11 C 250/2020

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 6 rozhodl samosoudkyní Mgr. Ladou Horákovou ve věci žalobce: osobní údaje žalobce proti žalované: osobní údaje žalované o zaplacení částky 600 EUR s příslušenstvím

I. Žaloba, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 600 EUR s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z této částky od 3. 5. 2019 do zaplacení, se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 600 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobce se elektronicky podanou žalobou dne 1. 4. 2020 domáhal po žalované zaplacení částky 600 EUR s příslušenstvím z titulu paušální náhrady škody za zpoždění letu ve smyslu Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 261/2004 ze dne 11. 2. 2004, kterým se stanoví společná pravidla náhrad a pomoci cestujícím v letecké dopravě v případě odepření nástupu na palubu, zrušení nebo významného zpoždění letů a kterým se zrušuje Nařízení (EHS) č. 295/91 (dále jen„ Nařízení“). Dle žalobních tvrzení se žalobce dne [datum] účastnil letu žalované č. [anonymizováno] z [obec] přes [obec] do [obec] (dále jen„ předmětný let“), s odletem z [obec] v 22:45 hod. a plánovaným příletem do [obec] dne [datum] v 11:25 hod. Let byl však zpožděn o více než pět hodin a při vzdálenosti letu nad 3500 km tak žalobci vznikl nárok na finanční kompenzaci ve výši 600 EUR, který u žalované uplatnil výzvami ze dne [datum], [datum] a [datum], avšak bezúspěšně. Žalobce poukázal na to, že neuhrazením paušální kompenzace v plné výši v souvislosti se zpožděním předmětného letu žalovaná spáchala přestupek dle zákona o civilním letectví, o čemž bylo pravomocně rozhodnuto Úřadem pro civilní letectví ve spojení s rozhodnutím Ministerstva dopravy - Odbor civilního letectví. Žalobce současně požádal o přiznání zákonného úroku z prodlení specifikovaného ve výroku I. tohoto rozsudku.

2. Žalovaná neuznala žalobou uplatněný nárok a žalobu navrhla zamítnout. Namítala, že právo žalobce na náhradu škody nebylo v daném případě uplatněno včas, tj. ve lhůtě 6 měsíců podle ust. § 2553 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v platném znění (dále jen„ o. z.“). Odkázala přitom na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. 10. 2019, č. j. 18 Co 265/2019-62, který potvrdil závěry zdejšího soudu vyslovené v rozsudku ze dne 10. 7. 2019, č. j. 10 C 147/2019-42, že uvedené ustanovení o. z. je třeba aplikovat i na případy náhrady škody dle Nařízení, neboť pojem přepravní řád uvedený v § 2553 odst. 3 o. z. zásadně nevylučuje, aby jím byl ve smyslu ust. § 2578 o. z. chápán i přímo aplikovatelný předpis Evropské unie, který v rámci letecké přepravy zavádí mimo jiné i nárok na paušalizovanou náhradu škody ve smyslu článku 7 Nařízení.

3. Žalobce nesouhlasil s procesní obranou žalované s tím, že nálezem Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 286/2020 byl shora cit. rozsudek Městského soudu v Praze zrušen a tudíž nelze z jeho právních závěrů vycházet. Dále namítal, že přednost před použitím ust. § 2553 odst. 3 o. z. má aplikace Úmluvy o sjednocení některých pravidel o mezinárodní letecké přepravě, uzavřená v Montrealu dne 28. 5. 1999 a publikovaná jako Sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 123/2003 Sb.m.s. (dále jen„ Montrealská úmluva“). Rovněž uvedl, že pokud by přesto mohlo ust. § 2553 odst. 3 o. z. legálně omezit právo vyplývající z Montrealské úmluvy, pak jej žalovaná měla ve smyslu článku 3 bod 4 Montrealské úmluvy, popř. dle článku 14 Nařízení, předem upozornit na 6 měsíční lhůtu pro uplatnění práva na náhradu škody, což však neučinila. Tím žalobce lstivě uvedla v omyl, a proto žalobci tato promlčecí lhůta nemohla běžet a ani uplynout. Vznesenou námitku promlčení žalobce dále označil za zjevné zneužití práva, nepožívající právní ochrany. Dle závěrečného názoru žalobce, je žaloba přípustná podle článku 29 Montrealské úmluvy a jeho právo na náhradu škody nemohlo být promlčeno, neboť byla podána v obecné tříleté promlčecí době. Dle žalobce nelze omezovat jeho právo jakožto spotřebitele na náhradu škody vnitrostátním předpisem, když toto právo je založeno na komunitárním právu, nikoliv na o. z.

