70 C 48/2025

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 5 rozhodl samosoudkyní Mgr. Pavlou Kuřinovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., Anonymizováno , sídlem Adresa žalobkyně , proti žalovanému Anonymizováno , narozený Datum narození žalovaného , státní příslušník Rumunska, bytem Adresa žalovaného , o zaplacení částky 20 200 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba, kterou se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky ve výši 20 200 Kč a zákonného úroku ve výši 15 % ročně z částky 20 200 Kč od 8.8.2023 do zaplacení, se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobou ze dne 25. 1. 2025 se žalobkyně domáhala uložení povinnosti žalovanému zaplatit jí částku 20 200 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že mezi žalobkyní a žalovaným byla uzavřena dne 13. 6. 2022 smlouva o úvěru č. , hodnota, (dále jen „smlouva“), na základě níž poskytla žalobkyně žalovanému v hotovosti téhož dne úvěr ve výši 40 000 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr, včetně souhrnného poplatku ve výši 32 720 Kč (poplatek za pracování a doručení úvěru, hotovostní inkaso splátek v místě bydliště) vrátit spolu s úrokem z úvěru ve výši 83,47 % ročně v pravidelných týdenních splátkách ve výši 1 212 Kč, kdy první splátka je splatná 7 den po podpisu smlouvy a každý následující sedmý den od předchozí splátky.

2. Před poskytnutím úvěru žalobkyně ověřila úvěruschopnost žalovaného, a to ověřením poměrů žalovaného na základě dokumentů, které žalovaný uvedl v evidenční kartě a doložil žalobkyni, dále žalobkyně učinila lustraci v interních a externích databází (v databázi neplatných dokladů Ministerstva vnitra ČR, registru exekucí, insolvenčním rejstříku, kontrolou rodného čísla a čísla občanského průkazu za pomoci dálkového systému , právnická osoba, , úvěrování a platební historie žalovaného v interním systému žalobkyně).

3. Žalovaný uhradil na předmětný úvěr částku ve výši 52 520 Kč, která byla započtena žalobkyní nejprve s odkazem na smluvním ujednáním na úhradu nákladů na vymáhání, dále na úhradu smluvních pokut a sjednaných poplatků vzniklých v souvislosti s prodlení, dále na úhradu souhrnného poplatku a následně na úhradu jistiny a úroku.

4. Jelikož žalovaný hradil splátky nepravidelně, byl v prodlení s úhradou splátek, proto přistoupila žalobkyně v souladu se smluvní ujednání k prohlášení úvěru za splatný, a to k datu 7.8.2023. Žalovaný dluh neuhradil ani po zaslání předžalobní výzvy.

5. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil.

6. Soud ve věci nařídil jednání na 14.7.2025, toto jednání proběhlo v nepřítomnosti účastníků, když žalobkyně se z jednání omluvila a žalovaný se k jednání bez omluvy nedostavil a ve věci samé se nevyjádřil. Soud vycházel z listinných důkazů předložených žalobkyní (ust. § 120 odst. 1 o.s.ř. ve spojení s ust. § 129 odst. 1 o.s.ř.) a po provedeném dokazování soud učinil za použití ust. § 132 o.s.ř. tato skutková zjištění.

7. Žalovaný s žalobkyní dne 13.6.2022 uzavřel smlouvu o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , na základě níž se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému částku ve výši 40 000 Kč v hotovosti. Doba trvání úvěru byla sjednána na 60 týdnů. Výše týdenní splátky byla sjednána na částku 1 212 Kč s tím, že první splátka úvěru byla splatná dne 20. 6. 2022. Vedle jistiny úvěru byl žalovaný povinen uhradit dále úrok ve výši 7 920 Kč, poplatek za zpracování a doručení úvěru ve výši 12 000 Kč a poplatek za hotovostní inkaso splátek ve výši 12 800 Kč. Celková výše úvěru činila částku 72 720 Kč. Zápůjční úroková sazba byla sjednána ve výši 70,89 % p.a. RPSN bylo ve výši 212,77%. (zjištěno ze smlouvy o úvěru č. , hodnota, ze dne 13. 6. 2022 včetně formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru).

8. Žalovaný při žádosti o úvěr uvedl, že je ženatý, žije v nájmu, v domácnosti žijí 2 lidé. Dále uvedl, že pracuje u společnosti , právnická osoba, . na pozici jednatele a jeho mzda dosahuje výše 50 977 Kč a měsíční výdaje dosahují výše 14 893 Kč (zjištěno z evidenční karty klienta).

