13 C 224/2021

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 6 rozhodl samosoudkyní Mgr. Terezou Krojovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované pro zaplacení částky 72 768 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 4 150 Kč spolu s úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,25% ročně od 2.3.2021 do zaplacení.

II. Ve zbytku, to je co do požadavku žalobkyně na zaplacení částky 53 936 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,25% ročně od 2.3.2021 do zaplacení, dále co do požadavku na zaplacení smluvní pokuty ve výši 14 682,71 Kč a požadavku na zaplacení úroku ve výši 76,23% ročně z částky 46 453,14 Kč od 2.3.2021 do 23.3.2021 ve výši 2 071,30 Kč a úroku ve výši 8,25% ročně z částky 46 452,14 Kč od 24.3.2021 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový tento úrok za dobu od 2.3.2021 dosáhne částky 163 836 Kč, se žaloba zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalobkyně se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 6 dne 18.11.2021 domáhala rozhodnutí, kterým by byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni 72 768 Kč s příslušenstvím. Žaloba byla odůvodněna tím, že mezi účastníky byla dne 26.7.2019 uzavřena smlouva o úvěru, podle které byl žalované žalobkyní poskytnut úvěr ve výši 80 000 Kč se sjednanou nominální úrokovou sazbou 109,39 % ročně. Žalovaná měla úvěr splatit v 18 měsíčních splátkách po 7 585 Kč, své povinnosti ze smlouvy však nesplnila, když úvěr nehradila řádně a včas, žalovaná se ocitla v prodlení s úhradou splátek poskytnutého úvěru, na úvěr uhradila do zesplatnění úvěru 10 splátek, žalovaná byla v prodlení s úhradou splátky splatné dne 23.12.2020 déle než 65 dnů, v souladu se smlouvou tak ke dni 28.2.2021 došlo k zesplatnění úvěru a žalobkyně se domáhá zaplacení: a) částky 56 688,59 Kč (odpovídající zbývající dlužné původní jistině úvěru ve výši 46 452 Kč a dlužnému úroku za poskytnutí úvěru přirostlého ke dni zesplatnění úvěru ve výši 10 236,45 Kč) s příslušenstvím, b) smluvní pokuta dle bodu 6.1. v celkové výši 998 Kč s příslušenstvím c) náhrada nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalovaného dle bodu 6.2. smlouvy ve výši 400 Kč s příslušenstvím d) smluvní pokuta dle bodu 6.5 smlouvy ve výši 0,1% z dlužné nové jistiny úvěru ve výši 56 688,59 Kč za každý den prodlení žalované s její úhradou, a to počínaje dnem 2.3.2021 do zaplacení, přičemž k datu podání žaloby se jedná o částku 14 682,71 Kč (když za období 1. 5. 2020 – 31. 10. 2020 nárok na smluvní pokutu nevznikal), e) úroku za poskytnutí úvěru z částky odpovídající zbývající dlužné původní jistině úvěru 46 452,14 Kč ode dne 2.3.2021 do zaplacení, přičemž žalobkyně požaduje úrok v nominální sazbě 76,23 % p.a. za období od 2.3.2021 do 23.3.2021, od 24.3.2021 požaduje úrok ve výši 8,25% ročně s ohledem na ochrannou dobu dle zákona č. 177/2020 Sb., požaduje úrok do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 163 836 Kč. Žalobkyně uvedla, že dlužnou částku žalovaná neuhradila i přes předžalobní výzvu žalobkyně. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. K nařízenému ústnímu jednání se nedostavila. Provedeným dokazováním vzal soud za prokázané níže uvedené skutečnosti: Žalobkyně je držitelkou povolení ČNB k poskytování spotřebitelských úvěrů (prokázáno výpisem ze seznamu regulovaných a registrovaných subjektů finančního trhu). Mezi žalobkyní v pozici věřitele a žalovanou jako klientem byla dne 26. 