13 C 30/2022

Plný text

Obvodní soud pro Prahu 6 rozhodl soudkyní JUDr. Kateřinou Melkovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované zastoupená advokátem Mgr. jméno jméno sídlem adresa o zaplacení částky 1 314 795 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku zaplatit žalobci částku ve výši 1 314 795 Kč společně se zákonným úrokem z prodlení: ve výši 10 % ročně z částky 104 824 Kč, počítaným od 1. 1. 2021 do zaplacení, ve výši 10 % ročně z částky 104 824 Kč, počítaným od 1. 1. 2021 do zaplacení, ve výši 10 % ročně z částky 104 824 Kč, počítaným od 1. 1. 2021 do zaplacení, ve výši 8,25% ročně z částky 104 824 Kč, počítaným od 1. 1. 2021 do zaplacení, ve výši 8,25% ročně z částky 104 824 Kč, počítaným od 1. 1. 2021 do zaplacení, ve výši 8,25% ročně z částky 104 824 Kč, počítaným od 1. 1. 2021 do zaplacení, ve výši 8,25% ročně z částky 25 050 Kč, počítaným od 1. 1. 2021 do zaplacení, ve výši 8,25 % ročně z částky 104 824 Kč, počítaným od 1. 1. 2021 do zaplacení, ve výši 8,25 % ročně z částky 45 100 Kč, počítaným od 16. 1. 2021 do zaplacení, ve výši 8,25 % ročně z částky 50 100 Kč od 16. 2. 2021 do zaplacení, ve výši 8,25 % ročně z částky 50 100 Kč od 16. 3. 2021 do zaplacení, ve výši 8,25 % ročně z částky 50 100 Kč od 16. 4. 2021 do zaplacení, ve výši 8,25 % ročně z částky 25 050 Kč od 16. 5. 2021 do zaplacení, ve výši 8,25 % ročně z částky 25 050 Kč od 16. 6. 2021 do zaplacení, ve výši 8,50 % ročně z částky 25 050 Kč od 16. 7. 2021 do zaplacení, ve výši 8,50 % ročně z částky 25 050 Kč od 16. 8. 2021 do zaplacení, ve výši 8,50 % ročně z částky 43 977 Kč od 16. 9. 2021 do zaplacení, ve výši 8,5 % ročně z částky 47 100 Kč od 16. 10. 2021 do zaplacení, ve výši 8,5 % ročně z částky 49 100 Kč od 16. 11. 2021 do zaplacení, ve výši 8,5 % ročně z částky 50 100 Kč od 16. 12. 2021 do zaplacení a ve výši 11,75 % ročně z částky 70 100 Kč od 16. 1. 2022 do zaplacení.

II. Žalovaná je povinna do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku ve výši 66 640 Kč, a to k rukám právní zástupkyně žalobkyně, JUDr. [jméno] [příjmení], advokátka.

