13 C 18/2021

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 6 rozhodl soudkyní JUDr. Kateřinou Melkovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované zastoupená advokátem anonymizováno jméno Michalem sídlem adresa o vyklizení nemovité věci

I. Žalovaná je povinna do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku vyklidit nebytovou jednotku číslo nacházející se v budově adresa, stojící na pozemku parc. číslo to vše v katastrálním území Břevnov, kdy jednotka je zapsaná u Katastrálního úřadu pro hl. m. část Prahy a vyklizenou ji odevzdat žalobkyni.

II. Žalovaná je povinna do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 35 492 Kč, a to k rukám právního zástupce žalobkyně, anonymizováno jméno příjmení, advokáta.

1. Žalobkyně se žalobou došlou zdejšímu soudu dne 3. 2. 2021 domáhala po žalované vyklizení nebytové jednotky číslo nacházející se v budově adresa, stojící na pozemku parc. číslo to vše v k. ú. část obce, obec Praha, zapsáno na list vlastnictví u Katastrálního úřadu pro hl. m. část Prahy (dále jen„ nebytová jednotka“), z důvodu, že žalovaná užívá tuto nebytovou jednotku bez právního důvodu. Žalobkyně dále uvedla, že je vlastníkem předmětné nebytové jednotky, kterou přenechala do užívání žalované na základě nájemní smlouvy uzavřené dne 21. 12. 2019 (dále jako„ nájemní smlouva“). Vzhledem ke skutečnosti, že žalovaná se opakovaně dostávala do prodlení s úhradou nájemného a záloh na služby spojené s užíváním této nebytové jednotky (dále jako„ zálohy na služby“), kdy v dubnu 2020 byla žalovaná v prodlení s úhradou zálohy na služby delší než jeden měsíc, vypověděla žalobkyně nájem této nebytové jednotky, podle ustanovení čl. III. a čl. VII. nájemní smlouvy a podle § 2309 písm. b) zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jako„ OZ“), výpovědí zaslanou žalované dne 25. 5. 2020. Žalobkyně následně prostřednictvím svého právního zástupce zaslala žalované dne 2. 7. 2020 výzvu k vyklizení nebytové jednotky. Žalovaná na tuto výzvu nereagovala, a dosud předmět nájmu (neoprávněně) užívá. Žalobkyně z těchto důvodů žádala soud o vydání rozsudku, kterým by soud uložil žalované povinnost vyklidit předmětnou nebytovou jednotku a vyklizenou ji předat žalobkyni ve lhůtě do 3 dnů od právní moci rozsudku, a povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů tohoto řízení k rukám právního zástupce žalobkyně, rovněž do tří dnů od právní moci rozsudku.

2. Žalovaná se na výzvu soudu vyjádřila k podané žalobě ve vyjádření ze dne 9. 4. 2021 (došlo soudu dne 19. 4. 2021), kdy zejména uvedla, že žaloba je nedůvodná. Výpověď nájmu ze dne 25. 5. 2020 jí nebyla doručena; žalobkyně jí na tuto skutečnost nijak neupozornila, a to i přesto, že spolu jinak (o jiných věcech) komunikovaly. Žalovaná dále namítla neplatnost výpovědi nájmu ze dne 25. 5. 2020 z důvodu, že jí žalobkyně nevyzvala k nápravě, a neposkytla jí dodatečnou lhůtu ke splnění povinnosti, což je v rozporu s ujednáním v čl. VII. nájemní smlouvy, přičemž neplatnost výpovědi z důvodu neučinění předchozí výzvy dovozuje i Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 18. 1. 2017, sp. zn. 26 Cdo 4249/2016. Žalovaná dále sporovala tvrzení, že by porušila své povinnosti z nájemní smlouvy, a že by se dostala v dubnu 2020 do prodlení s úhradou záloh na služby, které by bylo delší než jeden měsíc. Žalovaná poukázala na to, že v době vzniku údajného dluhu (duben 2020) měla na platbách nájemného přeplatek ve výši 20 160 Kč. To vyplývá ze skutečnosti, že žalobkyně v prvních dvou měsících trvání nájmu neoprávněně účtovala žalované i DPH, ačkoliv žalovaná není plátcem DPH, přičemž žalovaná tak za únor a březen 2020 uhradila na nájemném 2 x 58 080 Kč (platby 3. 2. 2020 a 2. 3. 2020), ačkoliv platba za nájem měla být 48 000 Kč, z čehož vyplývá existence výše uvedeného přeplatku. To pak pojmově vylučuje existenci jakéhokoliv dluhu. I kdyby pak ke vzniku tvrzeného dluhu došlo, nemohlo by se jednat o hrubé porušení povinností nájemce, neboť výše tvrzeného dluhu (3 000 Kč) je ve zcela zjevném nepoměru k výši nájemného, které bylo žalovanou uhrazeno řádně a včas. Z těchto důvodů nemohlo dojít k naplnění výpovědního důvodu dle čl. VII. nájemní smlouvy, jehož znění vychází z ustanovení § 2309 OZ. Naplnění důvodu pro podání výpovědi a jeho formulace ve výpovědi ze strany pronajímatele je přitom dle čl. VII. nájemní smlouvy podmínkou pro platnost výpovědi. Současně pak opomenutí nájemce dosáhne intenzity hrubého porušení až ve chvíli, kdy nájemce nezjedná na výzvu pronajímatele nápravu. Předpokladem platnosti výpovědi dle § 2309 OZ (a dle nájemní smlouvy) je tak i předchozí výzva k nápravě ze strany pronajímatele, a poskytnutí lhůty pro sjednání nápravy nájemci, což v tomto případě nebylo splněno. Žalovaná rovněž namítla rozpor výpovědi nájmu ze dne 25. 5. 2020 s dobrými mravy, a neplatnost tohoto právního jednání podle § 580 odst. 1 OZ. Nutnost zkoumat případný rozpor výpovědi s dobrými mravy dovozuje i judikatura (například rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 971/2004 ze dne 26. 5. 2004). Závěrem žalovaná upozornila na zákon č. 210/2020 Sb., o některých opatřeních ke zmírnění dopadů epidemie koronaviru SARS CoV-2 na nájemce prostor sloužících podnikání, podle kterého nebylo možné dát výpověď nájmu prostoru sloužícího podnikání pro prodlení s úhradou nájemného v období od 12. 3. 2020 do 30. 6. 2020.