7. 2019 uzavřena písemná smlouva o úvěru [číslo] (dále jen„ smlouva“). Žalobkyně se ve smlouvě zavázala a dle smlouvy žalované poskytla na účet uvedený ve smlouvě úvěr ve výši 80 000 Kč (dále i jen„ úvěr“). Úvěr byl žalované poskytnut dne 29.7.2019. Žalovaná se ve smlouvě zavázala poskytnutý úvěr a úrok za poskytnutí úvěru sjednaný ve smlouvě ve výši 109,39 % p.a. splácet ve 18 měsíčních splátkách ve výši celkem 7 585 Kč splatných vždy k 23. dni každého kalendářního měsíce počínaje měsícem srpen 2019, to vše dle splátkového kalendáře, který tvořil přílohu oznámení o schválení úvěru. Oznámení o schválení úvěru bylo žalované následně zasláno poštou na dodejku. Schopnost žalované řádně hradit úvěr byla ze strany žalobkyně prověřována na základě dokladů a informací od žalované, kdy žalovaná předložila žalobkyni potvrzení o výši pravidelného měsíčního příjmu, výplatní lístky. Žalobkyně tak z prohlášení žalované a vlastního šetření dovodila, že volné zdroje žalované ke splácení úvěru jsou dostatečné. Dále byla ověřena úvěrová historie žalované v databázích [příjmení] a [anonymizováno]. Na základě výše uvedených údajů a po provedení scoringu klienta rozhodla žalobkyně o možnosti poskytnutí úvěru (prokázáno smlouvou o úvěru, oznámením žalobkyně o schválení úvěru vč. dodejky, dokladem o vyplacení úvěru, formulářem hodnocení klienta, doklady o ověření v registrech [příjmení] a [anonymizováno], doklady o zaměstnání o výši příjmu žalovaného). Žalovaná dle zákona č. 177/2020 Sb. oznámila žalobkyni, že hodlá využít ochranné doby podle uvedeného zákona. Ochranná doba trvala od 1. 5. 2020 do 31. 10. 2020, žalobkyně po uplynutí této doby sdělila žalované výši úroku, kterou žalobkyně za ochrannou dobu nárokuje (prokázáno oznámením žalované a sdělením žalobkyně). Žalovaná sjednané smluvní podmínky neplnila a ocitla se v prodlení s úhradou splátek poskytnutého úvěru. Do data zesplatnění celého úvěru bylo žalobkyni uhrazeno celkem 10 splátek, a to v období od 22.8.2019 do 3.12.2020 (prokázáno kartou klienta). Účastníci si v bodě 6.2. smlouvy ujednali, že žalobkyni vzniká právo na zaplacení náhrady nákladů ve výši 200 Kč za každou splátku, u které se žalovaný ocitne v prodlení o délce 15 dnů. Žalobkyně nárokuje částku 200 Kč jako náhradu nákladů. Strany se dále v bodě 6.3. smlouvy dohodly, že pokud se žalovaná ocitne v prodlení s úhradou kterékoli splátky či její části o délce 65 dnů, dochází tímto dnem bez dalšího k zesplatnění celého úvěru. Podle bodu 6.4. smlouvy se ke dni zesplatnění úvěru celá dosud nezaplacená jistina úvěru a veškeré dosud nezaplacené úroky za poskytnutí úvěru přirostlé ke dni zesplatnění úvěru stávají součástí nové jistiny úvěru. V důsledku prodlení žalované s úhradou splátek delšího 65 dnů, konkrétně splátky [číslo] splatné dne 23.12.2020, došlo dnem 28.2.2021 k automatickému zesplatnění celého úvěru, přičemž žalovaná byla dopisem informován o zesplatnění úvěru a nové výši jistiny úvěru a úroku z úvěru přirostlého ke dni zesplatnění úvěru (prokázáno smlouvou, kartou klienta, výzvami k zaplacení dlužných splátek s upozorněním na možnost zesplatnění celého úvěru a oznámením o zesplatnění úvěru). V bodě 6.5. smlouvy bylo ujednáno, že jestliže žalovaný po zesplatnění úvěru nezaplatí novou jistinu úvěru v den zesplatnění úvěru, vzniká mu povinnost zaplatit žalobci smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru za každý den prodlení s její úhradou. V bodě 2.2. smlouvy