11 C 395/2016

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 6 rozhodl soudcem Mgr. Nikolou Daňkem ve věci žalobce: Jméno žalobce , narozený Datum narození žalobce Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalovaným:

1. Městská část Praha 6, IČO 00063703 sídlem Čs. armády 601/23, 160 52 Praha 6 2. Česká republika - Ministerstvo vnitra, IČO 00007064 sídlem Nad Štolou 3, 170 34 Praha 7 o zaplacení 300 000 Kč s příslušenstvím I. Žaloba s návrhem, aby soud konstatoval porušení práv žalobce a uložil každému ze žalovaných zaplatit žalobci přiměřené zadostiučinění v penězích ve výši 150 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení od 10. 12. 2016 do zaplacení, se zamítá.II. Žalobce je povinen zaplatit, žalované 1) na náhradě nákladů řízení částku 5 400 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.III. Žalobce je povinen zaplatit žalované 2) na náhradě nákladů řízení částku 4 200 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobce se žalobou doručenou soudu dne 23. 12. 2016 domáhá po každé z žalovaných ve výši 150 000 Kč spolu s příslušenstvím jako přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla být způsobena nepřiměřenou délkou řízení. Podle žalobce došlo prokazatelně k porušení článku 17 Listiny základních práv a svobod, vyhlášené pod č. 2/1993 Sb. (déle též jen „listina“), tedy k porušení práva na informace, k nepřiměřené délce řízení a k porušení článku 36 odst. 3 listiny, které zaručuje právo na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem správního orgánu. Žalobce uvedl, že podal dne 15. 4. 2013 žalované 1. žádost o informace podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím (dále též jen ,,InfZ“). Na základě této žádosti žalobce požadoval poskytnutí zprávy o vyřizování stížností a petic fyzických a právnických osob za rok 2012 a zprávu o provedených vnějších kontrolách na Úřadu městské části Praha 6 (dále též jen ,,ÚMČ Praha 6“). Žalobce tvrdí, že celková délka řízení činila od podání žádosti do doručení opravného usnesení Ministerstva vnitra k nečinnosti Magistrátu hl. m. Prahy, č. j. MV-81536-271/ODK-2013, celkem 1 141 dní, tedy více než 3 roky. Ustanovení § 14 InfZ stanovuje 15 denní lhůtu k poskytnutí informací za současného vyřízení věci. V průběhu řízení podle tvrzení žalobce docházelo k velkému množství úkonů, v nichž nesprávně rozhodoval ÚMČ Praha 6, správní orgány byly nečinné, docházelo k obstrukcím a tzv. „systematickému ping-pongu“ mezi správními orgány.

2. Pochybení žalované 1. shledává žalobce zejména v tom, že nerespektovala rozhodnutí nadřízeného orgánu – Magistrátu hlavního města Prahy, vydávala rozhodnutí vadná a nepřezkoumatelná, jež byla opakovaně rušena a nezákonnost jejího rozhodování spočívala v tom, že odpírala žalobci poskytnutí jím požadovaných informací.

3. Žalovaný 2. dle žalobce nese odpovědnost za pochybení a nesprávný úřední postup, který spočíval v tom, že tento orgán nekonal v rámci své přímé působnosti, když rozhodoval jako orgán odvolací ve správním řízení. Opakovaně překračoval zákonnou lhůtu k vydávání rozhodnutí, opakovaně rozhodnutí ÚMČ Praha 6 rušil a vracel je zpátky prvnímu stupni a prodlužoval tím délku řízení.

4. Odepírání práva na informace žalobce shledává zejména v tom, že ÚMČ Praha 6 vydával vadná a nezákonná rozhodnutí, Magistrát hlavního města Prahy tento nezákonný stav připouštěl a vydával svá rozhodnutí po marném uplynutí zákonných lhůt. Ministerstvo vnitra opakovaně vydávalo usnesení o nečinnosti Magistrátu hlavního města Prahy, a to současně se sdělením, že Magistrát hlavního města Prahy překročil zákonnou lhůtu pro vydávání rozhodnutí. V závěru řízení došlo k pochybení při zaslání rozhodnutí povinného subjektu, kdy uvedené rozhodnutí bylo zasláno do datové schránky „soukromé firmy“ (podnikatele) nikoli občanovi (žalobci), jež podával žádost o informace. Informace byly žalobci doručeny až v rámci řešení nečinnosti příslušných orgánů. Žalobce shledává selhání kontrolního systému v tom, že ředitel Magistrátu hlavního města Prahy informoval o plánovaném provedení kontrolní činnosti, avšak k němu v budoucnu nedošlo, přičemž uvedené přiznala i primátorka hl. m. Prahy ve svém sdělení ze dne 30. 12. 2014.

