11 C 43/2021

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 6 rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Lady Horákové a přísedících Viktorie Bartoníčkové a Pavly Pečenkové ve věci žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený advokátkou údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované zastoupená advokátem anonymizováno o zaplacení částky 168 770 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 168 770 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z této částky od 1. 7. 2018 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 80 984,50 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právní zástupkyně žalobce.

1. Žalobce se elektronicky podanou žalobou dne 7. 12. 2020 domáhal po žalované zaplacení částky 168 770 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady mzdy. Dle žalobních tvrzení účastníci uzavřeli dne 23. 9. 2016 pracovní smlouvu, na jejímž základě žalobce vykonával pro žalovanou práci na pozici technického ředitele. Za měsíce leden až červen 2017 (dále jen„ rozhodné období“) mu však žalovaná nevyplatila mzdu, a vznikl jí tak dluh ve výši 178 770 Kč. Proto byl mezi účastníky dne 26. 4. 2018 podepsán dokument nazvaný jako„ Uznání dluhu a smlouva o způsobu jeho splnění“ (dále také jen„ Uznání dluhu“), na jehož základě žalovaná tento dluh uznala co do důvodu i výše, a zavázala se jej uhradit nejpozději do 30. 6. 2018. Do podání žaloby však uhradila pouze částku 10 000 Kč, zůstatek 168 770 Kč nezaplatila, a to ani na základě písemné předžalobní výzvy k plnění. Žalobce současně požádal o přiznání zákonného úroku z prodlení, specifikovaného ve výroku I. tohoto rozsudku.

2. Žalovaná neuznala žalobou uplatněný nárok. Předně namítala, že řízení v této věci je nutno zastavit, a to jednak pro vady žaloby spočívající v nesprávném označení názvu a sídla žalované, a dále pro nedostatek pravomoci soudů České republiky věc projednat s ohledem na to, že žalovaná je zahraniční obchodní firmou sídlící ve Spojeném království Velké Británie a Severního Irska (dále jen„ Spojené království“), které vystoupilo z Evropské unie (dále jen„ EU“). Dále namítala, že za rozhodné období nevznikl žalobci nárok na úhradu mzdy, neboť pro žalovanou v tomto období práci ve skutečnosti nevykonal, a že písemné Uznání dluhu není platným právním jednáním. V podání ze dne 21. 9. 2021, které soud doručil do dispozice právního zástupce žalobce dne 7. 10. 2021, označila žalovaná Uznání dluhu za neplatné z důvodu omylu na její straně, vyvolaného žalobcem tím, že toto uznání podepsala výlučně na základě jeho předchozího ústního příslibu, že pro ni úspěšně dokončí obchodní případ s klienty z Kolumbie. To však žalobce nezajistil, v důsledku čehož mu nevznikl nárok ani na úhradu žalované částky. Dle žalované byla tedy úhrada mzdy podmíněna dokončením kolumbijského kontraktu ze strany žalobce. Úhrada částky uvedené v Uznání dluhu měla být vlastně odměnou za dokončení kontraktu s klienty z Kolumbie, a ze své podstaty se tak jednalo nikoli o uznání dluhu z pracovního poměru, ale faktickou příkazní smlouvu, kdy písemné Uznání dluhu mělo pouze zajišťující charakter. Omyl o rozhodující skutečnosti týkající se podpisu Uznání dluhu (jakož i jemu předcházejícímu obdobnému písemnému uznání dluhu ze dne 30. 6. 2017), vyvolaný žalobcem, spočíval dle žalované v tom, že žalobce ve skutečnosti neměl od počátku záměr dokončit rozjednané obchodní akvizice, tj. splnit fakticky příkaz, kterým bylo podmíněno vyplacení žalované částky, a přesto žalované toto ústně slíbil, ačkoliv věděl, že by žalovaná Uznání dluhu jinak nikdy neučinila. V závěrečném návrhu pak žalovaná uvedla, že žalobce měl tuto zahraniční zakázku realizovat v rámci pracovního vztahu, tedy již po dobu trvání jeho pracovního poměru, a jelikož tak neučinil, nesplnil dle žalované základní pracovněprávní povinnosti a nevznikl mu tak nárok na vyplacení mzdy. Proto mělo dojít mezi účastníky k ústní domluvě o dokončení kolumbijského kontraktu žalobcem po skončení pracovního poměru a následnému uzavření obou uznání dluhu.