bylo sjednáno, že klient se zavazuje vrátit peněžní prostředky odpovídající poskytnutému úvěru a zaplatit sjednané úroky za poskytnutí úvěru. Sjednaná výše úroku za poskytnutí úvěru (zápůjční úroková sazba) byla uvedena v části A) smlouvy ve výši 120% p.a. s tím, že tato je vyjádřena jako roční nominální úroková míra (sazba). V bodě 2.2 smlouvy bylo ujednáno, že sjednané úroky za poskytnutí úvěru běží od data poskytnutí úvěru až do skutečného vrácení jistiny úvěru, s tím, že tento úrok běží i po zesplatnění úvěru, když poté i nadále přirůstá pouze k původní nesplacené jistině úvěru zahrnuté do nové jistiny úvěru, a to až do doby její úplné úhrady. Cit. ust. smlouvy obsahovalo i ujednání, že poskytovatel je oprávněn na úrocích za poskytnutí úvěru, které přirostou po zesplatnění úvěru, požadovat částku v maximální souhrnné výši 163 836 Kč (prokázáno smlouvou). Žalovaná byla k úhradě dluhu vyzvána předžalobní výzvou, zaslanou jí žalobkyní doporučenou poštou dne 27.10.2021 (prokázáno předžalobní výzvou a podacím archem). K otázce obvyklé výše úroku poskytovaných úvěrů byly dále prokázány níže uvedené skutečnosti: Dle databáze časových řad [příjmení] - tabulky č. [anonymizováno] [číslo] – Úrokové sazby korunových úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v ČR – nové obchody, činila úroková sazba uplatňovaná bankami v červenci 2019 u úvěrů domácnostem na spotřebu 8,60 %, u kontokorentů a revolvingových úvěrů domácností pak 12,40 % p.a. (prokázáno cit. tabulkou databáze [příjmení]). Provedené důkazy hodnotil soud jednotlivě i ve vzájemných souvislostech, přihlédl přitom ke všem tvrzením uplatněným účastníky v průběhu řízení. Listinné důkazy považuje soud za věrohohodné, plně prokazující skutkový stav z nich vyplývající. Soud dospěl ke skutkovému závěru, že na základě písemně uzavřené smlouvy byl žalobkyní dne 26.7. 2019 poskytnut žalované úvěr ve výši 80 000 Kč, který se žalovaná zavázala žalobkyni vrátit a zaplatit žalobkyni úrok za poskytnutí úvěru sjednaný ve smlouvě ve výši 109,38 % p.a., to vše ve 18 měsíčních splátkách po 7 585 Kč splatných počínaje měsícem srpen 2019. Žalovaná nehradila sjednané splátky řádně, dostala se do prodlení s jejich úhradou, když žalobkyni po poskytnutí úvěru uhradila toliko 10 splátek. Žalobkyni tedy uhradila 75 850 Kč, splátku splatnou dne 23.12.2020 již žalovaná neuhradila. Dnem 28.2.2021 došlo k automatickému zesplatnění celého úvěru, přičemž žalovaná byla dopisem žalobkyně informována o zesplatnění úvěru a nové výši jistiny úvěru, odpovídající součtu původní dlužné jistině úvěru, úroku z úvěru přirostlého ke dni zesplatnění úvěru, neuhrazené smluvní pokuty. Dluh žalovaná žalobkyni neuhradila, ani přes předžalobní upomínku. V době poskytnutí úvěru žalované průměrná úroková sazba bankovních úvěrů domácnostem činila cca 8,602 % p.a., v případě revolvingových úvěrů a kontokorentů činila průměrně 12,40 % p.a. Po právní stránce posuzoval soud uplatněné nároky podle těchto právních předpisů: Podle § 576 zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) platí, že týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas. Podle § 577 o.z. platí, že je-li důvod neplatnosti jen v nezákonném určení množstevního, časového, územního nebo jiného rozsahu, soud rozsah změní tak, aby odpovídal spravedlivému uspořádání práv a povinností stran; návrhy stran přitom vázán není, ale uváží, zda by strana k právnímu jednání vůbec přistoupila, rozpoznala-li by