5. S ohledem na výše uvedené skutečnosti podal žalobce žádost adresovanou Ministerstvu vnitra o přiměřené zadostiučinění v penězích, za nesprávný úřední postup, extrémní délku řízení, pochybení v doručování, systematické obstrukce, selhání kontrolního systému a metodického vedení. Ministerstva vnitra předalo část věci ÚMČ Praha 6 sdělením vedeným pod sp. zn. MV104041-2/P-2015 ze dne 31. 7. 2015. Žádost byla s ohledem na zjištění nových skutečností žalobcem dvakrát doplňována, a to dne 28. 12. 2015 a 10. 6. 2016. Žalobce ve své žádosti o přiznání odškodnění uvedl, že byly kumulativně splněny tyto 3 předpoklady: nesprávný úřední postup, vznik újmy a příčinná souvislost mezi nimi. Příčinnou souvislost mezi nesprávným úředním postupem a újmou žalobce spatřoval zejména v nepřiměřené délce řízení o žádosti o informace, jež byla 70x násobně delší než ji InfZ stanovuje.

6. Na jednání soudu konaném dne 2. 7. 2024, odkazuje na u rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2017, sp. zn. 30 Cdo 5189/2016, a ze dne 22. 3. 2023, sp. zn. 30 Cdo 3504/2022, žalobce navrhl, aby soud rozhodl o náhradě nemajetkové újmy žalobce za nepřiměřeně dlouhé kompenzační řízení s tím, že nenavyšuje výši nemajetkové újmy.

7. Žalovaná 1. navrhla zamítnutí žaloby, a to především s ohledem na námitku promlčení, kterou vznesla. Rovněž uvedla, že řízení o poskytnutí informace podle InfZ je řízení správní a veřejnoprávní a jeho výsledek nezasahuje do soukromoprávních záležitostí žadatelů o poskytnutí informace. Přiměřené zadostiučinění osobám náleží toliko v případech, ve kterých správní orgány rozhodují o občanských právech a závazcích jiných účastníků. Žalovaná 1. dále uvedla, že žalobce doručil od roku 2012 na adresu ÚMČ Praha 6 více než 500 podání, které měli zatěžující charakter. Žalovaná 1. měla rovněž za to, že nepřekročila zákonnou lhůtu k vyřízení žádosti žalobce a spatřuje uplatněný nárok v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu.

8. Žalovaná 2. se vyjádřila tak, že poskytování informací podle InfZ je v daném případě dána v rámci samostatné působnosti, a tudíž nemá pasivní věcnou legitimaci. Žalovaná 2. uvádí, že rovněž žádost o přiznání odškodnění za nesprávný úřední postup a vydávání nezákonných rozhodnutí postoupila žalované 1., jelikož vzniklá újma byla v souvislosti s výkonem státní správy v samostatné působnosti územního samosprávného celku. Podle žalované 2. nevyřízení věci v zákonné lhůtě nezpůsobuje automaticky nezákonnost, neboť se jedná o lhůty pořádkové, nikoli prekluzivní. Odvolací orgán možnost nijak vymoci svůj právně závazný názor a zákon nereflektuje situace, kdy se jimi povinný subjekt neřídí. Dále uvádí, že není pochybnost, že obstrukčního jednání se dopouštěla toliko žalovaná 1. Podle žalované 2. nelze aplikovat článek 6 odst. 1 úmluvy o ochraně lidských práv (dále též jen „úmluva“). Za předpokladu, že ke vzniku újmy došlo, je na žalobci aby takový vznik nároku prokázal. K prokázání ze strany žalobce nedošlo, když pouze argumentoval extrémní délkou řízení, vznikem administrativní zátěže, zátěže psychické a časové. Na jednání soudu ze dne 19. 5. 2022 se žalovaná 2. rovněž připojila k žalované1. s námitkou promlčení.

