11 C 301/2020

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 6 rozhodl předsedkyní senátu Mgr. Ladou Horákovou ve věci žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený advokátkou údaje o zástupci proti žalovaným: 1. osobní údaje žalovaného zastoupený advokátem osobní údaje zástupce 2. osobní údaje žalované , zastoupená advokátkou osobní údaje zástupce o zaplacení částky 571 992 Kč s příslušenstvím I. 1. žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 571 992 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky od 1. 5. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba se vůči 2. žalované zamítá.

III. Ve vztahu mezi žalobcem a 1. žalovaným nemá žádný z těchto účastníků právo na náhradu nákladů řízení.

IV. Žalobce je povinen zaplatit 2. žalované náhradu nákladů řízení ve výši 99 280,50 do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právní zástupkyně 2. žalované.

1. Žalobce se elektronicky podanou žalobou dne 14. 5. 2020 domáhal po žalovaných solidárního zaplacení částky 571 992 Kč s příslušenstvím z titulu nesplnění smluvního závazku. Dle žalobních tvrzení neměl žalobce v letech 2006 až 2019 svůj bankovní účet, a proto po ústní dohodě s žalovanými (synem a bývalou snachou), uzavřené začátkem prosince 2006, průběžně uschovával část svých finančních prostředků na účtu 1. žalovaného č. [bankovní účet] (dále jen„ účet 1. žalovaného“) s tím, že je následně bude čerpat dle svých potřeb (dále jen„ Dohoda“). Dohoda trvala až do března 2019, doba úschovy sjednána nebyla. Za období 2006 až 2016 žalobce takto celkem vložil na účet 1. žalovaného částku 4 979 740 Kč, a to konkrétně dne 13. 12. 2006 v hotovosti částku 399 995 Kč představující kupní cenu utrženou žalobcem za prodej jeho pozemku v k. ú. [obec], dne [datum] bezhotovostně částku 1 552 000 Kč představující kupní cenu získanou žalobcem z prodeje jeho bytu v [obec a číslo], dne 15. 4. 2013 bezhotovostně částku 27 745 Kč utrženou žalobcem za prodej jeho starožitností přes aukční síň a naposledy dne 12. 10. 2016 bezhotovostně částku 3 000 000 Kč představující kupní cenu získanou žalobcem za prodej jeho nemovitostí v k. ú. [obec] Tyto uschované finanční prostředky žalobce průběžně čerpal až do celkové výše 4 407 708 Kč, a to do roku 2009 částku 400 000 Kč na doplacení hypotečního úvěru na byt [ulice], kdy se dle žalobce jednalo o dar synovi - 1. žalovanému; v květnu a listopadu 2015 částku 100 000 Kč na koupi garáže v ulici [název] [anonymizováno] v [obec a číslo]; v období 2013 - 2017 částku 59 508 Kč na splátky kupní ceny za podíl žalobce na pozemku domu [číslo] v ulici [název] [anonymizováno] v [obec a číslo]; v období srpen 2018 - leden 2019 částku 30 000 Kč jako dar 1. žalovanému na pořízení kuchyně v jeho nemovitosti; v období 2013 - 2015 částku 940 000 Kč na rekonstrukci bytu žalobce [číslo]; v říjnu 2016 částku 600 000 Kč jako dar 1. žalovanému na část kupní ceny bytu [číslo] [název]; v období prosinec 2017 - srpen 2018 částku 200 000 Kč jako dar 1. žalovanému na rekonstrukci téhož bytu [číslo]; v roce 2017 částku 497 240 Kč na pořízení koupě vozu [značka automobilu] do vlastnictví žalobce. Poslední čerpání proběhlo dne 13. 3. 2019 ve výši 1 581 000 Kč. Uvedeného dne si totiž žalobce, s ohledem na rozpory v manželství žalovaných, založil vlastní účet č. [bankovní účet] (dále jen„ účet žalobce“), a 1. žalovaného vyzval k vrácení veškerých do té doby nevyčerpaných finančních prostředků v souhrnné výši 2 152 992 Kč. Z účtu 1. žalovaného mu však byla bezhotovostně převedena na jeho nově založený účet pouze uvedená částka 1 581 000 Kč s tím, že zůstatek ve výši žalované částky 571 992 Kč mu nebyl dosud vrácen, a to ani na základě následných písemných předžalobních výzev, adresovaných