9. Příjem žalovaného v březnu roku 2022 byl ve výši 50 912 Kč a v měsíci dubnu 2022 byl ve výši 51 041 Kč (zjištěno z výplatních pásek).

10. Žalovaný uhradil v 1. týdnu roku 2022 částku ve výši 5 252 KČ, v 9. týdnu roku 2022 částku ve výši 10 504 Kč, v 18. týdnu roku 2022 částku ve výši 10 504 Kč, v 36. týdnu roku 2023 částku ve výši 10 504 Kč, ve 48. týdnu roku 2023 částku ve výši 5 252 Kč a v 52 týdnu roku 2023 částku ve výši 10 504 Kč. Žalovaný tak celkem uhradil na úvěr částku ve výši 52 520 Kč (zjištěno k informacím o smlouvě č. , hodnota, ).

11. Žalovaný byl k úhradě dlužné částky vyzván předžalobní upomínkou (zjištěno z předžalobní upomínky).

12. Výše úroku požadovaného bankami při poskytování nových spotřebitelských úvěrů v období června 2022 činila 9,33 % ročně (výpis z databáze ČNB ARAD).

13. Soud učinil skutkový závěr, že mezi žalobkyní a žalovaným došlo dne 13.6.2022 k uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru, na základě které žalobkyně žalovanému poskytla v hotovosti částku ve výši 40 000 Kč. Žalovaný se zavázal splácet úvěr v pravidelných týdenních splátkách, a to včetně poplatků, úrokové sazby ve výši 70,89 % p.a. Celková částka, kterou měl žalovaný zaplatit činila částku 72 720 Kč, RPSN dosahovalo výše 212,77%. Před poskytnutím úvěru žalobkyně ověřila schopnost žalovaného splácet úvěr z externích a interních databází a zejména z doložených výplatních pásek. Žalovaný úvěr hradil nepravidelně a za dobu trvání úvěru hradil 52 520 Kč. Žalovaný byl k úhradě dluhu vyzván předžalobní výzvou. V řízení žalovaný existenci ani výši dluhu nesporoval. Výše úroku požadovaného bankami při poskytování nových spotřebitelských úvěrů v období června 2022 činila 9,33 % ročně.

14. Po právní stránce soud posuzoval vztah mezi žalobkyní a žalovaným podle ust. § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), jelikož strany uzavřely smlouvu o spotřebitelském úvěru a dále podle zákona č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku (dále jen „o.z.“), konkrétně zejména podle ust. § 2395 o. z., na základě kterého se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

15. Soud se nejdříve zabýval tím, zda žalobkyně zkoumala úvěruschopnost žalovaného.

16. Podle ust. § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle ust. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s ust. § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

17. Bylo prokázáno, že před poskytnutím úvěru žalobkyně prověřila schopnost žalovaného hradit úvěr na základě dokladů a údajů získaných od žalovaného. Žalobkyně prověřovala žalovaného v externích a interních databázích (v databázi neplatných dokladů Ministerstva vnitra, kontrolovala žalovaného rodné číslo dálkovým systémem společnosti , právnická osoba, , lustrovala žalovaného v insolvenčním rejstříku, prověřovala platební historii žalovaného v rámci interních systému žalobkyně), kontrolovala a vyhodnocovala doložené dokumenty žalovaným, kdy bylo zjištěno, že žalovaný je zaměstnán u zaměstnavatele , právnická osoba, . na pozici jednatele a jeho mzda dosahuje průměrně výše 50 977 Kč, žalovaný uvedl výdaje ve výši 14 893 Kč. Příjem žalovaného byl ověřen výplatními páskami za měsíc březen a duben 2022. Disponibilní zůstatek žalovaného, proto činil částku ve výši 36 084 Kč, která byla vyhodnocena jako dostatečná k úhradě sjednané splátky a žalovanému byl úvěr poskytnut.

18. Soud pro shora uvedené učinil závěr, že žalobkyně zkoumala úvěruschopnost žalovaného tak, jak jí ukládal v době uzavření smluv platný a účinný zákon o spotřebitelském úvěru dle shora citovaných ustanovení, vycházela nejen z informacích získaných od žalovaného, ale takto získané informace ověřila. Dle učiněných zjištění bylo možné dospět k závěru, že žalovaný disponoval dostatečnými finančními prostředky ke splácení sjednávaného závazku.