1. Žalobkyně se žalobou, došlou zdejšímu soudu dne 22. 2. 2022, domáhala stanovení povinnosti žalovanému tak, jak je uvedena ve výroku I. tohoto rozhodnutí s odůvodněním, že žalobkyně jako pronajímatel uzavřela dne 29. 10. 1998 se žalovanou společností smlouvu o nájmu nebytových prostor č. [anonymizováno] [číslo], jejímž předmětem byl nájem nebytové jednotky [číslo] s podlahovou plochou všech místností nejprve 24,7 m2, následně 22,1 m2, na základě dodatku [číslo] které se nacházejí v prvním nadzemním podlaží domu [adresa] v [obec a číslo], v k. ú. [část obce], na adrese [ulice a číslo] Nájemní smlouva byla původně uzavřena na dobu určitou, následně byla na základě uzavíraných dodatků č. 1 až 12 postupně prodlužována až doposud, kdy dle posledního dodatku č. [anonymizováno] [číslo], uzavřeného dne 30. 11. 2020 platí, že nájem je sjednán na dobu určitou do 30. 11. 2025. V článku II. odst. 4 nájemní smlouvy ve znění dodatku č. 4 bylo sjednáno, že výše nájemného bude každoročně k 1. lednu valorizována procentuální hodnotou indexu cen vyhlášenou ČSU za uplynulý kalendářní rok. Žalovaná byla od roku 2019 povinna platit žalobci měsíčně splátku na celkové roční nájemné za užívání předmětu nájmu ve výši 104 824 Kč měsíčně. Žalovaná se na základě článku II odst. 2 nájemní smlouvy ve znění dodatku č. 7 zavázala, že bude hradit nájemné v pravidelných měsíčních splátkách splatných vždy nejpozději do 15. měsíce příslušného, za který se nájem platí. Na základě článku II. odst. 3 dodatku č. [anonymizováno] [číslo], uzavřeného dne 30. 11. 2020, došlo k úpravě výše nájemného za užívání předmětu nájmu, a to s účinností od 1. 12. 2020 do 31. 12. 2021, kdy nájemné nově činilo 50 100 Kč měsíčně a následně od 1. 1. 2022 do 31. 11. 2025 v částce 70 100 Kč měsíčně. Žalovaná nehradila řádně a včas nájemné, když za měsíce březen 2020, květen až září 2020, listopad 2020 neuhradila ničeho a kdy nájemné činilo 104 824 Kč měsíčně, dále neuhradila ničeho v měsících únor až duben 2021 (nájemné po 50 100 Kč měsíčně), dále ničeho neuhradila v prosinci 2021 (nájemné 50 100 Kč), dále neuhradila ničeho v lednu 2022 (nájemné ve výši 70 100 Kč), celkem tedy žalovaná nezaplatila žalobci ničeho za 12 měsíců a za těchto 12 měsíců náleží žalobci nájemné v celkové výši 1 004 268 Kč. Žalovaná dále na nájemném za měsíc říjen 2020 zaplatila pouze 79 744 Kč, sjednané nájemné činilo 104 824 Kč, zbývá tedy ještě uhradit 25 050 Kč. Dále na nájemném za měsíc leden 2021 zaplatila žalovaná pouze 5 000 Kč, zbývá ještě uhradit 45 100 Kč, dále v měsících květen až srpen 2021 zaplatila žalovaná vždy pouze 25 050 Kč, tedy polovinu z nájemného ve výši 50 100 Kč. Za uvedené měsíce zbývá uhradit celkem 100 200 Kč. Dále na nájemném za měsíc září 2021 zaplatila pouze 6 123 Kč, na nájemném zbývá uhradit 43 997 Kč. V měsíci říjnu 2021 zaplatila žalovaná pouze 3 000 Kč, na nájemném zbývá uhradit 47 100 Kč. V měsíci listopadu 2021 zaplatila žalovaná 1 000 Kč, na nájemném zbývá uhradit 49 100 Kč. Žalovaná tak dluží žalobci za užívání předmětu nájmu za období březen 2020 až leden 2022 celkem částku ve výši 1 314 795 Kč. Žalovaná byla o úhradu dluhu opakovaně upomínána, a to včetně předžalobní upomínky. Žalovaná na svůj dluh i přes uvedené ničeho neuhradila. Žalobci rovněž vznikl nárok na úhradu úroku z prodlení.