3. Žalobce v replice nesouhlasil s procesní obranou žalované. Akcentoval, že v důsledku písemného Uznání dluhu je na žalované, aby v důsledku vyvratitelné domněnky o existenci dluhu dokázala, že pohledávka žalobce neexistuje. Přesto žalobce doložil, že pro žalovanou práci skutečně v rozhodném období vykonával. Odmítl, že by žalovanou v žalobním návrhu dostatečně neidentifikoval s tím, že navíc takové tvrzení žalované není pro výsledek sporu nijak relevantní, když je očividné, kdo je žalovaná. Z procesní opatrnosti žalobce přesto dodal, že se žalovaná pouze přejmenovala a přesídlila a její určení je jednoznačné. Za nesprávnou rovněž označil námitku žalované týkající se nepravomoci či nepříslušnosti českého soudu a s odkazem na konkretizovanou právní úpravu, jakož i smluvní ujednání mezi účastníky obsažené v pracovní smlouvě, naopak dovozoval příslušnost českého soudu rozhodovat v této pracovněprávní věci. Rovněž odmítl tvrzení žalované o podmíněnosti nároku žalobce na náhradu mzdy vykonáním dalších pracovních činností pro žalovanou v průběhu druhé poloviny roku 2017, z čehož pak žalovaná vyvozovala relativní neplatnost Uznání dluhu z důvodu údajného uvedení žalované v omyl ze strany žalobce. V této souvislosti poukázal na to, že předložené Uznání nebylo prvním uznáním dluhu žalované z titulu neuhrazené mzdy pro žalobce za rozhodné období, neboť žalovaná vystavila žalobci rovněž uznání dluhu z titulu neuhrazené mzdy již dne 30. 6. 2017, tedy dne, kdy skončil pracovní poměr mezi účastníky. Textová podoba tohoto uznání je přitom shodná s uznáním dluhu ze dne 26. 4. 2018, liší se pouze částka, termín splatnosti dluhu a datum vystavení uznání dluhu. V případě v pořadí prvního uznání činí uznávaná částka 198 770 Kč a v případě druhého uznání částku nižší 178 770 Kč, když v mezičase žalovaná uhradila žalobci částku 20 000 Kč, tudíž časově pozdější uznání bylo vystaveno na tuto nižší částku. Obě uznání dluhu shodně uvádějí, že titulem (právním důvodem) existence dluhu je pracovní poměr žalobce u žalované jako zaměstnavatele. Žalobce zdůraznil, že mu není zřejmé, jak měl uvést žalovanou v omyl. Označil za absurdní, aby zaměstnavatel opakovaně uznal existenci pohledávky zaměstnance na mzdu, pokud by byla podmíněna dalším výkonem práce, a uvedené do uznání dluhu neuvedl. Pokud žalovaná podmínila existenci pohledávky z pracovního poměru výkonem práce žalobcem po konci pracovního poměru, je tento požadavek zaměstnavatele v rozporu se zákoníkem práce, neboť neexistoval-li pracovní poměr dle pracovní smlouvy, nemohl bývalý zaměstnavatel chtít po bývalém zaměstnanci další výkon práce. Navíc dle čl. III. odst. 2 obou uznání musí být veškeré změny nebo doplňky činěny formou písemných dodatků, a to pod sankcí neplatnosti takového ujednání, které by nebylo uzavřeno v předepsané formě. Dle žalobce je tedy zřejmé, že i kdyby existovalo jakékoliv ujednání mezi stranami, které by stálo mimo písemný text uznání dluhu, bylo by neplatné. Námitku relativní neplatnosti obou uznání ze strany žalované tak žalobce označil za neoprávněnou. Rovněž namítl promlčení práva žalované uplatnit tuto námitku s tím, že žalovaná měla a mohla jako zaměstnavatel zadávající práci zaměstnanci vědět, že mu práci, která podmiňuje výplatu mzdy, zadala, a to již v okamžiku, kdy ji za trvání pracovního poměru zadala. Tedy každopádně ve dnech 30. 6. 2017 a 26. 4. 2018, z nichž pocházejí jednotlivá uznání dluhu ze strany žalované. Právo dovolat se relativní neplatnosti námitkou u soudu podléhá promlčení v obecné tříleté subjektivní promlčecí lhůtě, přičemž v daném případě počala promlčecí lhůta ke vznesení námitky relativní neplatnosti uznání dluhu pro údajné uvedení žalované v omyl o rozhodující skutečnosti běžet již dne 30. 6. 2017 ohledně prvního uznání a dne 26. 4. 2018 ohledně druhého uznání. Žalovaná však námitku relativní neplatnosti poprvé uplatnila svým podáním ze dne 21. 9. 2021, tedy opožděně po uplynutí promlčecí lhůty, která uplynula v prvém případě dne 30. 6. 2020 a ve druhém případě dne 26. 4. 2021. Dle žalobce by tak k ní nemělo být přihlíženo.

4. Z úplného výpisu z obchodního rejstříku, vedeného Městským soudem v Praze, oddíl A, vložka [číslo], ze dne [datum], soud zjistil, že odštěpný závod žalované byl dne 16. 8. 2016 zapsán pod označením [právnická osoba], a právní formou [právnická osoba] zahraniční právnické osoby. Vymazán z obchodního rejstříku byl dne 6. 9. 2021, přičemž jeho posledním sídlem byla adresa [adresa], [PSČ] [obec a číslo]. V rozhodném období, resp. od 16. 8. 2016 do 23. 12. 2020, byl vedoucím odštěpného závodu [jméno] [příjmení], zřizovatelem byla zahraniční osoba: [příjmení] [jméno] [příjmení], registrační číslo: [anonymizována tři slova], sídlem [adresa], [číslo] [příjmení] [příjmení], Spojené království (v období od 16. 8. 2016 do 23. 12. 2020), poté pod označením [příjmení] [jméno] [příjmení], sídlem [adresa], [anonymizována tři slova], Spojené království. Statutárním orgánem zřizovatele - zahraniční osoby byl jednatel [jméno] [příjmení] (v době od 16. 8. 2016 do 6. 9. 2021) + další dva zahraniční jednatelé (celkem tři jednatelé). Rozhodnutím zřizovatele, [právnická osoba] LTD, sídlem [adresa], [anonymizována tři slova], Spojené království, registrační číslo: [anonymizována tři slova], zapsané v Obchodním rejstříku pro Anglii a Wales pod [číslo] ze dne 23. 8. 2021 došlo k ukončení činnosti a zrušení odštěpného závodu zahraniční právnické osoby [právnická osoba], a to s účinností ke dni 31. 8. 2021. Z internetového výpisu z cizozemského obchodního rejstříku„ Companies House“ soud zjistil, že ke změně názvu žalované a jejího sídla, při nezměněném registračním čísle, došlo v zahraničí ke dni 20. 6. 2020. Z výše cit. výpisů bylo tedy zjištěno, že žalobce v podané žalobě (dne 7. 12. 2020) označil žalovanou názvem a sídlem shodným s jejím názvem a sídlem uvedeným v českém obchodním rejstříku až do 20. 12. 2020. Ostatně, i sama žalovaná se pod svým původním názvem i sídlem označovala ještě v podáních ze dne 18. 12. 2020 a 22. 1. 2021, adresovaných soudu, jakož i v plné moci udělené advokátu k zastupování v tomto sporu dne 17. 12. 2020. Pod novým názvem a sídlem se poprvé identifikovala až v podání ze dne 1. 4. 2021, a takto pak opravil nový název a sídlo žalované i žalobce ve svém podání ze dne 22. 4. 2021. Soud nemá pochyb o tom, že žalovanou je od počátku tohoto řízení žalovaná označená v záhlaví rozsudku, která byla zřizovatelem odštěpného závodu v České republice, jenž byl vymazán z českého obchodního rejstříku až v průběhu tohoto řízení.

5. Na základě výše uvedeného, kdy žalobce jednak v podané žalobě označil žalovanou v souladu s jejím názvem a sídlem uvedeným v českém obchodním rejstříku odštěpného závodu žalované, a následně v průběhu řízení označoval žalovanou ve shodě s jejím změněným názvem a sídlem dle britského obchodního rejstříku, přičemž od počátku identifikoval žalovanou jejím konstantním registračním číslem, a je tudíž nepochybné, kdo je účastníkem řízení na straně žalované, a není možné jej zaměnit s jinou osobou, soud neshledal podmínky pro postup dle ust. § 104 odst. 1 věta první či odst. 2 věta třetí o. s. ř. a tudíž ani důvodným požadavek žalované na zastavení řízení.

