5 C 98/2024

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 5 rozhodl předsedkyní senátu Mgr. Ditou Staňkovou jako samosoudkyní ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Anonymizováno bytem Adresa žalovaného pro zaplacení 16 650,44 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 10 459,69 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení částky 6 190,75 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 10 162,10 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 25 485,91 Kč, zákonného úroku z prodlení z částky 10 459,69 Kč od 28. 9. 2023 do zaplacení ve výši 7,75 % ročně a úroku ve výši 21 % ročně z částky 10 459,69 Kč od 28. 9. 2023 do zaplacení, zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce , částka, , a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.

1. Žalobkyně se podanou žalobou po žalované domáhala zaplacení žalované částky s příslušenstvím. Svůj nárok odůvodnila tím, že společnost , právnická osoba, , IČO: , IČO, (dále jen „právní předchůdce žalobkyně“), uzavřela se žalovaným dne 25. 2. 2011 Smlouvu o půjčce č. 497797382, na základě které byla žalovanému po řádném prověření úvěruschopnosti poskytnuta částka 14 000 Kč, a to v hotovosti v den uzavření smlouvy, což žalovaný potvrdil svým podpisem. Žalovaný se zavázal půjčku splácet v pravidelných měsíčních splátkách po 429 Kč po dobu 60 týdnů. Poslední splátka byla stanovena na den 20. 4. 2012. Žalovaný dlužnou částku řádně nesplácel, poslední splátka byla uhrazena dne 13. 5. 2011. Ke dni 11. 3. 2012 provedl právní předchůdce žalobkyně vyčíslení a dlužná jistina činila částku 10 459,69 Kč, dlužný poplatek pak částku 7 744,31 Kč. Vzhledem k tomu, že žalovaný dlužnou částku neuhradil, požaduje žalobkyně i příslušenství žalované částky. Pohledávka za žalovaným byla na žalobkyni postoupena na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 21. 9. 2023, což bylo žalovanému písemně oznámeno. Žalovaný však žalobkyni ničeho nezaplatil, ačkoli byla i předžalobně upomenut.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Soud pak při rozhodování vycházel z tvrzení žalobkyně a z důkazů, které označila k prokázání svých tvrzení. Jelikož se žádný z účastníků k výzvě soudu, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, nevyjádřil, soud postupem podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), a § 101 odst. 4 o. s. ř. ústní jednání ve věci nenařídil, neboť má za to, že věc bylo možno rozhodnout na základě předložených listinných důkazů.

4. S ohledem na shora uvedené soud rozhodoval pouze na základě předložených listinných důkazů a učinil následující závěr o skutkovém stavu:

5. Právní předchůdce žalobkyně uzavřel se žalovaným dne 25. 2. 2011 smlouvu o půjčce č. 497797382, na základě které bylo žalovanému umožněno čerpat částku 14 000 Kč, přičemž žalovaný se takto čerpané prostředky zavázal splácet v měsíčních splátkách po 429 Kč po dobu 60 týdnů (smlouva o půjčce ze dne 25. 2. 2011včetně smluvních podmínek). Žalovaný úvěr nesplácel řádně a včas, pročež byla vyzvána k úhradě dlužné částky, avšak na svém dluhu nezaplatil ničeho, a proto právní předchůdce žalobkyně provedl ke dni 11. 3. 2012 vyčíslení dlužní částky a dlužná jistina činila částku 10 459,69 Kč, dlužný poplatek částku 8 744,31 Kč. Pohledávka právního předchůdce žalobkyně za žalovaným z titulu smlouvy o půjčce byla následně postoupena na žalobkyni na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 21. 9. 2023, což bylo žalovanému oznámeno dopisem (smlouva o postoupení pohledávek ze dne 21. 9. 2023, seznam postoupených pohledávek, oznámení o postoupení pohledávky). Žalovaný byl vyzván k úhradě dlužné částky předžalobní upomínkou, avšak žalobkyni neuhradil ničeho (předžalobní výzva včetně dokladu o odeslání).