oběma žalovaným. Žalobce současně požádal o přiznání zákonného úroku z prodlení specifikovaného ve výroku I. tohoto rozsudku. V replice žalobce odmítl procesní obranu 2. žalované a označil ji za účelovou, vedenou snahou 2. žalované získat v rámci vypořádání společného jmění po rozvodu manželství žalovaných (dále také jen„ SJM“) co největší majetek. Dle žalobce si 2. žalovaná byla Dohody vědoma, věděla o tom, že jsou na účtu 1. žalovaného ukládány finanční prostředky žalobce, byla si vědoma významné finanční a jiné hmotné podpory žalobce ve vztahu k oběma žalovaným za trvání jejich manželství, a rovněž věděla o tom, že mu žalovaní vrátí z účtu 1. žalovaného nevyčerpané finanční prostředky. O transakcích na účtu 1. žalovaného věděla i proto, že mu v rámci jeho podnikatelské činnosti zpracovávala účetnictví. Žalobce výslovně uvedl, že nežádá zaplacení žalované částky z titulu bezdůvodného obohacení na straně žalovaných, ale z titulu vrácení jím nevyčerpané části finančních prostředků uschovaných pro něj žalovanými na účtu 1. žalovaného. Jelikož doba trvání úschovy nebyla mezi účastníky dohodnuta, mohl žalobce dle § 2404 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v platném znění (dále jen „o. z.“), o vydání uschovaných finančních prostředků žádat kdykoliv a jeho žalobní nárok tak nemůže být promlčen. Námitku relativní neplatnosti Dohody, kterou vznesla 2. žalovaná, označil za nepřípadnou. V tomto směru uvedl, že 2. žalovaná o všem věděla, nikdy proti tomu nic nenamítala, naopak byla za tuto možnost ráda a spolu s 1. žalovaným využívala finanční prostředky žalobce uschované na předmětném účtu, přičemž mezi účastníky byl opakovaně řešen způsob, jak a kdy jimi využité prostředky na předmětný účet 1. žalovaného tito vrátí. Důvodem pro požádání o výplatu zůstatku finančních prostředků žalobce na účtu 1. žalovaného byl vznik sporu mezi žalovanými v souvislosti s rozvodem jejich manželství a dále fakt, že 2. žalovaná začala popírat svou vědomost o žalobcem poskytnutých finančních prostředcích a současně se začala domáhat vypořádání všech položek, které byly hrazeny z prostředků žalobce. Proto žalobce požádal o vydání svých finančních prostředků a z tohoto důvodu mu 1. žalovaný dne 13. 3. 2019 zaslal na jeho nově založený účet částku 1 581 000 Kč, tedy o žalovanou částku méně. Dle žalobce tedy až od uvedeného dne 13. 3. 2019 mohla počít běžet promlčecí doba pro vydání žalované částky. Pro případ, že by soud shledal žalobní nárok promlčený, označil žalobce vznesenou námitku promlčení ze strany 2. žalované za zneužití jejího práva na úkor žalobce, resp. uplatnění práva v rozporu s dobrými mravy. S odkazem na konkretizovanou judikaturu, zejména nález Ústavního soudu ČR sp. zn. I. ÚS 643/04, že 2. žalovanou coby tehdejší manželku 1. žalovaného bral po celou dobu jako součást rodiny, důvěřoval ji a měl za to, že k sobě budou vždy čestní a poctiví tak, jak to má v rámci nejužší rodiny být. Namísto vděku za to, že žalovaným vylepšoval jejich životní standard, však 2. žalovaná namítá promlčení. Dle žalobce takovéto zneužití v rámci nejužší rodiny představuje zásadní případ porušení dobrých mravů, pro které by soud neměl přihlížet k námitce promlčení, neboť její uplatnění by pro něj znamenalo nepřiměřenou tvrdost ve srovnání s tím, co po žalovaných požaduje. Po čtrnáctileté maximální finanční a hmotné podpoře oběma žalovaným se aktuálně, ve svých [číslo] letech, musí domáhat vrácení zbylých finančních prostředků, které jsou pro něj coby starobního důchodce zásadní. Žalobce dále navrhl, aby pro případ zamítnutí jeho žaloby, nebyla žádnému z žalovaných přiznána náhrada nákladů řízení, a to s ohledem na chování 2. žalované a založení jejího úspěchu pouze na promlčení žalobního nároku.