6. Vzhledem k tomu, že v této věci jde o spor s mezinárodním prvkem, když jeden ze subjektů daného soukromoprávního vztahu má vztah k cizímu státu (žalovaná je právnickou osobou se sídlem ve Spojeném království), soud hodnotil, zda je dána pravomoc českých soudů věc projednat a rozhodnout, případně zda pro nedostatek této pravomoci je na místě řízení zastavit dle ust. 104 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v platném znění (dále jen„ o. s. ř.“), jak namítala žalovaná s odůvodněním, že Spojené království vystoupilo z EU. S ohledem na zásadu přednostní aplikace práva EU nelze na věc použít ust. § 6 odst. 1 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém, v platném znění (dále jen„ ZMPS“), podle kterého pravomoc českých soudů je dána, jestliže je podle procesních předpisů pro řízení místně příslušný soud na území České republiky, pokud z ustanovení tohoto zákona nebo jiného právního předpisu nevyplývá něco jiného, což ostatně samotný ZMPS reflektuje v ust. § 2, podle něhož se jej použije v mezích přímo použitelných ustanovení práva EU. Podle čl. 288 Smlouvy o fungování Evropské unie (v konsolidovaném znění) pro výkon pravomocí EU přijímají orgány nařízení, směrnice, rozhodnutí, doporučení a stanoviska. Nařízení mají obecnou působnost a jsou závazné v celém rozsahu a přímo použitelné ve všech členských státech. Ve smyslu čl. 67 odst. 1 písm. a) Dohody o vystoupení Spojeného království z EU a Evropského společenství pro atomovou energii 2019 384 I/01 (dále jen„ Dohody“), se pro posouzení příslušnosti soudu, mimo dalších unijních předpisů, použijí pro řízení zahájená před koncem přechodného období ustanovení týkající se určení příslušnosti obsažená v nařízení (EU) č. 1215/2012. Podle čl. 126 Dohody začíná přechodné období dnem vstupu této dohody v platnost a končí dnem 31. 12 2020. Žaloba v této věci byla podána dne 7. 12. 2020, tj. před skončením platnosti Dohody, a soud proto na daný spor aplikoval nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012 (dále jen„ Brusel I bis). Ve smyslu čl. 20 a čl. 21 odst. 1 Brusel I bis může být zaměstnavatel, který má bydliště v některém členském státě, žalován ve věcech týkajících se individuálních pracovních smluv: a) u soudů členského státu, v němž má bydliště, nebo b) v jiném členském státě, a to i) u soudu místa, kde nebo odkud zaměstnanec obvykle vykonává svou práci, nebo u soudu místa, kde svou práci obvykle vykonával naposledy, nebo ii) jestliže zaměstnanec obvykle nevykonává nebo nevykonával svou práci v jediné zemi, u soudu místa, kde se nachází nebo nacházela provozovna, která zaměstnance přijala do zaměstnání. Dle čl. 23 bod Brusel I bis je možné odchýlit se od výše uvedeného pouze dohodou 1) uzavřenou po vzniku sporu, nebo 2) umožňující zaměstnanci podat žalobu u jiných soudů než těch, které jsou uvedeny shora. Dle čl. 25 odst. 1 Brusel I bis bez ohledu na bydliště stran, dohodnou-li se tyto strany, že v již vzniklém nebo budoucím sporu z určitého právního vztahu má příslušnost soud nebo soudy některého členského státu, je příslušný soud nebo soudy tohoto státu, pokud tato dohoda není z hlediska své věcné platnosti podle práva tohoto členského státu neplatná. Pokud se strany nedohodnou jinak, je tato příslušnost výlučná. Dle § 87 písm. c) o. s. ř.), vedle obecného soudu žalovaného, popřípadě vedle soudu uvedeného v § 85a, je k řízení příslušný také soud, v jehož obvodu je umístěna organizační složka závodu fyzické nebo právnické osoby, která je žalovanou, týká-li se spor této složky. V daném případě si účastníci v pracovní smlouvě dojednali ve smyslu čl. 23 Brusel I bis, že v případě sporu rozhodne věcně a místně příslušný soud České republiky. Tato dohoda v souladu s čl. 25 odst. 1 Brusel I bis stanoví mezinárodní příslušnost (pravomoc) tuzemského soudu. K uvedenému soud doplňuje, že daná dohoda není v rozporu s ust. § 89a o. s. ř., které stanoví, že dohodu o místní příslušnosti jiného soudu prvního stupně lze sjednat pouze mezi podnikateli ve věcech vyplývajících z podnikatelské činnosti, neboť založení pravomoci soudu nebo soudů určitého státu je v dané situaci prioritní. Teprve následně se lze zabývat otázkou, zda daná doložka založila rovněž místní příslušnost konkrétního soudu (k tomu viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 1860/2015). S ohledem na výše uvedené je založena pravomoc českých soudů k rozhodnutí v této věci, a to dle čl. 67 a 126 Dohody a dle čl. 23 a 25 Brusel I bis, jakož jsou splněny i podmínky pro založení místní příslušnosti zdejšího soudu k projednání a rozhodnutí věci dle ust. § 87 písm. c) o. s. ř., když organizační složka žalované měla ke dni podání žaloby své sídlo v obvodu Prahy 6. Jako obiter dictum soud dodává, že pravomoc zdejšího soudu by byla založena i bez uzavření dohody o mezinárodní příslušnosti, neboť v pracovní smlouvě byl určen výkon práce na území České republiky, přičemž dle čl. 21 Brusel I bis může být zaměstnavatel žalován u soudu místa, kde nebo odkud zaměstnanec obvykle vykonává svou práci (viz bod 9. rozsudku).