3. Z procesní opatrnosti pak žalovaná namítla existenci překážky litispendence. Žalovaná odkázala na řízení vedené u zdejšího soudu pod sp. zn. 13 C 174/2020, o vyklizení totožné nebytové jednotky, kdy na straně žalobkyně vystupuje totožná osoba, jako v nyní vedeném řízení, a na straně žalované vystupuje právnická osoba, IČO. Zdejší soud námitku litispendence posoudil jako důvodnou, a řízení usnesením ze dne 9. 7. 2021, č. j. 13 C 18/2021-25, podle § 104 odst. 1 věty první o. s. ř., zastavil, nicméně Městský soud v Praze k odvolání žalobkyně toto usnesení změnil tak, že se řízení nezastavuje, neboť totožnost osob na straně žalované v tomto řízení a v řízení sp. zn. 13 C 174/2020, není dána; srov. usnesení Městského soudu ze dne 12. 8. 2021, č. j. 53 Co 271/2021-34.

4. Žalobkyně na výše uvedenou argumentaci žalované reagovala v podání ze dne 5. 10. 2021, kdy zejména uvedla, že na podané žalobě trvá, a současně ji rozšiřuje o další důvody neoprávněného užívání nebytové jednotky žalovanou. Žalobkyně v tomto směru odkázala na další důvody výpovědi nájmu nebytové jednotky, které uplatnila vůči žalované. Jednalo se o výpověď nájmu ze dne 24. 6. 2021 z důvodu hrubého porušení povinností nájemce, spočívající ve zřízení užívacího práva k předmětu nájmu třetí osobě (právnická osoba) bez souhlasu pronajímatele; a dále o výpověď nájmu nebytové jednotky ze dne 20. 8. 2021 z důvodu, že žalovaná neodstranila stavební úpravy provedené v nebytové jednotce, k jejichž provedení neměla udělen předchozí souhlas žalobkyně, a neuvedla předmět nájmu do původního stavu (tj. do stavu odpovídajícího stavu při převzetí předmětu nájmu s přihlédnutím k ujednání v čl. VIII. odst. 2 nájemní smlouvy), a to ani k výzvě žalobkyně ze dne 22. 6. 2021. Žalobkyně též uvedla, že podmínkou platnosti výpovědi nájmu prostoru sloužícího podnikání z důvodu prodlení s placením nájemného nebo služeb souvisejících s užíváním předmětu nájmu, není předchozí výzva k nápravě a poskytnutí dodatečné lhůty ke splnění povinnosti. Takováto výzva je vyžadována pouze v případě hrubého porušení jiné povinnosti, nežli povinnosti platit nájemné a zálohy na služby řádně a včas. Pokud pak žalovaná odkazovala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2017, sp. zn. 26 Cdo 4249/2016, má žalobkyně za to, že závěry tam uvedené nelze na daný případ aplikovat, neboť Nejvyšší soud zde posuzoval hrubé porušení povinností nájemce spočívající v úmyslném snižování počítadel na vodoměru. Dále žalobkyně uvedla, že zákon č. 210/2020 Sb., o některých opatřeních ke zmírnění dopadů epidemie koronaviru SARS CoV-2 na nájemce prostor sloužících podnikání, se nijak nedotýká povinnosti nájemce hradit zálohy na služby. Tímto zákonem nebyla omezena ani vyloučena možnost podání výpovědi (v rozhodné době) z důvodu prodlení s placením záloh na služby. Námitka žalované ohledně přeplatku na nájemném v důsledku neoprávněného naúčtování DPH je rovněž lichá, neboť žalovaná si částku 20 160 Kč započetla na platbu nájemného za duben 2020, kterou ponížila a provedla ve výši 28 340 Kč (rovnající se rozdílu mezi nájemným ve výši 48 500 Kč a částkou naúčtovaného DPH ve výši 20 160 Kč). Z toho důvodu žalobkyně vylučuje existenci přeplatku, ze kterého by mohla dluh uhradit. Žalobkyně též upozornila, že žalovaná ani v jednom případě nepodala námitky proti výpovědi, podle § 2314 OZ, což mimo jiné znamená, že soud již nemůže zkoumat důvody výpovědi, a nemůže se tak ani zabývat námitkami žalované ohledně absence výpovědního důvodu na straně žalobkyně. Závěrem žalobkyně uvedla, že žalovaná soustavně porušovala své platební povinnosti, a platby nájemného a záloh na služby činila vždy až po několika urgencích ze strany žalobkyně a rovněž i po uplynutí lhůty pro jejich zaplacení. Například zálohy na služby za únor 2020 obdržela žalobkyně dne 13. 5. 2020 (splatnost byla dne 5. 2. 2020), zálohy na služby za březen 2020 obdržela žalobkyně dne 13. 5. 2020 (splatnost byla dne 5. 3. 2020), zálohy na služby za duben 2020 obdržela žalobkyně dne 3. 7. 2020 (splatnost byla dne 5. 4. 2020). Žalovaná byla rovněž v prodlení i s platbou nájemného, kdy nájem za duben 2020 byl uhrazen dne 22. 5. 2020 (splatnost byla dne 5. 4. 2020), nájem za květen 2020 byl uhrazen dne 3. 6. 2020 (splatnost byla dne 5. 5. 2020) a nájem za červen 2020 byl uhrazen dne 3. 7. 2020 (splatnost byla dne 5. 6. 2020). Nejednalo se tedy o ojedinělý exces žalované, naopak, žalovaná hradila nájemné a zálohy na služby pravidelně se zpožděním, a to i v řádu několika měsíců. Žalovaná dále provedla v předmětu nájmu stavební úpravy, aniž by je s žalobkyní prodiskutovala a získala od žalobkyně souhlas s jejich realizací. Žalovaná rovněž využívala jednotku za jiným než sjednaným účelem, kdy podle čl. I nájemní smlouvy měla žalovaná provozovat v předmětu nájmu baletní kurzy, nicméně fakticky zde provozovala kurzy pilates. Vzhledem k tomu, že pouze a jen žalovaná danou nájemní smlouvu systematicky a opakovaně porušovala, nelze na výpověď nájmu pohlížet jako na výpověď, která by byla v rozporu s dobrými mravy.