2. Žalovaná se k podané žalobě vyjádřila tak, že činí nesporným, že dne 29. 10. 1998 uzavřela se žalobkyní smlouvu o nájmu předmětných nebytových prostor, kdy účelem nájmu byl dle nájemní smlouvy sjednán prodej dárkových předmětů s pražskými motivy a prodej pragensií s malostranskou tematikou. Žalovaná uvedla, že minimálně v období od 14. 3. 2020 do 26. 4. 2020 a dále od 22. 10. 2020 do 2. 12. 2020 a od 27. 12. 2020 do 9. 5. 2021 byla žalovaná nucena provozovnu – předmět nájmu, uzavřít z důvodu opatření či unesení vlády či ministerstev k zamezení šíření koronaviru, kterými byl na území České republiky mimo jiné zakázán maloobchodní prodej a poskytování služeb. Vzhledem k tomu, že nebytové prostory byly pronajaty za účelem prodeje dárkových předmětů s pražskými motivy a prodej pragensií s malostranskou tématikou, byla tato činnost v důsledku uvedených opatření ve vymezeném období zakázána, neměla žalobkyně jako pronajímatel právě z těchto objektivních důvodů možnost řádně plnit své povinnosti z nájemní smlouvy, tj. zajistit žalované jako nájemci nerušené užívání předmětu nájmu po dobu nájmu dle ust. § 2205 zákona č. 89/2012 Sb. Žalobkyně jako pronajímatel tedy minimálně v tomto vymezeném období nebyla schopna poskytnout žalované jako nájemci předmět nájmu k nerušenému užívání ke sjednanému účelu, neboť nebylo možno za tímto účelem předmět nájmu vůbec užívat. Žalované tak ve vymezeném období nevznikla povinnost platit žalobkyni nájemné. Pokud tedy žalobkyně požaduje zaplacení nájemného za uvedené vymezené období, je žalovaná přesvědčena, že na zaplacení nájemného nemá žalobkyně nárok. Žalovaná uvedla, že z uvedeného důvodu má žalobce nárok na zaplacení nájemného v měsíci březen 2020 jen za 13 dnů, kdy žalovaná mohla předmět nájmu nerušeně užívat, což činí 43 959 Kč, v dubnu 2020 žalovaná uhradila nájemné v plné výši ačkoliv nemohla nerušeně užívat předmět nájmu a má tak nárok na vrácení poměrné části za 26 dnů, v měsících květen až září 2020 žalovaná mohla prostor užívat, nicméně v [obec] chyběli turisté, kteří obvykle kupují zboží nabízené v daných prostorách, požadavek žalobce je tak v rozporu s dobrými mravy, v měsíci listopad 2020 nemohla žalovaná prostor vůbec užívat, stejně jako v říjnu 2021, když i přesto v říjnu uhradila celé nájemné, žalované svědčí nárok na vrácení poměrné části, v měsících únor až duben 2021 nemohla žalovaná prostor vůbec užívat, stejně jako v lednu 2021, kdy uhradila celé nájemné a žalované svědčí nárok na nájemné, v prosinci a lednu 2021 žalovaná sice mohla prostor užívat, nicméně v [obec] chyběli turisté, kteří obvykle kupují zboží nabízené v daných prostorách, požadavek žalobce je tak v rozporu s dobrými mravy. Žalovaná uvedla, že opakovaně žádala žalobce o poskytnutí slevy z nájmu či o prominutí nájmu a to s ohledem na přijatá opatření, v jejichž důsledku došlo k takové změně okolností, které žalovaná nemohla rozumně předpokládat a která založila v právech a povinnostech stran nájemní smlouvy hrubý nepoměr. Žalobce žalované částečně vyhověl až v roce 2021, kdy došlo ke snížení nájmu přibližně o polovinu, od počátku roku 2022 však došlo k navýšení na částku 70 100 Kč. Žalovaná uvedla, že poskytnutá sleva neodpovídala omezení v užívacím právu žalované, sleva měla být poskytnuta v plné výši nájemného, žalovaná uvedla, že se jedná o výkon práva žalobkyně v rozporu s dobrými mravy, pokud žalobce požaduje úhradu zcela nepřiměřeného nájemného, bez přihlédnutí k opatřením.