7. Při jednání dne [datum] účastníci učinili nesporným, že žalobce byl na základě pracovní smlouvy ze dne 23. 9. 2016 zaměstnancem žalované na pozici technického ředitele, kdy jeho pracovní poměr byl sjednán na dobu určitou, přičemž trval od 23. 9. 2016 do 30. 6. 2017, kdy uplynula sjednaná doba jeho trvání. Dále bylo nesporným, že žalovaná podepsala Uznání dluhu ze dne 26. 4. 2018 a žalobci vystavila potvrzení o zaměstnání žalobce ze dne 30. 6. 2017. Dále bylo nesporným, že přímým nadřízeným žalobce byl [jméno] [příjmení], který byl v rozhodném období současně vedoucím odštěpného závodu žalované a podepsal za ni Uznání dluhu. Dále bylo nesporným, že žalované byla doručena písemná předžalobní výzva k plnění, na kterou ničeho neplnila.

8. Při jednání dne [datum] žalovaná učinila nesporným, že dle prvního uznání dluhu ze dne 30. 6. 2017 písemně uznala dluh vůči žalobci v částce 198 770 Kč, jakož i to, že po tomto uznání zaplatila žalobci z uznaného dluhu částku 20 000 Kč. Dále nesporovala, že z titulu druhého Uznání dluhu zaplatila žalobci částku 10 000 Kč.

9. Pracovní smlouvou ze dne 23. 9. 2016 bylo prokázáno, že žalovaná, za kterou jednal odštěpný závod, uzavřela se žalobcem uvedeného dne pracovní smlouvu, na jejímž základě byl sjednán pracovní poměr žalobce u žalované na dobu určitou od 23. 9. 2016 do 30. 6. 2017, a to ve funkci technického ředitele s ujednanou měsíční mzdou dle mzdového výměru a místem výkonu práce v České republice, pravidelné pracoviště Praha (viz čl. I. a III. pracovní smlouvy). V čl. 8, body 8.2 a 8.3, této pracovní smlouvy bylo mimo jiné dohodnuto, že tato smlouva a vztahy z ní vyplývající se řídí právním řádem České republiky, zejména ustanoveními zákoníku práce (bod 8.2 pracovní smlouvy), a že v případě sporů souvisejících s pracovní smlouvou, se účastníci vždy pokusí o smírné řešení s tím, že nedojde-li k němu, rozhodne o sporu místně a věcně příslušný soud v České republice (bod 8.3 pracovní smlouvy).

10. Potvrzením o zaměstnání ze dne 30. 6. 2017, vystaveným žalovanou, resp. odštěpným závodem žalované, bylo prokázáno, že žalobce byl na základě pracovního poměru zaměstnancem žalované v období od 23. 9. 2016 do 30. 6. 2017, a to ve funkci technického ředitele, s průměrným měsíčním výdělkem 45 153 Kč hrubého a 33 166 Kč čistého s tím, že pracovní poměr byl ukončen dle § 65 zákoníku práce (doba určitá).

11. Listinou pod označením„ Uznání dluhu a smlouva o způsobu jeho splnění“ ze dne 26. 4. 2018, na jejímž základě žalobce uplatnil podanou žalobou svůj peněžitý nárok, bylo prokázáno, žalovaná písemně prohlásila a uznala co do důvodu vzniku a výše svůj dluh vůči žalobci ve výši 178 770 Kč sestávající z nevyplacených mezd za měsíce leden až červen s upřesněním, že se jedná o dluh vyplývající z pracovní smlouvy uzavřené mezi účastníky ze dne 23. 9. 2016, na základě které žalobce pracoval u žalované na pozici obchodního ředitele a žalovaná se zavázala za práci mu vyplácet mzdu, kterou však neuhradila řádně a včas za měsíce leden až červen (viz čl. I. Uznání dluhu). V čl. II. se účastníci dohodli na tom, že dluh v uvedené výši žalovaná uhradí nejpozději do konce měsíce června 2018. V čl. III. bylo dohodnuto, že Uznání může být měněno nebo doplňováno pouze formou písemných dodatků podepsaných oběma účastníky s tím, že jinak jsou změny neplatné. Dále bylo oběma stranami prohlášeno, že toto uznání je vyjádřením jejich svobodné a vážné vůle. Předmětné Uznání dluhu neobsahuje žádné ujednání účastníků, ani jejich případné jednostranné prohlášení, o podmíněnosti úhrady uznaného dluhu, natož pak, že by uznaná částka 178 770 Kč měla být žalovanou uhrazena teprve poté, co žalobce pro ni provede, popř. dokončí jakýkoliv rozjednaný obchodní kontrakt. Tímto listinným důkazem bylo tedy prokázáno, že žalovaná jako bývalý zaměstnavatel nepodmíněně uznala existenci svého dluhu vůči žalobci coby bývalému zaměstnanci z titulu jeho pracovního poměru u ní.

12. Dříve vyhotovenou listinou pod označením„ Uznání dluhu a smlouva o způsobu jeho splnění“ ze dne 30. 6. 2017 (která není podkladem uplatněného žalobního nároku) bylo prokázáno, že uvedeného dne účastníci uzavřeli smlouvu obdobného znění jako pozdější Uznání dluhu s tím, že v tomto dokumentu žalovaná uznala co do stejného důvodu vzniku a do výše 198 770 Kč svůj dluh vůči žalobci z titulu nevyplacených mezd za totéž rozhodné období, který se zavázala žalobci uhradit do konce měsíce srpna.

13. Výše uvedenými listinnými důkazy (pod body 11. a 12. rozsudku) ve spojení s nesporným prohlášením účastníků o tom, že žalovaná po prvním písemném uznání dluhu ze dne 30. 6. 2017 uhradila žalobci na uznaný dluh částku 20 000 Kč, bylo tedy prokázáno, že ke dni 26. 4. 2018 žalovaná dlužila žalobci na jeho mzdě za rozhodné období částku ve výši 178 770 Kč, kterou se mu dle písemného Uznání dluhu zavázala uhradit nejpozději do 30. 6. 2018. Na tento dluh pak žalovaná, rovněž dle nesporného prohlášení účastníků, uhradila do podání žaloby částku 10 000 Kč, tudíž neuhrazený zůstatek činil 168 770 Kč.

14. Žalobce, ač nezatížen důkazním břemenem, přesto prokázal, že v rozhodném období pro žalovanou fakticky práci vykonával. Tuto skutečnost prokazuje, mimo shora citovaného potvrzení žalované o zaměstnání ze dne 30. 6. 2017, i kopie displeje pracovní e-mailové schránky žalobce za uvedené období, z níž vyplývá 837 individuálních zpráv (doručených a odeslaných) v průběhu trvání pracovního poměru žalobce u žalované v době od 1. 1. 2017 do 30. 6. 2017.