5. V podání ze dne 19. 10. 2021, doručeném soudu dne 20. 10. 2021, žalovaná namítla neplatnost výpovědi nájmu ze dne 25. 5. 2020, ze dne 24. 6. 2021, i ze dne 20. 8. 2021, z důvodu nesprávného poučení ze strany žalobkyně v těchto výpovědích a z důvodu nesprávného doručení výpovědí. Uvedla, že všechny tři výše uvedené výpovědi obsahovaly shodné poučení tohoto znění: Současně Vás poučujeme, že máte právo ve lhůtě jednoho měsíce vznést proti této výpovědi námitky a následně navrhnout soudu, aby přezkoumal její oprávněnost. Žalovaná má za to, že takto formulované poučení je nedostatečné a příliš obecné (například není výslovně uvedeno, jaká je lhůta pro podání žaloby k soudu), což způsobuje neplatnost všech výpovědí, které byly žalované ze strany žalobkyně zaslány. Výpověď z nájmu prostoru sloužícího podnikání uzavřená na dobu určitou má vedle výpovědního důvodu obsahovat i poučení o právu podat námitky a o možnosti přezkoumání oprávněnosti výpovědi soudem, a to s uvedením příslušných lhůt. Pokud některá z těchto náležitostí ve výpovědi chybí, je výpověď neplatná, a to s ohledem na ustanovení § 2311 OZ, ve spojení s § 2286 odst. 2 OZ. Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2021, sp. zn. 26 Cdo 188/2021-175, vyplývá, že absence poučení o právu vznést námitky proti výpovědi a možnosti přezkoumání oprávněnosti výpovědi soudem vede k závěru o relativní neplatnosti této výpovědi. Dále žalovaná ve vztahu k výpovědi ze dne 24. 6. 2021 a ze dne 20. 8. 2021 namítla nesprávnost jejich doručení. Uvedla, že ačkoliv žalobkyně ví, kdo je právním zástupcem žalované, a komunikuje s ním (včetně veškeré korespondence), zaslala obě tyto výpovědi záměrně pouze žalované, a nikoliv jejímu právnímu zástupci. Je zjevné, že jediným účelem těchto výpovědí bylo zlepšení procesního postavení žalobkyně vůči žalované. Výpovědi však měly být doručovány právnímu zástupci žalované, který je žalovanou zmocněn k veškerým jednáním s žalobkyní včetně hmotněprávních úkonů - srov. rozsudek NS 26 Cdo 4917/2007 ze dne 8. 7. 2009. V tomto případě je navíc zjevné, že výpověď se nedostala do sféry žalované (nebyla jí doručena) a daná věc souvisí s projednávaným řízením - srov. rozsudek NS 28 Cdo 4252/2014 ze dne 25. 2. 2015.

6. Žalobkyně k tomu ve vyjádření ze dne 15. 11. 2021 (soudu došlo dne 16. 11. 2021) zejména uvedla, že žalovanou poučila v rámci jednotlivých výpovědí o právu podat námitky proti výpovědi, včetně lhůty k jejich podání a včetně odkazu na příslušné zákonné ustanovení (§ 2314 OZ). Žalobkyně dále argumentovala tím, že postup pro podání námitek a následné žaloby na přezkoumání oprávněnosti výpovědi se v případě nájmu bytu a nájmu prostoru sloužícího podnikání různí. Nelze tak vycházet z toho, že by rozsah poučovací povinnosti v případě výpovědi nájmu bytu a nájmu prostoru sloužícího podnikání měla znít stejně. V případě obrany nájemce proti výpovědi pronajímatele v nájemních vztazích týkajících se prostoru sloužícího podnikání zákon výslovně stanovuje odlišná pravidla než v případě nájmu bytu. Proto je ustanovení § 2314 OZ ustanovením speciálním ve vztahu k nájmu bytu, se kterým absence poučovací povinnosti není spojená s neplatností výpovědi, neboť zákon výslovně v případě nájmu prostor sloužících podnikání nevyžaduje poučení nájemce. Pakliže by platilo, že poučovací povinnost je obligatorní náležitostí výpovědi i v případě nájmu prostor sloužících podnikání, pak žalobkyně tuto povinnost splnila odkázáním žalované na konkrétní ustanovení zákona, které postup pro podání námitek a případné žaloby upravuje. S ohledem na podnikatelský vztah obou účastnic je třeba dospět k závěru, že takové poučení je dostatečné. V daném případě vnímat poučení žalobkyně v rámci jednotlivých výpovědí jako nedostatečné, by bylo přepjatým formalismem, a to i s ohledem na podnikatelský vztah mezi účastnicemi, kdy žalovaná jako profesionál o svých právech věděla, a tudíž ani poučení žalobkyně nebylo vyžadováno. Ačkoliv žalovaná byla řádně poučena, nevznesla proti jednotlivým výpovědím námitky, bez kterých podat žalobu k soudu na přezkoumání oprávněnosti výpovědi není možné. Proto v daném případě nahlížet na jednotlivé výpovědi jako na neplatné, by nebylo správné. Výpovědi nájmu byly doručovány na adresu sídla žalované, která je uvedena v živnostenském rejstříku, a pakliže si tyto výpovědi žalovaná na poště nevyzvedla, je to výlučně její chyba. Výpovědi se však do sféry dispozice žalované dostaly, a žalobkyně tak splnila všechny zákonem stanovené náležitosti pro doručení výpovědi. Žalobkyně dále uvedla, že zásilku obsahující oznámení o zvýšení náhrady za užívání o roční míru inflace, odeslanou žalované dne 9. 7. 2021, si žalovaná řádně převzala na poště a také následně začala hradit vyšší náhradu za užívání. Přitom toto oznámení žalobkyně rovněž nebylo zasláno právnímu zástupci žalované na vědomí, a doručení této listiny právní zástupce žalované nijak nezpochybňuje. Žalovanou uvedená judikatura Nejvyššího soudu je ve zde projednávaném případě nepoužitelná, neboť rozhodnutí pod sp. zn. 26 Cdo 4917/2007 pouze říká, že účastník může podat výpověď z nájmu prostřednictvím svého právního zástupce (což například žalobkyně i učinila), případně, že právní zástupce účastníka je oprávněn i převzít výpověď z nájmu. Z daného rozhodnutí ale nevyplývá skutečnost, že by případná výpověď z nájmu měla obligatorně směřovat právnímu zástupci, místo osobně účastníkovi. Rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. 28 Cdo 4252/2014 pro změnu řeší případy, kdy je právní zástupce oprávněn přijmout písemnost na základě plné moci. Žalobkyně nerozumí, za jakých okolností by dané rozhodnutí mohlo být aplikovatelné v dané věci. Na závěr žalobkyně doplnila, že pokud jí právní stav umožňoval zaslat předmětné výpovědi napřímo žalované nebo jejímu právnímu zástupci, nemůže skutečnost, že žalobkyně zaslala předmětné výpovědi žalované napřímo, navozovat pochybnosti o platnosti doručení jednotlivých výpovědí.