2. Žalovaný1. učinil nespornými všechna žalobní skutková tvrzení a rozhodnutí ve věci ponechal na úvaze soudu s tím, že uplatněný žalobní nárok neuznal pouze z toho důvodu, že by takové uznání bylo vůči němu použito v řízení o vypořádání SJM žalovaných po rozvodu jejich manželství, které je vedeno u zdejšího soudu (pozn. soudu - pod sp. zn. [spisová značka]). Žalovaný výslovně prohlásil, že si je vědom závazku vrátit žalobci z titulu Dohody částku 571 992 Kč s příslušenstvím, a za sporná naopak označil veškerá skutková tvrzení 2. žalované, která tato vůči žalobnímu nároku uplatnila v rámci své procesní obrany.

3. Žalovaná 2. neuznala žalobou uplatněný nárok a žalobu navrhla zamítnout. Potvrdila, že v období od 24. 11. 2006 do 21. 5. 2020 byla manželkou 1. žalovaného, který je synem žalobce, a že v současné době probíhá u zdejšího soudu řízení o vypořádání SJM žalovaných, které nebylo dosud skončeno. Namítla nedostatek své pasivní legitimace ve sporu s tím, že ona sama tvrzenou Dohodu neuzavřela, tj. nebyla účastníkem této Dohody O jejím údajném uzavření mezi žalobcem a 1. žalovaným neví a nevěděla, natož, aby s ní kdy vyslovila souhlas. Účet, na který měly plynout finanční prostředky žalobce dle této nepravidelné smlouvy schovací uzavřené výhradně mezi žalobcem a 1. žalovaným., je účtem 1. žalovaného. 2. žalovaná k němu nikdy neměla a nemá přístup, možnost výběru či využití elektronického bankovnictví, ani k němu nikdy nedisponovala platební kartou. Jediným oprávněným subjektem k nakládání s tímto účtem byl vždy výlučně 1. žalovaný. Z tohoto důvodu tak 2. žalovaná ani nemohla být účastníkem Dohody, neboť neměla k účtu 1. žalovaného zřízeno jakékoliv dispoziční oprávnění. V souvislosti s údajným uzavřením Dohody mezi žalobcem a 1. žalovaným pak vůči nim uplatnila námitku relativní neplatnosti ve smyslu § 714 odst. 2 o. z., neboť v případě závazku navrácení žalobcem požadované částky z ní vyplývajícího se nejedná o obstarávání každodenních nebo běžných potřeb rodiny. Žalovaná popřela nejen existenci Dohody, ale zpočátku popírala i fakticitu uložení všech tvrzených finančních prostředků žalobce na účet 1. žalovaného, posléze již jen hotovostní částky 399 995 Kč a bezhotovostní částky 27 745 Kč. Znovu zopakovala, že i pokud by žalobce za trvání manželství účastníků vkládal na účet 1. žalovaného své finanční prostředky, učinil by tak pouze a jen se souhlasem a vědomím 1. žalovaného, nikoliv 2. žalované, která o žádné Dohodě nevěděla. Dále popřela, že by žalobce čerpal finanční prostředky z účtu 1. žalovaného způsobem popsaným v žalobě, resp. že by převažující část finančních prostředků poskytl jako dary 1. žalovanému, popř. na potřeby žalovaných za trvání jejich manželství. Takto sporovala zpočátku i částku 600 000 Kč použitou na koupi bytu [číslo] [ulice a číslo], [obec a číslo], do vlastnictví žalovaných, kterou však po konfrontaci s provedeným dokazováním učinila nespornou (původně namítala, že koupě tohoto bytu byla zcela financována z prostředků SJM žalovaných). Podání žaloby v této věci označila za způsob odplaty žalobce v reakci na její požadavek z roku 2019 vůči němu na vrácení bezdůvodného obohacení ve výši 1,6 mil. Kč v souvislosti s rekonstrukcí bytu žalobce, v němž žalovaní jako tehdejší manželé 6 let bydleli a na své náklady jej se souhlasem žalobce zrekonstruovali. Před vznesením uvedeného požadavku totiž žalobce vrácení žádné z jím deklarovaných částek vůči žalovaným, resp. vůči žalované, neuplatňoval, a ani se o ničem takovém před žalovanou nezmiňoval. S ohledem na blízký vztah žalobce a 1. žalovaného jako otce se synem vyslovila 2. žalovaná svou domněnku, že celý proces spojený s uplatňováním žalobního nároku v tomto sporu je pouze vykonstruovaný, s cílem co nejvíce zkrátit její nárok plynoucí z vypořádání SJM žalovaných. 2. žalovaná současně namítla promlčení žalobního nároku a s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu (rozsudek ze dne 27. 11. 2014, sp. zn. 33Cdo 2677/2014) zdůraznila, že i v případě nepravidelné smlouvy schovací běží tříletá promlčecí doba vztahující se na nárok na vrácení uschovaných finančních prostředků, pokud není uvedena doba a bližší podmínky výplaty úschovy, následující den ode dne, kdy byly finanční prostředky prokazatelně připsány na účet schovatele. Odmítla, že by jí vznesená námitka promlčení byla v rozporu s dobrými mravy, neboť žalobci nic nebránilo v tom, aby svůj nárok uplatnil včas.

4. Při jednání dne [datum] účastníci učinili po skutkové stránce nesporným, že žalobce je otcem 1. žalovaného a bývalým tchánem 2. žalované. Dále bylo nesporným, že před uzavřením manželství účastníků založil 1. žalovaný účet č. [bankovní účet], který byl veden na jeho jméno i po celou dobu trvání manželství žalovaných, že 2. žalovaná k němu neměla zřízeno dispoziční oprávnění, že na něj žalobce vkládal vlastní finanční prostředky (spor o konkrétní výši takto vložených peněz) a že se na tomto účtu rovněž vyskytovaly i finanční prostředky spadající do tehdejšího SJM žalovaných. Dále bylo nesporným, že 2. žalovaná uplatnila vůči žalobci dne 10. 4. 2020 a vůči 1. žalovanému dne 20. 7. 2020 námitku relativní neplatnosti dohody o vkládání finančních prostředků žalobce na uvedený účet, která byla dle jejího tvrzení uzavřena jen mezi žalobcem a 1. žalovaným. Dále bylo nesporným, že oběma žalovaným byla doručena předžalobní výzva žalobce k plnění ze dne 23. 4. a 25. 5. 2020, jakož i to, že mezi účastníky proběhla další korespondence, založená ve spise. 1. žalovaný učinil nespornými i veškerá zbylá skutková žalobní tvrzení. 2. žalovaná ze zbylých skutkových žalobních učinila nesporným pouze to, že žalobce převedl na účet 1. žalovaného své finanční prostředky ve výši 1 552 000 Kč a 3 000 000 Kč. Zbylé tvrzené vklady žalobce na tento účet, jakož i další jeho skutková tvrzení, 2. žalovaná sporovala.

5. Při jednání dne [datum] učinila 2. žalovaná nesporným, že v roce 2014 věděla od 1. žalovaného o tom, že se na účtu 1. žalovaného nachází nějaké peníze od žalobce. Dále učinila nesporným, že žalobce skutečně v roce 2016 poskytl na část kupní ceny bytu [číslo] na ul. [název], [obec a číslo], své finanční prostředky ve výši 600 000 Kč. Dále učinila nesporným, že email ze dne 17. 3. 2019, adresovaný 1. žalovanému a obsahující její vědomost o vložení sporné částky 400 000 Kč na účet 1. žalovaného dne 13. 12. 2006), byl jejím prvním návrhem na mimosoudní vypořádání SJM žalovaných.