15. E-mailem žalobce ze dne 24. 10. 2017 bylo prokázáno, že žalobce vyzval žalovanou k zaplacení dlužné mzdy ve výši 198 770 Kč v souladu s prvním uznáním dluhu ze dne 30. 6. 2017. V e-mailu poukázal na splatnost dluhu ke dni 31. 8. 2017, jakož i na to, že byl opakovaně telefonicky ujišťován o alespoň částečné úhradě, k čemuž však nedošlo. Dalším e-mailem ze dne 16. 4. 2018 se žalobce dotazoval u [jméno] [příjmení], zda v jeho věci došlo k něčemu novému, přičemž poukázal na to, že i přes slib žalované nebyly žalobci poslány peníze ani aktualizované uznání dluhu (viz cit. e-mail ze dne 16. 4. 2018). Z obsahu této e-mailové komunikace se nijak nepoddává, že by žalobce měl jakkoliv uvést žalovanou v omyl ohledně svého požadavku na výplatu dlužné mzdy, a naopak je z ní zjevné, že Uznání dluhu ze dne 28. 4. 2018 ze strany žalované bylo reakcí na cit. e-mail žalobce ze dne 16. 4. 2018, v němž upozorňoval na absenci úhrady peněz i aktualizovaného uznání dluhu.

16. SMS komunikací mezi žalobcem a [jméno] [příjmení] za období od 14. 11. 2018 do 23. 7. 2020 bylo prokázáno, že žalobce urgoval žalovanou, prostřednictvím [jméno] [příjmení], o úhradu uznaného dluhu, upozorňoval na uplynutí splatnosti dluhu, žádal o aktualizované uznání dluhu (SMS z [datum] a urgující SMS ze dne [datum]), přičemž žalovaná prostřednictvím [jméno] [příjmení] v reakci sdělovala různé logistické a obdobné problémy. O podmíněnosti úhrady dlužné mzdy výkonem či dokončením jakékoliv práce žalobce pro ni se ani v této poměrně rozsáhlé SMS komunikaci nezmínila.

17. Předžalobní výzvou ze dne 26. 11. 2020 bylo prokázáno, že žalobce prostřednictvím své právní zástupkyně písemně vyzval žalovanou k úhradě dlužné částky ve výši 168 770 Kč, jejíž splatnost nastala koncem měsíce června 2018, a to ve lhůtě do 4. 12. 2020 z titulu nevyplacené mzdy za měsíce leden až červen 2017 ve výši 178 770 Kč, na kterou žalovaná ke dni podání předžalobní výzvy uhradila pouze částku ve výši 10 000 Kč, a to i přes písemné uznání tohoto dluhu ze strany žalované. Podacími lístky ze dne 26. 11. 2020 pak bylo prokázáno, že právní zástupce žalobce adresoval tuto předžalobní výzvu jak odštěpnému závodu žalované, tak přímo žalované.

18. E-mailem žalobce ze dne 7. 11. 2019 pod označením [anonymizováno] project (doloženým žalovanou) bylo prokázáno pouze to, že žalobce uvedeného dne přeposlal žalované e-mailovou zprávu kolumbijské společnosti v anglickém znění, přičemž ve svém průvodním e-mailu současně uvedl, že přeposílaný e-mail je nezajímavý. Tímto listinným důkazem bylo tedy prokázáno pouze to, že žalobce po skončení pracovního poměru u žalované informoval žalovanou o nezajímavosti kolumbijského projektu, nikoli však, že by pro ni vyvíjel pracovněprávní či jinou činnost, jež by podmiňovala úhradu uznané dlužné mzdy.

19. Jediným důkazem, který nepřímo podporoval sporné tvrzení žalované o podmíněnosti úhrady dlužné mzdy, byla svědecká výpověď [jméno] [příjmení], který byl v období od srpna 2016 do prosince 2020 vedoucím odštěpného závodu žalované a přímým nadřízeným žalobce. Tento svědek vypověděl, že podstatou obou uznání dluhu byla ústní dohoda s žalobcem, že mu bude uznání podepsáno v případě, že provede obchodní případ pro žalovanou v Kolumbii, že jej dotáhne, což se však nestalo. K popisu okolností zakázky v Kolumbii uvedl, že zakázka ve prospěch žalované se nakonec nerealizovala, neboť podmínky této zakázky byly pro žalovanou nevýhodné. Svědek dále vypověděl, že u žalované panovala nespokojenost s pracovní činností žalobce, neboť za celou dobu jeho působnosti u žalované se nerealizoval žádný obchodní případ. Zakázka pro Kolumbii se měla realizovat ve druhé polovině roku 2018, předcházela ji příprava. Svědek dostal informaci od svého bratra, že zakázka pro Kolumbii je připravena a že má tedy uznání podepsat. Ke kontrole pracovní docházky zaměstnanců u žalované svědek vypověděl, že každý zaměstnanec si vytvořil tabulkový list, v němž doplňoval svou docházku, přičemž ve vztahu k žalobci takový tabulkový list podepisoval buď svědek anebo jeho bratr, [jméno] [příjmení], tehdejší ředitel [příjmení] [jméno] [příjmení], nyní [příjmení] [jméno] [příjmení]. Následně pak zaměstnanec výkaz takto odpracovaných a potvrzených hodin sám zasílal mzdové účetní žalované. Po předložení evidence pracovní docházky žalobce za rozhodné období si svědek nebyl schopen vybavit, zda tuto evidenci podepisoval, vyslovil domněnku, že asi ne. Touto svědeckou výpovědí má tedy soud za prokázáno pouze to, že žalobce měl v rámci své pracovní činnosti na pozici technického ředitele provést pro žalovanou zahraniční obchodní zakázku, která byla připravena, avšak k její předpokládané realizaci ve druhé polovině roku 2018, tj. více než jeden rok po skončení pracovního poměru žalobce u žalované, a rovněž ani následně nedošlo, a to v důsledku nevýhodnosti podmínek této zakázky pro žalovanou. Tedy k nedokončení kolumbijského kontraktu, jehož realizací ze strany žalobce měla být podmíněna výplata dlužné mzdy, nedošlo v důsledku nečinnosti žalobce, nýbrž výlučně v důsledku nevýhodných podmínek tohoto obchodního případu pro žalovanou. Ani ohledně faktického výkonu pracovní činnosti žalobce pro žalovanou v rozhodném období a evidence jeho pracovní docházky v témže období, neprokázala svědecká výpověď sporné tvrzení žalované o tom, že pro ni žalobce v období leden až červen 2017 nepracoval. V tomto směru svědek výslovně potvrdil, že u žalované panovala nespokojenost s jeho pracovní činností a že žalobce nerealizoval žádný obchodní případ, tedy potvrdil, že žalobce pro žalovanou pracoval, byť dle jeho názoru neuspokojivě. Ohledně pracovní docházky žalobce v rozhodném období pak svědek, jakožto přímý nadřízený žalobce, rovněž nepotvrdil, že by zcela jednoznačně nezkontroloval, resp. nepodepsal evidenci pracovní doby a docházky žalobce, když v tomto směru si svědek uvedenou skutečnost nevybavil, resp. vyslovil pouhou domněnku, že evidenci asi nepodepsal. Nejedná se tedy o jednoznačné prohlášení a potvrzení uvedené sporné skutečnosti tvrzené žalovanou.