4. Po skutkové stránce učinili účastníci nesporným, že žalobce se dne [datum] účastnil letu žalované č. [anonymizováno] na trase [obec] - [obec] - [obec], vzdálenost letu nad 3500 km, s odletem ve 22:45 hod. a plánovaným příletem dne [datum] v 11:25 místního času, kdy však přílet do [obec] byl zpožděn o více jak 5 hodin oproti původnímu plánovanému příletu. Dále bylo nesporným, že Úřad pro civilní letectví a Ministerstvo dopravy - Odbor civilního letectví pravomocně rozhodly o tom, že neuhrazením paušální kompenzace v plné výši v souvislosti se zpožděním předmětného letu žalovaná spáchala přestupek dle zákona o civilním letectví (viz rovněž viz rovněž rozhodnutí Ministerstva obrany - Odboru civilního letectví ze dne 3. 4. 2019, [číslo jednací]). Nesporným bylo i to, že nárok na paušální náhradu škody za zpoždění předmětného letu žalobce poprvé uplatnil u žalované dne 3. 5. 2019 (viz rovněž písemné výzvy ze dne [datum], [datum] a [datum]).

5. Vzhledem k nesporným prohlášením účastníků o všech rozhodných skutečnostech již soud dále nehodnotil provedené listinné důkazy, neboť z nich nezjistil žádné podstatné skutečnosti pro rozhodující skutková zjištění a právní závěry v projednávané věci.

6. Podle ust. § 2553 odst. 1 a 2 o. z., jedná-li se o pravidelnou přepravu osob, stanoví přepravní řády, jaká práva má cestující vůči dopravci, nebyla-li přeprava provedena včas. Při nepravidelné přepravě osob nahradí dopravce škodu vzniklou cestujícímu tím, že přeprava nebyla provedena včas; podmínky a rozsah náhrady stanoví přepravní řády.

7. Podle ust. § 2553 odst. 3 o. z. práva podle odst. 1, 2 musí cestující uplatnit u dopravce bez zbytečného odkladu. Nebylo-li takové právo uplatněno nejpozději do 6 měsíců, soud je nepřizná, namítne-li dopravce, že právo nebylo uplatněno včas.

8. Podle ust. § 2578 o. z. podrobnější úpravu přepravy osob a věci stanoví jiný právní předpis, zejména předpisy, kterým se stanoví přepravní řády, nestanoví-li tak přímo použitelný předpis Evropských společenství.