7. Zdejší soud rozhodl ve věci samé rozsudkem, č. j. 13 C 18/2021-79, vyhlášeným při jednání dne 22. 11. 2021 tak, že žalobě v plném rozsahu vyhověl, Městský soud v Praze k odvolání žalované napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu zdejšímu k dalšímu řízení, a to pouze pro procesní vadu postupu zdejšího soudu, neboť tento nerozhodl o připuštění či nepřipuštění změny žaloby podle § 95 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jako„ o. s. ř.“), a to na základě podání žalobkyně ze dne 5. 10. 2021.

8. S ohledem na závěry Městského soudu v Praze rozhodl zdejší soud usnesením ze dne 14. 4. 2022, č. j. 13 C 18/2021-110, o připuštění změny žaloby ve znění podání žalobkyně ze dne 5. 10. 2021, když tato žalobní důvod rozšířila o učiněnou výpověď nájmu nebytové jednotky ze dne 24. 6. 2021 pro poskytnutí nemovité věci do užívání třetí osobě bez souhlasu pronajímatele a dále o učiněnou výpověď nájmu nebytové jednotky ze dne 20. 8. 2021 pro neoprávněné stavební úpravy na nemovité věci. Toto usnesení nabylo právní moci dne 20. 4. 2022.

9. Soud z provedeného dokazování zjistil následující skutkový stav věci.

10. Žalobkyně je obchodní korporací se zapsaným předmětem podnikání pronájem nemovitostí, bytů a nebytových prostor (výpis z obchodního rejstříku vedeného Městským soudem v Praze, oddíl C, vložka číslo, ze dne 20. 12. 2019), a je též výlučným vlastníkem jednotky číslo umístěné v budově adresa, stojící na pozemku parc. číslo s podílem na společných částech číslo, způsob využití dílna nebo provozovna, přičemž jednotka je zapsána na list vlastnictví, pro k. ú. část obce, obec Praha, u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, Katastrální pracoviště Praha (informativní výpis z KN ze dne 20. 12. 2019, list vlastnictví, shodná tvrzení účastníků). Žalovaná je fyzickou osobou podnikající s IČO, sídlem adresa (od 26. 11. 2020), dříve sídlem adresa. Žalovaná podniká v oboru poskytování tělovýchovných a sportovních služeb v oblasti pilates (výpis z Živnostenského rejstříku ze dne 20. 12. 2019). Žalobkyně a žalovaná uzavřely dne 20. 12. 2019 nájemní smlouvu k výše uvedené nebytové jednotce (Smlouva o nájmu jednotky číslo k. ú. část obce (dílna nebo provozovna) pro účely podnikání – baletní kurzy ze dne 20. 12. 2019, včetně příloh; shodná tvrzení účastníků). Nájem byl sjednán na dobu určitou od 1. 1. 2020 do 31. 12. 2030, s následnou automatickou prolongací vždy o další 2 roky (dle podmínek v čl. II nájemní smlouvy). Dne 25. 5. 2020 odeslala žalobkyně na tehdy platnou adresu sídla žalované evidovanou v živnostenském rejstříku ulice a číslo, obec (a rovněž i na adresu sídla společnosti právnická osoba) výpověď nájmu prostoru sloužícího podnikání z důvodu uvedeného v čl. VII. nájemní smlouvy, konkrétně z důvodu prodlení žalované s úhradou záloh na náklady za služby za měsíc duben 2020, po dobu delší než 1 měsíc; zásilka s výpovědí se vrátila žalobkyni zpět jako nevyzvednutá; výpověď žalobce byla podepsána jednatelkou žalobce jméno příjmení (originál výpovědi z nájmu prostoru sloužícího k podnikání ze dne 25. 5. 2020 včetně podpisu; originál podacího lístku a originál dodejky ze dne 25. 5. 2020 na adresu žalované dle živnostenského rejstříku a kopie podacího lístku a dodejky na adresu právnická osoba). Žalobkyně následně vyzvala žalovanou k vyklizení nebytové jednotky, a to výzvou ze dne 2. 7. 2020, odeslanou téhož dne na adresu tehdy platného sídla žalované (výzva k vyklizení předmětu nájmu ze dne 2. 7. 2020; kopie dodejky ze dne 2. 7. 2020). Žalobkyně dne 22. 6. 2021 odeslala žalované na platnou adresu jejího sídla výzvu k odstranění vad a navrácení do původního stavu, kdy žalovanou vyzvala k odstranění stavebních úprav, které žalobkyně předem neodsouhlasila, a to ve lhůtě 30 dnů (výzva k odstranění vad a navrácení do původního stavu ze dne 22. 6. 2021; kopie dodejky ze dne 22. 6. 2021). Dne 24. 6. 2021 odeslala žalobkyně na adresu sídla žalované výpověď nájmu nebytové jednotky, z důvodu, že žalovaná přenechala předmět nájmu do užívání třetí osobě, právnická osoba, aniž by k tomu předem obdržela souhlas žalobkyně (výpověď nájmu prostoru sloužícího podnikání ze dne 24. 6. 2021 včetně kopie dodejky ze dne 24. 6. 2021 pro žalovanou). Žalobkyně dále odeslala na adresu sídla žalované výpověď nájmu ze dne 20. 8. 2021, z důvodu, že žalovaná neodstranila neodsouhlasené stavební úpravy a neuvedla nebytovou jednotku do původního stavu, a to ani na základě výzvy žalobkyně ze dne 22. 6. 2021 (výpověď nájmu prostoru sloužícího podnikání ze dne 20. 8. 2021 včetně kopie dodejky ze dne 20. 8. 2021 pro žalovanou).