3. Na základě provedeného dokazování má soud za prokázaný následující skutkový stav.

4. Žalovaná je obchodní společností, jejímž předmětem podnikání je koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej a zprostředkování obchodu (výpis z obchodního rejstříku pro žalovanou). Mezi žalobcem, coby pronajímatelem a žalovanou, coby nájemcem, byla uzavřena dne 29. 10. 1998 smlouva o nájmu nebytových prostor č. [anonymizováno] [číslo], jejímž předmětem byl nájem nebytové jednotky [číslo] s podlahovou plochou všech místností nejprve 24,7 m2, následně 22,1 m2, na základě dodatku č. 6, které se nacházejí v prvním nadzemním podlaží domu [adresa] v [obec a číslo], v k. ú. [část obce], na adrese [ulice a číslo]; nájemní smlouva byla původně uzavřena na dobu určitou, následně byla na základě uzavíraných dodatků č. 1 až 12 postupně prodlužována až doposud, kdy dle posledního dodatku č. [anonymizováno] [číslo], uzavřeného dne 30. 11. 2020 platí, že nájem je sjednán na dobu určitou do 30. 11. 2025; v článku II. odst. 4 nájemní smlouvy ve znění dodatku č. 4 bylo sjednáno, že výše nájemného bude každoročně k 1. lednu valorizována procentuální hodnotou indexu cen vyhlášenou ČSU za uplynulý kalendářní rok, žalovaná byla od roku 2019 povinna platit žalobci měsíčně splátku na celkové roční nájemné za užívání předmětu nájmu ve výši 104 824 Kč měsíčně; žalovaná se na základě článku II odst. 2 nájemní smlouvy ve znění dodatku č. 7 zavázala, že bude hradit nájemné v pravidelných měsíčních splátkách splatných vždy nejpozději do 15. měsíce příslušného, za který se nájem platí; na základě článku II. odst. 3 dodatku č. [anonymizováno] [číslo], uzavřeného dne 30. 11. 2020, došlo k úpravě výše nájemného za užívání předmětu nájmu, a to s účinností od 1. 12. 2020 do 31. 12. 2021, kdy nájemné nově činilo 50 100 Kč měsíčně a následně od 1. 1. 2022 do 31. 11. 2025 v částce 70 100 Kč měsíčně (nájemní smlouva ze dne 29.10.1998 včetně dodatků č. 1-12, shodná tvrzení účastníků řízení). S účinností od ledna roku 2019 bylo nájemné valorizováno a měsíční výše činila částku 104 824 Kč (dopis žalobce ze dne 1.3.2019, výpočtový list ze dne 25.2.2019, shodná tvrzení účastníků). Žalobce dne 18.3.2020 informoval nájemce nebytových prostor o přijatých opatření vzhledem k mimořádným opatřením vlády v rámci nouzového stavu, kdy žalobce umožnil odklad splátek nájemného, dále žalobce nebude požadovat sankce za prodlení, které nastalo v době nouzového stavu a bylo rozhodnuto o dočasném odložení účinnosti navýšení nájemného v rámci valorizace (dopis ze dne 18.3.2020). Žalovaná nehradila řádně a včas nájemné, za měsíce březen 2020, květen až září 2020, listopad 2020 neuhradila ničeho - nájemné činilo 104 824 Kč měsíčně, dále neuhradila ničeho v měsících únor až duben 2021 - nájemné á 50 100 Kč měsíčně, dále ničeho neuhradila v prosinci 2021 (nájemné 50 100 Kč), dále neuhradila ničeho v lednu 2022 (nájemné ve výši 70 100 Kč), celkem tedy žalovaná nezaplatila žalobci ničeho za 12; žalovaná dále na nájemném za měsíc říjen 2020 zaplatila pouze 79 744 Kč, sjednané nájemné činilo 104 824 Kč, neuhradila 25 050 Kč; dále na nájemném za měsíc leden 2021 zaplatila žalovaná pouze 5 000 Kč, nedoplatek činí 45 100 Kč, dále v měsících květen až srpen 2021 zaplatila žalovaná vždy pouze 25 050 Kč, tedy polovinu z nájemného ve výši 50 100 Kč, za uvedené měsíce neuhradila celkem 100 200 Kč, dále na nájemném za měsíc září 2021 zaplatila pouze 6 123 Kč, na nájemném zbývá uhradit 43 997 Kč, v měsíci říjnu 2021 zaplatila žalovaná pouze 3 000 Kč, na nájemném zbývá uhradit 47 100 Kč, v měsíci listopadu 2021 zaplatila žalovaná 1 000 Kč, na nájemném zbývá uhradit 49 100 Kč (evidence předpisu a plateb z 20.1.2022, shodná vyjádření účastníků). Žalobce nájem vypověděl výpovědí ze dne 10.2.2022 (výpověď z nájmu ze dne 10.2.2022). Žalovaná byla o úhradu dluhu opakovaně upomínána, a to včetně předžalobní upomínky (předžalobní upomínka ze dne 7.2.2022 včetně detailu odeslané zprávy).

5. Soud hodnotil provedené důkazy jednotlivě, jakož i ve vzájemných souvislostech, přičemž dospěl k následujícímu právnímu závěru.

6. Podle § 3074 zák. č. 89/2012, účinného od 1.1.2014 (dále jen NOZ), nájem se řídí tímto zákonem ode dne nabytí jeho účinnosti, i když ke vzniku nájmu došlo před tímto dnem; vznik nájmu, jakož i práva a povinnosti vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů. To neplatí pro nájem movité věci ani pro pacht.

7. Podle § 2201 o.z. nájemní smlouvou se pronajímatel zavazuje přenechat nájemci věc k dočasnému užívání a nájemce se zavazuje platit za to pronajímateli nájemné.