neplatnost včas. Podle § 580 odst. 1 o.z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 o.z. platí, že soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. Podle § 1796 o.z. platí, že neplatná je smlouva, při jejímž uzavírání někdo zneužije tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti druhé strany a dá sobě nebo jinému slíbit či poskytnout plnění, jehož majetková hodnota je k vzájemnému plnění v hrubém nepoměru. Podle § 1813 o.z. se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem. Podle § 2395 o. z. platí, že smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 2991 odst. 1 o.z. platí, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odst. 2 se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Soud právně kvalifikoval soud smlouvu uzavřenou mezi účastníky jako smlouvu o úvěru dle § 2395 a násl. o.z., uzavřenou adhezním způsobem (§ 1798 a násl. o. z.). Žalovaná na straně úvěrovaného smlouvu uzavřela v postavení spotřebitele a žalobkyně na straně úvěrujícího v postavení podnikatele (§ 419, § 420 a § 1810 a násl. o. z.). Smlouva podléhá rovněž režimu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Soudu je známo, že Městský soud v Praze jako soud odvolací posuzoval obdobnou věc téže žalobkyně rozsudkem z [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací]. V něm odvolací soud uzavřel, že úvěrová smlouva na částku 65 000 Kč, kterou měl dlužník splatit v 36 měsíčních splátkách, s efektivním úrokovou sazbou 101,79 % ročně a nominální úrokovou sazbou 72,3 % ročně, je za daných skutkových okolností absolutně neplatná, neboť se jedná o lichvu. Soud tam rozhodoval na základě skutkových zjištění, kdy předmětem dokazování bylo i naplnění subjektivního prvku lichvy u tam konkrétně žalované strany na základě její aktivní obrany, a uzavřel, že tento prvek je naplněn, a to spolu s prvkem objektivním v podobě hrubého nepoměru vzájemného plnění stran důsledkem nemravně vysokého úroku z úvěru. Později se Městský soud v Praze jako soud odvolací v rozsudku č.j. [číslo jednací] z [datum rozhodnutí] řešil nárok téže žalobkyně ze smlouvy o úvěru 70 000 Kč z února 2017 se sjednaným efektivním úrokem ve výši 138,18 % ročně, resp. nominálním úrokem ve výši 90 % ročně. Soud rozhodující v I. stupni uzavřel, že v rozhodném období se obvyklá úroková sazba pohybovala okolo 7 % až 15 % ročně, nejvyšší sazby pak okolo 20 % až 26 % ročně. Ujednání o lichevním úroku považoval soud prvního stupně za absolutně neplatné dle ustanovení § 588 o. z. a s ohledem na absolutní neplatnost ujednání pak nepřistoupil ani k moderaci sjednané úrokové sazby a žalobě vyhověl pouze co do původní jistiny a smluvních pokut, ve zbytku soud I. stupně žalobu zamítl. Odvolací soud ve výše uvedeném rozsudku shledal závěry soudu I. stupně pokud jde o naplnění objektivního prvku lichvy správnými, poukázal na judikaturu z doby před účinností současného občanského zákoníku, která dovodila, že nepřiměřenou, a tedy odporující dobrým mravům je zpravidla taková výše úroků, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. prosince 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). Současný občanský zákoník pak stanoví, že absolutně neplatné je právní jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek (§ 588 o. z.). Zároveň obsahuje speciální úpravu neplatnosti smlouvy, při jejímž uzavírání někdo zneužije tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti druhé strany a dá sobě nebo jinému