20. Samotnou Evidencí pracovní doby a docházky žalobce za rozhodné období leden až červen 2017, doloženou žalobcem, pak bylo prokázáno pouze to, že je v ní strojopisem vypsána pravidelná pracovní docházka žalobce do zaměstnání u žalované. Na těchto evidenčních listech absentují podpisy, resp. jejich schválení ze strany žalované coby zaměstnavatele, a pro účely tohoto řízení se tak jedná o nerozhodné důkazy, které nemohou prokazovat žádné právně významné skutečnosti. Tedy, samozřejmě, ani tvrzení žalované o tom, že žalobce v rozhodném období práci pro žalovanou ve skutečnosti nevykonal.

21. Rovněž tak ani z ostatních provedených důkazů (další e-mailová korespondence doložená žalobcem) soud nezjistil žádné podstatné skutečnosti pro rozhodující skutková zjištění a právní závěry v projednávané věci, a proto je nehodnotil.

22. Vzhledem k nesporné existenci uznání dluhu ze dne 26. 4. 2018 a přesunu důkazního břemene na žalovanou, soud v průběhu řízení procesně poučil žalovanou dle ust. § 118a o. s. ř. o nutnosti označit důkazy, prokazující její sporné tvrzení o tom, že uznaný dluh nevznikl, popř. zanikl, s tím, že neučiní-li tak, neunese ohledně tohoto sporného tvrzení v řízení důkazní břemeno. Žalovaná však mimo e-mailu ze dne 7. 11. 2019 a výslechu svědka [jméno] [příjmení] jiné důkazy neoznačila, a ohledně tohoto rozhodujícího tvrzení tak neunesla důkazní břemeno, resp. nevyvrátila domněnku existence uznaného dluhu vůči žalobci z titulu nevyplacených mezd za rozhodné období v době uznání.

23. Na základě nesporných prohlášení účastníků a provedeného dokazování lze tedy o skutkovém stavu věci učinit závěr, podle kterého byl žalobce na základě pracovního poměru, sjednaného pracovní smlouvu ze dne 23. 9. 2016 na dobu určitou, zaměstnancem žalované v období od 23. 9. 2016 do 30. 6. 2017 na pozici technického ředitele s průměrným měsíčním výdělkem ve výši 45 153 Kč hrubého a 33 166 Kč čistého, přičemž jeho pracovní poměr u žalované skončil uplynutím sjednané doby jeho trvání, tj. ke dni 30. 6. 2017. Za rozhodné období trvání pracovního poměru, tj. od 1. 1. 2017 do 30. 6. 2017, žalovaná nevyplatila žalobci sjednanou mzdu, což písemně uznala nejdříve dne 30. 6. 2017 a následně dne 26. 4. 2018, kdy uznala co do důvodu a výše svůj dluh vůči žalobci z titulu nevyplacených mezd za měsíce leden až červen 2017, a to v prvním uznání ve výši 198 770 Kč, a po proběhlé částečné úhradě dluhu 20 000 Kč, ve druhém uznání ve výši 178 770 Kč, který se zavázala žalobci uhradit nejpozději do 30. 6. 2018. Na takto uznaný dluh ve výši 178 770 Kč žalovaná do podání žaloby zaplatila 10 000 Kč, přičemž zůstatek ve výši 168 770 Kč neuhradila ani na základě písemné předžalobní výzvy k plnění. Obě písemná uznání dluhu nepodmiňují vyplacení dlužné mzdy dokončením jakékoliv obchodní zakázky ze strany žalobce pro žalovanou po skončení pracovního poměru; kolumbijský kontrakt se nerealizoval výlučně v důsledku jeho nevýhodných podmínek pro žalovanou. Žalovaná neprokázala, že by pro ni žalobce v rozhodném období nevykonával pracovní činnost sjednanou dle pracovní smlouvy, ani že by žalovanou při uznání dluhu uvedl v omyl. Námitku relativní neplatnosti Uznání dluhu z důvodu tvrzeného uvedení žalované v omyl ze strany žalobce o rozhodující skutečnosti vznesla žalovaná poprvé v podání ze dne 21. 9. 2021, které bylo doručeno právnímu zástupci žalobce dne 7. 10. 2021.

24. Podle ust. § 2 odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, v platném znění (dále jen „zákoník práce“), závislou prací je práce, která je vykonávána ve vztahu nadřízenosti zaměstnavatele a podřízenosti zaměstnance, jménem zaměstnavatele, podle pokynů zaměstnavatele a zaměstnanec ji pro zaměstnavatele vykonává osobně. Podle odstavce 2 musí být závislá práce vykonávána za mzdu, plat nebo odměnu za práci, na náklady a odpovědnost zaměstnavatele, v pracovní době na pracovišti zaměstnavatele, popřípadě na jiném dohodnutém místě.

25. Podle ust. § 3 zákoníku práce může být závislá práce vykonávána výlučně v základním pracovněprávním vztahu, není-li upravena zvláštními právními předpisy. Základními pracovněprávními vztahy jsou pracovní poměr a právní vztahy založené dohodami o pracích konaných mimo pracovní poměr.

26. Podle ust. § 33 odst. 1 zákoníku práce se pracovní poměr zakládá pracovní smlouvou mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem, není-li v tomto zákoně dále stanoveno jinak.