6. Provedeným dokazováním bylo prokázáno, že za trvání manželství žalovaných, uzavřeného dne 24. 11. 2006 a k návrhu 1. žalované ze dne 18. 4. 2019 pravomocně rozvedeného dne 21. 5. 2020 (viz rozsudek zdejšího soudu ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], návrh 1. žalované na rozvod manželství ze dne 18. 4. 2019 a vyjádření 2. žalovaného k návrhu ze dne 13. 1. 2020), vkládal žalobce na účet 1. žalovaného, a to bezhotovostně, dne 30. 5. 2011 a 12. 10. 2016 nejen své finanční prostředky v nesporné výši 1 552 000 Kč a 3 000 000 Kč (viz výpisy z účtu 1. žalovaného za období květen 2011 a říjen 2016 včetně kupní smlouvy ze dne 6. 5. 2011, prokazující existenci vlastních finančních prostředků žalobce v částce 1,6 mil. Kč za prodej jeho bytové jednotky [číslo] na LV [číslo] kupní smlouvy ze dne 7. 9. 2016 prokazující existenci vlastních finančních prostředků žalobce v částce 3 165 000 Kč z prodeje jeho nemovitých věcí v k. ú. [obec]), ale rovněž i dne 15. 4. 2013 částku 27 745,80 Kč představující finanční prostředky žalobce získané prodejem jeho starožitností přes aukční dům [název] (viz výpis z účtu 1. žalovaného za období duben 2013, smlouva o provedení dražby ze dne 8. 1. 2013 a plná moc ze dne 8. 1. 2013 na č. l. 72 spisu zmocňující 1. žalovaného k tomu, aby pro žalobce u jmenovaného aukčního domu obstaral prodej jeho starožitností a dosaženou prodejní cenu zaslal na účet 1. žalovaného), a dále dne 13. 12. 2006 v hotovosti částku 400 000 Kč představující v rozsahu částky 399 995 Kč finanční prostředky žalobce získané prodejem jeho pozemku v k. ú. v obci [obec] (viz výpis z účtu 1. žalovaného za období prosinec 2006, kupní smlouva ze dne [datum] a email 2. žalované ze dne ze dne [datum] prokazující její vědomost o tom, že částka ve výši 400 000 Kč byla vložena na účet 1. žalovaného dne 13. 12. 2006). Výše uvedeným bylo tedy prokázáno, že žalobce za období od 13. 12. 2006 do 13. 10. 2016 vložil na účet 1. žalovaného své finanční prostředky v celkové výši 4 979 740 Kč, přičemž poslední bezhotovostní vklad učinil dne 13. 10. 2016 ve výši 3 mil. Kč.

7. Z takto uschovaných finančních prostředků žalobce vyčerpal, dle vlastního prohlášení, na různé potřeby celkem částku 4 407 708 Kč, zahrnující i naposledy čerpanou částku 1 580 970 Kč, která mu byla bezhotovostně převedena dne 13. 3. 2019 na jeho nově založený účet z účtu 1. žalovaného (viz rámcová smlouva o finančních službách ze dne [datum] prokazující založení účtu žalobce a výpis z tohoto účtu žalobce za období od [datum] do [datum] prokazující převedení uvedené částky 1 581 000 Kč z účtu 1. žalovaného). K uvedenému datu 19. 3. 2019 tak činil nevrácený zůstatek finančních prostředků žalobce na účtu 1. žalovaného částku 571 992 Kč. Skutečnost, z jakých konkrétních důvodů žalobce čerpal své finanční prostředky uložené na účtu 1. žalovaného (zda pro své potřeby, potřeby žalovaných či jako dar 1. žalovanému), je pro toto řízení irelevantní, neboť jeho předmětem není vypořádání SJM žalovaných.

8. K vydání nevyčerpaného zůstatku, resp. částky 583 205 Kč sumarizované žalobcem v době výzev, a to ve lhůtě do 30. 4. 2020, vyzval žalobce oba žalované předžalobními upomínkami ze dne 25. 3. 2020 a 23. 4. 2020 (viz předžalobní výzvy k plnění ze dne [datum], adresované oběma žalovaným, a ze dne [datum], adresovaná právní zástupkyni 2. žalované).

9. K žalobcem a 1. žalovaným shodně tvrzené existenci Dohody, popř. vědomosti 2. žalované o existenci této dohody, bylo emailovou korespondencí žalovaných prokázáno minimálně to, že 2. žalovaná musela o Dohodě vědět nejpozději od května 2014, neboť s 1. žalovaným v tomto období komunikovala ohledně finančních prostředků žalobce, uschovaných na účtu 1. žalovaného, když se 1. žalovaného výslovně dotazovala na to, jakou částku z účtu 1. žalovaného dluží oba žalovaní žalobci, na což jí 1. žalovaný sděloval údaje o konkrétní výši jejich průběžného dluhu vůči žalobci (viz emailová korespondence žalovaných ze dne 30. 5. 2014 a 7. 7. 2014). Skutečnost, že uvedené Dohody si byla vědoma i v roce 2016 pak prokazuje další emailová korespondence žalovaných ze dne 7. 9. 2016, v níž 2. žalovaná jednak projevila svou vědomost o tom, že žalobce bude prodávat své nemovitosti v [obec] (což posléze učinila nesporným) a dále vyslovila obavu, zda žalobce bude ochoten poskytnout žalovaným peníze na byt (viz emailová korespondence žalovaných ze dne 7. 9. 2016). Uvedená emailová korespondence žalovaných tak prokazuje, že 2. žalovaná minimálně od května 2014 nejenže věděla o tom, že žalobce uschovává své finanční prostředky na účtu 1. žalovaného, které následně průběžně čerpá i pro potřeby žalovaných, a že jeho nevyčerpané finanční prostředky představují dluh žalovaných coby tehdejších manželů za žalobcem, ale rovněž s uvedeným postupem souhlasila. Skutečnosti, zda 2. žalovaná věděla o Dohodě i v období před květnem 2014, tj. zda věděla o předchozím vkládání finančních prostředků žalobce na účet 1. žalovaného a jejich následném čerpání žalobcem na různé potřeby v období před květnem 2014, jsou pro toto řízení irelevantní, neboť veškeré žalobcem uschované finanční prostředky na účtu 1. žalovaného do května 2014 v celkové výši 1 979 740 Kč mu byly v plném rozsahu vráceny, resp. jím vyčerpány, a předmětem tohoto sporu je tak výlučně poslední úschova finančních prostředků žalobce dne 12. 10. 2016 ve výši 3 mil. Kč, z níž mu nebyla vrácena žalovaná částka.