8. V daném případě nebylo mezi účastníky sporu o tom, že žalovaný, coby nájemce předmětného nebytového prostoru byl povinen hradit nájemné včetně záloh na služby spojených s užíváním nebytového prostoru a to ve výše uvedené výši a ani nebylo sporu o tom, že žalovaný nezaplatil sjednané nájemné včetně záloh na služby ve výše uvedeném období řádně a včas, když v některých, výše specifikovaných měsících, neuhradil na nájemné ničeho, v některých, výše specifikovaných měsících pak hradil pouze částečně. Žalovaný však poukazoval na to, že nemohl v důsledku opatření vlády přijatých za účelem zamezení šíření koronaviru daný prostor buď vůbec užívat či v ostatních měsících ho sice užívat mohl, ale díky absenci turistů neneměl příjem z prodeje artiklu zaměřeného právě především pro turisty. Žalovaný tedy vůči uplatněnému nároku namítal, že měla být poskytnuta v měsících, kdy prostor nemohl užívat, sleva z nájemného, a to ve výši 100% a v ostatních požadovaných měsících je nárok žalobce v rozporu s dobrými mravy.

9. Soud pak dospěl k závěru, že nájemní vztah, je vztah založený na vůli účastníků, kdy práva a povinnosti lze sjednat dispozitivně, v daném případě se jednalo o pronájem prostor sloužícího podnikaní, kdy žalovaný je právnickou osobou s předmětem podnikání prodej, tedy se nejedná o slabší smluvní stranu, tak jak jí zákon předpokládá v pozici nájemců bytů. Žalovaný měl jasně definovánu povinnost k placení nájmu, a to řádně a včas. Pokud byla přijata opatření v rámci zamezení šíření koronaviru, kdy v důsledku těchto opatření fakticky nemohl žalovaný předmětný prostor využívat pro prodej, neznamená to však, že to byl žalobce, který způsobil nemožnost užívání, navíc zákaz prodeje neznamená zákaz užívání, byl to nadále žalovaný, kdo předmětný prostor měl k dispozici a tedy ho užíval, nájemní vztah neskončil, žalovaný je po dobu nájmu povinen platit nájemné. Nemůže jít k tíži žalobce, který umožnil užívání prostor, že žalovaný měl v rámci své podnikatelské činnosti zakázán prodej. Ostatně Parlament České republiky schválil zákon č. 210/2020 Sb., o některých opatření ke zmírnění dopadů epidemie koronaviru SARS CoV-2 na nájemce prostor sloužících podnikání, kde byla mimo jiné zakotvena povinnost uhradit všechny pohledávky vzniklé v rozhodné době, tedy od 12.3.2020 do 30.6.2020 nejpozději do konce ochranné doby, tedy do 31.12.2020. Zákon přijatý ke zmírnění dopadů tedy nikterak nezbavoval nájemce povinnosti nájemné uhradit. Navíc je všeobecně známo, že ke zmírnění dopadů přijatých opatření byla zejména pro podnikatele připravena řada programů, kde mohla být poskytnuta minimálně částečná kompenzace. Žalobce navíc zohlednil celkovou situaci a učinil vstřícný krok a poskytl žalovanému ve výše uvedeném období slevu na nájemném ve výši 50%. Z uvedených důvodů soud dospěl k závěru, že žalobce má nárok na úhradu dlužného nájemného v uplatněné výši, žalovanému nesvědčilo nic k vrácení, žalovaný byl v rozhodném období povinen k placení nájemného ve sjednané výši, soud má za to, že nárok žalobce není v rozporu s dobrými mravy. Vzhledem k tomu, že žalovaný nesplnil svou povinnost k placení řádně a včas, dostal se ve smyslu § 1970 do prodlení a je povinen k placení úroků v zákonné výši. Soud tak rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozhodnutí.