9. Po právním zhodnocení skutkových zjištěný dospěl soud k závěru, že žalobě nelze vyhovět. Na oblast tohoto sporu dopadá z hlediska hmotného práva přímo aplikovatelné Nařízení, podle jehož článku 5 odst. 3 ve spojení s článkem 7 odst. 1 písm. c) má cestující nárok náhradu škody ve výši 600 EUR u všech letů mimo Společenství nad 3500 km. V daném případě se jednalo právě o takový let, a tedy paušální náhrada za jeho zpoždění činí pro cestujícího 600 EUR. Předmětný let, resp. přílet, se realizoval dne [datum], a dle nesporného tvrzení uplatnil žalobce poprvé nárok na paušální kompenzaci dne 3. 5. 2019. Soud proto hodnotil, zda se jednalo o včasné uplatnění nároku. V tomto směru vycházel z rozsudku Soudního dvora Evropské unie (dále jen„ SDEU“) ze dne 22. listopadu 2012 ve věci C -139/11, podle něhož musí být Nařízení vykládáno v tom smyslu, že lhůtu, ve které musí být podány žaloby, jejichž předmětem je získání náhrady škody podle článků 5 a 7 Nařízení, stanoví pravidla každého členského státu, která upravují promlčecí lhůty vztahující se na podání žaloby. Soud v této věci dovodil, že rozhodným českým právem pro posouzení řešené otázky včasnosti uplatnění nároku na paušální náhradu škody za zpoždění předmětného letu je o. z., a to konkrétně ust. § 2553 o. z., který se týká přepravy osob. Pojem přepravní řád uvedený v ust. § 2553 odst. 3 o. z., totiž zásadně nevylučuje, aby jím byl ve smyslu ust. § 2578 o. z., chápán i přímo aplikovatelný předpis Evropské unie, který v rámci letecké přepravy zavádí mimo jiné i nárok na paušalizovanou náhradu škody ve smyslu článku 7 Nařízení. Samotné Nařízení předpokládá jistou notifikaci cestujícího, neboť samo nepodmiňuje výplatu odškodnění pouhým naplněním podmínek daných Nařízením. Nařízení je naopak založeno na povinnosti dopravce informovat cestující v případě zpoždění letu o jejich nastalých právech, a to i formou odkazu na existující typizovaný formulář vydaný právě pro tyto účely (dostupný široké veřejnosti i v elektronické formě např. na stránkách Evropské komise https://ec.europa.eu/transport/sites/transport/files/themes/passengers/air/doc/complain _form/eu_complaint_form_cs.pdf). Tomuto odpovídá i dikce odstavce 20 preambule, ale i žalobcem zmiňovaného článku 14 či článku 5 odst. 1 písm. c) Nařízení, a z tohoto pohledu je nedůvodnou námitka žalobce, že nebyl předem informován o nároku na náhradu škody a dalších právech s tím souvisejících. O. z. v ust. § 2553 odst. 3 výslovně podmiňuje nároky z přepravy jejich včasnou notifikací u dopravce a s jejich neuplatněním v propadné lhůtě 6 měsíců spojuje nemožnost přiznání nároku za podmínky, že dopravce zároveň namítne pozdní uplatnění práva. Nařízení přitom nerozlišuje, o jakého cestujícího se jedná (tedy zda je "spotřebitelem" či nikoli), a nárok na paušalizovanou náhradu škody přiznává všem cestujícím bez rozdílu (s výjimkou specifických skupin cestujících uvedených v článku 3 odst. 1 větě prvé Nařízení). Jelikož tedy žalobce poprvé uplatnil nárok u žalované s odstupem delším než jeden rok od uskutečnění předmětného letu, tj. po uplynutí lhůty 6 měsíců dle ust. § 2553 odst. 3 o. z., přičemž žalovaná vznesla námitku pozdního uplatnění práva, rozhodl soud, jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku a žalobu zamítl.

10. V písemné replice ze dne 27. 7. 2020 žalobce učinil podmíněný návrh na přerušení tohoto řízení do doby rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ve věci vedené u zdejšího soudu pod sp. zn. 10 C 147/2019, a to pro případ, že by se zdejší soud neztotožnil s argumentací žalobce. K tomuto podmíněnému návrhu soud v souladu s ust. § 41a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v platném znění (dále jen„ o. s. ř.“), nepřihlédl. Nad to soud z databáze ISAS zjistil, že řízení sp. zn. 10 C 147/2019 bylo pravomocně skončeno zastavením řízení pro zpětvzetí žaloby již dne [datum] a stěžejní otázka včasnosti uplatnění nároku na paušální náhradu škody dle Nařízení tak v něm nebyla závazně rozhodnuta. Ani v rámci žalobcem zmiňovaného nálezu Ústavního soudu ze dne 27. 1. 2020, sp. zn. IV. ÚS 286/2020, který zrušil shora cit. potvrzující rozsudek Městského soudu v Praze sp. zn. 18 Co 265/2019 výlučně z důvodu absence poučení tamního žalobce jakožto spotřebitele o možnosti podat dovolání, nepřezkoumával Ústavní soud otázku notifikace a případného promlčení nároku cestujícího, který nenotifikoval ve lhůtě 6 měsíců od realizace letu.