10. Na shora uvedeném dílčím skutkovém závěru o tom, že 2. žalovaná nejpozději od května 2014 věděla o Dohodě, nic nemění obsah pozdějšího emailu její právní zástupkyně ze dne 10. 4. 2020, adresovaného právní zástupkyni žalobce, v němž 2. žalovaná jednak deklarovala, že o žádné Dohodě uzavřené mezi účastníky a týkající se zasílání finančních prostředků žalobce na účet 1. žalovaného nevěděla, přičemž nárok žalobce označila za výlučný dluh 1. žalovaného nespadající do SJM žalovaných, a jednak v něm vznesla námitku relativní neplatnosti Dohody ve smyslu ust. § 714 odst. 2 o. z. s tím, že o Dohodě nevěděla, nedala k ní souhlas, přičemž v případě závazku navrácení žalobcem požadované částky z ní vyplývajícího se rozhodně nejedná o obstarávání každodenních nebo běžných potřeb rodiny (viz email právní zástupkyně 2. žalované ze dne [datum]). Email obsahující shodnou námitku relativní neplatnosti pak právní zástupkyně 2. žalované elektronicky zaslala i 1. žalovanému (viz email ze dne [datum] adresovaný 1. žalovanému). Stejně tak nemůže uvedený skutkový závěr zvrátit ani jakákoliv následná korespondence 2. žalované, včetně dalšího dopisu její právní zástupkyně ze dne 24. 4. 2020 (rovněž adresovaného právní zástupkyni žalobce), v němž 2. žalovaná jednostranně konstatovala, že s ní žalobce nikdy nehovořil o tvrzeném ukládání svých finančních prostředků na účet 1. žalovaného, natož aby k jejich zasílání docházelo s jejím souhlasem, a že v důsledku toho nemohla ani vědět o jejich tvrzeném vracení zpět žalobci, a zcela bez významu je pak v tomto dopise její popření toho, že by měla mít k dispozici výpisy z účtu 1. žalovaného a tedy přístup k transakcím na tomto účtu, odůvodněné tím, že mu vedla pouze evidenci DPH, nikoliv daň z příjmu, a to až od 29. 8. 2016. Vědomost 2. žalované o existenci této Dohody minimálně od roku 2014 byla totiž prokázána její předchozí vlastní emailovou komunikací s 2. žalovaným již z roku 2014 a 2016, jak je uvedeno shora. Z dopisu právní zástupkyně žalobce ze dne 23. 5. 2019, adresovaného žalovaným, bylo dále prokázáno, že žalobce vyzval žalované k vyklizení jeho bytu [číslo] v ulici [název], [obec a číslo], který žalovaným přenechal k užívání cca před šesti lety. Požadavek na vyklizení bytu odůvodnil tím, že s ohledem na rodinnou situaci žalovaných žádá žalobce jeho okamžité vrácení včetně klíčů, nejpozději do 2. 7. 2019 s tím, že v opačném případě bude požadovat vydání bezdůvodného obohacení ve výši 35 000 Kč měsíčně.

11. Z ostatních provedených důkazů (dohody o provedení práce 2. žalované a vyúčtování těchto odměn, emailová komunikace týkající se vyhotovení příslušných přiznání k dani, další výpisy z KN a kupní smlouvy, další emailová korespondence účastníků týkající se předání a převzetí bytu, výzvy k vydání částky 1,6 mil. Kč, zpřístupnění bytu atd.), již soud nezjistil žádné podstatné skutečnosti rozhodující pro skutková zjištění a právní závěry v projednávané věci, a proto je dále nehodnotil. Skutečnost, že si 2. žalovaná nechala zasílat svou odměnu od [název] na účet 1. žalovaného, je pro toto řízení zcela irelevantní. Stejně je tak nerozhodné, v jakém rozsahu 2. žalovaná zpracovávala účetnictví pro 1. žalovaného a zda v rámci tohoto zpracování měla přístup k účtům 1. žalovaného, neboť i případná plná dispozice 2. žalované s výpisy z účtu 1. žalovaného by prokazovala maximálně vědomost 2. žalované o tom, že na účet 1. žalovaného byly převáděny finanční prostředky od jeho otce (žalobce), neprokazovala by existenci Dohody (ta byla prokázána emailovou korespondencí žalovaných). Rovněž tak skutečnost, k jakému účelu či jakým způsobem žalobce použil své finanční prostředky uschované na účtu 1. žalovaného, je pro toto řízení nerozhodná. Bez významu jsou i subjektivní motivy a pohnutky žalobce (tvrzené 1. žalovanou) vedoucí k vymáhání dlužné částky po obou žalovaných soudní cestou.

12. Z důvodu nadbytečnosti, resp. nerozhodnosti, soud při jednání dne [datum] zamítl zbylé důkazní návrhy účastníků, zahrnující i návrhy na provedení jejich účastnických výslechů, neboť 1. žalovaný učinil veškerá skutková tvrzení žalobce nespornými, a ve vztahu ke 2. žalované je prokazování dalších skutečností nerozhodné s ohledem na níže uvedené právní posouzení jí vznesené námitky promlčení žalobního nároku vůči její osobě.