11. Z dalších, v řízení provedených důkazů, soud nevzal za prokázané žádné další právně významné skutečnosti.

12. Provedené důkazy soud hodnotil jak jednotlivě, tak i ve vzájemné souvislosti, a dospěl k těmto právním závěrům.

13. Podle § 2201 OZ, platí, že: Nájemní smlouvou se pronajímatel zavazuje přenechat nájemci věc k dočasnému užívání a nájemce se zavazuje platit za to pronajímateli nájemné.

14. Podle § 2229 OZ platí, že: Nájem ujednaný na dobu určitou může každá ze stran vypovědět jen v případě, že ve smlouvě byly zároveň ujednány důvody výpovědi a výpovědní doba.

15. Podle § 2309 písm. b) OZ platí, že: Jedná-li se o nájem na dobu určitou, má pronajímatel právo nájem vypovědět i před uplynutím ujednané doby, porušuje-li nájemce hrubě své povinnosti vůči pronajímateli, zejména tím, že přestože jej pronajímatel vyzval k nápravě, chová se nájemce v rozporu s ustanovením § číslo, nebo je po dobu delší než jeden měsíc v prodlení s placením nájemného nebo služeb spojených s užíváním prostoru sloužícího podnikání.

16. Podle § 2310 odst. 1 OZ platí, že: Ve výpovědi musí být uveden její důvod; výpověď, v níž není uveden její důvod, je neplatná.

17. Podle § 2314 odst. 1 OZ platí, že: Vypovídaná strana má právo do uplynutí jednoho měsíce ode dne, kdy jí byla výpověď doručena, vznést proti výpovědi námitky; námitky vyžadují písemnou formu.

18. Podle § 2314 odst. 2 OZ platí, že: Nevznese-li vypovídaná strana námitky včas, právo žádat přezkoumání oprávněnosti výpovědi zanikne.

19. Podle § 2314 odst. 3 OZ platí, že: Vznese-li vypovídaná strana námitky včas, ale vypovídající strana do jednoho měsíce ode dne, kdy jí námitky byly doručeny, nevezme svou výpověď zpět, má vypovídaná strana právo žádat soud o přezkoumání oprávněnosti výpovědi, a to do dvou měsíců ode dne, kdy marně uplynula lhůta pro zpětvzetí výpovědi.

20. Čl. VII. odst. 5 nájemní smlouvy: Výpověď nájmu vyžaduje písemnou formu a musí být doručena druhé straně. Výpovědní doba běží od prvního dne kalendářního měsíce následujícího poté, co výpověď byla doručena druhé straně.

21. Čl. VII. odst. 7 nájemní smlouvy: Pronajímatelé mohou vypovědět nájem v jednoměsíční výpovědní době v případě, že porušuje-li nájemce hrubě své povinnosti vůči pronajímatelům, zejména tím, že přestože jej pronajímatelé vyzvali k nápravě, chová se nájemce v rozporu s ustanovením čl. V, písm. b) bod třetí, nebo je po dobu delší než jeden měsíc v prodlení s placením nájemného nebo služeb spojených s užíváním prostoru sloužícího podnikání.

22. Čl. VII. odst. 11 nájemní smlouvy: Vypovídaná strana má právo do uplynutí jednoho měsíce ode dne, kdy jí byla výpověď doručena, vznést proti výpovědi námitky; námitky vyžadují písemnou formu. Nevznese-li vypovídaná strana námitky včas, právo žádat přezkoumání oprávněnosti výpovědi zanikne. Vznese-li vypovídaná strana námitky včas, ale vypovídající strana do jednoho měsíce ode dne, kdy jí námitky byly doručeny, nevezme svou výpověď zpět, má vypovídaná strana právo žádat soud o přezkoumání oprávněnosti výpovědi, a to do dvou měsíců ode dne, kdy marně uplynula lhůta pro zpětvzetí výpovědi.

23. Podle § 570 odst. 1 OZ platí, že: Právní jednání působí vůči nepřítomné osobě od okamžiku, kdy jí projev vůle dojde; zmaří-li vědomě druhá strana dojití, platí, že řádně došlo.

24. Podle § 561 odst. 1 OZ platí, že: K platnosti právního jednání učiněného v písemné formě se vyžaduje podpis jednajícího. Podpis může být nahrazen mechanickými prostředky tam, kde je to obvyklé. Jiný právní předpis stanoví, jak lze při právním jednání učiněném elektronickými prostředky písemnost elektronicky podepsat.

25. Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2020, sp. zn. 26 Cdo 2585/2019, vyplývá, že: Nejvyšší soud v řadě svých rozhodnutí (rozsudky ze dne 30. 8. 2018, sp. zn. 26 Cdo 5461/2017, ze dne 18. 12. 2019, sp. zn. 26 Cdo 1509/2019) zdůraznil, že žaloba upravená v § 2314 o. z. je specifickou žalobou, definovanou v hmotněprávním předpise, jíž se může vypovídaná strana ve lhůtě tam stanovené bránit proti oprávněnosti výpovědi, a to jak ve vztahu k naplněnosti výpovědního důvodu, tak i neplatnosti a zdánlivosti výpovědi, žalobce nemusí v řízení prokazovat naléhavý právní zájem, a že nezbytnou podmínkou pro uplatnění žaloby na přezkoumání oprávněnosti výpovědi soudem je podání námitek (§ 2314 odst. 1 o. z.). Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2017, sp. zn. 26 Cdo 4249/2016, uveřejněný pod číslem 75/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek téhož soudu ze dne 22. 1. 2019, sp. zn. 26 Cdo 649/2018) se také podává, že ustanovení § 2314 o. z. brání tomu, aby naplněnost výpovědního důvodu uplatněného ve výpovědi byla posuzována v jiném řízení (a to i jako otázka předběžná); na rozdíl od neplatnosti či zdánlivosti právního jednání (výpovědi z nájmu), k nimž soud přihlédne kdykoliv. Otázka naplněnosti uplatněného výpovědního důvodu je tak definitivně vyřešena buď rozhodnutím soudu (v řízení podle § 2314 odst. 3 o. z.), nebo v důsledku nečinnosti stran, které možnosti podat tuto žalobu nevyužily. Tyto závěry však logicky platí jen u výpovědi nájmu prostoru sloužícího k podnikání, jehož strany nevyloučily aplikaci § 2314 o. z.