slíbit či poskytnout plnění, jehož majetková hodnota je k vzájemnému plnění v hrubém nepoměru (§ 1796 o. z.). Aby bylo možné označit smlouvu za lichevní ve smyslu uvedeného ustanovení, musí být dán jednak objektivní prvek lichvy v podobě hrubého nepoměru vzájemného plnění stran, jednak prvek subjektivní spočívající ve zneužití tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti strany úvěrové smlouvy. Odvolací soud přijal závěr, že byl bezesporu naplněn prvý znak, když mezi plněním obou stran je zjevně hrubý nepoměr. Účastníci si (ve věci řešené odvolacím soudem pod sp. zn. [spisová značka]) v úvěrové smlouvě na částku 70 000 Kč, kterou měla žalovaná splatit v 30 měsíčních splátkách, sjednali efektivní úrokovou míru 138,18 % ročně. Žalovaná měla celkově zaplatit částku 177 810 Kč, tj. více než 2,5 násobek čerpané částky. Odvolací soud shledal správným postup soudu I. stupně, který přistoupil k porovnání sjednaného úroku s úroky obvyklými v dané době a pro dané parametry úvěru, přičemž obvyklý úrok zjišťoval dotazy na banky i nebankovní poskytovatele úvěru, z jejichž odpovědí vyplynulo, že nejvyšší sazby se v posuzovaném období pohybovaly v rozmezí 20 % až 26 % ročně. Odvolací soud za daných okolností dovodil zřejmý dramatický nepoměr mezi jejich výší a výší sjednanou mezi žalobkyní a žalovanou, uvedl, že sjednaná efektivní úroková sazba je více než pětkrát vyšší než nejvyšší úroková sazba zjištěná soudem prvního stupně v rozhodném období pro úvěr se shodnými parametry. Nominální úroková sazba (tj. 90 % ročně) je pak vyšší třiapůlkrát. V případě zjištěné obvyklé úrokové sazby (tj. mezi 7 % až 15 % ročně) je nepoměr ještě dramatičtější – efektivní úroková sazba je téměř dvacetkrát vyšší, než je dolní hranice obvyklé úrokové sazby a více než devětkrát vyšší než je horní hranice; nominální úroková sazba je pak vyšší téměř třináctkrát, resp. šestkrát, než byla obvyklá výše úrokové sazby. Mezi účastníky se přitom jednalo o běžný úvěrový vztah v tom smyslu, že žalobkyně neposkytovala žalované tzv. mikropůjčku na velmi krátkou dobu či v nízké výši v řádu několika tisíců korun, kde by za určitých okolností mohla být vyšší úroková míra akceptovatelnou. Stejně tak nebyl úvěr poskytován prostřednictvím kontokorentu či kreditní karty, u nichž je obvykle s ohledem na specifické smluvní podmínky (například sjednání určitého bezúročného období) stanovena vyšší úroková míra. Zjištěný nepoměr oproti běžným úrokovým sazbám je možné označit za dramatický i při vědomí, že se ve vztahu mezi účastníky jednalo o nebankovní úvěr – ačkoliv totiž úrokové sazby nebankovních poskytovatelů úvěrů bývají oproti bankovnímu sektoru obvykle vyšší, nehraje tato skutečnost roli při posouzení přiměřenosti sjednaného úroku, respektive existence hrubého nepoměru ve smyslu ustanovení § 1796 o. z. Pokud by totiž soudy měly použít jiné srovnávací měřítko pro nebankovní poskytovatele než pro banky, vedlo by to k absurdním závěrům zakládajícím nerovnost mezi oběma skupinami poskytovatelů úvěrů (stejná úroková míra by při poskytnutí úvěru bankou mohla být označena za lichevní a při poskytnutí úvěru za shodných podmínek nebankovním subjektem nikoliv). Odvolací soud v daném případě uzavřel, že mezi plněním obou stran je hrubý nepoměr. Odvolací soud zdůraznil, že řešená věc je od věci řešené odvolacím soudem dříve v řízení sp. zn. [spisová značka] odlišná v tom, že v důsledku pasivity žalované nebylo prokázáno naplnění subjektivního