupoval při určování náhrady nákladů zastoupení advokátem podle § 14b a. t., neboť žalobkyně podala svou žalobu již za účinnosti tohoto ustanovení a jedná se o standardizované znění žaloby, jenž právní zástupce žalobkyně podává ve skutkově a právně obdobných věcech téže žalobkyně opakovaně. Podle § 149 odst. 1 o. s. ř. je žalovaná povinna zaplatit náhradu nákladů řízení k rukám právního zástupce žalobkyně.

29. Lhůta k plnění ve věci samé byla v souladu s § 160 odst. 1 část za středníkem o. s. ř. stanovena s ohledem na žádost žalované ve splátkách, jejichž výše a podmínky splatnosti jsou stanoveny ve výroku I. tohoto rozsudku. Lhůta k plnění ohledně nákladů řízení byla podle § 160 odst. 1 věta první o. s. ř. zachována třídenní od právní moci rozsudku.