26. Z provedeného dokazování nevyplývá, že by si strany vyloučily aplikaci ustanovení § 2314 OZ (naopak, ustanovení čl. VII. odst. 11 nájemní smlouvy je prakticky doslovným přepisem ustanovení § 2314 OZ). V řízení bylo prokázáno, že žalovaná (v postavení vypovídané strany) nevznesla proti výpovědi nájmu předmětu sloužícího podnikání ze dne 25. 5. 2020, ze dne 24. 6. 2021, ani ze dne 20. 8. 2021, námitky ve smyslu § 2314 odst. 1 OZ. Platí tedy, že právo žalované žádat soud o přezkoumání oprávněnosti výpovědi, zaniklo (§ 2314 odst. 2 OZ), a soud již v nyní vedeném řízení nemá pravomoc přezkoumávat existenci výpovědního důvodu. Oprávněnost výpovědi se presumuje. Soud však konstatuje, že všechny výpovědi nicméně výpovědní důvod obsahovaly, tedy žalobkyně dostála své povinnosti vyplývající z ustanovení § 2310 odst. 1 OZ, respektive též z čl. VII. odst. 8 nájemní smlouvy.

27. K námitce žalované ohledně neplatnosti výpovědi nájmu ze dne 25. 5. 2020 z důvodu absence předchozí výzvy k nápravě včetně poskytnutí lhůty pro sjednání nápravy, soud konstatuje, že tato námitka není důvodná. Žalovaná odkázala v této souvislosti na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2017, sp. zn. 26 Cdo 4249/2016, který se však týká jiné věci, a to výpovědi nájmu bytu ze strany pronajímatele pro zvlášť závažné porušení povinnosti nájemce, a to bez výpovědní doby, kdy podle § 2291 odst. 3 OZ se k takové výpovědi nepřihlíží, pakliže nájemce nebyl ze strany pronajímatele vyzván před doručením výpovědi k odstranění svého závadného chování v přiměřené lhůtě. Dovozovat neplatnost výpovědi nájmu prostoru sloužícího podnikání odkazem na výklad zcela jiného ustanovení zákona (§ 2291 odst. 3 OZ) soud nepokládá za příznačné. Závěry uvedené v citovaném rozsudku nejsou pro posouzení této věci relevantní. Je zde také nutno poukázat na skutečnost, že existence výzvy k nápravě a poskytnutí dodatečné lhůty ke splnění povinnosti, by mohlo být předmětem posouzení v rámci přezkumu oprávněnosti výpovědi, což však nyní není možné, jak soud vyložil již výše.

28. K námitce neplatnosti všech výpovědí nájmu, tedy výpovědi ze dne 25. 5. 2020, ze dne 24. 6. 2021, a ze dne 20. 8. 2021, z důvodu nesprávného a nedostatečného poučení o právu podat námitky a o možnosti přezkoumání oprávněnosti výpovědi soudem, včetně uvedení příslušných lhůt (s odkazem na § 2311 ve spojení s § 2286 odst. 2 OZ), se uvádí následující:

29. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 11. 5. 2021, sp. zn. 26 Cdo 188/2021, uvedl, že na výpověď nájmu prostor sloužících podnikání, ujednaných na dobu určitou, nelze bez dalšího aplikovat ustanovení § 2286 odst. 2 OZ, které pod sankcí absolutní neplatnosti výpovědi ukládá pronajímateli, aby ve výpovědi nájmu bytu poučil nájemce o jeho právu vznést námitky proti výpovědi a navrhnout přezkoumání oprávněnosti výpovědi soudem. Ve věci projednávané Nejvyšším soudem výpověď z nájmu prostoru sloužícího podnikání neobsahovala poučení o právu vznést námitky proti výpovědi, nicméně, vypovídaná strana tyto námitky i přesto včas vznesla, výpověď nebyla vzata zpět, a následně vypovídaná strana uplatnila včas žalobu u soudu na přezkum oprávněnosti dané výpovědi. Nejvyšší soud konstatoval, že dovozovat v této situaci neplatnost (natož absolutní) výpovědi pro absenci poučení o právu vznést proti výpovědi námitky, postrádá smysl, neboť v daném případě soudu nic nebránilo v tom, aby se naplněností výpovědního důvodu zabývaly. Nejvyšší soud dále konstatoval, že: Skončení nájmu prostoru sloužícího podnikání ujednaného na dobu určitou je upraveno v ustanoveních § 2308 až § 2311 o. z. V ustanoveních § 2308 a § 2309 o. z. jsou vymezeny důvody pro výpověď takového nájemního poměru, a to jednak ze strany nájemce (§ 2308 o. z.) a jednak ze strany pronajímatele (§ 2309 o. z.). Na rozdíl od předchozí úpravy nájmu nebytových prostor obsažené v zákoně č. 116/1990 Sb., ve znění účinném do 31. prosince 2013, se vyžaduje, aby ve výpovědi z nájmu prostoru sloužícího podnikání ujednaného na dobu určitou byl uveden výpovědní důvod; výpověď, v níž není uveden její důvod, je neplatná (§ 2310 odst. 1 o. z.). Další náležitosti výpovědi však v ustanoveních § 2308 až 2311 o. z. výslovně upraveny nejsou (byť mohou vyplynout z požadavku na určitost právního jednání – viz § 553 o. z.); na rozdíl od nájmu bytu (viz § 2286 odst. 2 o. z.) se ani výslovně nepožaduje, aby pod sankcí (absolutní) neplatnosti výpověď pronajímatele obsahovala rovněž poučení o právu nájemce vznést proti ní námitky a navrhnout přezkoumání její oprávněnosti soudem. Takové další náležitosti nevyplývají ani z ustanovení § 2314 o. z., upravující v poměrech nájmu prostoru sloužícího podnikání právo nájemce na písemné námitky proti výpovědi a na podání žaloby na přezkoumání oprávněnosti výpovědi, obojí v tam uvedených lhůtách; přitom jde o ustanovení speciální pro postup v případě výpovědi z nájmu prostoru sloužícího podnikání. Už proto v těchto případech nelze aplikovat – prostřednictvím § 2311 o. z. – ustanovení § 2286 odst. 2 o. z. Navíc z dikce § 2311 o. z., jenž normuje, že ustanovení o skončení nájmu bytu na dobu určitou se použijí obdobně (i na skončení nájmu prostoru sloužícího podnikání sjednaného na dobu určitou), uvedený požadavek vyplynout nemůže především proto, že ustanovení § 2286 odst. 2 o. z. je použitelné na nájmy bytu na dobu určitou i neurčitou a nikoli jen na nájmy na dobu určitou, jak předpokládá § 2311 o. z. (k tomu srov. např. komentářovou literaturu, na níž odkázala dovolatelka v dovolání). Nejvyšší soud také upozornil na to, že v případě nájmu prostor sloužících podnikání není nájemce v postavení slabší smluvní strany; nájemce je podnikatelem, a zákon těmto subjektům (profesionálům) nepřiznává zvýšenou ochranu vůči ostatním subjektům právních vztahů.