10. O náhradě nákladů řízení mezi účastníky rozhodl soud výrokem II. rozsudku podle § 142 odst. 2 o.s.ř., a ve věci převážně úspěšným žalobcům, přiznal proti žalovanému právo na náhradu 83,7 % nákladů řízení (žalobci se domáhali zaplacení částky 245.000 Kč, přičemž byli úspěšní v částce 225.000 Kč, jejich úspěch ve věci tak činil 91,85 %). Náklady žalobců jsou tvořeny zaplaceným soudním poplatkem ve výši 9.800 Kč. Dále odměnou advokáta, který žalobce zastupoval, za 9,5 úkonů právní služby (příprava a převzetí zastoupení, jednoduchá předžalobní výzva (1/2), podání žaloby, písemné vyjádření ze dne 31. 3. 2015 a 7. 10. 2016, účast při jednání před soudem ve dnech 21. 10. 2015, 16. 12. 2015 a 7. 9. 2016, a při jednání před dožádaným soudem ve dnech 30. 3. 2016, 18. 5. 2016) po 9.300 Kč dle ust. § 11 odst. 1 písm. a), d) a g) a § 11 odst. 2 písm. h) vyhlášky 177/1996 Sb., advokátní tarif, (dále jen AT), spolu s 10 režijními paušály po 300 Kč za každý úkon právní služby dle ust. § 13 odst. 3 AT. Dále tvoří náklady náhrada cestovních výdajů dle ust. § 13 odst. 4 AT za 3 cesty právního zástupce osobním automobilem ze sídla advokátní kanceláře k soudu (trasa o délce 205 km – zdroj [webová adresa]) a zpět v částce 6.636 Kč (při jízdě celkem 1.230 km vozidlem s průměrnou spotřebou motorové nafty 4,9 l /100 km, jak bylo prokázáno technickým průkazem, když sazba základní náhrady za 1 km jízdy v roce 2015, kdy se konala dvě jednání, činila dle ust. § 1 písm. b) vyhlášky 328/2014 Sb., u osobních silničních motorových vozidel 3,70 Kč a výše průměrné ceny za 1 litr motorové nafty činila dle ust. § 4 téže vyhlášky 36,10 Kč, čemuž při cestě 4 x 205 Km (dle plánování trasy na [webová adresa]) odpovídá částka 4.485 Kč, a v roce 2016 je sazba základní náhrady za 1 km jízdy dle ust. § 1 vyhlášky 385/2015 Sb., u osobních silničních motorových vozidel 3,80 Kč a výše průměrné ceny za 1 litr motorové nafty činí dle ust. § 4 téže vyhlášky 29,50 Kč, čemuž při cestě 205 Km odpovídá částka 2.151 Kč), a dále náhrada za promeškaný čas dle ust. § 14 AT za 3 cesty na jednání a zpět v rozsahu 2,5 hod. na jednu cestu, tedy celkem 3.000 Kč Celkem soud vyčíslil náklady žalobců částkou 110.786 Kč. S ohledem na poměr úspěchu a neúspěchu žalobců, přiznal soud žalobcům právo na náhradu 83,7 % nákladů řízení, tedy celkem částku ve výši 92.728 Kč. Náhradu nákladů řízení je žalovaný povinen zaplatit žalobcům k rukám právního zástupce žalobců dle § 149 o.s.ř.

11. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl dle ust. § 142 odst. 1 o.s.ř., dle kterého účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Náhradu nákladů řízení tvoří zaplacený soudní poplatek ve výši 65 740 Kč a dále paušální náhrada nákladů řízení dle § 151 odst. 3 o.s.ř. ve spojení s vyhláškou č. 254/2015 Sb., za každý z úkonů (předžalobní výzva, podání žaloby a účast na jednání dne 18.7.2022) po 300 Kč, tj. celkem 66 640 Kč. Soud v daném případě přiznal žalobci pouze úhradu soudního poplatku a režijních paušálů s odkazem na judikaturu Ústavního soudu Ústavní soud ve své rozhodovací praxi vychází ze základní a dlouhodobě neměnné teze, že:„ U statutárních měst (a jejich městských částí) lze presumovat existenci dostatečného materiálního a personálního vybavení a zabezpečení k tomu, aby byla schopna kvalifikovaně hájit svá rozhodnutí, práva a zájmy, aniž by musela využívat právní pomoci advokátů. Nebude-li jimi v příslušném řízení prokázán opak, nejsou náklady na zastoupení advokátem nákladem účelně vynaloženým“ (např. nález Ústavního soudu ze dne 13.8.2012, sp.zn. II. ÚS 2396/09 nebo nález ze dne 14.3.2013, sp.zn. II. ÚS 376/12). Tuto tezi nelze aplikovat mechanicky, je třeba přihlížet k složitosti dané věci a konkrétním okolnostem. V daném případě se však jednalo o věc po skutkové stránce a právní stránce jednoduchou.