19. U úvěrů či půjček se sjednaným úrokem judikatura vychází z toho, že příslušná ujednání mohou být v závislosti na výši sjednaného úroku v rozporu s dobrými mravy, a to až do té míry, že budou označena za absolutně neplatná. Jako určovatel toho, zda je sjednaná úroková míra v souladu s dobrými mravy dle judikatury slouží kritérium obvyklého úroku v daném čase a místě, který nesmí být podstatně (v zásadě několikanásobně) překročen. Soud proto dále posuzoval platnost smlouvy s odkazem na ust. § 588 o. z., podle něhož soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. Současně podle ust. § 2991 odst. 1 o.z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil a podle ust. § 2991 odst. 2 občanského zákoníku bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

20. Z provedeného dokazování vyplývá, že žalobkyně dle smluvního ujednání žalovanému poskytla částku ve výši 40 000 Kč a žalovaný uhradil na předmětný úvěr celkem částku 52 520 Kč, přičemž dle smlouvy celková cena úvěru činila 72 720 Kč. Současně soud zjistil, že účastníci si v uzavřené úvěrové smlouvě ujednali úrok ve výši 70,89 % ročně. Tuto výši je nutno poměřovat hledisky významnými pro úsudek o jejím souladu s dobrými mravy.

21. Již ve vztahu k dřívější právní úpravě účinné před 1. 1. 2014 vytyčil tato hlediska Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, podle něhož v souladu s dobrými mravy při sjednávání úroků při peněžité půjčce je takové jednání věřitele, který se při peněžité půjčce spokojí – bez ohledu na to, v jaké situaci se nachází dlužník – s přiměřenou výší úplaty (odměny) za užívání půjčené jistiny, a který tedy své volné peněžité prostředky hodlá zhodnotit běžným (obvyklým) způsobem rovněž v případě, že dlužník uzavírá smlouvu o půjčce v situaci pro něj obtížné. Nelze totiž přehlédnout, že dlužník uzavírá smlouvu o půjčce a dohodu o úrocích z půjčené částky často právě z důvodu své tíživé finanční situace; neodpovídá obecně uznávaným pravidlům chování a vzájemným vztahům mezi lidmi a mravním principům společenského řádu, aby dlužník i v takové situaci poskytoval (musel poskytovat) věřiteli nepřiměřené nebo dokonce lichvářské úroky. Nepřiměřenou, a tedy odporující dobrým mravům, je zpravidla taková výše úroků, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. Dále dovozuje, že přijatelnou „mezí“ smluvního úroku v obdobných případech je dvoj- až trojnásobek výše obvyklého úroku poskytovaného bankami. Konkrétně pak Nejvyšší soud za nepřiměřený považuje např. úrok ve výši 66 % p. a. (blíže v rozsudku ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. února 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005).

22. Na tomto stanovisku setrvává judikatura i nadále s tím, že v rámci zjišťování skutkového stavu nezbytného pro posouzení přiměřenosti úrokové sazby smluveného úroku je potřeba vycházet z obvyklé úrokové sazby uplatňované bankami při poskytování úvěrů a půjček v době uzavření konkrétních smluv, a to s přihlédnutím k okolnostem daného případu. Pokud smluvený úrok více než desetinásobně převyšuje průměrnou výši úroků, uplatňovaných bankami při poskytování úvěrů a půjček v době jejich sjednání, jedná se o ujednání neplatné pro rozpor s dobrými mravy (blíže v exekuční věci usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. prosince 2015 sp. zn. 26 Cdo 1587/2015). Ústavní soud v této souvislosti uvádí, že považuje za neakceptovatelné, aby se případné soudní ochrany dostávalo subjektům, které evidentně poškozují práva svých klientů. Ustanovení smluv nebo smluvních podmínek, která jsou formulářově předtištěna a neumožňují jednoznačně slabší straně jejich modifikaci, v sobě skýtají možnost vyvolání nepříznivých následků na straně klienta, kdy nebude dotčena pouze jeho sféra právní, ale zejména sféra osobní. Postupy, kdy klientům jsou vnucována smluvní ujednání v podobě zajištění biankosměnkou, smluvní pokutou ve výši 30 % nebo 45 % dlužné částky za prodlení s platbou splátek v řádu jednotek týdnů či smluvní pokutou ve výši pětinásobku dlužné částky za hrubé porušení smlouvy nebo podmínek, je nutno považovat za nepřijatelné a uvedená ujednání označit za neplatná pro jednoznačný rozpor s dobrými mravy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 199/11). Z této zásady pak také vychází veškerá následná související judikatura Ústavního soudu, jež mj. dovozuje kupř. neplatnost takové úvěrové smlouvy, jež deklarovala úrok ve výši 79,00 % p. a. a RPSN ve výši 115,32 % (srov. nález Ústavního soudu ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. III. ÚS 4084/12).

