70 C 131/2025

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 5 rozhodl samosoudkyní Mgr. Pavlou Kuřinovou ve věci žalobkyně: Anonymizováno , IČO: Anonymizováno , sídlem Anonymizováno , proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného , bytem Adresa žalovaného , o zaplacení 10 586,18 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 10 586,18 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 10 586,18 Kč od 13.4.2023 do zaplacení do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náklady řízení ve výši 1 200 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobkyně se žalobou podanou soudu dne 25. 6. 2025 domáhala po žalovaném zaplacení částky 10 586,18 Kč s příslušenstvím s tvrzením, že žalovanému byla žalobkyní poskytnuta dne 25.3.2023 zdravotní péče․ Jelikož žalovaný nebyl účasten veřejného zdravotního pojištění ani jinak zdravotně pojištěn, byly náklady za poskytnutou péči žalovanému účtovány fakturou č. , hodnota, ze dne 29. 3. 2023, se splatností 12. 4. 2023 znějící na částku 10 586,18 Kč.

2. Žalobkyně vyzvala žalovaného předžalobní výzvou - dopisem ze dne 7.9.2023 k úhradě dluhu, což přes tuto výzvu žalovaný neučinil.

3. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil, ačkoliv žaloba i výzva k vyjádření byla žalovanému doručena na jeho evidenční adresu.

4. Jelikož v řízení bylo možné rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci řízení s rozhodnutím bez nařízení jednání souhlasili, postupoval soud podle ust. § 115a o.s.ř. ve spojení s ust. § 101 odst. 4 o.s.ř. a věc rozhodl bez nařízení jednání.

5. Ve věci je přítomen cizí prvek daný státní příslušností osoby žalované, soud se proto nejdříve zabýval svoji mezinárodní příslušností a rozhodným právem. Jelikož na daný vztah nedopadá žádná mezinárodní smlouva uzavřená mezi Českou republikou a Novým Zélandem aplikoval soud s odkazem na ust. § 2 zákona č. 91/2012 Sb. o mezinárodním právu soukromém (dále jen „z.m.p.s.“) nařízení Rady (EU) č. 1215/2012, ze dne 12.12.2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Brusel I bis), konkrétně čl. 18 odst. 2 citovaného nařízení, podle něhož je možné zažalovat spotřebitele pouze u soudů členského státu, v němž má spotřebitel bydliště s tím, že povahu závazkového vztahu vzniklého mezi pacientem a poskytovatelem zdravotní péče jakožto vztahu, ve kterém pacient je spotřebitelem aprobovaly vyšší soudy (viz Ústavní soud ČR sp.zn. IV. ÚS 3035/15 ze dne 12.4.2016, sp.zn. I. ÚS 3599/15 ze dne 3.2.2016). Osoba žalovaná měla bydliště ve smyslu českého práva, na které odkazuje čl. 62 nařízení Brusel I bis, v České republice, o čemž svědčí dle soudu fakt, že žalovaný má veden v České republice trvalý pobyt, je proto dána mezinárodní příslušnost českých soudů věc projednat a rozhodnout. Pokud jde o kolizní normu, aplikoval soud vzhledem k absenci výslovné úpravy problematiky v mezinárodní smlouvě čl. 4 odst. 1 písm. b) nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 593/2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I) s tím, že došlo ke konkludentnímu uzavření smlouvy o zdravotní péči. S ohledem na výše uvedené dospěl soud k závěru, že v této věci je rozhodným právem právo české.

6. Na základě listinných důkazů založených ve spise soud učinil skutková zjištění, že žalobkyně poskytla žalovanému dne 25.3.2023 lékařskou péči na oddělení ambulance, na které byl převezen RZP po obtížích zažívání, kdy se mu po odchody z toalety zamotala hlava, omdlel a udeřil se do hlavy. Za poskytnutou zdravotní péči vystavila žalobkyně dne 29.3.2023 fakturu č. , hodnota, znějící na částku 10 586,18 Kč, se splatností dne 12.4.2023, a to za poskytnuté ošetření na urgentním příjmu. Seznam veškerých provedených úkonů je uveden na faktuře (zjištěno z faktury č. , hodnota, včetně přehledu o faktuře a přílohy k faktuře). Žalovaný nebyl v době poskytnutí zdravotní péče zdravotně pojištěn (zjištěno z ověření platnosti pojištění a kopie dokladu totožnosti). Žalobkyně žalovaného vyzvala k zaplacení dlužné částky, a to upomínkou zaslanou na sdělenou adresu: , adresa, (zjištěno z upomínky ze dne 7.9.2023, včetně dokladu o odeslání). Žalovaný ničeho na dluh neuhradil.

7. Na základě skutkových zjištění dospěl soud ke skutkovému závěru, že žalovanému, který nebyl zdravotně pojištěný, žalobkyně poskytla zdravotní péči, za níž vystavila žalobkyně vyúčtování na částku 10 586,18 Kč, kterou žalovaný ani přes výzvu nezaplatil.

8. Po právní stránce soud věc posoudil podle ust. § 41 odst. 1 písm. c) zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování (zákon o zdravotních službách), podle něhož je dána povinnost pacienta uhradit poskytovateli cenu poskytnutých zdravotních služeb nehrazených nebo částečně hrazených z veřejného zdravotního pojištění nebo jiných zdrojů, které mu byly poskytnuty s jeho souhlasem. Výpočet ceny za každý poskytnutý úkon vyplývá z cenových předpisů Ministerstva zdravotnictví ČR dle počtu bodů přiděleného ke každému příslušnému úkonu.

9. Jelikož žalovaný žalobkyni částku ve shora uvedené výši nezaplatil, což v řízení nijak nesporoval, soud mu tuto povinnost uložil. O příslušenství soud rozhodl podle ust. § 1970 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve spojení s ust. § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Povinnost platit zákonný úrok z prodlení z dlužné částky byla žalovanému uložena počínaje dnem následujícím po splatnosti faktury a trvá až do jejího úplného uhrazení.

10. O lhůtě k plnění soud rozhodl podle ust. § 160 odst. 1 o.s.ř., když neshledal důvod pro její prodloužení (výrok I.).

11. O nákladech řízení rozhodl soud podle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ust. § 151 odst. 3 o. s. ř. a přiznal žalobkyni náhradu nákladů řízení spočívající ve vyměřeném soudním poplatku ve výši 1 000 Kč a dvou náhradách hotových výdajů ve výši po 100 Kč podle § 1 odst. 3 písm. a) ve spojení s § 2 odst. 1 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu, a to za úkony návrh ve věci samé a výzva k plnění, celkem tedy náklady řízení činí částku ve výši 1 200 Kč, a byly přiznány v obecné pariční lhůtě (§ 160 odst. 1 věta prvá před středníkem o. s. ř.). Současně soud uvádí, že z úřední činnosti je mu známo, že žaloby podávané žalobkyní se v obdobných případech liší pouze údaji o žalovaném, vymezením poskytnuté služby a výší dlužné částky, proto se jedná se ve smyslu ust. § 2 odst. 1 uvedené vyhlášky o návrh podaný na ustáleném vzoru a náleží žalobkyni snížená náhrada (výrok II.).