znaku lichvy. Proto odvolací soud ustanovení o lichvě neaplikoval, přesto však dospěl k závěru, že ujednání o výši úroku z úvěru je pro svou zjevnou nemravnost absolutně neplatným podle ustanovení § 588 o. z. Dále řešil otázku, zda přichází do úvahy moderace podle ustanovení § 577 o. z., když podmínkou této možnosti je právní závěr o pouze částečné neplatnosti smlouvy. Odvolací soud dospěl k závěru, že moderace podle ustanovení § 577 o. z. na obvyklou, ještě přípustnou, výši úroku z úvěru, zde možná není. Je totiž přesvědčen, že žalobkyně jako profesionál na trhu poskytování nebankovních úvěrů staví své podnikání právě na zjevně neobvykle vysoké sazbě úroku z úvěru. Vyvažuje tím podnikatelské riziko nevrácení části úvěrů, když jejími klienty jsou z povahy věci subjekty s horší platební morálkou, kterým by banky úvěr možná ani neposkytly. Z toho lze dle odvolacího soudu bez pochyb uzavřít, že žalobkyně by úvěry se standardní sazbou, byť v horní části rozmezí, neposkytovala, tedy smlouvy s takovou sazbou by neuzavírala. Zmíněnou podstatu svého podnikání žalobkyně ani nijak nezastírá, programově staví model svého podnikání ve sféře poskytování rizikových úvěrů na tom, že ti klienti, kteří plní její podmínky (platí vysoký úrok z úvěru) a generují žalobkyni vysoký zisk, vyvažují ztráty žalobkyně z nesplácených rizikových úvěrů. Dle odvolacího soudu by žalobkyně úvěry se standardní sazbou, byť v horní části rozmezí, neposkytovala, smlouvy s takovou sazbou by neuzavírala. Za takové situace zde není prostor pro moderaci podle ustanovení § 577 o. z. Dále odvolací soud vysvětlil, že vada spočívající v nezákonném určení rozsahu právního jednání se z povahy věci bude vztahovat vždy pouze na část právního jednání. Důsledkem této vady však může být nejen částečná neplatnost právního jednání, ale i neplatnost právního jednání jako celku, pokud zbývající část právního jednání nebude možno od neplatné části oddělit či pokud lze předpokládat, že by dotčená strana právní jednání bez neplatné části neprovedla, rozpoznala-li by neplatnost včas (§ 576). Proto je úvěrová smlouva uzavřená mezi žalobkyní a klientem v řešeném případě neplatná podle ustanovení § 588 o. z. ve spojení s ustanovením § 576 a 577 o. z., arg. a contrario, absolutně a jako celek. Odvolací soud se ve výše odkazované věci zabýval i odkazem žalobkyně na ustanovení § 1813 o.z., a uzavřel, že není přiléhavý. Ustanovením § 1813 a následujícími o.z. je provedena směrnice Rady 93/13 EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Ustanovení sice obsahuje výjimku z aplikace pro ujednání o ceně, tato výjimka ovšem vylučuje aplikaci právě jen ustanovení § 1813 o. z., nikoliv jiných ustanovení občanského zákoníku, která řeší hrubý nepoměr vzájemného plnění. Uvedené závěry nelze považovat za absolutizaci ochrany spotřebitele a nepředstavují ani popření žalobkyní zmiňovaných zásad autonomie vůle, pacta sunt servanda či vigilantibus iura scripta sunt. Výrazná nevyváženost smlouvy jako programová součást podnikatelského modelu žalobkyně založeného na neakceptovatelné solidaritě dlužníků, zde překračuje přípustnou hranici smluvní autonomie a meze základní slušnosti. Dle výše uvedeného právního názoru posuzoval zdejší soud v řízení sp. zn. [spisová značka] i nárok žalobkyně vyplývající z úvěrové smlouvy, podle níž měl žalovaný poskytnutý úvěr ve výši 80 000 Kč splatit ve 30 měsíčních splátkách po 6 380 Kč, tj. s efektivním úrokovou sazbou 122,62 % ročně a nominální úrokovou sazbou 82,76 % ročně, tedy celkem měl žalobkyni při řádném splácení zaplatit 191 400 Kč. Rozsudkem č.j. [číslo jednací] ze dne 10. 