30. V nyní projednávané věci žalobkyně ve výpovědi ze dne 25. 5. 2020 uvedla poučení, že je žalovaná oprávněna podat námitky proti výpovědi ve lhůtě jednoho měsíce od doručení výpovědi, a následně má i možnost žádat soud o přezkoumání oprávněnosti výpovědi. Soud na tomto místě předesílá, že tuto výpověď po doplnění dokazování posoudil jako platně učiněnou. Platností a námitkami co do výpovědí dalších se pak soud zabýval toliko z procesní opatrnosti, úplnosti posouzení skutkového stavu a rovněž s ohledem na připuštěné rozšíření žaloby na návrh žalobkyně. Ve výpovědi ze dne 24. 6. 2021 a ze dne 20. 8. 2021 uvedla žalobkyně poučení o právu nájemce podat námitky proti výpovědi ve lhůtě jednoho měsíce od jejího doručení a o právu žádat přezkoumání oprávněnosti výpovědi soudem, a to s odkazem na ustanovení § 2314 OZ. Soud takovéto poučení považuje za zcela dostatečné, vzhledem k tomu, že obsahuje i konkrétní odkaz na zákonné ustanovení, a dále též s ohledem na skutečnost, že žalovaná je podnikající fyzickou osobou, která je profesionálem, a má být znalá svých práv, kdy současně prokazatelně byla i v nájemní smlouvě v čl. VII. odst. 11 výslovně informována o svém právu podat proti výpovědi z nájmu písemné námitky (včetně lhůty, která je k tomu určena), přičemž toto ujednání nájemní smlouvy obsahuje doslovný přepis ustanovení § 2314 OZ. Žalobkyně učinila tedy vše pro to, aby žalovanou poučila o jejích právech, a to i když k tomu nebyla výslovně ze zákona povinna (s ohledem na výklad Nejvyššího soudu uvedený v rozsudku sp. zn. 26 Cdo 188/2021). Soud neshledává důvod pro vyslovení neplatnosti výpovědí z důvodu, který žalovaná namítá.

31. Soud posuzoval rovněž splnění formálních požadavků kladených na učiněnou výpověď, a to s ohledem na určení okamžiku skončení nájemního vztahu. Soud došel provedeným dokazováním k závěru, že již výpověď ze dne 25. 5. 2020 obsahovala veškeré formální náležitosti nutné pro platné učinění takového právního jednání. Především bylo předložením originálu listovní zásilky spolu s podacím lístkem prokázáno, že je listina obsažená v zásilce opatřena podpisem vypovídající strany (jedná se o právní jednání v písemné formě, které pro platnost vyžaduje podpis jednající osoby, srov. § 561 odst. 1 OZ).

32. Dále se soud zabýval tím, zda byla výpověď z nájmu prostoru sloužícího podnikání žalované doručena. Dospěl přitom k závěru, že tomu tak bylo, kdy žalobkyně prokázala odeslání všech výpovědí na adresu sídla žalované dle živnostenského rejstříku, a bylo též prokázáno, že tyto zásilky se žalobkyni vrátily zpět jako nevyzvednuté. Do sféry dispozice žalované se výpovědi z nájmu dostaly, což je pro posouzení platnosti doručení v tomto případě stěžejní (tj. byl učiněn pokus o jejich doručení a zásilky byly následně připraveny k vyzvednutí na poště). Soud dále k této věci odkazuje na komentář k ustanovení § 570 OZ (ŠVESTKA, J., DVOŘÁK, J., FIALA, J. aj. Občanský zákoník. Komentář. Svazek I. (§ 1 – 645, obecná část). Praha: Wolters Kluwer (ČR) . 1. vyd., 2014): … adresované je takové právní jednání, které je perfektní v okamžiku, kdy se jeho adresát může seznámit s jeho obsahem. Tuto možnost (lze mluvit i o potencionalitě) seznámit se s obsahem nelze vyloučit, resp. popřít, jestliže adresát má sice v místě, kam projev vůle došel, své bydliště, resp. své sídlo (adresu pro doručování), ale v tomto místě se nezdržuje, bez ohledu na důvod, proč tomu tak je, popř. jedná-li se o adresátovu e-mailovou, datovou apod. schránku, kterou adresát zrušil, aniž se o tom ten, kdo právně jednal, dozvěděl, popř. mohl dozvědět. Lze ale mít za to, že právě uvedený závěr má své limity dané absolutním vyloučením možnosti adresáta se s obsahem právního jednání seznámit: je-li adresátem fyzická osoba, je takovým limitem nejen její smrt, ale i stavy se smrtí srovnatelné, tj. stavy medicínsky určené jako blízké smrti a stavy podobné (např. těžký stav bezvědomí), ataka vážnou duševní poruchou, event. prohlášení osoby za nezvěstnou (srov. také § 1739 odst. 2). (...) Projev vůle působí vůči nepřítomné osobě od okamžiku, kdy jí dojde. Účinnost adresných jednostranných hmotněprávních úkonů v režimu občanského zákoníku předpokládá, že projev vůle dojde, resp. je doručen adresátovi, tj. že se dostane do sféry jeho dispozice. Slovní spojení„ dostane do sféry jeho dispozice“ nelze vykládat ve smyslu procesněprávních předpisů. Je jím třeba rozumět konkrétní možnost nepřítomné osoby seznámit se s jí adresovaným právním úkonem. Takovou možností se chápe nejen samotné převzetí písemného hmotněprávního úkonu adresátem, ale i případy, kdy doručením dopisu či telegramu, obsahujícího projev vůle, do bytu adresáta či do jeho poštovní schránky, popřípadě i vhozením oznámení do poštovní schránky o uložení takové zásilky, nabyl adresát hmotněprávního úkonu objektivní příležitost seznámit se s obsahem zásilky. Přitom není nezbytné, aby se adresát skutečně seznámil s obsahem hmotněprávního úkonu, dostačuje, že měl objektivně příležitost tak učinit. V projednávaném případě žalobkyně prokázala dojití výpovědí do sféry dispozice žalované, přičemž z toho důvodu nelze vyhovět námitce žalované, že jí výpovědi nebyly platně doručeny.