6. Soud na daný případ aplikoval ustanovení § 657 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen Obč. zák.), kdy smlouvou o půjčce přenechává věřitel dlužníkovi věci určené podle druhu, zejména peníze, a dlužník se zavazuje vrátit po uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu. V daném případě bylo shora uvedenými listinnými důkazy prokázáno, že mezi účastníky sporu byla uzavřena smlouva o půjčce ve smyslu shora cit. ustanovení občanského zákoníku dne 25. 2. 2011, kdy došlo k výplatě poskytnuté půjčky žalovanému, když smlouva o půjčce má reálnou nikoliv jen konsensuální povahu, tedy kromě dohody stran vznik půjčky předpokládá také skutečné odevzdání předmětu půjčky dlužníkovi. Žalovaný porušil smluvní ujednání, když nevrátil poskytnutou půjčku ve lhůtě splatnosti, následně byla pohledávka vůči žalovanému postoupena na žalobkyni a žalobkyně se tak právem domáhá zaplacení nesplacených a žalovaným vyčerpaných peněžních prostředků.

7. Pokud však jde o příslušenství žalované částky, soud dospěl k závěru, že je třeba nahlížet na daný závazkový vztah ve světle judikatury, která je aplikována na obdobné případy a vychází z následujících ustanovení:

8. Podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) a dle znění zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“).

9. Dle § 419 o. z. je spotřebitelem každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná.

10. Dle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

11. Podle § 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

12. Dle § 3 odst. 1 písm. c) zákona o spotřebitelském úvěru se posouzením úvěruschopnosti spotřebitele rozumí posouzení jeho schopnosti splácet spotřebitelský úvěr.

13. Dle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel a zprostředkovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.

14. Dle § 2 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, se odbornou péčí ve smyslu shora citované právní úpravy rozumí úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat, která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti.

15. Součástí odborné péče poskytovatelů úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří, případně si je nechá od žadatele doložit (srovnej rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39). Jak dovodil Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, dostatečnými informacemi nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele, neboť odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit. Pokud věřitel vyjde z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru nedostojí, neboť nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr.

16. Dle § 78 odst. 1 poskytovatel a zprostředkovatel při poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru pořizují dokumenty nebo jiné záznamy v rozsahu, který je nezbytný pro hodnověrné osvědčení řádného plnění jejich povinností stanovených tímto zákonem. Dle odst. 2 písm. b) poskytovatel při plnění povinností podle odstavce 1 uchovává zejména dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, včetně údajů o spotřebiteli, které poskytl do databáze podle § 88 odst.

1. Dle odst. 4 poskytovatel a zprostředkovatel uchovává dokumenty a záznamy podle odstavce 1 po dobu nejméně 5 let ode dne, kdy zanikl právní vztah, nebo došlo k jednání, na jehož základě tyto dokumenty nebo záznamy vznikly, nebo 1 rok ode dne, kdy byla žádost spotřebitele o poskytnutí spotřebitelského úvěru zamítnuta. Povinnost uchovávat tyto dokumenty a záznamy podle jiných právních předpisů tím není dotčena. Dle odst. 5 má povinnost uvedenou v odstavci 1 i právní nástupce poskytovatele nebo zprostředkovatele a ten, jehož oprávnění k činnosti zaniklo nebo bylo zrušeno.

17. Dle 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

18. Dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

19. Povinnost věřitele zkoumat schopnost spotřebitele splácet sjednávaný úvěr byla zakotvena do právního řádu na základě směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS, podle které věřitel před uzavřením smlouvy musí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr.

20. V rozsudku ze dne 25. 7. 2018 sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 Nejvyšší soud dospěl k závěru, že věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.

21. Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18 (mj. s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018 sp. zn. 33 Cdo 2178/2018) konstatoval, že poskytovatel úvěru má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn jen sám dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková.

22. Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C-679/18 v rámci řízení o předběžné otázce k výkladu směrnice EP a Rady 2008/48/ES z 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS, vyložil, že k efektivní ochraně spotřebitele by nemohlo dojít za situace, pokud by vnitrostátní soud nebyl povinen zkoumat z úřední povinnosti, jakmile k tomu má k dispozici nezbytné právní a skutkové okolnosti, zda byla splněna povinnost věřitele stanovená v čl․ 8 uvedené směrnice (obdobně viz rozsudek Radlinger a Radlingerová, body 66 a 70). Dospěl proto k závěru, že v případě porušení předsmluvní povinnosti věřitele uložené v § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost dlužníka, se sankce neplatnosti úvěrové smlouvy ve spojení s povinností spotřebitele vrátit věřiteli toliko jistinu v době přiměřené jeho možnostem uplatní za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době od uzavření smlouvy. V případě uplatnění sankce stanovené tímto zákonem, tj. neplatnosti úvěrové smlouvy, tedy věřitel ztrácí nárok na zaplacení sjednaných úroků a poplatků. Vede-li uplatnění takové sankce ke ztrátě věřitelova nároku na sjednané úroky a poplatky, jeví se Soudnímu dvoru EU být tato sankce přiměřená závažnosti porušení, jež postihuje, a zejména má skutečně odrazující účinek (s odkazem na rozsudky LCL Le Crédit Lyonnais, body 52 a 53, a Home Credit Slovakia, bod 69). Účinná ochrana spotřebitele vyžaduje, aby v situaci, kdy věřitel uplatní svůj nárok z úvěrové smlouvy vůči spotřebiteli, vnitrostátní soud z úřední povinnosti posoudil, zda věřitel dodržel povinnost stanovenou v čl. 8 směrnice 2008/48, a konstatuje-li porušení této povinnosti, vyvodil z toho důsledky upravené vnitrostátním právem, aniž by vyčkal příslušného návrhu spotřebitele, s tou výhradou, že musí být dodržena zásada kontradiktornosti (rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C-679/18).