23. Neplatné ujednání o úroku v daném případě nebylo možné moderovat ve smyslu ust. § 577 o.z., neboť by tím nedošlo ke spravedlivému uspořádání práv a povinností stran. Nahrazování neplatně sjednaného úroku z rozhodnutí soudu by totiž bylo v rozporu s účelem a smyslem ust. § 577 o.z., kterým je mimo jiné i preventivní (odrazující) účinek neplatnosti nemravných ujednání. Uvedená interpretace vychází rovněž z judikatury Soudního dvora EU, která zdůrazňuje, že je třeba zabránit dalšímu používání nemravných klauzulí ve smlouvách, které uzavírají poskytovatelé se spotřebiteli. Pokud by soud změnil obsah smlouvy ve vztahu k ujednání o výši úroku, mohlo by to vést k eliminaci odrazujícího účinku pro poskytovatele. Nelze připustit, aby poskytovatelé nabyli dojmu, že sice bude rozhodnuto o neplatnosti takových klauzulí, nicméně vnitrostátní soud může smlouvu v nezbytném rozsahu doplnit. To by totiž nevedlo k ničemu jinému, než že by poskytovatelé byli nadále podněcováni uvedené klauzule využívat namísto toho, aby byli vedeni se takových praktik vyvarovat (viz rozsudek SDEU ze 14. 6. 2012, Banco Español de Crédito SA proti Joaquínovi Calderónovi Caminovi, C-618/10 nebo rozsudek SDEU ze 7. 11. 2019, Kanyeba SA Nijs a Deroga, C-349/18, C-351/18). Absolutní neplatnost se týká celé smlouvy, jelikož pro shora uvedené důvody nelze postupovat ve smyslu ust. § 576 a ust. § 577 o.z. Jednotlivá ujednání smlouvy o úvěru tvořila jeden celek a bez . bez ujednání o vysokých úrocích by žalobkyně smlouvu o úvěru s žalovaným neuzavřela, neboť na sjednávání nepřiměřeně vysokých úroků je založen její obchodní model. Ke shodným závěrům ve skutkově obdobných věcech dospěl rovněž odvolací Městský soud v Praze (srov. např. rozsudky ze dne 10. 1. 2023, č. j. č. j. 35 Ci 345/2022-56, rozsudek ze dne 24. 10. 2019, č. j. 22 Co 197/2019-99).

24. Obvyklá výše nejvyššího úroku požadovaného bankami při poskytování úvěrů domácnostem na spotřebu bez účelového určení v období červnu 2022, kdy došlo k uzavření úvěrové smlouvy, činila 9,33 % ročně, jak soud zjistil ze zveřejněné zprávy České národní banky.

25. Jestliže si žalobkyně a žalovaný ujednali úrok téměř 8x vyšší, než v rozhodné době dosahovala obvyklá výše úroku, je zřejmé, že ujednání o výši úroku je v rozporu s dobrými mravy. S ohledem na výše uvedené dospěl soud k závěru, že smlouva uzavřená mezi účastníky je ve smyslu ust. § 588 o. z. neplatná. Rozpor tohoto ujednání je přitom se zřetelem k rozdílu ve výši ujednaného a obvyklého úroku zcela zřejmý, a proto jde o neplatnost, k níž soud přihlíží i bez návrhu (§ 588 o. z.). Žalobkyně se proto může po žalovaném domáhat pouze úhrady finanční částky, která mu byla prokazatelně na základě neplatné smlouvy poskytnuta, a to z titulu bezdůvodného obohacení žalovaného na úkor žalobkyně ve smyslu shora citovaného zákonného ustanovení.

26. V řízení bylo prokázáno, že žalobkyně poskytla žalovanému částku ve výši 40 000 Kč a žalovaný již uhradil částku 52 520 Kč, tj. žalovaný již zcela poskytnutou částku žalobkyni uhradil.

27. Soud proto žalobu zamítl s tím, že částka představující bezdůvodné obohacení byla žalovaný již uhrazena, proto je žaloba s ohledem na absolutní neplatnost smluvního ujednání nedůvodná (výrok I.).

28. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto dle ust. § 142 odst. 2 o.s.ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť v řízení byl úspěšný žalovaný, nicméně tomu žádné náklady řízení nevznikly (výrok II.).