33. Co se týká námitky žalované, že výpovědi nájmu prostoru sloužícího podnikání měly být doručeny jejímu právnímu zástupci, a nikoliv přímo žalované, kdy k tomu odkázala na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 8. 7. 2009, sp. zn. 26 Cdo 4917/2007, a ze dne 25. 2. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4252/2014, soud uvádí, že ani tato námitka žalované není důvodná. V rozsudku ze dne 25. 2. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4252/2014, Nejvyšší soud konstatoval, že otázka, vůči komu má být učiněn hmotněprávní úkon – výzva k vrácení bezdůvodného obohacení - není rozhodná v situaci, kdy soud dospěl ke skutkovému závěru, že výzva byla dlužníkovi doručena, byť prostřednictvím jeho právního zástupce (advokáta). Nejvyšší soud dále uvedl, že tento závěr nemá vliv na to, že by snad obecně bylo možné považovat advokáta zastupujícího účastníka řízení (na základě procesní plné moci) bez dalšího za zmocněnce oprávněného i k hmotněprávním úkonům, které s předmětem řízení přímo nesouvisí. V nyní projednávané věci nicméně bylo prokázáno doručení výpovědí z nájmu přímo žalované, kdy tyto došly do sféry její dispozice.

34. Z dalšího, žalovanou odkazovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 7. 2009, sp. zn. 26 Cdo 4917/2007, nevyplývá, jak také upozornila žalobkyně ve vyjádření ze dne 15. 11. 2021, že by nebylo možné zaslat hmotněprávní úkon, jímž je výpověď z nájmu prostoru sloužícího podnikání, přímo vypovídané osobě. Dané rozhodnutí naopak dává vypovídající straně na výběr předmětnou výpověď zaslat napřímo nájemci, případně jeho právnímu zástupci s neomezenou procesní plnou mocí. Nic tedy nebránilo žalobkyni odeslat výpověď z nájmu prostoru sloužícího podnikání přímo žalované, což také žalobkyně učinila.

35. Soud dále konstatuje, že neshledal zjevný rozpor výpovědi ze dne 24. 6. 2021 s dobrými mravy, ani rozpor se zákonem a s veřejným pořádkem (§ 588 OZ). Taktéž neshledal důvody pro konstatování zdánlivosti výpovědi (§ 551 a násl. OZ), neboť výpověď z nájmu ze dne 24. 6. 2021 je určitá, srozumitelná, a je z ní patrná vůle žalobkyně ukončit nájemní vztah s žalovanou z konkrétního tam uvedeného výpovědního důvodu, jenž byl v nájemní smlouvě sjednán v čl. VII. Sjednaná písemná forma tohoto právního jednání (viz čl. VII. odst. 5 nájemní smlouvy) byla taktéž dodržena.

36. Ohledně účinků výpovědi pak zdejší soud uvádí, že výpověď nájmu ze dne 25. 5. 2020 byla žalované doručována na adresu jejího sídla, s tím, že byla odeslána prostřednictvím provozovatele poštovních služeb dne 25. 5. 2020. Vzhledem k tomu, že žalovaná si zásilku osobně nepřevzala, a žalobkyně originálem listovní zásilky společně s podacím lístkem doložila a prokázala, že do domovní schránky žalované byla nejpozději dne 15. 6. 2020 vložena výzva k vyzvednutí uložené zásilky na poštovní provozovně, má soud za to, že zásilka obsahující výpověď z nájmu ze dne 25. 5. 2020 se do dispoziční sféry žalované dostala nejpozději dne 15. 6. 2020, kdy měla žalovaná možnost se s jejím obsahem seznámit, byť s nutnou návštěvou u poštovního doručovatele. Jednoměsíční výpovědní doba počala běžet dne 1. 7. 2020, a jejím uplynutím došlo k zániku nájemního vztahu, ke dni 31. 7. 2020. Námitky podle § 2314 OZ žalovaná nepodala.

37. Soud uzavírá, že žalovaná užívá předmětnou nebytovou jednotku bez právního důvodu, kdy právní důvod odpadl zánikem nájemní smlouvy uzavřené dne 21. 12. 2019. K zániku nájemní smlouvy došlo doručením výpovědi ze dne 25. 5. 2020. Soud proto žalobě na vyklizení nemovité věci, tj. předmětné nebytové jednotky, vyhověl, a rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku.

38. Ohledně nákladového výroku II. rozhodl soud ve shodě s § 142 odst. 1 o. s. ř., tak, že žalobkyni, která byla v řízení zcela úspěšná, přiznal náhradu nákladů řízení v částce 35 492 Kč. Při výpočtu náhrady nákladů řízení postupoval soud dle příslušných ustanovení vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jako„ AT“), konkrétně § 6 odst. 1, § 7 bod 5, § 9 odst. 3 písm. e), § 11 odst. 1, § 13 odst. 4 AT. Právnímu zástupci žalobkyně přiznal odměnu za celkem 9 úkonů právních služeb po 2 500 Kč (převzetí a příprava zastoupení, podání žaloby, podání odvolání proti usnesení o zastavení řízení, vyjádření ze dne 5. 10. 2021, účast při jednání soudu konaném dne 11. 10. 2021, vyjádření ze dne 15. 11. 2021, účast při jednání soudu konaném dne 22. 11. 2021, vyjádření k odvolání ze dne 9. 2. 2022, účast při jednání soudu konaném dne 22. 8. 2022) a k nim 9 paušálních náhrad hotových výdajů po 300 Kč. V závěru bylo připočteno 21 % DPH ve výši 5 292 Kč, neboť právní zástupce žalobkyně je registrovaným plátcem DPH. Dále soud uložil žalované povinnost nahradit žalobkyni zaplacený soudní poplatek ve výši 5 000 Kč; to vše k rukám právního zástupce žalobkyně, ve smyslu § 149 odst. 1 o. s. ř. Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to k Městskému soudu v Praze, prostřednictvím Obvodního soudu pro Prahu 6. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení. Nesplní-li žalovaná povinnosti uložené jí tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.