23. V době uzavření smlouvy o půjčce byla platná zákonná úprava dle zákona č. 145/2010, o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů a posuzování úvěruschopnosti spotřebitele se řídilo § 9 cit. zákona.

24. Přestože byla žalobkyně vyzvána k doplnění důkazů, nepředložila soudu zákaznickou kartu a soud tak nemohl ověřit, že jsou žalobkyní uváděné údaje v souladu s provedenými důkazy.

25. Žalobkyně sice uvedla, že její právní předchůdce řádně posoudil před poskytnutím půjčky (spotřebitelského úvěru) schopnost žalovaného splácet úvěr, k těmto tvrzením ohledně posouzení úvěruschopnosti žalovaného však žalobkyně nepředložila žádné důkazy, kterými by to, že byla úvěruschopnost žalovaného skutečně posuzována, prokázala. Soud nemůže vycházet pouze toliko z tvrzení žalobkyně, aniž by tato označila relevantní důkazy k prokázání svých tvrzení. Soud proto musí konstatovat, že žalobkyně nesplnila svou povinnost a řádně neposoudila úvěruschopnost žalované ve smyslu zákona o spotřebitelském úvěru. Z výše uvedeného důvodu je smlouva o půjčce resp. o spotřebitelském úvěru absolutně neplatná.

26. Soud je povinen k neplatnosti smlouvy přihlédnout z úřední povinnosti, nikoli pouze k námitce spotřebitele uplatněné v tříleté promlčecí době. V opačném případě by nebyla efektivní ochrana spotřebitele zajištěna.

27. Na základě provedeného dokazování a vzhledem k aplikaci shora uvedené právní úpravy soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze částečně, a to co do částky 10 459,69 Kč.

28. Žalobkyně, resp. její právní předchůdce, nedostál odborné péče řádně posoudit úvěruschopnost žalovaného tak, jak mu ukládají příslušná zákonná ustanovení.

29. Přestože je smlouva o půjčce (úvěrová smlouva) absolutně neplatná, není zde žádný právní důvod, pro který by si žalovaný mohl ponechat poskytnutou finanční částku. Žalovaný je tedy povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru ve výši 10 459,69 Kč.

30. Ve zbytku pak soud žalobu výrokem II. zamítl.

31. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 151 odst. l o. s. ř. za použití § 142 odst. 2 o. s. ř., dle kterého měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V daném případě byla žaloba podána pro částku 16 650,44 Kč s příslušenstvím, žalobkyně byla ve věci úspěšná pouze částečně, a to co do částky 10 459,69 Kč, když ve zbytku soud žalobu zamítl. Úspěch žalobkyně s ohledem na výši žalované částky činí zaokrouhleně 62 %, neúspěch 37 %, odečtením úspěchu žalobkyně od jejího neúspěchu činí rozdíl 25 %. Náklady právního zastoupení sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 800 Kč, nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 14b odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 16 650,44 Kč sestávající z částky 300 Kč za každý ze tří úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. (převzetí a příprava zastoupení, předžalobní výzva, návrh ve věci samé) včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % ve výši 252 Kč. Náklady právního zastoupení po připočtení částky zaplaceného soudního poplatku pak činí 3 052 Kč, z toho 25 % uvedených nákladů činí 763 Kč. Podle § 149 odst. 1 o. s. ř. je žalovaná povinna zaplatit náhradu nákladů řízení k rukám právního zástupce žalobkyně.

32. O lhůtě k plnění soud rozhodl podle § 160 odst. 1 o. s. ř., když neshledal důvod pro její prodloužení.