9. 2020 zdejší soud převážně zamítl žalobu a přiznal žalobkyni právo na zaplacení ekvivalentu částky vyčerpané žalovaným. K odvolání žalobkyně posuzoval uvedenou věc Městský soud v Praze jako soud odvolací a rozsudkem č.j. [číslo jednací] ze dne [datum rozhodnutí] rozsudek zdejšího soudu v zamítavém výroku o věci samé potvrdil. Odvolací soud shledal správným posouzení nároku žalobkyně jako bezdůvodného obohacení a zdůraznil, že výrazná nevyváženost smlouvy jako programové součásti podnikatelského modelu žalobkyně založeného na neakceptovatelné solidaritě dlužníků, přípustnou hranici smluvní autonomie a meze základní slušnosti výrazně překračuje. Dle výše uvedených právních názorů odvolacího soudu posoudil zdejší soud i nárok žalobkyně uplatněný předmětnou žalobou vyplývající z úvěrové smlouvy, podle níž měla žalovaná poskytnutý úvěr ve výši 80 000 Kč splatit v 18 měsíčních splátkách s nominální úrokovou sazbou 109,39 % ročně, celkem měla žalobkyni při řádném splácení zaplatit 136 530 Kč. Tato sazba převyšovala průměrnou úrokovou sazbu spotřebitelských úvěrů poskytovaných bankami v době uzavření úvěrové smlouvy více než desetinásobně (posuzováno vzhledem k obvyklé úrokové sazbě bankami poskytovaných úvěrů na spotřebu domácnostem). Za situace, kdy odvolací soud ve výše uvedených řízeních vyhodnotil úrokovou míru u úvěrů poskytovaných žalobkyní ve výši 138 % p.a. (resp. sazby nominální 90 % p.a.) ve věci sp. zn. [spisová značka], a 101 % p.a. (resp. sazby nominální 72 % p.a.) ve věci sp. zn. [spisová značka], jako zjevně nemravou, dospěl soud i v předmětné věci k závěru, že nominální úroková míra 109,38 % p.a. je dramaticky vyšší než úroková míra na trhu obvyklá a představuje hrubý nepoměr mezi sjednaným plněním stran smlouvy. Soud proto smlouvu uzavřenou mezi účastníky (i vzhledem k zásadě jednotného rozhodování dle ustanovení § 13 o. z.) posoudil shodně s právním hodnocením uvedeným výše podle ustanovení § 588 o. z. ve spojení s ustanovením § 576 a 577 o. z., arg. a contrario, jako absolutně neplatnou jako celek. Z důvodu absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru jako celku nemá žalobkyně právo na zaplacení úroku z úvěru, ale ani dalších z absolutně jako celek neplatné smlouvy plynoucích nároků – tj. smluvních pokut a nákladů žalobkyně spojených s prodlením žalované. Soud plnění přijaté žalovanou bez právního důvodu (na základě absolutně neplatné smlouvy) posoudil ve smyslu § 2991 o.z. jako bezdůvodné obohacení, které by byla žalovaná povinna žalobkyni případně vrátit. Za daného stavu, kdy žalovaná obdržela od žalobkyně částku 80 000 Kč a žalobkyni uhradila 75 850 Kč, vzniklo žalobkyni právo na vydání bezdůvodného obohacení ve výši 4 150 Kč. Proto soud I. výrokem rozsudku uložil žalované tuto částku žalobkyni zaplatit, a to spolu s úrokem z prodlení, jehož výše odpovídá občanskoprávním předpisům (nařízení vlády č. 351/2013 Sb.). Ve zbytku pak soud žalobu jako nedůvodnou výrokem II rozsudku zamítl. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud výrokem III podle § 142 odst. 2 o. s. ř. a za situace, kdy převažuje úspěch žalované, avšak žalované žádné náklady nevznikly, nevzniklo právo na náhradu nákladů žádné ze stran. Soud proto rozhodl, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů řízení právo.