13. Na základě nesporných prohlášení účastníků a provedeného dokazování lze tedy o skutkovém stavu věci učinit následující závěr. Žalobce a 1. žalovaný uzavřeli začátkem prosince 2006 Dohodu, o níž 2. žalovaná věděla nejpozději od května 2014, a na jejímž základě žalobce, v důsledku absence vlastního bankovního účtu, postupně uschovával v období 2006 až 2016, a to dne 13. 12. 2006, 30. 5. 2011, 15. 4. 2013 a 12. 10. 2016, tj. za trvání manželství žalovaných, na účet 1. žalovaného, k němuž neměla 2. žalovaná dispoziční oprávnění, své vlastní finanční prostředky, které se na tomto účtu smísily s finančními prostředky v tehdejším SJM žalovaných. Tyto uschovávané finanční prostředky žalobce průběžně čerpal zpět v různých výších a na různé potřeby (nerozhodno, jaké), přičemž v souvislosti s rozpadem manželství žalovaných si v březnu 2019 založil vlastní účet, 1. žalovaného vyzval k vrácení zůstatku nevyčerpaných finančních prostředků a poté, co mu nebyl vrácen zůstatek v plné výši, požádal o jeho vrácení oba žalované. Žalobce takto za celé období uschoval na účtu 1. žalovaného své finanční prostředky v celkové výši 4 979 740 Kč, a to konkrétně ke dni 11. 10. 2016 celkem částku 1 979 740 Kč (kterou dle shodného tvrzení žalobce a 1. žalovaného posléze vyčerpal v plném rozsahu a tudíž netvoří předmět tohoto sporu). Dne 12. 10. 2016 (naposledy) pak uschoval na účtu 1. žalovaného své finanční prostředky v nesporné výši 3 mil. Kč, z nichž na různé potřeby čerpal, resp. mu bylo vráceno ke dni 13. 3. 2019 celkem 2 428 008 Kč, přičemž zůstatek ve výši 571 992 Kč mu dosud vrácen nebyl, a to ani na základě předžalobní výzvy k plnění, v níž požádal oba žalované o jeho vrácení do 30. 4. 2020.

14. Podle ust. § 3028 odst. 1 o. z. se tímto zákonem řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti.

15. Podle ust. § 1746 odst. 2 o. z. strany mohou uzavřít i takovou smlouvu, která není zvláště jako typ smlouvy upravena.

16. Podle ust. § 2402 věta první o. z.smlouvou o úschově se schovatel zavazuje převzít věc, aby ji pro uschovatele opatroval.

17. Podle ust. § 2404 o. z., není-li z okolností zřejmé, jak dlouho má být věc v úschově, může uschovatel kdykoli žádat vrácení věci a schovatel může věc kdykoli vrátit.

18. Podle ust. § 609 věta první o. z., nebylo-li právo vykonáno v promlčecí lhůtě, promlčí se a dlužník není povinen plnit.

19. Podle ust. § 610 věta první o. z. k promlčení soud přihlédne, jen namítne-li dlužník, že je právo promlčeno.

20. Podle ust. § 619 odst. 1 o. z., jedná-li se o právo vymahatelné u orgánu veřejné moci, počne promlčecí lhůta běžet ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno poprvé. Podle odstavce 2 může být právo uplatněno poprvé, pokud se oprávněná osoba dozvěděla o okolnostech rozhodných pro počátek běhu promlčecí lhůty, anebo kdy se o nich dozvědět měla a mohla.

21. Podle ust. § 629 odst. 1 o. z. promlčecí lhůta trvá tři roky.

22. Podle ust. § 1958 odst. 2 o. z., neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.

23. Podle ust. § 1872 odst. 1 o. z., je-li několik dlužníků zavázáno plnit společně a nerozdílně, jsou povinni plnit jeden za všechny a všichni za jednoho. Věřitel může požadovat celé plnění nebo jeho libovolnou část na všech spoludlužnících, jen na některých, nebo na kterémkoli ze spoludlužníků.