9. Žalobce v reakci na vznesené námitky promlčení uvedl, že žaloba byla podána řádně a včas, a to před uplynutím půlroční promlčecí lhůty. Jelikož žalobce dne 10. 6. 2016 naposledy doplnil svou žádost o náhradu vzniklé újmy, 6měsíční promlčecí lhůta skončila k datu 10. 12. 2016. Navíc i kdyby bylo právo žalobce promlčené, měl za to, že námitka promlčení byla vznesena v rozporu s dobrými mravy, neboť byla podána až po pěti letech. I kdyby soud k námitce promlčení přihlédl, měl by použít § 150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále též jen „o. s. ř.“) a moderovat náhradu nákladů řízení.

10. Soud vzal za svá skutková zjištění následující shodná tvrzení účastníků:Žalobce dne 15. 4. 2013 doručil žalované 1. žádost o poskytnutí těchto informací: zprávy o vyřizování stížností a petic fyzických a právnických osob za rok 2012 a zprávy o provedených vnějších kontrolách na ÚMČ Praha 6. V souvislosti s průtahy v řízení žalobce podal Ministerstvu vnitra žádost o přiznání přiměřeného zadostiučinění v penězích, kterou naposledy doplnil 10. 6. 2016. Ani jedna z žalovaných žalobci na požadované nemajetkové újmě dosud ničeho nezaplatila.

11. Z žádosti o přiměřené zadostiučinění za nesprávný úřední postup a vydávání nezákonných rozhodnutí soud zjistil, že žalobce dne 5. 7. 2015 uplatnil u Ministerstva vnitra žádost o přiznání přiměřeného zadostiučinění ve výši 688 080 Kč.

12. Z písemnosti ze dne 12. 8. 2015 soud zjistil, že žalovaná 1. dne 12. 8. 2015 vyřídila žádost žalobce o úhradu nemajetkové újmy ve výši 688 080 Kč po jejím postoupení od Ministerstva vnitra tak, že považovala finanční požadavek žalobce za bezpředmětný, ničím nepodložený, a tudíž věc bez dalšího zamítla.

13. Z doplnění žádosti o náhradu nemajetkové újmy ze dne 28. 12. 2015 soud zjistil, že žalobce tohoto dne doplnil žádost ze dne 5. 7. 2015 tak, že informoval Ministerstvo vnitra o tom, že žádost o informace není doposud vyřízena.

14. Z doplnění žádosti podané dle zákona 82/1998 Sb. ze dne 10. 6. 2016 soud zjistil, že žalobce tohoto dne doplnil žádost ze dne 5. 7. 2015 tak, že informoval Ministerstvo vnitra o probíhajícím řízení o poskytnutí informací, přičemž s ohledem na navýšení extrémní délky řízení upřesnil požadovaný nárok na přiměřené zadostiučinění na 734 677 Kč.

15. Ze sdělení o nabytí právní moci ze dne 31. 5. 2016 soud zjistil, že ÚMČ Praha 6 sdělil, že rozhodnutí o odvolání ze dne 25. 4. 2016, č. j. MHMP 720514/2016, nabylo právní moci dne 6. 5. 2016.

16. Z dalších provedených důkazů soud nezjistil žádné skutečnosti, jež by měly význam pro posouzení věci, neboť měl za to, že je právo žalobce promlčené (viz níže). Soud ze stejného důvodu pro nadbytečnost neprovedl ani ostatní navržené důkazy. Provedené důkazy hodnotil soud jednotlivě i ve vzájemných souvislostech, přihlédl přitom ke všemu, co uvedli účastnici řízení. Soud nemá žádné pochybnosti o skutečnostech vyplývajících z výše uvedených listinných důkazů.