11. Irelevantní soud shledal námitku žalobce o nutnosti prioritní aplikace Montrealské úmluvy na danou věc. V daném případě totiž nelze postupovat dle Montrealské úmluvy a tedy vycházet z dvouleté lhůty pro uplatnění práva u leteckého dopravce či soudu, neboť práva zakotvená v Nařízení nespadají do působnosti Montrealské úmluvy. Lhůtu mají dle shora citovaného rozsudku SDEU ve věci C -139/11 stanovit pravidla každého členského státu. V případě České republiky je to shora cit. ust. § 2553 o. z. Stěžejní otázka, zda práva dle Nařízení představují práva vyplývající z přepravního řádu ve smyslu ust. § 2553 odst. 1 a 2 o. z., která je nutná u leteckého dopravce uplatnit ve lhůtě 6 měsíců, jinak dojde k jejich promlčení, nebyla (dle poznatků zdejšího soudu) dosud předložena k rozhodnutí Nejvyššímu soudu ČR, který tak o této otázce dosud meritorně nerozhodoval. Zdejší soud proto v souladu s ust. § 13 o. z. rozhodl v této věci obdobně jako v jiných typově shodných věcech vedených u zdejšího soudu pod např. sp. zn. [spisová značka] nebo [spisová značka].

12. Soud se dále neztotožnil s námitkami žalobce o tom, že žalovaná své právo vznést námitku promlčení vykonala způsobem, který s přihlédnutím k ust. § 6 o. z. a v intencích § 8 o. z. znamená zjevné zneužití práva, a že žalobce ve smyslu ust. § 650 o. z. záměrně lstivě uvedla v omyl. Zákaz zneužití práva je institutem ztělesňujícím korigující funkci principu poctivosti. Slouží k tomu, aby pomocí něj byla odepřena právní ochrana takovému výkonu práva, který sice formálně odpovídá zákonu či obsahu existujícího právního vztahu, avšak jenž je vzhledem k okolnostem případu nepřijatelný. Za zneužití práva lze považovat výkon práva v rozporu s jeho účelem, kdy je právo vykonáno, ačkoliv nositel tohoto práva nemá žádný skutečný nebo jen nepatrný zájem na jeho výkonu, resp. se projevující jako rozpor mezi užitkem oprávněného, k němuž výkon práva skutečně směřuje, a užitkem oprávněného, pro nějž je právo poskytnuto, který v krajní podobě může nabýt povahu tzv. šikany, která je výkonem práva za účelem poškození druhé strany (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2135/2016 nebo ze dne 24. 7. 2019, sp. zn. 29 Cdo 2162/2018). Zamítnutí žaloby pro zjevné zneužití práva proto přichází v úvahu jen výjimečně. I pro poměry výkladu ust. § 8 o. z. je zásadně použitelná judikatura k otázce, kdy lze účastníku odepřít ochranu založenou na uplatnění námitky promlčení, představovaná především rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000. Z něj se přitom podává, že dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění promlčecí námitky by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení. V daném případě však soud ze skutkových okolností sporu nezjistil, že by se žalovaná podílela na nečinnosti žalobce vedoucí k promlčení jeho nároku nebo že by námitka promlčení byla projevem zneužitím práva na úkor žalobce; dokládají pouze zanedbání obecného právního principu„ vigilantibus iura skripta sunt“ (bdělým náležejí práva) žalobcem samotným. Nelze ani dovodit, že by žalovaná neposkytnutím úplného písemného poučení ohledně 6 měsíční lhůty pro uplatnění práva na náhradu škody záměrně lstivě uvedla žalobce v omyl. Citované ustanovení § 650 o. z., podle kterého může vzniknout překážka běhu promlčecí lhůty také v situaci, kdy byl věřitel ohledně vzniku práva lstivě uveden v omyl dlužníkem, lze aplikovat pouze v případech nejzávažnějších jednání dlužníka v rozporu s dobrými mravy (např. padělání veřejných listin), a na danou věc jej nelze vztáhnout.

13. O náhradě nákladů řízení mezi účastníky soud rozhodl dle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř., když žalovaná měla ve věci plný úspěch. Soud jí proto přiznal paušální náhradu hotových výdajů za dva úkony á 300 Kč, tj. celkem 600 Kč, dle ust. § 1 a 2 vyhlášky č. 254/2015 Sb., v platném znění (písemné vyjádření k žalobě – odpor, účast u jednání soudu).