24. Po právním zhodnocení skutkových zjištění dospěl soud k závěru, že žalobě lze vyhovět pouze ve vztahu k 1. žalovanému, který učinil nespornými veškerá skutková žalobní tvrzení a nevznesl námitku promlčení uplatněného žalobního nároku. Jelikož k předmětné (poslední) úschově finančních prostředků žalobce na účet 1. žalovaného, z níž mu nebyla vrácena zpět částka 571 992 Kč, došlo dne 12. 10. 2016, soud na projednávanou věc v souladu s ust. § 3028 odst. 1 o. z. aplikoval příslušná ustanovení o. z., a ve výroku I. tohoto rozsudku zavázal 1. žalovaného dle ust. § 1746 odst. 2 a § 2404 o. z. povinností zaplatit žalobci dosud nevydaný (nevrácený) zůstatek uschovaných finančních prostředků spolu se zákonným úrokem z prodlení od 1. 5. 2020, kdy uplynula žalobcem poskytnutá lhůta k plnění a tedy došlo k prodlení s úhradou žalované jistiny (viz § 1970 o. z. ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., v platném znění). Nejvyšší soud již dříve uzavřel, že úschova peněz (včetně úschovy prostředků uložených na bankovním účtu) je tzv. úschovou nepravidelnou, při níž se předmět úschovy stává majetkem schovatele, neboť svěřené finanční prostředky se smísí s vlastními penězi schovatele (v daném případě s peněžními prostředky v SJM žalovaných), jenž proto může s předmětem úschovy nakládat a složiteli je posléze povinen vrátit toliko stejné množství věcí téhož druhu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2014, sp. zn. 33 Cdo 2677/2014, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 975/2013). Nejvyšší soud rovněž přijal závěr (viz jeho rozsudek sp. zn. 33 Cdo 2677/2014), že v případě, že mezi stranami nebyla ujednána délka trvání úschovy, tedy závazkový vztah byl sjednaný na dobu neurčitou, počíná běžet tříletá promlčecí doba dle § 101 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (aktuálně promlčecí lhůta dle § 619 a 629 odst. 1 o. z.) ode dne, kdy věřitel mohl nejdříve o splnění požádat. Za rozhodný den pro počátek běhu promlčecí doby byl shledán ten den, který následuje po vzniku právního vztahu sjednaného na neurčitou dobu. Proto tam, kde jde o právo z časově neomezeného právního vztahu, je pro počátek promlčecí doby rozhodný den následující po dni, kdy došlo ke vzniku tohoto právního vztahu a nikoliv den, kdy došlo ke splatnosti dluhu. Uvedené závěry se uplatní i v případě nepravidelné smlouvy schovací. Nebyla-li doba trvání úschovy určena dohodou stran (jako je tomu v posuzovaném případě), řídí se ukončení úschovy analogicky ustanovením § 750 obč. zák. (aktuálně § 2404 o. z.). Schovatel je v takovém případě povinen vrátit věc prvého dne poté, kdy o to byl složitelem požádán (okamžik vrácení věci je vázán na výzvu složitele). Jinak řečeno, vyvolání povinnosti schovatele vrátit uschovanou věc záleží na složiteli. Mohl-li žalobce sám vyvolat vrácení uschovaných finančních prostředků, mohl své právo i vykonat (uplatnit podáním žaloby u soudu). V takovém případě tedy byla první objektivní možnost vykonat právo dána okamžikem, kdy žalobce mohl poprvé požádat o vrácení uschovaných finančních prostředků, tj. dnem následujícím poté, kdy byly jeho finanční prostředky vloženy na účet 1. žalovaného (viz dále např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2020, sp. zn. 28Cdo 2226/19).

25. V řízení bylo prokázáno, že k poslední úschově finančních prostředků žalobce na účet 1. žalovaného ve výši 3 mil. Kč, z nichž mu dosud nebyla vrácena částka 571 992 Kč, došlo dne 12. 10. 2016. Tříletá subjektivní promlčecí lhůta ve smyslu ust. § 629 odst. 1 o. z. tak žalobci počala běžet dnem 13. 10. 2016 a uplynula ke dni 13. 10. 2019. Vzhledem k tomu, že žalobce podal žalobu u soudu až dne 14. 5. 2020, tj. po uplynutí tříleté subjektivní promlčecí lhůty, přičemž 2. žalovaná vznesla námitku promlčení, došlo podle ust. § 609 a § 610 odst. 1 o. z. k promlčení práva žalobce vůči 2. žalované, tj. uplatněné právo žalobce přestalo být vznesením námitku u soudu vynutitelné (vymahatelné) ve vztahu k 2. žalované. Dovoláním se promlčení ze strany 2. žalované proto soud nemohl promlčené právo (nárok) vůči 2. žalované přiznat a žalobu vůči její osobě zamítl, jak je uvedeno ve výroku II. tohoto rozsudku, a to i za situace, že tvrzený smluvní vztah (Dohoda všech účastníků) nebyl předmětem dalšího dokazování. V případě neprokázání tohoto smluvního vztahu by totiž došlo k zamítnutí žaloby vůči 2. žalované z důvodu nedostatku její pasivní věcné legitimace a v případě prokázání smluvního vztahu by rovněž došlo k zamítnutí, a to v důsledku výše uvedeného promlčení nároku žalobce. Rovněž i v případě, že by soud právně posoudil uplatněný nárok žalobce např. z titulu bezdůvodného obohacení, by došlo k promlčení nároku žalobce, a to v souladu s ust. § 629 odst. 1o. z. ke stejnému datu (uplynutím tříleté subjektivní promlčecí lhůty ke dni 13. 10. 2019). V důsledku výše uvedeného a v souladu se zásadou hospodárnosti dle ust. § 6 o.s.ř. proto soud, s ohledem na vznesenou námitku promlčení ze strany 2. žalované, neprováděl další dokazování zaměřené ke zjištění existence či neexistence tvrzeného smluvního vztahu mezi všemi účastníky, popř. vztahu vyplývajícího z bezdůvodného obohacení, neboť výsledek sporu, tedy zamítnutí žaloby vůči 2. žalované pro promlčení práva, popř. nedostatek věcné legitimace, by byl stejný (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované pod Rc 29/83 nebo rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 1. 2003 sp. zn. 25 Cdo 355/2001). Námitku promlčení soud neshledal rozpornou s dobrými mravy, neboť žalobce si při uplatnění svého práva počínal liknavě. Závěry, které zaujal Ústavní soud v nálezu ze dne 6. 9. 2005, sp. zn. I. ÚS 643/04, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 171/2005, jichž se žalobce dovolává, na posuzovaný případ nedopadají. Ústavní soud posuzoval rozpor námitky promlčení s dobrými mravy v závazkovém právním vztahu mezi matkou a synem. Vztah mezi nejbližšími příbuznými, tj. mezi žalobcem a 1. žalovaným coby otcem a synem, nelze postavit naroveň vztahu mezi žalobcem a 2. žalovanou coby bývalým tchánem a bývalou snachou, a to tím spíše za situace, když ještě v průběhu promlčecí lhůty žalobce věděl (od března 2019) o nesouladném manželském soužití žalovaných směřujícím k rozvodu. Ač poslední čerpání uschovaných peněžních prostředků žalobcem proběhlo dne 13. 3. 2019 a do uplynutí promlčecí lhůty tak zbývalo několik měsíců (přesně 7 měsíců), žalobce během této lhůty nejenže neuplatnil žalobní nárok vůči 2. žalované u soudu, ale ani ji během této lhůty nevyzval prokazatelným způsobem k plnění, ač s ní v kontaktu byl, neboť jí např. v květnu 2019 zasílal písemnou výzvu k vyklizení jeho bytu, kde do té doby žalovaní bydleli. Žalobce si tak ve vztahu k uplatnění svého žalobního nároku vůči 2. žalované počínal sám liknavě, v důsledku čehož soud neshledal námitku promlčení rozpornou s dobrými mravy.