17. Na základě shodných tvrzení účastníků a výše uvedených důkazů a po jejich zhodnocení soud dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu:

18. Žalobce dne 15. 4. 2013 doručil žalované 1. žádost o poskytnutí těchto informací. Poslední rozhodnutí v řízení o poskytnutí informací bylo označeno s datem nabytí právní moci dne 6. 5. 2016. Žalobce dne 5. 7. 2015 uplatnil u Ministerstva vnitra žádost o přiznání přiměřeného zadostiučinění ve výši 688 080 Kč, kterou doplnil dne 28. 12. 2015 a dne 10. 6. 2016. Dne 12. 8. 2015 žalovaná 1. vyřídila žádost žalobce o úhradu nemajetkové újmy ve výši 688 080 Kč po jejím postoupení od žalované 2. tak, že věc bez dalšího zamítla. Ani jedna z žalovaných žalobci na požadované nemajetkové újmě dosud ničeho nezaplatila.

19. Podle § 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) [dále též jen „OdpŠk“] stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci (odstavec 1). Územní samosprávné celky odpovídají za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci svěřené jim zákonem v rámci samostatné působnosti (odstavec 2). Stát a územní celky v samostatné působnosti hradí za podmínek stanovených tímto zákonem též vzniklou nemajetkovou újmu (odstavec 3).

20. Podle § 6 odst. 1 OdpŠk ve věcech náhrady škody způsobené rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o regresních úhradách jednají jménem státu ministerstva a jiné ústřední správní úřady.

21. Podle § 14 OdpŠk nárok na náhradu škody se uplatňuje u úřadu uvedeného v § 6 (odstavec 1). Uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona je podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu (odstavec 3).

22. Podle § 13 odst. 1 OdpŠ stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinností učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě (odstavec 1). Právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda (odstavec 2).

23. Podle § 15 OdpŠk přizná-li příslušný úřad náhradu škody, je třeba nahradit škodu do šesti měsíců od uplatnění nároku (odstavec 1). Domáhat se náhrady škody u soudu může poškozený pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen (odstavec 2).

24. Podle § 19 OdpŠk územní celky v samostatné působnosti odpovídají za škodu, kterou způsobily při výkonu veřejné správy a) nezákonným rozhodnutím, b) nesprávným úředním postupem.

25. Podle § 22 odst. 1 OdpŠk územní celky v samostatné působnosti odpovídají za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

26. Podle § 32 odst. 3 OdpŠk se nárok na náhradu nemajetkové újmy podle tohoto zákona promlčí za 6 měsíců ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě, nejpozději však do deseti let ode dne, kdy nastala právní skutečnost, se kterou je vznik nemajetkové újmy spojen. Vznikla-li nemajetková újma nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, neskončí promlčecí doba dříve než za 6 měsíců od skončení řízení, v němž k tomuto nesprávnému úřednímu postupu došlo.

27. Podle § 35 odst. 1 OdpŠk promlčecí doba neběží ode dne uplatnění nároku na náhradu škody do skončení předběžného projednání, nejdéle však po dobu 6 měsíců.

28. Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu se podává:1) Ve správních řízeních, jejichž předmětem je základní právo či svoboda, je v první řadě třeba zkoumat přiměřenost jeho délky v souladu s čl. 6 odst. 1 úmluvy, a to bez ohledu na to, zda na takové řízení navazoval soudní přezkum. V případě, že právo na projednání věci v přiměřené době, které svým obsahem koresponduje s právem zakotveným v čl. 38 odst. 2 listiny, bylo porušeno, svědčí dotčené osobě nárok na náhradu újmy způsobené nesprávným úředním postupem ve smyslu čl. 36 odst. 3 listiny. Při posouzení formy a výše této náhrady je přitom nezbytné přihlížet k celkové délce řízení před správními orgány a soudy, které až ve svém souhrnu vedlo k realizaci předmětného základního práva, a nikoli k dílčím průtahům při vydání jednotlivých rozhodnutí, jež by zakládala odpovědnost státu za nesprávný úřední postup (viz rozsudek ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 31 Cdo 2402/2020, a na něj navazující judikatura).2) V případě, kdy za újmu odpovídá územní samosprávný celek, zákon s předběžným projednáním nároku nepočítá a ke stavení běhu promlčecí lhůty z tohoto důvodu logicky nedochází. Na tento závěr přitom nemá žádný vliv, že obě žalované za tvrzenou újmu odpovídají společně a nerozdílně (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2023, sp. zn. 30 Cdo 1233/2023).3) Žalobce může požadovat promítnutí délky kompenzačního řízení do stanovení výše zadostiučinění, které jinak ve vztahu k původnímu řízení žádá, v již probíhajícím kompenzačním řízení. V takovém případě není vyloučeno, aby poškozený svůj nárok uplatnil v průběhu odvolacího řízení a aby o tomto nároku rozhodl odvolací soud. Přitom je třeba mít na paměti, že zadostiučinění, které je navyšováno z důvodu nepřiměřené délky kompenzačního řízení, je stále zadostiučiněním ve vztahu k původnímu posuzovanému řízení (nejde o uplatnění nového, dalšího nároku). Není proto zadostiučiněním nově poskytovaným za samotnou nepřiměřenou délku kompenzačního řízení, a proto není namístě navýšení vázat na úvahu o tom, jaká výše zadostiučinění by náležela poškozenému v případě, kdy by se domáhal odškodnění nepřiměřené délky kompenzačního řízení samostatně. Z toho také vyplývá, že dané navýšení nepředstavuje překážku věci pravomocně rozhodnuté ve vztahu k případnému odškodnění porušení práva na přiměřenou délku kompenzačního řízení, byť by v něm přirozeně mělo být dřívější zohlednění nepřiměřené délky kompenzačního řízení a navýšení zadostiučinění ve vztahu k původnímu posuzovanému řízení zohledněno (Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2017, sp. zn. 30 Cdo 5189/2016ze dne 22. 3. 2023, sp. zn. 30 Cdo 3504/2022).

29. V poměrech projednávané věci soud v souladu s výše uvedenou judikaturou posuzoval odpovědnost žalovaných za nesprávný úřední postup s ohledem na celkovou délku řízení před správními orgány řízení v souladu s čl. 6 odst. 1 úmluvy, tak jak se podle obsahu domáhal žalobce, a neposuzoval tak dílčí průtahy při vydání jednotlivých rozhodnutí a další tvrzená pochybení. Řízení o poskytnutí informací přitom bylo zahájeno podáním žádosti o poskytnutí informací dne 15. 4. 2013 a skončeno dne 6. 5. 2016. Tímto dnem se žalobce dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě.

30. Soud se prvně zabýval vznesenými námitkami promlčení, přičemž je shledal důvodnými. Jelikož měl za to, že i v případě, že by vycházel z okolností nejpříznivějších pro žalobce, tak by jeho právo bylo v jakémkoliv případě promlčeno, nezabýval se z důvodu hospodárnosti otázkou pasivní věcné legitimace žalované 2., ani tím, v jakém rozsahu, bylo rozhodováno o poskytnutí informací v samostatné působnosti a v jakém rozsahu o nich bylo rozhodováno v přenesené působnosti. Vůči žalované 1. je promlčení práva nepochybné, když mohla být žalována toliko v souvislosti s rozhodováním v samostatné působnosti, přičemž v takovém případě není zapotřebí předběžné projednání nároku, a tudíž se nestaví promlčecí lhůta. I kdyby tak soud souhlasil s tvrzením žalobce, že řízení skončilo dne 30. 5. 2016, šestiměsíční promlčecí lhůta by uplynula dne 30. 11. 2016. Podal-li žalobce žalobu až dne 23. 12. 2016, je jeho právo ve vztahu k žalované 1. v každém případě promlčené.