27. Podle ust. § 4 zákoníku práce se pracovněprávní vztahy řídí tímto zákonem; nelze-li použít tento zákon, řídí se občanským zákoníkem, a to vždy v souladu se základními zásadami pracovněprávních vztahů.

28. Podle ust. § 2053 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v platném znění (dále jen „o. z.“), uzná-li někdo svůj dluh co do důvodu i výše prohlášením učiněným v písemné formě, má se za to, že dluh v rozsahu uznání v době uznání trvá.

29. Podle ust. § 583 o. z., jednal-li někdo v omylu o rozhodující okolnosti a byl-li v omyl uveden druhou stranou, je právní jednání neplatné.

30. Podle ust. § 610 odst. 1 věta první o. z., k promlčení soud přihlédne, jen namítne-li dlužník, že je právo promlčeno.

31. Podle ust. § 611 o. z. se promlčují všechna majetková práva s výjimkou případů stanovených zákonem. Jiná práva se promlčují, pokud to zákon stanoví.

32. Podle ust. § 619 odst. 1 a 2 o. z., jedná-li se o právo vymahatelné u orgánu veřejné moci, počne promlčecí lhůta běžet ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno poprvé. Právo může být uplatněno poprvé, pokud se oprávněná osoba dozvěděla o okolnostech rozhodných pro počátek běhu promlčecí lhůty, anebo kdy se o nich dozvědět měla a mohla.

33. Podle ust. § 629 odst. 1 o. z. promlčecí lhůta trvá tři roky.

34. Podle ust. § 133 o. s. ř. skutečnost, pro kterou je v zákoně stanovena domněnka, jež připouští důkaz opaku, má soud za prokázánu, pokud v řízení nevyšel najevo opak.

35. Po právním zhodnocení dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná. V řízení bylo prokázáno, resp. nebylo sporu o tom, že písemným Uznání dluhu ze dne 26. 4. 2018, na jehož základě žalobce uplatnil žalobní nárok, žalovaná uznala co do důvodu a výše svůj dluh vůči žalobci z titulu nevyplacené mzdy za rozhodné období 6 měsíců trvání pracovního poměru žalobce u žalované v celkové částce 178 770 Kč, který se mu zavázala uhradit nejpozději do 30. 6. 2018, a z něhož do podání žaloby uhradila částku 10 000 Kč. Vzhledem k tomu, že zákoník práce neobsahuje samostatnou úpravu uznání dluhu, řídí se v souladu s ust. § 4 zákoníku práce uznání dluhu v pracovněprávních vztazích ustanovením § 2053 o. z. Prohlášení o uznání dluhu podle cit. ust. § 2053 o. z. představuje jednostranné právní jednání dlužníka adresované věřiteli, což však nebrání tomu, aby prohlášení o uznání dluhu bylo učiněno ve smlouvě uzavřené mezi dlužníkem a věřitelem, jak tomu bylo v daném případě. Předmětné Uznání dluhu bylo učiněno v písemné formě a obsahuje, kromě obecných náležitostí předepsaných pro právní jednání ve smyslu ust. § 545 a násl. o. z., uvedení důvodu dluhu a jeho výše, tedy všechny podstatné náležitosti ve smyslu ust. § 2053 o. z. Žalovaná zpochybnila platnost tohoto Uznání dluhu a v průběhu řízení, konkrétně podáním ze dne 21. 9. 2021, doručeným žalobci dne 7. 10. 2021, uplatnila námitku relativní neplatnosti Uznání dluhu (jakož i předchozího uznání dluhu ze dne 30. 6. 2017, které však není podkladem žalobního nároku), a to z důvodu tvrzeného uvedení žalované v omyl ze strany žalobce o rozhodující okolnosti ve smyslu ust. § 583 o. z. Vůči právu žalované dovolat se relativní neplatnosti Uznání dluhu vznesl žalobce námitku promlčení dle ust. § 610 odst. 1 o. z. Soud proto hodnotil, zda došlo či nikoliv k promlčení uvedeného práva žalované dovolat se relativní neplatnosti Uznání dluhu, když ve smyslu ust § 611 o. z. se promlčují všechna majetková práva, a dle ustálené rozhodovací praxe soudů není pochyb o tom, že právo dovolat se relativní neplatnosti právního jednání promlčení podléhá (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 948/2006 ze dne 15. 2. 2007, sp. zn. 32 Cdo 2076/2013 ze dne 17. 6. 2015 nebo sp. zn. 32 Cdo 4939/2017 ze dne 8. 1. 2018). Právo na vznesení námitky relativní neplatnosti právního jednání se dle ust. § 629 odst. 1 o. z. promlčuje v obecné tříleté subjektivní promlčecí lhůtě, která dle ust. § 619 o. z. počíná běžet ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno poprvé, tj. kdy se oprávněná osoba dozvěděla o okolnostech rozhodných pro počátek běhu promlčecí lhůty, anebo kdy se o nich dozvědět měla a mohla. V daném případě se soud ztotožňuje s argumentací žalobce, že žalovaná coby zaměstnavatel zadávající práci žalobci coby zaměstnanci nejen měla a mohla, nýbrž i musela vědět o tom, že žalobci zadala práci, jejímž výkonem podmínila výplatu mzdy, a to již v okamžiku, kdy ji za trvání pracovního poměru zadala, přičemž ohledně předmětného Uznání dluhu o tom musela vědět nejpozději v okamžiku jeho uzavření, tj. ke dni 26. 4. 2018. Tímto dnem počala běžet tříletá promlčecí lhůta dle ust. § 629 odst. 1 o. z., jejíž běh skončil 26. 4. 2021. Jelikož žalovaná uplatnila námitku relativní neplatnosti Uznání dluhu pro jednání v omylu poprvé až v podání ze dne 21. 9. 2021, které se dostalo do dispozice žalobce dne 7. 10. 2021 (tedy v průběhu promlčecí doby se vůči žalobci nedovolala relativní neplatnosti), nelze než dospět k závěru, že se její právo dovolat se neplatnosti tohoto právního jednání promlčelo. V situaci, kdy žalobce vznesl námitku promlčení, soud k žalovanou namítané relativní neplatnosti nepřihlížel.