26. Pro úplnost soud dodává, že základní úpravu společných dluhů a pohledávek obsahuje § 1868 a násl. o. z. V případě dlužnické solidarity k dělitelnému plnění, jak je tomu v daném případě, je žalobce coby věřitel oprávněn požadovat plnění po kterémkoliv ze solidárně zavázaných žalovaných, tedy dle svého uvážení může uplatnit svůj nárok jen vůči jednomu z nich anebo vůči oběma (viz § 1872-1876 o. z.), přičemž promlčecí lhůta mu běží ve vztahu ke každému spoludlužníkovi samostatně. Také námitka promlčení vznesená jen 2. žalovanou coby jednou ze solidárních dlužníků má proto účinky toliko pro ni, ad personam, nikoli pro 1. žalovaného spoludlužníka (viz analogicky např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2002, sp. zn. 33 Odo 716/2002 dluh každého ze solidárních dlužníků se zvlášť promlčuje).

27. O náhradě nákladů řízení mezi žalobcem a 1. žalovaným soud rozhodl dle ust. § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v platném znění (dále jen„ o. s. ř.“), a contrario, když vůči 1. žalovanému se procesně úspěšný žalobce vzdal náhrady nákladů řízení (viz písemný závěrečný návrh ze dne 16. 11. 2021). Soud proto ve výroku III. tohoto rozsudku rozhodl, že mezi těmito účastníky nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů řízení. . O náhradě nákladů řízení mezi žalobcem a 2. žalovanou soud rozhodl dle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř., a procesně úspěšné 2. žalované přiznal vůči žalobci náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, když neshledal žádné důvody zvláštního zřetele hodné ve smyslu ust. 150 o. s. ř., pro které by jí tuto náhradu neměl přiznat (jak navrhoval žalobce) .Důvodné uplatnění námitky promlčení, pro které byla 2. žalovaná ve sporu úspěšnou, jakož i její postup spočívající v odmítnutí dobrovolného plnění žalobci, přitom nelze mezi takové důvody zařadit. Jiné právně významné okolnosti, které by zakládaly předpoklady pro aplikaci ust. 150 o. s. ř., pak žalobce neuvedl.Jestliže pak žalobce, zastoupený advokátem, uplatnil podanou žalobou promlčený nárok, ač si musel být vědom nejistého výsledku soudního řízení pro případ vznesení námitky promlčení, a tedy i jeho možné prohry sporu a navazující povinnosti k náhradě nákladů řízení procesně úspěšnému účastníkovi, musí za toto své procesní rozhodnutí nést odpovědnost. Účelně vynaložené náklady 2. žalované sestávají z odměny za zastupování 2. žalované advokátem za 7 úkonů právní služby á 10 620 Kč (1. převzetí a příprava zastoupení, 2. blanketníodpor spolu s písemným vyjádřením ve věci samé ze dne 28. 7. 2020, 3. až 5. - 3x písemné podání ve věci samé ze dne 21. 4. 2021, 13. 10. 2021 a 8. 11. 2021, 6. až 7. - 2x účast u jednání soudu dne [datum] a [datum]) dle ust. § 7, § 8 odst. 1 a § 11 ost. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění (dále jen„ AT“), zajeden úkon právní služby ve výši ½ odměny, tj. ve výši 5 310 Kč, dle § 11 odst. 2 písm. f) AT (účast při jednání soudu dne [datum] při kterém došlo pouze k vyhlášení rozsudku), 8x režijní paušál á 300 Kč dle § 13 odst. 4 AT a DPH 21% ve výši 17 230,50 Kč, tj. celkem náklady řízení ve výši 99 280,50 Kč. V souladu s ust. § 149 odst. o. s. ř. soud přiznal tuto náhradu nákladů řízení k rukám právní zástupkyně 2. žalované. Soud nepřiznal 2. žalované požadovanou náhradu nákladů řízení za její nevyžádané písemné podání ze dne 18. 8. 2020, neboť se nejedná o podání ve věci samé, ale o pouhý procesní požadavek na doslání výzvy soudu. Žalované rovněž nepřísluší zvlášť požadovaná náhrada nákladů řízení za blanketní odpor, jestliže následně podala samostatné písemné vyjádření ve věci samé ze dne 21. 4. 2021. Takový požadavek žalované soud shledává neúměrným navyšováním nákladů řízení, neboť žalované nic nebránilo učinit písemné vyjádření ve věci samé společně s podaným odporem. Tato dvě podání proto soud hodnotil jako jeden úkon právní služby, za který žalované přiznal jednu odměnu a náhradu hotových výdajů v plné výši.