31. Co se týče žalované 2., tak je situace odlišná, neboť žalobce u ní žalobce nejprve musel podat žádost o přiměřené zadostiučinění v rámci předběžného projednání nároku, přičemž v takovém případě ve smyslu § 35 odst. 1 OdpŠk promlčecí lhůta neběží ode dne uplatnění nároku na náhradu škody do skončení předběžného projednání, nejdéle však po dobu 6 měsíců. Jelikož žalobce uplatnil nárok na náhradu škod ještě před koncem řízení o poskytnutí informací, přičemž předběžné projednání skončilo dne 12. 8. 2015, kdy byla žalobci doručena odpověď od žalované 1., nedošlo vůbec ke stavení promlčecí lhůty, neboť v té době nezačala ještě běžet. Soud se přitom neztotožňuje s názorem žalobce, že stavění lhůty se obnovilo či prodloužilo jeho podáními ze dne 28. 12. 2015 a dne 10. 6. 2016, neboť se nejednalo o nově uplatněné nároky, nýbrž o toliko doplnění nároku stávajícího. Argumentací žalobce by ad absurdum předběžné projednání v případě nových a nových doplnění nikdy neskončilo a promlčecí lhůta by nikdy nezačala znova běžet. Soud proto dospěl ke stejnému závěru jako v případě žalované 1., podle něhož i v případě nejzazšího tvrzeného dne skončení řízení (30. 5. 2016) by se právo žalobce ve vztahu k žalované 2. promlčelo dne 30. 11. 2016.

32. Soud tedy ani nemohl promítnout délku kompenzačního řízení do stanovení výše zadostiučinění, když má za to, že nárok na toto zadostiučinění není vůbec dán.

33. Soud neshledal důvodnou ani námitku žalobce, podle níž námitky promlčení vznesené žalovanými jsou v rozporu s dobrými mravy.

34. Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu se dále podává:1) Smyslem § 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, je zamezit výkonu práva, který sice odpovídá zákonu, avšak odporuje dobrým mravům. Dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným, a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje.2) Uplatnění námitky promlčení by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil.3) Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení.Srovnej za všechna rozhodnutí např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněný pod číslem 59/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. 20 Cdo 595/2010, uveřejněné pod číslem 60/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2016, sen. zn. 23 ICdo 19/2015, uveřejněný pod číslem 99/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. 31 Cdo 1042/2017, uveřejněný pod číslem 20/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Tyto závěry se přitom uplatní i pro poměry o. z.

35. V poměrech projednávané věci žádná z uvedených okolností nenastala. Žalované marné uplynutí promlčecí lhůty nezavinily a odepření jejich práva uplatnění námitky promlčení by bylo vůči nim nepřiměřeným a neodůvodněným postihem. Žalobce znal odmítavý postoj žalovaných, které svým chováním nezavdaly příčinu k tomu, aby se žalobce svých práv nedomáhal u soudu. Skutečnost, že námitka promlčení byla vznesena až po pěti letech, nemůže jít k tíži žalovaným.

36. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl dle § 142 odst. 1 a § 151 odst. 3 o. s. ř., když žalovaná 1. i a žalovaná 2. byly zcela úspěšné. Žalované 1. náleží náhrada za 18 úkonů, celkem 5 400 Kč (vyjádření ze dne 16. 3. 2017, vyjádření ze dne 27. 10. 2021, vyjádření ze dne 27. 4. 2022, vyjádření ze dne 13. 5. 2022, vyjádření ze dne 14. 2. 2023, vyjádření ze dne 7. 9. 2023, příprava a účast na jednání dne 14. 3. 2018, příprava a účast na jednání dne 10. 1. 2019, příprava a účast na jednání dne 19. 5. 2023, příprava a účast na jednání dne 6. 10. 2022, příprava a účast na jednání dne 18. 1. 2023, příprava a účast na jednání dne 2. 7. 2024). Žalované 2) náleží náhrada za 14 úkonů, celkem 4 200 Kč (vyjádření ze dne 15. 3. 2017, vyjádření ze dne 10. 9. 2021, příprava a účast na jednání dne 14. 3. 2018, příprava a účast na jednání dne 10. 1. 2019, příprava a účast na jednání dne 19. 5. 2022, příprava a účast na jednání dne 6. 10. 2022, příprava a účast na jednání dne 18. 1. 2023, příprava a účast na jednání dne 18. 1. 2023). Uvedené je odůvodněno dle § 3 písm. a), b), c) a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.

37. Soud neshledal důvod pro výjimečnou moderaci nákladů řízení ve smyslu § 150 o. s. ř., neboť neshledal, že tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele. Soud přihlédl zejména ke skutečnosti, že žalobce vede několik soudních sporů a musí si být vědom, že mu v řízení mohou vzniknout vysoké náklady, které v případě neúspěchu musí protistraně nahradit.