36. Uznání dluhu ze dne 26. 4. 2018, které bylo učiněno v obligatorní písemné formě a rovněž obsahuje všechny podstatné náležitosti vymezené v § 2053 o. z., soud shledal platným právním jednáním, neboť žalovaná jako jednající v něm zcela určitě, bez jakýchkoliv pochybností, výslovně projevila svou vůli uznat vůči žalobci dluh z titulu řádně a včas nevyplacených mezd za rozhodné období trvání pracovního poměru žalobce a ve výši odpovídající těmto nevyplaceným mzdám, a takto uznaný dluh žalobci uhradit nejpozději do 30. 6. 2018 (§ 555 odst. 1 o. z.). Úmysl (záměr) žalované projevit tuto vůli tak byl v řízení prokázán obsahem listiny o Uznání dluhu (§ 556 odst. 1 o. z.), z něhož jednoznačně vyplývá, z jakého konkrétního právního důvodu žalovaná dluh uznala a v jaké konkrétní výši. Úhrada dlužné mzdy nebyla v písemném Uznání dluhu ničím podmíněna a její případné následné ústní podmínění výkonem další práce žalobce pro žalovanou po skončení jeho pracovního poměru u žalované a spočívající v dokončení obchodního kontraktu by bylo v rozporu se zákoníkem práce (§ 3 a § 33 odst. 1 zákoníku práce). Nad to by bylo neplatné i pro rozpor s čl. III. odst. 2 Uznání dluhu z důvodu nedodržení sjednané písemné formy.

37. Uznání dluhu je samostatným zajišťovacím institutem; zajišťovací funkci plní tím, že zakládá vyvratitelnou právní domněnku existence (trvání) dluhu v době uznání. Důsledkem uznání dluhu je přesun důkazní povinnosti (důkazního břemene) z žalobce na žalovanou, která jako dlužník musí prokázat, že uznaný dluh nevznikl, popř. zanikl (neexistuje). V rovině procesního práva vyvratitelná domněnka nachází svůj odraz v ust. § 133 o. s. ř., které určuje, že pokud v řízení nevyšel najevo opak, platí za prokázanou skutečnost, pro kterou je v zákoně stanovena domněnka; pouhá, třebas i závažná pochybnost o tom, zda existuje skutečnost, které svědčí právní domněnka, tedy nestačí k tomu, aby tato skutečnost nebyla považována za prokázanou. Skutečnost, které svědčí vyvratitelná právní domněnka, není předmětem procesního dokazování a nebyla-li v řízení domněnka existence uznaného závazku vyvrácena, soud musí mít podle ust. § 133 o. s. ř. skutečnost za prokázanou (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2000 sp. zn. 29 Cdo 2854/99, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2001 sp. zn. 29 Cdo 633/2000, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2003 sp. zn. 29 Odo 180/2003, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2004 sp. zn. 32 Odo 1160/2003 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2012 sp. zn. 33 Cdo 2206/2010). Uznání dluhu tedy není samostatným zavazovacím důvodem a existuje-li právní důvod plnění, není uznáním dluhu nahrazen (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2011 sp. zn. 33 Cdo 1368/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012 sp. zn. 28 Cdo 344/2012 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2011 sp. zn. 33 Cdo 897/2010).

38. Právním důvodem existence žalovanou uznaného dluhu byl pracovněprávní poměr žalobce u žalované a výkon jeho práce ve funkci obchodního (technického) ředitele v rozhodném období. Bylo tedy na žalované vyvrátit zákonnou domněnku existence uznaného dluhu v rozsahu žalované částky představující zůstatek nevyplacené mzdy žalobce za rozhodné období. Žalovaná však neunesla důkazní břemeno ohledně svého tvrzení, že uznaný dluh nevznikl, tedy neprokázala, že pro ni žalobce práci v rozhodném období ve skutečnosti nevykonal. Soud proto vycházel z faktu, že žalobce pro žalovanou v rozhodném období práci skutečně vykonal, jako z prokázané skutečnosti (navíc žalobce, ač nezatížen důkazním břemenem, tuto fakticitu výkonu práce v řízení doložil, jak vyplývá ze skutkových zjištění shora). Za výkon závislé práce žalobce vykonávané v základním pracovněprávním vztahu, v daném případě v pracovním poměru založeném pracovní smlouvou, tak žalobci náleží mzda (viz § 2 odst. 2 a § 109 a násl. zákoníku práce), která je chráněným nárokem každého zaměstnance a zaměstnavatel je povinen ji platit (srov. § 2 odst. 2 a § 38 odst. 1 zákoníku práce). Žalovanou uznaná výše dlužné mzdy v prvním uznání dluhu ze dne 30. 6. 2017 (před částečným plněním) pak odpovídá sjednané čisté mzdě žalobce ve výši 33 166 Kč měsíčně.

39. Na základě výše uvedeného proto soud rozhodl, jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku a žalovanou zavázal povinností zaplatit žalobci ve standardní pariční lhůtě tří dnů (viz § 160 odst. 1 o. s. ř.) uznanou dlužnou mzdu v rozsahu částky 168 770 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení, když žalovaná se do prodlení s úhradou žalované jistiny dostala dnem následujícím po uplynutí dohodnutého termínu splatnosti v Uznání dluhu, tj. dnem 1. 7. 2018 (viz § 4 zákoníku práce, § 1968 a § 1970 o. z. ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.)

40. O náhradě nákladů řízení mezi účastníky soud rozhodl dle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř., když žalobce měl ve věci plný úspěch. Jeho náklady řízení tvoří zaplacený soudní poplatek ve výši 6 751 Kč, odměna za zastupování žalobce advokátem za 7,5 úkonu právní služby á 7 860 Kč (převzetí a příprava zastoupení, písemná předžalobní výzva k plnění, sepis žaloby, písemná podání ve věci samé ze dne 22. 4. 2021 a 17. 12. 2021, účasti u jednání soudu dne [datum] a [datum], půl úkonu za písemné podání ze dne 1. 3. 2021) dle § 6 odst. 1, § 7 bod 5. a § 8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (dále jen„ AT“), 8x režijní paušál á 300 Kč dle § 13 odst. 4 AT a DPH 21% z odměny a paušálu ve výši 12 883,50 Kč, tj. celkem náklady řízení ve výši 80 984,50 Kč. V souladu s ust. § 149 odst. 1 o. s. ř. soud přiznal náhradu nákladů řízení k rukám právní zástupkyně žalobce.